QUEST: In vino veritas - D

[Elaine]

Při tetiččině mrknutí se na ni Elaine usmála jako sluníčko. Mezi ženami v rodině bylo veřejným tajemstvím, že Andreas je sice hlavou rodiny, ale tím krkem, který rozhoduje, kam se ona hlava přikloní, je právě Ninette. „Tak v tom případě o něj nemám nejmenší obavy.“
Ale ten úsměv jí mírně pohasl při dalších tetiných slovech. Ta hrozba v hlase byla sice jemná, ale zato nezaměnitelná. Elaine jemně nakrčila obočí. Tetička měla možná pocit, že jde o vychloubání se, ale to jen proto, že neměla možnost vidět zaklínače, když se nemírnil. Elaine Silase ani tak nechválila, jako pouze konstatovala situaci. Damjan byl možná dobrý šermíř, ale zaklínač byl o dobrou třídu, až dvě jinde. Výš.
„Inu, dostával od útlého věku drsnější výcvik s mečem než jiní… na úkor dalších záležitostí… někde se to muselo projevit,“ poznamenala konverzačně neutrálně. „Docela by mě zajímalo, jak by si vedl třeba proti jednomu z těch dvou, co bojovali předtím.“ Odtušila zamyšleně a popravdě. Našel by se mezi rytíři nějaký zkušený harcovník, který by zvládl zavařit i Silasovi?
Nemohla tetičce vysvětlit, že se Silas držel zpátky kvůli tomu, že ho o to požádala. Tak se jen zadívala zpátky dolů na kolbiště. A snažila se ignorovat ten hřejivý pocit kdesi za hrudní kostí, podezřele blízký rozněžnělosti, když zaklínače sledovala. Nejspíš jen ona sama tady věděla, jak moc se krotí. Silas na okamžik umlčel své ego, což byl tedy nemalý výkon, jen proto, že ho o to poprosila. Nezabejčil se, nesmlouval, nevyzvídal. Prostě to udělal, protože to po něm chtěla. O kolika lidech ve svém životě mohla říct něco takového?
No, někteří lidé v její blízkosti ovšem její sympatie zjevně nesdíleli. Sice měli na mysli jen její blaho, ale ona o něm měla vlastní, celkem odlišnou představu. Tu měla v hlavě celkem pevně srovnanou a stála si za ní. To však neznamenalo, že by začala najednou poustevničit a stranit se společnosti, zavřela se někde ve věži s jediným vysokým oknem a dramaticky upírala nostalgický pohled kamsi ven směrem do neznáma.
Když se na ni prchlivý rytíř vřele usmál a oslovil ji jako vzácnou slečnu, úsměv mu oplatila. Být ještě adeptkou někde v Arethuse, nejspíš by se jí z podobné pozornosti rozklepala kolena a zrudla by jako vlčí mák. Už dávno nebyla adeptkou. Na tohle byla zvyklá, věděla, jak se s tím vyrovnat. Samozřejmě to zahřálo a potěšilo, ale že by to s ní nějak zamávalo až by se zakoktávala, to ne. „V tom případě jsem zvědavá, až nám povykládáte víc… jistě máte ke každému kousku nějaký povedený příběh?“ prohlásila ještě.
A pak už byla řada na ní, aby neznatelně stiskla rty. Tetě se jistě uleví, až její doprovod odjede, ale čarodějka by byla nejradši, kdyby jí nikdo nepřipomínal, že ten den dříve nebo později nastane. Byla s tím sice smířená, ale… v duchu byla ráda za každý společně strávený den. „Ale tetičko,“ prohlásila s lehkou výčitkou v hlase, „však jsem ti říkala, že se plánuji zdržet minimálně až do Nového roku.“ Hlavně kvůli Bee, aby se ujistila, že porod proběhne bez komplikací a nedojde k syndromu náhlého zmizení dítěte. Ale to nehodlala před Rupertem rozmazávat. Když došla řeč na rozptylování, jen kývla lehounce hlavou. „A jistě, samozřejmě…,“ pousmála se zdvořile. „Společenskou konverzaci na úrovni ocením kdykoliv.“ Rozhodla se tetě vyjít alespoň trochu vstříc. Koneckonců to byla pravda. Popovídat si můžou vždycky… a teta jí může pod nos strkat pohledné rytíře dvakrát, třikrát denně, ale dokud nezmění názor sama čarodějka, stejně to nebude k ničemu.
Možná tam ještě proběhlo pár dalších zdvořilostních výměn, ale i klání dole na kolbišti nebylo nekonečné, takže pak nastal čas, kdy Elaine také vstala a tleskala. Zachytila Silasův pohled a široce se na něj při tleskání usmála. Zadoufala, že se jim podaří ukradnout si před večeří chvilku pro sebe… minimálně mu dlužila alespoň vysvětlení ohledně Damjana.
Když se teta zvedla s tím, že je potřeba změnit prostředí… a změnila také i téma, Elaine se srdečně zapojila do hovoru a využila příležitosti, aby se z tribuny vzdálila také. Koneckonců, bude potřeba se na podobnou večeři připravit nejen fyzicky, ale i psychicky. O tom nepochybovala.

[Dorian]

Dorian věnoval Rokytce další, přemilý a pro ni nejspíše otravný úsměv, jen pokrčil rameny na zkostatování o věku a neodpustil si pomylet na to, jak dlouho tu vlastně zabíjí čas on. Jó, to už by se asi nedopočítal. Občas mu taky přijde, že je na to všechno starý, takové ty bolesti kloubů, křídel a tak, znáte to, upíří problémy, chtělo by to kapku krve. Ale to se nedělá, ještě by ho podřízl nějaký zaklínač. A to si přeci Frederico Rocher nemohl dovolit, když už si vybudoval takovou krásnou pověst.
Dorian skoro vypukl smíchy, když zkonstatovala, že je fakt magor do jedovatého bílí a pavouků. Příjemná úchylka, ale když na to pomyslel, moc to nešlo dohromady. Zůstalo to však u toho, že mu cukaly koutky a poznamenal "To je opravdu zajímavé, pověz mi o tom více," poznamenal Dorian s velice zaujatým výrazem ve tváři. Kdo ví, jestli to byl úsměv hraný, nebo jen chtěl vidět její reakci na někoho, koho její záliby neděsí. Jenže poté ho zvládly opět uhranout ženy, které chtěly šlapat, neměl moc na vybranou, takže šel s nimi.
"Cože? No samozřejmě, že jdu, nesu poslání vyhlášeného Frederica Rocheho, posílá hraběnce marmeládu, takže musím všechno pošlapat a pak s ní povečeřet a dát jí tuhle světaznámou dobrotu," řekl Dorian odhodlaně a začal se připravovat na šlapání. To víte, lehký striptýz, košile sem, vestička tam, červená a rudá jako z nějakého nevěstince vše si samosebou odložil na místo, kam uvidí, protože kdo ví, třeba i v takovém Toussaint mohli být lapkové, to věděl každý.
"Tak tedy, vemte si mě, dívky, která chce se mnou šlapat první, všechny?" zazubil se na ně, než přešel ke kádi, kam vyloženě skočil a začal se rochňat v těch slaďounkých hroznách.

[Reginald]

Stany
Damjan + Silas

Pánové prokázali odolnost, kterou se obvykle mužské pokolení příliš nevyznačovalo, a jistě by jim to bylo připsáno k dobru, pokud by to vůbec někoho zajímalo. Ninette by sice jistě ocenila informace o tom, zda si některý z nápadníků její dcery neužíval i jiné pozornosti, ale rozhodně to nebyla nachystaná past. Vždyť těžko posoudit, co by vlastně bylo pro její dceru výhrou - někdo, kdo se toho uměl chopit, nebo někdo, jehož nezájem by mohl vzbudit podezření, že je tak trochu frigidní?
Když si tedy pánové užili koupele, usušili se a převlékli, jejich kroky mohly směle směřovat k hraběcímu sídlu nebo kamkoliv jinam, ale nakonec stejně skončili oba na stejném místě.

Trhy
Rokytka + Damjan

Slečinky byly tak zaujaté mladým hezounem, že na své vychování, které jim ale stejně moc neříkalo, dočista zapomněly. Na Rokytku tak chvilku nechápavě mrkaly jako panenky na výstavce, než se ozvala ta tmavovlasá. „Charlotte de Paquet,“ sklonila hlavinku místo pukrlete, protože držela odění své zrzavé kamarádky. Ta se taky představila, ale spíš Dorianovi, který hupsnul do druhé kádě. „Sophia Beaulieu, hezký den přeji,“ uculila se a zčervenala. „A vy jste? Šlapat budu jenom já, Lotta by se k tomu nikdy nesnížila, ona je totiž až moc beatricovatá.“ A co ta třetí, ta se mírně ušklíbla tak v pozadí. „Já jsem Adele. Prostě Adele.“ Pokrčila rameny a popohnala ty dva k šlapání, protože už ji to tu očividně nudilo, když se nic nedělo.
Když bylo došlapáno a dobojováno, drahé dámy navedly Doriana k někomu, kdo se mu postaral o slušnou garderobu, a dost možná se pokoušely přesvědčit i Rokytku, aby si oblékla něco honosnějšího, nicméně bylo to na ní. Ani v kusu pytle by ji pravděpodobně nikdo nevyhodil, když už se jí dostalo pozvání za „vyhranou“ soutěž v soukání kuliček do pusy.

Sídlo de Montyliet

Sice ještě sluníčko hřadovalo na své nebeské brázdě, ale dům hraběte de Montyliet se začínal plnit pozvanými hosty. Sluhů tam bylo požehnaně a tak každý z návštěvníků byl osobně odveden do jídelny a usazen na místo, jenž mu určila už předem sama hraběnka. Samozřejmě nemohla znát jména těch, kteří k ní zavítali z trhů jako někdo, kdo vyhrál své místo u žranice, ale i oni zde měli připravené místo. A tak se postupně na levé straně stolu objevil sir Dorian, Silas a Elaine, Damjan, Aclassi po jehož pravé ruce seděla v čele stolu Ninette. A po její pravé ruce na pravé straně stolu měla své místo Rokytka, Beatrice, Adele, Sophia a Charlotte. Naproti hraběnce v druhém čele bylo místo hraběte Andrease, ale ten se v doprovodu své dcery dostavil až o nějakou chvilku později, takže všichni měli čas si náležitě popovídat. Hraběnka byla svolná k drobné konverzaci, než se její manžel dostavil, ale jakmile sluha oznámil jeho příchod, byl to signál, aby si každý našel své místo.
Jestli Beatrice, která v šatech hrajících barvami modré a zelené, jež se přelévaly na látce jako na šupinách exotických ryb, překvapilo, koho vidí u stolu, rozhodně to na sobě nedala znát. Velmi rychle se usadila na své místo a na rtech se jí objevil úsměv, kterým poctila naprosto všechny a svou sestřenici snad nejvíce. Jestli totiž někdo u stolu kromě jejích rodičů chápal složité zdobení a řasení její róby v oblasti pasu a dekoltu, byla to rozhodně Elaine. Hrabě se na rozdíl od své dcery a manželky moc neusmíval, i když nepůsobil nesympaticky. Jen tak, jakoby ho něco trápilo. „Vítám vás u svého stolu,“ dovolil si nakonec nepatrný úsměv, který se mu spíš než na rtech promítl v očích. „Neostýchejte se a hodujte, co hrdlo ráčí.“ A s těmi slovy se na stole před nimi začaly objevovat nejrůznější pochutiny a tím se hostina dostala do své první fáze - předkrmu. Proslulé toussaintské paštiky a křupavé pečivo, plněná rajčata a jemně kořeněné rillettes, co se na jazyku skoro samo rozplývaly a k tomu bílé víno z místních sklepů, tak akorát vychlazené a jemně trpké, aby doplňovalo chuť jídla k celkové spokojenosti strávníků.

[Damjan]

Trhy
Damjan se ve stanu přeci jen nějakou chvíli zdržel, i když to neplánoval - teplá provoněná koupel byla příjemná, takže nebylo divu, že v kádi skoro usnul. A ne, spoře oděných dam si prakticky vůbec nevšímal; ne že by byl suchar, jen měl zkrátka oči pro jinou a srdce zadané a oddané.
Když nakonec opustil stan a sira Rufuse s tím, že se jistě uvidí u večeře, zamířil k místu, kde se nacházela delegace z Ofiru, protože když předtím kráčel kolem, něco ho napadlo. Neměl v plánu jezdit na tom divném koni, z kterého by zřejmě spadl, ale přesto k cizokrajné skupince kráčel s úmyslem utratit u nich pár penízků. „Dobré odpoledne,“ pozdravil, doufaje, že delegace umí aspoň trochu obecnou řeč. Damjan sice ovládal starší mluvu, ale z ofirštiny neznal ani ty pozdravy; až doposud takovou znalost nepotřeboval. „Poslyš, příteli,“ začal familiérně k jednomu z obchodníků a doufal, že takovým přístupem neurazí, „kolik stojí ta divná slepice, co máte támhle v kleci?“ zeptal se, ukazuje přitom na pestrobarevného páva. Damjanův problém byl ten, že neměl tušení, jakými barvami hraje peří toho ptáka, a že pokud někdy viděl páva, zřejmě to bylo v pečené a nadívané formě, bez ozdobných per.
Označení slepice se možná ofirského obchodníka trošičku dotklo, ale brzy došlo na vychytralé smlouvání nejen z jeho strany, a o chvíli později byl Damjan o pár zlaťáků chudší. Oznámil, že pro slepici pošle svého sluhu Evžena, takového zakrslého mladíka, co nosí brýle, a pak už se s potutelným úsměvem na rtech vzdálil. Reginald bude mít určitě radost, že mu přiveze suvenýr!

V sídle de Montylietů se Damjan nechal ubytovat až v podvečer - ne příliš brzy, ale zároveň s takovým předstihem, aby se stihl přichystat na večeři, a to zejména psychicky, protože měl velmi neblahé tušení, že bude hostina neskutečně psychicky náročná.
S Evženovou pomocí si vybral elegantní tmavé šatstvo, protože nepřipadalo v úvahu, že by ke stolu přišel v tom samém doubletu, v kterém tu strašil celý den, a když se letmo zahlédl v zrcadle, musel uznat, že to docela ujde. Vypadal vážně celkem k světu a doufal, že udělá ten nejlepší dojem nejen na hraběnku a Beatrice, ale i Andrease de Montyliet. Bylo mu totiž jasné, že nejtěžší bude dostat se pod kůži právě jemu.
A co víc, když se naklonil k zrcadlu blíže, s povzdechem zjistil, že má obličej posetý pihami - stačil jediný den na slunci k tomu, aby mu ty drobné mršky vyskákaly bez ladu a skladu úplně všude, nejhustěji kolem nosu. No, do jisté míry mu to přidávalo na šarmu, co si budeme povídat...

Večeře
Když dorazil do hodovní síně, příliš lidí tu naštěstí nebylo - jen služebnictvo a lady Ninette, k níž také hned zamířily jeho kroky. Zatímco překonával vzdálenost, která ho od hraběnky dělila, rozhlížel se Damjan se zájmem kolem. Před těmi třinácti lety navštívil sídlo de Montylietů několikrát, ale nikdy neměl tu šanci, aby se připletl až do jídelního sálu. Držel se spíš v ústranní a nepřitahoval k sobě pozornost, protože čím méně lidí o něm vědělo, tím déle mohl trávit čas s Beatrice. A voilá, teď neohroženě kráčel sálem a jen ta Beatrice mu chyběla ke štěstí.
„Hraběnko,“ zavrněl hned, jak se dostal do blízkosti Beatriciny matky, a pochopitelně se zdvořile uklonil a naznačil polibek na hřbet její ruky, jak bylo zvykem. „Musím vám ještě jednou vřele poděkovat za pozvání na dnešní večeři,“ spustil s náznakem úsměvu na rtech, když se zase narovnal. „Velmi si toho cením. Prosím, přijměte tyto dary jako poděkování za vaše pohostinství,“ broukl, přičemž mávl rukou na sluhu, kterého si půjčil někde u svých komnat, aby donesl dárečky. Byly tu dvě bohatě vyřezávané krabičky z tmavého dřeva, ta větší pro lady Ninette obsahovala set šperků zdobených safíry, konkrétně tedy náhrdelník a náušnice, ta menší skrývala draze vypadající sponu do vlasů pro lady Beatrice. Šperky byly sice neskutečné klišé a Damjan nepochyboval o tom, že jich obě dámy mají dost, ale popravdě netušil, čím obdarovat tchýni. Pro Beatrice tu však byl ještě jeden dárek, vzácnější, než nějaké hloupé šperky; prastará kniha zabalená v hedvábném šátku. Damjan věděl, že jeho drahá žena mnohem více ocení literaturu a vědomosti, než hloupé blyštivé cetky, a dal si záležet na tom, aby sehnal něco, co jí opravdu vyrazí dech. Byl to spis Garina Gallactica, oxenfurtského vědce, který žil kdysi dávno, před několika staletími, a intenzivně se zabýval hvězdnou oblohou. „Opatrně, prosím, ta kniha je velmi vzácná,“ oznámil sluhovi, načež vrhl upřímný úsměv na hraběnku Ninette. Ta kniha ho stála měsíce pátrání a hromadu zlata, ale co by Damjan pro svou milovanou Beatrice neudělal; navíc věděl, že ta kniha bude v těch nejlepších možných rukách. Kromě toho pro ni měl ještě jeden dárek, ale ten jí hodlal předat až v soukromí. Nakonec Damjan ještě naznačil, že pochopitelně nezapomněl ani na hraběte, ale že dar pro něj by nebylo vhodné vpouštět do místnosti hned teď, přičemž se tajuplně culil.
O nějakou chvilku později však do hodovního sálu dorazil i hrabě se svou dcerou a bylo načase usednout ke stolu. Damjan na Beatrice upřel pohled prakticky v okamžiku, kdy se objevila ve dveřích, a srdce mu poskočilo radostí. Zpočátku se neovládl, takže mu na rtech vykvetl široký, potěšený úsměv, ale když si uvědomil, že ten úsměv může stejně jako ona vidět i její otec, rychle sklonil hlavu a ohnul hřbet v uctivé pokloně. Neviděl barvy, ale i tak musel uznat, že jsou ty šaty kouzelné a ohromně jí sluší. A sama Beatrice, ač Damjanovi přišla poněkud... rozměrnější, což určitě dělaly právě ty šaty, doslova zářila, nebo mu to tak alespoň připadalo. A on sám se rázem rozzářil jako sluníčko; tolik vřelých citů se mu v očích zračilo málokdy.
Jakmile se usadil ke stolu, letmým pohledem přelétl všechny přítomné, hlavně aby si udělal obrázek o tom, kdo tu vlastně je. Na Elaine a jejího zaklínače, co nevypadal jako zaklínač, se pousmál, dvorním dámám se pohledem raději vyhýbal, a totéž svým způsobem platilo i o Beatrice. Damjan by na ni nejraději zíral jako na svatý obrázek po celou dobu, co stolovali, ale věděl, že to by asi tak úplně neprošlo, vzbudilo by to otázky, možná i vražedné choutky z tchánovy strany, a on sám by vypadal jako nevychovaný idiot. A tak ke své ženě jen sem tam vrhl ryze zdvořilý úsměv, ačkoliv v očích se mu zračily city daleko hlubší, které zkrátka skrývat nedokázal, i když byl dobrý herec.
Hostina začala a Damjan se tedy neostýchal a pustil se do ochutnávání vynikajících paštik, i když stejnou měrou by zřejmě ocenil i mísu pečených brambor. Necpal se jako člověk, který týden nejedl, choval se přesně podle etikety, jak ho to učil Mentor, a do hovoru se prozatím nezapojoval, protože mlčky přemýšlel nad tím, co vlastně říkat a jak efektivně krotit svoje náhle dost rozbouřené emoce. „Je to všechno vynikající, nedivím se, že je toussaintská kuchyně vyhlášená široko daleko,“ zavrkal po chvíli, aby celou dobu nemlčel jako trouba, ale dále za hranice společenské konverzace vkročit prozatím nehodlal.

[Elaine]

Po příjemné procházce a debatě ještě do večeře zbývalo ještě dost času, aby si dala dlouhou lázeň, bohužel bez pomocníků jakéhokoliv pohlaví, trochu se upravit a pak se s jistým předstihem vydala do Silasova pokoje. Přece jen, kdo by ji mohl vinit, že se jde ujistit, že sáhne zrovna po tom správném… večerním obleku? Nikdo.

Opravdu dlouhá, pro quest nepodstatná debata | +

Takže zaklepala, a pak, když se nikdo neozýval, vešla dovnitř a zamířila s jistotou ke skříni. Otevřela ji a chvíli se kochala, přejela prsty po hebké, hladké látce. Když už si odsud Silas neodveze nic, alespoň ty košile by mohl. Měla poměrně realistické představy, jak dlouho mu vydrží v původním stavu… kdo by čekal, že bude dřepět někde u potůčku a v ledové vodě z nich drhnout gryfí krev… ale musela si to užít, dokud to šlo.

Silas se po koupeli vydal ještě projít trhy. Věděl, že má být nějaká večeře, ale do času večeře bylo snad ještě dost? Prošel se sem a tam, než našel pár věcí, co ho zajímaly. Ale nakonec... potřeboval novou dýku? Nepotřeboval, ta stará sloužila pořád dobře a utrácet už zrovna taky nemohl. Nakonec ale našel něco pěkného, malý vyřezávaný přívěsek lištičky, kterou si vzal. Samozřejmě, jako dárek. Aby něco takového nosil u sebe... měl stále kolem toho všeho podivné pocity. Bylo to pro něj něco nového a kdyby dostal něco na památku? Vzal by si to, ale aby se s tím mazlil... V sídle se už docela vyznal. Pár chodeb sem a tam... částečně znal spíše cestu do pokoje Elaine, ale jeho nebyl daleko. Chtěl se po bojí ještě trošku natáhnout... možná protáhnout? Dveře pootevřel a proklouzl jimi, jak měl ve zvyku. Při pohledu na neočekávanou postavu hmátl rukou k pasu pro meč... pro dýku, za rameno pro meč. Mohlo to vypadat, jako by se poplácal všude po těle. Když ale viděl tu zlatavou hlavu, zůstal v klidu. "Přistižena při krádeži." Zamručel a přešel k posteli, aby si sundal boty. "Co řekneš na svou obhajobu?" Potom bucl na postel a zavřel oči. Zase ho bude strojit do něčeho jiného. Pryč byly dny týdne v jednom oblečení, které si sedlo, jako druhá kůže... a podle toho také vypadalo a smrdělo.

Čarodějka měla co dělat, aby se nezasmála. Zaklínač zjevně nebyl zvyklý na návštěvy ve vlastním pokoji… což bylo možná dobře? Při jeho slovech Elaine na chvíli přemýšlivě přimhouřila oči, ale pak se poněkud rozverně pousmála. „Při krádeži? Pokud myslíš to, že ti hodlám ukrást trochu času, až se mnou půjdeš na večeři... to přijde až později. Takže mé svědomí je čisté… zatím.“ Pak už jen sledovala, jak se natáhnul na postel. Mohl zaslechnout zašustění látky a klouzání kovu o dřevo, jak vzala nějaké šatstvo pověšené uvnitř a pak ho přehodila přes nejbližší židli. Pár kroků k posteli, matrace se jemně prohnula pod čarodějčinou vahou, když na ni dosedla. Pak k němu natáhla ruku, aby mu prsty jemně prohrábla vlasy nad čelem. Chvíli mlčela a pak prohlásila: „Děkuju… za to, jak ses krotil v aréně… Užil sis to aspoň trochu?“

Nějak šustila... což nebylo neobvyklé... co mu naplnila šatník mu vybírala oblečení ona a... nestěžoval si. Aspoň nemusel tolik přemýšlet. Jeho ouška však sebou škubla, když došla k matraci a cítil, jak se k němu v posteli přidala. V ten moment si uvědomil, jak moc zlenivěl. Měl chuť se prostě zachumlat a čarodějku vzít taky. Ale čas od času lenivět mohl. Ostatně, byly dny, kdy celé proflákal po lesích a jen si hledal něco k jídlu. "Šlo to." Spokojeně zamručel, když se optala. Ale opravdu by si to užil, kdyby bojoval doopravdy. Ale tyhle myšlenky zavrhnul. "A jak sis to užila s tetou na tribuně?"

Na okamžik se zamyslela nad formulací. „No, až na ty nabídky volnočasových aktivit to celkem šlo,“ poznamenala. „Byl tam hezký výhled… dolů na kolbiště.“

Volnočasových aktivit... Silasovi začaly šrotovat kolečka nad tím, jaké aktivity to byly... a taky od koho ta nabídka byla. Potom ještě ta chvilka, než specifikovala na co byl hezký výhled. Ono to opravdu žárlilo... na všechno a vlastně na nic, protože nevěděl na co a koho. A jestli... "Měl jsem si vybrat hezčí zbroj, když nebyl hezký výhled na mě."

Nebýt jeho výrazu, nejspíš by se zasmála. Takhle jen zvlnila rty v úsměvu. Napadlo ji deset a jedno ujištění, ale všechna by se hodila spíše pro domýšlivou dvorní dámu než pro drsného zaklínače. „Byl i tak,“ odtušila proto jen stručně a uculila se na něj. „Zbroj na to vliv nemá.“ Zadívala se na něj, měla chuť si povzdechnout a svalit se velice nedámsky na záda vedle něj, ale to by si mohla rozcuchat pečlivě upravený účes… a vlasy typu „právě jsem vstala“ v Toussaint touhle roční dobou moc neletěly. Měla chuť žertem prohlásit, že jim domluvila prohlídku sbírky suvenýrů a zbraní, pokud by měl zájem. Kdyby na to přistoupil, nejspíš by byl skvostný pohled na výraz Silase, Ruperta i její tety. Ale Rupert se zdál jako celkem milý člověk, tak neviděla důvod ho zatím trápit. Zatím. Nakonec si povzdechla nahlas. „Slíbila jsem ti vysvětlení... ten vousatý chlap se kterým jsi bojoval… se přijel dvořit Beatrice. Nevím, jestli sis všiml, ale dokonce si nechal sehnat i stuhu v jejích barvách. Věc se má tak…“ Zadívala se na zdobený strop. Jak to jen kulantně popsat. „Že měla možnost se s ním potkat už při pár dřívějších příležitostech… a… řekněme, že jí přirostl k srdci, a kdyby skončil nasekaný na malé kousíčky, asi by ji to velmi trápilo.“

Mrkl po ní, když si povzdechla a začala mluvit. Silas se sotva zvládal zajímat o to, jak má vypadat a chovat se... natož jakou stuhu kdo má v čích barvách. Aha... tak čarodějka nechtěla, aby nasekal amanta její sestřenky... to bylo docela... asi milé. "Aha..." Zamručel. "A co za fešáka to bylo s tetou na tribuně?" Po posledním slovu se trochu stáhl. Tak nějak se úplně nechtěl ptát, ale rovnou z něj zvědavost a žárlivost vyšly naráz, aniž by nějak přemýšlel.

„Její oblíbený chráněnec, jak se zdá,“ broukla svůj odhad, a nemohla si pomoct, aby ho po vlasech nepohladila podruhé. Pak se tiše zasmála. „Měl jsi vidět, jak mu zmrzl úsměv na rtech, když jsem prohlásila, že bych na prohlídku jeho sbírek chtěla doprovod… takže pokud by tě zajímaly cizokrajné zbraně a suvenýry, můžeš mi dělat garde. Budu ráda.“ Usmála se na něj hezky.

Zaklínač na ni chvíli koukal zpod přivřených víček. Ono to bylo docela jasné i někomu, kdo v těchto vyšších vrstvách moc nepobýval. Tetička prostě chtěla někoho lepšího pro svou neteř... i když byla čarodějka. Ale... zaklínač se aspoň musel usmát. Očividně si za ním stála. "Teta by mě už ráda viděla pryč." Neptal se... spíše to konstatoval. Pak se převalil na bok a natáhl ruku, aby ji pohladil po zádech. "Musíme tam chodit?" Zamručel s... podstatně jinými myšlenkami.

Při jeho konstatování jen stiskla rty a maličko se zamračila. Možná by mohla něco poznamenat, ale vyznělo by to přiškrceně, protože se jí stáhlo hrdlo. Ona naopak neměla radost, že by měl odjet. Na jeho společnost si za tu dobu zvykla. Vlastně i na podobné pokusy o... diverzi. Takže se jen pousmála, sklonila se k němu a lehce ho políbila na rty. „Ty a vyhýbat se jídlu? Neuvěřitelné.“ Poškádlila ho, ale pak zvážněla. „Musíme,“ zamumlala tiše a téměř něžně, a pak se opravila. „Nebo spíš… já musím, kvůli Bee. Potřebuju být u toho. Ty můžeš zůstat tady… ale doufala jsem, že mě v tom nenecháš samotnou.“ Pak se potměšile usmála. „I proto, že teta pozvala svého oblíbence, aby nám zahrál na loutnu.“

Jídlo... samozřejmě. Ale byla jedna věc, pro kterou by zaklínač odložil jídlo bokem. A tu pravděpodobně teď provádět nebudou, protože se bude muset chystat na večeři. "Proč mi tohle děláš." Zamručel a pak se posadil. "Naznačuješ, že bych se měl začít učit na loutnu?" Propíchl ji zkoumavým pohledem. "Samozřejmě, že půjdu taky. Co by si tetička pomyslela." Moc s nimi nemusel vycházet. Primárně protože se moc nevídali, ale na jednu stranu chtěl být s její rodinou za dobře. Ale i když se s nimi nestýkal skoro vůbec, věděl, že je jen ten zaklínač, co se motá kolem neteře a co by měl brzo vypadnout.
"Možná jsem zaklínač a mám být zvyklý na to, že jsem spodina. Možná jsem byl malý parchant, co ho odkopli. Ale jako děcku mi ostatní připomínali, že jsem zasrané princátko... hrabátko... to je jedno." Pak se na chvíli zarazil. Možná by bylo lepší mlčet a prostě to přetrpět. Ale zároveň věděl, že v téhle vrstvě se na vás lidé dívají i podle toho s kým se taháte. "Jsem Nilfgaarďan. Z velkého města. Vlivné rodiny. A pořád mám právo na své tituly. Pokud bude mít teta problém, že jsi tu se zaklínačem, a ne s nějakým pohledným sirem, klidně se ozvu. A vysvětlím, že jsem daleko víc než provinční šlechta ze země vína." Nedal jí ale moc času na to cokoli říct. Hned ji vzal za ruce, aby jí je dal před oči. "Pšt... a nekoukej." Potom vytáhl z kapsičky svůj dárek a zvedl ho do výšky očí mezi ně. "Kuk." Pousmál se.

Na jeho „Proč mi to děláš?“ měla chuť žertem odpovědět, že je to jednoduché… on se zeptal, ona odpověděla. Ale šlo pouze o povzdech, ne o opravdovou otázku, takže to nechala být. „Nemusíš se bát, vyžadovat to po tobě nebudu. Kdybych chtěla někoho, kdo hraje na loutnu, začala bych si s minstrelem.“ Pousmála se. „I když, uvidíme po večeři.“ Mrkla na něj. Ale nemělo to nejspíš požadovaný účinek. Silas se jí zdál trochu… skleslý, unavený… jako by ho něco trápilo. A jak se ukázalo, trápilo ho to dost na to, aby to musel v příští chvíli vyslovit nahlas. Kousla se do rtu, vzala ho za ruku a jemně stiskla. Podle všeho se v něm pořád skrýval kus toho malého kluka, nechaného v lese zvěři napospas, vytrženého násilně ze života, na který byl zvyklý. Trochu ji z toho zabolelo u srdce.
Nadechovala se, že mu odpoví, ale tentokrát ji přerušil diverzí poněkud jiného druhu.
Nad tou formulací sice zdvihla obočí, ale rozhodla se mu, poněkud podezřívavě, vyhovět. Pokud by se na ni někdo jiný pokoušel udělat „kuk“, nejspíš by se asi zamýšlela nad jeho… duševní vyzrálostí, ale tady to nekomentovala.
Poněkud obezřetně ruce nechala klesnout dolů a pak se pousmála také. Koukala se na lišku ze dřeva, stulenou kolem nebroušeného polodrahokamu a k jednomu zdviženému koutku se přidal i druhý. „Hezká.“ A jako by se chtěla ujistit: „Ta je pro mě?“ Nastavila dlaň, a pokud jí tam lištička přistála, sevřela ji a volnou ruku využila k tomu, aby mu ji mohla položit na tvář a dlouze ho políbit. „Děkuju.“
Samozřejmě, mohla mu žertem povědět, že je spíše na safíry a diamanty, ale nejspíš by ho urazila. Navíc, šperků měla dost a mohla si i teď pořídit nové, aniž by pak neměla co jíst, nebo za co cestovat. Důležitý byl úmysl. Tohle bylo nejspíš poprvé, co od něj dostala nějaký dárek. Trošku svérázný, ale milý. To mělo větší cenu než šperky.
Když se od něj odtáhla, oči se jí už nesmály. I když měla chuť zavtipkovat, co se stalo s panem „přijdu, odejdu a jsem nejradši, když mě nikdo nezná“, ale následující slova myslela docela vážně. „Na podobných řečech mi nezáleží, netrápí mě to… pokud by ses přihlásil ke svému pravému jménu a rodině, nikdo neví, kam až by se to mohlo roznést, jaké by to mohlo mít následky… kvůli jedné večeři a pár týdnům… to radši neriskuj, ani kvůli mně.“ Nechala ruku klesnout a znovu ho vzala za tu jeho. „Ale pokud to chceš udělat… kvůli sobě… pak bych ti radila, ať si to s tou provinční šlechtou radši necháš pro sebe. Tetička je sice hodná, ale za tohle by tě sežrala zaživa… ani kostička by nezůstala.“ Broukla a pak se na něj pousmála a vzala obě jeho ruce do svých. „Mám ráda svého zaklínače…“ zadívala se mu do očí. „protože nějaký hloupý hrabě z velkého města by byl jistě moc namyšlený na to, aby před čarodějkou v nějaké krčmě předváděl šaškárny, a to bychom tady teď neseděli.“

Lištičku nechal přistát do její dlaně a změřil si ji pohledem. Byla to jen malinkatá prkotina, ale vypadalo to, že se jí to líbí. A potom mu to i potvrdila. Měla docela pravdu. Na večeři bude asi víc lidí a neměl tady ani být. Na jednu stranu paranoidní, aby se na to nepřišlo a na druhou by udělal takovou prkotinu. Na chvilku se zamyslel a pak se usmál. "Asi bych tady nebyl to je pravda." Přetočil ručky, aby ji mohl chytit taky a povzdechl si. "Máš pravdu..." Pousmál se. "Tak jí to řeknu v soukromí.... než odjedu." Zamručel a zatáhl za ručky, aby si ji přitáhl blíž a pro změnu políbil on ji. "Co kdyby ses mohla vrátit do Oxenfurtu. Kdybych ti napsal, že se můžeš vrátit?" Držel ji u sebe. A samozřejmě myslel to, že si městečko vezme Nilfgaard.

„Když myslíš, hlavně při tom buď milý,“ pousmála se na zaklínače, když prohlásil, že to tetě řekne v soukromí. No, chtěla by být malou muškou na stěně, až k tomu dojde. Když si ji přitáhl k sobě a políbil ji, už mimoděk nezatnula svaly a neztuhla, po takové době strávené spolu už ne. Jen se o něj pohodlněji opřela. Chvíli tu podobnou myšlenku zvažovala, měla asi tisíc otázek, ale teď nebyl ten správný čas na to je položit. „Samozřejmě, že bych se vrátila… pokud bych měla kam.“ Přejela mu prsty po ramenou. Nechala mezi nimi viset to nevyřčené. Zprávy o vypálených knihovnách a univerzitách… a to všechno ostatní.

Silas se usmál. Jasně, že se člověk chce vrátit domů. Hlavně, když musel utéct. Co chtěl a vlastně i co nechtěl říct už řekl a jediné na co myslel byly společné činnosti, ale na to nebyl čas. Tak se jen odtáhl a buchl se zády na postel, načež si natáhl ruce za hlavu, aby na ni viděl. "Tak do čeho mě dnes odíš má paní?" Nechtěl už řešit cokoli jiného. Nechtěl před tím, ale došlo na to. A před večeří by měli mít dobrou náladu. Dobrou náladu.... Rukou sjel ke knoflíkům a pár jich rozepl. "Ledaže... bys něco chtěla nejdříve na chvilku sundat."

Elaine zdvihla obočí a pak ho sjela hodnotícím pohledem zpod polopřivřených víček, asi jako kdyby v tu chvíli na sobě už neměl vůbec nic. Naklonila se k němu a pomalu roztáhla rty v úsměvu. „Na chvilku?“ Nechala tu otázku na okamžik viset ve vzduchu… a pak se odtáhla, vstala z postele, aby mu mohla svršky pohodit na postel, a klamně lehkým tónem pokračovala: „Možná později… Tohle není večer, kdy by bylo společensky vítané přijít pozdě až po druhém zazvonění.“ Odtušila. „A pokud si už teď myslíš, že je na tebe tetička už teď přísná, nepřej si přijít pozdě na večeři.“ Usmála se na něj a pak zamířila k zrcadlu, aby se upravila. A pokud už potřeboval pomoct s knoflíky, pomohla mu pouze s jejich zapínáním.

Nakonec se čas nachýlil, a bylo potřeba přestat prázdně tlachat a vydat se do sálu, kde se měla konat večeře. Když mu pomáhala do večerního odění, neodpustila si poznámku lehce hrobovým tónem: „Beze mě byste byl naprosto ztracen, sire Rufusi.“ A nejspíš to vyvolalo u zaklínače reakci, které se culila celou cestu až do místnosti, kde se ovšem začala tvářit víceméně důstojně, jak se patří.
Přívěšek si hověl schovaný u vnitřní strany zápěstí, zajištěný proti vypadnutí ozdobným lemem rukávu a koženým řemínkem omotaným kolem předloktí.
Jak už předtím zdůraznila Silasovi, podobné večeře většinou nebyly ani tak o jídle, jako o konverzaci. Zatímco Damjan se držel v ústraní a oblažoval svou pozorností hlavně budoucí tchýni, Elaine se naopak neohroženě pustila mezi lidi.
Dnes se sešla sice komorní, ale opravdu zajímavá společnost. Nejvíc z ní paradoxně vyčnívala maličká hobitka a tajemný dlouhán, který se musel s černými linkami kolem očí inspirovat někde v Ofiru nebo u pirátů: Vážně, chyběl mu už jen hák místo jedné ruky. A pokud měla stále ruku položenou v ohbí Silasovy paže, nejspíš ho k nim i jemně nasměrovala, pokud se tedy neomluvil a nepostával někde bezprizorně uprostřed místnosti. Ale i když zamířila k neznámým tvářím v místnosti, ještě věnovala siru Acclasimu jemné pokývnutí hlavy a úsměv. Na Silase se v té chvíli radši nepodívala.
Ale to už zastavila u toho „piráta“. „Vítejte, jak se vám líbily trhy?“

Při jídle
Ale ať už si těch společenských větiček vyměnili více nebo méně, nakonec přišla Beatrice i strýček, a všichni se usadili kolem stolu. Zářivý úsměv sestřenici oplatila stejnou měrou, jinak to snad ani nešlo. Ale pak už se všichni pustili do jídla a na krátkou chvíli zavládlo ticho. Elaine usrkla bílého vína a na okamžik blaženě poválela hlt v ústech. Pro někoho pekelná večeře a očistec, pro ni ráj na zemi.
Jako první se do nějaké společenské konverzace pustil po střídmém ujídání Damjan. A pak se rozhodla připojit i ona. „A není to jen kuchyní, ale i ty suroviny, ze kterých se jídlo připravuje… Toussaint má výhodu zeměpisné polohy, dostatku slunce a vlídného mikroklimatu díky tomu, že je ze všech stran obklopený horami,“ zarozumovala Elaine. Možná na místní... všechno... tak trochu pěla chvály. „Dalo by se říct, že i v místním ovoci je cítit slunce… a nejen v něm, že, strýčku? Vínu se tady daří také?“ Snažila se zapojit do hovoru i Andrease. Zdál se jí nějaký… ztrápený.

Mimo herně:
Omlouvám se za kvalitu, dneska toho ze sebe asi víc nevykřešu. Debata sepsána ve spolupráci se Silasem.

[Reginald]

Těžko říci, co Ninette přesně očekávala od dnešní večeře, ale nebylo to poprvé, co takovou večeři ku příležitosti Slavnosti Kádě s drahým manželem pořádali. Pokaždé se na ni objevil někdo nový, někdo, kdo vyhrál své místo zde v soutěžích či turnaji, a tak se dalo říci, že Ninette očekávala vlastně naprosto cokoliv. A všichni ji mohli jen příjemně překvapit.
Když se k ní připletl hrabě de Foix se svou dvornou úklonou a polibkem ruky, věnovala mu úsměv z kategorie upřimných. „Vaše společnost, pane hrabě, pro nás bude vítaným zpestřením večera,“ ujistila Damjana a poděkovala mu za dary, na které měl přijít čas později. Teď je nechala uložit na stolek u zdi pod cizokrajným kobercem z Ofiru, který jim místo podlahy zdobil stěnu.
Přivítala i ostatní hosty, každého s více či méně upřímným úsměvem, a dokonce ani netiskla rty nesouhlasem, když se v místnosti objevil Silas s její drahou neteří. Že ty holky v jejich rodině byly tak tvrdohlavé! Snad aby se sir Aclassi necítil tak nepatřičně, věnovala zbytek času před večeří jemu a jeho omluvě, že nepřijel dostatečně připraven a tudíž bez darů, neboť nemohl tušit, jaké cti se mu dostane.

Začátek večeře se nesl sice v tichosti, ale v hlavách všech přítomných to jistě šrotovalo na plné obrátky. Tak předně tu byla Beatrice, která ani v nejmenším neočekávala, že svého drahého manžela spatří právě tady, jak si tu vesele hoduje s jejími rodiči, jakoby se nic nedělo. Měla tolik otázek, ale všechny musela dokonale pohřbít, protože jakákoliv z nich by mohla přispět k tomu, že tato večeře dopadne katastrofálně. Její otec také ve svých myšlenkách nezahálel, samozřejmě mu nešlo do hlavy, kde se tu vzal ten muž z oxenfurtského festivalu vína a jak bylo možné, že se jedná o hraběte de Foix, tedy hraběte z Toussaint, když z Toussaint nebyl. Stejně jako Beatrice si ale své otázky nechával pro sebe a jen sem tam věnoval své ženě významný pohled. A byl by se ztrácel v myšlenkách i déle, kdyby ho nebyla oslovila jeho neteř. Nasadil úsměv a připojil se ke konverzaci. „Velmi dobře, Elaine, vypadá to na dobrý rok.“ Pochválil své vinice jako správný hrdý majitel. „Ostatně pokud zítra nebudete mít se sirem Rufusem jiné plány, můžeme si vinice projít. A samozřejmě jste zváni i vy ostatní,“ ujistil je všechny včetně dvojice z trhů, neboť by bylo neslušné je z toho vynechat a nezapojit je do konverzace u večeře. „Bylo by hezké, kdybyste nám o sobě něco pověděli,“ přidala se Beatrice a otočila se k Rokytce a pak i k Dorianovi, s nimiž ještě neměla tu čest. Její úsměv byl upřímný, stejně jako její zájem. „Jste z daleka? Pokud ano, můj otec se vám jistě rád pochlubí rodinnou historií i tradicí našich vinic, kdyby vás to zajímalo.“ Broukla pobaveně, protože si otce kvůli jeho potřebě vystavovat rodinné dědictví na odiv ráda dobírala. „Nevím, nakolik jste obeznámeni s vašimi dnešními hostiteli, ale mně můžete říkat Beatrice.“ Její otec se mírně zakabonil, protože by byl jistě rád, kdyby se před to jméno vešlo ještě vhodné oslovení, které jeho dceři náleželo, ale do její nabídky se míchat nehodlal. „A vy pane, vy byste nám o sobě také mohl něco povědět.“ Zabořila pak svůj pohled do Damjana a dlouze upila vína ze své sklenky.
Čas předkrmu byl zakončen křepelčími vajíčky a jednohubkami s lososem, a než se na stůl měla dostat polévka, přišel ten nejvhodnější čas na ony dary, které prozatím zůstávaly opodál. Ninette samozřejmě ocenila vkus hraběte de Foix a ještě jednou mu poděkovala, zatímco hrabě si nechal nejdříve předvést dárky pro svou dceru, než mělo dojít na ten jeho, který byl stále tak trochu tajemstvím v rukou Damjanových. Sponu víceméně hned předal do rukou dvorních dam, aby se žárlivě pokochaly a přeposlaly ji právoplatné majitelce, ale nad knihou se pozastavil a po chvilce věnoval hraběti zkoumavý pohled. „Opravdu velmi vzácný svazek, pane hrabě,“ odtušil a přejel prsty po vazbě. V jeho hlavě se otáčela kolečka snad ještě rychleji než na začátku. Tak předně tu bylo jejich setkání v Oxenfurtu, kdy mladík vypadal, že před Beatrice padne na kolena a zulíbá jí ruce, a jeho zájem byl očividně tak velký, že vážil cestu až k ní domů. Dal si práci, aby se mu dostalo pozvání do domu, a kromě spony, kterou by jí mohl darovat vlastně kdokoliv, jí přivezl i knihu. Knihu. Kdo bez špetky znalosti povahy jeho dcery by jí daroval zrovna něco ke čtení? A ještě tak specifického, vědecky založeného a drahého? Andreas se mírně zamračil, když knihu znovu převrátil v prstech. Oxenfurt. Město, ze kterého se jeho drahá dcera vrátila ve stavu, ve kterém před tím rozhodně nebyla. Věnoval hraběti, o němž nic netušili ani jeho zvědové, další zkoumavý pohled, než se široce usmál, asi jako kocour po té, co slízl veškerou smetanu. „Ve sbírce mé dcery se jistě bude skvěle vyjímat, nemám pravdu, Beatrice?“ sklouzl pohledem ke své dceři a nechal si své myšlenky pro sebe.

Jakmile přešel čas obdarování a lehké společenské konverzace, večeře se přesunula k další své části - polévce a hlavnímu chodu. Tradiční toussaintská cibulačka zapečená s chlebem a sýrem se servírovala v baňatých miskách a jakmile v hostech zmizela, stůl začaly plnit mísy a talíře s nepřeberným množstvím jídla. Nechybělo hovězí na víně, pomalu pečená kachna, nadívaný bažant a koroptve, k tomu lahodně vonící ratatouille a brambory krájené na tenké plátky, zapečené se smetanou. Kdo toužil po jiné příloze, k dispozici mu byly bylinkové toustíky a bagetky, pro ty více zelenomilné pak místa s míchanou zeleninou, jíž vévodila rajčata, která zde zrála na svazích mezi vinicemi. Později se na stůl dostal i pórkový i rybí koláč a plátky jemně uzené šunky, opečené a nakrájené na tenké plátky. Od bílého vína se pomalu přecházelo k červenému, které se k současnému složení tabule více hodilo, i když každý si mohl říci podle svého.

[Damjan]

Damjan svou přítomnost na večeři a svůj nemalý vděk za pozvání už více nerozebíral, co mělo být řečeno, aby bylo učiněno zdvořilosti za dost, to řečeno bylo, a on nebyl zase taková vlezdoprdelka, aby se lady Ninette nebo komukoliv jinému přehnaně vnucoval. Namísto toho usedl ke stolu, když byla hostina zahájena, a nějakou chvíli se mlčky věnoval ochutnávkám.
Bylo jen dobře, že nevidí do hlavy svému tchánovi, jehož myšlenky by Damjana nepochybně dost znejistily, a zatímco si ostatní povídali o vinicích, on se rychle snažil dát dohromady vše, co o pěstování vína věděl od Reginalda, a že toho bohužel moc nebylo. Naštěstí se ho ale nikdo nezeptal na jeho vinice, a tak mohl být nějakou chvíli v klidu. Nad procházkou po vinicích však upřímně zauvažoval - alespoň by se dozvěděl něco více.
Pak se ke slovu dostala jeho drahá žena a Damjan se na ni dlouze zadíval. Byl rád, že ji zase vidí, ale trápilo ho, že přestože ji má nablízku, nemůže jí nijak více projevit náklonnost, maximálně tak nenápadným pohledem plným všeříkajících jisker. A těmi dary, co jí přivezl, neboť to rozhodně nebyly jen tak ledajaké, obyčejné dary, minimálně ta stará kniha ne. Bodlo ho u srdce, když ho oslovila tak cize, ale chlácholil se vědomím, že se to brzy změní.
A tak si poté, co se představili ostatní spolustolovníci (pokud se představili), zdvořile odkašlal, odložil sklenici vynikajícího bílého, které právě upíjel, a letmým pohledem přelétl všechny přítomné. Samozřejmě, že tušil, že nějaká taková otázka přijde, a předem se na ni připravil; jen ho maličko zarazilo, že ji položila zrovna Beatrice. „Damjan an Iasgair, hrabě de Foix... pro vás jen Damjan, lady Beatrice,“ zavrněl se společenským úsměvem na rtech a očima upřenýma na svou drahou ženu. Tohle divadlo mu bylo sice celkem proti srsti, ale nedal to na sobě nijak znát, naopak si dával záležet na svém herectví. „Víte, musím se upřímně přiznat k tomu, že ačkoliv jedna větev mé rodiny z Toussaint pochází, já jsem doposud trávil čas spíše v Novigradu - zejména kvůli obchodům. Nebýt té hrozné nehody, co se stala mému bratranci, hraběti de Foix - nechť jeho duše odpočívá v klidu - zřejmě bych v Novigradu také zůstal, ale cesty osudu jsou někdy kruté a především velmi nevyzpytatelné, a mne zavály až sem, do nádherného Toussaintu.“ Za ženou mého srdce... Damjan schválně nezmiňoval tu kapitolu s jediným dědicem hraběte de Foix, kterým byl jeho syn zaklínač, a zcela úmyslně u ničeho nehodlal zabíhat příliš do detailů. „Popravdě, zatím se v tom všem učím chodit a upřímně se přiznávám, že si zřejmě budu muset najmout někoho znalého péče o vinice, neboť co se týká pěstování vinné révy, mé znalosti nejsou nijak ohromující,“ zvlnil rty do úsměvu, snaže se maličko zažertovat a odlehčit situaci. Damjan se rozhodně v očích přítomných nehodlal představit jako dokonalý muž, co všechno zná a vše umí, protože neznal a neuměl. A doufal, že když přizná své nedostatky, naopak v očích některých osob maličko stoupne. Konec konců, veřejně tu přiznával, že ty nedostatky má, a že se jich snaží zbavit. A kdyby mu o víně mohl popovídat papá Andreas, možná by se mu povedlo stoupnout i v jeho očích, kdyby mu trpělivě a se zájmem naslouchal a nechal si poradit, což většina ješitných chlapů nedokázala.

Když čas dospěl ke chvíli, kdy měly být představeny dary, hrabě de Foix přeci jen maličko znejistěl. Nemohl tušit, nakolik se budou líbit, ačkoliv věděl, že zrovna s tou knihou se určitě trefil do černého. Možná až moc, jak se ukázalo vzápětí.
„Ano, to věru je,“ přitakal na Andreasovo prohlášení, že se jedná o velmi vzácný svazek, a stálo ho hodně sil, aby nedovolil pochybám, aby se mu promítly v obličeji. Měl totiž najednou pocit, že maličko přestřelil - chtěl sice pro Beatrice jen to nejlepší, ale možná se měl držet více při zemi, protože se mu začínalo zdát, jako by její otec cosi tušil. Protože člověk, co jeho dceru vůbec nezná, by se jen těžko mohl vytasit se vzácnou knihou, navíc z oboru, který byl Beatrice velmi blízký, že ano... Damjan polkl, ale navzdory tomu všemu se přinutil ke zdvořilému úsměvu. Možná tu dneska umře, ale na druhou stranu... Neprokázal snad dnes dostatečně, že má o Beatrice vážný zájem?
„Vyrážíte občas na lov, pane hrabě?“ zeptal se posléze a pohlédl na Andrease bez sebemenších pochyb v očích. Ještě před chvílí si sice absolutně nebyl jistý v kramflecích, ale rychle ty pochyby zahnal a znovu se začal chovat zdravě sebevědomě. „Doufám, že ano, jinak by můj dar přišel vniveč,“ pousmál se a naznačil služebnictvu, že může dovnitř vpustit dalšího ze sluhů, který přivedl tři chrty. A nebyli to jen ledajací podvraťáci, tohle byli nádherní, od pohledu velmi ušlechtilí psi, kteří ladně vpluli na kraj sálu a mlsně zavětřili, když se jim do čenichů vloudily vábivé vůně večeře. „Ti jsou pro vás - psi z nejlepší lovecké linie v Novigradu. Mohu vám zaručit, že s nimi bude lov mnohem příjemnější a zábavnější kratochvílí, mají ve své nitru oheň - to ale brzy sám poznáte,“ pronesl a byl patřičně hrdý sám na sebe, že to tak pěkně vymyslel. Ještě, že zdědil nemalé jmění, protože za jiných okolností by ho tyhle dárky absolutně zruinovaly. I ti hloupí čoklové byli tak drazí, že by na ně vydělával dlouhá léta, i kdyby mu zrovna zakázky přály...

Dary byly představeny a předány a večer mohl postoupit zase o kousek dále, tedy k polévce a hlavnímu chodu. Damjan se tuze rád vrátil zpátky k jídlu, protože potřeboval zase maličko uklidnit nervy a promyslet si další tahy. A navíc... on měl jídlo prostě a jednoduše moc rád.
Opět nezapomněl pochválit umění zdejších kuchařů, ale během jídla většinou mlčel, pokud nebyla vyžadována drobná společenská konverzace, tedy zejména mezi jednotlivými chody. A protože se nehodlal přežrat jako hovado (i když k tomu všechno to jídlo svádělo a on se musel hodně ovládat, aby se nepřecpával), dal přednost hovězímu, ale ochutnal i ratatouille a samozřejmě v nemalé míře brambory, protože bramborám odolával jen velmi těžko. A zatímco se věnoval jídlu, sem tam zvedl pohled, aby se mohl pokochat krásou své ženy, přičemž mu srdce pokaždé radostně poskočilo, ačkoliv Damjan věděl, že ještě zdaleka nemá vyhráno.

[Rokytka]

Roky vážně absolutně netušila, jak se do téhle situace namočila. A to, jak se dostala na tu nóbl večeři, to jí hlava nebrala už vůbec. Navíc navlečená v... Vlastně ani nevěděla co to je za materiál. Rozhodně něco, co si nechtěla pobryndat, protože nedej Melitelé, aby to pak chtěli zaplatit. Proč, že na to vůbec kývla? He? He?
Teď už ale na útěk moc pomýšlet nemohla, když už si zadkem hověla na polštářích, dík kterým nemusela šilhat přes okraj stolu, jako pes škemrající po odkorojcích. Přesto seděla poněkud konsternovaně a tupě civěla někam před sebe. Jako by jí uletěly včely. Ve skutečnosti v útrobách své hlavy velice sprostě nadávala a nejraději by si ulevila i nahlas, ale na to v sobě živila až moc citu pro etiketu. Asi tak špetku. Vrchol bylo, že seděla na stejné straně stolu, jako ty tři... Nány? Jo to bylo asi odpovídající slovo, když nechtěla být příliš hanlivá.
Alespoň že ji od nich dělila jedna neznámá tvář, která byla i celkem hezoučká. "Ah. Takže vyste ten suchar? Tak to mě těší. Já sem taky děsnej suchar. Spíš než astronomie mne zajímá botanika, ale to se snad vsákne," zakoulela Beiným směrem svými velikými kukadly a pak se rozvzpomněla, že byla sama k něčemu vyzvána, pročež si tiše odkašlala a vrátila se k tomu. "Rokytka. Potulná kněžka a léčitelka," schválně se nepřiznala k tomu, že je Temeřeanka, protože se na to v téhle jižanské společnosti vůbec necítila. Celkově se tu moc necítila. Ale to nevadilo, místo toho tu voněla kopa dobrého jídla. A kde je chutná flákota, tam se dřív nebo později začne cítit jako doma. Možná.

[Silas]

"Ztracen. Jak mám vědět, že je polovina knoflíků ozdoba a jen se to přetahuje přes hlavu." Zacvičil si Silas v novém oblečení a vydali se na večeři. Aspoň se čarodějka dobře bavila. Zato Silas nebyl zrovna takto uvolněný. Byl spíše nervózní. Jediný, kdo ho tam vlastně chtěl byla Elaine a cítil se poměrně navíc. Ale dokud to chtěla ona, obětoval trochu svých nervů. Však bude večer dostatečně kompenzován, pokud vše půjde, jak by mělo... bez problémů.

Zaklínač si pomalu změřil všechny kolem. Jeho soupeř z turnaje tady byl. Stejně tak, jako tetička. Což... nebyl nejšťastnější, ale co nadělá, to ona to tady zařizovala. Byl rád, že jej Elaine může ručkou směrovat, kam má jít. Připadal si spíše, jako ozdoba... jako by měla na ručce náramek, nebo prsten s obrovským kamenem... co, se uměl usmívat a občas i mluvit. Hobitku tady rozhodně nečekal a ten chlápek vypadal, zvláštně, ale docela fešák. Upřímně... nebyl na společenské řečičky. Byl rád, že ví jak se má vyjadřovat a jakých témat se držet, či vyvarovat, ale jen tak vést nějaké řeči? Na uvítanou? Elaine se postarala o dost sama.

Proto byl rád, když už se mohl usadit a začala hostina. Ne, že by se mluvilo méně, ale aspoň nemusel nic dělat přímo. Prostě jen čekat, než ho někdo zmíní. Komentovalo se jídlo a Silas rozhodně přikyvoval. Paštika s pečivem a bílým vínem do toho byla slast pro jazyk i ostatní smysly. Když strýček zmínil Elaine a sira Rufuse, musel zaklínač zvednout obočí a pohlédnout jeho směrem, než si uvědomil, že je to vlastně on.... sir Rufus. Načež se jen usmál. "Výborný nápad milosti. Myslím, že si zdejší krásy rozhodně nenecháme ujít." Řekl a očkem pohlédl po Elaine. Když přemýšlel o zdejších krásách, vlastně myslel na ni. A ta jedna věta mu zvedla náladu. Andreas vypadal, jako sympatický chlapík a aspoň jeden ze dvou příbuzných ho nechtěl vyměnit, nebo rovnou vykopat za dveře. Nebo mu to bylo prostě jedno, s kým se Elaine tahá. Slyšel, že je dobrý šermíř a napadlo ho se zeptat, zdali by na nějakou přátelskou kompetici nepřistoupil. Tedy... prvně by se ptal asi Elaine, jestli je to dobrý nápad, ale na to teď nebyl správný čas.

Byl rád, že se řeč točila kolem ostatních. Jak tak pozoroval, hrabě de Foix a Beatrice si jeden druhého opravdu všímali. Vlastně koukal po všech, jak se kdo tváří, mrká, natahuje nosík, usmívá se. Nemluvil, neměl potřebu, když mluvili ostatní, ale všímat si drobností mohl. Život je o detailech.
To už ale došel hlavní chod. Kdyby sem přišel jen tak z ulice, nejspíše by byl už po polévce plný. Ale vzhledem k tomu, že zde trávil už nějaký ten den, Elaine dohlížela na to, že se dobře vykrmoval, tak neměl problém do sebe nacpat cokoli a jakékoli množství toho přišlo.
Jeho chutě mu velely trošku potrápit kachnu a brambory se smetanou. Čas od času koukl očkem po Elaine. Nejen proto, že ji vždy rád viděl, ale také proto, aby si byl jistý, že stoluje slušně a vybraně, tak jak by měl a jak se do něj poslední dobou snažila vtlouct.
Po kachně přešel k misce se zeleninou, z níž trochu uzmul a zrovna, když končil a přemýšlel, jeslti vlastně chce jíst dále... tedy nepotřeboval to, ale mohl jíst... přišel koláč.....

Neslyšle se mu rozlepily rty od sebe a na chvíli a na vteřinku zatajil dech. Pórkový koláč. Olehla si olízl rty a polknul. Podobná reakce, jako když se máte poprvé milovat, nebo jako mladý smrad vidíte poprvé svlečenou ženu. Toto v Silasovi vyvolával koláč. Spojení těsta a náplně, co se dala jíst za tepla i za studena. Tisíce kombinací a vzorů, které se daly udělat nahoře. Většinou jste to tedy jen udělali do takové té mřížky. Zaklíančova tlapka se natáhla a lehce roztřásla, když dosáhl na koláč, aby si kousek mohl ukrojit. Pojď koláčku, brzi si tě dám do váčku...Malý kousek oddělil a ten putoval do úst, kde jej zalily sliny, rozmělniny zuby a tuto směs poslaly do krku a do žaludku. Ach, jak zaklínač miloval ty různé chutě. A přesto to byl jednoduchý koláč. A potom? Rybí koláč. Sem koláč... sem... k zaklínači... Samozřejmě se v mezidobí nezapomněl koukat i po ostatních a usmívat se. Ale to hlavní teď? Koláče...a etiketa... Ach rybí koláč.. Rybu jste mohli zmrvit snadno a rybí koláč? Dvakrát zmrvená ryba mohla být odpornější, než jíst spálenou veverku na větvi, která k tomu umřela na otravu krve. Ale rybí koláč, který právě ochutnával byl... zrovna to co potřeboval na závěr. Přesně takové lehké jídlo, co v doprovodu zasnoubené trochou červeného završí tuto koláčovou orgii, kterou se pro Silase stala večeře. Ach červené víno. Ačkoli mohl zaklínač preferovat bílé přesně těch pár rudých kapek bylo to, co potřeboval.

[Dorian]

Dorianovi zlepšilo náladu, že vskutku byl pozvaný na večeři, vybral si vlastně i nové oblečení, aby při večeři nevypadal jako úplný pirát, ale bylo to nejspíše k ničemu, vzhledem k tomu, že ofírské linky byly stále všem na očích. Dorian však byl jenom rád, že vypadal exoticky a barevně si vlastně nevybral nic tak odlišného, jako měl předtím. Fialovočerná brokátová vestičkavypadala opravdu slavnostně, to musel uznat, možná jim přihodí nějaký peníz a nechá si ji? Měl rád hezké oblečení a ještě raději měl milé a inteligentní lidi, se kterými se ovšem také hodlal povečeřet. Příjemný den, vskutku, Dorian obecně převelice rád byl ve středu dění, pokaždé nějaká nová příhoda, o které mohl hovořit, jiné místo, které mohl vyzdvihnout v očích ostatních, co by snad mohlo být lepšího? Navíc, musel si najít v tomhle nekonečném životě něco, co ho baví, že? Pro něj to bylo vaření a příjemní lidé. A jednou se třeba naučí hrát na ukulele, kdo ví? Že by jednou byl bardem? Hmm, ale být slavný s sebou přináší další osiny v zadku jako finkovat svoji vlastní smrt, aby to nikomu nebylo podezřelé, že je stále mlád.
"Příjemná společnost u hodovního stolu se občas hledá těžko," přiznal s letmým úsměvem Elaine, když usedl za ostatními a jal se malé ochutnávky předkrmu. Nebylo to tak, že by měl hlad, mnohem víc by mu bodla kapka krve, aby se mohl trošku přiopít, ale nic takového po ostatních žádat nehodlal. To, že není tak úplně z tohohle světa nemusel nikomu sdělovat. Dokonce ani Silasovi, zaklínači, který byl očividně rovněž milou společností, která seděla hned vedle něj. Myslel si, že od něj nemusí očekávat nic zlého, konec konců, jak by asi on věděl, že je vlastně Dorian příšera? Nechoval se tak, byl převelice milý pán z teplých krajin. Tedy Zerrikánie a tak dále.
"Pokud jde o trhy, velice jsem si je užil, původně mě napadlo, že zkusím nějaký ten boj, ale poté mne zastavily, tyhle příjemné dámy, které chtěli soutěžit jinde a se mnou, nemohl jsem přeci odporovat, to bych byl špatný gentleman," usoudil při pohledu na dívky, které byly asi nějak spojené s některou lady. Věděl, že si vysoce postavené dámy kolem sebe schraňují jisté dvorní dámy a tak podobně. Těmhle asi chyběla trochu nespoutané zábavy.
"Nic jsem nekoupil, byl jsem jaksi stržen vírem zábavy, za to jsem pro přítomné donesl na ochutnání dobrotu od vyhlášeného Zerrikánského kuchaře, Frederica Rocheho, doufám, že můj dar přítomní přijmou a vzpomenou si na mne, až ho budou otvírat," opět se letmo usmál jak na Elaine, tak i na ostatní přítomné a poprosil, aby mu přinesli jeho vak, který si nechal v šatně. Jakmile se tak stalo, otevřel ho a tak odhalil jeho obsah.
Byly zde skleněné lahve střední velikosti, jeden by nejspíše řekl, že je to něco mezi půllitrem a čtvrtlitrem, ovšem lahve byly zlatem zdobené v různých tvarech. Ta, která se nejspíše nejvíce vyjímala mezi ostatními, byla nádherná lahev ve tvaru mořské pany s pozlacenými detaily a drahými kameny, lépe řečeno safíry, místo jejích očí.
"Prosím, drahá Ninette, omlouvám se, ještě jsem se nepředstavil, Dorian, cestovatel, obchodník a hledač talentů, většinu svého života jsem strávil v Ofíru, doufám, že přijmete můj malicherný dar," nabídl hraběnce lahvinku s mořskou pannou vypadající přinejmenším honosně, "Skrývá speciální likér všeobecně vyhlášený hlavně v Zerikánii, doufám, že vám přijde jemná chuť pistácie s trochou vanilky vhod," nezmiňoval, že hlavní ingrediencí, která celému likéru dodává nadpozemnskou chuť je opět výtažek ze sirény, jak už to Dorian měl ve zvyku. Hraběnce se uklonil, když přešel k ní s onou lahví a pokud ho snad nechala, políbil jí i její spanilou ručku.
"Pro vás, drahý pane hrabě, mám spíš něco co velice chutná mě samotnému, doufám, že můj dar přijmete," vzal lahvinku ve tvaru hada, jehož oči byly vyloženy malými rubínovími kamínky. Detaily byly rovněž pozlacené a obsah sklenky vypadal nahnědle, " Likér z třinácti bylin, vyhlášený právě u nás v Ofíru," podal lahvinku panu hraběti, jestli si ji ovšem od něj vzal a samosebou se mu také uklonil.
Dále tu byly samosebou už jen takové menší lahvičky, jak se ukázalo, ani pozlacené nebyly, ale jejich tvar byl stále dosti jiný, než u normálních lahví.
"Pro vás, drahé dámy, jsem přivezl mandlový likér," podal každé z dam u stolu likér s lahvičkami ve tvaru malých lodiček s čirou nahnědlou tekutinou, samosebou se nezapomněl každé z nich uklonit, jako správný gentleman.
"A pro pány jsem donesl nečekanou kombinaci meduňky, máty a chilli, doufám, že ani ta se neztratí," řekl, samosebou se na všechny usmál, ale pánům se už neukláněl, pouze jim předal lahvinku ve tvaru dýky, která měla špičku dole, samosebou asi nebylo možné ji položit na stůl, protože láhev nestála, byla ve tvaru dýky. Tekutina uvnitř byla smaragdově zelená.
Nemusíme snad ani dodávat, že v každé z těch lahví byl bezpochyb kousek něčeho magického, však o tom se jim nezmínil. Samosebou všechny byly testovány a zdraví nezávadné, Dorianovi samosebou ještě nějaké lahvičky zbyly, protože netušil, kolik jich vlastně bude hodovat, proto poprosil, aby mu vak opět odnesli na původní místo, pokud nebyl nikdo k dispozici, omluvil se a šel ho tam dát zcela sám.
Poté samosebou opět usedl za milou společností ke stolu a lehce se usmál právě na Elaine, se kterou konverzaci samosebou ještě nedokončil, proto se jí zeptal "A co vy, jaké byly trhy pro vás, slečno, Elaine, že ano?" pro jistotu se optal, jestli její jméno zachytil správně, protože nechtěl plácat hlouposti.
"Ale jistě, obeznamnte mne prosím, s vašimi vinicemi, rád se přiučím všemu novému, od toho jsem také cestovatel, velice mne baví poznávat nové věci. Někdo si zvolí hledat poznání v knihách, někdo, jako třeba já, si zvolí jít za poznáním a slyšet ho od lidí, kteří o tom ví nejlépe," usmál se na Beatrice Dorian a musel uznat, že pokud něco téhle rodině spadlo do vínku, jistě to byla krása. Okouzlující dámy a pan hrabě, ten také jistě pobral o poznání více, než mnozí.
"Pane hrabě, vy mne prý můžete obohatit rodinou historií, věřte nebo ne, převelice rád si ji poslechnu," dodal také, podíval se na pana hraběte, který přeci jen seděl právě u něj, tak to neměl nikterak z ruky.