QUEST: In vino veritas - D

[Dorian]

Dorian pouze pokrčil rameny, když ho osočili z toho, že kněžky jsou vlastně mírumilovné a že řád věčného ohně vlastně je jen nějaká patlanina a fanatici. "Nejste jediné kněžky, které exitují, pochopitelně existují i zlá individua, takže nechápu co vás všechny tolik raní na tom, co jsem pronesl, je to pouhá pravda," poznamenal Dorian, neboť mu přišlo skoro až pošetilé, jak se toho slovíčka všichni chytli.
Prohlídka pokojů byla více než zajímavá, vládne si myslel, že bude Sir Aclassi mnohem lepší materiál pro plátno, než náhodný upír. Jakmile si toho však všiml, na červenající se Sophie se lehounce usmál. Opravdu netušil, že by zrovna tahle měla fantazie o Dorianovi, vlastně to bylo milé, nepamatoval si, že by ho někdo takhle povedene namaloval.
Jakmile se ukázalo, že tu vlastně je něco špatně a tím něco špatně bylo míněno: hele, Doppler! Všem to bylo nejspíš naprosto jasné, skoro ho překvapilo, jaké znalosti o monstrech přítomní měli. No, nic proti tomu, bylo to rozhodně zajímavé téma na studium, rozhodně zajímavější, než pravidla etikety.
Takže, na scéně byl náhodný doppler, zaklínač a čarodějka, skoro to začíná jako ty vtipy kdy se sejde Nilfgaarďan, Seveřan a Ostrovan. Neměl ty vtipy moc rád, ale budiž. KOnec konců, celkem rychle to vyřešilo jejich situaci. Doppleri přeci mnohdy byli také zlodějíčci, že by právě tohle byl jejich nezvaný host?
"Klid. Nechceš nám říct, jak ses tu objevil a kam jsi schoval tu listinu?" optal se Dorian a střídavě koukl z Beatrice na Beatrice, poněvadž přeci jen, nemohl tak dobře vědět, jestli Elainin odhad byl správný.

[Reginald]

Seběhlo se toho hodně během velmi krátké chvíle a tak stále šokované Beatrice obě dvě těkaly pohledem po těch ostatních, přičemž jedna byla v držení velkého zlého zaklínače a strnulá kouzly malé nahněvané čarodějky, druhá byla bledá a vypadalo to, že brzy omdlí. Ona ani ta první nevypadala zrovna zdravě, takže na první pohled se rozhodně určitě nedalo, která je ta pravá. Jak se pravilo v jedné pohádce, tvé štěstí, Jiříku, žes mě vzkřísil, beze mne bys sotva uhodl, která z dvanácti panen je Zlatovláska! Jenže tady byly zlatovlasé dvě a žádná vzkříšená moucha, která by jim šeptala do ucha, nicméně jeden zamilovaný blázen tu byl, aby svou zlatovlasou pannu, co nebyla panna, poznal. A to se dalo jednoduše, ta pravá si totiž instinktivně chránila rukou břicho, které ta druhá postrádala. Naštěstí se Elaine nemýlila.
A zatímco všichni pozorovali, jak se Beatrice v držení Silase mění na mladého kluka s velkýma ušima a ošklivým nosem, co po nich kouká vyděšeným pohledem, Sophii to bylo celé jedno, protože se zamilovaně koukala po Dorianovi. Což bylo zase jedno všem ostatním, nejvíc tomu chudákovi, co mu šlo o život. „N-n-n-nezabíjejte mě!“ Prosil roztřeseným hlasem, který tak nějak pasoval k odhadovanému věku doppleřího puberťáka. „Ten recept je v pokoji v krabici s mašlemi, já ho nechci, vemte si ho!“ Pokračoval vyplašeně, asi to nebyl žádný velký hrdina. „Najal si mě jeden vinař, ale jméno neřekl, jen že mu ho mám donést zítra večer na rozcestí,“ chrlil ze sebe a těkal pohledem z jednoho na druhého velkýma očima, snad aby se někdo smiloval a zastal se ho. A minimálně jednu takovou duši našel, ještě aby ne, když byla celá rozněžnělá hormonálními změnami. „Vlastně nic neprovedl, ne?“ Broukla Beatrice opatrně a zadívala se na Silase a pak na Elaine. „Nikomu neublížil a recept taky neodnesl... není třeba ho zabíjet.“ O svázanou lady bylo postaráno, kromě šoku a žízně jí nic nebylo, recept hned vyhledal sir Aclassi a předal ho Beatrice jako důkaz, že doppler mluvil pravdu. Byla připravená otce přesvědčit, že by měl být milosrdný, vždyť ublíženo bylo jen jeho pýše a mužské ješitnosti. Jen nejdřív musel trochu soucitu projevit i zaklínač.

[Silas]

Malý smrad byl pořád lepší než ghůl s ostrými pařáty. Za což byl zaklínač převelice rád. Stejně tak byl velmi rád, že vyklopil prakticky všechno naráz a bez ptaní se. S tím se dalo pracovat. Měl štěstí, že byl zbabělec a nikomu neublížil. To by Silas nenesl příliš dobře. A ještě hůře by to nesl doppler poté, co by si to s ním zaklínač vyřídil.

Když Beatrice promluvila, jen zmateně zamrkal. "To, že nikomu neublížil je asi jeho jediné štěstí." Řekl Silas a podíval se na Beu. "Na druhou stranu, lady Adele by nejspíše po svém pobytu ve skříni nesouhlasila. Ale já nerozhoduju o tom, jestli mu srazíme hlavu." Nadzvedl obočí a pokrčil ramenem. Od toho tady byli jiní, on byl jen zaklínač na návštěvě. "Nezabíjel bych ho. Prvně by bylo vhodné dopadnout kohokoli, kdo si jej zaplatil. A pokud mluví pravdu. Bude to zítra večer." Vysvětlil svůj plán Silas a přemýšlel co s dopplerem mezitím. Samozřejmě nějaká cela. A prezentovat jej Andreasovi, aby náhodou jen tak bokem nepřišel sám Silas o škebli. "A jen bych upozornil, že je to doppler. A zloděj... bude krást dál a znepříjemňovat lidem život." Dodal, aby si Beatrice uvědomila, že lidé nejsou svatí a i když ho nepoparví, bude v tom pokračovat. Silas osobně by mu nejspíše usekl ruku, nebo obě. Možná ruku a nohu, ale to zase bude mít důvod se pomstít. Opravdu jednoduché řešení bylo dopadnout vinaře a poté srazit dopplera o hlavu níže.

"I tak bych ho svázal. Nasadil mu okovy. A pokud má někdo stříbrný prsten, náramek či řetízek na krk... zamezí to v další proměně, kdyby se o něco pokusil." Zaklínač byl možná paranoidní a opatrný, ale to vše proto, aby ohlídal Elaine a tím i svůj krk a prakticky i Beatrice, protože Elaine... Ostatní mu byli realtivně ukradení, jen Damjan měl také o něco lepší prioritu kvůli Beatrice. "Jen nezapomeňte, že je to pořád příšera. Vypadá a myslí, jako člověk, ale viděl jsem, co doppleři umí." Tedy.. viděl co ghůlové a jiní umí. A doppleři se umí proměnit i na ghůla a to nebyla sranda, kdyby se jim jeden zhmotnil tady v pokoji. Vůbec žádná sranda. Naštěstí.... zároveň byli doppleři zbabělci a tenhle vypadal na dvojitého. Pro štěstí všech zúčastněných.

[Damjan]

Doppler si podobu Beatrice dlouho neudržel a nebylo se příliš čemu divit - napodobit těhotnou ženu, to zcela určitě není žádná hračka, a navíc ani doppleři nedokážou napodobit dvě osoby v jednom, jak se ukázalo brzy. A kromě toho vyšlo najevo, že tohle vlastně ani není... plnohodnotný dospělý doppler, ale doppleří mládežník.
Damjana mladíkův vzhled sice maličko obměkčil, ale pořád si dobře uvědomoval, že to, co stojí před nimi, není člověk, a že by jim zcela určitě dokázal slušně zavařit, kdyby chtěl - stačilo by na sebe vzít Silasovu podobu. Jenže ten mladík byl zřejmě poměrně dost vyděšený a nic takového ho naštěstí nenapadlo. Brzy bylo objasněno, kde se nachází vzácná listina, proč byla ukradena a že doppler byl v tom všem zřejmě jenom prostředníkem. Zbývalo zjistit, kdo je ten vinař, který si tohohle ušopleska najal.
„Sire Rufusi, možná bychom si zítra večer mohli udělat menší výlet na rozcestí, hm?“ navrhl Damjan s povytaženým obočím a pohledem namířeným k zaklínači, protože ačkoliv nepochyboval o tom, že by sir Rufus nějakého zlotřilého vinaře zvládl s přehledem sám, proč by nemohl navrhnout, že také hrdinsky přiloží ruku k dílu? Nešlo mu o žádnou prestiž, nebyl to kupodivu ani čin vyvolaný mužskou ješitností, Damjana poháněla spíš zvědavost a potřeba přesvědčit se, že ať už toho dopplera najal kdokoliv, nebude dělat další problémy.
A pak... pak z hraběte de Foix vypadlo něco, co by do něj zřejmě neřekl nikdo, kdo ho alespoň trochu znal. Damjan projevil překvapivou dávku soucitu, pochopení a odpuštění. „Je to možná doppler, ale... kdo říká, že jsou všichni doppleři stejní? Že se nedokážou poučit ze svých chyb? Že nedokážou žít spořádaný, klidný život, aniž by někomu škodili?“ povytáhl obočí, načež probodl pohledem toho doppleřího chudáka. „Když mu dáme šanci, třeba... třeba půjde do sebe. Je ještě zřejmě moc mladý na to, aby šanci, kterou bychom mu mohli dát, dostatečně docenil, ale třeba si za pár let vzpomene, že dostal možnost žít nový, lepší život. Bude si pamatovat, že ne všichni zaklínači automaticky stínají hlavu monstrům, že ne všichni šlechtici jsou opovržliví a sebestřední...“ Damjan pokrčil rameny a mávl rukou do vzduchu. „Já nevím, ale dal bych mu šanci.“ A ne, neříkal to jen proto, že o to žádala i jeho žena; jen zastával úplně stejné stanovisko, neboť představa, že by měli chladnokrevně setnout hlavu takovému troubovi, jako byl tenhle doppler, se mu nelíbila. I když jim to doppleří mládě způsobilo nepříjemnosti. Ale jak řekla Bea - prakticky nic zlého neprovedl.

Oproti tomu, aby dočasně dopplera někam zavřeli a zamezili jeho proměně, Damjan však nic nenamítal - bylo rozumné nechat si ho pod dohledem, dokud nezjistí, kdo je zač ten vinař, co si ho najal. Jinak by se mohlo stát, že mu doppler vytroubí, že mu jdou po krku. Nic stříbrného u sebe nicméně neměl, takže předávání řetízků a šperků zřejmě měly na starosti dámy a Damjan byl tuze rád, že ten prsten, co tehdy v Oxenfurtu daroval Beatrice jakožto snubní, není ze stříbra.
A jakmile dostal příležitost, otočil se Damjan k Beatrice čelem. „Jsi v pořádku?“ hlesl k ní a starostlivě ji kontroloval pohledem - zdála se mu nějaká pobledlá a zesláblá a ono se nebylo čemu divit, neboť určitě utrpěla šok a ocitla se v poněkud napjaté situaci. „Vy oba?“ dodal tázavě, přičemž jí položil ruku na bříško a druhou rukou jí konejšivě pohladil po zádech. Pokud doteď někdo pochyboval o tom, že by Damjan mohl mít se stavem lady Beatrice něco společného, teď byly zřejmě jeho pochyby rozprášeny, protože hrabě de Foix se choval jako ustaraný nastávající otec a milující manžel. A to manžel oficiálně ještě nebyl.

[Elaine]

Věděla, že riskuje, ale vyšlo to. Naštěstí. Zloděj byl odhalen, nebezpečí zažehnáno.
Damjan naštěstí Beu zachytil do náruče, ale i tak k ní Elaine znovu přešla a vzala ji za ruku, tentokrát opatrněji, snažila se nahmatat její tep. Cítila se skoro až provinile, že musela být sestřenka něčemu takovému vystavena. Sice měli v rodině ženy se silným charakterem, ale Bea ve svém stavu byl pořád zranitelnější než jindy. Elaine doufala, že podobný stres nespustí třeba předčasný porod. To by bylo v tomhle stádiu velmi nemilé.
Teď zbývalo rozhodnout, jak se s provinilcem naloží. Druhou Beu v Silasově sevření si ale stejně podezřívavě měřila pohledem… naštěstí se doppler brzy proměnil. Ve vystrašeného kluka. Jeho pravá podoba?
Beatricin přístup chápala… a stejně tak i ten Silasův. Jenže jediný zaklínač přesně věděl, čeho přesně je ten tvor schopný. Když se na ni Bea zadívala, nejspíš čekala, že se k tomu taky vyjádří. Nechtěla se do toho míchat, měla přece jen pocit, že se ještě před pár okamžiky zapojila možná až příliš horlivě, a stačilo jí to, ale nakonec se rozhodla promluvit.
„Jak říkají pánové, nejdříve by bylo vhodné najít a usvědčit toho pravého viníka,“ takže ano, poprava se odkládá, „a až potom se můžeme rozhodnout co dál. Osobně si myslím, že by měl dostat za vyučenou, ale možná by se našel nějaký způsob, při kterém nepřijde o hlavu… nebo nějakou končetinu.“
Zadívala se na vyděšeného kluka, o kterém teď mluvili skoro, jako by tady nebyl. A pak na Silase. Pousmála se na něj, snad hrdě, snad povzbudivě, sama nevěděla. I když předtím jednala na vlastní pěst, pořád byla ráda, že je tu také. Kdyby její kouzlo nezafungovalo, asi byl jediný, kdo by si s ním dokázal poradit. Bez něj by nevěděli, jak měňavce zajistit, co od něj očekávat. Nebo spíš, asi by ho spoutali, ale proměnil by se a utekl by.
Nečekala by, že hobitka bude nosit v zástěře stříbrné lžičky, ani že si pohledný pirát potrpí na stříbrné šperky, takže pokud se nepřihlásila sama Adele, jen prohlásila směrem k Silasovi: „Ochromila jsem mu kouzlem končetiny, takže nějakou dobu by nám neměl nikam utéct, ale jestli ho ještě chvilku podržíš, něco najdu.“
Otočila se k odchodu, připravená se za nejbližším rohem dát velice nedámsky do běhu, když zaslechla Damjana i jeho otázky a měla chuť se plácnout dlaní do čela. Beatrice i její rodina si dávali velmi pozor, aby něco podobného nevyšlo najevo, a on to takhle… sice úlevou… ale stejně kvákne. Jen si neznatelně povzdechla. Sice okruh přistižených byl takříkajíc „domácí“, ale bude jen otázkou času, než se drby dostanou ven. Jedna líhá s vědmákem a druhá měla tajný poměr s lehce odrbaným hrabětem a dítě ještě před svatbou, no považte. Strýček bude mít převelikou radost.
Netušila, zda za dobu její nepřítomnosti proběhla nějaká další diskuze, ale vrátila se a zaklapla klukovi kolem krku poměrně honosný, masivní náhrdelník ze stříbra, ozdobený přívěšky z akvamarínu. Vypadal v něm poněkud… vtipně.
Alespoň bude vypadat reprezentativně na setkání s hrabětem, pomyslela si a pak jen vyčkávala, co bude dál.

[Rokytka]

Doriana raději už nekomentovala. On totiž žádný komentář nepotřeboval. Byl prostě divnej a očividně si neviděl do vlastních úst. Škoda slov. Nastalá situace byla stejně mnohem záživnější než cokoliv, co by z toho člověka dostala.
Doppler byl sice fajn a divadlo kolem toho stálo zato – ostatně kolikrát za život se obyčejné kněžce poštěstí vidět čarodějku a zaklínače v akci? Ale nejvíc k nezaplacení byl stejně pohled na tu ženskou svázanou ve skříni. Kdyby ji tak nechali jen o kousek déle… No, asi by neměla být tak škodolibá?
Zklamaně si povzdechla, když byla vysvobozena a opečována a pak teprve se zájmem zaostřila na to něco, co se tu zjevilo místo ní i falešné Beuš. Zatímco se ostatní bavili o tom, jak ho potrestat ona se zájmem přišla blíž a prohlédla si ho. Byla to zajímavá kreaturka. „A jak si to odtud měl odnýst?“ Zajímala se upřímně. To si ti tvorové umí změnit i genetickou výbavu a krevní skupinu? Nebyla zaklínač aby takové věci věděla a byla jednoduše zvědavá.
Jedním uchem ale vnímala, o čem se mluví a ušklíbla se. „Jako by si lidi drobet nepříjemností nezasloužili,“ odfrkla si tiše a zazubila se na ušatce. Dokud okrádal jen zbohatlíky o jejich přebytkový jmění, tak co z toho. Z čeho měl jako žít, když si to oni schovávaj po baráku, zatímco venku není co žrát? Asi byla drobátko salty. Sever ji naučil.
Celkově jí dával Silas dost důvodů k tomu, aby se mračila jako bouřkový mrak. Chlapi jí vážně uměli lézt na nerva. „A ty a já jsme taky příšery a taky jsem viděla, co umíme,“ poznamenala kysele, a kdyby na ni mělo stříbro nějaký vliv, nabídla by se, aby jí taky něco pořídili. Aspoň by to pak mohla někde prodat a nakoupit místo toho nějaký pečivo pro děcka z ulice.
„Fujtajksl,“ dodal ještě, když se Elaine pochlubila vlastním dílem zkázy. Používání magie tímhle způsobem jí vážně neimponovalo. To muselo být hrozný, mít paralyzované nohy. Radši si to nechtěla ani představovat. To samotné mohlo být trestem, po kterém ti primitivové volali. Sama by možná přidala ještě pár facek…
„Na to rozcestí půjdu já. Každej, kdo svojí špinavou práci háže na chudý děcka, zaslouží holí po kebuly. Hezky si ho vezmu do parády,“ prohlásila sama pak mírně násilnicky, ačkoliv nečekala, že se shledá s úspěchem. I tak si ale vyhrnula rukávy. Navíc nemohla dopustit, aby se na její přítomnost zapomnělo.

[Silas]

Silas se zamračil na Damjana a zamručel. "Mohli, ale kdo tam půjde asi nerozhodujeme my." Počítal s tím, že si to půjde velice rád zjistit Andreas... a možná je vezme taky, kdo ví... to ale už nebyl jeho problém. Další remcání hraběte de Foix už poslechl jen s odporem. Monstrum je monstrum a i když možná bylo to, co říkal pravda, Silas nezastával názor, že odčarování či poplácání po ruce funguje. Chtěl opět vytáhnout pár poznámek z bestiáře. Na chvíli možná trošku vypnul, ale teď mu znovu kolečka začala rotovat správým směrem. Doppler vypadal jako malý fracek, ale ani tohle nebyla jeho pravá forma... ta je vysoká asi jako hobit a také pořádně ošklivá. Silas ji nikdy neviděl a možná za to byl rád... zase viděl dost ošklivých věcí, aby mu jedna navíc byla jedno ale... nic se nemá přehánět.

Byl rád, když čarodějka použila trošku těch kouzel a snad ho paralizovala, takže ho technicky nemusel držet, ale i tak v tom raději pokračoval. Do řeči se dala hobitka a zaklínač měl chuť dopplerem hodit. Její první poznámku se rozhodl ignorovat. On sám měl dost starostí na to, aby ještě řešíl nějakou krádež pod pohrůžkou že mu useknou hlavu. To mu stačilo řešit několikrát za život a za posledních pár let to řešil až mockrát. Jen se vnitřně zamyslel, jak chtěl doppler odnést recept. Silas sám by si ho asi opsal a odešel aniž by někdo zjisitl, že tady byl, ale doppler? Asi nevěděl o kouzlu a přemýšlel jak ho dostat ven nějak jinak. Jinak by už asi byl také pryč a nehrál tady tu šarádu dál, hlavně když musel vědět, že na něj příjdou. "Neřekl bych, že jsem výsledkem konjunkce sfér, jen její následek a pořád se cítím docela, jako člověk, v něčem horší, v něčem lepší... Jestli se považuješ za příšeru, budiž, nebráním ti v tom." Zavrčel a koukl na dopplera. To, kdo půjde na rozcestí mu bylo ve výsledku jedno. Jen chtěl, aby všichni pochopili, že doppler je příšera a ne člověk. "To, že vypadá jako malý smrad spíše hraje na naše city. Ve skutečnosti je velký asi jako ty kněžko. Jen je daleko... ošklivější, špičaté uši, prasečí rypák. Stejně tak se mohl proměnit na mě nebo na ghůla a rozsápat nás tady."

[Dorian]

Dorian se na Dopplera podíval upřímným, nešťastným pohledem a podíval se na ostatní jak se dohadují o tom, jestli se mu hlava setne, nebo nesetne. Beatrice ho bylo líto, ale tohle mohlo dopadnout mnohem hůře, kdyby tu nebyla Čarodějka, aby odhalila pravou Beatrice.
"Kluku ničemná, jak tě mohlo napadnout, že tohle je dobrý nápad?" zavrtěl hlavou Dorian když se tak koukal na toho malého doppleřího kloučka, který ještě před pár momenty vypadal jako krásná Beatrice. Ani peníze by neměly donutit někoho jít na sebevražednou misi, pokud to nebylo opravdu důležité. A ukradnutí receptu? To nebyla situace života a smrti, mohl se tohohle nepříjemného haló vyvarovat prostým ne a ušetřil by si život.
"Obávám se, že jak už bylo zmíněno, není na nás, abychom rozhodli, jestli bude o hlavu kratší," povzdechl si Dorian a podíval se na ostatní. Mladá kněžka se zajímala o to, jak ho chtěl vynést, což byla dobrá otázka. Přeci jen.. kouzla byla nevyzpytatelná věc, měl takové tušení, že by byl recept zničen jakmile by vykročil ven.
Když Elaine přiznala, že mu ochromila končetiny, lehce se zamračil a koukl se na ní s pouhým "Bylo to nutné?" lehce při tom zavrtěl hlavou. Jako by se o dítě nedovedli postarat, někteří tu s tím nejspíš měli dokonce i nějaké zkušenosti.
"Mimo to naprosto souhlasím s ní," pokývl k Rokytce a pokrčil rameny "Házet něco takového na děti jakéhokoliv druhu je svinstvo," povzdechl si, odhodlán se podívat na rozcestí také.

[Elaine]

Sice nesouhlasila se Silasem v tom, že je jisté, že bude tvor ve své kleptomanské činnosti pokračovat, ale jinak se zdálo, že kromě ní jako jediný zůstával ve střehu. Všichni ostatní s mladičkým zlodějem do různé míry sympatizovali.
Když hobitka označila zaklínače za příšeru, čarodějka stiskla trochu popuzeně rty. Jistě, zesměšňujte jedinou osobu v místnosti, která má patřičné vzdělání v oboru a ví, o jakého tvora jde. Zaklínač se dokázal s přehledem obhájit sám, takže neměla potřebu to komentovat nahlas.
Ale pak přišla řada i na ni. Když ten neznámý pirát chtěl vědět, zda byl podobný zákrok nutný, jen se na něj chladně, odměřeně pousmála. „Je to jen dočasné,“ ujistila ho klidně, protože vrtěl hlavou jako by snad z dopplera udělala chromého nadosmrti. A pevně dodala: „Ano, bylo.“ A Elaine se za to rozhodně nemínila omlouvat. Jakmile se jednalo o její rodinu, nehodlala riskovat. Proto ji nechalo naprosto chladnou i hobitčino znechucení. Naštěstí už byla napolo pryč ze dveří, takže nezměněným, spěšným tempem pokračovala, aby se mohla o pár chvil později vrátit s náhrdelníkem. Celé debaty o dětech, nebo mladistvých delikventech chcete-li, se tudíž neúčastnila.

[Reginald]

Beatrice by jistě ráda Silasovi odporovala, že si přeci nemůže být jistý, že bude jejich malý zlodějíček dál krást a ztrpčovat lidem život, ale bylo jí z toho všeho trochu mdlo. Doppler nevypadal, že je na tom o moc lépe a pokud to na ně hrál, tak si s hraním na lady Adele nedal vůbec ale vůbec práci, protože si rozhodně mohl vést o moc lépe, což si nevedl. Vlastně to spíš v některých chvílích vypadalo jako odbytá práce malého školáka, co se snažil prolézt zkouškou s odřenýma ušima. „Já jsem... já nevěděl, že se to odnýst nedá, to mi nikdo neřekl!“ odpověděl zoufale Rokytce a svěsil ramena, což bylo asi to jediné, co mohl při té paralýze končetin udělat.
Tak jako tak, na doppleřím krku přistál vskutku krásný kousek šperkařského umu, a zatímco mezi přítomnými začínala bublat horlivá diskuze o rasové snášenlivosti a druhové rozdílnosti, ke skupince s výtržníkem dokráčel ostrým pochodem sám pan hrabě. Nevypadalo to, že by si během té doby, co bědoval nad svým osudem, stihl vytrhat všechny vlasy, ale mračil se pořád stejně, i když teď už měl jeho hněv konkrétní cíl a kupodivu to nebyl Damjan, který se tak familiárně choval k jeho dceři, což nejvíc překvapovalo snad sira Aclassiho a lady Charlotte. Zbytek si toho moc nevšímal, Sophie po očku koukala na udatného Doriana, který bránil zájmy dětí, Adele se stále ještě vzpamatovávala z toho šoku, kterým si prošla, a služebnictvo se stihlo vypařit, aby mohlo informovat hraběte o výsledku pátrání. Andreas dorazil i se dvěma strážnými, kteří si po dohodě se Silasem doppleřího darebu převzali do své péče, a bylo na čase, aby si celou záležitost vyříkal s falešně obviněnými sám hrabě. „Děkuji vám,“ začal, což nebylo špatné, ale rozhodně to nebylo dostačující po tom, co jim předvedl v knihovně. A i když si to možná nemysleli, Andreas byl sice vznětlivý, ale dokázal uznat vlastní chybu. „A omlouvám se, že jsem se nezachoval jako správný hostitel, a postavil vás do pozice obviněných z činu, který jste nespáchali. Ať už mne k tomu vedlo cokoliv, nebyl jsem v právu a měl jsem předpokládat vaši nevinu.“ Neusmíval se, byl si jistý, že shovívavým úsměvem by některé mohl ještě více rozčílit. „Prokázali jste mi velkou službu a rád bych se vám za to odměnil. Pokud byste někdy potřebovali mou pomoc, vynasnažím se oplatit vaši laskavost svou vlastní.“ V závěru jim hodlal přidat ještě pár mincí navrch jako odškodné za to, že si nesměli jít po svých, ale taková schovaná laskavost u někoho, kdo měl peníze a jistou, i když ve světovém měřítku zanedbatelnou, míru moci, to nebyla malá odměna.
Andreas se pak nechal poinformovat o zjištěné skutečnosti, že doppler nejednal ze své vůle ale jako prostředník, který měl svůj lup předat dalšího večera na rozcestí, což kupodivu nevedlo k žádnému unáhlenému vyhlášení války sousednímu vinaři, asi že se horká hraběcí hlava dnes už rozčilovala nadmíru. „Pokud by vám to nevadilo, sire Rufusi, dopplera bych s vaší asistencí ještě rád vyslechl, než se kamkoliv pohrneme stínat hlavy,“ odtušil k Silasovi a pak se teprve zahleděl na Damjana, který mu ochmatával dceru. Komentáře této skutečnosti se zdržel, ale bylo vidět, že se musí velmi přemáhat. „Vaši pomoc bych později taktéž ocenil, hrabě.“ Ale klidně mohl říct taky pouliční kryso, znělo by to skoro stejně tím tónem, co si Andreas dovolil použít. Že Elaine zůstane, to bylo celkem jasné, takže jeho další slova mířila k dvojici Dorian a Rokytka. „Ještě jednou se hluboce omlouvám a připomínám, že zde máte dveře otevřené, kdybyste se někdy ocitli v tísni. Pokud se chcete zdržet na brzkou večeři, budete vítáni, ale pokud nechcete, můžete samozřejmě hned odejít, nikdo vás zdržovat nebude. Albert vám zabalí něco na cestu a pokud byste potřebovali cokoliv dalšího, obraťte se na něj.“ Nespecifikoval, co by si mohli navymýšlet, asi jim byl ochoten splnit cokoliv. Jak už ale bylo zmíněno, v balíčku na cestu mohli oba najít i váček s jistým obnosem mincí za své strádání.

Konec bodované části questu.

Mimo herně:
Děkuji vám za účast a za zábavnou hru, snad vás to bavilo stejně jako mě.

Body:

10 základ pro všechny + X za aktivitu

Damjan - 10+2
Silas - 10+2
Elaine - 10+2
Dorian - 10+2
Rokytka - 10+1

Herní odměnou vám budiž nějaké ty mince a laskavost do budoucna od pana hraběte. Navíc pokud si řeknete o šaty, zbraně, etc. na cestu, bude vám to v rozumné míře darováno.

Kdo chce, může si cokoliv dohrát dle libosti, jsem vám na takové dohrávání k dispozici cca do 11.11., pak bych to uzavřela celkově.
Co se týče rozcestí, pokud by někdo chtěl, můžeme to už bez bodů dohrát tady nebo si to můžeme dát v rámci osobky (Silas, Damjan, ... + NPC?) nebo to těm, kteří to potřebují vědět pro další hru do budoucna, můžu nějak obecně shrnout.