Damjan řekl svoje a neměl nejmenší potřebu cokoliv k tomu všemu dodávat - už bylo konec konců řečeno vše podstatné, každý přišel s nějakým názorem, a o tom, zda dopplerova hlava zůstane na jeho krku neměli rozhodovat oni. Sečteno a podtrženo, tady pro ně dobrodružství s ukradeným receptem očividně končilo; pokračovat bude až zítra, až vyrazí zjistit, kdo si toho chudáka doppleřího výrůstka najal, aby pro něj kradl.
Hrabě de Foix se držel blízko své ženy, která oficiálně ještě jeho ženou nebyla, a bylo mu upřímně jedno, jestli si někdo všímá toho, jak familiérně se k Beatrice zachoval. Tvářil se jako člověk, kterému už je momentálně všechno dokonale ukradené, a nejiný pohled vrhal i k Andreasovi de Montyliet, který se o chvíli později přiřítil do pokoje, zřejmě obeznámen služebnictvem o tom, že našli vraha. Totiž zloděje.
Poděkování i omluvu přijal bez mrknutí oka a ve tváři se mu nemihl jediný náznak toho, co si o tom všem myslí - hraběte de Montyliet pořád považoval tak trochu za osinu v zadku, člověka, který jeho a Beatrice připravil o jejich syna, tedy člověka chladného, sebestředného a toužícího hlavně po tom, aby nic neohrozilo jeho postavení a moc, kterým by poprask týkající se nemanželského dítěte Andreasovy dcery s pouliční krysou určitě docela zamával. Damjan to Beuščinu otci nikdy neodpustil a nebyl si jistý, jestli toho někdy bude schopen, ale až doposud byl ochotný udržovat dojem jakéhosi příměří.
Když ovšem zaslechl ten tón hlasu, jakým po něm Andreas švihl jako imaginárním bičem, napřímil se v celé své výšce a pocítil přitom, jak se citlivá ručička vah příměří vychýlila. Damjan věděl, že Andreas o něm ví, že není žádný hrabě a že to dítě, které Beatrice čeká, je jeho, ale rozhodně to neznamenalo, že by se zalekl a stáhl zpátky. Naprosto chladným a nebezpečně odhodlaným pohledemdával tchánovi jasně najevo, že ať už si na něj vymyslí cokoliv, on se nevzdá. Protože jestli se ještě před několika týdny byl ochotný o Beatrice do krve rvát, teď byl ochotný jít přes mrtvoly, protože už nešlo jen o ni, nejdražší ze všech klenotů, ale také o ten zázrak, který nosila pod srdcem. A jestli si Andreas myslel, že se hraběte de Foix zbaví a dítě odhodí někam do sirotčince, byl na omylu; Damjan tentokrát něco takového dovolit nehodlal. Nehodlal si znovu nechat sebrat to nejcennější, co na světě měl. Andreas de Montyliet měl možná nemalou moc, ale Damjan de Foix na tom taktéž nebyl špatně, co se vlivu týkalo. Měl svoje metody a měl svoje lidi a rozhodně se je nebál použít, i když nebyly zrovna čestné a obvyklé.
„Samozřejmě, jsem vám k službám, rád pomůžu,“ odvětil Damjan nakonec po kratičké odmlce, nicméně mluvil nepříjemně odměřeně a pohled z Andrease ani na okamžik nespouštěl. Peníze nepřijal, stejně jako cokoliv jiného, co by se dalo brát jako odměna za rozluštění záhady zmizelého pergamenu. On doufal, že za odměnu bude moci v Toussaint, u Beatrice, nějakou dobu zůstat - to mu ke štěstí bohatě stačilo.
Poquestová část:
Zbytek dne Damjan zřejmě strávil ve společnosti Beatrice, pokud mu to bylo dovoleno, ale večer dost možná zůstal ve svojí posteli, protože přeci jen nechtěl dráždit hada bosou nohou - jednou to stačilo. Co kdyby ho vytočil příliš a Andreas de Montyliet by mu poté odmítl dát ruku své dcery? Damjan toho chlapa možná neměl zrovna dvakrát v lásce, ale na druhou stranu s ním nechtěl vést žádné hloupé rozbroje - už jen kvůli Beatrice.
Rozhodl se hraběte vyhledat až druhý den po snídani - večer ho otravovat nechtěl, nebyl sebevrah, a brzké ráno taktéž nepovažoval za rozumnou dobu, už jen proto, že to Damjanovi po ránu příliš nezapalovalo a rozhodně nebyl příjemnou společností, dokud se pořádně neprobudil a nenajedl.
Když se však po snídani konečně dostatečně probral a nasnídal se natolik, aby nemusel být nepříjemný kvůli prázdnému žaludku, obrátil se na sluhu, který se zrovínka ochomýtal kolem v jídelním sále. „Promiňte, Alberte, mohl bych vás o něco poprosit?“ oslovil jej zdvořile. „Rád bych si soukromě promluvil s panem hrabětem... prozradíte mi, kde bych ho mohl najít?“ zeptal se, maje sice maličko sevřené srdce nejistotou, ale pro Beatrice by šel na konec světa. Jen by byl radši, kdyby se tou cestou na konec světa mohl nějakým způsobem vyhnout Beuščinu otci. Ha, ha.
