od Drema » 03 led 2019, 16:46
Valdur
Že opat Defenius něco kuje, tím si Valdur mohl být naprosto jistý. Opat oběma svým hostům pokynul, aby ho následovali, přičemž se snažil chovat nenuceně. Ve skutečnosti by se ale jeho počínání dalo nejvýstižněji popsat jako lehce úlisné. Opat své hosty vyvedl z chrámu bočním vchodem, tak aby se nemuseli tlačit v chumlu věřících i návštěvníků. Obešli roh chrámu a ocitli se znovu na nádvoří. Na nádvoří už se připravovala jedna z „atrakcí“, aneb zkouška čistoty víry přítomného lidu. Mniši během mše nanosili k jakémusi velkému balvanu velkému kameni hromádku menších polínek. Co s nimi zamýšlejí, to zatím nebylo jasné. Aby na ní mohli někoho upálit, musela by se tato hromádka ještě o něco zvětšit. Opat své hosty raději vedl ke dlouhé budově na pravé straně nádvoří. Část blíže chrámu působila dosti nudně. Celou ji zaplňovaly cely pro mnichy s užitkově obytnými prosorami. Dále od chrámu to bylo zajímavější. Za celami mnichů se nacházela část budovy, kde se vařilo a jedlo. Nejníže byl položen vsup do klášterních sklepů, do přízemí mniši umístili kuchyni s pekárnou a nahoře v patře se nacházel velký starobylý sál, užívaný zejména při chrámových oslavách. Běžné stolování mniši nejspíše odbývali jinde. Řádový rytíř opata následoval mlčky, leč s trochu nasupeným výrazem ve tváři. Došel za ním až do velkého sálu, kde se stejně jako Valdur začal rozhlížet. Nakonec jeho oči utkvěli na jídle. Valdura mezi tím stihnul přeměřovat strohým pohledem, rozhodně ne mírnějším, než jakým obdařil Valdruj jeho. Smyslu Valdurova jednání s opatem za pomocí cinkavé písně mincí však nejspíš rozuměl a naštěstí do něj ani teď nezasahoval.
Velký sál měl stěny z velkých do hladka opracovaných kamenů, podpíraných silnými dřevěnými trámci. Uprostřed sálu stál jediný velký látkou pokrytý stůl. Na stole stálo několik džbánů s číšemi. Na konci sálu se na ohni do zlatova dopékaly kusy masa. Jakýsi hudebník před sebe začínal rozkládat dudy plus několik píšťal. Podle atmosféry rodící se v sále by jeden málem řekl, že se z kláštera dostali rovnou k panskému stolu. Jinak sálem pobíhalo několik mnichů se zaručeně fungujícími amulety z relikvií. Byly zde přívěšky s kamínky odloupnutými ze zchátralých památných budov, amulety s váčky s třískami z ukazatelů směřujících k významným poutním místům a jiné podobné tretky. I když uvnitř zatím nad mnichy nebylo mnoho lodí, pro opata byl vyhrazen malý salónek stranou hlavního sálu. Salón měl stejné stěny jako sál. Byl menší, zato útulněji vybavenou místností. K spatření zde byly masivní svícny s jedním stolem a sedmi dřevěnými křesly s vysokými opěradly. Tady mohli mluvit daleko diskrétněji. Chvíli poté, co do salónku vešli, dovnitř nakoukl zase nějaký ten mnich. Hned nato začal před Opata i jeho hosty stavět pro jednoho po druhém místní vybrané lahůdky. Před Valdurem se objevilo celé kuře, ještě pořád nabodnuté na opékací vidlici. Ke kuřeti navíc dostal jáhlovou kaši se zeleninou a menší konvičku z masivního tepaného cínu. Ta byla samozřejmě plná vína. Až na opatovu ochotu nezaznamenal Valdur z podezřelých věcí vůbec nic. Spojenectví s Opatem tedy skutečně mohlo mít svoje výhody, pokud by Valdur proti sobě opata něčím nepopudil.
K formalitám se nicméně opat dostal teprve při v průběhu jídla. Opat Defenius samozřejmě nejdříve pozvedl vlastní cínový pohár s vínem k přípitku řádovému rytíři. Vyjádřil při tom přání, aby obě zúčastněné věroučné instituce stály vedle sebe, jako dva bratři, náležející k jednomu řádu. Delší proslovy si naštěstí odpustil, neboť by nezajímaly ani řádového rytíře. Jako druhé téma přišel na řadu obsah dohody s Valdurem, čehož řádový rytíř využil, aby mohl nerušeně zbaštit svoji řádnou porci.
„Náš klášter má ze svých zboží nějaké příjmy, nemůžeme si ale dovolit držet stálé ozbrojené síly,“ nadnesl opat Defenius, jako by se chtěl pustit do obsáhlejšího výkladu o činnosti kláštera. Narážel tím ovšem zejména na vojenskou odnož kultu Věčného ohně. Kult věčného ohně si mohl dovolit hodně právě proto, že měl svoje rytíře a v případě potřeba mohl za své zájmy bojovat klidně i ryze fyzicky. Tj. pořádně nabroušenými zbraněmi, nebo plameny. Tomu, kdo svoje vojáky neměl, zbývala k užití tak akorát prázdná slova víry, jíž nikdo nenaslouchal. Jenže i malé kláštery vlastnily měly celou řadu zájmů o které stály. Hájily dodržování některých cenných privilejí získaných o svých zakladatelů a místní šlechty. Mimo to se musel kde kdo přít s měšťany, když hledal způsob, jak zvýšit své výnosy, nad příjmy ze svěřeného majetku.
Soudě podle jeho vlastních slov, přesně to bylo jedním z trnů v patě opata Defenia, chystajícího se Valdurovi přednést svůj návrh.
„Máme ale několik palčivých záležitostí, o jejichž vyřešení bychom v současné době doopravdy stáli,“ vyšlo z opatových úst potvrzení toho, čeho se kdokoliv bystřejší mohl sám domýšlet. Opat tedy pojal záměr Valdura částečně vmanévrovat do předmětu zájmů svého kláštera, resp. významnějších mnichů, stojících v klášteře při něm. Otázkou bylo, zda opat vyrukuje s nějakou konkrétní záležitostí, jíž by se měl Valdur chopit. Chvíli se odmlčel, ponechávaje Valdura v nejistotě, zda to vůbec udělá. Dva doušky vína dodaly opatovi sebedůvěru k pokračování. A to přeci jen pokračování nabídkou zcela konkrétního rázu. Vymlouvá se, že je od našeho řádu odkoupil, což je
„Tak třeba nedávno jsme jednomu měšťanovi zapůjčili sadu kalichů a jiných předmětů z ryzího stříbra, vystavovanou k větší slávě nebes v chrámu, nebo ve velkém sále. Chtěli jsme zjistit, jak by bylo kusy čistého stříbra k ještě větší slávě nebes dodatečně opatřit ozdobami. Po uplynutí stanoveného času odmítl onen měšťan naše vzácné předměty vrátit. Vymlouvá se, že prý je od kláštera odkoupil, čímž jen dokazuje, že se chová jako ten nejhnusnější lichvář,“ prezentoval opat vlastní verzi toho, co se přihodilo, včetně věrohodného rozhořčení z podvodu. O Valdura se otřel tázavým pohledem. Bylo jen na Valdurovi, jak se ke zmíněné záležitosti postaví, zda bude opatovi věřit, či nikoliv. Situace se zapůjčenými stříbrnými předměty rozhodně měla potenciál, aby se ukázala být poněkud zamotanou, ačkoliv v opatově podání měla dosti přesné obrysy.
„Myslíte, že byste dokázal toho měšťana přimět, aby splnil svůj slib, nebo získat naše církevní artefakty nazpátek?“ Ano touhle otázkou opat udělal tečku za svojí žádostní, na níž bylo třeba náležitě odpovědět. Dokončil náčrt toho, jaké věci může po Valdurovi ze svého úřadu požadovat. To, že mu byl ochotný svěřit tuhle záležitost na druhou stranu znamenalo, že by ji po něm nemusel chtít vyřídit bezplatně.
Kayla a Reginald
Tentokrát narazili na mnicha, který se nenechal jen tak odbýt bez toho, aby se je nepokusil konfrontovat s některými obvyklými hříchy. Kdo ví co tím sledoval s farmářovými slovy o malé míře hříchu se však nehodlal jen tak snadno ztotožnit. Ne že by se je snažil z něčeho obviňovat. Jen si prostě nenechal sebrat příležitost vést si tu svou.
„To bych se velice divil. Nehledě na to, že se i sama lehkomyslnost dá započítat mezi lehké hříchy,“ připomněl mnich jedno z dogmat charakteristických pro ty kdož vyznávali víru fanatičtěji.
„Na vesnici se zajisté, také hřeší,“ chopil se farmářem nabízeného materiálu k disputaci, lépe řečeno k demonstrativní ukázce církevní kritiky života běžných lidí.
„Chudší hospodář závidí tomu bohatšímu jeho půdu a snaží se nenápadně zkracovat jeho lány. Bohatší hospodář se zase nadouvá hříšnou pýchou. Čeleď je drzá a do chrámu nezavítá ani v posvátné dny kolikrát nezavítá, ani když jí to přikážete. Místo toho se oddává obžerství,“ vypočítával mnich příklad hřích z vesnického prostředí. Ze svého lamentování nad hříšným stavem světa navzdory netaktnosti nevynechal ani postarší dámu.
„Někteřé staré ženy zase žebrají, klejí a svými řečmi nectí svoje bližní,“ dodal na adresu Kayly. Pokud by měli Reginald s Kaylou nějaké protiargumenty, mnich by je prostě nebral na vědomí. Dál by si o nich myslel, že jsou zatíženi hříchem a že by měli najít způsob, jak své hříchy vykoupit. Nicméně představa, že s nimi mnich nechce rozmlouvat, nebo jim není nadále k službám by byla mylná, o čemž jim daly vědět následující mnichova slova.
„Ale úkolem nás mnichů je pomáhat všem hostům, včetně hříšníků a tak jsem vám při prohlídce kláštera k dispozici,“ nafoukl se mnich odvádějící řeč od tématu, jež nepadlo na úrodnou půdu diskuse, která by měla smysl. Než domluvil, stačil už skoro celý hlouček hostů, vesničanů a věřících vyjít ven s chrámu. Mnich se otočil a namířil si to ven z chrámu zrovna tak. Jestli ho Reginald s Kaylou následovali, vyšli v patách za ním na nádvoří kláštera. Na nádvoří kláštera bylo živo. Opět se zde shromáždila většina těch, kdož byli v chrámu. Zvědavci měli příležitost sledovat začátek zkoušky pevnosti víry. Vesničané často neuměli číst. Přistupovali tedy k velkému kameni, u něhož byla srovnána hromádka tenkých dřevěných polínek. Každý dostal do ruky jedno polínko. Tím dřevěným polínkem museli pořádně uhodit o kámen. Když polínko náraz vydrželo bez úhony, odcházeli ti, kdož měli zkoušku pevnosti víry za sebou s malou výslužkou. Když se ale polínko rozštíplo, musel dotyčný přislíbit vykonání nějaké mimořádné práce, nebo zaplatit pokutu. V jedné přímce s kamenem vystupujícím z dláždění, stála na nádvoří kamenná kašna, kam mohlo pár gramotnějších házet soupisy svých domnělých hříchů.
„Hlavní chrám je původní. Ostatní budovy kláštera byly od jeho vzniku již dvakrát opravovány. Ubytovací část musela dokonce být rozšířena,“ pustil se mnišský průvodce do výkladu o prostorách kláštera se stejně horlivě, jako před tím do kritiky lidské hříšnosti. Pravděpodobně stále nevzdal snahu na ty dva zapůsobit a snad je i přimět k vykonání nějakého dobrého skutku.
„Vpravo se nacházejí ubytovací prostory mnichů, klášterní sklepy, klášterní kuchyně, pekárna… Také vás mohu upozornit na náš reprezentační sál, nacházející se ve stejné budově. Myslím, že je v něm k dostání nějaké jídlo. Vlevo je umístěný lazaret s čeledníkem. Vedle nich se vchází do klášterních zahrad. Za nimi je pak skryt hospodářský dvůr s užitkovými budovami,“ vyjmenovával mnich prostory připadající na území kláštera. Při vyslovení každého jednotlivého místa ukázal rukou příslušným směrem, jímž by se oba návštěvníci měli k onomu místu vydat.
„Přímo před vámi probíhá očistný obřad zkoušky pevnosti víry,“ uzavřel mnich úplný výčet všeho co bylo v klášteře k vidění. Poté se odmlčel, ponechávajíce na vůli hostů, aby si vybrali, kam chtějí z nádvoří zamířit a čemu se chtějí věnovat. Větší části zmíněných míst by se snad z estetického nikoliv mnišského hlediska.
Mimo herně:
Nějaký ten fanatický, nebo nemravný mnich se najde všude. Z toho si nic nemusíte dělat.
Kdyby se někdo náhodou chtěl zúčastnit zkoušky pevnosti víry, opravdu nebude upálen.
Stačí když si hodí 1d6 pro štěstí plus na obratnost a pozná jestli bude muset brát, ebno dávat.
