QUEST: Hořký polibek - ND

[Silas]

Žena se zasmála po tvojí odpovědi ohledně podezření. Takhle se nesmál člověk. Její hlas prořízl tmou a tichem, jako nůž až z toho člověku stály chlupy i na místech, o kterých před tím nevěděl.
Nad varovným tónem jen nadzvedla obočí a ruce zvedla, jakože se vzdává, než se chytila za límec, kde si ručky pověsila. "Kdybych tě chtěla zabít, nebudu tu poletovat kolem, aby si se stihl otočit." Řekla poněkud otráveným tónem a pousmála se. "Jednou, dvakrát jsem se zaklínačem bojovala. Jste všichni tak arogantní?"
Trošku naklonila hlavu na stranu a potom udělala krok vbok, následoval další a dalo by se říct, že si u toho lehce tancuje.

"Co to zaklínač loví? Protože já to nejsem. Mám svůj život ráda, abych vešla do toho města." Ukázala dlouhým pohublým prstíkem směrem k městu. Ke konci se jí hlas trošku roztřásl a šlo vidět, jak se jí ruka klepe, i normální člověk by to poznal a zimou to rozhodně nebylo. "Copak je tam horšího, než já? Pokud víš, co jsem?"

[Fírean]

Fírean z bruxy nespouštěl oči, protože to přeci jen byla upírka, i když víceméně tvrdila, že je pro něj neškodná a nehodlá ho zabít. On jí ale nevěřil, neboť si dobře uvědomoval, že by to mohla být fatální chyba; měl se na pozoru, ale zároveň nevyšiloval. Bruxa měla pravdu v tom, že kdyby ho chtěla zabít, už by zřejmě využila nějaké chvíle, kdy nebyl tolik ostražitý.
„Možná to bude společný znak všech zaklínačů,“ opáčil na tu otázku týkající se arogance a zašklebil se. Ne, on se za moc arogantního nepovažoval, ale možná si to prostě jen neuvědomoval. A vůbec, bruxa neměla nejmenší právo obviňovat ho z arogance.
Když se upírka začala vyptávat, co to loví, Fírean krátce těkl pohledem k městu, načež se znovu zadíval na ni a založil si ruce na hrudi, což ale neznamenalo, že není připraven sáhnout pro stříbrný meč, kdyby ho náhodou potřeboval. „Já mám jinou otázku, lepší - co dělá bruxa tak blízko městu, když ví, že v něm čmuchá zaklínač? Nemá strach?“ povytáhl obočí, načež se ovšem zatvářil zvědavě, protože z upírky vypadlo něco zajímavějšího. „Teď jsi zase trochu arogantní ty, nemyslíš? Je spousta horších věcí, než jste vy, bruxy,“ pronesl Fírean přesvědčeně. „To bys mi měla říct ty, když tvrdíš, že se do města bojíš,“ opáčil na otázku, co je ve městě horšího. „Mám pár domněnek, ale žádnou si nejsem jistý... vždycky mě něco svede na další stopu, která nezapadá do původní skládačky,“ přiznal po chvíli. Kdo ví, třeba mu ta bruxa pomůže čmuchat tím správným směrem.

[Silas]

Ze začátku měla bruxa něco mezi arogantním a rošťáckým pošklebkem. V momentě, kdy ale vyřkl otázku, zdali nemá strach, rozezvonil se vzducem opět její zvonivý smích. Nic ale neříkala, jen si zaklínače zkoumavě prohlížela a možná ho i trošku svlékala očima. Ale bruxy měly holt čas od času hladové pohledy. Doslova by z člověka vysály do sucha.
Když konečně zaklínač domluvil, jen pokrčila ramena, ohla ruce v loktu a zvedla je vzhůru, jakoby říkala "já nevím".
"Bruxa má strach. Třeba z horších věcí, než bruxa." Potom pomalu otočila hlavou a zatěkala očima. "Nebo... bruxy." Zapředla, jako kočka.

Potom ale opět udělala pár svých polotanečních krůčků. "Chtěla jsem vědět, jestli tě neznám. A taky, co víš." Svěsila hlavu, jen aby ji opatrně zvedla tak, že skoro ležela na jejím rameni. "Co je horšího, než příšera, co maskuje vraždy? Jak lidské... Nebo je to člověk, co má blíž k monstru?" Dotkla se na hrudi a otevřela zeširoka pusu, jak předstírala šok.
"Stříbrný meč máš. Ten váš elixír... zbytečný, zaklínačovu krev pít nebudeme, takhle hloupí nejsme." Znělo to skoro, jako výsměch. "Ale navštívila bych opuštěný dům za trpaslíkůvým krámem na náměstí."

[Fírean]

Bruxin smích by se za jiných okolností možná dobře poslouchal, když byl tak podivně zvonivý a melodický, ale teď způsoboval jen to, že skučelo Fíreanovo ego a zaklínač se díky tomu maličko zamračil. Sledoval ji, aniž by jen na chvilku z upírky spustil pohled, a to, jak pozorovala ona jeho, snášel bez mrknutí oka, i když mu možná bylo trochu horko. Konec konců, ona ta bruxa nebyla žádná ošklivka, víme.
„Obvykle se se svými znalostmi nesvěřuju bruxám na potkání,“ opáčil a pokrčil rameny - on se nesvěřoval nikomu, koho nepotřeboval k pátrání, a i když se bruxa vzápětí ukázala přeci jen být trochu užitečná, nehodlal s ní to, co zjistil, probírat. „K trpaslíkovi jsem měl namířeno hned po svítání,“ odkýval její radu - dobře, nešel by zřejmě přímo k opuštěnému domu, ale pokud stál někde poblíž, určitě by ho ze svého pátrání nevynechal. Opuštěné budovy přitahovaly ledasco a tím pádem i zaklínače.
„Každopádně díky za radu,“ přikývl nakonec, naposledy sjel bruxu od hlavy k patě pohledem, křivě se pousmál a pokud už po něm nic nechtěla, otočil se na patě, aby zamířil zase zpátky. Neměl sice nejlepší pocit z toho, že ji nechává za svými zády, ale tak nějak věřil a doufal, že mu teď opravdu neskočí po krku. Byl však neustále ve střehu a připravený sáhnout po meči. Cestou zpět k hradbám se nepřestával bedlivě rozhlížet pro případ, že by ještě zahlédl něco zajímavého.
U hradeb pak zřejmě oklikou sdělil strážným, že tam dole poletuje bruxa a ať se mají na pozoru, i když se nejevila nijak nebezpečně, zatím, a zeptal se na nejkratší cestu k trpaslíkovu krámku, kam měl sice namířeno až ráno, ale nač ztrácet čas? Ano, Fírean byl unavený, ale chtěl tohle všechno mít brzy z krku a věděl, že by stejně neusnul.

[Silas]

Zaklínač se otočil a vyrazil zpátky do města. Člověk by řekl, že nastalo hrobové ticho. To ale prořízlo slabé zasmání bruxy, stejně ptáčkově zpěvavé, jako před tím. "Pápá." Dodala ještě, než zmizela úplně, pokud se zaklínač neotočil.
Až k bráně však už nic zajímavého nešlo vidět.

Stráže zaklínači samozřejmě všechny řeči o bruxe odkývali. Na jednu stranu vypadali poměrně v pozoru, na druhou bylo vidět, že vůbec netuší, co a o čem zaklínač právě mluvil.
Cesta k trpaslíkově krámu byla opět přes půl města. Jasná a nejpřímější cesta byla hlavní ulicí přímo na náměstí. Cesta vedla kolem kláštera a na jednom kroku se zaklínačův amulet zatřásl. Poskočil sem, tam a potom přestal. Ať už zaklínač chodil sem a tam, znovu se jev neopakoval. Amulet se ani nepohnul.

Trpaslíkův krám byla vysoká budova s vývěsním štítem, na kterém byla houba. U dveří byl připnut stejný leták, jako na vývesce, ten o nákrčnících proti upírům. Dům vypadal poměrně dobře udržovaný, stejně jako ty vedle. Opuštěný dům, který zmiňovali ostatní musel být na druhé straně.

[Fírean]

Fírean se nijak nesnažil skrýt otrávený úšklebek, když pochopil, že strážní stejně asi netuší, co jim vlastně říká. Ale protože si nemyslel, že by tu bruxa někoho z nich plánovala něco zkoušet, prostě to nechal plavat a odešel. Neměl čas na to, aby jim tu dělal přednášku o upírech.
Cestou k trpaslíkovu obchodu se zaklínač bedlivě rozhlížel kolem sebe, aby mu náhodou něco neuniklo, ale kromě toho, že sebou trhnul jeho medailon, se nedělo nic zvláštního. Fírean se skutečně zastavil a chvilku šaškoval na místě, kde sebou jeho medailon tak zacukal, ale vlčí hlava na řetízku už se znovu nepohnula. Nespokojeně zabručel a pokračoval dál.
Po nějaké chvilce dorazil vědmák k trpaslíkovu obchodu, který jej ale prozatím moc nezajímal - letmo si ho prohlédl, to ano, ale nevyrazil k němu, nýbrž kolem něj, hledaje ten prázdný dům, na který byl upozorněn. A pokud se mu podařilo dům bez problémů najít, neotálel, začal čmuchat kolem a pokusil se dostat dovnitř.

Mimo herně:
Smysly

Fírean hodil/a 2d6 a součet kostek je 7:
4, 3

[Silas]

Dům vypadal na první pohled dobře. Dveře, několik oken, nic extra, co by bylo podezřelé. Jedno okno bylo zabouchané prkny, druhé vymlácené ale mimo to opravdu nic zvláštního. Okna v přízemí vypadala dobře.
Vchodové dveře šly otevřít poměrně snadno. S poměrně hlasitým skřípáním, ale snadno. Uvnitř bylo několik židlí a stůl. Na stole i židlích byl prach, ale na podlaze téměř nebyl, jen na okrajích, takže tu někdo buďto zametal, nebo chodíval. Byly zde hromady pavučin, možná si z nich mohl zaklínač nechat usoukat plátno a z něj vystříhat a ušít nové kalhoty.

Schody do vrchního patra vypadaly podobně. Ale jak zaklínač stoupal, něco je začalo pokrývat. Jak se mohl sám přesvědčit... byla to sůl. Z jakého důvodu? Těžko říct, ale bylo tu několik kilo soli. Vyšší patro vypadalo dodobně. Na podlaze žádný prach, ale kolem pavučiny. Postel, skříň, koberec a krb. Postel byla pokrytá pavučinami a na nich položená lebka. Jen tak položená. Nic zvláštního na ní nebylo. Koberec měl možná kdysi nějaký vzor, ale teď už vypadal jen monotóně... někdo by však řekl, že šedě. Skříň byla to zajímavé. Spousty škrábanců, shodou okolností asi stejně velké, jako ty, co se objevovaly prakticky všude. Bližší prozkoumání však zaklínačskému zraku prozradilo, že tyto někdo udělal záměrně nějakým nástrojem, možná nožem, možná trefil odstup, možná ne... kdo ví. Uvnitř skříně se však skrývalo překvapení. Jen co zaklínač otevřel dveře, nebo uvnitř bouchlo a vyvalil se dým. Když se ale ten otevřeným oknem vydal pryč, zůstala ve skříni jen série lanek a kouřová petarda. Docela amatérsky nastražená, ale i tak funkční pro vystrašení několika harantů.

Však z krbu se něco ozvalo. Slabý pískot. Vzdálený a vycházel odněkud zespodu. Jak si mohl zaklínač ověřit, krb nejen stoupal, ale i klesal. Klesal hlouběji, než bylo přízemí, ale odtamtud dole? Ozýval se slabý pískot a svítilo tam světlo. Zaklínač by se do krbu se štěstí vlezl a určitým způsobem sešplhal. Bez mečů na zádech, ale dalo se to zvládnout.

[Fírean]

Fírean si dům nejprve alespoň letmo prohlédl zvenčí; popravdě čekal, že bude vypadat daleko hůře. Moc se venku ale nezdržoval, protože nepochyboval o tom, že pokud je na tomhle místě něco zajímavého a důležitého, ukrývá se to uvnitř, před zraky obyčejných kolemjdoucích. Zaposlouchal se, jestli uvnitř za vchodovými dveřmi něco neuslyší, a když se tak nestalo, prostě se do nich opřel a s hlasitým skřípěním je otevřel, a jen doufal, že na sebe příliš neupozornil, kdyby uvnitř nakonec skutečně někdo byl.
Uvnitř, alespoň za vchodovými dveřmi, vypadal dům celkem zanedbaně. Byly tu hromady prachu a metry pavučin, ale i v přítmí si zaklínačovy oči povšimly faktu, že podlaha je prachu skoro prostá, což znamenalo jedno - někdo tu určitě byl, nebo spíš přebýval. Fírean se pečlivě porozhlédl kolem, ale protože kromě toho faktu, že dům zřejmě nebyl tak opuštěný, jak působil, nic neobjevil, a tak se rozhodl přejít do patra.
Prach a pavučiny byly všude, ale na schodech k nim ještě něco přibylo. Zachrastilo a zakřupalo to vědmákovi pod botami, takže se sehnul, hrstičku toho bílého nejprve očichal, a když nabyl správného dojmu, že se jedná o sůl, jedno zrnko i ochutnal. Měl pravdu, sůl. Nakrčil obočí a zatímco přemýšlel, jakou to s tím vším má spojitost, pokračoval nahoru.
Prach, pavučiny, lebka na posteli. Ta pochopitelně přilákala Fíreanovu pozornost, ale když si ji prohlédl zblízka, zjistil, že tu prostě jen leží a není nijak zvláštní. Kromě toho, že ji někdo dal do postele. A kdo to asi byl? Původní majitel domu? Těžko říct, to už teď asi nezjistí. I škrábance na skříni pochopitelně podrobil prozkoumání, jen aby o nějakou chvilku později usoudil, že jsou falešné.
A protože mu zvědavost nedala, skříň otevřel. Čekalo ho překvapení v podobě výbuchu a dýmu, který nešikovně vdechl, takže se na okamžik rozkašlal. Už už byl připravený sáhnout po meči nebo složit prsty do znamení, ale naštěstí včas zjistil, že to očividně byla jen past pro ty, co rádi strkají nos tam, kam nemají. Pro jistotu skříň ještě prohledal, ale zdálo se, že se uvnitř nenachází nic důležitého. Tak proč tam, u všech ďasů, byla ta petarda?
Když však vědmákova ouška zaznamenala pískot, div že nezacukala směrem ke krbu. Fírean přimhouřil oči, otočil se a jal se ke krbu pomalu postupovat. Krb samotný nebyl ničím podezřelý, ale podle všeho pokračoval jak nahoru, tak dolů. A zdola svítilo světlo a ozývaly se ty zvuky. Zaklínač si povzdechl, protože tam dolů očividně nevedla jiná cesta, než krbovou šachtou, kam se podle všeho vejde tak tak a ještě navíc vymete všechnu špínu.
Pochopitelně, že se dovnitř zkusil napasovat nejprve s meči na zádech, ale protože to nešlo, nakonec je velmi neochotně sundal a odložil, načež se nacpal do krbu. V případě, že by měl šanci se pro meče pak natáhnout a vzít je s sebou, tak učinil, pokud to nešlo, jednoduše sešplhal dolů bez nich a zatraceně doufal, že ty meče nebude potřebovat

Mimo herně:
Post od Ježíška! Sorry za tu prodlevu.

[Silas]

Zaklínač se pomalu nasoukal do krbu, sotva se zde dalo pohnout a chtělo to určitou dávku síly se opírat o všechny strany, aby prostě nespadl dolů, člověk by řekl, že kdyby mu nějaký úd uklouzl, možná by si otřel bradu.

Fíreanovi se ale nakonec podařilo dostat i meče, ono... když jim nezavazel zbytek zaklínačova těla, tak to nebylo až zas tak těžké. Když už klesnul pod přízemí, začal jeho medailon divoce vibrovat. Po chvilce se dostal až na zem, už jak se dostal na čtyři, aby mohl prolézt krbem, viděl odkud dopadalo světlo. Strohá místnost se spoustou polic zaplněných krabičkami a dózami. Samozřejmě spolu se stolem, ze kterého místnost ozařovalo několik svícnů, a několika židlemi. Na jedné seděla složená kostra opřená o stůl, jedna byla prázdná a na druhé seděl muž.
Oblečen chudě rozhodně nebyl, ale ke šlechtě měl daleko. Ve světle svíček se zdál poněkud pobledlý s černými vlasy a bradkou. Téměř černé oči se na tebe upínali a rty měl stočené do podivného přemýšlivého úšklebku.

"Čemu vděčím za takovou návštěvu?" Zněl poněkud překvapeně, nejspíše dost na to, aby upustil od momentální práce. Na stůl položil nůž a kus dřeva, která začínal vypadat, jako jelení hlava.
"Nabídnout mohu... vodu." Zamručel o chvíli později. Mimo něj zde nebylo cokoli, co by zaklínačovu amuletu mohlo způsobovat takovéto povědomé chvění.

[Fírean]

Protože měl Fírean štěstí na odírání brady, určitě mu uklouzla ta končetina, která mu při šplhání zrovna poskytovala největší oporu, do té brady si určitě dal a určitě si ji odřel. Tak.
Zaskučel, zanadával, ale pokračoval ve svém sestupu dolů. Jakmile se ocitl na pevné zemi, hodil si meče zpátky na záda, což se ukázalo být dobrým rozhodnutím, protože mu medailon prakticky okamžitě začal na krku jančit, a to už ve chvíli, kdy klesl v krbu pod úroveň podlahy. Fírean se zašklebil, nakrčil čelo a rozhlédl se kolem sebe.
Místnost, kde nic moc nebylo, kromě spousty dóz na poličkách a stolu se židlemi. Když na jedné z židlí zahlédl kostru, odfrknul si a bez přemýšlení se napjal, jako kočka, která se chystá skočit na myš – to kdyby bylo nutné pustit se hned do boje, což ale zřejmě nebylo. I když... ten chlapík, co seděl na jedné ze židlí, se zaklínačovi rozhodně nezdál. Už jen proto, že to mohl být jedině on, kvůli čemu mu vibroval medailon... Pokud se tu ovšem něco dalšího velmi důmyslně neskrývalo.
„Něco v tomhle městě nehraje a já se snažím přijít na to, co to může být. Stopy mě zavedly sem,“ odvětil vědmák zcela upřímně na otázku, čemu chlapík vděčí za návštěvu. Byl sice ve střehu, ale pro meče zatím rozhodně nesahal, když neměl důvod. Nabídku vody přešel bez komentáře, místo toho se ušklíbl a tázavě se na muže zadíval. „Kdo jsi?“ zeptal se, ačkoliv ho napadlo, že by adekvátnější otázka možná byla „co jste“. Ale nechtěl ho urazit a rozzuřit hned na začátku konverzace.