Pokud se někdo obával, že by se příšerka mohla z očarování vzpamatovat, obával se zbytečně - když vcházeli do věže, mohli si všimnout, že se obludka zrovna bez většího zájmu drbe na zadku a druhou rukou dloube v nose, což bylo samo o sobě o její inteligenci a chuti vraždit dost vypovídající.
Schodiště všem připadalo nekonečně dlouhé, jako by snad vedlo až k samotným nebesům. Točilo se tak, že se brzy hlava motala i odolnějším jedincům, a jak tak šlapali a funěli, postupem času z nich začínal lít pot, jako by se škrabali na nejvyšší horu světa. Výstup to totiž byl věru vyčerpávající a zdánlivě nekonečný.
Ale když už chtěli začít zoufat, že schody nemají konce, konečně stanuli na vrcholku věže - před těžkými dubovými dveřmi, které se sice zdály nedobytné, ale jakmile vzal první odvážlivec za kliku, s překvapením zjistil, že jsou odemčené a otevírají se tak hladce, jako by ani nic nevážily.
Jakmile se dveře tichounce otevřely, naskytl se skupince pohled na neveliký pokoj kruhového půdorysu (překvapivě) se čtyřmi okny, na každé světové straně jedním. Pokoj působil sice možná trochu stroze, ale zato útulně - byl tu psací stolek i měkké křeslo, pár knihovniček, obrazů a dekorací, barevné koberce, měkké polštáře... a uprostřed toho všeho pohodlně vyhlížející postel s nebesy.
A na té posteli seděla uvězněná
princezna, rozverně se culila a houpala nohama ve vzduchu.
„Sláva, konečně se někdo dostal až sem!“ zahalekala.
„Už jsem se začínala bát, že tu umřu jako stará panna a povídat si budu moct jenom s tou obludou dole, nebo svým odrazem v zrcadle,“ lamentovala a zpočátku to vůbec neznělo vděčně, spíš vyčítavě - jako by jí vadilo, že si záchrana dala načas.
Pak ale Rina změnila tón hlasu v mnohem přívětivější a na všechny se přátelsky usmála.
„Ach, jsem tak ráda, že jste dorazili, hrdinové!“ a jala se všechny objímat, i když u Eshky tak činila poněkud váhavě. Zato Lennartea si přitiskla na hruď, div že přitom blahem nevrněla.
„Čím se vám jen odvděčím?“ spráskla ruce.
„No, cestou to vymyslíme...,“ zahučela po chvíli, načež se natáhla pro malý kufřík - ano, skutečně kufřík - a začala si do něj spěšně balit nejdůležitější věci.
„Musíme odtud rychle pryč, než čaroděj přijde na to, že jste tady,“ vysvětlovala, zatímco cpala hadry do zavazadla.
Nakonec se otočila k záchranné skupince, blýskla po všech úsměvem a pohledem se zastavila na Lennarteovi.
„Víte, jak se zachraňujou princezny, ne? Musí dostat pusu - jinak se odtud nedostaneme,“ mrkla na Lennyho.
„Sice jsem měla spát, aby to bylo správně, ale ono se mi vůbec nechtělo, tak snad to bude fungovat i bez toho...“ A s těmi slovy si k sobě čaroděje přitáhla a vtiskla mu dlouhý vroucný polibek, ani trochu cudný, spíš naopak.
Těžko říct, jestli magie zafungovala správně, ale něco se určitě stalo - všechny pohltilo bílé světlo, ne nepodobné tomu, co předtím ozářilo příšerku u věže, a když zase zmizelo, zjistili, že se opět nachází někde úplně jinde, než před chvílí.
Tohle místo však znali; bylo to tady, kde to všechno začalo. U ohniště v hlubokém lese, kde ještě pořád vládla lezavá zima a proháněl se tudy ledový severák, i když už zdaleka ne tak silný, jako včera, když k ohništi ulehali.
Bylo brzké ráno, ohniště doutnalo a kolem nebylo ani stopy po magickém hvozdu, zachráněné princezně, nebo očarované příšerce. Že by to celé byl jen sen? Vypadalo to tak - a zdálo se ostatním snad úplně to samé?
Pokud to ale byl sen, jak je možné, že se Lennarteovi zpod kabátu vydrápala dvojice podivných zvířátek? Jak je možné, že je oblečení kněžky i dryády potrhané víc, než bylo včera, když ulehaly ke spánku? A jak je možné, že je nad ohništěm čekala voňavá pečená husa? Navíc tu byl i Kirrean, který se podivně vědoucně usmíval a ze svého tlumoku vytahoval ještě další pochutiny - koláče, ale i nějaká ta jablka a další pochutiny, jako by tušil, že po tom dobrodružství muselo hrdinům vyhládnout.
Pche, ale jak by to mohl vědět, vždyť to byl jen sen a on tam ani nebyl.
Mimo herně:Bylo to dlouhé, ale jsme v cíli tohohle divnoquestu, za což vám děkuju a doufám, že z toho nemáte moc velké trauma 
Za projevenou kreativitu a vytrvalost dojít až na vrcholek věže dávám všem deset bodíků (Regí říkala, že můžu 
). Můžete si ještě napsat postík a dát dohromady nějakou tu konspirační teorii, to je na vás, ale nenutím vás do toho. Toť ode mě vše a třeba zase někdy!
