QUEST: Dobrou noc! - D

[Lennarteus]

Sotva čaroděj dorazil k ohni a začal se vyptávat na nebohého Barta, kterého ztratil už před pár dny a teprve teď si toho pořádně všiml, pověsilo se na něj to roztomilé stvoření z broňovických oslav. Lenn ustrašené kotě s otcovským úsměvem poplácal po rameni, aniž by nad tím dlouze přemýšlel. „Jo, znám. A domnívám se, že to není to, ale ta. Není to ani věc ani bezpohlavní hermafrodit, milý pane poustevníku,“ odříkal si povinnou osvětlující přednášku a nechal osůbku, aby se dále tulila k jeho kabátu. Nastal čas panu poustevníkovi odpovědět i na předchozí otázky, než ho přepadla zvláštní slečna. „Procházky jsou dobré v jakoukoliv dobu, pokud to není po bitevním poli. To si takhle jdete pro svou ranní kávu a okolo vás se to rve a ani to nerespektuje zásady, že namáhavou aktivitu je třeba ponechat až po doplnění energie ve formě jídla. Válka před snídaní dokáže člověku zkazit den, obzvlášť když mu ke kávě naservírují takovou pěknou frakturu lebky,“ rozmluvil se, přičemž dál konejšivě poplácával Esh po rameni, pokud mezitím neutekla raději do holčičí sekce tulení.
Nabízenou medovinu si dal, ostatně alkohol v malých dávkách nebyl nic, čeho by se bylo třeba bát. Vyslechl si historky, zasmál se jim, a pro jednou neodpovídal na dotazy dotěrného Tuttlea, který vytrvale pochodoval okolo ohně a rozčiloval se, že ho nikdo nevidí. „Já jsem Lennarteus, Lenn nebo Teo postačí. Proč tu jsem, to nevím, asi jsem zabloudil.“ Usoudil po krátké úvaze nad tím, co ho sem přivedlo. Pravděpodobně nohy.
Hlídku klidně držel, ale stejně jako ostatní nakonec usnul.

Probudilo ho nepřirozené ticho, pošimrání světla na nose a taky dívčí hlasy. Zamručel, ale místo tepla postele se do něj zakousla nepříjemná zima. ☼To je taky nápad, začít štípat dříví, když tu spí lidi... ☼ zamumlal rozespale a posadil se, aby zkontroloval, co se děje okolo. Holky někam cupitaly, v čemž jim nebránil. Místo toho se přesunul blíž k ohni a zahřál si ruce. A spíš než o tom, kam zmizel chlápek, se zajímal, co si dají k snídani.

[Eshkha]

Kočička ve své hrůze nic moc nevnímala. Krom toho, že ji nikdo neodstrkuje a tak si dál může hrát na pštrosa s hlavou v písku. Po nějaké chvíli přestala dokonce jejich rozhovor narušovat svými skřeky a jediným okem vykoukla, aby se ujistila, že žádná příšera ji vskutku nenásledovala. Ale pro jistotu zůstala nalepená na čarodějův kabát. Nejen kvůli bezpečí, ale taky proto, že už si to místečko hezky vyhřála.
A pravděpodobně za šumu rozhovoru usnula jako první. Stejně od ní nikdo nemohl čekat jedinou souvislou větu, natož to, že pochopí co je to nějaká hlídka. Prostě se nechala ukolébat vlastním vyčerpáním, pocitem domnělého bezpečí a tím, že si zase našla bezďáka, ke kterému se mohla mačkat. Heh.
A mačkala se k němu i po probuzení, zatímco okolí pročesávala nedůvěřivým pohledem. Její šestý smysl jí něco našeptával, ale úplně nerozuměla tomu, co by to mělo být. Ona ostatně nerozuměla většině věcí. Třeba tomu proč někdo dobrovolně odchází od hřejivých plamenů do té kosy! Ale jedna byla zelená a druhá blonďatá, takže dávalo smysl, že jsou asi trochu víc divné. Radši zůstane s tou jedinou osobou, co má rozum. A magickou moc. I když mu nerozumí ani slovo.

[Bartimeus]

Ať se všichni rozhlíželi, jak chtěli, Kirreana skutečně nenašli. Ohniště ještě sice hřálo, ale žádná sláva to nebyla, a přestože včerejší severák už nevál, nebo alespoň ne tak silně a otravně, ohniště příliš nezahřálo, tedy pokud se někdo nerozhodl oheň znovu pořádně rozdělat.
Kněžka s dryádou nějakou chvíli bloudily lesem, který jim připadal jiný, než ten, do nějž včera vkročily - ale možná za to zkrátka mohlo denní světlo, neboť na světle vypadá všechno jinak, než za hrozivé tmy. Podivné bylo minimálně to, že i když se tudy nějaký ten větřík prohnal, kolem se nepohnula ani větvička. Naprosto dokonalé ticho protínal jen zvuk sekery, k němuž se přibližovaly.
Zůstat u ohniště se možná někomu mohlo jevit jako dobrý nápad, ale brzy došlo na nápady lepší. Pan Šedý se totiž zjevil o kus dál, s rukama založenýma na hrudi a tvářil se nesouhlasně. A pak, aniž by řekl slovo, vykročil přesně tím směrem, kterým se vydala děvčata. Jistě, Lennarteus to mohl s klidem ignorovat, jenže v tu chvíli se Eshce do nosu vloudila tak omamná vůně pečeného masa, které nešlo odolávat, jen ji následovat, a tak by čaroděj pravděpodobně zůstal u ohně sám. A k tomu neměl nejmenší důvod. Jakýsi šestý smysl mu navíc napovídal, že by to nebyl úplně dobrý nápad.
Vůně masíčka se linula z toho místa, odkud byla slyšet sekera, a právě tam mířil i pan Šedý, který nemluvil a jen se občas ohlédl přes rameno, jestli ho čaroděj následuje.
Pan Šedý, Eshka zcela omámená vůní masa, a pak snad i Lennarteus, brzy uviděli záda kněžky a dryády, a celá skupinka se po chvilce dostala do míst, kde to alespoň trošku zavánělo civilizací; jen po tom vytouženém pečeném masu tu nebylo ani stopy, jaká smůla. Zvuk sekery tu byl slyšet silně, ale dřevorubce spatřili až po nějaké chvíli - a Kirrean to nebyl. Jen nějací mužové zřejmě obstarávající dřevo pro nedalekou vesnici. Ti chlapi si jich vůbec nevšímali, ani koutkem oka na ně nepohlédli, nemluvili, a jen rytmicky bušili nářadím do padlých stromů.
Jestliže někoho napadlo zeptat se dřevorubců na Kirreana, jeden z nich jim monotónním hlasem pověděl, že nikoho takového neviděl, ale že by hledal ve vesnici, a ukázal jim směr. Vesnice tam skutečně stála... no, vesnice. Spíš to bylo pár domků semknutých k sobě. Byly tu děti, ale nehrály si. Husy se zdržovaly v nehybném hloučku a psi pocestné minuli bez zájmu. Bez nadsázky by se dalo říci, že po nově příchozích ani pes neštěkl.
Atmosféra tu byla zvláštní, ponurá, a to i navzdory tomu, že jinak vypadala vesnička jako malovaná. Dokonce byly domky barevné, skoro jako někde v Toussaint, a i teď v zimě tu rostly pestrobarevné květiny, takové, které ani dryáda nepoznávala. A uprostřed všech těch barev a květin, na malé návsi u studny, klečela žena a vzlykala.

[Světlomila]

Takhle se lesy skutečně chovají? Rozhlížela se kněžka kolem sebe, neb až nyní, kdy jí monotónní zvuk sekery jasně naváděl, si mohla dovolit bedlivěji se porozhlédnout. Že vypadají jinak? Mění se? Ale to je přece hloupost. Zkrabatila horlivým přemýšlením čelíčko, neboť se nyní vše jevilo úplně jinak, než včera. Sice bloudila strašidelnou tmou, s příchodem dne se ale žádný obrat o sto osmdesát stupňů nekonal. Ačkoliv konečně pořádně viděla, stejně se celý les zdál cizí, nepřívětivý, obklopený nehybnou, hutnou atmosférou.
Vítr sice pohvizdával v uších, jenže větévku ne a ne rozhoupat. Divné.
"Tohle je normální?" nakonec si zašeptala i hlasitě pod nosíkem, což se k Nithé mohlo zřetelně donést, když kroutila hlavou do všech světových stran, aby této podivnosti přišla na kloub.

"Eh!" Nadskočila, dlaně v obranném gestu složené na hrudníčku, "to jsem se ale lekla." Pronesla na konto příchozivšího Lenna s Eshkou a nějakého divného, neznámého patrona. Co je tohle, pro Melitelé, za divné místo. Lidi se tu zjevují a mizí. Sjela pohledem pana Šedého, ale jelikož na těch dvou nezaznamenala známky újmy, uskromnila se k pocitu radosti, že jsou v pořádku a přidali se k jejich pátrací misi.
"Jé! Lidi," vykvíkla nadšeně, když spatřila dřevorubce. Už už si totiž začínala myslet, že se lesem ozývá ozvěna štípání dřeva, aniž by měla fyzickou podstatu. A to byla veskrze děsivá představa.
Ovšem, muži kdo ví jakou sdílností nehýřili. Jen jim lakonicky odpověděli, že žádného Kirreana neznají a nikoho zde neviděli, ale ať to zkusí támhle ve vesnici, a ani se nenechali u srdéčka zahřát Světliným úsměvem. "Děkujeme vám převelice, dobří mužové," odtušila i tak s předvedením uctivého pukrlátka a tak nějak instinktivně se zavěsila za dryádinu paži.

A jakmile dorazily do vesničky duchů, mohla Nithé pocítit i lehké sevření, kterak projela kněžkou nervozita z prvního dojmu. Život jakoby zde ustrnul na mrtvém bodě. Místní i se zvířaty se ploužili, bez jiskry, nadšení. A co bylo divnější, uprostřed zimy si tu zvesela kvetou kvítka!
"Chm, chm, to je skutečně nějaké... obdobně jako tenkrát..." nechala vyznít do ztracena vzpomínku na prokletou vísku, byť ta barvami rozhodně nehrála, avšak ta atmosféra. A v tom se jí vlila opět krev do tváře. Musí přece místním pomoci. Tohle není normální. Ne ne, něco se tu děje. Ošklivého. A oni jsou zde, aby pomohli. Proč by se jinak tak roztodivná skupinka vůbec zformovala?
"Hele!" Žďuchla Nithé do boku loktem a okamžitě se vydala za vzlykající ženou.

"Copak se vám děje, paní?" Otázala se opatrně a vyčkávala, jestli si jí žena všimne a odpoví.

[Nithé]

"Není," odpověděla Nithé Světlomile, pořád přesvědčená, že okolí předtím vypadalo jinak. Ustaraně se ohlédla, jen aby zjistila, že je dohnala skupinka od ohně společně s kýmsi novým, koho ještě neznali. "A kdo on?" zeptala se a prstíkem ukázala na Pana Šedého.

Čím víc se však blížili k dřevorubcům, tím více byla dryáda nervózní. Měla obrovskou chuť prostě sáhnout po svém luku a jednoho po druhém zastřelit za to, jak zachází se stromy. Ale bohužel si byla vědoma, že to nebyl dobrý nápad a tak alespoň nasadila ten nejnabručenější obličej, jaký dokázala, když se kolem nich ochomýtali. Fakt, že se ji kněžka zavěsila na paži, ji velmi pomohl se udržet v klidu. Vyjednávání tedy nechala na Světlušce. Muži se nezdáli být zrovna sdílní, což dryádě vůbec nevadilo. Byla ráda, že je brzy opustili, když se vydali dál do vesnice.

Nithé snad nikdy předtím nebyla tak blízko, respektive přímo ve vesnici. Její oči se rozzářily, když viděla všechno to nové, a ač většinu toho nechápala, nedokázala zabránit úžasu. Byla v tom čistá fascinace z objevování, ne že by se jí snad líbila představa žít v něčem tak umělém jako v domku z cihel. To přeci nebylo vůbec přirozené. Sice si vždycky představovala, že vesnice jsou poněkud živější místo, ale tolik nových vjemů jí ve finále zabránilo zklamání. Co ji však pochopitelně zaujalo ze všeho nejvíc byly rostliny různých barev a tvarů, které jakživ neviděla. A kdyby ji Světluše nedržela, začala by kvítka okamžitě zkoumat, čichat k nim a dumat nad tím, co asi jsou zač.

Jenže kněžka se zdála být spíš vyvedená z míry, než cokoliv jiného. "Co ten-krát?" zeptala se zelená ženuška z čiré zvědavosti. Také se rozhlídla po ostatních a snažila se číst jejich reakce. To ji totiž dokázalo dát nejadekvátnější informace o tom, co by si asi o tomhle místě měla myslet. Pak ale ucítila dloubnutí, ucukla, protože to nečekala, ale brzy pochopila, že Světlomila se jen snažila ji na něco upozornit. A to byla vzlykající žena u velké kamenné díry v zemi. Dryáda se vyvlíkla kněžce a klekla si, a pak se pomalu začala přibližovat ke vzlykající ženě. Pokud ji žena neodehnala, se smutným výrazem jí odhrnula vlasy z tváře a pak palcem utřela slzy. "Všechno dobré," pokusila se ji uklidnit a pokud to žena potřebovala, dokonce nabídla náruč pro obejmutí.

[Světlomila]

Pro Nithé | +

Nevinně znějící otázka donutila Světlušku k zamyšlení. Pohlédla na to zelenkavé stvoření vedle sebe a najednou si nebyla jistá, jestli chce tu čistou dušinku vůbec zatěžovat vlastní minulostí a zasít semínko stínu z věcí budoucích. Třeba se pletla, pocit jí šálil a intuice vypověděla službu. Třeba se zdejší zvyk a mrak prostě nepodobal tomu, na co byla doposud zvyklá. Třeba právě vesele vybarvené domečky a udržované cesty, opečovávaná kvítka, měly zastat onu přívětivou tvář zdejšího kraje. Kvůli víře, která nabádala k citové askezi, ale dovolovala se projevovat pouze skrze zvelebování svého okolí.
Jenže, co ta zvířata jako bez duše..?
"Nic důležitého," odpověděla dryádě nakonec, "s dobrým koncem," dodala povzbudivě. Což vlastně byla pravda (protože to, co se dělo po odkletí oné vesnice, se k ouškům naší drahé kněžky nedostalo).
A musela se upřímně usmát, jak se začala divoženka starat o ženu v nouzi.
Tu by si mohla adoptovat!

[Lennarteus]

K Lennoušovi se mačkala ta divná osoba a jemu to vlastně vůbec nevadilo. Když se k němu mačkal Bart, bylo to trochu divné, a mírně vlezle nepříjemné, ale tohle bral jako pomoc bližnímu v nouzi. Navrch byl rád, že ho něco hřeje, a že to není jeho učedník.
Ženské vyšly do lesa a on to v plánu neměl, protože mu všechny smysly říkaly, aby nikam nechodil. Že s tím nesouhlasí jeho osobní duch, to mu bylo naprosto šumák, a mohl se tvářit nesouhlasně jak chtěl, ostatně dělal to většinu času, že s ním samotným nesouhlasil a bylo to vpravdě vzájemné. Taková protipólní symbióza dvou nekompatibilních prvků, z nichž jeden byl zcela nehmotný a tudíž se do téhle vzájemné nespolupráce ani nemohl pořádně zapojit.
Něco ho ale posléze pravděpodobně připravilo i o společnici a navrch jeho obyčejné smysly začal mást smysl nový, zcela nelogický a praštěný, tak se i on nakonec vyhoupl na nohy, aby se šel po těch bosorkách nevyvedených podívat. Tuttle šel taky a Lennouš se rozhodl ho ignorovat, což ale k jeho překvapení neudělala Zelená. „Vy ho vidíte?!“ Zamrkal překvapeně. Až do téhle chvíle si byl vcelku jistý, že Pan Šedý je pouze duch, který se zjevuje jen jemu, ale že by narazil na podobný fenomén, to bylo z vědeckého hlediska fascinující. Pro něj dokonce mnohem více než podivná vesnice zaseknutá v chodu času. „Ach, snídaně!“ Promnul si o chvíli později ruce nad hloučkem nehybných hus, neboť nehybné husy se mnohem lépe chytaly než ty hybné.

[Eshkha]

Esh se nic nechtělo. A už vůbec ne odlepit se od čarodějníka a toho místa, které si stihla během noci vyhřát. Ale když žaludek zavelí, tak zavelí a nelze se tomu bránit. Šla tedy za vábivou vůní jídla, a byla dost zklamaná, když našli jen nějaké chlapy. Nátura jí velela, zneužít toho, že si jich nevšímají a trochu to tu prohledat, jestli náhodou nemaj někde schovanou svačinu. Ani kůrkou od chleby by nepohrdla!
A pak všichni šli zase dál, včetně pana čaroděje, kterého si nechtěla nechat utéct! A tak šla taky, i když vesnička se jí pramálo líbila. Však kytky! Teď! To bylo ještě míň normální než ona sama! A psi, kteří ignorují kočkodlačku, to taky bylo svým způsobem dost děsivé a jí se zase ježily všechny vlasy v zátylku. To ji ovšem přešlo hned, jak se ozvalo ono slovo. Snídaně. Zelené oko okamžitě chaoticky zapátralo po tom, o čem byla řeč. Nějaká plakající ženská jí byla doslova někde, takže se začala pomalu plížit k ohrádce plné vodní drůbeže, zatímco jí po bradě stékaly první sliny a fascinovaně u toho stříhala ušima. Co nevidět mezi ně vlítne a ochutná čerstvou kreeeeeev!

[Bartimeus]

Tušení, že se skupinka nachází na nějakém divném místě, místě, kde rozhodně něco není v pořádku, potvrzoval i fakt, že byl pan Šedý skutečně z ničeho nic viditelný i ostatním, nejen Lennarteovi, v jehož hlavě doposud žil. To se stalo zřejmě úplně poprvé a pravděpodobně i úplně naposledy.
Nakonec se všichni, včetně pana Šedého, dostali do vesnice. Vzlykající žena se vděčně stulila do náruče dryády, aniž by nějak komentovala fakt, že je dívčina pleť zelená. Chvíli ještě plakala, ale nakonec se párkrát zhluboka nadechla, zatěkala pohledem mezi oběma ženami, co stály nejblíže, a dala se do vyprávění: „Moje dceruška byla unesena,“ fňukla plačtivě, hledajíc něco, do čeho by si mohla utřít nos. „Stalo se to předevčírem v noci... asi. Nikdo nic neslyšel ani neviděl, prostě zmizela, jako by ji někdo odčaroval. Ráno jsme se probudili a dcera nebyla nikde k nalezení. Pátrali jsme po vesnici, kolem, po lesích... nikde ani stopy. Prostě zmizela.“ A žena se znovu rozeštkala. „Pak jsme se dozvěděli, že kus odtud vězní nějaký zloduch mladou ženu ve věži, jenže... o žádné takové věži nevíme, nikdy tu žádná taková nebyla. Chlapi se šli podívat do lesů, ale nevrátili se.“ Žena jednou rukou uchopila za paži Nithé, druhou zatahala za blůzku Světlu a naléhavě se na ně zadívala. „Musíte nám pomoct.“ Navzdory naléhavému pohledu to však neznělo ani tolik jako prosba, jako spíš rozkaz.

Eshka plížící se k hejnu hus už možná mohla mít pocit, že brzy ochutná čerstvou husí krev, ale to by se jí do cesty nesměl postavit nějaký svalnatý pořízek. „Co to děláš, ženská?“ štěkl po ní. „Husu dostaneš klidně celou, ale jedině, když nám vrátíte ztracenou Rinu, rozumíš?“

A právě tenhle muž pak odvedl skupinku, včetně plačící ženy, do jednoho z největších domů ve vesnici. Tam, v jakési přijímací místnosti, seděl muž středního věku celkem honosně oblečen, ale vyloženě jako šlechtic nepůsobil. Jen jako někdo, kdo má peníze a respekt lidí žijících ve vsi. „Takže vy jste ti, kdo se rozhodli zachránit naši Rinu?“ zeptal se, ale ani neočekával odpověď. Byla to spíš věta oznamovací, než otázka, a pokud se někdo ozval s protesty, muž je vůbec nebral na vědomí. „Jmenuju se Maurice, Rina je má dcera. Unesl ji zřejmě nějaký čaroděj, který ji teď drží ve své věži za lesem... musíte se tam vydat - jedině tak bude svět zase takový, jaký má být.“ Těžko říct, jak to chlapík myslel, celé to působilo zvláštně. Během svých slov si měřil skupinku pohledem, který nedovoloval jakékoliv námitky.
„Vyrazíte hned, přivedete mou dceru zpátky a odměna vás nemine,“ rozkázal. Pokud byly nějaké dotazy, Maurice nebyl schopný říct cokoliv víc - o té věži nic nevěděl, ani o muži, co údajně věznil jeho dceru, opakoval jen to, že se muži vydali do lesů, ale buď zbaběle zdrhli, nebo zkrátka nesplnili svůj úkol a báli se vrátit zpátky do vesnice, což je... rozhodně maličko podezřelé.

Nakonec, ať se to čtveřici líbilo či nikoliv, byli jednoduše vypakováni na cestu a vystrkáni před bránu vesnice. Na cestu dostali nějaké ty zásoby, včetně uzenin, které připadly zřejmě hlavně Eshce, a mohli vesele vyrazit do lesů. A pokud někoho napadlo zkusit najít tu cestu, kterou přišli, a na celé tohle dobrodružství se vykašlat, přišel na to, že se krajina zase změnila a po cestičce už není ani stopy. Jediná rozumná cesta vedla vpřed.

[Světlomila]

Ženina slova vetknutá do naříkavého vzlykotu Světlušku hluboce zasáhla. Unesené dítko? Jak strašlivé! On vůbec únos byl dost nepěkná záležitost, natož pokud se jednalo o vaše dítě. Těžko se vžívat do role okradené matky! Jak hrůzostrašné! Až se z toho otřásla naskákanou husinou.
"To zní opravdu děsivě, paní!" Sama kněžka zesmutněla váhou onoho sdělení a položila konejšivě ženě dlaň na rameno. "Nebojte, pomůžeme najít vaši dcerku. A nejlépe vám jí i bez zkřiveného vlásku přivedeme zpět," vyloudila na tvářičce úsměv a v pohledu problikávala odhodlanost s nadějí, načež očkama zakoulela po Nithé, jestli je taktéž ochotná pomoci. Ale vzhledem k tomu, jak se snažila už teď, určitě se nyní k potřebným neotočí zády.
Otázkou bylo, jestli se tak nezachová ten docela pragmaticky uvažující dlouhán. A kam jde dlouhán, tam jde i to podivné kočičí stvoření. A ač se tvrdí, že ve dvou se to lépe táhne, ve čtyřech by se to táhlo jistě mnohem lépe.

Huš, od mých hus! Ozvalo se kousek od studny a Světluška se vydala za tím lomozem. Chudince Eshce právě někdo zhatil pokus o to se pořádně nasytit. "Pane, promiňte, to je, nedorozumění," začala se kočkodlačice zastávat. "Hlad je hlad," vysvětlovala o sto šest, aby dotyčný Eshku nepopadl za flígr a nezkusil s ní překonat rekord v hodu chlupatou koulí. "Už se to nebude opakovat," přiskočila k zakuklenému stvořeníčku, chňapla jej za přeloktí a začala lákat na zbytek tvarohové buchty, co měla ukrytou v brašně na horší časy.
Navíc, příslib pečínky rozbouřený žaludek a chutě jistě musel ukonejšit natolik, aby se odvést nechala, stejně jako se přidala k záchranné výpravě.
"Pane Lenne," docupitala i s Eshkou za mužem, "půjdete s námi taky zachránit tu Rinu?" Zatřepotala prosebně řasami. "Třeba byste během té výpravy přišel i na tu záhadu kolem pana Šedého." Pokusila se zabrnkat i na Lennovu vědátorskou zvědavost.

***

Po rozhovoru s místním starostníkem byli velice nevybíravě vypoklonkováni. Ani optat se více nemohli na okolnosti dívčina zmizení.
"To je teda pěkně nemilé chování," brumlala si kněžka pro sebe, zatímco si urovnávala kněžský šat. "Tak abychom se vydali na cestu," navrhla vzápětí. Ono jim vlastně ani nic jiného nezbývalo.
Hurá za princeznou unesené do nejvyšších pater té nejvyšší věže.
Jen mít oči na stopkách. Vždyť je to celé nějaké prapodivné.
"Co se jen tomu čarodějníkovi asi honilo hlavou, když si řekl, že si unese dívku proti její vůli? Pokud ovšem nechtěla být unesená! To by asi její matce tuplem zlomilo srdce. A to si opravdu někdo dokáže postavit věž ze dne na den?" Kroutila nevěřícně hlavičkou nad všemi těmi prapodivnostmi, se kterými se doposud setkali.