Quest: Bratrstvo Úplňku - D

[Eirlenn]

„To je mi líto,“ hlesl Eirlenn sice potichu, ale zcela upřímně, a soucitně se na Eluvienne zadíval. A maličko se zastyděl za to, že nakousnul očividně nepříjemné téma a rýpal do ran, které už snad zacelil čas. „Nebyli,“ zakroutil hlavou, „zasloužili si zemřít,“ pronesl odhodlaně a bez zaváhání, když kněžka zmínila ty bandity v lese, jimž sebrali život. Jenže Lenn to neviděl tak jednoduše, o čemž svědčilo i to, jak nakrčil čelo. „Jenže to pořád neznamená, že je dobré někoho zabít, i když si smrt třeba skutečně zaslouží. Obyčejní lidé by neměli mít v ruce tu moc, která rozhoduje o tom, kdo bude žít a kdo zemře, nebo snad ano?“ povytáhl obočí a zadíval se Eluvienne zpříma do očí. „Jsi kněžka, jak to vnímáš ty?“ zeptal se, neboť by měli přeci jen mít alespoň v něčem podobné smýšlení.
A zatímco se Eirlenn bavil s krátkovlasou dívkou, moc nevnímal řeči o vibrujících amuletech a podobné narážky; nebo se alespoň snažil ty řeči nevnímat. Okrajově však věděl, o čem se ostatní baví, nicméně rozhodně neměl potřebu na to nějak reagovat, natož zapojovat se do té podivné diskuze.
Navíc, Lenn se rozhodl odejít a trochu se prospat, neměl v plánu zapojovat do bujaré, perverzní společnosti. Nechal se tedy Eluvienne doprovodit do pokoje, který mu byl pro tuhle noc propůjčen, a když společně dorazili do roztomilé místnůstky, rozhlédl se kolem sebe. „Kdo to maloval?“ zeptal se s nepatrným úsměvem na rtech, neboť se mu ty malůvky na stěnách líbily, byly takové příjemné, uklidňující.
Když se ho dívka zeptala, jestli pro něj může něco udělat, kněz zakroutil hlavou. „Jen mě napadá... nezabral jsem někomu pokoj? Vyspím se klidně na zemi, tahle postel bude určitě někomu chybět,“ poukázal na lůžko, které bylo sice lákavé, ale Lenn ho nehodlal zabírat za cenu toho, že by pak někdo musel spát na tvrdé zemi. On byl ostatně zvyklý na poměrně drsné podmínky. „A děkuju za všechno,“ hlesl nakonec a vděčně se pousmál.

[Saxa]

Eirlenn zmizel s kněžkou kamsi jinam, což Saxa kvitovala spokojeným úsměvem, protože se chvilku bála, že by se z celé situace mohl zhroutit. Očividně byl však v dobrých rukou, takže Saxa se mohla věnovat lepší zábavě. A že to vypadalo, že ta zábava jen tak neskončí, protože Dorian se chytil poznámek o medailonu a Saxe se při jeho otázce nebezpečně blýsklo v očích. Věnovala tajuplnému muži úsměv a pohled, který jasně dával najevo, jaká je její odpověď. Kladná, jaká jiná. Na Bruxu se skoro ani nepodívala, když začala nabízet druhý medailon, který jí sice nepatřil, ale nevypadala, že by ji to nějak trápilo. I jejich drobnou výměnu vnímala spíš okrajově. „Já si myslím, že by si tu někdo zvládl poradit dost dobře i bez něj,“ prohlásila bez mrknutí oka s očima stále upřenýma na Doriana.
Napjatou atmosféru přerušily až její otázky, přičemž odpovědi v tuhle chvíli měly jen sotva takovou odezvu, jakou by měly, kdyby jejich předchozí debata nesměřovala k úplně jiným činnostem než debatě o působení Bratrstva a přijímacím rituálu. Saxa tedy jen přikývla, že bere na vědomí, a pak už si pozornost všech společníků získal bratr Raimond. Něco v jejich slovech o Bratrstvu i snad ta sdílená averze vůči mnichovi ji přesvědčilo, že to, co na začátku vypadalo na pořádný problém, by vlastně mohla být i docela příjemná součást její existence. „Takhle sympatický je neustále, nenechte si jím zkazit večer,“ ušklíbla se pobaveně ohledně mnicha a zvedla se s úmyslem odklidit se z místnosti, i když ne nutně s úmyslem jít spát. Hlavně, někdo jí přece musel ukázat, kam má složit hlavu, ne? „Dobrou noc...“ přejela pohledem po všech přítomných a pak jimi zase zakotvila na Dorianovi. Nenápadná, vážně. Třeba by se z toho mohlo udělat Raimondovi špatně.

[Laur]

Poznámku zaklínačky se rozhodl ignorovat. Alespoň z počátku. Už mu začínala lézt malinko na nervy. Byl ale trpělivý, vzal nejbližší potravinu a poslal jí jejím směrem, poslal, nehodil ani nic takového. "Tady Saxo, dejte si ještě jednu porci, zatímco budete papat, já budu mluvit. V případě, že by vám to kazilo den až moc, přítomné Bratrstvo bude laskavé a věnuje vám vosk do uší, ať nemusíte poslouchat." Otočil se zpátky k přítomným členům Bratrstva. Nejdřív zaklínač. "Moje jméno je řádové, Raimond je jméno, které jsem přijal, z Carreras je přízvisko, kde byla moje první větší potyčka. Kreveho rytíř je to samé jako zaklínač. Prostě povolání. Jestli jsem šlechticem byl nebo ne, vám může bát zcela lhostejné, neboť jsem se všeho majetku vzdal při vstupu do Řádu." Nevěděl, jak jinak mu to vysvětlit. Teď se zaměřil na toho... Doriana... To co vykládal postrádalo smysl. Vůbec se nesoustředil na to, co mu vykládal, neměl ale sílu začít znovu. Co měli zaklínači a čarodějky společného s placením, to opravdu nechápal. Bylo vidět, že jsou v té chatce zavření už dlouho... Očividně jim to lezlo na mozek. "O té oddanosti bych měl teda pochyby, když kvůli zrádci dostali vaše přátele..." Zase Dorian pronesl něco, čím byl mimo. Tenhle chlap fakt potřeboval pomoct. "A to je tak výjimečné ? Položit život za své přátele ? Na šedesát mých bratrů položilo život v Cidaris. Pro prosté obyvatele, kryli ústup. Kde bylo vaše ctnostné Bratrstvo v tu chvíli ?" Naznačovat si mohl, co chtěl, ale na rozdíl od toho lebedisty bez odpovědí jít spát nehodlal. Ani s tou pohlednou černoškou.

[Arleight Primm]

Eirlenn

"Bylo to dávno," řekla krátkovlasá a věnovala mu milý úsměv. Nemohl to vědět, řekla mu to pouze ze své vlastní vůle a tak mu nemohla ani z daleka mít za zlé, že něco takového vzešlo na povrch. Poté se na něj podívala, lehce se usmála a řekla soucitně "Ne, obyčejní lidé by neměli mít v ruce moc, která rozhoduje o smrti a životu, ale občas nemá člověk moc někomu takovému v tomhle zakázaném privilegiu odporovat. Někteří obyčejní lidé, jak říkáš, nedokáží pochopit, jak je někdo schopen zabít, jiní obyčejní lidé berou lidský život na lehkou váhu a zabíjí, další obyčejní lidé si v tom přímo libují. Má tedy připadnout knězům a kněžkám Lebedovým, aby všechny pokládali na stejné váhy?" optala se ho lehce šeptavým hláskem - už tu byli jen spolu, v tomhle pokoji, když mu odpovídala, zatím, co zapalovala jednu svíčku za druhou. "Člověku by neměl nikdo vzít právo život stvořit," přiznala Eluvienne a lehce se na mnicha usmála.
"Poměnky jsou moje oblíbené," přiznala, když se jí zeptal na autora maleb v komůrce dosti velké, že by tam vyžili dva lidé královsky. Lehce tak naznačila, že to byla právě ona, kdo se ponořil do maleb namodralých květin a borůvčí.
"Spávám tu já, je to můj pokoj, ale ty potřebuješ spánek více," podotkla s milým úsměvem, jistě, bylo tam místo pro oba, byla to velká postel, ale Eluvienne byla srozuměna s tím, že ne každý měl rád sdílení postelí s naprosto nezmámým člověkem. Když jí poděkoval, začala pomalu svíce zhasínat "Kdyby ses chtěl opláchnout, zítra ti ukážu malé jezírko, které tu máme za těmito účely" jistě, Bruxa už to zvládla využít i jinak a pochlubila se tím všem, ale Eluvienne to bylo jedno, byla to milá dívka a chápala mnoho lidských srdcí. "Mám ti nechat jednu svíci plápolat?" optala se ho, než odcházela z pokoje starostlivě. Jistě, někteří se mohli bát tmy a nebylo to nic špatného. Světlo bylo občas přívětivější, než temná nicota.

Ostatní v místnosti

Dorian se zasmál, jak děvčata opěvují jeho pouhou přítomnost takovými komentáři. Byl to upřímný smích, ale pak se zahleděl na Saxu, když nadhodila poznámku, že by to někdo zvládl i bez něj a zazubil se.. "Každý experiment potřebuje zkoušku, že?" řekl přesládlým hláskem, který se patrně naučil od Luny, bylo to poznat, neboť ta jedovatost tam také místy prokapávala. "Až tě omrzí pití a jídlo, můžeme ji provést," podotkl jen jakoby náhodou a pokrčil rameny zatím, co usrkl ze svého rudého vína, které skoro vybízelo k tomu se zeptat, jestli to náhodou není krev. Zaklínačka mohla cítit, že nic takového ve sklenici nemá, za to mnich.. Možná mohl mít otázky.
"Ach tak, vážně? Nemilé," poznamenal a povzdechl si, když čekal, až se mnich vypovídá, řekne své urážky a další věci, které si kdy přál vyslovit. Nic ho nepřekvapilo, ve svém životě už zažil hodně a zatím, co zaklínač tiše supěl nad tím, co tu vykládal o jejich povolání.
"Myslím, že jste si vyložil špatně, drahý pane, co se tu zaklínač snažil říct. Vlastně se vám snažil říct, že se cítíte nějak moc ve výšinách, abyste vůbec mohl s námi mluvit, nutno podotknout, ano, váš tón tomu rovněž napovídá, dále - Kreveho rytíř není zaklínač, protože nemáte žádnou zkoušku, která prosívá slabé jedince ve vašich řadách, kdyby tomu tak bylo, možná už byste neměl možnost v tomto příjemném prostředí stát. A ne, nikoho tu nezajímá, jestli jste byl šlechtic, stejně jsou to většinou ti, kteří ztrácí lidský cit," poznamenal Dorian lhostejně a mávl přitom nonšalantně rukou. "Máte pravdu, my totiž nejsme armáda, abychom chránili lidské vesnice, my totiž tyto vesnice zbavujeme tyranů, kteří tyhle vesnice sužují na každodenní bázi, to je vše, teď vás, bratře Kreveho, poprosím, abyste se ubral do komnat, které vám ukáže tady Bruxa," poznamenal Dorian a mávl rukou k děvčeti, které se nenápadně vytratilo od stolu a nyní po tichu šlo za mnichem držíce v rukou pánvičku, kterou ho chtělo pravděpodobně udeřit.
"Odlož tu pánvičku a chovej se slušně, nebo ráno nedostaneš najíst," přikázal jí pevně Dorian a zamračil se na ni. Asi se jí nelíbilo, co tu mnich předvádí a co se tu snaží říct jejímu milému. Jak si to jen mohl dovolit, bídák? Alespoň to si musela Bruxa myslet, ale pánvičku nakonec vrátila s uraženým pohledem na své místo.
Poté se zvedl od stolu, ve chvíli, kdy Saxa řekla Dobrou noc, nonšalantně se uklonil a přešel k zaklínačce kterou navzdory jejímu vyzbrojení zvedl do náruče a řekl "Teď," dal si chvíli pauzu, než jeho výstup vstřebají všichni kolem "Mne omluvte, mám tu zaklínačku, která nutně potřebuje koupel," poznamenal a pokrčil i s dívkou ramena a nevině se usmál. Děvče odnesl do jiné komnaty, otevřel i s ní v náručí dveře a ocitli se tak v místnosti, kde bylo průzračně modré jezírko. Byli v horách, možná si mohla myslet, že bude ledové, ale ve skutečnosti, bylo příjemně teplé. Ve chvilce se kolem rozežhnuly svíce a tak dalo tomuto místu příjemné světlo. Mohla si prohlédnout dřevěnou místnost s krbem ve zdi, který tomuto místu mohl dodat dokonce i jakýsi podtón sauny s jezírkem. Příjemná místnost na relax.
Bruxa zatím v místnosti obhlížela rytíře a ukázala mu cestu kudy kam, aby našel svůj pokoj, kam vešla s ním. "Potřebuješ ještě něco, rytíři?" optalo se děvče s hlavou nakloněnou, aby mu kdyžtak donesla jídlo, pití, hodila po něm židli nebo náhodou tak něco.

[Saxa]

Jestli Raimond něčím zatloukl poslední hřebíček do Saxina přesvědčení, že je prostě idiot, bylo to jeho poznámkou a podsunutím jídla. Jejím směrem mohl poslat, co chtěl, Saxa v tu chvíli už stála a měla se k odchodu, takže jídlo prosvištělo kolem netknuto a dost možná skončilo na podlaze, pokud dal tomu pohybu Raimond dostatečnou sílu. Každopádně jeho jednání odpovídalo jednání drzých spratků bez sebemenšího vychování a Saxa už neměla trpělivost jeho vystupování jakkoliv omlouvat. „Než mě začnete urážet, bratře Raimonde, uvědomte si, že nemluvíte s někým, kdo se učil šermovat klackem ve výběhu pro prasata,“ sdělila mu suše, přičemž odolala velkému pokušení srazit pomocí aardu na zem nejen jeho, ale i to ego, se kterým se pomalu nevešla do jedné místnosti. Proto byla ráda, že její pozornost byla stočena jinam, a to velmi příjemným směrem. Mnicha odvedla Bruxa, ji vzal do náruče Dorian a to ji tak překvapilo, že ani nebyla schopná zaprotestovat. Drsná zaklínačka ze Skellige v mužské náruči donešená k jezírku obklopenému svícemi, to nebyla zrovna představa, která by se Saxe honila běžně hlavou. Vlastně ji nikdy nenapadlo, že by někdo byl něčeho podobného schopen, a sama sobě nevěřila, když se na Doriana jen vděčně usmála.
Jakmile ji postavil na zem, lišácky se ušklíbla a začala ze sebe zvolna sundávat jednotlivé části zbroje i opasky se zbraněmi a vším, co bylo pro koupel naprosto přebytečné, tudíž vlastně všechno. Jediné, do čeho tak byla nakonec zahalená, bylo její tetování, které se odhalovalo kousek po kousku s tím, jak z ní mizely svršky. Vodu v jezírku nejdřív okusila jen špičkou nohy, ale když zjistila, že je příjemně teplá, moc neváhala a vklouzla do něj s úlevným vydechnutím.

[Eirlenn]

Eirlenn už dál nevyzvídal, neboť pochopil, že je to téma, o němž se Eluvienne nechce moc bavit a on sám nechtěl jitřit staré rány. Jen ho mrzelo, že taková křehká kráska, jako byla právě kněžka, si za svého druha našla někoho, kdo ji málem ubil k smrti. Lenn ji neznal, ale byl přesvědčený, že si něco takového určitě nezasloužila - žádná žena si nezasloužila mít za druha kreténa se zálibou v brutalitě.
„Ne, určitě by neměli být všichni pokládáni na stejné váhy,“ zakroutil hlavou poté, co se krátce zamyslel. Víc ale neříkal - to, co slyšel, mu stačilo k tomu, aby měl nad čím dlouhé hodiny přemýšlet. Tohle bylo totiž něco, co si člověk rozhodně potřeboval promyslet, něco, na co člověk potřeboval čas. Třeba čas noci - Eirlenn věděl, že do rána moc času nezbývá - ale problém byl ten, že na přemýšlení byl kněz příliš unavený. Vlastně se mu nad tím ani přemýšlet nechtělo, měl z toho nepříjemně těžkou hlavu.
Lenn tak nějak tušil, že pomněnky budou dílo téhle křehké duše, a tak se na Eluvienne jemně pousmál. „Je to moc hezké, takové uklidňující,“ broukl pochvalně, když pohledem ještě jednou přelétl po místnosti. No a jak se ukázalo, tohle byl skutečně její pokoj, a tak se Eirlenn k dívce otočil čelem a upřel na ni pohled. „Ale kde budeš spát ty? Já se klidně vyspím na podlaze,“ prohlásil bez zaváhání, „přece nebudeš na zemi spát ty. Já jsem zvyklý na horší podmínky, zvládnu se prospat i na tvrdé zemi,“ argumentoval okamžitě. „Nebo... ta postel je dost velká pro nás oba,“ podotkl maličko váhavě, když očima přelétl poměrně velké lůžko - to pro případ, že by Eluvienne chtěla protestovat. Ne, nehodlal nechat dívku, aby se krčila někde na zemi, zatímco on si bude užívat jejího měkkého lůžka, to prostě nepřipadalo v úvahu. A ne, nemyslel to jako nějaký nemravný návrh a upřímně doufal, že si to tak mladá kněžka ani nepřebere, ještě by se mohla urazit a poslat ho do háje. A to nechtěl - bůhví proč mu Eluvienne opravdu padla do oka, a kdyby měl Eirlenn vybrat z podivných obyvatel chatky někoho, komu nejvíce věří, byla by to jednoznačně ona.
„Za ukázku jezírka budu vděčný,“ broukl poté, nemaje tušení, co se v tom jezírku pravděpodobně bude dít - pak by se mu tam asi úplně nechtělo.

[Laur]

Poznámku Saxi přešel s chladnou hlavou. Možná se i malinko zastyděl za svou dětinskou poznámku, ale na jeho obranu, zaklínačky a jejího vystupování měl plné zuby. Když odpochodovala i s tím panákem, vůbec mu to nevadilo. Co se ho ale osobně dotklo byla poznámka o výběru a zkoušek do Řádu. Téměř vyčítavě prohodil směrem ke zbytku: "Z pěti noviců přežije a rytířem se stane jen jeden." Nehledě o rocích strávených v urputných bojích. Ten Dorian u něj klesal čím dál tím víc. Polkl trefnou poznámku o výběru lidí v jejich Bratrstvu, když jich zbyla jen hrstka zde přítomných. Taktéž mu nevmetl do tváře, k čemu asi vesničanům bude dobrý jeden mrtvý tyran, když jim vojsko vypálí vesnici a lidi pobije. Ten člověk byl zcela očividně zahleděný do sebe, nemělo cenu se s ním o ničem bavit. Rozhodl se ale nereagovat na jeho bezduché výpady. Potřeboval si zařídit pár věcí, a na tuhle jejich povedenou bandu neměl náladu. On nebyl nepřítelem Bratrstva, rozhodně ne. Ale hráli si na něco, co prostě nebyli. Neměl náladu. "Děkuji za pohostinnost." Beze slova následovat Bruxu, která ho chtěla usměrnit pánvičkou. Došli až do jeho pokoje. Téměř automaticky si rozvázal řemínky na brnění a nechal ze sebe zbroj spadnout. Dívka se ho zeptala, jestli ještě něco potřebuje. Rychlým a prudkým pohybem vytáhl meč z pochvy. Byl malinko špinavý, potřeboval by nabrousit a vyčistit "Máte brousek a olej na meč ?"
Chvilku se zamyslel. Přeci jen, Bratrstvo odsoudil až moc rychle, ale i tak se s nimi nehodlal bratříčkovat jako Saxa. "Mno, kdyby jste měla nějakou pěknou knihu, ideálně o vašem Bratrstvu, rozhodně bych jí nepohrdl." Ať mu dívka donesla cokoliv, i tak jí poděkoval za péči, alespoň ze slušnosti. Myslí zabloudil ke své klisně. Copak asi teď dělá... Jestli jí hostinský někomu prodá... Bude zle. Stejně nebude spát. Pokud mu donese knihu, bude si číst. Pokud ne... Stráví večer jinak.

[Arleight Primm]

Saxa

Dorian se zcela sám ocitl v místnosti s jezírkem se Saxou - svíce byly momentálně jediný zdroj světla, takže jejich funkce nebyla ani tak jako hej, máme tu romanťárnu jako spíš, hej rád bych se koukl co pod tím brněním skrýváš. Když Dorian koukl na Saxu, která v jeho mínění zcela horlivě začala shazovat kousky zbroje, jen se na to ušklíbl - samozřejmě, že to byla zaklínačka a to před ní byl velký zlý upír a tak dále.. Ale bylo vtipné vidět, že něco takového ji ani z daleka netrápí a dává mu veškerou svoji důvěru. No, co by byl za gentlemana aby ji v tom nechal, že? A tak jak se ve svícemi osvětlené místnosti začaly objevovat jedny spletité temné kudrlinky po celém těle, druhé se začaly odhalovat stejně tak. Dorian měl také tetování - sice ne po celém těle, ale valná část horní části těla padla pod ruku někomu kdo to uměl s černou barvou. Zatím měl sundané pouze horní část zbroje, když koukal, jak Saxa spokojeně vklouzává do jezírka. Věděl, že chtěla, aby přišel za ní, přesto se zeptal "Touží dáma, abych se k ní připojil?" optal se a jediné, co zatím udělal bylo to, že si k ní klekl z venčí, v rukou mýdlo a začal pomalu omývat její záda, což způsobovalo lehké šimrání, které bylo obvykle následováno i husí kůží. Lehce se usmál, když viděl, jak si koupele užívá. Samozřejmě ji nechal chvíli čekat a pokud řekla ano, uvolil se opravdu svléci zbytek svých svršků a přidat se tak k příjemné noční koupeli. Pokud šlo o mýdlo, záleželo pouze na Saxe kde všude nechala ten divný kus čistoty na svém těle zajet. Zády to ani z daleka končit nemuselo, jeho svalnatá ruka mohla přejíždět po rukou, po zadní části, která, jak si Dorian všiml, byla taky velice příjemná na pohled a co se týkalo té přední - Hmm, musíme snad říkat, že to byla radost pohledět? Zaklínačka byla dobře stavěná, to se jí muselo nechat a tak bylo něco takového velice příjemná zkušenost. Ještě, že byl upír dost letitý na to, aby vůbec vydržel tak dlouho si hrát s jejím černí pokrytým tělem - mít před sebou právě zaklínačku tak, jak ji pánbůh stvořil? Bylo to i trochu adrenalinu co v něm momentálně kolovalo.

Eirlenn

Eluvienne lehce kývla hlavou, když jí odpověděl na úvahu o vahách. Opravdu to nebylo fér, ale někteří lidé brali moc zabíjení do svých rukou a ani nad tím nehnuli brvou. Takovéhle lidi ona nechtěla mít jako své druhy, takovéhle lidi ona nechtěla přezdívat obyčejný lid. Co jí však vykouzlilo úsměv na tváři byla pochvala jejích malbiček "Že ano? Pomáhá mi to usnout," přiznala vesele, když se koukla na zeď kde se právě táhla část borůvčí a naklonila částečně hlavu.
"Ty spát na podlaze nebudeš, za dnešek bylo myslím až moc věcí, díky kterým si tu postel zasloužíš," řekla zcela vážně kněžka a vzhlédla k němu a pozvedla obočí. "Jestli pro tebe bude přívětivější, když budeš mít ve spánku někoho u sebe, ráda se přidám," řekla dívka, která to samozřejmě nebrala nijak nemravně, pouze jako milý návrh, který kněz navrhl aby nemusela spát na zemi. Ona by si postel sice zcela jistě našla, ale spát ve svém vlastním pokoji bylo vždycky lepší, takové... jako doma. Lehce se na něj usmála, když odpověděl na jezírko a pak už se pouze uložila ke spánku - lehla si ke zdi a s tím, jak byla drobná zabrala sotva čtvrtinu postele. Usnula brzy a v průběhu noci se nejspíše na Eirlenna namáčkla, jako by to byl její plyšový medvídek.

Raimond

Raimonda odvedla Bruxa, která se začala chovat o poznání slušněji, když s ním šla k prázdnému pokoji v prvním patře. Byl to hezký, skrovný pokoj, nebylo na co by si mohl stěžovat. Když si řekl o brousek a olej, Bruxa se zamyslela - něco takového tu samozřejmě měli, ale co ona nepotřebovala meč, muselo jí dojít, kam to kluci odkládali. "Hmm, myslím, že je dole, zítra si ho můžeš půjčit," řekla bez většího problému, i když ho už teď kvůli řečem o zaklínači neměla v lásce. Takhle aby někoho hanil? Srovnávat se se zaklínači? Pff, měl si hledět svého.
"Kniha o našem Bratrstvu tu není, nebo ji má možná Luna, ale můžu ti sehnat jinou," podotkla a donesla mu od sebe z pokoje milostný román o nějakém rytíři a šlechtičně. Nešlo od toho odtrhnout oči, ačkoli to téma bylo nejspíš něco, co Raimond nečetl úplně každý den. Pak už se tmavá slečna pouze nešikovně poklonila a řekla "Dobrou noc," když už sbíhala po schodech dolů, kde bylo potřeba trochu poklidit.

[Eirlenn]

Eirlenn nemohl jinak, než se letmo pousmát, když se usmála i Eluvienne - on ten úsměv byl zkrátka nakažlivý. „Ano, je to opravdu moc hezké,“ přitakal upřímně, neboť se mu ty roztomilé malůvky opravdu moc líbily a nejen proto, že na nich byly pomněnky, jejichž roztomilou barvu nesly jeho oči.
Kněz neměl pocit, že by udělal něco, za co by si zasloužil pohodlí měkké postele, ale nehodlal s dívkou argumentovat, protože to stejně nikam nevedlo a bylo to příliš vyčerpávající. Naopak se mu vlastně celkem zamlouvala představa, že by v posteli neležel sám - a rozhodně nechtěl, aby kvůli němu Eluvienne byla nucena přespávat kdekoliv jinde. „Budu rád,“ přiznal potichu.
A pak už zalezl do postele, kde měl místa habaděj i přesto, že ji sdílel s Eluvienne - jenže dívka byla drobná a usínala prakticky natisknutá na stěnu. Eirlenn navíc dbal na to, aby jí nechával dostatek prostoru, a dobrých pár hodin stejně oka nezamhouřil - byl unavený až běda, ale hlavou mu vířilo hejno znepokojivých myšlenek, které mu nedovolily usnout. Nakonec ho ale únava přemohla, a tak se odebral do říše velmi neklidných snů. V posteli se nepokojně vrtěl až do chvíle, kdy se na něj Eluvienne nevědomky natiskla - teprve pak se mu spalo klidně, bez zlých snů.

[Saxa]

Co pro Doriana mohlo vypadat jako horlivost, to byla naprosto jasná potřeba zbavit se zbroje, kterou už více jak dvacet čtyři hodin nesundala, byla v ní unesena a vážně špatně se v ní spalo. Že neměla ostych, za to mohla otevřenost její domoviny, kde se s nahotou takové ciráty nedělaly. A Saxu vážně netrápilo, že ten muž před ní není člověk, ale něco mnohem nebezpečnějšího, z čeho chytal její madailon záchvaty epilepsie. Naopak, už jen to vědomí, že je jedním z těch stvoření, co na sebe dokáží brát lidskou podobu a jako lidé se i chovat, značně zvedalo hladinu adrenalinu v žilách.
A co teprve v tu chvíli, kdy šla dolů vrchní část Dorianovy zbroje. Saxa bez stydlivého uhýbání pohledem sledovala černé linky na jeho kůži a marně se pokoušela od upíra odtrhnout oči. Škoda, že ta voda nebyla ledová, možná by ji alespoň trochu zchladila. Horká lázeň ale postupně uvolňovala každý sval na jejím těle, odplavovala napětí způsobené situací ohledně únosu, ale rozhodně ne to, které cítila ohledně Doriana, to se naopak s každým dotekem mýdla na jejím těle stupňovalo. A protože dáma toužila nejen po tom, aby se k ní připojil, souhlasně na jeho otázku pokývala hlavou a jako mlsná kočka sledovala, jak se Dorian zbavuje i zbytku svršků, aby mohl vlézt za ní do vody.
Saxa ho rozhodně v ničem nezastavovala a pokud neměl v plánu si ji dát k večeři jako zákusek v tom pravém smyslu slova, tak mu i ochotně vycházela vstříc. Tak ochotně, že se k tomu spánku možná dostala až někdy v pozdním ránu, pokud netrval na tom, že se musí pořádně vyspat na to, co je další den čeká.

Mimo herně:
Samozřejmě by se to dalo rozepsat, ale nebudeme zdržovat quest, že :|