Eirlenn
"Bylo to dávno," řekla krátkovlasá a věnovala mu milý úsměv. Nemohl to vědět, řekla mu to pouze ze své vlastní vůle a tak mu nemohla ani z daleka mít za zlé, že něco takového vzešlo na povrch. Poté se na něj podívala, lehce se usmála a řekla soucitně
"Ne, obyčejní lidé by neměli mít v ruce moc, která rozhoduje o smrti a životu, ale občas nemá člověk moc někomu takovému v tomhle zakázaném privilegiu odporovat. Někteří obyčejní lidé, jak říkáš, nedokáží pochopit, jak je někdo schopen zabít, jiní obyčejní lidé berou lidský život na lehkou váhu a zabíjí, další obyčejní lidé si v tom přímo libují. Má tedy připadnout knězům a kněžkám Lebedovým, aby všechny pokládali na stejné váhy?" optala se ho lehce šeptavým hláskem - už tu byli jen spolu, v tomhle pokoji, když mu odpovídala, zatím, co zapalovala jednu svíčku za druhou.
"Člověku by neměl nikdo vzít právo život stvořit," přiznala Eluvienne a lehce se na mnicha usmála.
"Poměnky jsou moje oblíbené," přiznala, když se jí zeptal na autora maleb v komůrce dosti velké, že by tam vyžili dva lidé královsky. Lehce tak naznačila, že to byla právě ona, kdo se ponořil do maleb namodralých květin a borůvčí.
"Spávám tu já, je to můj pokoj, ale ty potřebuješ spánek více," podotkla s milým úsměvem, jistě, bylo tam místo pro oba, byla to velká postel, ale Eluvienne byla srozuměna s tím, že ne každý měl rád sdílení postelí s naprosto nezmámým člověkem. Když jí poděkoval, začala pomalu svíce zhasínat
"Kdyby ses chtěl opláchnout, zítra ti ukážu malé jezírko, které tu máme za těmito účely" jistě, Bruxa už to zvládla využít i jinak a pochlubila se tím všem, ale Eluvienne to bylo jedno, byla to milá dívka a chápala mnoho lidských srdcí.
"Mám ti nechat jednu svíci plápolat?" optala se ho, než odcházela z pokoje starostlivě. Jistě, někteří se mohli bát tmy a nebylo to nic špatného. Světlo bylo občas přívětivější, než temná nicota.
Ostatní v místnosti
Dorian se zasmál, jak děvčata opěvují jeho pouhou přítomnost takovými komentáři. Byl to upřímný smích, ale pak se zahleděl na Saxu, když nadhodila poznámku, že by to někdo zvládl i bez něj a zazubil se..
"Každý experiment potřebuje zkoušku, že?" řekl přesládlým hláskem, který se patrně naučil od Luny, bylo to poznat, neboť ta jedovatost tam také místy prokapávala.
"Až tě omrzí pití a jídlo, můžeme ji provést," podotkl jen jakoby náhodou a pokrčil rameny zatím, co usrkl ze svého rudého vína, které skoro vybízelo k tomu se zeptat, jestli to náhodou není krev. Zaklínačka mohla cítit, že nic takového ve sklenici nemá, za to mnich.. Možná mohl mít otázky.
"Ach tak, vážně? Nemilé," poznamenal a povzdechl si, když čekal, až se mnich vypovídá, řekne své urážky a další věci, které si kdy přál vyslovit. Nic ho nepřekvapilo, ve svém životě už zažil hodně a zatím, co zaklínač tiše supěl nad tím, co tu vykládal o jejich povolání.
"Myslím, že jste si vyložil špatně, drahý pane, co se tu zaklínač snažil říct. Vlastně se vám snažil říct, že se cítíte nějak moc ve výšinách, abyste vůbec mohl s námi mluvit, nutno podotknout, ano, váš tón tomu rovněž napovídá, dále - Kreveho rytíř není zaklínač, protože nemáte žádnou zkoušku, která prosívá slabé jedince ve vašich řadách, kdyby tomu tak bylo, možná už byste neměl možnost v tomto příjemném prostředí stát. A ne, nikoho tu nezajímá, jestli jste byl šlechtic, stejně jsou to většinou ti, kteří ztrácí lidský cit," poznamenal Dorian lhostejně a mávl přitom nonšalantně rukou.
"Máte pravdu, my totiž nejsme armáda, abychom chránili lidské vesnice, my totiž tyto vesnice zbavujeme tyranů, kteří tyhle vesnice sužují na každodenní bázi, to je vše, teď vás, bratře Kreveho, poprosím, abyste se ubral do komnat, které vám ukáže tady Bruxa," poznamenal Dorian a mávl rukou k děvčeti, které se nenápadně vytratilo od stolu a nyní po tichu šlo za mnichem držíce v rukou pánvičku, kterou ho chtělo pravděpodobně udeřit.
"Odlož tu pánvičku a chovej se slušně, nebo ráno nedostaneš najíst," přikázal jí pevně Dorian a zamračil se na ni. Asi se jí nelíbilo, co tu mnich předvádí a co se tu snaží říct jejímu milému. Jak si to jen mohl dovolit, bídák? Alespoň to si musela Bruxa myslet, ale pánvičku nakonec vrátila s uraženým pohledem na své místo.
Poté se zvedl od stolu, ve chvíli, kdy Saxa řekla
Dobrou noc, nonšalantně se uklonil a přešel k zaklínačce kterou navzdory jejímu vyzbrojení zvedl do náruče a řekl
"Teď," dal si chvíli pauzu, než jeho výstup vstřebají všichni kolem
"Mne omluvte, mám tu zaklínačku, která nutně potřebuje koupel," poznamenal a pokrčil i s dívkou ramena a nevině se usmál. Děvče odnesl do jiné komnaty, otevřel i s ní v náručí dveře a ocitli se tak v místnosti, kde bylo průzračně modré jezírko. Byli v horách, možná si mohla myslet, že bude ledové, ale ve skutečnosti, bylo příjemně teplé. Ve chvilce se kolem rozežhnuly svíce a tak dalo tomuto místu příjemné světlo. Mohla si prohlédnout dřevěnou místnost s krbem ve zdi, který tomuto místu mohl dodat dokonce i jakýsi podtón sauny s jezírkem. Příjemná místnost na relax.
Bruxa zatím v místnosti obhlížela rytíře a ukázala mu cestu kudy kam, aby našel svůj pokoj, kam vešla s ním.
"Potřebuješ ještě něco, rytíři?" optalo se děvče s hlavou nakloněnou, aby mu kdyžtak donesla jídlo, pití, hodila po něm židli nebo náhodou tak něco.