TrhyDamjan se ve stanu přeci jen nějakou chvíli zdržel, i když to neplánoval - teplá provoněná koupel byla příjemná, takže nebylo divu, že v kádi skoro usnul. A ne, spoře oděných dam si prakticky vůbec nevšímal; ne že by byl suchar, jen měl zkrátka oči pro jinou a srdce zadané a oddané.
Když nakonec opustil stan a sira Rufuse s tím, že se jistě uvidí u večeře, zamířil k místu, kde se nacházela delegace z Ofiru, protože když předtím kráčel kolem, něco ho napadlo. Neměl v plánu jezdit na tom divném koni, z kterého by zřejmě spadl, ale přesto k cizokrajné skupince kráčel s úmyslem utratit u nich pár penízků.
„Dobré odpoledne,“ pozdravil, doufaje, že delegace umí aspoň trochu obecnou řeč. Damjan sice ovládal starší mluvu, ale z ofirštiny neznal ani ty pozdravy; až doposud takovou znalost nepotřeboval.
„Poslyš, příteli,“ začal familiérně k jednomu z obchodníků a doufal, že takovým přístupem neurazí,
„kolik stojí ta divná slepice, co máte támhle v kleci?“ zeptal se, ukazuje přitom na pestrobarevného páva. Damjanův problém byl ten, že neměl tušení, jakými barvami hraje peří toho ptáka, a že pokud někdy viděl páva, zřejmě to bylo v pečené a nadívané formě, bez ozdobných per.
Označení slepice se možná ofirského obchodníka trošičku dotklo, ale brzy došlo na vychytralé smlouvání nejen z jeho strany, a o chvíli později byl Damjan o pár zlaťáků chudší. Oznámil, že pro slepici pošle svého sluhu Evžena, takového zakrslého mladíka, co nosí brýle, a pak už se s potutelným úsměvem na rtech vzdálil. Reginald bude mít určitě radost, že mu přiveze suvenýr!
V sídle de Montylietů se Damjan nechal ubytovat až v podvečer - ne příliš brzy, ale zároveň s takovým předstihem, aby se stihl přichystat na večeři, a to zejména psychicky, protože měl velmi neblahé tušení, že bude hostina neskutečně psychicky náročná.
S Evženovou pomocí si vybral
elegantní tmavé šatstvo, protože nepřipadalo v úvahu, že by ke stolu přišel v tom samém doubletu, v kterém tu strašil celý den, a když se letmo zahlédl v zrcadle, musel uznat, že to docela ujde. Vypadal vážně celkem k světu a doufal, že udělá ten nejlepší dojem nejen na hraběnku a Beatrice, ale i Andrease de Montyliet. Bylo mu totiž jasné, že nejtěžší bude dostat se pod kůži právě jemu.
A co víc, když se naklonil k zrcadlu blíže, s povzdechem zjistil, že má obličej posetý pihami - stačil jediný den na slunci k tomu, aby mu ty drobné mršky vyskákaly bez ladu a skladu úplně všude, nejhustěji kolem nosu. No, do jisté míry mu to přidávalo na šarmu, co si budeme povídat...
VečeřeKdyž dorazil do hodovní síně, příliš lidí tu naštěstí nebylo - jen služebnictvo a lady Ninette, k níž také hned zamířily jeho kroky. Zatímco překonával vzdálenost, která ho od hraběnky dělila, rozhlížel se Damjan se zájmem kolem. Před těmi třinácti lety navštívil sídlo de Montylietů několikrát, ale nikdy neměl tu šanci, aby se připletl až do jídelního sálu. Držel se spíš v ústranní a nepřitahoval k sobě pozornost, protože čím méně lidí o něm vědělo, tím déle mohl trávit čas s Beatrice. A voilá, teď neohroženě kráčel sálem a jen ta Beatrice mu chyběla ke štěstí.
„Hraběnko,“ zavrněl hned, jak se dostal do blízkosti Beatriciny matky, a pochopitelně se zdvořile uklonil a naznačil polibek na hřbet její ruky, jak bylo zvykem.
„Musím vám ještě jednou vřele poděkovat za pozvání na dnešní večeři,“ spustil s náznakem úsměvu na rtech, když se zase narovnal.
„Velmi si toho cením. Prosím, přijměte tyto dary jako poděkování za vaše pohostinství,“ broukl, přičemž mávl rukou na sluhu, kterého si půjčil někde u svých komnat, aby donesl dárečky. Byly tu dvě bohatě vyřezávané krabičky z tmavého dřeva, ta větší pro lady Ninette obsahovala set šperků zdobených safíry, konkrétně tedy náhrdelník a náušnice, ta menší skrývala draze vypadající sponu do vlasů pro lady Beatrice. Šperky byly sice neskutečné klišé a Damjan nepochyboval o tom, že jich obě dámy mají dost, ale popravdě netušil, čím obdarovat tchýni. Pro Beatrice tu však byl ještě jeden dárek, vzácnější, než nějaké hloupé šperky; prastará kniha zabalená v hedvábném šátku. Damjan věděl, že jeho drahá žena mnohem více ocení literaturu a vědomosti, než hloupé blyštivé cetky, a dal si záležet na tom, aby sehnal něco, co jí opravdu vyrazí dech. Byl to spis Garina Gallactica, oxenfurtského vědce, který žil kdysi dávno, před několika staletími, a intenzivně se zabýval hvězdnou oblohou.
„Opatrně, prosím, ta kniha je velmi vzácná,“ oznámil sluhovi, načež vrhl upřímný úsměv na hraběnku Ninette. Ta kniha ho stála měsíce pátrání a hromadu zlata, ale co by Damjan pro svou milovanou Beatrice neudělal; navíc věděl, že ta kniha bude v těch nejlepších možných rukách. Kromě toho pro ni měl ještě jeden dárek, ale ten jí hodlal předat až v soukromí. Nakonec Damjan ještě naznačil, že pochopitelně nezapomněl ani na hraběte, ale že dar pro něj by nebylo vhodné vpouštět do místnosti hned teď, přičemž se tajuplně culil.
O nějakou chvilku později však do hodovního sálu dorazil i hrabě se svou dcerou a bylo načase usednout ke stolu. Damjan na Beatrice upřel pohled prakticky v okamžiku, kdy se objevila ve dveřích, a srdce mu poskočilo radostí. Zpočátku se neovládl, takže mu na rtech vykvetl široký, potěšený úsměv, ale když si uvědomil, že ten úsměv může stejně jako ona vidět i její otec, rychle sklonil hlavu a ohnul hřbet v uctivé pokloně. Neviděl barvy, ale i tak musel uznat, že jsou ty šaty kouzelné a ohromně jí sluší. A sama Beatrice, ač Damjanovi přišla poněkud... rozměrnější, což určitě dělaly právě ty šaty, doslova zářila, nebo mu to tak alespoň připadalo. A on sám se rázem rozzářil jako sluníčko; tolik vřelých citů se mu v očích zračilo málokdy.
Jakmile se usadil ke stolu, letmým pohledem přelétl všechny přítomné, hlavně aby si udělal obrázek o tom, kdo tu vlastně je. Na Elaine a jejího zaklínače, co nevypadal jako zaklínač, se pousmál, dvorním dámám se pohledem raději vyhýbal, a totéž svým způsobem platilo i o Beatrice. Damjan by na ni nejraději zíral jako na svatý obrázek po celou dobu, co stolovali, ale věděl, že to by asi tak úplně neprošlo, vzbudilo by to otázky, možná i vražedné choutky z tchánovy strany, a on sám by vypadal jako nevychovaný idiot. A tak ke své ženě jen sem tam vrhl ryze zdvořilý úsměv, ačkoliv v očích se mu zračily city daleko hlubší, které zkrátka skrývat nedokázal, i když byl dobrý herec.
Hostina začala a Damjan se tedy neostýchal a pustil se do ochutnávání vynikajících paštik, i když stejnou měrou by zřejmě ocenil i mísu pečených brambor. Necpal se jako člověk, který týden nejedl, choval se přesně podle etikety, jak ho to učil Mentor, a do hovoru se prozatím nezapojoval, protože mlčky přemýšlel nad tím, co vlastně říkat a jak efektivně krotit svoje náhle dost rozbouřené emoce.
„Je to všechno vynikající, nedivím se, že je toussaintská kuchyně vyhlášená široko daleko,“ zavrkal po chvíli, aby celou dobu nemlčel jako trouba, ale dále za hranice společenské konverzace vkročit prozatím nehodlal.