QUEST: In vino veritas - D

[Elaine]

večer | +

Silas si vybral vhodnou chvíli na příchod, ještě tak třicet stránek a šla by spát. Je ale pravda, že ta dunivá rána, když se zapomněl ve dveřích, by ji nejspíš probrala. Takhle se tiše zasmála a velmi pobaveně sledovala, jak ze sebe zaklínač mírně vláčnými pohyby shazuje oblečení. Evidentně musel být dost ovíněný, protože ze sebe svršky strhával bez komentáře sám a nevyžadoval při tom asistenci. A ona mu ji ani dobrovolně nenabízela, protože připravit se o podobné divadlo by byla škoda. Kdyby byla jen trošku škodolibější, nejspíš by uznale zatleskala, když se mu povedlo dostat až posteli a vyškrábat se na ni… opatrným krokem člověka s centrem rovnováhy vznášejícím se někde na obláčku alkoholových par.
A onen alkoholový opar šířil i kolem sebe. Tak trochu pochopila ony pohádky, kdy drak zabíjel jedovatým dechem. Kolik toho v tom sklepě vypil? bleskla jí hlavou myšlenka, ale polibek mu něžně oplatila, i když měla pocit, že jí samotné tím stoupá hladina alkoholu v krvi. Vstřebávání skrze sliznici v ústech byl napolo mýtus, možná tedy skrze plíce? Když bylo jasné, že jen u líbání nezůstane, odstrčila ho od sebe.
Na dech koupel vliv mít nebude, leda by do ní nasypal vonné bylinky a pak vanu vypil, ale mohla by mu pomoci se trochu vzpamatovat. Ovšem, jak se ukázalo, tentokrát už po asistenci zatoužil… nebo spíše po společnosti. Ale hupnout tam dobrovolně? Ani náhodou. Takže nakonec po nezdařeném pokusu o útěk se zalapáním po dechu a řádným šplouchnutím skončila ve vaně taky, ale úsměv z tváře jí to nesmylo ani v nejmenším. Podobnou blízkost využila k tomu, aby ho konečně zbavila té iluze a pak mu ještě magií lehce pomohla s metabolizováním jedů, tedy tu kratičkou chvíli, kdy se na to ještě dokázala soustředit…

Nebýt odpočatá po dnech vydatného spánku, nejspíš by asi také mrčela, ale takhle se jen probrala a chvíli trvalo, než jí došlo, co se děje. Sjela pohledem k Silasovi, který se hrabal v její skříni. Na okamžik jí to připadalo divné, ale pak si vzpomněla, že z nějakého paranoidního důvodu trval na tom, že chce u ní mít schované šaty a meč. Sice nad podobným požadavkem vrtěla hlavou, ale svolila. A jak se ukázalo, nejspíš to bylo dobře.
Takže jen křikla na majitelé pěstí bouchajících na dveře, ať jí dají minutku, vyklouzla z postele a vydala se obléct také.
Přehodila přes sebe šaty, které si přibalila tehdy v Oxenfurtu, jednoduché, tmavomodré, a poprosila Silase, ať jí utáhne látkové šněrování vzadu. Bez líčidel mohla působit trochu pobledleji než obvykle, a maličko rozcuchaněji, jak si vlasy jen zběžně pročesala a stáhla do jednoduchého copu. Nebyl však čas se šlechtit.
Přítomnost stráží nevěstila nic dobrého, ale nemělo cenu si dělat starosti, dokud se neodhalí, o co jde. Takže vyšla z místnosti klidným, neuspěchaným krokem a vážným, skoro přísným výrazem někde na pomezí „takovýto způsob budíčku mě nepobavil“ a „kvákněte cokoliv a budete kvákat v nejbližším jezírku“. Vydala se odtamtud se zaklínačem po boku, jako by snad byli manželi posledních pětadvacet let a to, že vyšel zrovna od ní z pokoje, bylo naprosto samozřejmé. Bylo dost pravděpodobné, že se teta i se strýcem dříve nebo později dozvědí, že se Silas nejen motal kolem jejích sukní, ale pravděpodobně se podíval i pod ně (kterýžto fakt věděla doteď s naprostou určitostí pouze Bea), ale nemělo cenu plakat nad tím, co už se nedalo vzít zpět. Důležitější bylo zjistit, co donutilo jejího strýce k podobnému nečekanému budíčku.

Když došla do sálu a strýc vypadal, že kolem něj brzy začnou sršet blesky, zatrnulo v ní, ale pak se uklidnila. Všichni tu byli, živí a zdraví. To znamenalo, že nikdo z její rodiny nepřišel k úrazu. Ne, že by neutrpěli podobným zmizením škodu, ale pokud se recept dostane někam ven, mohly by začít padat hlavy.
Jedna místnost plná lidí a mezi nimi jeden… nebo víc? Pachatelů.
Připomnělo jí to knihy, které četla, o jakémsi Toussaintském soukromém očku s trpaslíky v rodokmenu, i když jménem by se hodil spíše na půlelfa, jistého Erkyla Poaró. Ten vyšetřoval vraždu na palubě plachetnice plující kamsi do jižních krajů, zvané Ofier expres.
Zachytila zaklínačův unavený pohled a konejšivě se na něj pousmála.
Jeho jako podezřelého zavrhla, nejen proto, že strávil noc s ní, ale i proto, že si byla celkem jistá jeho motivací pro pobyt tady. Navíc viděla, v jakém došel stavu. I kdyby ho někdo uplatil natolik nehoráznou částkou, aby se rozhodl riskovat její hněv, včera by šlo o velmi, velmi „nenápadnou“ vloupačku.
Damjan se choval v přítomnosti Beatrice jako zamilovaný blázen, občas skoro až bezohledně. Od doby, kdy ho viděla poprvé, prošel proměnou téměř násilnou... a i když ty dary musely stát celé jmění, chtěl přece zapůsobit v dobrém a musel tušit, že kdyby provedl podobnou prasárnu, navždy by mu to zavřelo u její rodiny dveře.
Zbývali tedy ti noví neznámí, Aclassi a dvorní dámy. U těch by neočekávala nějaké propracované machinace, ale vždy je mohl někdo uplatit, obloudit sladkými slůvky.
Samozřejmě by mohla sáhnout po magii, pohrabat se podezřelým v hlavách, vyčarovat nějakou iluzi, kterou by jim nahnala strach, aby je donutila mluvit, a bylo by. Jenže ta nejrychlejší cesta většinou nebývá ta nejlepší. Kdo ví, jestli by se jí nezačala rodina i okolí bát, navíc nechtěla Beu v jejím delikátním stavu děsit.
Takže bylo potřeba to vzít oklikou. Detektivní.
„V tom případě bychom si měli začít klást ty správné otázky, ať zde nezůstaneme trčet třeba až do večeře,“ poznamenala s trochou suchého humoru. Neusmívala se. Šlo o vážnou situaci. „Strýčku? Kdo věděl, kde je ona listina uložena? A kdo z lidí tady měl do oněch míst přístup?“
A pokud strýc označil nějakou skupinu lidí, pak ještě dodala, že by jim měli povyprávět, co dělali ten večer. A pokud byla listina vystavená někde na místě, kde ji mohli spatřit všichni, pak se ono vyprávění pravděpodobně značně protáhne.

[Rokytka]

Hobitka se jen s poťouchlým zadostiučiněním ušklíbla na ty tři ukecané slečinky, které Beatrice velice elegantním způsobem poslala k šípku. Tomu se říkalo vybrané chování na úrovni a její hostitelka okamžitě stoupla v ceně. Nadšeně jí to odkývala a pak se zabrala do jakékoliv konverzace, co měla nějaký smysl. Třebas taková rozprava s Elaine o léčení jistě připadala k úvahu. Víno, lov a krása zdejších zahrad ji už tolik nezajímali. Leda by v těch zahradách byl i koutek pro nějaké léčivky, které jí ještě nebyly známy...
S jídlem to zvlášť nepřeháněla. Byla maličkatá a žaludek měla chudobou scvrknutý na nutné minimum. Skromnějšího strávníka těžko pohledat a ani se nesnažila ze všeho ochutnat, protože už od pohledu poznala, z čeho by jí mohlo být do rána těžko. A ztrapnit se tu ještě tím, že bude s úsvitem zoufale hledat latrínu... No. Hrozná představa.

I tak ale byla brzy ráno vzhůru. Holt tak byla naučená. Akorát dnes neměla jak dodržet svůj stereotypní ranní rituál, takže místo toho alespoň procházela své zásoby bylinek a dávala dohromady, co bude muset před zimou ještě doplnit, aby měla všeho dosti. Takže ranní budíček pro ni vůbec nebyl budíčkem a zastihli ji plně bdělou, ale rozhodně ne méně zmatenou.
Alespoň že se ta sešlost konala na tak pěkném místě. Hmm. Knihovna. Zatímco se čekalo, ona natahovala krček a se zájmem se rozhlížela po všech těch knihách. Tolik jich na jednom místě rozhodně ještě nikdy neviděla. Ještě se ani dost nevinadívala, když se ukázalo, oč tady jde. Zatímco přítomní pánové mlčeli, ona se zamračila. A to šeredně. "To jako, že jsem mezi podezřelejma?!" Vyskočila, jako čertík z krabičky. Věděla, že ať už řekne cokoliv, nepřilepší jí to, ale byla držka držkatá a co měla na jazyku, musela prostě říct. "Si myslíte, že když ste vysokej a bohatej, můžete mě takhle urážet? Já jsem kněžka Melitelé! Světský statky mě nezajímaj. Mám jen to, co potřebuju k přežití. Neberu, ale dávám!" Tváře jí při tom zrudly vzteky. Že se dočká takového zacházení tady na jihu, tak to ji pěkně dopálilo. Navíc na místě, kam ji sami prakticky násilím dotáhli. Nejraději by někoho přetáhla holí, ale bohužel ji tu sebou neměla.
Nicméně, nikomu nemařila jeho snahy o vyšetřování, a jen co se trochu uklidnila a vyslechla to, nač se Elaine ptá, i ona přidala se svou do mlýna. Protože v tomhle baráku ji rozhodně nikdo až do večeře držet nebude. "A jak ste to měl zajištěný, když Vám to může kde kdo takhle čornout?" Prskla, zatímco si uraženě poskládala paže na drobném hrudníčku. Jestli to měl jen někde v šuplíku nebo pod zámkem, to hrálo celkem důležitou roli. I v tom, v jakých oborech musel být zloděj zběhlý. Nebo v tom, jestli jich třeba nebylo víc.

[Dorian]

Dorian dlouho nepobyl, vlastně se cítil zhruba tak, že chce po dlouhých cestách jít przo do postele a nijak mu nevadilo, že ostatní možná ještě zůstali vzhůru. Dokonce se ani nezabýval tím, že by dámy možná ocenili nějakou společnost. Dorian si občas zkrátka vystačil i sám, i když byla pravda, že dobrou společnost na pití vína, jako kupříkladu sira Aclassiho. Sice by ho asi nenechal zpívat, ale popíjení vínka by snad šlo. Taková odpočinková aktivita.
Ráno však bylo mnohem nepříjemnější, než si Dorian myslel, že bude. Poněvadž podezření bylo bez pochyby i na něm. Šel brzy spát, chtěl se dostat do společnosti hraběnky a hraběte. Byl obchodník, jak poznamenal a tak by s listinou nejspíše mohl dělat mnoho. Ach proboha, vždyť to byla tak pěkná dovolená, ale svět ho nemá rád, že.
"Hmmm, prekérní situace," poznamenal Dorian, vyndal jednu ze zbývajících lahviček a pár pořádnými hlty se toho napil. K čemu by mu byl recept na víno, když ani neví jak se dělá? Když ani nemá vinice? A podezřívat své kolegy také rozhodně nechtěl, přeci jen, pořád byl na dovolené, na hádky nebyl připravený.
"Co takhle to vyřešit nad šálkem čaje a snídaní?" optal se Dorian, ovšem vysoké naděje a hezké vyhlídky neměl. Ani nečekal, že by se snad na jeho návrh kývlo a tak se znova napil svého dýkově vypadajícího likéru. Dokud někdo nebude mít svůj alkohol, asi se nepohnou z místa, že ano, tak se rozhodl, že si aspoň lokne něčeho dobrého, když už snídaně nebyla mezi přípustnými možnostmi.

[Reginald]

Takový budíček u nich doma rozhodně normální nebyl, což Beatrice Damjanovi jistě stihla sdělit ještě v pokoji, takže do místnosti už mohl přijít připravený na to, že zřejmě nepůjde o nic příjemného jako třeba o brzkou snídani. A taky že nešlo, jak se později ukázalo, že.
Damjan mlčel, Silas taky, což bylo už samo o sobě podezřelé, Dorian dle Andrease nebral celou situaci vůbec vážně, což bylo možná ještě horší než to mlčení. Na alkohol v jeho ruce se díval vyloženě nevraživě a bylo jasné, že mezi podezřelé se zařadil ještě rychleji než Rokytka, která se začala proti obvinění bránit. Nakonec, to bylo něco, co vlastně očekával tak nějak ode všech přítomných a kupodivu se toho nedočkal, což ho dost překvapilo. „Co takhle to vyřešit nad šálkem čaje a snídaní, rozhodně není dobrá otázka, mladý muži,“ zamumlal Andreas nelibě, když Elaine vyzvala ostatní k tomu, aby začali klást ty správné otázky. A ty kladly jen přítomné dámy. „Existencí oné listiny jsem se nikdy netajil, vždyť to byla naše chlouba,“ vysvětlil a poodstoupil, aby ukázal na prázdné místo na podstavci na jedné z polic. „Včera večer sem měl přístup snad každý.“ Což mohlo Elaine dojít už ve chvíli, kdy jí odpověděl na první otázku, neboť knihovna bylo místo, kam včera byl opravdu zván každý, kdo nechtěl do zahrad nebo do sklepů. Klidně se sem pak mohl někdo později vrátit, možností bylo nespočet. Rokytčin spravedlivý hněv také nezůstal bez odezvy, neboť i ona položila docela důležitou otázku, na kterou se klidně mohl zeptat i Silas místo toho, aby pochyboval o Andreasově přesvědčení, že si je jistý, že zlodějem je někdo, kdo se stále nachází v domě. „Jednoduše, vzácná slečno, ten svitek je opatřen kouzlem. Nemůže opustit dům,“ pokrčil rameny. Nechtěl jim to sice moc vysvětlovat, protože to bylo součástí onoho zabezpečení, které by tímto bylo prozrazeno, ale jednu informaci jim přecijen podal. „Z domu může tu listinu vynést jen někdo, v jehož žilách koluje krev rodu Montylietů...“ přejel pohledem přes Elaine, ale už o chvilku později bylo jasné, že ji zrovna nemyslel, „...a rodu Lefevre-Larroque.“ Zastavil se pohledem na své dceři, které věnoval úsměv. Pak už tu byl jen jeden člověk, který mohl recept ukrást, aniž by zafungoval obranný mechanismus - jeho vnuk Thomas. A s tou myšlenkou pohlédl na hraběte de Foix, který nebyl hrabě ani trochu, a který klidně toho kluka mohl najít a zneužít jak jeho tak jeho dceru pro to, aby se k listině dostal. Nicméně, dle všeho bylo jisté, že svitek a dost pravděpodobně tedy i zloděj neopustili prozatím dům, tedy je bylo možné vypátrat.
Beatrice se pod otcovým pohledem necítila zrovna nejlépe a hlavně nebyla zcela nedůvtipná, aby jí nedošlo, nad čím její otec zvládá v takové situaci uvažovat, neboť kromě toho, že o něm bylo známo, že je vynikající šermíř, byl stejnou měrou mezi ostatními šlechtici znám pro své sklony k paranoie. Bylo jí jasné, že podezřívá naprosto všechny do jednoho, dost možná i Damjanovy chrty. „Možná by neškodilo, kdybychom se všichni přesunuli do jídelny a jak navrhl zde pan Dorian, dali hlavy dohromady nad nějakou snídaní a čajem,“ pokusila se navrhnout diplomaticky s účelem obměkčit otce, aby jim dopřál alespoň nějaký komfort. Jak ho znala, byla si jistá, že z domu teď neproklouzne ven ani myš, a dokonce měla nutkání vyjít na terasu, aby se přesvědčila, že nezačal hned kopat kolem sídla vodní příkop. „Jsem přesvědčená, že každý tady by rád dosvědčil své alibi, otče.“ Některá sice mohla být i docela skandální, ale všechno lepší než přijít o hlavu nebo sejít žízní v hladomorně. Ale někteří dokonce ani nemínili čekat na to, až se setkají nad tou snídaní. „Já vás mohu ujistit, milosti, že jsem večer strávila v zahradách v doprovodu sira Aclassiho,“ vyhrkla Charlotte s červenými tvářemi a střelila pohledem po zmíněném rytíři, který značně pobledl ve tváři. „Ano, slečna Charlotte mi dělala po většinu noci doprovod. Měli jsme... hodně témat k probrání.“ Na to zareagovala Ninette pozvednutím obočí a podstrčením prázdného poháru služebné pod nos, aby jí dolila. „Ale jak vidím, to my jsme byli obalamuceni, neboť tento muž,“ kývl hlavou k Silasovi, kterého se teď možná i trochu bál, „je zaklínač.“ Zalapání po dechu v podání přítomných dam bylo naprosto upřímné a nehrané, přičemž Andreas stiskl rty v úzkou linku. Podezírat zaklínače bylo jistě nasnadě, tím spíš, když šlo o zaklínače, který v sousedním Nazairu vyvraždil celou vesnici. To své drahé ženě ani nemohl říci, koho si jejich drahá neteř vlastně přivedla „domů“. „Zaklínači mají na svědomí jistě mnoho přestupků proti lidskosti, ostatně moc toho lidského v nich ani nezbylo,“ poznamenal s pohledem upřeným k Silasovi, ale ne, přímo jeho za zloděje určit nehodlal. Vlastně jemu samotnému bylo jedno, koho pošle katovi a koho ne. A do jeho úvah promluvila spoře oděná Adele. „Já jsem spala, byla jsem po té večeři dost unavená. A pořád jsem.“ Zívla si neslušně s pusou dokořán a pak se ušklíbla. Sophie jí věnovala odsuzující pohled, než ten svůj sklopila k zemi. „Já jsem malovala. Portrét. Dalo mi to moc práce, neměla jsem čas jít krást nějakou kuchařku. Vždyť ani neumím vařit, tak k čemu by mi to bylo?“
Andreas jejich překřikování vnímal jen napůl. „Do večera chci vědět, kdo je ten zloděj. Jinak vás nechám zavřít všechny a třeba se lépe rozpomenete.“ A s těmi slovy se nechal pustit pryč z knihovny a zmizel kamsi do útrob domu, což pro ostatní nebylo zrovna podstatné. Podstatné bylo, že je Beatrice poprosila, aby se přesunuli všichni do jednoho do jídelny na malou snídani, a že soupiska Andreasových podezřelých byla následující: Dorian, Rokytka, Silas, Damjan, sir Aclassi, Charlotte, Sophie, Adele, služebná Sylvie a sluha Albert jmenovitě, plus samozřejmě kdokoliv z personálu kuchyně nebo úklidu. A možná... možná to byl zahradník.

[Damjan]

Nebylo divu, že Damjan do knihovny dorazil v poněkud rozmrzelém stavu, když ho jednak vytáhli z postele proti jeho vůli a jednak se dozvěděl, že to rozhodně nebylo kvůli příjemné snídani; spíš naopak je čekala nějaká nepříjemnost. Nějakou dobu prostě jen stál, tvářil se všelijak a snažil se dostatečně probudit, což mu šlo zatraceně pomalu, když neměl k dispozici vědro s ledovou vodou, do kterého byl po ránu zvyklý na nějakou chvíli ponořit celou hlavu - to ho totiž nastartovalo spolehlivě. Takhle mu však nezbývalo nic jiného, než čekat, až mozek zařadí vyšší rychlost.
Stál, poslouchal, co má na srdci Andreas de Montyliet, přičemž se při jeho slovech tvářil naprosto neutrálně a nic v jeho tváři nenasvědčovalo tomu, že by měl prsty v něčem nekalém, a když promluvil drzý jazýček půlčice, Damjan zkroutil rty do úšklebku. Zda byl ten úšklebek spíše nesouhlasný, než cokoliv jiného, to šlo vypozorovat jen opravdu těžce. Jediná Elaine přispěla do mlýnku rozumnými slovy, což se od ní ale dalo očekávat a Damjana to ani v nejmenším nepřekvapovalo - byla přece de Montylietová a dámy z tohohle rodu očividně oplývaly určitým intelektem.
Když hrabě zmínil, že ten vzácný svitek mohl z domu odnést jen někdo, komu v žilách kolovala Beatricina krev, Damjan mírně vyklenul obočí - v tu chvíli mu došlo, že ta listina byla zřejmě velmi drahá a ceněná, a že to skutečně nebyl jen nějaký hloupý cár pergamenu. Obyčejný recept by totiž určitě nikdo nechránil takovou mocnou magií. Při tom pomyšlení a Andreasově pohledu směřovanému k Beatrice ho samozřejmě napadlo, že mohl svitek čistě teoreticky odnést Tom, ale jejich Thomas byl daleko a i když to byl prevít po tatínkovi, Damjan neviděl jediný důvod, proč by něco takového dělal.
Svrběla ho na jazyku poznámka, že on sám tady v knihovně vůbec nebyl a pravděpodobně by sem bez doprovodu ani netrefil, ale nemělo smysl si zbytečně plácat hlasivky, protože tchána něco takového zřejmě nezajímalo, a i kdyby, beztak by žádal důkazy. A ty Damjan neměl - měl jen svědectví Beatrice, že strávil celou noc s ní. Otázkou bylo, nakolik bude rozlícený hrabě ochotný své dceři věřit - mohl se přece klidně domnívat, že ho kryje, protože je do něj zamilovaná. Zamilovaní lidé občas dělali hloupé věci.
Když nakonec právě jeho drahá žena navrhla, že by přeci jen danou nemilou věc mohli probrat u snídaně, aby se jim lépe přemýšlelo, Damjan to bez váhání odkýval a možná by i něco konečně podotkl, ale to by se do hovoru nesměly vmísit ty tři slepice. Damjan je zpražil pohledem, načež upřímně otráveně protočil očima, navzdory tomu, že se takové chování na hraběte de Foix vůbec nehodilo, jenže on byl takhle po ránu zkrátka víc Damjanovitý a méně hraběcí. A nepochybně za to mohl i fakt, že měl prázdný žaludek. O Aclassim si pomyslel, že je jednoduše pí*us, když má potřebu bránit se tím, že je někdo zaklínač, tudíž nedůvěryhodná osoba číslo jedna, a Damjan osobně mu věřil mnohem méně, než zmíněnému vědmákovi.
O dámách si popravdě také nemyslel nic hezkého, a když poté hrabě de Montyliet opustil knihovnu v poněkud nepřátelském rozpoložení, Damjan svraštil obočí. Ať se tady dělo cokoliv, jemu se to ani trochu nelíbilo, vždyť on se sem přijel dvořit a chtěl udělat ten nejlepší možný dojem a teď reálně hrozilo, že na něj někdo hodí nějakou zpropadenou krádež pitomého lejstra.

Na snídani odcházel zamyšlený a nemluvný, ale jakmile usedl ke stolu a vpravil do sebe prvních pár soust, vypadalo to, že se mu přecijen zlepšila nálada, a že hlavně začal konečně trochu fungovat.
„To máme dnes ale krásný den, že?“ ušklíbl se na všechny, načež ale nasadil serióznější tón. „Tak fajn, pokud nechceme skončit v žaláři - a já to rozhodně nemám v plánu, protože jsem sem přijel se zcela jinými plány - musíme tomu přijít na kloub, což jsou... výborné vyhlídky. Začal bych tím, že si tady hezky všichni upřímně povíme, co jsme dělali po večeři, co vy na to?“ povytáhl obočí a postupně přejel pohledem všechny přítomné, včetně dvorních dam, i když ty už svoje alibi vyslepičily. Krávy, no. „Začnu, abyste to měli jednodušší. Jak víte, s Beatrice jsme se vydali do zahrad, kde jsme nějakou dobu strávili a nakonec... nakonec jsme se odebrali zpátky do domu. Noc jsem strávil u ní,“ pronesl bez mrknutí oka, ačkoliv mu bylo jasné, že to je do jisté míry skandální odhalení, alespoň pro někoho. Ale názor Aclassiho a těch tří pipin ho upřímně ani trochu nezajímal, dokonce mu bylo jedno i to, že pravděpodobně později poběží žalovat. Teď bylo nejdůležitější zjistit, kdo je vrah. Tedy zloděj.
Damjan pak ochotně dal prostor ostatním, aby vypověděli, co večer a v noci dělali, a pokud se někdo cukal, věnoval mu velmi nepříjemný a velmi podezíravý pohled. „Výborně,“ shrnul jejich výpovědi, ať už se pochlubili čímkoliv. „To bychom měli. A protože svitek mohla z domu odnést jenom lady Beatrice, která byla celou noc se mnou, můžeme se domnívat, že se ještě stále nachází někde tady, že ho někdo vzal, ukryl, a třeba čeká na vhodnou příležitost, jak ho odnést,“ zauvažoval nahlas. „Pak je tu ještě jedna možnost - že je tu někdo další s krví de Montylietů a Lefevre-Larroque, o němž se neví, bez urážky, drahá,“ zamumlal a omluvně se zadíval na Beatrice, které se jeho prohlášení mohlo dotknout. Bylo ale krajně nepravděpodobné, nicméně ta možnost tu byla...
A samozřejmě tu byl Thomas, o němž ale někteří přítomní neměli nejmenší tušení a Damjan to tak prozatím hodlal nechat, pokud se ovšem Beatrice nerozhodla jinak. „Thomas je v Novigradu,“ špitl k ní potichu, jakmile měl tu možnost, a určeno to bylo jen jejím uším, i když Damjan tušil, že minimálně Silas to uslyší. „A i kdyby mě sem sledoval, neměl nejmenší důvod krást nějakou listinu s receptem,“ krčil rameny.
„Měli bychom vyzpovídat služebnictvo - všechny, kdo mohli něco zahlédnout nebo zaslechnout,“ navrhl nakonec, přičemž zašermoval vidličkou ve vzduchu tak, že mu z ní málem odlétl kousek míchaných vajec.

[Elaine]

Nad ostrým jazýčkem a přímou mluvou hobitky se musela pousmát. Na dlouhou dobu bohužel naposled. Strýc jí sice poskytl požadované informace, ale příliš jí tím neulehčil. Budou muset vyslechnout všechny, sestavit obraz včerejšího večera, zjistit, čí příběh nesedí.
Nad přiznáním Charlotte a Ruperta zdvihla taktéž mírně obočí. Jak se zdálo, drahý Aclassi neměl o ženskou pozornost nouze. Ale jakékoliv k němu mohla dřív cítit sympatie, podařilo se mu je smést jednou jedinou samolibou větou.
Když se ozvalo zalapání po dechu, El stiskla rty a odolala nutkání protočit očima. Iluzí Silase vybavila až na turnaj. Je pravda, že se Silas s rodinou a dvorními dámami předtím nepřišel až natolik do styku, nebo oči schovával za těmi svými legračními brejličkami, ale dělat z toho takový tyjátr byla ubohost.
„Pak prosím přijměte moji omluvu, sire,“ ozvala se Elaine ledově klidným tónem, ale pohledem ho probodla jako nabroušeným kopím. Uhlazená mluva a přitom vražedný pohled, zjevně šlo o rodové nadání de Montylietů. „Tou iluzí jsem ho vybavila já. Mým cílem ale nebylo nikoho balamutit, pouze se vyhnout hloupým předsudkům a přehnaným či hysterickým reakcím. Jak se zdá, oprávněně. Moc dobře totiž vím, jak se lidé umí chovat k někomu, kdo se od nich něčím odlišuje, ať už je to zaklínač nebo čarodějka.“ A pokud to Aclassimu došlo, a znejistěl, nemohla si odpustit pocit mírného zadostiučinění. Myslíš, že zaklínač je monstrum? Jen počkej, až se dostaneš do rukou nějaké naštvané čarodějce a ta ti přeorá mozkové závity.
Ale reakce dalšího člověka ji zaskočila.
„I ty, strýčku?“ obrátila se k oslovenému a věnovala mu upřený pohled. „Od tebe bych čekala víc… důvěry. Kdybych mu nevěřila, kdybych si nebyla jistá, že vám od něj nehrozí žádné nebezpečí,… pochybovala o jeho lidskosti, jak říkáš… nikdy by nepřekročil práh vašeho domu.“
A pokud jí onen tvrdý pohled oplatil, chvíli ho nasupeně držela, než jím uhnula k prázdnému místu na poličce. Její strýc byl stejně tvrdohlavý jako ona, možná víc, a měl o pár let víc praxe. Mohli by se tady očima přetlačovat hodiny.
I takhle vytočená si ale pozorně vyslechla svědectví ostatních. Pokud nebyli skvělí herci a nenacvičovali přetvařování třikrát denně… no, řekněme, že minimálně jedna ze dvorních dam pro El napolo vypadla ze seznamu podezřelých. Stejně tak i hobitka. Ohledně piráta si nebyla jistá, ale choval se tak, jako by vše šlo mimo něj, že pokud nebyl vyloženě chladnokrevný herec, pak… třeba opravdu vše šlo mimo něj.
S povděkem přijala návrh Bey, aby se přesunuli… musela si přiznat, že se jí ulevilo, když strýc odešel.
Před odchodem se ještě na okamžik zastavila u poličky, aby vyslala svou Moc k prázdnému místu, ale nebyla si jistá, zda to k něčemu bude. Většinou se hledali podle předmětu lidé, ne podle lidí nějaký předmět.

| +

Mimo herně:
Magie + geografie

Elaine hodil/a 6d6 a součet kostek je 21:
6, 1, 6, 3, 2, 3

Takže seděla o něco později usazená u stolu, před ní se kouřilo z poháru s bylinkovým čajem na uklidnění a nimrala se ve vajíčkách. Na rozdíl od Damjana měla ale menší porci, bohatě doplněnou salátem z polníčku, zakápnutou kapkou oleje.
Nechala Damjana mluvit a snažila se přemýšlet. Když přišla řada na ni, pak prohlásila: „Šla jsem si do knihovny vybrat knihu před spaním, pokud vím, tak v té době tam listina ještě byla. Pak jsem se odebrala do svého pokoje číst si, kam za mnou později přišel Si… eh, sir Rufus,“ střelila po zaklínači poněkud unaveným pohledem. „A také jsme měli… dost témat k probrání.“ Použila s trochu kyselým úsměvem slova sira Aclassiho. „Ráno jsme odcházeli do knihovny spolu…“ Pak jí zahrála na rtech ozvěna trochu rozverného úsměvu. „Mohu s určitostí prohlásit, že mezi svršky žádný pergamen neschovával.“ Jen ať dvorním dámám třeba upadne brada a omdlí. Stejně by to dříve či později vyšlo najevo.
Teď, když pominul vztek a šok, snažila se spojit si fakta dohromady. Měla pocit, že se jí ještě pořád nedostává dost informací, a proto nechtěla činit předčasné závěry. To, jak převedl Rupert pozornost na zaklínače, jí nevonělo z více důvodů. Vypadalo to jako diverze… předložit běsnícímu davu obětního beránka, podezřelého, na kterého se mohli soustředit.
„Drahý Ruperte, jste muž mnoha netušených talentů…“ prohlásila klamně lehkým tónem. „Jak jste zvládl uniknout z ochutnávky mého drahého strýce? Ten, když se rozmluví, není k zastavení… divím se, že jste stihl ještě… společensky konverzovat s Charlotte.“ Pousmála se na něj, trochu nebezpečně. „Mohl byste mi prosím osvěžit, jak se znáte s mou milovanou tetou a také s Beatrice? Nějak mi to při představování uniklo.“ Možná to bude výstřel do tmy, ale třeba se něco dozví.
A pak se otočila ke služebnictvu: „Alberte, Sylvie, doteď jste neřekli ani slovo. Mohla bych vás poprosit, abyste nám také vylíčili váš večer?“

[Silas]

Silas jen tak po hobitce, která začala... no, když vidíte malé lidi se vztekat, je to vtipné. Když vidíte hobita jak soptí, je to k popukání. Ale zaklínač to chápal. Na druhou stranu, kněží ať už kohokoli se oháněli čímkoli, ale dalo se říct "Kážu vodu, piju víno.". Mohla být podezřelá, ale kdo ví.
Zato chlapík měl poměrně rozumný návrh, snídani. Zaklínač sice hlad neměl, ale nějaký čajíček a bábovku by zakousl. Vypadal, jakože je mu všechno jedno, ale mohla to být jen hra... divadélko. To se ale Andreas dal do řeči.

Celé tohle považoval za hlouost... jeho hloupost. Dobrá, mám recept, který mi závidějí lidé, protože to víno je opravdu výborné. Tak vystavuji to víno a ne recept všem na očích, aby si ho mohl kdokoli přečíst. Hlavně, když mohli do knihovny všichni. A Elaine sem šla. Vyzvedla si odsud tu knížku, co četla, když večer přišel. Ale to byla hloupost. Ona to nebyla, musela utéct z Redanie a co by jí dalo znepřátelit si vlastní rodinu. Hlavně na tomhle místě... když tady možná bude muset zůstat delší dobu. Pak koukl na Elaine, když zmínil že odnést ji může jen někdo s její krví. Na to se zamračil, protože se mu nelíbilo, že ji podezřívá. Když ale poté dodal, že je potřeba ještě druhé poloviny, už mu to bylo jedno.
Jedna ze služebných promluvila a hned na to Aclassi, tak zaklínač těkal očima mezi nimi. Sir byl na ochutnávce a i když si úplně zaklínač nevybavoval, kdy odešel zrovna se mu to nezdálo. Na jeho hlavní slova ale zvedl obočí. Kdo koho balamutil ty trotle? Domácí to vědí.. Zaklínači projelo hlavou, zdali si má přichystat bolehlav, či tis, nebo kulčibu? Upřímně? Už ho měl dost. Možná neměl důvod žárlit kvůli Elaine, ale celkově ho přešla tolerance jeho přítomnosti. To už ale promluvila Elaine. Koukl po ní, když to takhle prostě jen rozhlásila. Každopádně měl jasno, jestli bude Aclassi pokračovat se zaklínačem... Silas zase takovou trpělivostí neoplýval a rozhodně ne v situaci, kdy jej zatím hájila Elaine. Neměl problém jít srovnat mu ten fešný obličej do grimasy, co ani matka nepozná a děti si budou ukazovat na trola.
To, co řekl Andreas mu bylo relativně jedno. Byla to docela pravda. Silas neměl sebemenší problém pobít pár lidí a večer se dobře vyspat. Ne vždy tomu takto bylo, ale většinou ano. Holt, když bojujete s monstry, nesmíte mít strach a strach byl až moc jistý. Ostatně, Silas nemíval strach o sebe, možná o ostatní. A nechtěl zemřít, ale strachu přímo neholdoval. Na to znovu pohlédl po čarodějce. Byl to divný pocit, když se ho někdo zastával. Rozhodně za to byl rád. A taky byl rád, že Elaine nevěděla o těch horších věcech, co udělal a co pořád čas od času dělá.
Zavřít všechny říkáš... Propíchl Silas hraběte pohledem, když odcházel. Neměl v plánu tu zůstávat déle, než bylo potřeba. A zároveň pochyboval, že by ho zvládli stráže z téhle země, kde se prakticky nic nedělo zadržet.

Než odešli na snídani, Elaine se ještě zastavila tam, kde chyběla listina. Tak na ni počkal. Když už odcházeli z knihovny, aspoň zašeptal "Děkuju." Nebyl teď úplně čas nějak debatovat. Zas tak o moc věcech nebylo.
Čaj nechával chladnout a mezitím uždiboval bábovky, zatímco sledoval ostatní. A samozřejmě u toho stražil svá rysí ouška. Nějaké to šuškando zaslechl, ale neznal spojitosti. To si potom nechá, až bude s Elaine o samotě.
Samozřejmě, obyčejně by Elaine asi podezříval. Měla možnost to ukrást, ale absolutně žádný důvod. Spíše naopak. Ano, kouzlo mohla sejmout a odnést lsitinu ale.. prostě ne, ona to nebyla. A on také ne. Beatrice pravděpodobně to samé a Damjan? Hrabě de Foix? Pokud mluvil pravdu a Elina sestřenka to potvrdila, neměl důvod podezřívat ani jeho.
Pokračovala s objasňováním minulého večera ze svého pohledu. Nemusela to popisovat do podrobna. Ale ten dodatek ho donutil trošku zamrkat. Potom se ještě usmál. "Z ochutnávky vín jsem šel k lady Elaine. A... měli dlouhou diskuzi. O... polohách... geografických polohách..." Nevěděl, jak jinak barvitě by to popsal. A nechtěl říct něco, po čem by Elaine vypadala jako coura, nebo tak, takže dál držel jazyk za zuby.

Když vyzvala sira Aclassiho k řeči, začal o tom zaše přemýšlet. Ona se ptala na svoje a Silas přemýšlel. Opravdu nevěděl, kdy se vytratil. Ale měl dost času na to, aby to po cestě štípnul a služebná ho kryla. A teď se jen snažil ukázat na zaklínače. Naštěstí nad ním mohla aspoň částečně bdít čarodějka, ale ani její moc není věčná. Tady není paní domu. Navíc... proč tady vlastně byl? Účastníl se turnaje, takže chtěl okouzlit Beatrice? Ale ta zde měla svého amanta a Elaine tady měla jeho? A mohl tady poskakovat jako skřítek s loutnou, jak chtěl, ale píchne si při nejlepším do služky. Mohl k tomu mít důvody. A ty nány ho budou krýt, pravděpodobně jen jedna.... zatím. Pro Silase byl Aclassi podezřelý číslo jedna. Ostatní byli na dalších místech, či odstraněni ze seznamu. Sloužící neznal, takže neměl názor. Na Doriana neměl zatím příliš názor, byl moc záhadný. A hobitka to spíše nebyla.

[Rokytka]

Rokytka nevěděla zda je jí do smíchu nebo do pláče. Jedni obviňovali druhé a třetí pak obviňovali ty první, protože se zastávali těch druhých. Postupně z každého druhého vypadlo, že strávil noc v cizí posteli... Pokud se tedy do postele vůbec dostali. Rasismus sem, vyhrožování tam. To fakt potřebovala zajíst. Určitě tu někde měli něco sladkého na nervy, že jo?
"Já žádný alibi nemám, páč jsem celou noc spala! A sama," odsekla bez většího zamýšlení. "Já totiž trubky prošťuchovat nepotřebuju a plyšáka prej nikdo nechtěl." Byla celkem prudérní a teď se jí v hlavě vynořilo pár obrázků, které vidět nechtěla. Ne že by něžnostmi opovrhovala, ale nemusela vědět kdy a kde to dělaj ostatní. Nějaký další kousek cukroví? Ano. Díky.
Přesto se nedalo říct, že by byla duchem nepřítomna. Poslouchala co se probírá, jen se zatím moc nevměšovala. Magický zámek, co věc nepustí z domu zněl fajn. A pokud měla Elaine pravdu, tak to mohlo být i užitečné. Na druhou stranu, také to mohlo být tak, že zloděj byl kouzelník sám a pečeť zrušil. Nebo měl kumpána. Ale to byli věci příliš složité pro hlavinku, co se celý život soustředila jen na mrkve a salát. "A to na tom jako nemaj sledovací kouzlo, když už si s tim dali tolik práce?" Zabrblala a hned co Elaine vybídla další dvojici k jejich vlastnímu projevu, bezmocně spožila tvář do dlaní. "Jen to ne," hlesla tiše ve strachu, že dojde na další debaty o polohách...

[Dorian]

Mladý muži? Dorian se skoro neudržel smíchu, ovšem jen mu trošku v téhle vážné chvíli cukaly koutky. On a mladý muž, to bylo velice relativní, vlastně se skoro určitě dožil mnohem více let, než tady pán hrabě, ale nijak to nekomentoval. Pro něj obecně takovéhle problémy byly velice relativní. Recept na víno se ztratí, takže se vynalezne nový a lepší, ne snad? Ale tohle byla nejspíš rodinná tradice, která se chystala Dorianovi bravurně zkazit den. Takže si jen povzdechl a nechal hrabě supěti, jak se mu zachtělo. Ať si ho klidně zavře do žaláře, třeba od tam vyletí jako netopýr a nebude po něm vidu ani slechu.
Dorian jen lehce zavrtěl hlavou nad tím, co řekl chrabrý pan hrabě o zaklínači a musel se na něj zamračit. Nejspíše ne pro dobro své, ale pro dobro zaklínačovo poznamenal jen "Kněží, hrabátka i císař na tom také nejsou úplně nevinně pokud jde o zločiny proti lidskosti, vlastně bych řekl, že takový zaklínač má oproti nim čisté svědomí," možná to nepadne na úrodnou půdu pro něj, ale nemohl si to odpustit. Takovéhle osočování bylo skoro sprosté, protože zaklínači, jak všichni moc dobře rádi zapomínali, za svůj osud ani zdaleka nemohli. Dorianovi dříve sympatický hrabě si u něj ztratil značnou část sympatií už jen proto, že se oháněl tak směšnými věcmi. Ale člověk v nouzi byl jako krysa zahnaná do kouta. Nebrání se žádné špíny ani špatnosti, pod náporem té ukrývané paniky.
"A tenhle, ten by umíchal leda tak vlaštovku, nebo jezevce, na tož víno," pokrčil rameny Dorian a musel uznat, že i osočování kněžky mu přišlo poněkud směšné, ale k tomu se raději nevyjadřoval, neboť to zvládla ukázkově sama. Aneb, někdy ten ostrý jazýček velice zpříjemnil situace jako je tahle. Měla ale kuráž tahlensta pidižvice.
"Mé alibi bude podobně průstřelné, obávám se, že mne zmohl spánek dřív, než jsem čekal," dále se k tomu nevyjadřoval, neboť všem muselo jasně dojít, že od něj lepšího vysvětlení večera nedostanou.
Snídaně byla snad jediná věc, která ho opravdu nerozčilovala, nebo neznechucovala, ale těžko říct, protože mu z nějakého důvodu ani ta tolik nechutnala. Možná to bylo proto, že všechny tyhle lidi obdaroval a takhle se mu odvděčili. Zkaženou dovolenou. Ať už to byl kdokoliv.

[Reginald]

Hrabě Montyliet se k nikomu už více nevyjadřoval, než odešel, vlastně mu bylo naprosto jedno, jak se kdo brání, jen na Elaine se zadíval skoro nešťastně, když povolil ten jeho tvrdý a neústupný pohled, který mu neteřinka oplácela. Těžko říct, co hraběte donutilo k tomu, aby se na Elaine takhle zvláštně zadíval, ale to jí zatím mělo zůstat skryto. Alespoň částečně tedy, neboť jakmile se přesunuli ke snídani (zatímco Ninette zůstala v knihovně u svého vína, protože hašteřit se s mládeží, i tou domnělou, se odmítala), slovo ohledně lidskosti zaklínačů a svého otce si vzala Beatrice. „Elaine, sire Rufusi...“ oslovila ty dva nejdůležitější, ale protože se k obraně zaklínače přidal i Dorian, nakonec se otočila i k němu, „...i vy pane, nesmíte se na mého otce zlobit, ani na sira Aclassiho, mají ke své podezíravosti ohledně zaklínačů nemalý důvod.“ Broukla chlácholivě a letmo se pousmála na Ruperta, který se v tu chvíli zatvářil omluvně, neboť ho ten výpad proti zaklínači začínal zřejmě mrzet. Bea se ale nenechala nikým přerušit, měla toho očividně na srdci víc, potřebovala jim to vysvětlit. „Rodina sira Aclassiho z otcovy strany pochází z Nazairu, kde mají panství nedaleko jedné vesnice, kde před nějakou dobou řádil zaklínač. Všechny zabil, společností to dost otřáslo. Takové věci v člověku zasejí jistou nedůvěru...“ odtušila do ztracena. Toho se chytil zmiňovaný sir Rupert. „Omlouvám se, je o mne i o hraběti známo, že jsme poněkud výbušní.“ Pak se otočil k Elaine, která ho oslovila. „Nezvládl jsem uniknout příliš brzy, ale nemám takovou výdrž jako tady přítomný sir nebo váš strýc. Opustil jsem je mnohem dřív, než se stočila řeč k loveckým kratochvílím,“ vysvětlil, načež střelil pohledem po Charlotte, která byla střídavě zelená od závratě a červená od rozpaků. „Lady Charlotte jsem pak potkal na chodbě, když vycházela z pokoje slečny Sophie. Nechtělo se jí ještě spát a tak jsem jí dělal společnost. Čistě nevinně, ujišťuji vás, že jsem s ní žádné polohy neprobíral.“ Odkašlal si v návaznosti na skandální prohlášení jiných dvou mužů. Než stačil cokoliv říct na její další otázky, vložila se do toho opět Bea a zadívala se na sestřenku. „Rupertova matka bývala dvorní dámou mojí matky, známe se s Rupertem od dětství. Nevěřím, že by ten recept ukradl on.“ Prohlásila přesvědčeně, ať už si ostatní mysleli cokoliv. Rupert jí naznačil tiché „děkuji“ a víc se k tomu raději nevyjadřoval.
Bea se pak stočila k Rokytce, která jí byla svým odhodláním i vyřídilkou sympatická. „To vás velmi šlechtí, že jste spala sama, už jsem se začínala bát, že budeme muset nechat nad dveře pověsit červenou lucerničku,“ broukla k ní v přátelském duchu. „Nemyslím si, že jste to byla vy, ale možná má pan Dorian jiný názor, když při své obhajobě zaklínačů zmínil, že na tom kněží také nejsou úplně nevinně, pokud jde o zločiny proti lidskosti? Že oproti kněžím by měl mít zaklínač snad i čisté svědomí?“ Zadívala se na Doriana tázavě. Zrovna jeho nedokázala z podezřelých vyloučit, protože pokud se potuloval světem jakožto velvyslanec mistra Rocheho, klidně mohl mít za úkol recept ukrást. Nicméně, ona nebyla žádný detektiv, aby mohla vynášet soudy nad kýmkoliv z přítomných.
Damjan měl o něco později ještě odvážnější teorii, což Beatrice zanechalo v mnohem větším šoku než geografické polohy. „Jak jako někdo další s krví Montylietů a Lefevre-Larroque? To mi asi budeš muset vysvětlit.“ Zamračila se na něj a mračila se i ve chvíli, kdy jí sděloval, kde je jejich drahý syn, další to nositel té významné krve v žilách.
Zatímco Beatrice zaměstnával Damjan, Albert vrhl po Elainině otázce šokovaným pohledem po zmíněné dámě. „Postaral jsem se, aby byla uklizena jídelna, slečno, a dohlédl na odnešení netknutého jídla do místního sirotčince. Je to přání lady Beatrice, které se tu dodržuje už léta. Poté jsem se vrátil do domu, abych se zeptal pana hraběte, zda nepotřebuje mé služby, ale protože se výborně bavil se sirem Rufusem a sirem Rupertem, vzdálil jsem se do svých komnat.“ Albert při svém monologu nehnul ani brvou, ani se nepousmál, vypadal jako pravý profesionál. A Sylvie, která jim chystala snídani, vypadala při té Elainině otázce mírně nakrknutě. Byla to Zerrikánka a očividně trochu temperamentní. „Můj večer proběhl stejně jako každý jiný, madam. Uklidila jsem s ostatními sloužícími jídelnu a pomohla s odnesením zbylého jídla do sirotčince. Když jsem se vrátila, nachystala jsem hraběnce její večerní sklenici těžkého vína s bylinkami, aby se jí lépe spalo, a pak jsem si šla sama lehnout.“ Těžko říct, co si z toho mohla Elaine odnést za informace.
Sir Rupert mezitím nezíral jen tupě do prázdna, jak by to mohlo pro jisté dva pány vypadat, naopak mu v hlavě vířilo mnoho otázek, třeba o tom, že stejně nedbalé alibi jako Dorian měla vlastně nejen Rokytka, ale také Adele, která vypadala, že ji okolní situace vůbec nezajímá, a cpala se paštikami a sýry, což hojně zapíjela vínem. A ani Sophie neměla vlastně pořádné alibi, když dle svých slov malovala nějaký portrét. „Možná...“ odkašlal si důležitě, „bychom měli prohledat pokoje? Já nemám co skrývat, pokud omluvíte nedbale opuštěnou ložnici při tak nečekaném budíčku. Rád bych totiž viděl ten portrét, co lady Sophie prý v noci malovala.“ Probodl chuděrku zrzavou pohledem tak nepříjemným, že jí zaskočilo hroznové víno a začala se dusit. A na jeho slova navázala Charlotte s pohledem směřujícím k Silasovi. „Když jste ten zaklínač, sire, mohl byste s tím pomoci, ne? Říká se přece, že máte lepší smysly než obyčejní lidé.“ V tu chvíli mrkla na Beatrice, aby její drahá dáma věděla, že ona si na rozdíl od Sophie a Adele z lekcí něco pamatovala.