od Arleight Primm » 19 dub 2018, 08:45
Saxa
Doriana poměrně překvapilo, že mu něco takového říkala zaklínačka. Neznámá zaklínačka, které tak nevychovaně vzala jejich paní svobodu. Podiveně zamrkal do noci a podíval se na ní, protože netušil, kde se v ní ta dobrota bere, po té co všechnosi musela projít, když zaklepala na dveře a vešla v doupě upírů.
V duchu si řekl, že ji odsud dostane i kdyby ho to mělo stát jeho nesmrtelný život. A nejlépe, kdyby odsud dostal i sám sebe, měl toho plné zuby, té zrzavé krásky, které tu poskakoval jako poslušný pejsek. Povzdechl si a koukl se do země na onu pilulku, ale neřekl jí k tomu nich, nepřicházeli mu v tom opilém stavu myšlenky a věděl, že by se ve všem jen zamotal. Jediné, co řekl bylo “Přijde den, kdy udeš šťastná i ty,” řekl a věnoval jí vážný pohled, než opravdu zmizel z pokoje a nechal jí tam pouze onu pilulku, ke které dostala pouze instrukce.
Klíč odemkl pokoj a dveře se konečně po pár sekundách otevřely. Stál za nimi Dorian, nyní již oblečený do slušivého šatu, vedle něj rusovláska v temně rudých šatech, která se zubila Saxiným směrem.
“Ale ale, tady se nám už zvládl někdo obléci,” řekla pobaveně, když koukala na Saxu, oblečenou v krásných, ale absolutně nedostačujících šatech. Dorian pohlédl na zem a potom zpět na děvče. Lehce povytáhl koutek, než začala rudá opět mluvit. “Kdo by si propána dělal něco takového s tělem,” odfrkla si upírka, když viděla jak moc je zaklínačka potetovaná a nasadila krapet znechucenou grimasu. Dorian za ní krapet protočil očima nad tím, co žena řekla. Byl velmi rád, že je momentálně nikdo nesledoval a může se projevovat aspoň z části tak, jak sám chtěl.
“Pojď,” přikázala pouze rázně a zle, než se otočila zády k zaklínačce, podívala se na Doriana a sladce se usmála, “Drahý, smím si tě dát jako dezert?” optala se ho úlisně a obtočila jednu svoji nohu okolo jeho těla. Dorian se na děvče usmál podobně a polaskal ji ve vlasech. “Ovšem má paní,” poznamenal jednoduše a tajemně se na ni usmál. Když člověk koukal na ten úsměv, tak mu pomalu docházelo, proč si z té chásky okolo Saxa vybrala právě Doriana a ne někoho jiného. A Dorian jí vyhověl, však také neměl na vybranou.
Společně se Saxou došli do místnosti, kde byl prostřen dlouhý stůl u kterého již seděla halda upírů, nyní hezky oblečených. Někteří z nich vypadali jasně jako po kocovině a pokud člověk nevěřil, že něco takového jde? Očividně šlo. Plno z nich totiž vypadalo, že přebrali. Rudá se usadila ke stolu do jednoho čela, Doriana si ponechala vedle sebe hned poté, co Saxu odvedl do druhého čela a usadil ji na místo. Vypadalo to, že jediná Saxa je zde natolik spoře oblečená, všichni ostatní měli šlušivé šaty, kabátce a tak dále, však to znáte.
“Noste jídlo na stůl,” přikázala rudovlasá a do místnosti začalo proudit několik hlav nižších upírů, kteří přinesli všechno možné jídlo, pití i krev, aby mohlo osazenstvo stolu opravdu skvostně hodovat. Jen před Saxou přistál chleba, nějaká zelenina a voda. Nejspíše se jí snažili naznačit, že sem nepatří, že je tu něco jako vězeň.Což jí ale určitě naprosto docházelo.
Raimond:
Luna se spokojeně usmála, když se prokousávala jeho myslí. Zajímavý příběh, ale v dnešní době tohle taky nebylo nic až tak neobvyklého. Samozřejmě se tohle nestávalo po každé zrovna šlechticům, ale to už bylo vedlejší. Položila se do horké koupele a užívala si vody a bublinek. Bylo jí jedno, že je v něčí hlavě a bedlivě naslouchá co se jí snaží říct, bubliky byly skvělá věc. A tak když shlédla celý jeho život v kostce, jen se jedovatě usmála. Možná se z ní stávala taková ta stará čarodějka co je jedovatá už od pohledu. Nu, nicméně, Raimond od ní odvracel pohled, když zjistil, že byla v jeho hlavě.
“Ale notak, říkala jsem, že to udělám, vzhledem k tvému včerejšímu chování se ani není čemu divit,” poznamenala a mávla rukou. Jistě, věděla, že to pro něj není slast, ale proto teď byli v úžasné teploučké koupeli. Koho zajímala nějaká minulost, když měl člověk bublinky?
“Sám máš tolik pochybností o tom, jak tu věci děláme a když si začneme ověřovat, tak se ti to nelíbí,” povzdechla si a začala si hrát s bublinkami, které na něho foukla, aby tam neseděl jako kakabus.
Eirlenn.
Eluvienka se na něj podívala skoro jako na hrdinu. Poté se ohlédla zpět k muži a když nakonec opravdu kývl a pustili tedy mnicha do stájí, pohrál jí na tváři nesmělý, smutný úsměv. Nebylo pochyb, že je šťastná z mnichova příchodu. Asi tu bylo něco špatně - ne, zcela určitě tu bylo něco špatně a všem to docházelo, možná proto zde neměli nikoho na výpomoc, statek jako by byl opuštěný, ale přesto plný zvířat. Mohlo mu dojít, že jinak se o vše starala Eluvienne.
Když se vydal zpět, potkal po cestě Eluvienne, která mu nesla buchtu a mléko, aby se posilnil. Zastavila se u něj ve stáji a koukala se, jak je to kolem vysmýčené. Páni, takhle čisté to tu nebylo už nějakou dobu, předně proto, že musela vše stíhat ona, ale když tu teď byl on a opravdu si dal na té práci záležet, až se jí skoro rozzářily oči, když to všechno viděla. Odložila mléko i buchtu na stoličku a vydala ze sebe pouze “Propána,” když viděla, jak je to tu krásné, až jí stekla po líčku slza štěstí, další a další, až se rozplakala jako nějaké dítě, když viděla tu nádheru. “Tohle tu ještě nikdo neudělal, je to krásné, děkuji,” řekla mu Eluvienne a usmála se. Už bylo skoro poledne, když přišla za ním do stáje s tou buchtou a vším. Nebyl to sice právoplatný oběd, ale ihned mu vysvětlila, že jí teplé večeře, takže se má na co těšit. A vypadala velice potěšeně, když viděla, jakou si dá práci s celým statkem.
“Do večera prosím ještě vyhřebelcuj koně támhle ve stáji, jinak máš vše hotové,” řekla Eluvienne a vzala těžké vědro, které odnesla do kuchyně, Eirlenn byl tedy ponechán opět sám se vším co potřeboval k práci.
You know Irvi i adore ya - *Blub*
Na krku mu visí amulet ukrytí - nepoznáte že přechovává magickou moc.