Quest: Bratrstvo Úplňku - D

[Saxa]

U Freyina božského zadku, jak ona tu zrzavou děvku začínala nenávidět.
A nebylo to kvůli tomu, jak důvěrně hladila Doriana po kůži a svalech, i když i to Saxe docela vadilo, už jen kvůli němu. Nemělo by ale, vždyť se tvářil, že si to docela užívá! Možná začínala nenávidět i jeho, za ten zlověstný úšklebek, co mu hrál na rtech, ačkoliv oči mluvily jinak. Mohly. Dokud k tomu nepřidá i činy nebo cokoliv jiného, Saxa o něj při nejbližší příležitosti možná přerazí kus nábytku, pokud se toho dožije, což zatím nevypadalo jako možné východisko. Naopak, vlastně to začínalo vypadat, že se odsud nedostane. Jak úžasné.
Zrzka zřejmě měla smysl pro drama a užívala si pozornosti všech okolo, což bylo skoro stejně tak odpudivé jako její ošmatávání polonahého zmetka. Ano, zmetek to byl. To jak se culil! Saxa v duchu zavrčela, ale pak přesunula svou pozornost na zrzku. Na tu v duchu vrčela už z principu. Jak chutná zaklínačka? Nic moc, obzvláště když se do krevního řečiště přidá pár výtažků z určitých květinek, jenže bohužel Saxa nepředpokládala, že se objeví v doupěti plném upírů, takže tahle možnost byla také mimo nabídku. „Oh, to mi bude velkým potěšením,“ zamumlala na zrzčino oznámení, že se k nim zítra připojí na večeři, div neprotočila očima. Možná stála tváří v tvář jisté smrti, ale v tu chvíli její sarkasmus ještě o stupínek vzrostl. Asi obranný mechanismus.
U všech ďasů, ta ženská je ale odporná!
Saxa se na nic víc nezmohla, protože pak už se k ní nahrnula celá tlupa a odtlačila ji k pokoji, zavřela za ní dveře a ozvalo se cvaknutí zámku. Za okny mříž, ale v takovém luxusu ještě nepobývala, ne, že by ji v téhle situaci něco z toho těšilo. Plácla sebou do měkkých peřin, zadívala se na strop a přemýšlela, kolika vhodnými způsoby Dorianovi oznámí, že je neskutečný bídák (a bylo jí jedno, že za to vlastně nemohl, že se do všeho namočila sama). Možná něco podobně hezkého vymyslí i pro Lunu, aby jí dala najevo, co si o téhle situaci myslí.
Měla vztek a neměla ho jak ventilovat, kromě možnosti, že by rozmlátila ten nádherný nábytek, za což by ji asi nikdo nepochválil.
Saxa ještě chvilku zírala do stropu, zatímco nevěděla, co dál, protože to na žádné dál už nevypadalo. Nakonec ji ale únava přemohla a ona usnula, i když spánek to určitě nebyl klidný.

[Arleight Primm]

Eirlenn:
"Pche, pošetilec, v dnešní době jsou vše peníze," řekl muž a mávl ned mnichem rukou, když přebral od ženy její břemeno a ona si slyšitelně oddechla. Byla nadšená, že se někdo ujal její nebohé osůbky, proto se na něj sladce, smutně usmála a pokračovala v cestě vedle něj. Když se jí zeptal, jestli je jí dobře, Eluvienne se na něj vyděšeně podívala, doufala, že to muž ani neslyšel, něco takového tu prohlašovat. Ona musela vždy vypadat příkladně. "Ehm, je mi dobře, děkuji vám za pomoc," řekla tiše a očima hypnotizovala muže otočeného zády jdouce cestou necestou k jejich statku. Všude kolem vše zelené, všemu se dařilo, možná, že muž nebyl takový tyran, nebo to byla zkrátka a normálně Eluvienne, která svými modlitbičkami zlepšovala vše, co jen mohla.
Eluvienne se na něj koukla s očima plnýma jiskřiček naděje. Dobrá duše jako je on chtěla pracovat na tomhle statku? Jak to jen musel být bůh milostivý, aby jí ho seslal z nebes. Opět se koukla do země. "Neplatíme, ale jídlo dostaneš a hlavu na slamníku také můžeš složit," řekla potichu, když se za ní objevil muž, který si ho začal měřit od hlavy až k patě. Pochybovačně, vlastně nevypadal mnich ani tak silně, jak by sám doufal. "Hmpf, doufám, že umíš pracovat," řekl jednoduše a pokud opravdu chtěl, pustili ho tedy dovnitř. První, co dostal byla však práce. "Krávy potřebují podojit, jdi a udělej to," řekl muž pouze koukaje na mnicha a vytratil se zpět do domu. "Vinno, jdi dělat oběd," řekl rovnou a Eluvienne pohlédla na mnicha s mírným úsměvem a poté se podívala zpět do domu a zmizla v jeho útrobách. Eirlenna čekaly stáje a v nich mimo koně i dvě stračeny.

Saxa:
Uprostřed noci vytrhl už tak neklidný Saxin spánek zvuk odemykajících dveří. Neznělo to vůbec příjemně, bylo to pomalé a napínavé, kdo se mohl ve dveřích objevit? I přes všechny ty nenávistné úsměvy, přes všechen ten jedovatý smích se Dorian potichu připlížil do pokoje. Ihned co uviděla jeho hlavu, rychle si dal ukazováček ke rtům a gestikuloval něco jako Pšššt, zatím, co pomalu večel do dveří. Trochu nestálým krokem, asi byl již trochu v náladě a tak si protřepal hlavu, která se mu už tak točila. Mohla ho zabít, hlupáčka, který se sem tak opile připotácel. Dorian si sedl na kamennou zem pouze v kožených kalhotách, bosí, odhalený a ... zaražený.
"Heeej," řekl potichu, jak jen při jeho stavu mohl, ukázal jí, ať jde za ním opět ukazováčkem a sáhl si do kalhot - tedy do kapsy jednoduše řečeno. Vytáhl černou ampulku a položil ji na chladnou zem. Koukl se na Saxu a pak zase na tu pilulku. Chvíli neměl slov, jak tam tak seděl, koukal na ten černý prášek a pak zase na Saxu. Asi trubka zapomněl, co vlastně chtěl.
"Tohle," řekl a ukázal na tu pilulku, než pokračoval dále. "Zítra večer vlož do pusy. Jakmile se ti zakousnu do krku, prokousni to," řekl pouze a podíval se opět na dívku, když tam tak seděl a klížily se mu oči v té tmě. Podíval se z okna ven, kde svítil zářivý měsíc a chvíli tam jen tak bezeslovně seděl, než poznamenal " Připomíná mi, odkud jsem," řekl koukajíce na ten veliký měsíc, co byl venku. "A jak mi to tam chybí," řekl pouze s očima krapet skelnýma, než se zvedl na nohy a opět pomalu se potácel ke dveřím, u kterých se však zastavil a podíval se na Saxu, oči snad i krapet starostlivé, než dveře opět zavřel a zamčel je oním velikým klíčem.
Ráno se Saxa probudila do sluncem osvětleného pokojíku, na stole na ni čekaly sporé šaty v černé barvě, zdobené onyxovými kamínky. Kdyby jí v nich toho nebylo tolik vidět, mohla by je snad i označit za honosné, krásné, ale jen tak tak zastíraly její tělo. Jakmile si je oblékla, dveře se začaly opět odemykat, ale ještě se neotevřely, ještě ne.

Raimond:
Luna se chvilinku koukala na Raimonda, měla snad i pocit, že trochu rudne v tvářích, nebo to byl také defekt z toho, kolik mužů už viděla v její přítomnosti červenat. Neměl se za co stydět, voda byla příjemně teplá a Luna vypadala, že si vody vskutku užívá. A bublinek? Ach ano, těch taky. "Hmm, není to příjemné, se někdy jen tak prostě zrelaxovat?" zeptala se Luna Raimonda, který tam obnažen vlezl za ní. Lehounce se usmála nad jeho nejistotou. Co čekal, že s ním bude dělat? Jistě, pomalu začala opřádat pavučinky okolo jeho mysli a pomalu a nenápadně se do ní prodírat. Prvně to nemohl postřehnout, to až po pár momentech, kdy se opravdu ponořila do jeho mysli to opravdu pocítil. Zkoumala vše, co jí bylo libo, každou vzpoomínku i lítost, kterou kdy zažil.

[Eirlenn]

Lennymu bylo upřímně jedno, jestli si o něm ten muž myslí, že je pošetilec, nebo něco úplně jiného - on si o něm ostatně taky nemyslel nic hezkého. A navíc, o peníze mu nikdy nešlo a už vůbec ne teď - teď potřeboval zjistit, co se to tu děje. A jestliže to znamenalo, že se kvůli tomu bude muset pár dní zdržet na statku a pracovat zadarmo, hodlal to podstoupit. Neměl na výběr.
Na dívčina slova, že je jí dobře, sice Eirlenn přikývl, ale maličko se zamračil a po očku ji zkoumavě pozoroval - nezdálo se mu totiž, že by byla v pořádku a bylo jí dobře. Očividně ale nechtěla před mužem přiznávat opak.
Když se pak dozvěděl, že zaplaceno sice nedostane, ale bude mít nocleh a nějaké to jídlo, přinutil se k letmému úsměvu a přikývl. „Dobrá, v tom případě se určitě na pár dní zdržím,“ prohlásil. Nechtěl slibovat nic víc, protože déle tu zůstat nemohl, měl přeci... Měl přeci úkol, který musel splnit. Když na to pomyslel a pohlédl přitom na Eluvienne, sevřelo se mu hrdlo a zamrazilo ho v zádech. „Samozřejmě, že umím, jinak bych nenabízel pomocnou ruku,“ odvětil muži bez sebemenšího náznaku strachu.
Nebylo co dalšího řešit - Eirlenn se vydal do stájí, kde se nejprve opatrně přiblížil ke kravám a poté, co našel nějaké vhodné vědro, se k nim usadil, aby stračeny v klidu podojil. Mohl přitom alespoň trochu popřemýšlet. Cestou sem si totiž všiml, že si statek zřejmě nevede nijak špatně, ale to ještě neznamenalo, že by ten muž byl dobrým člověkem - to, jak se choval k mladičké Eluvienne, svědčilo spíš o opaku. Ale bůhví, jak to ve skutečnosti bylo, do toho Eirlenn teprve pořádně potřeboval strčit nos a začmuchat.
Ve stájích se nějakou chvíli zdržel, neboť se rozhodl je i vyčistit, alespoň trochu, i když mu to nebylo nakázáno - možná to dělal i proto, že oddaloval to ostatní. Nechtělo se mu dospět ke konci, k němuž měl dospět, tedy vraždě Eluvienne, a bál se, co tady na statku zjistí. Ale nemohl před tím strachem utíkat věčně, a tak se nakonec odhodlal k tomu, aby zkusil najít zmiňovanou dívku - pokud ho ovšem mezitím nezastavil třeba statkář a nedal mu nějakou další práci.

[Saxa]

Když zámek znovu cvakl, Saxa se zrovna neklidně převalovala z boku na bok, zatímco se ve spánku urputně mračila. Smysly jí však nedovolily vyspávat (byť neklidně), když se Dorian vplížil do místnosti potichu jako myš, a zaklínačka otevřela oči, aby se mohla otočit směrem, kterým vycítila narušitele. Kočičí oči v temnotě rozpoznaly Dorianovu siluetu a i když měla Saxa opravdu chuť popadnout nejbližší těžkou věc, pravděpodobně svícen, a mrsknout ji po něm, neudělala to. Na to byla moc unavená a rozespalá. Chtěla ho nicméně poslat přesně do těch míst, kam slunce nesvítí, ale to už si dal prst na ústa, aby byla zticha. Kdoví, proč ho poslechla, za normálních okolností by to určitě neudělala, jenže v téhle „vzpomínce“ okolnosti nebyly normální ani trochu. Navíc to vypadalo, že se Dorian sotva drží na nohou a že je ožralý, jak zákon káže. Nebo spíš jako dobytek.
Posadil se na podlahu tak, jak byl, rozhalený, bosý, opilý a zavolal si ji k sobě jak psíka. Saxa se jen uraženě posadila na posteli a zadívala se na něj ostrým pohledem někoho, kdo nemá v úmyslu se k němu přiblížit ani na krok. Když však vytáhl z kapsy ampulku a položil ji na zem, Saxa opatrně sklouzla z postele a přiblížila se, aby se podívala, o co jde. Stále si však udržovala odstup a neopomínala se na toho upířího zmetka mračit. Jeho mlčení začalo být v jednu chvíli už dost zdlouhavé, naštěstí našel ztracená slova a jal se vysvětlit, co to má jako znamenat. Nebo alespoň, co by měla udělat. A že se v Saxe vzedmul vztek, když jí jen tak oznámil, že ji zítra hodlá okousávat jako nějakou kost. V duchu si odpřisáhla, že jestli se odsud dostane živá, slízne si to starší Dorianovo já za to mladší se vším všudy. „Co to je,“ šeptla. Ani to vlastně neznělo jako otázka, ale jako příkaz, aby mluvil. Jestli ji poslechl nebo ne, to vlastně nebylo podstatné, vždyť jí ani nezbývalo nic jiného, než ho poslechnout a věřit mu, protože druhá varianta znamenala nedělat vůbec nic a jen se podvolit té čubce zrzavé.
Dorian se po chvilce zahleděl na měsíc venku a notnou dobu mlčel, než se zase rozmluvil. I Saxa si dovolila pohled na měsíc, který zářil za oknem jako světélko naděje. „Přijde den, kdy budeš šťastný.“ Zašeptala sotva slyšitelně do ticha spíš směrem k měsíci než k Dorianovi a sebrala pilulku z podlahy. Ani se na něj neotočila, když odcházel, tak jeho starostlivý pohled neviděla, ale cítila ho v zádech celkem jasně. Zbytek noci Saxa strávila vysedáváním pod oknem a pozorováním nebe za sklem, než ji temnota okolo ukolébala ke spánku, tentokrát mnohem klidnějšímu.
Ráno ji přivítalo slunečné a nebýt té malé drobnosti v podobě upířího doupěte, asi by bylo i celkem krásné. Protáhla se, obešla pokoj, jestli nenajde něco, co by jí mohlo nějakým způsobem pomoci, ale její pohled brzy padl na tu parodii na šaty, kterou si očividně měla obléci na sebe. S velkým sebezapřením ze sebe svlékla své vlastní šatstvo a oděná jen do vlastního tetování se začala soukat do šatů, které jí nějakou záhadou padly, slušely, ale být jiná situace, Saxa by na nich spíš někoho demonstrativně oběsila, než aby si je vzala na sebe. Byla pevně rozhodnutá následovat Dorianova plánu, protože kdyby tu nevěřila jemu, neměla by v ruce nic, co by jí alespoň mohlo dávat naději.

[Laur]

A tak tam spolu seděli v bazénku. Luna vypadala celkem spokojeně, a nakonec i Raimonda po chvíli opustily rozpaky. Zrelaxovat ? Mno, proč ne. "Asi ano... I když já tedy preferuji něco malinko jiného." Mávl rukou a vytvořil malinkou vlnku. "Ale určitě si nestěžuji." Cítil se celkem pohodlně... Pak měl lehký pocit, jako když se ho zmocňuje spánek. Nestihl nijak zareagovat, absolutně bez šance. Luna se mu dostala do hlavy a v jeho minulosti četla jako v knize. Některé vzpomínky z mládí mu proběhly, jako by se to odehrálo právě teď...

Sedmiletý Laurent přecházel přes nádvoří. V ruce měl knihu, konkrétně spis o temerských vládnoucích rodech. Bylo zajímavé, kolik rodů bylo pospolu různě propojeno. Například, král Foltest by si mohl nárokovat Brugge a oba Soddeny. Redanie by si mohla nárokovat Kovir a Poviss. Malý Laurent si nesl knihu přitisknutou na hruď. Na nádvoří trénovali jeho bratří. Doufal, že si ho nevšimnou, ale měl smůlu. "Hej, Laurente, kryj se !" Jeden z jeho starších bratrů se naň vrhl s dřevěným mečem. Laurent měl po ruce jen knihu. Když jeho starší bratr skončil, spis byl otlučený a vypadalo několik stránek, rovnou do bláta. Vlily se mu slzy do očí. Měl knihu bránit vlastním tělem, ale byl to zbabělec. Chtěl pryč, pryč odsud, třeba do kláštera. Tam bude vysokému nemotornému chlapci lépe než zde. Hned se vydal za rodiči... Už toho měl po krk.

Rodiče překvapivě souhlasili a mladý chlapec nastoupil do kláštera. Byla to krásná budova plná vědomostí. Laurent trávil veškerý svůj čas v knihách. Získal zde pacifistický pohled na svět. Odmítal násilí a opovrhoval jím. Poté spatřil opata, jak se baví s mužem od krve. "Vrahu, násilníku !" Vřískal hystericky mladý klučina. Opat ho vykázal pryč z místnosti. Až poté Laurent přišel na to, kdo muž byl. Svatý bojovník, ale jak může zabíjet ve jménu víry ? Odporné... I přesto si ale klučina o Řádu četl. A příběhy ho pohltily. To nebyli hluční vojáci jako jeho bratři. Byli to čestní a oddaní válečníci. Také by chtěl takový být...

Opat mu to nakonec dovolil. Jel do komendy ve Wyzimě, zde kydal hnůj a staral se o práce, podřadné a špinavé. Večer chodil do postele a brečel. Rytíři přece nebrečí... Ale on nebyl rytíř... Byl to malý kluk. Ráno si museli vzít kameny a s rozpaženýma rukama stát hodinu. Tekly mu slzy bolesti, ale musel vydržet. Pak šel zase kydat hnůj. A konečně to přišlo. Stal se z něj seržant. Nastoupil pod řádového rytíře Tankreda. Byli si blízcí a on ho doprovázel všude. A právě u Carreras spolu pobili komando Scoia´tael. Ještě ten stejný den se z chlapce stal rytíř. Přijal jméno Raimond s přízviskem z Carreras. Dostal svou klisničku Dorian a odjel do Cidaris.

Několik let zde sloužil, ale přesto nejsilnější vzpomínka patřila obléhání Cidaris. Pot a krev, smrad, mrtvoly. Rozkazy létaly vzduchem, štítové hradby se srážely jedna s druhou, řady kolísaly a bratři naprosto přesvědčivě poráželi Nilfgaardské voje. Jenže ve zbytku města se to nedělo. Dojel k nim rychlý posel. "Cidaris padlo, král je mrtev, jste poslední, kdo se drží. Všichni utíkají." Rozhodnutí bylo rychlé. Krýt ústup vojáků a civilistů. Rozrazili řady Nilfgaardu a kryli ústup. Za cenu strašných ztrát. Z dvou stovek bratrů přežilo jen osmdesát. Co naplat, že nilfgaardských vojáků leží na zemi víc. Ztráty byly fatální. A to ještě nevzpomínal na bitvu o Velen. Všechny jeho vzpomínky nakonec končily v tomto bazénu s Lunou.

Jakoby se probral z nepěkného snu. "Tohle jsi neměla dělat. Koukat lidem do hlavy." Odvrátil od ní pohled. Některé vzpomínky bolely, jiné hřály. Ale ty zlé, ty jsou v hlavě pořád. To ví každý, kdo někdy bojoval. Naštěstí pro Raimonda, on se s tím vypořádal. Ale viděl i teď ve svých vzpomínkách prázdné pohledy mužů, kteří to nedokázali. A co je duše bez těla, že ano ?

[Arleight Primm]

Saxa
Doriana poměrně překvapilo, že mu něco takového říkala zaklínačka. Neznámá zaklínačka, které tak nevychovaně vzala jejich paní svobodu. Podiveně zamrkal do noci a podíval se na ní, protože netušil, kde se v ní ta dobrota bere, po té co všechnosi musela projít, když zaklepala na dveře a vešla v doupě upírů.
V duchu si řekl, že ji odsud dostane i kdyby ho to mělo stát jeho nesmrtelný život. A nejlépe, kdyby odsud dostal i sám sebe, měl toho plné zuby, té zrzavé krásky, které tu poskakoval jako poslušný pejsek. Povzdechl si a koukl se do země na onu pilulku, ale neřekl jí k tomu nich, nepřicházeli mu v tom opilém stavu myšlenky a věděl, že by se ve všem jen zamotal. Jediné, co řekl bylo “Přijde den, kdy udeš šťastná i ty,” řekl a věnoval jí vážný pohled, než opravdu zmizel z pokoje a nechal jí tam pouze onu pilulku, ke které dostala pouze instrukce.
Klíč odemkl pokoj a dveře se konečně po pár sekundách otevřely. Stál za nimi Dorian, nyní již oblečený do slušivého šatu, vedle něj rusovláska v temně rudých šatech, která se zubila Saxiným směrem.
“Ale ale, tady se nám už zvládl někdo obléci,” řekla pobaveně, když koukala na Saxu, oblečenou v krásných, ale absolutně nedostačujících šatech. Dorian pohlédl na zem a potom zpět na děvče. Lehce povytáhl koutek, než začala rudá opět mluvit. “Kdo by si propána dělal něco takového s tělem,” odfrkla si upírka, když viděla jak moc je zaklínačka potetovaná a nasadila krapet znechucenou grimasu. Dorian za ní krapet protočil očima nad tím, co žena řekla. Byl velmi rád, že je momentálně nikdo nesledoval a může se projevovat aspoň z části tak, jak sám chtěl.
“Pojď,” přikázala pouze rázně a zle, než se otočila zády k zaklínačce, podívala se na Doriana a sladce se usmála, “Drahý, smím si tě dát jako dezert?” optala se ho úlisně a obtočila jednu svoji nohu okolo jeho těla. Dorian se na děvče usmál podobně a polaskal ji ve vlasech. “Ovšem má paní,” poznamenal jednoduše a tajemně se na ni usmál. Když člověk koukal na ten úsměv, tak mu pomalu docházelo, proč si z té chásky okolo Saxa vybrala právě Doriana a ne někoho jiného. A Dorian jí vyhověl, však také neměl na vybranou.
Společně se Saxou došli do místnosti, kde byl prostřen dlouhý stůl u kterého již seděla halda upírů, nyní hezky oblečených. Někteří z nich vypadali jasně jako po kocovině a pokud člověk nevěřil, že něco takového jde? Očividně šlo. Plno z nich totiž vypadalo, že přebrali. Rudá se usadila ke stolu do jednoho čela, Doriana si ponechala vedle sebe hned poté, co Saxu odvedl do druhého čela a usadil ji na místo. Vypadalo to, že jediná Saxa je zde natolik spoře oblečená, všichni ostatní měli šlušivé šaty, kabátce a tak dále, však to znáte.
“Noste jídlo na stůl,” přikázala rudovlasá a do místnosti začalo proudit několik hlav nižších upírů, kteří přinesli všechno možné jídlo, pití i krev, aby mohlo osazenstvo stolu opravdu skvostně hodovat. Jen před Saxou přistál chleba, nějaká zelenina a voda. Nejspíše se jí snažili naznačit, že sem nepatří, že je tu něco jako vězeň.Což jí ale určitě naprosto docházelo.

Raimond:
Luna se spokojeně usmála, když se prokousávala jeho myslí. Zajímavý příběh, ale v dnešní době tohle taky nebylo nic až tak neobvyklého. Samozřejmě se tohle nestávalo po každé zrovna šlechticům, ale to už bylo vedlejší. Položila se do horké koupele a užívala si vody a bublinek. Bylo jí jedno, že je v něčí hlavě a bedlivě naslouchá co se jí snaží říct, bubliky byly skvělá věc. A tak když shlédla celý jeho život v kostce, jen se jedovatě usmála. Možná se z ní stávala taková ta stará čarodějka co je jedovatá už od pohledu. Nu, nicméně, Raimond od ní odvracel pohled, když zjistil, že byla v jeho hlavě.
“Ale notak, říkala jsem, že to udělám, vzhledem k tvému včerejšímu chování se ani není čemu divit,” poznamenala a mávla rukou. Jistě, věděla, že to pro něj není slast, ale proto teď byli v úžasné teploučké koupeli. Koho zajímala nějaká minulost, když měl člověk bublinky?
“Sám máš tolik pochybností o tom, jak tu věci děláme a když si začneme ověřovat, tak se ti to nelíbí,” povzdechla si a začala si hrát s bublinkami, které na něho foukla, aby tam neseděl jako kakabus.

Eirlenn.
Eluvienka se na něj podívala skoro jako na hrdinu. Poté se ohlédla zpět k muži a když nakonec opravdu kývl a pustili tedy mnicha do stájí, pohrál jí na tváři nesmělý, smutný úsměv. Nebylo pochyb, že je šťastná z mnichova příchodu. Asi tu bylo něco špatně - ne, zcela určitě tu bylo něco špatně a všem to docházelo, možná proto zde neměli nikoho na výpomoc, statek jako by byl opuštěný, ale přesto plný zvířat. Mohlo mu dojít, že jinak se o vše starala Eluvienne.
Když se vydal zpět, potkal po cestě Eluvienne, která mu nesla buchtu a mléko, aby se posilnil. Zastavila se u něj ve stáji a koukala se, jak je to kolem vysmýčené. Páni, takhle čisté to tu nebylo už nějakou dobu, předně proto, že musela vše stíhat ona, ale když tu teď byl on a opravdu si dal na té práci záležet, až se jí skoro rozzářily oči, když to všechno viděla. Odložila mléko i buchtu na stoličku a vydala ze sebe pouze “Propána,” když viděla, jak je to tu krásné, až jí stekla po líčku slza štěstí, další a další, až se rozplakala jako nějaké dítě, když viděla tu nádheru. “Tohle tu ještě nikdo neudělal, je to krásné, děkuji,” řekla mu Eluvienne a usmála se. Už bylo skoro poledne, když přišla za ním do stáje s tou buchtou a vším. Nebyl to sice právoplatný oběd, ale ihned mu vysvětlila, že jí teplé večeře, takže se má na co těšit. A vypadala velice potěšeně, když viděla, jakou si dá práci s celým statkem.
“Do večera prosím ještě vyhřebelcuj koně támhle ve stáji, jinak máš vše hotové,” řekla Eluvienne a vzala těžké vědro, které odnesla do kuchyně, Eirlenn byl tedy ponechán opět sám se vším co potřeboval k práci.

[Eirlenn]

Eirlenn opravdu nečekal, že se za uklizení stájí dočká takové pochvaly – dobře, byla to dřina, ale když nechtěl, aby ho odtud zase hned vyhodili jako ničemu, co nezastane žádnou práci, musel se snažit a předvést se v tom nejlepším světle.
Když ho zastihla Eluvienne, už měl skoro namířeno pryč s úmyslem najít ji, takže ve výsledku vlastně nikam odcházet nemusel. „Vždyť... to nic nebylo, jen jsem si myslel, že to tu potřebuje trochu poklidit,“ vyrazil ze sebe maličko zaraženě, když spatřil, že se dívka rozplakala, očividně ale štěstím, ne ničím jiným, což bylo na jednu stranu dobře, ale také to bylo maličko zarážející. „Nemusíš mi děkovat,“ hlesl proto a letmo se pousmál.
Při pohledu na buchtu, kterou mu Eluvienne donesla, zakručelo knězi v břiše, takže mu bylo úplně jedno, že to není plnohodnotný oběd – stačilo aspoň něco, co ho trochu zasytí, a do večera určitě nějak přežije. Byl konec konců zvyklý nejíst i pár dní.
„Děkuju za oběd,“ poděkoval, když se dívka měla k odchodu, a přikývl, aby dal najevo, že koně vyhřebelcuje. „Vinno?“ oslovil ji těsně předtím, než úplně zmizela. „Najdu tě pak někde? Rád bych si s tebou promluvil,“ broukl přátelským tónem, aby neodhalil svoje úmysly maličko vyzvídat.
A ať už byla odpověď jakákoliv, Lenn se posadil na stoličku, aby si v klidu snědl buchtu a vypil mléko – obojí mu po odvedené práci přišlo díky prázdnému žaludku nesmírně chutné. Zahnal největší hlad, načež vyhledal hřeben na hřebelcování koní, a pustil se do práce. Koně měl rád a práce s nimi ho uklidňovala více, než cokoliv jiného.

[Saxa]

Možná by raději strávila zbytek svého života zavřená v tomhle pokoji o hladu, než aby se dívala na ty nechutné scénky ze života upírů. Zrzavou čubku totiž vážně vidět nepotřebovala a měla co dělat, aby nad jejími řečmi stejně jako Dorian neprotočila očima. Možná by i přidala nějaký sarkastický postřeh o tom, že ona si alespoň nechala udělat něco s vlastním tělem dobrovolně, než aby ji k tomu někdo nutil jako to dělá ona. Její znechucená grimasa Saxu nijak nerozladila, zato Dorianovo protočení očí jí připomnělo noční návštěvu. A ona se mu teď v tuhle chvíli rozhodla stoprocentně věřit, ať už to byla chyba nebo ne. Dorian z její přítomnosti by si totiž od podobné děvky poroučet nenechal a tomuhle se to taky, jak se zdá, moc nelíbilo.
Co Saxu skoro přimělo k tomu, aby zezelenala nevolností, byly řeči o dezertu. Představa zrzky, jak si dává Doriana jako zákusek, a jak on při tom třeba ještě slastí přivírá oči, to už na ni bylo opravdu moc. Na tohle by se asi nevydržela dlouho dívat, už teď uhnula očima, když tu ti dva tak zvrhle cukrovali, až jí z toho bylo na nic.
Konečně ji provedli chodbou do jídelny, kde se vyskytovalo více upírů, než by bylo člověku příjemné. Jeden vedle druhého noblesní a elegantní, ideálně oblečení na ukončení mizerného života, ale pořád jich tu bylo moc na jednu zaklínačku. Ta byla usazena do čela stolu s výhledem na všechny ty načančané krvesaje, zatímco ona na sobě měla sotva tolik látky, aby to zakrylo nejdůležitější partie. Na příkaz rusovlásky se začalo na stolech objevovat jídlo, až se sliny sbíhaly, ale k Saxe se dostal jen chleba, zelenina a voda. Jak rozkošné... ten ironický úsměv, co se jí usadil na rtech, nedokázala zahnat, ani když se o to opravdu pokusila.

[Laur]

Raimondovu včerejšímu chování ? Dobrá, bylo nevhodné, ale... "Podívej, mé chování bylo neomalené a za to se ti omlouvám. Ale na druhou stranu, váš boj za dobro, jestli za něj opravdu a upřímně bojujete, není můj styl boje. Zabít šlechtice, který je obírá o peníze je prostě zločin. Alespoň tak jsem pochopil tvou narážku na tyrany. Ale žena tvého věku, ať je jakýkoliv, musí vědět, že nic není černobílé. Za ty peníze od vesničanů si platí hrad, vojáky a třeba i svou zbroj a zábavu. Ale je to šlechtic, kdo se postaví na bitevní pole, ne sedlák. Sedláka můžeš vyzbrojit jak chceš, ale vždycky se ti po prvním náporu zhroutí. Za celé mé působení ve válce jsem neviděl ani jeden sedlácký pluk, který by bitvu dobojoval do konce. Je to fakt. Každý má své místo. Sedlák na poli s obilím, šlechtic na poli s armádou." Nebylo to filozofování, byla to fakta. A s těmi se prostě nic neudělá. Ověřování jo ? "Jaké ověřování ? Byl jsem nemotorný a zbabělý knihomol, pak malý mníšek a nakonec rytíř. A mnich. To bych ti řekl i bez šťourání se v mé hlavě." I přesto se tomu zasmál, ani nevěděl proč. Foukla po něm bublinky a on jí po chvilce váhání palbu opětoval. Však taky proč ne. V horké lázni je člověk přeci jen uvolněný.

[Arleight Primm]

Raimond:
Luna se lehce pousmála, když se jí omluvil za včerejší chování. Sice to bylo nejspíš proto, že siuvědomil, co to před ním stojí za autoritu a došlo mu, že s ní si není radno zahrávat. Jistě že je nechala udělat nemyslitelné věci, ale zoufalé skutky si žádají zoufalé činy. Lidé jejich pomoc potřebovali víc než jindy. Teď, když opět zuřila válka.
"Máš pravdu, každý má své místo a nikdo tě nenutí trávit všechen svůj čas tady. Naše místo je však v srdcích lidí, kteří potřebují pomoct a nejsou schopni onen čin vykonat sami. Nejsme nájemní vrahové, vždycky se můžeš rozhodnout, tu možnost ti nebereme. Sám jsi viděl to děvče a jak bylo bezbrané. My jsme poslední možnost, po které člověk může sáhnout, když tu pomoc opravdu potřebuje. Omlouvám se, ale žádný mnich nemá možnost být pokaždé ve správnou dobu na správném místě, když to člověk nejvíc potřebuje. A proto jsme tu my. Myslela jsem si, že jsi dobrý člověk," vysvětlila mu, o co tu vlastně jde. Věděla, že je to důležité i když ji to už unavovalo k smrti o tom povídat. Mávla rukou a před ní se objevilo bílé víno a sklenky, kdyby náhodou chtěl Raimond také, ale Luna nalila primárně sobě a zhluboka se napila. Ach, kde jsou ty časy kdy byla ještě součástí intrik jiných čarodějek - nejspíše dávno pryč. Víno tam však měly vždy až k smrti dobré.
"Ověřování zkrátka a prostě, jestli tvé úmysly jsou čisté a dobré. Nezajímá mě, co se ti v živvotě stalo a rozhodně to nehodlám nikde rozhlašovat," řekla Luna a pouze pokrčila rameny, když si opět přilnula z nasládlého vína.

Eirlenn:
Eirlenn byl výstupem Eluvienne natolik překvapen, že samotná Eluvienne na něj překvpeně koukala. Copak bylo něco špatného na tom, že se jí to tu tolik líbilo? Bylo to tu opravdu krásně uklizené, byla šťastná, že to tu takhle zase jednou vidí.
Než odešla, zeptal se jí ještě, zda-li ji pak někde najde. Překvapeně se na něj otočila. Netušila, co se mu prohání hlavou, ale jen pokrčila rameny a poznamenala "U večeře budeme všichni", než poté odešla do útrob domu. Začala připravovat dobrou večeři.
Jakmile to měl hotové a začalo se smrákat, zavolala Eluvienne na celý dům "Večeře," Když přišli, bylo už na stole nachystáno, jak talíře na polévku, tak zapečené maso, malé chutné brambůrky a zelená pažitka.
Ke stolu přišel i muž Eluvienne a všichni pak usedli ke stolu, když dívka usedla také a řekla pouze "Děkujeme ti Lebedo za tohle krmě, děkujeme, že nám dáváš blaho a že máme všechny tyto poklady, které jsi nám dal," poděkovala tiše Eluvienne lebedovi za tohle dobré jídlo, které udělala a vybídla ostatní, aby se najedli. Bez váhání se pak pustila s ostatními do jídla, protože měla nejspíše velký hlad, jak to tak vypadalo, skoro jako by toho snědla za dva.

Saxa:
Rudovlasá se zasmála jejímu sarkastickému úsměvu. Zbytek upírstva samozřejmě s ní, až na malou výjimku, kterou byl Dorian. Rudá se otočila na muže po svém boku a povytáhla obočí "Ale copak drahý, copak ti ta žena nepřijde vtipná?" optala se ho a Dorian se na ni pohlédl zatím co jedl jídlo, které bylo špatně dochucené, tuhé a málo slané. Někdo v kuchyni se očividně velice činil, aby to bylo cokoli, jen ne dobré. Vzhlédl k ženě a mírně se na ni pousmál. "Jen jsem se zapřemýšlel, jak mi asi bude večer chutnat drahá," poznamenal Dorian, když polykal kousky hnusného jídla a napil se dobrého vína. Dorian se chtivě podíval na zaklínačku - nebylo divu, že mu Rusovlasá bez váhání uvěřila a zasmála se mu.
"Ach Doriane, ty jsi rozkošný, už teď se těšíš na svůj dáreček k narozeninám, pověz mi, těšíš se i na to lůžko poté?" zeptala se sladkým hlasem žena, která mu téměř zobala z ruky cokoli, co jí předhodil. Nebylo se ani čemu divit, Dorian vypadal nanejvýše šarmantně, elegantně a takovým podivným, zlým způsobem přitažlivě. Ostatní ženy u stolu totiž až na pár skvostných výjimek opěvovali každý jeho ladný pohyb, každou větu, kterou tím svým příjemným hlasem pronesl. Dorian však zůstával věrný ženě sedící po jeho pravici.
"Tisíckrát více, má drahá," řekl Dorian a opět upírce daroval tajemný spokojený úsměv, když ji pohladil po tváři a ona ho hltala každým pohledem. Sám nevěděl, jestli byl natolik zoufalý, aby se sem vracel, nebo jestli to dělal opravdu proto, že by ho odchod mohl stát jeho holý život. A poté, co mu včera řekla ta zaklínačka... vlastně nevěděl, jestli ten život chce ztratit. Nevěděl, jestli opravdu nechce počkat na ten den, kdy bude šťastný.
Střihl pohledem po zaklínačce. Skoro by člověk řekl, že byl pohled nenávistný, chtivý, ale vzhledem k tomu, nad čím přemýšlel. Chtěl aby to bylo jinak. Aby tohle nemusel dělat. A jen malý kousek v něm se na to těšil, opravdu nesmírně se těšil, až ochutná její ušlechtilou podstatu, kterou by nemohl přirovnat k ničemu jinému, než-li dobrému, vyzrálému vínu. Ne snad kvůli tomu, že měl hlad, ale z čisté zvědavosti a touhy něco takového udělat právě s ní.