Skupina SMožná, že by Freyje prostě jenom pomohlo, kdyby opravdu zaklínačka sklapla, ale mohla jí to říkat horem dolem a stejně ji neposlouchala. Na druhou stranu představit si nějakého nahatého fešáka pro ni taky rozhodně nebyl problém. Ovšem spíš ji překvapovalo, koho si ihned poté, co to Rianne vyslovila, představila. Nebylo to totiž žádný nabušený svalovec. Myšlenka na Tiana ji vlastně udržovala v jakémsi klidu neustále, i když spíš než jeho nahého si představovala, co by jí asi na její ztrátu kontroly řekl, jak by se ji asi pokusil uchlácholit, když by hrozilo, že se promění. Za všechno mohl jeho hlas, který ji tak uklidňoval. Zvláštní.
Rozhodně by se ale hodila nějaká pojistka, s níž nakonec přišla sama zaklínačka. Nabízela jí nějaký dryják. Ovšem, jak se vlkodlačice sama za chvíli přesvědčila, rozhodně se po něm necítila líp. Důkazem toho byly i Rianniny potřísněné boty obsahem Freyjina žaludku – ne, že by tam po té první vlně zvracení toho bylo moc. Jenomže místo toho, aby ji zaklínačka prostě nechala v klidu, začala do ní rýpat. Dělá si z ní snad ta pitomá nána prdel?
-Jestli už konečně nebudeš držet zobák, věř mi, že to pro tebe vážně dobře nedopadne. Děláš všechno pro to, abych si tě dala ke svačině,- opáčila jí mrazivým, i když mírně vyčerpaným tónem. Hleděla na ni tvrdě a její zlatavá barva očí dodávala její výhružce ještě větší grády. Ačkoliv sama cítila, že je nyní tak vyčerpaná, že pokus o její proměnu spíše ustupuje, než že by se dále její vnitřní zvíře dralo na povrch, rozhodně to neznamenalo, že by neznamenala nebezpečí.
Když ji Rianne nechala alespoň na chvíli na pokoji a začala se věnovat Varrenovi, Freyja se konečně tak nějak dokázala zmátořit a vypadat zase kompletně jako člověk. Ačkoliv se cítila vážně pod psa. Snad se ještě znovu začne modlit k Freye, aby jí tohohle všeho ušetřila a ukázala jí cestu ven.
Shodli se, že zamíří po schodech nahoru a Rianne si zase vybrala ji, aby se s ní bavila. Ona na ni ale náladu neměla už na začátku, natož, aby si jí chtěla všímat teď po tom všem.
„Ne,“ odsekla jí, že do schodů pomoct nepotřebuje.
„Prostě jen pokračuj a nevšímej si mě,“ zavrčela na ni ještě. Pochopí to ta vyšinutá slepice konečně, nebo do ní bude i nadále hučet? Freyja vypadala, jako kdyby měla kocovinu. Bledost z její tváře rozhodně nevymizela, a kdyby mohla, zřejmě by si i zdřímla, ale ona se toužila dostat z tohohle posranýho bludiště co nejdřív. Rianne jí bohůžel pokoj nedala. A i když se ptala na to, jak jí je, vlkodlačici to jen dál lezlo krkem.
-Jsi hluchá, nebo co?- obořila se na ni a zaskřípala zuby.
-Prostě si mě nevšímej!- vyštěkla a přidala trochu do kroku, aby se od zaklínačky oddělila a byla nahoře dřív.
Naštěstí se jim podařilo další hádanku v oné místnosti vyřešit dost rychle na to, aby se zde zbytečně dlouho nezdržovali a mohli pokračovat dál. I když Varrenovi omylem odpověděla ve skelligštině... za to mohla ta únava. Jakmile tedy uslyšela zacvakání dveří, vzala za kliku, otevřela je a vstoupila do další místnosti.
Ložnice. Ha! Jako by někdo slyšel její vnitřní přání o tom, že by si dala šlofíka. Sledovala tu pohodlně vypadající širokou postel skoro až zbožným pohledem. Teplo sálající ze zapáleného krbu jen dokreslovalo onu perfektní atmosféru vyzývající k odpočinku. Ale na druhou stranu nesměla polevovat ve svém úsilí dostat se odsud co nejdřív. Pevně doufala, že jejich cesta, ať už byla absolvována za jakýmkoliv účelem, brzy skončí a oni se vymotají z téhle klece ven.
Okna! Vydala se k jednomu z nich, samozřejmě se jej pokusila otevřít, ale nepodařilo se to. Rozezleně bouchla do okenního rámu. Ta frustrace byla příšerná. Ovšem kdo ví, co se venku vůbec skrývalo, protože ona mlha, která se nedala ani ostřížím zrakem prohlédnout, vypadala až zlověstně podezřele. Musela se tak znovu smířit s tím, že budou muset dalšími dveřmi.
Rozhodla se, že se půjde alespoň na chvíli prohřát ke krbu. Třeba jí ten žár udělá lépe a pomůže ji trochu vzkřísit. A v tom, jakmile stoupla na kožešinu medvěda – rozhodně se cítila lépe, že to nebyl vlk – uslyšela ve své hlavě další hádanku.
Pro její unavenou mysl tahle hra znamenala čím dál tím větší výzvu. Nebo snad ony hádanky opravdu byly čím dál tím složitější? Opřela se dlaní o krbovou římsu a sledovala, jak si plameny uvnitř divoce hrají. Při tom všem přemýšlela.
- proces hádání | +
- Klávesy, to je celkem dost specifické označení. Používalo se to nejvíce v hudebním odvětví. Že by tedy tím řešením byl nějaký hudební nástroj? Onen čas by mohl klidně značit nějaké tempo, které tvoří melodii o tónech různé délky. Ale co ta písmena? Neuměla si to vysvětlit, protože se rozhodně nepovažovala za nějak vzdělanou, co se hudby týkalo. Možná, že dokázala zadout na roh nebo praštit do bubnu, ale tím její hudební ambice končily.
„Nejsem si tím moc jistá, ale nemohl by to být klavír?“ podívala se na trpaslíka. S Rianne tak nějak komunikovat odmítala. „Ten má klávesy, potřebuje určité tempo, aby ze sebe vyloudil melodii o různých délkách tónů a taky má šest písmen… ale to, že obsahuje písmen sedm, mě dost mate,“ zamračila se hloubavě. Vážně neměla ani páru. „Mistře trpaslíku, zřejmě se vyznáte, když víte o tom, co se děje na univerzitě. Napadá vás něco k tomuto?“ zeptala se ho unaveně.