Skupina S
Zaklínačka dál mlela pantem a zdálo se, že bude k neutišení. Teď se jí zase nezdálo, že by rána z praku jen tak zabila kyklopa. No, taky, že ne, to dá rozum, ale ona zbraň tomu vážně hodně pomohla. "Trefil ho do oka, kyklop zavrávoral a zřítil se ze skály, stačí?" zavrčela na ni. Doufala, že už jí dá Kočka svátek a ona se bude moci trochu lépe zmátořit.
Naštěstí mistr trpaslík je vysvobodil z této strašidelné místnosti, protože ať už udělal cokoliv, dveře je pustily dál. Netušila však, že to bude ještě horší. Na první pohled se to nezdálo, ale pro ni nebyl důležitý zrak, ale čich. A ta vůně působila jako stresor dokonale. Tedy spíše zakončila to, co se již započalo.
Nebyla sama, kdo se zhroutil, ale předpokládala, že z trpaslíka se krvelačné monstrum nestane pokaždé, když nad sebou ztratí kontrolu. Ona sama cítila, jak ji pomalu ale jistě překonává její vnitřní zvíře, které teď válcovalo lidskou stránku, překážku za překážkou a snaží se o kontrolu. Ona se mermomocí snažila tomu zabránit, ale zlatavou barvu očí v tuto chvíli zarazit nedokázala. Snažila se, aby to ani jeden z nich nezahlédl, přeci jen se schoulila do klubíčka a hlavu si dala do dlaní. Zaklínačka však měla celkem dobrý postřeh, takže ji zřejmě zahlédla zrovna ve chvíli, kdy si obličej do dlaní schovávala.
Začala na ni hovořit lámanou skelligštinou, což ji celkem překvapilo. Kde to vzala? Dokonce jí začala i nadávat, což rozhodně nepomáhalo. Vlkodlačice na Rianne zavrčela. Zaklínačka však mlela dál a dál a jí to jen víc a víc vytáčelo. -Můžeš už konečně sklapnout?!- vydala až hrdelním hlasem a střelila po ní rozezleným pohledem zlatých očí. Zaklínačka ale vytáhla nějaký elixír, který by jí prý mohl pomoci. Prý že otupuje smysly. Ano, to by se jí hodilo, ale neztratila by tím kontrolu úplně? Na chvíli váhala, než po elixíru opravdu sáhla. Nakonec jej vypila až do dna, ale bohužel jí vůbec nesedl a jeho účinek nenastal. Jen ještě více rozdráždil její žaludek, takže místo toho, aby tekutina otupila její smysly, Freyja párkrát natáhla a hodila šavli přímo před sebe. Naštěstí nenahodila Rianne přímo, i když zaklínaččiny boty se malého smradlavého dárku zřejmě dočkaly.
-Cos mi to dala,- zaskučela vlkodlačice podrážděně, zvedla se, utekla do jednoho z rohů místnosti a tam spustila další salvu zvracení. Bylo jí tak strašně zle, že si ani neuvědomila, že její oči za tu dobu, co se potýkala s návalem nevolnosti, se vrátily do původního stavu. Možná, že už prostě jen neměla energii na to, aby se změnila ve vlkodlala. I tak se to dalo vyřešit. Ještě párkrát se v předklonu zhluboka nadechla a vydechla, ale další vlna zvracení se jí naštěstí vyhnula. Když se pak konečně napřímila a byla schopná poslouchat a vnímat, co dalšího se v místnosti děje.
Bylo to zrovna ve chvíli, kdy Varren polemizovat o tom, že by se možná měli vydat po schodišti nahoru. Její zbledlá unavená tvář se otočila směrem ke schodišti. Pouze mlčky kývla, jako by pro ni každé slovo v tuto chvíli znamenalo námahu. Vydala se tedy společně s ostatními směrem nahoru.
Další místnost vypadala na první pohled bohatě, ale když jste se rozhlédli pořádně, celý tento pocit se rozpadl. Dlouho tu o onu místnost nikdo nepečoval a bylo to znát. Takové škody, protože všechno kolem vypadalo tak draze. Ovšem východ byl v nedohlednu. Pomalu přestala doufat, že by některé další dveře, a že jich tu bylo, měly vést ven, ačkoliv si teď nepřála nic jiného.
Jakmile došli k jedněm dveřím, které lemovalo z obou stran schodiště, ozvala se další hádanka. Přišla si příliš vyčerpaná na to, aby se nad tím nějak více zamyslela. Byla ráda, že už neohrožuje ostatní, byť ta zaklínačka byla osina v zadku, ale to neznamenalo, že by jí chtěla stisknout zuby do jejího krku. Možná obrazně, ale ne doopravdy. Byla tak ráda, když trpaslík vyslovil svou domněnku odpovědi. -Ano, to by dávalo smysl,- souhlasila s ním poněkud unaveným tónem a čekala, co se stane dál.
