Neměl v plánu se vytratit úplně, ale potřeboval se uklidnit, což se mu povedlo a do chaty se vrátil až ráno, kde už ale nikdo nebyl. Nebo to tak aspoň na první pohled vypadalo, takže si z toho nic nedělal. Přece se o ně zase tak moc nezajímal, a jestli se rozhodli jít ven, nebo kdo ví co, nic mu do toho nebylo. Nestaral se o nikoho z nich, ani za ně necítil zodpovědnost, i když se tomu tak mohlo zdát, když se tak srdnatě bránil a pokoušel se zachránit i tu divošku, která se nechovala zrovna dvakrát logicky. Byla spíše velmi impulsivní, nevyzpytatelná a nespoutaná, tak jako asi všichni z jejího lidu, i když těžko říct, zase tolik jich nepoznal na to, aby mohl posuzovat, nebo si utvořit nějaký větší názor.
Nicméně se musel zašklebit, když si vzpomněl na ten včerejší den, co se stalo a z jakého důvodu. Svědomí ho netrápilo, byť čisté ho neměl a nebylo to nic příjemného, bylo ovšem otázkou, co se stane příště, a jestli se i divoška večer aspoň trochu zamyslela, ač tomu tak před jeho odchodem vůbec nevypadalo. Ostatně, sám se přesvědčil o tom, že ho nebere na zřetel, ani při tom delším rozhovoru, kdy se jí to všechno snažil vysvětlit, byť po svém, což se jí samozřejmě nelíbilo. Ale jemu se v životě taky spoustu věcí nelíbilo.
Protože se zdálo, že měl nějakou tu chvíli a možná i delší, než očekával, jenom pro sebe, rozhodl se ji strávit plodně. Popřemýšlel o tom, co jim Karl pověděl o druhém úkolu, zvažoval různé možnosti, přemýšlel i nad taktikou, jak to provést, a co by bylo vlastně nejlepší, nejefektivnější a i nejrychlejší. Teprve až po nějaké době, kdy už to bylo vážně trochu zvláštní, neboť to nevypadalo, že by se někdo z jejich skupinky uráčil objevit, mu to začalo vrtat hlavou. Rozhodně nečekal, že by se vydali na cestu, ale svým způsobem to bylo i tak trochu pochopitelné, protože nebyl důvod nijak zvlášť vyčkávat. A když se k tomu připočetl fakt, že ani jeden druhého pořádně neznali, a neměli k sobě navzájem ani trochu blízko, tím spíš to bylo… pravděpodobnější.
Rozhodl se tedy této zvláštní záležitosti - zmizení společníků přijít na kloub, a protože tu nenašel ani mapu, kterou by si museli vzít s sebou, pakliže skutečně vyrazili do terénu, rozhodl se využít svých zaklínačských smyslů a jít po pachu a dalších stopách, co po sobě zanechali. Zatím moc netušil, co se dělo, kam zmizeli, a jestli skutečně vyrazili. Ale byla to jediná možnost, která se mu zdála zkrátka jako nejlogičtější.
Oblékl se jen do své odlehčené zbroje a u sebe měl jen jeden ze svých zaklínačských mečů. I když nepředpokládal, že by potřeboval nějakou zbraň, vždycky byl raději opatrnější a počítal se vším, i když tohle asi nebyla nijak zvlášť velká akce. Především pak, když sám netušil, kde je najde. Přimhouřil oči, ucítil, jak se mu medvědí medailon zachvěl na kůži a když ucítil známou vůni, a na podlaze uviděl shluk stop, v nichž se nejprve musel vyznat a rozeznat je, protože jich tu bylo hodně, vyšel ven a šel směrem, který mu určovaly smysly…
Jakmile dorazil na místo, kde už měl pocit, že je skupince nablízku, začal se rozhlížet a prozkoumávat nejbližší okolí.
Mimo herně:Průzkum
Mauro hodil/a 1d6 a součet kostek je 5:
5
- | +
- Mimo herně:
Mám svolení od Valdura, se kterým jsem se domlouvala předem. Předpokládám, že když jste vyrazili společně, tak máte u sebe i mapu, a protože Mauro odešel a vrátil se až později ráno, kdy už na místě nebyl nikdo, tak pochopitelně nemohl nic vědět, a nějak se k vám musel dostat.
Tak snad je to ok. 