Často oslovována Tillie nebo Tilda
| Rasa: Elfka Povolání: Čarodějka v utajení, oficiálně felčarka | Věk: Patnáct, narozena na podzim Víra: V mír a rovnost všech lidí a ras |
Co se její postavy týče, je velice štíhlá a výškově v průměru svých vrstevnic a je možné si na ní povšimnout jemných dámských křivek.
Ačkoliv se o elfské kráse mluví jako o dokonalé, ve svém případě by Tillie nesouhlasila. Ačkoliv její pokožka je hladká a jemná, bez pih a jiných nedokonalostí, pravou polovinu zad a krk pokrývá stará popálenina. Bylo jí nabídnuto to magicky vylepšit, ale odmítla. Chtěla zachovat tu bolavou vzpomínku na život před Akademií.
Oblečení volí praktické a přitom stále dívčí. Nejčastěji jí uvidíte v úzkých kalhotách, vypasovaných šatech po kolena se spodničkou s dlouhým rukávem a tabardem svázaným v pase stuhou s mašlí. Většina jejích šatů je pak decentně, ale velice hezky, vyzdobena barevnými výšivkami ptáčků a kytiček. Jednoho malého stříbrného ptáčka má také jako přívěšek na krku. Byl jí darován někým z příbuzných, když byla ještě úplně maličká.
Ačkoliv vidí v lidech dobré věci, nelze říci, že hned všem a všemu slepě věří. Ne. Naopak je velice nedůvěřivá, ale to si v dnešním světě musí ošéfovat jakýkoliv čarodějník, neboť nebezpečí číhá všude i přes vidinu lepšího světa.
Má brilantní fantazii a často ráda vymýšlí příběhy a pohádky, které sepisuje do tlustého deníku. Co se pak studia týče, je to pilná studentka, která se snaží být ve všem vynikající. Vlastní jen několik knížek, přičemž všechno jsou to učebnice a naučné herbáře.
Velice ráda se učí novým věcem, kouzlům a léčebným technikám, ale nenávidí sezení ve třídě a poslouchání nudných a zdlouhavých výkladů. Stejně tak nenávidí poučování a nucení dělat věci, které se jí příčí. I když by se mohla zdát jako naprosto klidné a vyrovnané děvče, s emocemi má trošku problém. To silné prožívání jí působí nemalé problémy, ale naštěstí se učí to ovládnout. Bohužel, ne vždycky je to možné. Třeba jednou nadejde čas a dopiluje to k dokonalosti, bez úniku moci, výbuchů a pláče.
Pokud máte oči, je velice jednoduché si všimnout, že má při sobě luk a krátkou malou dýku. Nikdy to nepoužila a doufá, že ani nikdy nepoužije, ale jakožto mladá čarodějka a elfka putující sama po lese to potřebuje jakožto nutné minimum k obraně bez použití kouzelných formulí.
O svém otci vždy tvrdila, že to byl ten nejmoudřejší elf, jakého kdy v životě potkala. Vždycky všechno věděl, všemu rozuměl a pokaždé uměl skvěle poradit. Ať už se jednalo o cokoliv. Byl to ten typ, který vše nejprve důkladně promyslí, než začne jednat.
Tillie ale vždy viděla svůj vzor v matce, dokonalé elfce, která byla tak nadaná léčitelka, že dokázala snad vyléčit úplně cokoliv. Od rýmy a vyrážky až po komplikované zlomeniny a choroby z cizích světů. A navíc byla tou nejkrásnější elfkou, jakou kdy v životě Tillie potkala.
Když Dol Blathanna začali obsazovat lidé, všichni věděli, že bude zle. Tilliin otec dlouho odolával násilí, pokoušel se vše řešit diplomaticky a dělal všechno pro to, aby nedošlo k válce a ztrátě na životech. Nedokázal se však nadále dívat na to, jak jejich rodnou půdu, která patřila elfům odjakživa, přebírá rasa krutých lidí. Jednoho večera proto přijal veverčí ocásek a s lukem se rozhodl mstít. Při bitvě u Brenny však přišel o život s mnoha svými druhy. Svého rozhodnutí však nelitoval a bojoval tvrdě a statečně až do úplného konce.
Jeho žena s dcerkou, která ještě vůbec nerozuměla tomu, co se vlastně kolem dělo, utekly přes Pontar do Temerie a společně s dalšími uprchlíky se pokusily vmísit mezi obyčejné lidi a přežít tak tu neúprosnou válku.
Jistě by se brzy rozkřiklo, že nejlepší felčarkou v kraji je právě Tilliina maminka, kdyby nebylo jednoho drobného detailu. Špičatých uší. A najednou po nich neštěkl ani pes. Jedinou možností, jak zajistit své dceři večeři a střechu nad hlavou, bylo najít si práci jinde, a proto stejně jako spousta dalších byla nucena k prostituci. K tomu jedinému je přeci elfka dobrá, ne?
Jenže ani to nestačilo. Nevěstinec byl pro malou holčičku špatné místo na vyrůstání, ačkoliv na ní všichni byli hodní. Dostala se proto do rukou bohatého alchymisty, který děvče přijal na výpomoc a souhlasil, že za pravidelné schůzky nechá u sebe malou Tillie zadarmo bydlet a dostane se jí pravidelné teplé stravy. Samozřejmě, že Tilda neměla nejmenší tušení, o jaké schůzky se jedná, ale byla přesvědčena, že se jedná o pomoc s bylinkami a léčením.
Do dnes neví, co se pokazilo a ani si to nedokáže představit. Najednou se začala stahovat mračna, vídala svou maminku čím dál méně, ten muž jim nedovolil se spolu setkat. Kdykoliv se o to silou maminka pokusila, přitlačil ji ke stěně a začal vyhrožovat. Tillie zatím zaměstnával tak, že neměla chvilku klidu. Brzy se k ní přestal chovat jako ke člověku, až z ní byl jen hadr na všechny jeho sprosté zvratky a oplzlé chování. Nechápala vůbec nic, ačkoliv věděla, že to nebylo dobře, to jak se k nim choval. Na druhou stranu u něj byla v bezpečí, měla jídlo a postel a nepřidělávala mamince starosti. A tak vydržela. Byla hodná a poslušná, snažila se ve všem vyhovět a být poslušná služtička. Až jednou, stejně jako její otec, podlehla nátlaku.
Toho večera děvče krutě zmlátil poté, co se pokusila utéct zpátky k mamince. Plakala, naříkala a prosila o odpuštění, ale toho se jí nedostalo. Možná, že kdyby se tehdy v noci neobjevil její talent, skončila by znásilněná a mrtvá někde ve stoce, kde by jí ručičky trhali ghúlové a oči vykousaly obří krysy.
Prala se, škrábala a kopala a odmítla se vzdát tomu krutému člověku. Byla tak rozzlobená, vztek v ní vřel, obrovský nával síly jí přetočil vnitřnosti a alchymistu odhodil tři metry vzad, kde se svezl na medvědí kožešinu před krb. Jenže to bylo málo. Plameny, které do té doby pomalu plápolaly, se jako smrtící hadi omotaly okolo jeho krku a paží, olizovali ho, pálili jeho kůži a chlupy až hluboko do masa. Po celém domě se nesl jeho příšerný křik mučeného člověka. Jenže ani to nestačilo. Malé plamínky nahradily velké šlehající biče, polykaje všechno, co se ocitlo v jejich cestě. Někdo k dívence tehdy mluvil, někdo, kdo nebyl v místnosti. Slyšela ten hlas ve své hlavě, na zátylku jí stály chlupy a na čele se leskl pot. Naštěstí nerozuměla, co ten hlas říkal, k čemu jí nutil a přemlouval. Jen to cítila. Cítila to nutkání ovládnout ten živel, ublížit všem, kteří si to zasloužili, stát se vládkyní za pomoci toho ohromného daru, jaký jí byl dán, a nastolit konečně ve světě mír.
Z té noci si, díky Bohu, téměř nic nepamatuje. Ráno se probudila na přikrývkách na jedoucím dřevěném voze. Kolem voněl tymián a mateřídouška a chlácholivě k ní mluvila cizí, vrásčitá stařena. Znala dívenčino jméno, ale ona si jí přesto nepamatovala. Ale to nevadilo. Copak na tom záleželo? Ne. Byla v bezpečí a někdo se o ni staral. Zachránila ji kněžka bohyně Melitelé, která v noci narazila na blouznící, vyděšenou a zraněnou malou holčičku. Nemohla tam to škvrně nechat samotné, proto si ji vzala k sobě a rozhodla se jí mít na očích alespoň do té doby, dokud se jí popáleniny nezahojí.
Měsíce plynuly, Tillie se prohlubovala lásku k přírodě, pomáhala kněžce s přípravou bylinkových odvarů, obvazovala rány a učila se šít a čistit zranění a oděrky všeho druhu. Za tu dobu ale nikdy nezapomněla na svou maminku. Jenže nevěděla, jak se má vrátit, jestli má vůbec kam a hlavně, jestli je to bezpečné. Zůstala proto se svou opatrovnicí za účelem naučit se co nejvíce. Pár dní na to však dorazili před bránu nejkrásnějšího místa, které kdy v životě to elfí prtě vidělo.
Ani dneska nemá nejmenší tušení, jak je možné, že se dostala s plně uhrazeným školným do Aretuzy. Bylo jí řečeno, že je velice šikovná a talentovaná a díky jistému odporučovacímu dopisu se rozhodli jí přijat a vyučovat. Tam ta konverzace opředená tajemstvím vždy skončila.
Akademie se jí stala domovem na následující čtyři roky. Společně se třemi dalšími sdílela ložnici, kde po večerkách probíhaly polštářové bitvy, po půlnoci se vkrádalo do kuchyně na svačinky a s očarovanými košťaty se každou sobotu konal na chodbách turnaj v hokeji. Ke svému překvapení si připadala, že konečně někam zapadá. Byla v bezpečí před venkovním světem, daleko od lidí, kteří by jí chtěli ublížit. A byla spokojená.
Jenže být čtyři roky zavřená na jednom místě, ačkoliv měla všechno, co si přála, bylo příliš skličující. Čím starší a moudřejší se stávala, pomalu jí docházelo, že tam venku je přeci mnohem víc než jen utrpení a zloba. A jejím největším kouzlem přeci bylo dodávat všem okolo příjemnou náladu, povzbuzovat a věřit v ně, pomáhat, léčit a starat se o ty, kteří se o sebe starat nemohou. Možná naivní představa, ale Tillie věřila, že to je jejím posláním.
Se svými spolužačkami využila velkého večírku k výročí založení akademie, aby se nepozorovaně vmísily mezi dav a zmizely z města bez sebemenších stop. Původně vůbec nechtěla jít, neboť porušení pravidel se jí příčilo, ale nakonec svolila. Hlodala ji touha po dobrodružství. Děvčata se nechtěla jít nijak daleko, jen si venku trochu užít, koupit si něco převelice nezdravého, potkat zajímavé osoby a znovu se potichu vrátit zpět do ložnice. Domluvily se, že na sebe počkají a půjdou společně, ale venku nastal zmatek, poněvadž se na jejich plán přišlo mnohem dříve. Tillie se schovala v prázdném dřevěném sudu, a ačkoliv si byla jistá, že jí někdo během několika málo minut najde, nestalo se tak. Dřepěla v sudu dobré dvě hodiny, přemítala nad tím, jestli se má nebo nemá vrátit, ale tak příšerně se bála trestu, že se rozhodla, že se studia vzdá a půjde vlastní cestou. Věděla moc dobře, že to nebude mít lehké, ale pevně věřila v to, že všechno zvládne a žádná pohroma nenastane. Když se konečně odhodlala zvednout víko a podívat se, zdali je vzduch čistý, venku už panovala tma a na cestu jí svítil měsíc. Za broukání elfských ukolébavek se pak vydala na cestu.
Lidé k ní zprvu neměli důvěru. Konec konců to byla elfská holka a i když nebyla špinavá, ani odpudivě nepáchla a byla moc pěkná, nebyla sto procentní člověk. To jim vadilo. Jenže svou laskavostí, dobrým vychováním a obratnými prsty při léčení jakýchkoliv oděrek, jim vadila méně a méně. Samozřejmě, že ne všude. Kolikrát jí vyhodili, nazvali všemi možnými nadávkami, ale ona se nedala a odmítala se vzdát. Prostě šla dál. A to ani nevěděla kam.
Oxenfurt si zamilovala okamžitě. Ty křivé uličky, kamenné domečky s dřevěným obložením a červenými střechami, básníky a profesory na každém rohu. Nejoblíbenější místo však našla v univerzitním parku, kde ráda sedává s otevřenou knihou a potají poslouchá studijní konverzace mediků. Velice se jí líbí představa, že by se jednou mohla procházet chodbami Oxenfurtské univerzity i ona.
Na své magické schopnosti ale samozřejmě nezapomněla, a ačkoliv bez dohledu, pilně se učí a procvičuje. Vždy však potají. A pokud je to nutné, používá kouzel i při léčení. Tu a tam zkusí vylepšit nějaký bylinný odvar, či si pomůže v ošetřování těžkých poranění, ale s těmi se naštěstí často nesetkává.
Lamí dovednosti:
Počet nasyslených bodíků: 1
| Tělesná konstituce: 1/6 Síla: 1/6 Obratnost: 1/6 Zručnost: 1/6 Smysly: 2/6 Inteligence: 1/6 Vůle: 1/6 | Magie: 2/6 Jazyky: Starší mluva 1/3 Boj se zbraní: Luk a šípy 1/6 Gramotnost: 1/6 Léčitelství: 2/6 Bylinkářství: 1/6 |
| Důležitý obsah kapes, zavazadel apod: • Dřevěný vozíček se vším, co vlastní • Obyčejný nic moc luk s několika šípy • Brašničky plné léčených potřeb • Ostré jehly, skalpel a nůžky • Drobný peníz | Zajímavosti • Mluvit ve Starší mluvě skoro neumí, ale písničky zpívá bezchybně bez přízvuku • Touží se stát známou medičkou • Nemá kamarády *fňuk* • Ale miluje knedlíky a sušené masíčko • Voní po bylinkách, ale záleží na tom, jaké má zrovna u sebe |
Loajalita: Sama si není jistá, ale je zcela loajální svému lidu
Odehraná dobrodružství:
xxx
Známé postavy:
xxx
