QUEST: Hodina mezi psem a vlkem - D

[Admin]

„Najděte dva kusy dřeva
a zkuste tlouci
polínkem o polínko.
Tak jsem to dělal doma,
když jsem vyklepával
hodinu mezi psem a vlkem.“

Vypravěč: Alayne + Arleight
Rozsah a tempo: Quest na cca měsíc, měsíc a půl, za předpokladu, že zvládneme hrát tempem 2 posty za týden. Vypravěčský post čekejte vždy o víkendu + uprostřed týdne, případně častěji, pokud se stihnou všichni protočit. Na ohlášené zpoždění počkáme, neohlášené přeskočíme.
Počet hráčů: 4 (hlašte se soukromou zprávou Adminovi)
Aktuálně přihlášení: Visia, Světlomila, Zenn, Irviel
Odměna: Maximálně 10 bodů pro každého.
Obtížnost a limity: Žádné.
Typ questu: Pátrací akční quest.
Start questu: 15. 7. 2016, případně se začátek může mírně posunout, pokud by se chtěl účastnit někdo přihlášený v některém již probíhajícím questu.

Úvod do děje:

Krčma na rozcestí mezi vesničkou Snětí a městysem jménem Vackov je neveliká, ovšem čistá a udržovaná. Rozhodli jste se tu udělat zastávku; pomalu totiž začíná padat noc a po místních cestách se není radno za svitu měsíce potloukat, zejména proto, že oblast je známá výskytem různých lapků a dalších zločinných živlů, které určitě nemáte sebemenší zájem potkat.
Osazenstvo hospody je skromné. Zarostlý, avšak dobromyslně vyhlížející hostinský za barem otírá špinavým hadrem korbele a odtažitá děvečka s jako uhel černým copem nosí na stoly talíře a číše. O pár stolů dál hrají dva muži zaníceně kostky, zatímco třetí člen jejich kumpanie častuje procházivší netečnou černovlásku nevybíravými návrhy. Vaše pozornost se však jistě stočí k poslednímu návštěvníkovi krčmy, jehož urputný opilecký nářek a křik se nese celým hostincem. Postarší muž leží v rohu krčmy zhrouceně na lavici, s hlavou složenou na rukou, a celým jeho tělem otřásají zoufalé vzlyky, které čas od času proloží hysterický smích. „Tisíc zlatých! Tisíc zlatých tomu, kdo mě zbaví těch zkurvenců pekelných. Tisíc zlatých tomu, kdo zachrání moju černou dušu..."

[Admin]

Quest oficiálně začíná, začněte prosím hru reakcí na úvodní příspěvek.

[Světlomila]

Putování z místa na místo nyní bylo Světliným v podstatě denním chlebem, by dostála svému úkolu, jenž jí byl svěřen samotnou představenou chrámu, proto se ocitla zde, sice v krčmě, ale na cestě za dalšími potřebnými lidmi. A třeba i zde narazí na někoho, kdo by potřeboval pomoc z ruček kněžky. Navíc padala tma a to se nikomu nechtělo dvakráte putovat v končinách, které nikdy před tím nespatřil. Zapadne do bažiny a co potom?
Po vyřízení ustájení uhýkané Míny, vstoupila do zpustlého lokálu. Na všechny strany rozhazovala úsměvem jako sluníčko svým hřejivým zlatem, se zájmem si prohlížející ne zrovna na stejnou vlnu naladěné osazenstvo. Už už hodlala zasednout k nejbližšímu stolu, kde by z dětinského rozmaru své mysli začala ve vzduchu pohupovat nožkama, než by jedna z netečně se tvářících černovlásek přišla zjišťovat, co hrdlo ráčí, když tu vyslechla zoufalý výkřik. Nemusela ani dlouho hledat, letmé přelítnutí pohledem všech přítomných okamžitě identifikovalo strůjce onoho povyku, jemuž ale nikdo nevěnoval špetičku pozornosti.
I přicupitala k nebožáčkovi s jasným úmyslem vyzjistit, cože tak strašlivého jej souží. "Přeji pěkného večera, pane," začala klidným hláskem, "nebylo možné vás přeslechnout. Jsem kněžka bohyně Melitelé. Smím se ptát, co vás trápí? Jistě její bezbřehé milosrdenctví a nekonečná touha pomoci pomůžou i vám." Skláněla se nad mužem s přívětivým výrazem, nedbaje zřetele na jeho podnapilý stav.

[Visia Englert]

Těžko říct, co naši čarodějku přivedlo na toto místo. Nejspíš zase chytla nějakou toulavou a momentálně se rozhodla ji i zapít, protože jinak by se v téhle krčmě jen těžko mohla ukázat. Co se spaní týkalo, radši by si dáchla pod širákem, než v hospodě a to i přes fakt, že jí venku přes noc mohli okrást, znásilnit nebo zabít. Ale to je jedno... nebudeme trápit Arleeho a radši popojedem k příběhu.
Jen si seděla u jednoho ze zadních stolů a pozornost věnovala jen svému vínu, jelikož ti úchylové, co obtěžovali černovlasou obsluhu ji ani trochu nezajímali. Patrně by dopila a buď si vzala pokoj, nebo se vypařila, ale upoutal ji řev jednoho z návštěvníků. Zvedla hlavu a podívala se jeho směrem, aby viděla, jak se k němu blíží nějaká bílá paní. I to by nejspíš nechala být, ale peníze jsou peníze a na ty ona slyší stejně dobře, jako zaklínači. Dopila zbytek vína a zvedla se, načež si to namířila k onomu muži. Dosedla si na lavici, na níž on tak vybraně seděl a s trochou námahy ho za otrhanou košili zvedla do zhrouceného polosedu. Slova té kněžky, která se tak krásně představila, když k nim mířila na ní neudělala žádný dojem a tak jí jednoduše ignorovala. Ten chlápek byl pěkně napitej, tudíž předpokládal, že jen přebral a teď se mu v hlavě honily bludné myšlenky, ale už jen kvůli těm penězům to musela prověřit.
"Tak co se děje, pověz," pronesla nesmlouvavě, protože nehodlala hodinu poslouchat jeho dokola opakující se nářek.

[Irviel]

Irviel neměla problém si najít důvod, proč by měla zakotvit v krčmě. Navíc už se schylovalo k večeru a ona měla téměř jistotu, že tady ji nebudou vyhazovat od brana zůstávat v noci venku se jí příliš nechtělo. Navíc, v podnicích jako tento se určitě najde člověk, se kterým si může dát partičku kostek. Jen co vstoupila, už zrakem bloudila po vhodné společnosti, když v tom uslyšela ten žalostný výkřik. Normálně by jí to bylo úplně jedno, ale ta kouzelná kombinace slov "tisíc zlatých" ji z ničeho nic přiměla zastavit v půlce kroku a změnit směr. Když přišla k zoufalému muži, už u něj byly další dvě ženy - a jednu z nich dokonce znala. "Ehm," upozornila na sebe, a potom už jen naznačila hlavou, aby muž tedy vyklopil, co jej trápí. Zájemkyň už měl celkem dost a Irviel doufala, že s ostatními nebude muset soupeřit.

[Zenn]

Jestli v Zennisku bylo přeci něco ze zaklínače, tak to byla jeho neochota dlouho zůstávat na jednom místě. A´t už bylo místo na kterém byl sebe pěknější, on tam dlouho nevydržel a potřeboval změnit prostředí. Vlastně čím luxusnější jeho momentální bydliště bylo, tím rychleji odtud prchal, neb na luxus nebyl za svůj krátký život uvyknutý a pobyt v něm ho děsil asi tolik co vězně po třiceti letech propuštěného z vězení. Vzhledem k tomu co dosud zažil pro něj, však byl velkým luxusem už hnijící pokoj s tvrdou postelí a zavšivenou peřinou. Inu vnímání světa je relativní a on z toho vyšel tak, že hodně rychle utíkal prakticky odkudkoliv, co nebylo podmáčeným lesem nebo netopýry pokálenou jeskyní.
A tak se dostal sem. Utekl z Novigradu před svou útulnou kupkou sena, trochu zaměstnat své nevychozené nožky a kouknout se jak vůbec ten svět vypadá. Přec jen toho z něj ještě moc neviděl… A už tak nabyl silného dojmu, že ani není oč stát. Světu však (na rozdíl od lidí) docela rád dával další šance, neb mu ostatně nic jiného nezbylo a díky tomu teď mohl vězet v další ošuntělé hospodě a přihlížet scénám, které se ho vůbec netýkali a nechávali ho taky úplně netečným.
Když si teda někdo tak nechutně nevymýšlel jako ten vřeštící páprda. V první řadě jeho citlivým uším hodně dost vadilo, jak moc vehementně o sobě dává vědět, což nebylo nic moc překvapivého u někoho, kdo pomalu slyší i trávu růst a v té druhé. Doprdele herdek filek. Tisíc zlatejch. Bejt Zenn trochu extrovertnějšího ražení hnedka na místě si opovržlivě nad tím blábolem odfrkne. Ale jelikož extrovertnějšího ražení není tak nad tím pro jistotu ani neprotočil oči a potrápil se s tím hezky v soukromí, jen ve své hlavě.
Tisíc zlatejch. Jasně. Kde by se v takovéhle zakrslé hospůdce u cesty asi vzal člověk, co by měl aspoň polovinu takového jmění? Tak bohatí lidé patřili možná tak do dětských povídaček a pindů starejch babek. Ať už tu ten chlap řval, jak malé děcko kvůli čemukoliv určitě si to pořádně zasloužil. Lhát se nemá, to ho jeho maminka nenaučila? Zenn si matku ani nepamatuje a stejně tohle moudro zná a řídí se jím… Možná s lidma nezachází zrovna v rukavičkách, ale takovouhle lež by z pusy nikdy nevypustil. Žerty stranou.
Neměl sebemenší chuť se s takovou osobou byť jen zaplétat. Nevěřil mu totiž ani to, že by mu byl schopen za pomoc zaplatit alespoň zdejší útratu. Tisíc zlatejch. Kdyby mu tak jazyk na místě shnil.
Přesto dění kolem toho člověka musel s trochou škodolibého zájmu sledovat. Skutečně ho zajímalo jací idioti mu na to skočí a přiběhnou s náručí rozevřenou na pomoc. Nečekal dlouho a už přihlížel tomu, jak se kolem srocuje hejno naivních krůtiček, kterým při zmínce zlata asi v hlavinkách trošilinku přeskočilo. Nebo spíš trochu víc přeskočilo. Při pohledu na to mu bylo jasné, že bohové neexistují, nebo jsou při nejmenším šílení, protože dopustit aby byl někdo tak blbej? To nemohlo být v režii všemocných bytostí, vážně že ne. Natož hned tři tak blbé ženské.
Co hůř, všechny je znal, ač si to sám neuvědomoval, protože svou paměť na tváře nikdy nijak aktivně k činnosti neponoukal a koho potkal, toho hned zas zapomněl. Jediná z nich, která měla to privilegium, že ji poznával už po dvou krátkých setkáních, byla Světlomila. A radši by nepoznával. U ní ji ovšem její lačné přicupitání nijak nepřekvapilo. Tej to sedělo jak prdel na hrnec, neb v její mozkovou kapacitu ztratil jakoukoliv víru už dávno. Pokud by teda kdy nějakou měl.
Druhá byla ta zrzka z dostihů. Ale tu už si v hlavě vážně neudržel, neb podání ruky ho skutečně nezavazovalo k tomu, aby se snažil zapamatovat jejich setkání, natož črty její tváře a stejný osud ostatně čekal i elfku, jenž jej kdysi učila hrát kostkový poker. Lidé mu byli ukradení, když už si někoho pamatoval, tak proto, aby věděl komu se příště obloukem vyhnout. A to že tu byla ta blondýna, bylo, krom vlastní nechuti zaobírat se tím prolhancem, víc než dost. K tomu stolu ho nedostanou ani pěti páry pivovarskejch valachů… Jestli jsou ty divoženky retardované, tak ať se v tom kliďánko pěkně pokoupou, on jim to rozmlouvat nebude. Pro zachování jeho dobré image – smát se tomu ale taky nebude…

[Admin]

Zprvu se zdá, že vzlykající muž vaše slova vůbec nevnímá. Kdo je však vnímá jistojistě je černovlasá dívka, která vaším směrem nesouhlasně zakroutí hlavou a mávne rukou. Než však stihne poznamenat nějakou jistě kousavou poznámku, její pozornost upoutá opět mladík ze skupinky, která hraje u stolu u zdi kostky. To už ovšem prošedivělý muž zvedá hlavu a ztěžka na vás mžourá, přičemž z němých pohybů jeho rtů odhadujete, že pravděpodobně neslyšně počítá, kolik vás tam právě stojí (tři? šest? dvanáct?). Do rukávu si otře sopel z nosu, říhne si a konečně na vás ustálí pohled zarudlých očí. Krom čirého zoufalství z jeho tváře vyčtete, že mu může být tak k padesátce a kdyby ji neměl nateklou pláčem, byl by na svůj věk snad i poměrně pohledný, i přes tvrdé rysy hranatého obličeje.
"Melitelé?" Zachrčí a zdá se, že plavovláska v něm rozdmýchala jiskru naděje. "Vy ste jakože ta, ta exhibicionistka, slečinko? Ta co vymýtá ty zlý duchy?" Zasvítí mu v očích a dychtivě se na blondýnku zahledí; pak rychle těkne pohledem i k dalším dvěma ženám a ztlumí hlas. "Pronásledujou mě pekelný psi, paninky. Nesmějte se," zvedne ukazováček a zachvěje se nenadálým vzlyknutím, "už mi dvakrát vyli pod voknama, viděl sem ty uslintaný mordy, jak tam číhaj. Ale jen mi barák vobcházeli, dovnitř nešli, nasypal sem sůl přes práh i vokna. Ale když přindou potřetí, tak už to má prej každej spočtený...," zlomí se muži hlas, s posmrknutím zase sklopí hlavu a smutně protočí v dlani prázdný korbel. "A tož co já, staré kozel. Ale kdo se postará vo moju Nětku a děcka, když tu nebudu?" Upře nakonec na trojici zoufalý pohled a s námahou se zvedne od stolu, jen aby vzápětí málem se zavrávoráním upadl. "No, do tří hodin času dost. To sa ještě stihnu rozlúčit..."

[Světlomila]

Kdo by to byl řekl, že se nakonec najdou další dobří lidé, kteří chtějí pomáhat druhým! Světlomila se s nevinnou, dětsky šťastnou pitvořivostí zaculila jak na Visiu- hradbu vystavěnou z ignorace absolutně nepostřehla, tak Irviel; pravda, na ní spočinula pohledem dokonce nefalšovaně fascinovaným, neboť setkat se tváří v tvář s elfkou, to se kněžce doposud ještě nepoštěstilo. Jenže situace nedovolovala nechávat se rozptylovat čímkoliv jiným, než nebožákovým problémem. Proto se na něj opět zaměřila a s trpělivostí sobě vlastní vyčkala, dokud se nerozpovídal. Prozatím byl tedy Zenn ušetřen Světluščiny radosti ze setkání.
I dočkala se plavovláska reakce, dokonce směřované na její osůbku, takže i přes smysly rozostřené pitivem dokázal dotyčný vnímat. Dobré znamení. Horší, ba vyloženě strašlivý však byl důvod jeho nářků. Pekelní psi, zajíkla se kněžka v duchu, přičemž zakoulela pohledem k elfce s rudovláskou. Ó, slovutná Melitelé, veď mé kroky, ať tomuto nebohému muži dokáži pomoci, pomodlila se v myšlenkách ke své patronce. Samozřejmě, že o exorcismu a litaniích věděla, jen ještě nikdy neměla co do činění s přízraky. Svými modlitbami vyprovázela pokojné duše na cestu do náruče Bohyně, ale ty nepokojné. Inu, někdy i tato zkouška musela přijít a bylo její povinností se postavit výzvě čelem. Nechat potřebného v nouzi? Nikdy!
"Exhibicionistka?" Zopakovala překvapeně, protože absolutně netušila, co to slůvko znamená. "Kdepak, já jsem kněžka," nechala exhibicionistku exhibicionistkou, což nebylo důležité, "a vynasnažím se ze všech sil, abych vám pomohla. Soucitnost Melitelé je nekonečná," povzbudivě se usmála do vodnatého pohledu opilého muže. Světlušce byly povídačky o důvodu zjeveních pekelných psů v podstatě jedno. To, že poškozený stále byl mezi živými přece muselo mít svůj důvod. Mohl být ještě spasen.
"Loučit se s nikým zatím není potřeba. Rodina o vás nepřijde," pohladila mužisko po rameni s úmyslem jej alespoň trochu ukonejšit. "I nepokojné duše se dají znovu uklidnit."

"Jen se jich ale těžko zbavíme zde," začala přemítat nahlas, "takže by bylo lepší, kdybyste nás zavedl k vám domů, pokud se nezjevují ještě někde jinde." Podívala se po Visii s Irviel, neboť jejich přítomnost znamenala zájem, tudíž počítala i s jejich zapojením do řešení této svízele.

[Zenn]

K Zennově smůle se ona skupinka složená z jednoho zoufalce a tří zoufalek byla blízko. Tak blízko, že se ani nemusel snažit a slyšel každého slova. Takže se mladý neúplný zaklínač snažil spíše neslyšet, ale to se také moc nedařilo a tak se stalo, že to vyslechl všechno do nejmenšího detailu. Proklejme vědmáčí smysly.
To že si to musel vyslechnout celé, ovšem neznamenalo, že přes filtry ve své hlavě také všechno pustil a nakonec si z celého proslovu vybral jen to, co jej zajímalo a jakožto zaklínače zákonitě zajímat muselo. Ochotou přiložit ruku k dílu ovšem zas nijak nepřekypoval, jen neodolal by si s drobnou stopou posměchu v hlase nepřisadil. Pohledem však zůstal zabodnutý laxně ve stropu, protože ten pohled mu připadal mnohem zajímavější, než pohled na tu sebranku.
„Takže prolhanej a ještě k tomu prokletej.“ Zamrmlal spíše k sobě, než ke komukoliv jinému a teprve pak stočil pohled zlatavých očí k ufňukanému chlapisku. „Tak co? Škrtíš své děti hned po narození? Podpaluješ sousedům baráky? Nebo stahuješ zvířata z kůže za živa?“ Na to jak vážná obvinění to byla, se tvářil až moc nezúčastněně, ale pro něj to byla ta nejjednodušší cesta, jak zjistit proč tu ty potvory jsou. Jestli teda existují a nejsou jen výmyslem opilcovi mysli.

[Irviel]

Irviel překvapovalo, s jakou vervou se kněžka Melitelé pustila do vyzvídání. Tito věřící byli zvláštní druh, elfka podobné lidi začala poznávat až od doby, co je v Novigradu, a ještě si pořádně na ně nestačila udělat názor. Na jednu stranu jejich proslovy brala jako bláboly, na druhou stranu přeci museli mít nějakou moc, když tomu tolik věřili a takhle kněžka zněla celkem sebejistě. Taková křehká dívka a troufne si na pekelné psy? Tak to nejspíš nebude tak hrozný úkol, a Irviel pořád zajímala ta odměna. "Počkáme si na ně a sejmu je z dálky," okomentovala to, zatímco si znechuceně prohlížela starcův ubrečený obličej.

Když se ke skupince připojil ještě zaklínač, elfka začínala mít pocit, že se u toho ani nezapotí, dokud zaklínač nevyřkl ty své otázky. Proč tohle říkal? Určitě věděl o těch bestiích mnohem více, nejspíš i něco, co možná ani nechtěla vědět. Ale co naplat, Irviel nehodlala najednou couvat. To zkrátka neměla v povaze.