rasa: půlelf
povolání: druid
datum narození: nezná, určil si narozeniny na nejdelší noc v roce 1252
víra: v Matku přírodu
loajalita: sám k sobě a nelidem
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
v z h l e d
Nepříliš výrazný a na první pohled odtažitý mladý muž, který se lidem raději uhýbá z cesty. Tmavé, ebenově černé vlasy nosí o něco delší a nedbale ostříhané tak, že mu zakrývají uši i čelo, občas mu dokonce nějaký ten pramínek spadne do jasně modrých očí, které většinu času klopí k zemi. Díky tomu, jak se mezi lidmi podvědomě krčí, vypadá mnohem menší, než je tomu ve skutečnosti - o něco převyšuje průměr. Jeho postava je štíhlá, šlachovitá a pružná, pleť má poměrně světlou, neboť život ve stínech - ať už domů nebo stromů - si vybírá svou daň. Nezřídka se halí do pláště s kápí, to aby bylo jisté, že jeho lehce zašpičatělé půlelfí uši zůstanou očím okolí dobře skryté.
V rukavicích schovává zohyzděné ruce, kterým chybí ta správná pohyblivost. Některé prsty neohne a tak je pro něj spousta činností prakticky nedostupná. Při práci, která vyžaduje pevný stisk, trpí bolestí, kterou se ale snaží před svým okolím skrývat, neboť si nedovolí dát najevo jakoukoliv slabost.
Styl jeho odívání není nikterak zajímavý. Od druidů odešel s malým ranečkem toho nejnutnějšího a s kutnou převázanou v pase kusem provazu.
Ačkoliv na něm není nic, co by se dalo považovat za zajímavé, obklopuje ho jisté charisma, které k němu váže pozornost okolí. Ne příliš velkou, spíš takový pocit, že na tom zamračeném mladíkovi prostě něco je.
V rukavicích schovává zohyzděné ruce, kterým chybí ta správná pohyblivost. Některé prsty neohne a tak je pro něj spousta činností prakticky nedostupná. Při práci, která vyžaduje pevný stisk, trpí bolestí, kterou se ale snaží před svým okolím skrývat, neboť si nedovolí dát najevo jakoukoliv slabost.
Styl jeho odívání není nikterak zajímavý. Od druidů odešel s malým ranečkem toho nejnutnějšího a s kutnou převázanou v pase kusem provazu.
Ačkoliv na něm není nic, co by se dalo považovat za zajímavé, obklopuje ho jisté charisma, které k němu váže pozornost okolí. Ne příliš velkou, spíš takový pocit, že na tom zamračeném mladíkovi prostě něco je.
p o v a h a
Tichý, uzavřený mladík, co nevyhledává sám od sebe společnost ostatních, ačkoliv se jí nebrání. Je velmi těžké donutit ho, aby se komukoliv otevřel, protože jen tak někomu nevěří, a má k tomu i pádný důvod. Velmi špatně snáší jakýkoliv nenadálý dotek a prakticky ihned ucukne, nicméně jakmile zjistí, že mu nehrozí nebezpečí, za své chování se omluví. I na jeho tváři, která se podivným způsobem neustále utápí ve smutku, lze vykouzlit úsměv, ale dá to nemalou práci, a vyžaduje to velkou dávku trpělivosti. Sám má trpělivosti na rozdávání. I když to tak nevypadá, i přes svůj vážný a chladný přístup k okolí má osobitý smysl pro humor, vtipu rozumí a když se necítí napjatý, rád se mu i zasměje. Bohužel, napětí je jeho věrný přítel téměř na každém kroku. Když se cítí dobře, bezděčně si pobrukuje tiché melodie, a snaží se nevzpomínat na utrpení, kterým si musel projít. Skrytě plane nenávistí k lidem, k jejich válkám, krveprolití i násilí, které páchají na nelidech i navzájem na sobě samotných.
Miluje umění, hudbu a obdivuje krásné věci, pro které má i cit. Sám to považuje za něco, čeho on nikdy nebude schopen a tak se v lásce ke kráse skrývá i bodavý osten žárlivosti ke všem, kteří nějakým uměním vládnou.
Miluje umění, hudbu a obdivuje krásné věci, pro které má i cit. Sám to považuje za něco, čeho on nikdy nebude schopen a tak se v lásce ke kráse skrývá i bodavý osten žárlivosti ke všem, kteří nějakým uměním vládnou.
s c h o p n o s t i
Vzhledem ke stavu jeho rukou není schopen vykonávat spoustu činností, které ostatním přijdou docela přirozené. Meč v ruce dlouho neudrží, maximálně ještě tak lovecký tesák, ale používat ho umí jen k usmrcení a vyvržení kořisti. Stejně tak pravděpodobně nikdy nebude schopen natáhnout tětivu luku a vykonávat činnosti zaměřené na jemnou motoriku prstů. Psaní je pro něj nedosažitelným uměním, stejně jako hra na hudební nástroj. A tím vším tiše, ale intenzivně trpí.
| Konstituce 1/6 Síla 0/6 Obratnost 2/6 Zručnost 0/6 Smysly 1/6 Inteligence 2/6 Vůle 2/6 Charisma 1/6 | Víra 2/6 Gramotnost 1/6 Léčitelství 1/6 Bylinkářství 1/6 Péče o zvířata 1/6 Lov 1/6 | Jazyky:
| Talent:
|
h i s t o r i e
Jeho příchod na svět nikdo neoslavoval, nikdo se neradoval a nikdo ho ani nepojmenoval. Možná na to jeho matka po tom všem, co si prožila, neměla sílu, ale zároveň se nechtěného dítěte nedokázala zbavit. Výsledek násilí, tak na něj pohlížela a to rozhodně nebylo dobré jméno pro nevinné dítě.
Chlapec beze jména toho nikdy neměl moc, jeho matka patřila k tomu málu elfů, kteří žili ve městě v bídě a přehlíženi jako kanální krysy, což byl ještě ten lepší případ. Dokud jim lidé a hlavně strážní dávali pokoj, matka vždycky dokázala sehnat něco do úst, i když pro zdravý vývoj batolete toho bylo moc málo. Moc málo pro něj, ještě méně pro ni. Tak málo, že se jednoho dne už neprobudila. To bylo chlapci sotva pět let.
Dva roky vydržel sám žebrat na ulici, ale cokoliv co stačil nabrat za první léta svého života, to stihl také rychle ztratit. Žebra by se na něm dala počítat a dost možná by se na ně dalo i drnkat, nicméně on si našel jiný nástroj, který mu navracel radost a vůli k životu. Nalomenou flétnu našel odhozenou v jedné z měšťanských zahrad, když se tam zrovna vydal krást jablka, ale píšťalička ho zaujala mnohem víc. Prvním pár fouknutí znělo jako tahání kočky za ocas, ale časem už se melodie dala poslouchat. A tak své žebrání doprovázel hraním, které mu přinášelo útěchu.
Přežil i pár dalších zim, i když to na ulici nebylo jednoduché a tím spíše ne v zimě, nicméně občas se našel někdo, kdo se smiloval nad zašpičatělými konci jeho jinak zcela lidských uší a daroval mu nějaký postarší kus oblečení. Jednoho dne si domů odnášel hotový poklad - koláč s pravými povidly a mandlemi. Byl tak zahleděný do svého úlovku, že si nevšiml chlapců, co mu zastoupili v úzké uličce cestu a obklíčili ho jako lovenou zvěř.
Kdoví, co se jim na něm nelíbilo, těžko říct, jestli to byla jeho hra, špičatější uši nebo jen nepřejícnost. Jeden mu koláč vytrhl, další dva se na něj vrhli a neměli moc těžkou práci, vždyť svaly žádné neměl, kde by je taky vzal? Dopadl tváří tvrdě na zem, zatímco oni natahovali jeho ruce k jiným, kteří drželi v rukou kameny... řev a pláč se rozléhal uličkou, ale nikoho nepřivolal, ne včas. Když se ozvalo hubování a spěšné kroky, které útočníky zahnaly, jeho ruce nepřipomínaly ruce ani vzdáleně. Chlapec pod náporem bolesti upadl do blaženého bezvědomí, ze kterého se probral až o několik horečnatých dní později. Byl v teple, v suchu, měl čisté oblečení a ruce ovázané až po lokte. Ležel v měkké posteli v místnosti, která voněla bylinkami a sušenými květinami, které vysely ze stropu, trámů i oken, zkrátka byly všude. A nad ním se skláněla vrásčitá tvář muže, který se přívětivě usmíval.
Balfir, jak se muž jmenoval, byl druid. Pobýval za městem ve staré chatrči a s lidmi se stýkal jen nerad, ovšem zmrzačeného chlapce na ulici nechat nemohl. Postaral se o jeho ruce, jak nejlépe uměl, ale zranění bylo tak vážné, že nebylo možné, aby se ruce uzdravily do původního stavu. Chlapec, kterému dal Balfir jméno Shaente díky jeho neustálému pobrukování, se musel naučit znovu hýbat prsty, které už ovšem nedokázal ohnout tak, aby byl schopen jemnější práce. Aby byl schopen hrát na flétnu. Balfirovi bylo chlapce líto a vzal ho k sobě do učení, nicméně po nějakém čase se rozhodl, že bude lepší, když chlapec pozná i někoho jiného a společensky nezakrní. Vyrazil s ním tedy k druidům do posvátného hájku, kde Shaenteho zaujala dívka, která vypadala stejně mladě jako on, ale v očích se jí zračila moudrost. Že takhle nějak vypadá krása, to pochopil hned, a stačil mu jediný pohled na vlastní ruce, aby sám sebe ujistil o tom, že krása mu byla dávno zapovězena. Mlčenlivě se pustil do učení, aby Balfir neměl důvod ho poslat o dům dál, a i když v jeho srdci dále zněla hudba, on sám se ani trochu neradoval.
Po Balfirově smrti, která přišla náhle, ho v hájku už prakticky nic nedrželo. Svůj skromný majetek sbalil do ranečku na zádech a vydal se hledat místo, kterému by mohl říkat domov.
Chlapec beze jména toho nikdy neměl moc, jeho matka patřila k tomu málu elfů, kteří žili ve městě v bídě a přehlíženi jako kanální krysy, což byl ještě ten lepší případ. Dokud jim lidé a hlavně strážní dávali pokoj, matka vždycky dokázala sehnat něco do úst, i když pro zdravý vývoj batolete toho bylo moc málo. Moc málo pro něj, ještě méně pro ni. Tak málo, že se jednoho dne už neprobudila. To bylo chlapci sotva pět let.
Dva roky vydržel sám žebrat na ulici, ale cokoliv co stačil nabrat za první léta svého života, to stihl také rychle ztratit. Žebra by se na něm dala počítat a dost možná by se na ně dalo i drnkat, nicméně on si našel jiný nástroj, který mu navracel radost a vůli k životu. Nalomenou flétnu našel odhozenou v jedné z měšťanských zahrad, když se tam zrovna vydal krást jablka, ale píšťalička ho zaujala mnohem víc. Prvním pár fouknutí znělo jako tahání kočky za ocas, ale časem už se melodie dala poslouchat. A tak své žebrání doprovázel hraním, které mu přinášelo útěchu.
Přežil i pár dalších zim, i když to na ulici nebylo jednoduché a tím spíše ne v zimě, nicméně občas se našel někdo, kdo se smiloval nad zašpičatělými konci jeho jinak zcela lidských uší a daroval mu nějaký postarší kus oblečení. Jednoho dne si domů odnášel hotový poklad - koláč s pravými povidly a mandlemi. Byl tak zahleděný do svého úlovku, že si nevšiml chlapců, co mu zastoupili v úzké uličce cestu a obklíčili ho jako lovenou zvěř.
Kdoví, co se jim na něm nelíbilo, těžko říct, jestli to byla jeho hra, špičatější uši nebo jen nepřejícnost. Jeden mu koláč vytrhl, další dva se na něj vrhli a neměli moc těžkou práci, vždyť svaly žádné neměl, kde by je taky vzal? Dopadl tváří tvrdě na zem, zatímco oni natahovali jeho ruce k jiným, kteří drželi v rukou kameny... řev a pláč se rozléhal uličkou, ale nikoho nepřivolal, ne včas. Když se ozvalo hubování a spěšné kroky, které útočníky zahnaly, jeho ruce nepřipomínaly ruce ani vzdáleně. Chlapec pod náporem bolesti upadl do blaženého bezvědomí, ze kterého se probral až o několik horečnatých dní později. Byl v teple, v suchu, měl čisté oblečení a ruce ovázané až po lokte. Ležel v měkké posteli v místnosti, která voněla bylinkami a sušenými květinami, které vysely ze stropu, trámů i oken, zkrátka byly všude. A nad ním se skláněla vrásčitá tvář muže, který se přívětivě usmíval.
Balfir, jak se muž jmenoval, byl druid. Pobýval za městem ve staré chatrči a s lidmi se stýkal jen nerad, ovšem zmrzačeného chlapce na ulici nechat nemohl. Postaral se o jeho ruce, jak nejlépe uměl, ale zranění bylo tak vážné, že nebylo možné, aby se ruce uzdravily do původního stavu. Chlapec, kterému dal Balfir jméno Shaente díky jeho neustálému pobrukování, se musel naučit znovu hýbat prsty, které už ovšem nedokázal ohnout tak, aby byl schopen jemnější práce. Aby byl schopen hrát na flétnu. Balfirovi bylo chlapce líto a vzal ho k sobě do učení, nicméně po nějakém čase se rozhodl, že bude lepší, když chlapec pozná i někoho jiného a společensky nezakrní. Vyrazil s ním tedy k druidům do posvátného hájku, kde Shaenteho zaujala dívka, která vypadala stejně mladě jako on, ale v očích se jí zračila moudrost. Že takhle nějak vypadá krása, to pochopil hned, a stačil mu jediný pohled na vlastní ruce, aby sám sebe ujistil o tom, že krása mu byla dávno zapovězena. Mlčenlivě se pustil do učení, aby Balfir neměl důvod ho poslat o dům dál, a i když v jeho srdci dále zněla hudba, on sám se ani trochu neradoval.
Po Balfirově smrti, která přišla náhle, ho v hájku už prakticky nic nedrželo. Svůj skromný majetek sbalil do ranečku na zádech a vydal se hledat místo, kterému by mohl říkat domov.
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Známé postavy:
- Jitřenka
- má starší sestru, ale neví o ní, stejně jako ona neví o něm - vzhledem jsou si ale dost podobní
- ---
- ---
