QUEST: Hodina mezi psem a vlkem - D

[Zenn]

Mnoho času na uklidnění pocuchaných nervů mu darováno nebylo. Měl pocit, že nestihla snad ani deset kroků a už musel čelit dalšímu otrapovy. Opět ženské. Vážně docela začínal rozumět Arleightovým pochodům mysli a jeho nechuti k zástupkyním něžného pohlaví. A takové co mu vymýšlí retardované přezdívky a smějí se, až z toho slejzaj tašky ze střech, ty byly přímo nejhorší.
Neobtěžoval se ani zastavit, jen zasunul ruce hlouběji do kapes a v odpověď na její slova si zhluboka povzdechl. Vážně ho zajímalo, kde na to ty lidi choděj. Že ho automaticky považují za lovce příšer, to ještě chápal, ale teď byl i nájemnej vrah? Ne, lidi možná nesnášel, ale akt vraždy považoval za odporný stejně tak, jako většina normálních lidí. Jestli tedy v tomhle světě ještě někdo normální zbyl.
Odpovědi se tak dočkala až na poslední vyřčenou větu, zrovna tu, jež nebyla až tak moc určená jeho uším. „Takže to tys ho proklela.“ Odtušil tak nějak automaticky a mnohem méně procítěně, než ona. Navíc ho napadlo, že klidně může spolupracovat s tou druhou rozlícenou dívčinou z hospody. Dvě zhrzené ženské na jedno malé prokletíčko určitě stačily a ani nemusely být čarodějky.

Mimo herně:
+2 do obratnosti

[Irviel]

Čím více se situace vyhrocovala, tím více se elfka odmítala aktivně účastnit okolního dění. Já jsem jen blbej nečlověk, nevšímejte si mě, přála si v tuto chvíli a vlastně brzy zjistila, že se jí to celkem daří. Světlomila převzala snad veškerou iniciativu v komunikaci a vedlo se jí v tom dobře. Zatímco Irviel poslouchala rozhovory, které kolem ní probíhaly, rozhlížela se kolem sebe a zaznamenala, že zaklínač, který s nimi před chvílí byl, se vytratil. Pokrčila rameny - jakživ neslyšela, že by se vědmák měl chovat takhle, když někdo vyvolává, že jej pronásledují potvory. Nicméně, ji u pořádně svrběl luk, který s sebou nesla, a ona toužila vystřelit na jakýkoliv hybný cíl bez toho, že by ji někdo hodil do šatlavy nebo rovnou zkrátil o hlavu. Tak jen trpělivě čekala, než se konečně rozhýbou k akci. Chlácholivý komentář hostinského ji poměrně pobavil a když už konečně byli venku a na cestě, elfka postávala opodál, snažíc se potlačit nutkání zvracejícího páprdu nakopnout do zadnice. Po dobré půlhodině bloudění Irviel měla tak moc nervy nadranc, že po zaslechnutí štěkotu okamžitě namířila luk na právě probuzeného psa. Naštěstí nevystřelila, neboť ožrala dal jasně najevo, že tohle ten slavný pekelný pes asi nebude. Teprve když muž zakopnul o nářadí, Irviel se objevil na tváři škodolibý úsměv.

Ten jí poměrně zmrznul na tváři ve chvíli, kdy se ozvalo to táhlé vytí. Ne, že by elfka měla strach z vlků, většinu života přeci strávila v lese. Ale co když bylo něco pravdy na těch všech povídačkách? S čím se tady vlastně měli potkat? "Potřebuji skryté vyvýšené místo," oznámila Světlomile a Visii, načež se rozhodla hledat nějaké strategičtější místo na střelbu z luku než vchodové dveře domu.

[Visia Englert]

Mladý (ne)zaklínač očividně neměl na to se s ní dál bavit, což není nic překvapivého, protože čarodějka uměla být vážně protivná. Pobaveně se usmála a s tímto pohledem ho vyprovodila ke dveřím. Veškeré další rozhovory nijak nedoplňovala, jen poslouchala, jak se kněžka snaží všechny postavit do latě a přesvědčit je o čistotě světa.
Co se týče starce a jeho pokusu ji políbit, jednou rukou ho odstrčila do bezpečné vzdálenosti a druhou přesunula k pasu, kde měla svou dýku, protože co kdyby náhodou. Patrně nebylo potřeba nějaké unáhlené řešení, ale takhle aspoň bude moct pohotově reagovat.
Vyslechla si i omluvy hospodského a jen kývala hlavou, pointě jeho vyprávění se nezasmála, byť jí to mělo nejspíš připadat vtipné.
Radši se stala stínem Irviel, která jako první donutila starce vypadnout konečně z hospody. Při starcovu zvracení se zašklebila a radši odvrátila pohled, nebylo to nic, co by musela nutně pozorovat. Dál pokračovaly potichu a Visia se snažila nemít poznámky o tom, proč musí uchcávat u každého rohu a tak vůbec, proč vlastně chtěla jít s nimi. Jediný, s kým byla ochotná se bavit byla Irviel, ale ta se očividně pro změnu nepotřebovala bavit s ní, takže ji ani neoslovovala.
Konečně došli k mužovu domu. Zarazila se u štěkotu jejich Brity, dokud ji stařec neoslovil a ona se neujistila, že je to normální fena. Nakonec se probudila i manželka s dcerou a obě přišly tatínka "jak se patří" přivítat. Slova se zase ujala Světla, takže Vis jen rezignovaně dál mlčela.
V tom se ozvalo vytí. Znělo dost mrazivě, také že mráz jí po zádech přejel. Ošila se a pohled upřela na Irviel, která si zdánlivě zachovala chladnou hlavu. Chtěla se dostat na vyvýšené místo. Visia se rozhlédla, ale nenašla nic, co by odpovídalo jejím požadavkům.
"Skryté? Tady asi ne..." Konstatovala, když se jí nepodařilo nic najít. Letmo pohlédla na slaměnou střechu domu, a zase na elfku. "Mohla bych tě vyhodit nahoru, jestli nenajdeš nic lepšího." Loupla pohledem k před chvílí zmiňovanému místu, udělila nabídku jí a čekala, jak bude reagovat.

[Arleight Primm]

Zenn

Dívka se nijak nepodivila jeho chování. Ne všichni byli tak spolupracovní, aby se hned chytili na její koketování, což jí ovšem štvalo, neboť to rozhodně nedávalo viniknout jejímu ženství. Odhalil jí vcelku brzy, prokletí naprosto sedlo.
"Trefa, kocoure, to jsem byla já a rozhodně toho nelituju," řekla a ohrnula ret. Dívce mohlo být okolo dvacíti let a to i přes to, že tučně nanesené linky, stíny a jiná malovátka ji značně postaršovaly. Přes šaty sic nebylo vidět množství jizev a známek toho, že to na světě taky neměla lehké.
"Chceš vědět proč? - Počkej, samozřejmě že nechceš, nezajímá tě to, ale já ti tu stejně vyliju srdíčko, protože slečny si bez tebe neporadí a tak si nakonec budeš muset vybrat sám, jestli podpoříš moje jednání. To spíše čistě ze zajímavosti, nechci být na rozhodování nečího osudu sama, chápeš," řekla hořce a se záští v hlase. Byla šílená, ovšem jako každá dívka po dvou měsících vztahu. Takže Zenn měl relativně štěstí v neštěstí, že ty dva měsíce vynechal. No, možná ta holka měla krámy, to patrně také sem tam způsobuje nějakou tu nemoc šílených krav. A tak bychom to také mohli označit jako vysvětlení pro její lehce iracionální chování.
"Ten chlápek kdysi existoval v jednom válečném tažení při kterém se tak nějak se vším všudy zplundroval dům za domem, rodiče umíraly, děti se schovávaly a ty, které nakonec přežily byly přivedeny k vojákům, aby je bezpečně přemístili do některého z chrámů.
Maníci si ovšem samozřejmě chtěli ještě přivydělat, takže se rozhodli, že děti prodají do otroctví a za utržené peníze budou propíjet noc za nocí. Čirou náhodou jsem jedno z těch dětí byla já, která se ocitla na pirátské lodi, kde se mnou bylo zacházeno .... no řekněme jako s hadrem na všechny dostupné substance," jakmile to dořekla, zhluboka se nadechla a koukla se na noční oblohu zataženou mraky podivně nesivými, tak nějak nepřirozenými. "Slíbila jsem si, že toho chlapa co mě prodal jednou najdu a ukončím jeho slizskej život. Teď vidím jeho život a jeho rodinu, a stále cítím svou zpropadenou zášť vůči němu, která úspěšně vyhrává," řekla a se vší nostalgií se sarkasticky usmála. Zlatí pekelní psi, jen ať si to ta svině užije. A tak tam tak nechala Zenna, rozhodujícího o osudu skupinky a muže, který rozhodně žádné zlatíčko nebyl.

Mimo herně:
Pokračování pro ostatní comming soon, promiňte nám předně, že krapet združujeme, nesmírně se vám za to omlouváme a doufáme, že na nás kvůli tomu nezanevřete ♥

[Arleight Primm]

Pro dámy:

Táhlé vytí bilo do uší stejně nepříjemně, jako nejistota, kterou mohli účastníci stávající situace pociťovat z husté tmavé mlhy, která začala obklopovat okolí. Podmínky se zdály stále nepříznivější jak pro Lučištnici, tak pro ostatní členy týmu. Tma nedovolovala lidskému oku uzřít více, než pochybně vypadající pohyby mlhy. Pro to vše, co se stalo tak náhle se situace mohla jevit jako jedinečně děsivá událost, což pravděpovobně nebylo nic pro slečinky.
"Mamíí, mami! co to je, to jsou vlci?" hlučela dítka a měla se do breku z té vší strašlivosti situace. Že by tu byli? Už? Už jsou tu ti pekelní psi? Nikdo neměl potuchy, stařík si pravděpodobně myslel, že má halušky, protože okolní atmosféra pro něj byla jako dost povedená noční můra. Matka dítka objímala v náručí a snažila se býti silná, býti při smyslech a nezačít rovněž plakat stejně jako její malá štístka.
"To né, já říkal, že mňa dostanú," zahalekal opilec, jehož hlava třeštila už tak dost, takže celá ta pekelná situace mu na racionálním jednání vskutku nepřidávala. Mlhou se ozývá štěkost, dívky pomalu ale jistě slyší štěkání stále blíže, jenže je to opravdu štěkot a vytí? Nebo to snad samotná hrůza klepe na vrátka jejich čisté mysli, aby ji zakalila, stejně jako okolní vzduch? Dívky nyní mohly jednat a to především ve prospěch vlastní záchrany.

Mimo herně:
Hážete si na VŮLI
pro úspěšné zvládnutí situace musíte přehodit 7, aby vás nepohltil strach.
Pokud toto číslo přehodíte, můžete si zvolit libovolnou ze svých dovedností a pokusit se o další akci proti nepříteli.
Pokud vám padne číslo nižší, nepodaří se vám v mlze ani zorientovat.

[Irviel]

Visia Irviel nabídla pomoc, ale než elfka stačila jakkoliv zareagovat, zcela ji pohltila akutnost situace, do které se dostala. Okolní mlha začala houstnout natolik, že luk se nezdál najednou býti tak zářivou volbou. Samozřejmě by se raději viděla na té střeše, než rovnou mezi kladivem a kovadlinou, ale na šplhání již nezbýval čas, musela být ve střehu. V nejhorším, v nejhorším měla pořád svůj lovecký nůž, ale kdyby i ten zklamal... Irviel nepřirozenost té mlhy začínala pořádně nahánět strach - z čehož ji na moment vytrhlo hulákání dítěte. Vyděšené vzlykání a téměř smířená věta opilce, který je sem dotáhl, situaci nijak nepřilepšovala. Že já jsem se nechala nalákat, a d'yaebl aép arse..... Štěkot se přibližoval, Irviel chtěla napnout luk, ale klepaly se jí ruce...

Mimo herně:
Hod na vůli (2 + 1 za modlitbu)

Irviel hodil/a 3d6 a součet kostek je 11:
3, 5, 3

Body z požehnání přiřazuji k luku.

Irviel nasucho polkla a pak ji zavalila vlna odhodlání. Musela zachovat chladnou hlavu, pokud chtěla uspět. Jsem lovec, najdu vás dříve, než vy mě, pomyslela si a začala se tiše pohybovat, ne příliš daleko - pouze se chtěla dostat na dohled - dokud nespatří cokoliv - pohyb, stín, siluetu. Orientovala se také podle sluchu, neboť tyhle bestie o sobě rozhodně chtěly dát vědět. A pokud byla pravda, co muž povídal, nepřišli si pro ni. Možná nakonec byla ještě ve výhodě. Jen co dostala příležitost na něco zamířit, nepromrhala šanci k výstřelu.

Mimo herně:
Útok lukem (2 + 2 za požehnání)

Irviel hodil/a 4d6 a součet kostek je 17:
1, 5, 6, 5

[Visia Englert]

Vis se ani nestihla dočkat elfčiny odpovědi, když je spolu s vytím začala obklopovat zima. Zamračila se, jako by kvůli jejímu výrazu měla mlha ustoupit, což je samozřejmě hloupost, ale přikládejme její výraz tomu, že se snažila zaostřit a prohlédnout tak mlhou co nejdál. Vytí se stále přibližovalo, nebylo to příjemné. Čarodějka se ošila, jako by se okolní teplota snížila tak o deset stupňů, sic tomu tak nebylo. Pohledem se snažila určit cíl, kterému by se mohla bránit, ale právě neúspěch v tomto úsilí v ní vzbuzoval ještě větší nervozitu, než která v ní už byla.
Protřela si rukou čelo a prohrábla vlasy, jako by se jí snad všechno tohle zdálo a právě takové gesto jí mělo probudit. Vzlyky dětí i nářek opilce ji ale přesvědčovaly, že je všechno skutečné a že ona musí jednat, ale to nejdřív se nejdřív musela probrat a aspoň trochu se vzchopit. Minimálně proto, že potřebovala zachránit hlavně sama sebe...

Mimo herně:
Hod na vůli (2 + 1 za modlitbu)

Visia Englert hodil/a 3d6 a součet kostek je 8:
1, 5, 2

Teď celkem doufám, že se to počítá jako 'obrana' a ta jedna kostka je na místě :D.

Body za požehnání přidávám k magii

Úzkost jí na okamžik přinutila si dřepnout a všechno si to přebrat v hlavě. Nějaký okamžik to trvalo, ale ne tak dlouho, aby jejich nepřítel stihl přijít a pohřbít jí dost možná spolu s ostatními. Zase se narovnala a znovu pohlédla kolem sebe. Její pohled zachytil i Irviel, která očekávala nepřítele s nataženou tětivou. To jí bodlo, protože ona sama nedokázala určit, čemu dívky skutečně čelí a jak proti tomu má bojovat ona. Docela se obávala, že pokud by šlo o přízraky, klasické zbraně jim budou celkem k ničemu a jestli existovalo kouzlo, které by proti nim bylo, ona by ho nezvládla. Zároveň ale vše mohlo být jinak, co ona věděla o barghestech? Moc toho tedy nebylo a mezi jejími vědomosti určitě nebyl boj proti přízračným psiskům, to byl obor zaklínačů.
Jediné, na co se teď zmohla bylo seslat magický štít, jako poslední naději, kdyby snad nemohly proti těm bestiím jinak zasáhnout.
Tím obdařila nejen sebe, ale i Irviel a Světlu. Starce i děti v tom nechala, protože se nechtěla moc vyčerpávat a důležitější bylo ochránit A-team, který byl muži jedinou vyhlídkou pro zdárnou budoucnost. Už jen kvůli tomu, že zaklínač se na to vykašlal.
No, a pokud se jí kouzlo nepodařilo, snažila se netvářit zahanbeně, že je totální čarodějnický noob a právě se jí podařilo všem zkrátit šance na přežití.

Mimo herně:
Magický štít (Hod na magii a vůli)

Visia Englert hodil/a 7d6 a součet kostek je 22:
4, 2, 4, 5, 4, 1, 2

[Zenn]

Zenn si přišel, jak na výletě v blázinci. Ženské bylo očividně úplně jasné, že jej její životní příběh ani v nejmenším nezajímá a stejně mu ho odvyprávěla – jako by snad existovala sebemenší šance obměkčit bezcitné srdce zaklínačovo. Ženské jsou fakt něco tak neskutečně otravného!
Celý ten její „dojímavý“proslov strávil s mrtvým pohledem zabodnutým v jejím výstřihu (neb to tak s jeho výškou prostě vycházelo) a přemýšlel, jakou psychickou poruchou asi trpí. Proč by měl sakra něco rozhodovat on? Jestli uspěje ona nebo to hejno slípek z hospody, co jemu na tom záleželo? Prostě se vykašle na všechny, ne?
Její tragický osud ho nijak zvlášť neovlivnil, neb prostě v téhle době nebylo moc lidí, co by se nepyšnili podobným a odhalení toho, jaká je ten chlap zrůda? Však o tom mluvil už v samotném počátku. On za zrůdu považoval každého preventivně, vyhnul se tak už spoustě nemilých překvapení. Přestože sám moc dobře znal touhu po tom raději zemřít, než zažívat zakoušené utrpení, soucitu v něm čarodějka nevyvolala. Spíš naopak. Nemohl neopovrhovat někým, kdo k vyřizování svých účtů zvolí prostředníka v podobě přízraků, než aby šel a vyřešil svou krevní mstu tak, jak se řešit má – vlastníma rukama. Nehledě na to, že samotnou mstu považoval za neuvěřitelný poklesek. Dostával velkou chuť podříznout přednostně ji, kdyby se tak kvapem nezdekovala.
A tak se v něm vzbudil o případ jistý zájem. Ne z toho pohledu „musí zachránit nebohové staříka“ či „pomoci ukřivděné chudince“, nýbrž z pohledu někoho, kdo chce poznat pravdu pro vlastní klid duše a dát jí někomu pořádně sežrat. Klidně oběma najednou.
Vrátil se těch pár kroků k hospodě, kterou prve opustil (doufajíc, že skupinka už tam nebude) a už ve futrech se rozhlížel po té retardované servírce, co tu nejdřív tak významně projevovala své nesympatie k mužově osobě a pak odmítla cokoliv říct, hrajíc si na slečnu záhadnou.

[Světlomila]

Než dostala žena prostor jakkoliv na Světlu zareagovat, začala se zahrádka zahalovat do mlhavého hávu. Přízračně děsivého hávu. Mléčná běloba přetvářela temnotu noci v abstrakci nahánějící mrazivý strach při pouhém pohledu, natož když se nacházíte přímo v epicentru dění. A do toho se ze všech stran ozývalo vrčení doprovázené hrůzyplným vytím. Nešlo rozpoznat jak daleko se psiska nacházejí, jestli se přibližují rychle, pomalu, který směr zvolili a tudíž odkud vyskočí.
Světlomila zatajila dech a cítila nepříjemné šimrání vstávajících chloupků na zátylku. Instinktivně vykřikla do škvírky k vykukující ženě: "Zavřete se a zůstaňte tam!" Načež vzala za kliku a přibouchla dveře. Dětský pláč se ozýval jakoby z dálky. Kněžku obklopila tíha vážnosti nastalé situace, začala ji svírat a přilepovat k zemi. Sotva se dokázala pohnout, ale pár krůčků ještě zvládla. Bylo přece potřeba ochránit nebohého starce. Nevěděla jakým způsobem, jen prostě vykročila domnělým směrem, přímo do mlhy, jež se za bílou kněžkou uzavřela, nenechávaje žádný viditelný stín. A Visia s Irviel? Vůbec netušila, kam zmizely a rozhlížení nepřinášelo valné výsledky. Modlila se k Melitelé, by nad nima držela ochranou ruku.

Mimo herně:
Hod na Vůli: +2 kostky

Světlomila hodil/a 2d6 a součet kostek je 8:
2, 6

Ufff! :D

První rozechvělý krůček byl následován druhým a vzápětí dalšími. Světlomilu se snažil zcela ochromit strach, jemuž se pokoušela čelit myšlenkami se ubírajícími k veliké Melitelé. Nastal zde konec její cesty? Shledá se už s nejvyšší Bohyní? Ale přece nemůže nechat potřebného v nouzi. Myšlenky v překotných kotrmelcích naplňovaly kněžčinu prostinkou hlavinku, bily se a překřikovaly, až se tep začal nebezpečně zvyšovat, dech zkracovat, vědomí v mžitcích těkat.
No tak, výdech, nádech. To zvládneš! Melitelé střeží naše kroky a dávno má sepsaný náš životní příběh. Co se má stát, se stane a smrtelník s tím nic nezmůže. Zastavila se a nabyla rozpadající se rovnováhu.
"Ó veliká Melitelé, vyveď nás z tohoto údolí strachu, smyj z nás pach smrti, polaskej nás ve své náruči milosrdenství a odpuštění. Jsme chybující smrtelníci, kteří mohou být spaseni pouze tvojí bezbřehou milostí." Sepjala ručky k sobě, s hlavinkou skloněnou, ustrnulá na místě a pronášela ta slůvka s nejhlubší procítěností a vírou v ně.

Mimo herně:
Hod na modlitbu před sesláním dalšího kouzla: + 4 kostky (Víra); dle webu se přehazuje 10

Světlomila hodil/a 4d6 a součet kostek je 11:
5, 3, 1, 2

A jakoby cítila lehký, však prchavý dotek prstíčku na rameni, věděla, že Melitelé při nich stojí. I proto se po dalším hlubokém nádechu a výdechu pustila do modlitby, kterou znala pouze teoreticky, leč v praxi ji nikdy nebyla doposud nucena použít. Zaníceně začala odříkávat slova na propuštění přízraků z temných služeb pokřivenosti.

Mimo herně:
Hod na Litanii za zemřelé: +4 kostky (Víra) + 2 kostky (Společenskost) + 1 kostka (prvotní modlitba výše)

Světlomila hodil/a 7d6 a součet kostek je 21:
3, 3, 1, 2, 2, 5, 5

[Arleight Primm]

A pak se objevila náhodná blonďatá kněžka, pronesla si pár motliteb a vlastně si vyřešila quest sama. Samozřejmě, společně se svými spolupracovníky z Questu. Irviel se nesmírně chrabře ujala role lučištnice, zasazovala Barghestům rány a znepříjemňovala jim tak jejich působení. Světlomila naopak chytře zavřela rodinku do světnice a pokusila se situaci vyřešit situaci jak nejlépe uměla. A jak se zdálo, v chrámu jí velice efektivně naučili, co dělat v těchto situacích. Mlha, která padla na krajinu nebyla ničím, co by muselo zůčastněné nějak trápit, v děsuplné atmosféře se totiž neztratil nikdo a tak mohli zvesela pálit, bránit se a likvidovat přízraky.
Pokud šlo o Zenna a jeho pokus se dostat k dívce z hospody, pak právě ten byl vcelku marný, hospoda totiž byla již zavřená, nejspíše to vzal špatnou cestou a tak se nedopátral bohužel k ničemu pádnému. Mohl se nyní maximálně otočit na podpatku a zaplout do noci za svým klanem, nebo jít dělat blbinky k nějakému potůčku. Kdo ví, co takový zaklínač nezaklínač dělá?
A jak to tedy nakonec dopadlo? Řekněme, že vskutku dobře, neboť Světlomila zvládla divoké psy zažehnat a děsuplná mlha která onehdá pokrývala krajinu, zmizela jako by tu snad nikdy nebyla. Z domu vylezla rodina, žena plakajíc, děti oči ještě červené od slziček a muž, který skupince děkoval z celého srdce, objímal je a znova a znova omílal, že jim to nikdy nezapomene a že u něj budou mít vždycky dveře otevřené. Poté zmizel v domečku a vyšel k dívkám s vyřezávanou truhličkou, kterou podal té milé kněžce, uklonil se jim a nakonec se všichni pěkně rozloučili a mohli jít opět po svých. Pokud už nic, pak to byl minimálně velmi zajímavý večer.

Mimo herně:
Konec Questu, obodování přijde za nedlouho