Jméno
Vladivoj Zikmund Ronovský, lankrabě z Wypas
Věk
Rovných 60
Povolání
Šlechtic, voják, důstojník. Velitel 2. Redanského regimentu zemské hotovosti
Víra
Věří v Melitelé, ale takovým spíše nutně-společenským způsobem
Vzhled
Vladivoj je s svými 189 centimetry nadprůměrně vysoký, má lehce širší ramena. Na svůj pokročilý věk má velmi dobrou postavu. Jeho styl života mu zajistil pevné, pružné tělo. Vyšperkované držení těla společně s kvalitní, šlechtickou výchovou budoucího pána dodává jeho spíše úsečnějšímu pohybu jistou dávku vznešenosti a elegance. Dlouhé končetiny se mu nesčetněkrát hodily při jízdě na koni, či ve středu bitevního pole. V obličeji má ostře řezané rysy, nos je spíše užší a delší. Upřený pohled zelených očí umí udržet morálku v krajní nouzi. Vlasy, kdysi zlaté, nyní spíše šedivé, nosí nakrátko ostříhané, na bradě maximálně strniště, nejradši je však hladce oholen. Zatímco obličejová část byla ušetřena od známek boje, tělo nikoliv. V oblasti klíční kosti má hvězdicovitou jizvu. Zde ho zasáhl šíp, v bitvě na Pahorku. Další jizva je přímo na hrudi. Ta je ve tvaru koňské podkovy. Inu… Krotit divokého koně není procházka růžovým sadem. Oblečený chodí, samozřejmě, dle okolností. Ve volném čase si vystačí s plátěnou bílou košilí, s koženými kalhotami. Na oficiální události je obvykle oděn do vznešeného šatu v rodových barvách, tedy v různorodé kombinaci zlaté, bílé, vínové a oranžové. Ve vojenském ležení je pak vždy alespoň částečně oblečen ve zbroji, přičemž do bitvy samozřejmě jezdí výhradně v plné zbroji…
Povaha
Urozený voják se vším, co k tomu patří. Specifický humor, víra v přísnou hierarchii a disciplínu, smysl pro pořádek. Záviš je srdcem i duší oddaným obyvatelem Redanie, patriotem a vlastencem. Miluje svou zem, svou rodinu, respektuje svého krále, i když s ním velmi často nesouhlasí. Konkrétním příkladem by byla jeho politika vůči čarodějům a nelidem. Čarodějové nepatří ke kormidlu země, ale jsou užiteční. Jejich upalováním nesouhlasil, sám několik čarodějů zachránil. Nelidi jsou dle něj zcela normální obyvatelé království. Gnómové jsou velice užiteční metalurgové, trpaslíci výteční pěší vojáci, znal spoustu půlčíků, kteří pomáhali Severu ve válce s Císařstvím. Elfové… Tam je to poněkud komplikovanější, ale rasista není. Nesoudí nelidi podle činů Veverek. Na druhou stranu, zatím neušetřil život ani jedné Scoia'tael. Chval nadevše miluje svou rodinu. Rodina je na prvním místě, i před Redanií, ale je lepší neříkat to příliš nahlas. Znám je taktéž svou láskou ke koním, což u důstojníka jezdectva není příliš vzácné.
Mimo herně:
Kratší, ale chci si postavu „osahat“ ve hře. Později dopíšu.
Historie
Narodil se roku 1215 do rodu Ronovských z Wypas, jednoho z rozrodů mocných Branických. Měl staršího bratra, který byl předurčen k zdědění rodových držav. Závišova role měla být ryze vojenská, což byla taková menší tradice bojechtivého rodu. Od malička byl veden spíše k tomuto způsobu života. Jízda na koni, nějaké to šermování, učení se strategii i taktice. V okolí Wypasu se nacházejí ohromné pastviny, ideální prostor k chovu válečných koní. Do těchto zvířat se malý Záviš zamiloval a trávil s nimi mnoho času. Ať ze země, nebo ze sedla. Pečoval o ně, jezdil na nich, učil se koordinovat své pohyby s rytmem koně. Tak nějak věděl, že to jednou bude velice, ale velice důležité. Až do svých patnácti let žil radostně pod střechou mocného hradu. Jenže… Chtěl trochu víc. Přestalo ho to bavit. Copak bylo náplní čekat, než současný pán zemře? Než se bratr chopí otěží rodu? A co potom? Bude stát po boku staršího bratra ve zbroji a výhružně koukat na nepřátele? Proč ne. Ale dokud je čas, chce ze světa něco vidět. I on chtěl žít. I on chtěl zkusit nové, jiné věci. Otec ho chápal. Dal mu peníz na cestu, koně a zamával mu od brány hradu.
Čím se může živit mladík, který neuměl nic jiného, než mávat mečem a jezdit na koni? Ano, správně. Nájemný rytíř! Paráda! Prvně vedla jeho cesta do Koviru. Zde strávil asi rok. Jedinou atraktivní věcí na této studené a chladné zemi byly místní ženy a vysoký plat. Sem tam se nechal najmout jako osobní strážce, ale v Koviru to spíše znamenalo doprovázení dámy na trh, kde tahal jako mezek těžké nákupy. A to nebylo nic pro něj, kdepak. Nudil se zde, a byl upřímně rád, že může vypadnou zpátky na jih. Dva roky se potuloval. Z Kaedwenu to Aedrinu, z Aedrinu do Lyrie, z Lyrie do Temerie. V Temerii zažil první větší potyčku. Místní pán měl problém se skupinou lapků. Ze skupinky „lapků“ se vyklubal vzdálený, pološílený bratranec bažící po zemých svého staršího příbuzného. Svolal okolo sebe skupinu nájemných žoldáků. Bylo jich sotva sto, Záviš se za cinkající peníz nechal najmout. Nebyla to ohromná bitva, ale nějaká organizace byla potřebná. První zářez se počítá, ať je jakýkoliv. Odtud se poté vydal ještě více na jih, do Cintry. Zrovinka, jako na zavolanou, vypukla konečně pořádná válka. Téma bylo poměrně nudné. Prašule. Tak či onak, královna Calanthé i vládce Nazairu začali svolávat svojí hotovost, stejnou měrou najímali i žoldnéře. A tak se mladík, ve svých 18ti letech, nechal poprvé najmout do skutečné bitvy. A že to byla bitva. Tři tisíce mrtvých, stejný počet raněných…
Ona bitva byla vybojována roku 1233, říkalo se jí bitva u Chotěbuzi. Později se ukázalo, že rozhádaná království za Jarugou jsou pro žoldáky zlatý důl. Angren vyhlásil válku Nazairu, Mettina Ebbingu, Záviš byl rád, že všechny války stíhal. Šel vždy za nejvyšší nabídkou. S časem získával i na zkušenostech. Byly mu svěřovány důležitější role ve vojsku, zpravidla důstojnické. Toto „kouzelné“ období trvalo od zmíněného roku 1233 až do roku 1239. Tehdy začal expandovat Nilfgaard. Na tohle nikdo nebyl zvyklý. Na počátku roku 39 si, nyní již mladý muž, vydělával žold v Angrenu. Ejhle! Co se nestalo! Válka v Ebbingu. Nasedl na koně a frčel si to jižním směrem, připraven na pár střetnutí, dobrý žold a chvíli odpočinku. Jenže tato představa se ukázala jako mylná. Než dojel na místo určení, Nilfgaard dobyl i Mettinu. Schylovalo se k velké válce. Ostatní se báli(oprávněně) expanze Císařství, dali se v rámci možností dohromady a připravovali se na střetnutí. Jenže roku 1240 jej zastihla smutná zpráva. Jeho starší bratr Vilém, dědic zahynul na zákeřnou nemoc. Dědicem země byl nyní Vlad.
Téměř dvanáct měsíců trvala novému dědici cesta na sever, zpět do své domoviny. Téměř nic se nezměnilo. Až na odchod milovaného bratra. V té době byl Vlad stár 26 let. Nejvyšší čas se oženit. Za manželku mu byla vybrána žena ze sousedního Kaedwenu. Anna Marie z rodu Vrzsů. Jediná dcera starého hraběte. Sňatkem s ním se pozemky rodu rozšířily i do sousedního Kaedwenu. Z tohoto manželství vznikly tři děti. Jan Kazimir, Anna Sofia a Vilém Henryk. Vladův otec, Ctibor Jan zahynul právě tak, aby stihl spatřit svého posledního vnuka. Stalo se tak roku 1255.
Rodina si v rámci možností žila poměrně dobře. Rod Ronovských sám o sobě nedisponoval žádnou extrémní mocí, ale pokud se dali dohromady všechny větve Branických, bylo to již něco, s čím každý musel počítat. Nilfgaardská expanze se dostala i za Jarugu, Redanie volala do zbraně. Několika oddílům zemské hotovosti velel i Vlad. Jelikož polovina jeho majetku ležela v Kaedwenu, byl vyslán králem Vizimirem jako velitel podpůrných sil, které měli pomoci Kaedwenu a Aedrinu. Stanul po boku nespočtu dalších vojáků v bitvě na Soddenském Pahorku. Největší bitva, jakou kdy svět viděl. Zatím. První válka nakonec dopadla relativně dobře. Země za Jarugou si uchovaly svou nezávislost. Jenže přišla druhá válka. Pro Redanii horší. Král Vizimir byl zabit vrahem, Redanie se ocitla ve strašlivém chaosu. Teprve za přičinění Dijkstri šéfšpióna se ji podařilo stabilizovat. Branští si museli, stejně jako mnoho dalších vybrat. Hrdost, či Redanie? Sloužit sítím pavouka, či nechat zemi padnout? Vybrali si Redanii. Zkušený velitel Vladivoj stanul v čele části jezdectva, byl zástupcem Kobuse de Ruytera. Bitva u Starých zadků, později nazvána bitvou u Brenny. A odrazili Nilfgaard podruhé, dokonce se jim povedlo „osvobodit“ Cintru a sjednotit Sodden. Co čert nechtěl. Či spíše, co císař nechtěl, nebo ještě přesněji, co císař chtěl. Nilfgaard zaútočil znovu, s větší razancí, než kdy dříve. Padla Temerie, Aedrin, Lyrie… Všechna mocná království. Až na dvě. Redanie a Kaedwen. Naděje Severu byla dvě slabá království. Mladý král a neschopný buran. Radovid a Henselt. Všichni čekali rychlý pád Kaedwenu i Redanie. Jenže Radovid všechny překvapil. Vzal si totiž Kaedwen. Vlad byl součástí Redanského vojska, které srazilo království Jednorožce na kolena a dostalo ho pod křídla orla… Nilfgaard už měl jen jednoho soupeře. Ale silného. Možná silnějšího, než si hodlal připustit. Vlad odtáhl na jih. Bylo mu svěřeno velení 2. Redanského regimentu zemské hotovosti, sídlícího poblíž Oxenfurtu. Co přinese postaršímu muži život dál? To se ještě uvidí…
Čím se může živit mladík, který neuměl nic jiného, než mávat mečem a jezdit na koni? Ano, správně. Nájemný rytíř! Paráda! Prvně vedla jeho cesta do Koviru. Zde strávil asi rok. Jedinou atraktivní věcí na této studené a chladné zemi byly místní ženy a vysoký plat. Sem tam se nechal najmout jako osobní strážce, ale v Koviru to spíše znamenalo doprovázení dámy na trh, kde tahal jako mezek těžké nákupy. A to nebylo nic pro něj, kdepak. Nudil se zde, a byl upřímně rád, že může vypadnou zpátky na jih. Dva roky se potuloval. Z Kaedwenu to Aedrinu, z Aedrinu do Lyrie, z Lyrie do Temerie. V Temerii zažil první větší potyčku. Místní pán měl problém se skupinou lapků. Ze skupinky „lapků“ se vyklubal vzdálený, pološílený bratranec bažící po zemých svého staršího příbuzného. Svolal okolo sebe skupinu nájemných žoldáků. Bylo jich sotva sto, Záviš se za cinkající peníz nechal najmout. Nebyla to ohromná bitva, ale nějaká organizace byla potřebná. První zářez se počítá, ať je jakýkoliv. Odtud se poté vydal ještě více na jih, do Cintry. Zrovinka, jako na zavolanou, vypukla konečně pořádná válka. Téma bylo poměrně nudné. Prašule. Tak či onak, královna Calanthé i vládce Nazairu začali svolávat svojí hotovost, stejnou měrou najímali i žoldnéře. A tak se mladík, ve svých 18ti letech, nechal poprvé najmout do skutečné bitvy. A že to byla bitva. Tři tisíce mrtvých, stejný počet raněných…
Ona bitva byla vybojována roku 1233, říkalo se jí bitva u Chotěbuzi. Později se ukázalo, že rozhádaná království za Jarugou jsou pro žoldáky zlatý důl. Angren vyhlásil válku Nazairu, Mettina Ebbingu, Záviš byl rád, že všechny války stíhal. Šel vždy za nejvyšší nabídkou. S časem získával i na zkušenostech. Byly mu svěřovány důležitější role ve vojsku, zpravidla důstojnické. Toto „kouzelné“ období trvalo od zmíněného roku 1233 až do roku 1239. Tehdy začal expandovat Nilfgaard. Na tohle nikdo nebyl zvyklý. Na počátku roku 39 si, nyní již mladý muž, vydělával žold v Angrenu. Ejhle! Co se nestalo! Válka v Ebbingu. Nasedl na koně a frčel si to jižním směrem, připraven na pár střetnutí, dobrý žold a chvíli odpočinku. Jenže tato představa se ukázala jako mylná. Než dojel na místo určení, Nilfgaard dobyl i Mettinu. Schylovalo se k velké válce. Ostatní se báli(oprávněně) expanze Císařství, dali se v rámci možností dohromady a připravovali se na střetnutí. Jenže roku 1240 jej zastihla smutná zpráva. Jeho starší bratr Vilém, dědic zahynul na zákeřnou nemoc. Dědicem země byl nyní Vlad.
Téměř dvanáct měsíců trvala novému dědici cesta na sever, zpět do své domoviny. Téměř nic se nezměnilo. Až na odchod milovaného bratra. V té době byl Vlad stár 26 let. Nejvyšší čas se oženit. Za manželku mu byla vybrána žena ze sousedního Kaedwenu. Anna Marie z rodu Vrzsů. Jediná dcera starého hraběte. Sňatkem s ním se pozemky rodu rozšířily i do sousedního Kaedwenu. Z tohoto manželství vznikly tři děti. Jan Kazimir, Anna Sofia a Vilém Henryk. Vladův otec, Ctibor Jan zahynul právě tak, aby stihl spatřit svého posledního vnuka. Stalo se tak roku 1255.
Rodina si v rámci možností žila poměrně dobře. Rod Ronovských sám o sobě nedisponoval žádnou extrémní mocí, ale pokud se dali dohromady všechny větve Branických, bylo to již něco, s čím každý musel počítat. Nilfgaardská expanze se dostala i za Jarugu, Redanie volala do zbraně. Několika oddílům zemské hotovosti velel i Vlad. Jelikož polovina jeho majetku ležela v Kaedwenu, byl vyslán králem Vizimirem jako velitel podpůrných sil, které měli pomoci Kaedwenu a Aedrinu. Stanul po boku nespočtu dalších vojáků v bitvě na Soddenském Pahorku. Největší bitva, jakou kdy svět viděl. Zatím. První válka nakonec dopadla relativně dobře. Země za Jarugou si uchovaly svou nezávislost. Jenže přišla druhá válka. Pro Redanii horší. Král Vizimir byl zabit vrahem, Redanie se ocitla ve strašlivém chaosu. Teprve za přičinění Dijkstri šéfšpióna se ji podařilo stabilizovat. Branští si museli, stejně jako mnoho dalších vybrat. Hrdost, či Redanie? Sloužit sítím pavouka, či nechat zemi padnout? Vybrali si Redanii. Zkušený velitel Vladivoj stanul v čele části jezdectva, byl zástupcem Kobuse de Ruytera. Bitva u Starých zadků, později nazvána bitvou u Brenny. A odrazili Nilfgaard podruhé, dokonce se jim povedlo „osvobodit“ Cintru a sjednotit Sodden. Co čert nechtěl. Či spíše, co císař nechtěl, nebo ještě přesněji, co císař chtěl. Nilfgaard zaútočil znovu, s větší razancí, než kdy dříve. Padla Temerie, Aedrin, Lyrie… Všechna mocná království. Až na dvě. Redanie a Kaedwen. Naděje Severu byla dvě slabá království. Mladý král a neschopný buran. Radovid a Henselt. Všichni čekali rychlý pád Kaedwenu i Redanie. Jenže Radovid všechny překvapil. Vzal si totiž Kaedwen. Vlad byl součástí Redanského vojska, které srazilo království Jednorožce na kolena a dostalo ho pod křídla orla… Nilfgaard už měl jen jednoho soupeře. Ale silného. Možná silnějšího, než si hodlal připustit. Vlad odtáhl na jih. Bylo mu svěřeno velení 2. Redanského regimentu zemské hotovosti, sídlícího poblíž Oxenfurtu. Co přinese postaršímu muži život dál? To se ještě uvidí…
Rodina
Anna Marie Ronovská, narozena roku 1220, manželka Vláda
Jan Kazimir Ronovský, narozen roku 1243, dědic Wypasu
Anna Sofia Ronovská, narozena roku 1252, jediná dcera
Vilém Henryk Ronovský, narozen toku 1255, mladší syn a nejmladší dítě
Jan Kazimir Ronovský, narozen roku 1243, dědic Wypasu
Anna Sofia Ronovská, narozena roku 1252, jediná dcera
Vilém Henryk Ronovský, narozen toku 1255, mladší syn a nejmladší dítě
Známé postavy
Alfréd Borg - Kdysi nižší důstojník v jeho oddílech, nyní vyšší důstojník posádky v Oxenfurtu. Dobrý voják, žel spíše pěšák, než kavalerista
Henry van Allan - Mladý šlechtic, potomek van Allanů. Zná ho spíše od vidění, nikdy spolu nehovořili aktivněji
Scott - Má ho v hlavě zaregistrovaného jako setníka Rosomáka. Dobrý chlap, leč strmý vzlet mu vlezl na mozek. Propuštěn
Henry van Allan - Mladý šlechtic, potomek van Allanů. Zná ho spíše od vidění, nikdy spolu nehovořili aktivněji
Scott - Má ho v hlavě zaregistrovaného jako setníka Rosomáka. Dobrý chlap, leč strmý vzlet mu vlezl na mozek. Propuštěn
Inventář
Meč s hruškou ve tvaru koňské hlavy
Kůň Molenburk, krásný hnědák ušlechtilé krve
Emailovaná zbroj, sem tam proložená stříbrem(slavnostní)
Klasická šedá, ale velice kvalitně udělaná zbroj do bitevní vřavy
Měšec zlata
A vše ostatní, co patří do výbavy urozené osoby
Kůň Molenburk, krásný hnědák ušlechtilé krve
Emailovaná zbroj, sem tam proložená stříbrem(slavnostní)
Klasická šedá, ale velice kvalitně udělaná zbroj do bitevní vřavy
Měšec zlata
A vše ostatní, co patří do výbavy urozené osoby
Dovednosti a schopnosti (20+16 volných)
Obratnost 2
Inteligence 2
Charisma 2
Jezdectví 3
Vůdčí schopnosti 3 + talent na ně
Boj s mečem 3
Péče a trénink zvířat 2
Gramotnost 1
Geografie 1
Etiketa 1
Inteligence 2
Charisma 2
Jezdectví 3
Vůdčí schopnosti 3 + talent na ně
Boj s mečem 3
Péče a trénink zvířat 2
Gramotnost 1
Geografie 1
Etiketa 1
Historie rodu
Historii tohoto rodu můžeme rozdělit do dvou období. To první se odehrává před rokem 1150. Rod Branických je rodem pouze zemanským, nepříliš bohatým, nevýznamným. Živí se spíše jako chovatelé a trenéři koní, do vysoké politiky nijak nezasahují, ba ani nemůžou. V roce 1132 se narodil Bran. Stejně jako jeho předci, i on se zabýval chovem koní. Zamiloval se však to jedné překrásné dívky. Byla jí Sylvia Wittogen, dcera místního šlechtice. Veškeré události dala do pohybu žena jménem Falka. Ona a její povstání. Krutě zatočila na východě Redanie, právě na panství Wittogenů. Plenila a zabíjela, vraždila a rabovala. Konrad Wittogen svolal svou armádu a vyrazil proti Falce. Před střetnutím ji nazval všelijak. Po střetnutí, když klečel spoutaný u jejích nohou, mu přísahala, že svých slov bude litovat. Před jeho zrakem uťala hlavu jeho třem synům a slíbila mu, že stejný osud čeká i zbytek jeho příbuzných. Ihned poté zamířila i se svojí bandou na mocný hrad Truskawa. Jakmile se to Bran dozvěděl, osedlal nejrychlejšího koně ze svých stájí, černého Braxase. Spěchal na hrad, co koni jen síly stačily. Osamocenou Sylvii vzal a uháněl z krajin pryč, do Kaedwenu a do hor. Pronásledovali jej? Jistě že ano. Ale Braxas byl silný, mohutný kůň s ocelovou vůlí a nekonečnou výdrží. Pár odnesl bezpečně do hor. Příběh hovoří o tom, že Sylvia, zcela unesena hrdinstvím a skutky Brana, okamžitě v něm našla zalíbení a vzala si ho pod širým nebem. Realita bude patrně někde jinde, chudák dívka nejspíše neměla na výběr. Kdo ví, zda by jí Bran nenechal umrznout, pokud by mu neřekla ano. Po skončení války se chopil území, které leží v oblasti mezi Gelibolí a Kestrelskými horami. Do svého erbu umístil Braxase, černého koně na bílém pozadí. Měl čtyři syny. Jana, Czernina, Rona a Kina. Mezi tyto syny rozdělil své pozemky. Jan založil rod Janovských z Truskawy. Czernin rod Czernínských z Vesce, Ron rod Ronovských z Wypasu a Kina rod Kinských z Žabenic. Každý z bratří měl v erbu koně. Nejstarší Jan zdědil otcova Braxase, Ron si zvolil bílého oře s hořící hřívou na zlatavém poli…
Pevnost Wypas
Pastviny v okolí Wypasu
Erb rodu Ronovských
