QUEST: Pohřbené lži - D

[Silas]

Hostinský už nic neříkal a oba jste krčmu opustili s poměrně jasným směrem. Kopec se zdál ponurejší, než předtím. Kolem něj se rýsovala jasná hranice, za kterou jakoby prostě vše umřelo. Na zemi už dávno nebyly ani stopy po trávě. Jen sem tam nějaký ztrouchnivělý kořen, či pařez a tomu všemu dominovala alej mrtvých stromů. Nikdo nepochyboval, že by stačilo jen kolem nich projít s loučí, aby vzplály.

Po cestě následoval krátký kamenný most, než jste se museli zastavit u brány. Čím blíže jste byli tvrzi, tím víc jste cítili zvláštní auru tohoto místa. Tu zvláštní tíhu na ramenou, která až přecházela v tíhu na hrudi. Chvíli trvalo, než si vás před branou někdo všiml a z ochozu nad vámi vykoukl starší chlápek s vousem hodným staršího trpaslíka. "Jděte pryč. Nemáme zájem o žádné vandráky, zloděje..... nebo dokonce zaklínače. Nosíte víc starostí, než řešíte." Vyštěkal na vás a znovu zalezl, že jste jej neviděli. Ozývaly se jen asi tři hlasy, ale nedokázali jste jim úplně rozumět.

[Thyra]

Netrvalo dlouho a Leif se k ní znovu připojil, jak předvídala, a docela si i oddechla, neboť jít tam ve dvou bylo rozhodně jistější. Ačkoliv byly její odhady možná přehnané a to místo nemuselo být zdaleka tak nebezpečné, jak se na první pohled zdálo, lépe nic nepodceňovat.
Na jeho poznámku o kletbě přikývla. "Vypadá to tak. Nelíbí se mi to, kletby jsou přece jen něco jiného než boj s příšerami. U nich alespoň víceméně víš, co čekat." Narozdíl od téhle mrtvé krajiny, zamyslela se, zatímco se k tvrzi přibližovali si nemohla nevšimnout, jak se z okolí postupně vytrácí barva a život, až nakonec zůstává jen čerň a smrt. "Faurieil... To zní elfsky. To ona tě učila starší mluvu?" promluvila po chvíli na Leifa. Docela ji zajímalo, kde její společník vlastně k elfštině přišel, a hovor by jí snad pomohl odvrátit se od rostoucího nepříjemného pocitu, který v ní toto místo vyvolávalo.

Když konečně dorazili k cíli, vypadalo to kolem dost možná ještě mrtvěji než si to představovala. A stařík na ochozu v kontrastu s tím vším nejprve působil víc jako zjevení než skutečný člověk z masa a kostí. To, co si od něj následně vyslechla ji dvakrát nepotěšilo. Obrátila se k Leifovi.
"Když už jsme tady, nenechám to jen tak být," prohlásila tvrdohlavě a začala obcházet po okolí, hledaje nějakou jinou možnost, jak se do tvrze dostat, protože hlavní branou je očividně nikdo pustit nehodlal. Přitom také zaslechla hlasy zevnitř, avšak tišší než aby jim rozuměla. Při svém hledání proto napnula sluch, pro případ že by našla místo, odkud by je bylo slyšet lépe.

[Leif]

Při cestě na ponurý kopec pozoroval jak všechno šedne a zbarvuje se do barvy smrti. I když místo působilo depresivně Leif se po celou cestu na kopec usmíval jelikož byl v dobré společnosti, kterou si užíval. Jelikož boji s nadpřirozenem moc nerozuměl tak Thyru jen poslouchal a přikyvoval. "Ano" upravil si vlasy na bok a pokračoval "Ano dalo by se to tak říct. Spíš zdokonalovala a udržovala úroveň." Poupravil si opasek a oblečení jako by čekal, že osoba o které se baví měla objevit.

Když došli konečně k tvrzy oddych si. Po delší době z ochozu vykoukla vousatá hlava. V tu chvíli, co otevřela pusu oba okamžitě pochopili, že se dovnitř jen tak nedostanou. "To nenecháme" v duchu odpověděl a jen Thyře odkývl.. A sledoval jak jeho společnice nejspíš hledá jinou cestu do vnitř. Za bránou slyšel pár hlasů. Moc jim nerozuměl. Nejspíš tam nebylo moc lidí. Leif se napřímil opřel se rukami o opasek se zbraněmi a zakřičel směrem k místu, kde byla ještě před chvílí vousatá hlava. "Hej chásko! Nejsem ani vandrák ani zloděj! Jmenuji se Jarl Gustafsson a toto je má osobní stráž. Jsem tu ve věci vskutku důležité. Ve vesnici mám zhruba třicet ozbrojenců. Chci mluvit s tvým Pánem. Takže bud' hned s úctou nebo za chvíli bez úcty!" a s posledním slovem se lehce zamračil. Pak se podíval na zaklínačku, usmál se a mrkl na ní.

[Silas]

Leif se pokusil získat vstup do tvrze lstí, ale odpovědí mu bylo až nepříjemně dlouho ticho. Poté ale vousaný chlápek opět vykoukl a usmál se. "A já jsem Radovid V řečený Strohý, v nedalekém lese táboří legie rytířů Řádu Planoucí Růže a tvrz sama hostí stovku ozbrojenců." Než znovu schoval hlavu, začal se hysterický smát, i když to znělo spíše, jako smrtelné sýpání.

Thyra začala hledat jinou cestu dovnitř, ale většina "oken" byly pouhé střílny, kam by se sice dal hodit hák, ale protáhnout by se nezvládl ani půlčík. Možné by bylo zkusit vyšplhat po laně na střechu v určitých místech, kde byla níže. Celkově vypadala malá pevnůstka dobře chráněná, ale zároveň vypadala, jako místo kde budou obránci stát a umřou an svých místech, neboť není kudy utéct.

Chvíle ticha vystřídala moment smíchu a následovalo období řevu. Řinčení oceli znělo, jakoby někdo táhl něco velkého po kamenných schodech, až se nakonec na ochozu objevila hlava jiného muže. Jeho blond vlasy přecházely v několik jizev, které začínaly na čele, táhly se přes oči až k puse. A někdo si dal záležet, aby se co nejlépe rány zhojily. Oproti předchozímu byl tento hladce oholen a na ramenou šel vidět plátový nárameník. Po vteřině vyskočil na římsu a nohu hodil tak, že seděl, jako na koni. Holeně a rukavice byly z kdysi rudé plátové zbroje, nyní značne omlácené. Stejně tak nárameník nesl jistý erb s rudou květinou, kterou nebylo nikomu potřeba představovat. Hruď mu však chránila jen kožená vesta pobitá kovovými pláty.
"Jmenuji se Reinhild von Gnyid, kastelán. Můj pán Alor Dweomer je velmi chorý a nepřeje si návštěvy. A prosím Jarle Gustafssone, ve vesnici máme své lidi a jeden z nich nám šel podat informaci o příchodu hlavně zde zaklínačky, takže vám radím rozmyslet si tón, kterým mluvíte se šlechticem. Chci vás také upozornit, že tuto tvrz s pouhými třiceti muži a jednou zaklínačkou nezdoláte. I kdyby to byla pravda, jste jak v nevýhodě, tak přečísleni."
Na chvíli pootočil hlavou, aby stále viděl na nově příchozí a šlo vidět, že na něj mluví stejný vousatý muž, který vás předtím odbyl, jejich rozhovor však skončil, když zvedl ruku a strážný raději ustoupil, než aby dostal ocelovou rukavicí.
"Už jsme tady měli zaklínače... a pár šílenců, co si mysleli, že nám pomohou. Co nám tedy může nabídnout vandrák a zaklínačka jiného, co oni ne?"

[Thyra]

Její zkoumání pevnosti mnoho ovoce nepřineslo. Žádnou vedlejší branku nenašla a zdi tvrze byly postavené pečlivěji, než aby se daly zdolat jen tak. Na to by potřebovali pěkně vysoký žebřík či provaz s kotvou. Nehledě na to, že s sebou takové předměty nikdy nenosila - ani nikdy nebylo proč, snažit se takhle složitě proniknout do hradu, kde ji ani nechtěli, vážně nestálo za tu námahu.
Trhla sebou když začal Leif na lidi uvnitř hlasitě vyřvávat výhrůžky o své smyšlené družině. To ji nenapadlo. Také možnost... Ale bylo jí jasné, že i kdyby jim na to skočili, dřív nebo později je poženou s vidlemi.
Neskočili. Vousáč se na ochozu objevil znovu a ze srdce se tomu vysmál. Povzdechla si a obrátila se na Leifa. "Vypadá to, že jsme skončili," zamručela a kopla do hlíny, která spíš vypadala jako popel a zřejmě měla i podobnou konzistenci, neboť se v černém obláčku vznesla a rozprskla se půl metru okolo.
Pak se však zvnitřku tvrzi ozval kovový rachot a když se znovu podívala na ochoz, spatřila zjizveného muže ve starém odřeném brnění. Zatímco hovořil ho zkoumala pohledem. Když domluvil, zamračila se.
Měl pravdu, s tolika, kteří to zkoušeli před nimi a neuspěli, mají zřejmě jen pramalou šanci, že se jim podaří vrch osvobodit (od čehokoliv, co ho vlastně sužovalo), ale proč se nepokusit?
"Že tu máte problém popřít nemůžete. A já bych na vašem místě nabízenou pomoc neodmítla," stála si za svým, "ostatně, co by vám udělalo nechat nás dva prohlédnout tvrz? Své lidi máte jak se zdá stejně všude, vaši pevnost jistě nevyjímaje, kdybychom dělali něco nekalého, nahlásili by vám to, ne?"

[Leif]

Dočkal se docela nevalné odpovědi ve které si z něj strážný nejspíš dělal legraci. Docela ho to naštvalo, ale nedal to na jevo. Mluvil i o nějakých vojácích v okolních lesích. Nepřikládal tomu žádný význam a ani tomu, že by v tvrzi bylo jedno sto ozbrojenců. Prostě nevěřil, že něco na takového je zrovna v této tvrzi možné. Spíše na opak. Čekal, že v tvrzi je pár mužů, starých a věrných do posledních chvil jejich starému Pánovi, které mu zbývaly. A jim nejspíše taky. "Ale ne," povzdechl jako odpověď Thyře. A začal přemýšlet co dál.

Po chvíli se ozvalo řinčení plechu. Pak se na ochozu objevila hlava. Tentokrát nebyla zarostlá nýbrž hladce oholená."Viděl sem i horší," přoletělo Leifovi hlavou, když si povšiml jeho zjizvené tváře. Pak si všiml jeho neúplného a kdysi rudého brnění. Leif se zarazil, když viděl planoucí květinu na jeho erbu. "Teď už to dává trochu smysl." přemýšlel i když to nemělo nic společného s kopcem. Vzpomněl si jak jeho otec, ne ten biologický, ale ten co se ho ujal, mluvil o řadu, který zabíjí nelidi. Elfy zvláště. Trochu zrudnul a pak mu došlo, že pokud chce dovnitř musí zachovat klid.
Vyslechl jsi jeho řeč a pak příval na odpověď jeho společnice. "Ano, má stráž je zaklínačka. O to více se cítím lépe. A ano na jejím názoru něco je." pronesl na zpět k ochozu. Rychle si upravil vlasy, aby mu bylo viděl do obličeje. "Rád Vás poznávám pane Kasteláne" uhodil rukou na hruď jako projev úcty místo úklony. Jak je na skellige zvykem. Omlouvám se za ten tón pane i za tu věc s ozbrojenci, ale musel říct něco abych mluvil s někým výše postaveným než je ten strážný. Ještě jednou omluvte mé chování, jak jsem říkal. Jsem tu ve věci důležité. Za nedlouho se mám ženit a nemohu to udělat bez nějakého alespoň menšího významného činu. A jak řekla moje společnice, stráž tak to vypadá, že máte problém. Slibuji, že nebudeme dělat problémy. Jen chceme si promluvit z očí do očí. Jako šlechtic se šlechticem. pronesl a musel si odpočinout, aby nabral dech po delší řeči. "Nabídnout? Odhodlání Pane to je to, co my narozdíl od vandraků a zaklínačů můžeme nabídnout!" řekl se zvořilím důrazem v hlase a doufal, že kastelán má více rozumu, než zarostlý strážný.

[Silas]

Von Gnyid se chvíli škrábal na bradě a mával nohou na vaší straně opevnění. "To já určuji, kdo vejde a kdo ne. Ne nějaký starý smradlavý opilec. Ať už je vandrák, či šlechtic, takže si dávejte pozor. Výhružky tady nebereme o nic méně vážně, než vy na Skellige." Další chvíli jen tak seděl a zdálo se že přemýšlí. Z jeho výrazu jste mohli vytušit asi... nic, bylo to, jakoby byl mrtvý, jeho oči hleděly do prázdna a v obličeji se mu nehnul ani sval. "Dobrá. Jídlo či postel dostanete jen, pokud uvidíme výsledky, to jsou mé podmínky." Hned poté zmizel za římsou a opět se ozývalo řinčení kovu.

Po chvilce se otevřela brána a vám se otevřel pohled na vcelku velké nádvoří. Sem a tam po ochozech na druhé straně šel nějaký ze strážců tvrze, mohlo jich být něco kolem desítky. Bránu střežili další čtyři, včetně dvou mužů v kvalitnější zbroji původu stejné, jako von Gnyid. To hlavní bylo, že na nádvoří bylo nastoupena poměrně početná jednotka vojáků z Řádu, což značilo, že Reinhild nevtipkoval o tom, že i s vaší vymyšlenou armádou byste byli přečísleni.

Reinhild von Gnyid vám pokynul rukou, abyste jej následovali k nedalekému stolu se dvěma lavicemi. Zároveň mávl na své vojáky, kteří se začali rozcházet. Sám se poté posadil na jednu stranu stolu a vám pokynul, ať uděláte to samé na druhé. Po každé straně měl jednoho člena svého řádu.
"V té kryptě umřelo asi šest šílenců, čtyři naši bratři a... od doby co tam jeden zaklínač vešel už jsme ho neviděli." Oznámil vám poměrně suše a odhrnul hromadu dopisů a jiných papírů na stranu, aby si na místo položil ruce. "Co potřebujete vědět?"

[Thyra]

Kastelán nakonec rozhodl v jejich prospěch, oddechla si. "Děkujeme vám," projevila svou vděčnost. Poté již sledovala, jak se otvírá brána a přemýšlela o von Gnyidovi. Jeho netečný výraz během mluvy ji poněkud zneklidňoval a zároveň se nemohla zbavit dojmu, že oprýskané vypodobení květiny na jeho pancíři už někde viděla. Ale pustil nás dovnitř a zní rozumě, pomyslela si potom a nechala to zatím být.

Vstoupila na nádvoří a pečlivě si ho prohlédla. Posádka hradu nebyla rozhodně zanedbatelná, možná i větší, než tvrz této velikosti potřebovala. Docela ji zajímalo, proč se starý pán takovým množstvím mužů obklopuje. Očekává snad nějaké nebezpečí? K té nadpřirozené záležitosti se to však nejspíš nevztahovalo. Mezi ozbrojenci zahlédla také větší množství těch, kteří nesli na zbroji stejný znak jako kastelán. Konečně růži v plamenech rozeznala. Avšak o jejích rytířích věděla jen velmi málo, pokud vůbec něco. Doufala, že jejich přítomnost zde nevěstí nějaké další potíže.

Když se se svým hostitelem (Brala tak kastelána, jelikož pán hradu o jejich přítomnosti zřejmě ještě nevěděl a nemyslela si, že až se to dozví, bude z nich nějak zvlášť nadšený.) usadili ke stolu, všímala si, jak ho muži poslouchali na povel, a že si dva ponechal u sebe. Viditelně jim nedůvěřoval, což ji moc netěšilo. Ale divit se mu nemohla.
"Nejprve byste nám mohl sdělit něco o historii té kobky. Už se tam někdy něco podivného dělo? Kdo je tam vlastně pohřbený? Nebo existuje šance, že by tam váš pán mohl přechovávat nějaké magické předměty?" odmlčela se a přemýšlela, co ještě by jim mohlo pomoci. "Nenavštívil někdy v době, kdy to začalo tvrz nějaký čaroděj nebo někdo podobný?"

[Leif]

Leif se připojil a své společnici "Ano děkujeme". Po chvíli, co se otevřela brána vešli. Kastelán opravdu nekecal. Byli by ve výhodě, ale pořád nechápal, proč zrovna tady je tolik vojáků. Když si všiml, že několik z nich má také růži na zbroji tak z toho byl ještě více nervozní a lehce naštvaný. Takový přirozený odpor. Prokřupl si krk, aby zmírnil tlak, který to v něm vyvolávalo. Rasisti jedni! No snad to nebude na dlouho. " povzdech si v duchu.
Jak Reinhild von Gnyid mávl na své vojáky tak odskákali jako poslušné děti. Sám se posadil za stůl a za sebou si nechal dva vojáčky. Pak máchal rukou nejspíš na znamení, aby si Leif a Thyra přisedli. A jelikož on měl být muž cti a Thyra, i když zaklínačka, byla žena tak se postavil za židli a pootočil ji jejím směrem, aby se mohla posadit. "Prosím" a nenápadně mrkl na Thyru. On sám hodlal stát za ní a pozorovat to ze stoje. Ze sedě se špatně brání přeci. "A nemá to něco společného s Vaším řádem?" neudržel se a pokračoval po zaklínačce.

[Silas]

Muž pozorně poslouchal otázky zaklínačky a konečně se mu změnil pohled na "přemýšlivý". Když ale slyšel Leifovu krátkou větu, jeho výraz se změnil v pobouření, než se opět vrátil k tomu klidnému, dokonce se mu na rtech vykouzlil úsměv. Soudíte dle osobní zkušenosti? Nebo jen podle špatné pověsti Řádu Planoucí Růzě? Měli byste vědět, že Řád by těžko udělal něco takového. Spálená země vypadá jinak. A navíc, tohle se stalo daleko dříve, než se k nám přidali moji muži. Pod de Aldersbergem jsme nezískali nejlepší pověst. Ale nejsme stejný řád, jako před tím.
Ani jednomu z vás ale neuniklo, jak se špičky jeho kovové rukavice zaryly do dřevěného stolu a zůstaly tam půlměsícové stopy.

Poté se ale vrátil k tomu důležitému. "V kobce je pohřbeno několik generací rodu Dweomer, včetně pánova otce i syna. Také několik blízkých příbuzných a významnějších přátel, pokud je mi známo. O magických předmětech nevím, ale nemohu říci, že tam nejsou. Pokud vím, tak před trzí tady nic nebylo, jen kopec, nikdy před tím se nic podobného nestalo. Prošel jsem jak kroniku ve vesnici, historii rodu a všechny vesnické povídačky v okolí." Von Gnyid se rozhlédl po nádvoří, jakoby něco hledal, ale nakonec se očima vrátil k vám. "Pokud je mi známo, tak se zde žádný čaroděj neukázal už dlouho.... Ta krypta je bludiště, málo kdo se tam vyzná. Sahá až pod vesnici, ale nemyslím si že by nás někdo proklel. Vesničané měli... mají Alora v oblibě a ještě více jeho syna Ardana. Ten zemřel nějakou dobu před tím, než se tohle vše začalo dít. Opil se a uklouzl ze schodů. Ještě pár dní žil, ale nakonec zemřel. Nikdo to nečekal, protože to vypadalo, že bude v pořádku. To bylo asi před půl rokem. Tou dobou začal být Alor nemocný. Už skoro nevychází. Pár týdnů poté se zde objevil nějaký zaklínač. Nepamatuji si jméno. Ale co vešel do krypty, už ho nikdo neviděl. Zkoušelo to ještě několik bláznů, ale také se nevrátili. Nevím, co to je, ale je to v té kryptě. Ztratil jsem tam pár mužů. Takže chápete, že tam nechci nahnat další, jen aby zemřeli.