Hádankový Labyrint

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 54
Registrován: 18 pro 2021, 14:44

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od Ahura » 23 led 2022, 02:55

Skupina B (Bu, Ahura, Amaris)


Ahura nebyla moc nadšená z výpravy do hor, raději by se podívala na vývěsky a vydělala peníze do rozpočtu družiny. Cítila se frustrovaná, když narazili na další, prázdné hnízdo harpyje. Svým nasupeným pohledem a zakaboněným výrazem v tváři to dávala dost najevo. Často zívala a byla ještě mlčenlivější než kdy jindy. Ani Abdiho vtipy ji nerozesmály, jen něco zabručela a pokrčila rameny. Na sever už si začala zvykat, na vrtochy počasí i místní lidi, ale jejich půtky nechtěla řešit, proto se rozhodla doprovodit Bua a ostatní do hor, kde se vlastně jen taky plahočí za ničím. Když nic, tak alespoň utuží svou kondici. Naziru nechtěla přetěžovat proto ji většinu cesty vedla.
Kolikrát za tu cestu slyšela, že tato puklina už bude konečná a tu prozkoumáme, nakonec se jednalo jen o skalní převis. Neodpustila si uštěpačné poznámky o tom, že tam prožije svá nejlepší léta, než konečně něco najdou.
Zadostiučinění pocítila, když při zdolávání srázů, za sebou slyšela mužské funění. {No pohyb pánové, nebo tu chcete být ještě zítra?} Zazubila se jejich směrem a přidala do kroku za Fari, která vedla nepočetnou skupinu do neznáma. Přitočila se k ní a šeptem pověděla, že jestli se ti dva budou tak courat, jídlo si najdou sami. Fari se jen pousmála, ale byla moc měkká na to, aby je nechala hladovět, to Ahura věděla moc dobře.

Fari do ni strčila, aby upoutala Ahuřinu pozornost a ukázala na puklinu před námi. { Budu tam první! Doufám, že tam na nás čeká minimálně wyverna.} S tímto skoro bojovým pokřikem Ahura vyběhla, tasila jednu ze svých šavlí a jala se prozkoumat vstup do ni. Před vstupem se zastavila, otočila se přes rameno a zadívala se na Bua, kterému stoupání dávalo zabrat a propotilo mu jeho košili. { Nemám vás vzít na záda, pane?} Teatrálně se uklonila a ukázala na kavernu.
Nazira byla klidná, proto Ahura usoudila, že se nemusí strachovat, že by na ně vyskočila banda lapků, amulet na jejím krku se také nechvěl. Obeznámila s tím ostatní a potom odstrojila koně a připravila ležení pro sebe a Bua. O několik chvil později začalo být v jejich provizorním příbytku teplo a voněla zde večeře, o kterou se postarali Abdi a Fari.
Poděkovala jim, za skvělé jídlo a rozhodla se, že ona bude mít první, nejdelší hlídku a potom vzbudí Fari. Muže chtěla nechat po náročné cestě vyspat.

Během své hlídky několikrát přiložila do ohně a jinak poslouchala zvuky noci a spokojené oddechování zerrikánských společníků. V polovině noci vzbudila Fari, popřála ji klid a sama se uložila na kožešinu vedle Bua.

Ráno přišlo velice rychle, Ahura zaklela, když viděla tu slotu venku. Nemeškala a mezi tím láteřením se oblékala do své zbroje a balila cestovní zavazadla, která ukládala ke do stínu, tak, aby nebyla na první dobrou vidět. Poděkovala svým přátelům za obstarání Naziry, kterou mezi balením stihla pohladit po nozdrách a podělit se s ní o jablko, které měla pro ni schované. Dala ji instrukce, aby byla hodná kobylka a nešikanovala ostatní koně. Ahura dobře věděla jaká Nazira je. Nazira odměnila Ahuřinu přednášku o slušném chování tím, že chňapla pysky po její paži, než se stačila zakousnout, Ahura uskočila a zlostným pohledem si ji změřila. {Příště žádné jablko!} Ahura se zatvářila uraženě a kobyla se k ní otočila zadkem.

Bu rozmlouval s bohy a Ahura se pousmála nad věštbou, kterou Bu sdělil. { Sice u toho umřeme, ale budeme náramně šťastni.} Zatla ruku v pěst a zvedla ji do vzduchu a její oči prozradí, že je nadšena. Popoháněla svou skupinu kupředu a poskakovala okolo nich. Zuby otevřela lahvičku s lektvarem, který posiloval její smysly a obrátila ji do sebe. Otočila se na zbytek své skupiny, v obličeji se ji objevily černé žilky, které byly patrné hlavně okolo očí, ty byly zalité černí, neznámé by to mohlo vyděsit, ale oni již byli zvyklí na zaklínačské lektvary. Ahura teď viděla ve tmě a vnímala vše o trochu lépe. O několik úderů srdce později se pod nimi rozechvěla zem a Ahura se otočila na ostatní, aby zkontrolovala, zda jsou v pořádku. Pod jejíma nohama se otevřela průrva, ale ona stačila zareagovat a doskočit tak, aby si nenamlela, vypadalo to o poznání elegantněji, než to co předvedli muži. Musela se kousnout do jazyka, aby se nezačala smát. Odplivla si ho písku a nabídla Buovi ruku. {To bylo pro začátek dobré.} Začala si z kalhot oklepávat špínu.

Potom si Ahura prohlédla kam vlastně dopadla a nevěřícně koukala, když se vzpamatovala, zeptala se Abdiho, zda je v pořádku, na Fari se jen usmála a zvedla palec jejím směrem. Amulet na jejím krku se chvěl a pulzoval, cítil silnou magii. Vyžádala si klid, aby jim to sdělila a také to, že v hlavě slyší hádanku v rodném jazyce, který zní jako její přítelkyně Shirat. Byla zmatena, nebyla schopna nad hádankou přemýšlet, dávala si pozor, aby na ně něco nevyběhlo a řešení nechala na Buovi.

Mimo herně:
Použit elixír kočky

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 92
Registrován: 03 čer 2020, 22:17

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od Aldarey alias Látal » 23 led 2022, 11:30

Skupina H1 (Irviel, Aldarey, Kathika)

Vybrat si tento den pro doplnění zásob se nejevil jako nejlepší nápad. Co zprvu vypadalo jako ranní deštík, se nakonec ukázalo jako pěkný liják, který ne a ne polevit. A tak Aldarey, zabalený ve svém plášti, mohl jen v duchu nadávat a míjet rostliny s uzavřenými květy. Sbírat v této slotě byliny nemělo absolutní smysl. Už by se byl otočil a zamířil zpět do vesnice, ve které právě přebýval a učil sedlákovy haranty číst a psát (což se jevil jako nadlidský úkol, protože ta svoloč se více, než studiu, věnovala hádkám a pošťuchování se mezi sebou). A tak si potřeboval nejen doplnit zásoby, ale pročistit si hlavu. Jeho úmysl vrátit se však byl okamžitě zmařen jeskyní. Když nemůže sbírat byliny, tak by se mohl podívat po nějakých houbách. Pár jich znal. Takže možná se dnes s prázdnou přeci jen nevrátí...

Když se ocitne v jeskyni, tak si sundá mokrý plášť, který vyklepe od dešťových kapek, než si jej znovu obleče. Kápi však již nechá nepoužitou splývat na zádech. Rozhlédne se a v duchu si jen může postesknout, že sebou nemá louč. Jeskyně se jeví jako vcelku rozlehlá. Nu, nezbývá, než se spolehnout jen na svůj zrak a jít jen tam, kam vidí. A tak jde dál a dál, rozhlíží se přitom do stran, zda uvidí nějaký známý klobouček houby. Když tu najednou se ozve křupání následované otřesem. Než stačí cokoliv udělat, tak padá. Naštěstí zem není příliš vzdálená. Dopadne na všechny čtyři jako nezdařilá imitace kočky. Následně musí uskočit, když se ozve lomoz kamení. Opřen o stěnu si otře hřbetem ruky tvář a podívá se na dlaně. Má na nich pár oděrek, ale jinak je celý. Nezbývá tedy, než svou pozornost upřít na to, co se právě stalo. Pohledem přejede podlahu posetou kamením "tak to bylo o fous" zamumlá si pro sebe a rozhlédne se. Až teď mu dojde, že tam, kam se propadl, je světlo tak tohle je hodně zvláštní. A není tu sám, což mu hned potvrdí hlas, ženský hlas, který se ptá kdo jste? Otočí se za ním a překvapeně zamrká. Šálí jej snad zrak a nebo jí skutečně vidí? Jeho překvapený výraz ale ustupuje stále zřetelnějšímu úsměvu. Tohle byla ona! Jeho krásná neznámá. Stojí tu kousek od něj! Jak často na ní myslel! "Žiješ. Ty žiješ!" A v tom prostém konstatování holého faktu lze vyčíst jeho radost nad tímto shledáním. Čort vem, že jsou kdo ví kde a co jim může hrozit. Našel jí! Rád by řekl víc, ale neznámý, i když příjemný hlas, jej přeruší. Elfka reaguje ve své rodné řeči. Aldarey sotva rozumí tomu, co říká. Kdysi, ano, už je to tak dlouho, jí mluvil skoro plynně, ale teď, když takovou dobu žil mezi lidmi, na ní skoro zapomněl. Zněla vyděšeně? Možná ano. Tak rád by jí za jiné situace vzal do náruče a konejšil jí, ale sám byl z toho všeho tady značně udivený. Až když elfka znovu přejde do obecné, tak přikývne, že to také slyšel. Zaměří se na ten neznámý hlas “Stříbrovlasá panna, či orel stříbrný. Pouze jeden z nich vás zmerčí, jak náhoda určí.“ Co to má být? poškrábe se ve vlasech. Elfka znovu začne mluvit ve své řeči. Teď musíš myslet. Soustřeď se jen a jen na to a uzavře se do svých myšlenek.

| +
"Zní to jako nějaká dětská hádanka" zamumlá si a začne přemýšlet nad tou pro něj nejvíc zapeklitou částí orel stříbrný. Stříbrný orel přeci není, takže to nebude orel, jako živý orel. Kde mohu vidět orla? Redanský erb má orla, ale ten je bílý. Kde jinde? Kde jinde... snaží vybavit si, kde jinde ještě může být vyobrazeno toto erbovní zvíře a ještě ve stříbrné stříbrovlasá panna, či orel stříbrný. Takže tam musejí být oba? Hm... Ale vždy je tam jen jeden. Záleží na náhodě. Náhoda a stříbro. Že by? Mince mají orla a ženu! A jak nejlépe zkusit štěstí, než hodem mincí? "je to peníz, stříbrná mince" zašeptá odpověď a podívá se po ostatních, teď už zpět v realitě.
Obrázek

Obrázek

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 344
Registrován: 20 říj 2018, 21:36

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od Belan » 25 led 2022, 03:53

Skupina P (Julian, Chris, Timea)
Po vyslovení řešení se ozve docela příjemný zvuk cvaknutí dveří na pravé stěně. Které to jsou je jasné, protože jsou jako jediné lehce pootevřené. Také zesílí praskání u stropu, který se začíná bortit. Ať už je za těmi dveřmi cokoli, bude to nejspíše lepší než zával sutin.
Tato místnost je čtvercového půdorysu s dveřmi po vaší levici. Z vedlejší místnosti se sem dostalo o něco více než jen sádrový prach, otřesy uvolnily několik ozdobných prvků, které se zřítily na zem. Zbytek místnosti je podobný předchozí ve zdobení, jen tady je barva do lehké broskvové a někde jsou i náznaky fresek. Jen stěna za vámi je značně popraskaná. Na zemi se válí spousta kostí, upadlých ozdobných prvků a kusů kamene. Zvláštní je, že jsou zde pouze jedny dveře, které dokonce načervenale svítí. Rozhodně nejdou přehlédnout. Timein medailon se náhle roztančí, stejně jako Julian ucítí prudký tah aktivovaného kouzla. Kosti se totiž začnou posouvat a skládat dohromady v pokusu složit několik lidských koster, které se nechovají přívětivě. Ale vše zlé je pro něco dobré, některé kostry jsou uvězněny pod spadlými kusy stropu a některé se zase složily nesprávně. Dvě kostry se do sebe zasekly žebry, další na vás kouká lebkou, která se z nějakého důvodu usadila v pánvi a má trochu problém s navigací k vám. Uvězněná kostra se po vás natahuje a tváří naštvaně, jak to jen výraz holé lebky dokáže, ale pokud se k ní nepřiblížíte, ničeho nedosáhne.

Nejen hádanky tu čekají | +
Mimo herně:
Dvojitá kostra
2 kostky

Obrácená hlava
2 kostky

Normální kostra
3 kostky

Šmátrající kostry
1 kostka



Skupina B (Busaraji, Ahura, Amaris)
Po vyslovení řešení se ozve docela příjemný zvuk cvaknutí dveří na přední a pravé stěně. Které to jsou je jasné, protože jsou jako jediné lehce pootevřené.

Dveře na přední stěně vedou do místnosti, která vypadá jako široký obloukový tunel, který je obložený tmavě modrými až černými kachlemi. Jsou tam sice svítící koule v pravidelných rozestupech, ale ta barva jako by světlo vysávala. Připadá vám, že není vidět daleko. Ahura by s pomocí Kočky při dobrém odstínění světla uviděla, že se tunel zatáčí doprava a na hranici dohledu se větví.

Dveře na pravé straně vedou do čtveraté místnosti, kde je opět vidět mnohé dveře. Místnost je bohatě osvětlená a tak všichni můžete obdivovat výzdobu, která vypadá jako vyrobená z lapisu lazuli. Nejen obložení stěn, které jednoduše pouze vypadá, ale i podlaha a strop jsou tím obložené. Je to velká spousta malých destiček, které velmi těsně pasují na sebe a vrypy v nich dohromady tvoří složité a překrásné ornamenty.
Zaklínačské medailony neustále hlásí přítomnost magie v okolí, už ne tak překvapivě.

UPDATE:
Po zvolení místnosti obložené lapisem lazuli se ozve stejný hlas jako minule jakmile se celá skupinka sejde v místnosti. Hádanka zní takto.

"Při cestě tam ho do hlavy ho tloukli, při cestě ven, za krk ho tahali."


Rukavice téměř nikdy nesundává a zástěru má sbalenou ve vaku.
Belan momentálně vypadá jako v avataru.

Obrázek
Obrázek

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 89
Registrován: 27 bře 2018, 11:00

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od Varren » 25 led 2022, 11:50

Úvod s Timeyou


Bylo nebylo, po pár pivech a panácích se sympatickou zaklínačkou Timeyou se trpasličí spisovatel rozhodl jít hledat inspiraci takříkajíc do terénu. Jakožto odbornici na divoce žijící monstra a netvory různých tvarů a velikostí nechal mladou dívku vést. Sám nehodlal být tak úplně přítěží, takže si s sebou nesl alespoň svou věrnou kuši. Těžko říct, nakolik mu bude k užitku, ale rozhodně to bylo lepší než zápasit s havětí holýma rukama.
Byl to zvláštní pocit, vrátit se do šera jeskynních tunelů, skoro nostalgický. Pokud o to Timeya stála, vyprávěl jí nějaké veselé historky z Oxenfurtu, ale jinak se spokojil s tím, že bude mlčky kráčet vedle ní.
Když se ozvalo vzdálené zadunění oznamující, že venku se rozhodly zuřit živly. „Vskutku příhodná náhoda. Třeba přejde, než to tady vyřídíme,“ odpověděl zaklínačce podobným tónem. A to bylo to poslední, co si řekli.

Skupina S (Varren, Rianne, Freyja)

A pak si připadal na chvíli jako v tom pamfletu jistého nilfgaardského vychovatele, který se zjevně musel oddávat různým omamným substancím. Padal totiž, ale bohužel bez vtipných rekvizit, které by na něj řvaly „Sněz mě! Vypij mě!“ A možná to bylo dobře.
Dopad byl tvrdý, ale po krátkém ohmatání zjistil, že si nic nezlomil. Možná narazil, ale to přejde. I kuše to kupodivu přežila bez úhony. Ale kde byl jeho milý doprovod?
Rozhlédl se kolem, po popadaných kamenech. Zaklínačka nepatřila mezi nejmenší, kdyby ji nějaký zavalil, čouhala by zpod kamene ručka, některá z dlouhých nožek... ale dívka se podle všeho nikde neválela, ani ta její páska přes oko po ní nezbyla.
Trpaslík přestal pátrat na zemi a rozhlédl se po stěnách. Oprava, zaklínačka se neválela tady, ale mohla se válet za některými dveřmi. Dveře, jak podivné...
„Timeyooo!“ zahalekal Varren, tak hlasitě, jak mu jen kapacita širokého hrudníku dovolovala. „Slečno Timeyooo!“ A naslouchal, jestli náhodou neuslyší za některými dveřmi odezvu, bouchání, hlas, cokoliv.
Tedy ne, že by ji slyšel, další nedobrovolní obyvatelé té místnosti mu celkem prakticky znemožňovali slyšet cokoliv dalšího. A pak tu byl i ten hlas v hlavě. Těžko říct, co bylo nepříjemnější.
Přejel obě dvě ženy... protože ženy to nepochybně byly... zkoumavým pohledem. Ne, myšlenku, že by se Timeya rozdvojila, zavrhl hned zezačátku... na to se obě dvě dámy docela dost lišily. A pokud by to mělo být půl na půl, pak té elfce s kočičíma očima v některých partiích na Timeyu dost hodně přebývalo.
„Já jsem Varren, těší mě,“ zabručel poněkud rozladěně a promnul si těch pár řídkých chlupů na bradě. A pak i spánky, protože mu ze štěbetání té elfky poněkud začínalo zvonit v uších. Musel se soustředit.
K Varrenovi se doneslo, že nějaká banda ofírských pirátů měla nepěkný zvyk. Zajatcům z vyrabovaných lodí přivázali ruce k tělu, a pak je hodili do vody, ať si poradí. Říkali tomu prý „Hra na oliheň“. A podobně svíravý pocit teď Varren měl. Jako by mu někdo přivázal ruce k tělu a nechal ho napospas neznámu a hlubinám, co naháněly strach. Ale jak se naučil při psaní oněch dobrodružných románů, ten, kdo podlehl strachu hned ze začátku, se nikam daleko nedostal. A on nehodlal bídně skončit jako jedna z vedlejších postav, co občas spisovatelé krvavě odepsali pro dramatický efekt.
Takže, co mu zbývalo jiného než přistoupit na pravidla hry?
„Taky ho slyším,“ přikývl suše. „A ano, to by smysl dávalo.“
| +
Rozvinul vlastní hypotézu: „Místo, kde hoří oheň, ale nešíří se. Takže musí být ohraničené a kryté, aby do něj nepršelo... proto ta střecha. A plamen vydává nejen teplo, ale i světlo... a spoustu požárů už vzniklo tím, že někdo neopatrně převrhl lucernu. Takže lucerna, rozhodně, ano.“ Souhlasil. „Pokud se tedy nedali kněží Věčného ohně na hortikulturu a nepěstují si Věčný oheň v nějakém skleníku, aby místo výhonků měl malé plamínky,“ uchechtl se té představě.
„Lucerna!“ Vykřikl do místnosti, aby je nehmotný hlas dobře slyšel. A čekal, co se bude dít dál.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 165
Registrován: 29 čer 2020, 11:12

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od Timeya » 25 led 2022, 14:27

Skupina P (Chris, Julian, Timeya)


Timeya oba dva pozorovala svým nyní odhaleným dvoubarevným pohledem s notnou dávkou podezíravosti, ačkoliv s postupem času a s postupem toho, jak oba muži promluvili se její pocity z podezíravosti změnily spíše na směsici ne příliš nadšeného očekávání, co z nich nakonec vyleze.
Dlouhán se světlými dlouhými vlasy ji nejdřív vybídl ke slušnému chování a sám se zmínil o tom, že i on byl oddělen od svého společníka při onom nešťastném pádu. Timeya jenom protočila oči, protože to poslední, na co měla nyní náladu, bylo kázání o slušném chování. „Omlouvám se, zmátl mě ten hubený vytáhlý výzor,“ pokrčila Timeya ledabyle rameny v omluvě, když se světlovlasý dlouhán ohradil proti označení „Vidlička“. „Ačkoliv si v tom my dva asi stejně nemáme co vyčítat,“ dodala o něco znuděnějším tónem. Dlouhán byl dokonce i o něco málo vyšší, než ona, ačkoliv ne o moc, protože se mu stále mohla dívat zpříma do očí i při své pro na dívku poměrně děsivé výšce šesti stop.
Poté se ozval i druhý muž, kterého si Timeya označila jako Páska – ten tak sice možná nevypadal zevně, ale dle jeho způsobu mluvy to bylo označení přesné podle jeho chování. Zdálo se, že mladá Zmijka narazila na dva extrémy – pedantskou Vidličku a oprsklého Páska. A tahle skupinka by měla podle dlouhána spolupracovat... Timeya si nedokázala představit, jak.
Uvědomila si ale jednu věc – šla na lov střízlivá. Těch pár piv a panáků v hospodě nepočítala, ty už se dávno ztratily v zaklínačském metabolismu, ale měla tím na mysli svou placatku s režnou pálenkou, jako poslední záchranu. A hlavně jeden z jejích hlavních zaklínačských „elixírů“, který užívala téměř před každým lovem. Protože za střízliva by to nebyla žádná zábava.
Vytáhla malou placatku schovanou za páskem, otevřela ji a než se napila, ještě jednou se podívala na své dva společníky, kterýžto pohled ji pouze utvrdil v tom, že napít se zní jako dobrý nápad. Povzdechla si a překlopila do sebe hlt, který by se mohl rovnat dvojitému panákovi. „Jo, tohle to chtělo,“ řekla si spíš pro sebe, když cítila pálivou kořalku, jak jí rozehřívá nitro.
Možná to bylo právě toto posilnění, které jí takříkajíc „projasnilo mysl“, protože se jí následně zcela náhodou podařilo hádanku rozluštit. Její odpověď měla několik následků. Prvním bylo lupnutí a mírné pootevření dveří nalevo. Druhým efektem bylo varovné zadunění a tiché varovné šustění padající omítky. A posledním efektem byla Páskova poklona.
„A co bych s ní měla dělat?“ odpověděla mu trochu ironickým tónem se zvednutým obočím, když jí sdělil, že jí patří jeho poklona. Skutečně si nebyla jistá, jestli by jim teď vzájemné zdvořilosti skutečně k něčemu byly. Ozval se další varovný šustot sypané omítky, který jako by je všechny zdvořile upozorňoval na to, že je nejvyšší čas vypadnout. A pootevřené dveře se zdály jako nejlepší, respektive jediná úniková cesta. Ale stejně tak to mohla být past.
Ale co, zbraně u sebe mám, ubránit se umím, řekla si pro sebe a mlčky se vydala k oněm dveřím, které obezřetně otevřela a následně sebevědomě vstoupila dovnitř. To nicméně neznamenalo, že by neměla oči na stopkách a své zaklínačské smysly v pohotovosti. A jestli se její noví společníci nerozhodli riskovat zavalení sutinami ve vedlejší místnosti, nakonec se v ní octli všichni tři. A začali se dít věci. V prvním okamžiku Timeya ucítila na hrudi zběsilé roztancování svého medailonu, které muselo být patrné i zvnějšku, přestože jej měla jako vždy schovaný pod svou koženou zbrojí. Její varovné zařízení se nemýlilo – kostry na podlaze začaly nějakým zvláštním kouzlem ožívat a podle všeho neměly zrovna přátelské úmysly – ostatně i kdyby měly, Timeya o objetí od kostlivce zrovna dvakrát nestála – na vychrtlíky obecně nikdy moc nebyla.
„Tak – hodláte to zabít, nebo je nejdřív taky pokáráte za to, že se nepředstavili a nepotřásli vám rukou?“ otočila se s ironickým úšklebkem na vytáhlého blonďáka, ačkoliv jí připadalo, že i když v ruce drží hůl, tak to nebude typ, který by kostlivce zabíjel denně. Ale mohla se mýlit. „Ale tamten se o to vážně snaží, třeba byste ho za to měl pochválit,“ naznačila hlavou směrem k uvězněné kostře, která se po nich snažila natáhnout. Ale na žerty teď už příliš času nezbývalo, protože siamská dvojčata a lebka v pánvi se začínaly nebezpečně přibližovat. Automatickým pohybem vytasila oba dva tesáky a vrhla se proti kostrám.

Mimo herně:
Obrácená hlava (2 kostky)
Timeya hodil/a 2d6 a součet kostek je 7:
4, 3

Celý kostlivec (3 kostky)
Timeya hodil/a 3d6 a součet kostek je 15:
6, 6, 3


Timeya - útok
Obratnost (4) + Boj s krátkými meči (4)
Timeya hodil/a 8d6 a součet kostek je 19:
1, 4, 3, 1, 2, 2, 1, 5

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 344
Registrován: 20 říj 2018, 21:36

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od Belan » 25 led 2022, 15:25

Skupina S (Varren, Rianne, Freya)

Klika cvakla, dvéře letí. No ne až tolik. Lehce se pootevřou dveře na pravé straně po zodpovězení otázky.
Další místnost je stále cítit vlhkostí a tentokrát jsou už opravdu vidět i kapky vody. Žádná stěna tentokrát není čistá skalní stěna, ale všechny vypadají jako hrubě opracovaná skála, do které někdo vytesal základ vzoru kostek, pak odešel a už je nedodělal. Místnost je čtveratá a docela velká. Na každé stěně jsou čtyři stojany se světly. Také tu vidíte jen jedny dveře po vaší levici. Na zemi jsou různé kusy kamení a větviček a ozve se vrčení. Zhruba v tu dobu se ozve medailon Rianne, že krom magie tu něco číhá nehezkého. Pak už všichni uvidíte, co je zdrojem vrčení. Vypadalo by to jako holý pes zasažený prašivinou, jen kdyby to nemělo 6 nohou a více řas tesáků v tlamě, které vám to ukazuje. Kousnutí bude skoro určitě bolet. Vypadá to, že hnízdo mají hned vedle dveří za velkým kamenem.
šestipsi | +
Mimo herně:
Šestinohý asipes
3 kostky

Tmavý další takový
3 kostky

Mohutný
4 kostky


Rukavice téměř nikdy nesundává a zástěru má sbalenou ve vaku.
Belan momentálně vypadá jako v avataru.

Obrázek
Obrázek

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 140
Registrován: 13 pro 2021, 10:00

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od Busaraji -Bu- Ghulam » 25 led 2022, 16:01

Skupina B (Busaraji, Ahura, Amaris)

2. místnost


Poté co jsme se definitivně shodli na odpovědi, respektive když ostatní můj návrh odsouhlasili, zřetelnou zerrikánštinou jsem naši odpověď vyslovil. Chvilku se nic nedělo, ale pak se ozvalo zřetelné “klap, klap”. Trhli jsme hlavami za tím zvukem, přesněji ze strany na stranu, protože jedno klapnutí se ozvalo před námi a druhé napravo. Dvoje dveře se pootevřeli. Takže buď máme volbu a nebo je to nějaká lest. { Chceš si s námi hrát? A kdo vlastně jsi? O co ti jde?} Pohlédl jsem ke stropu a položil otázku, která v hlavě vrtala nám všem.

Mezitím jsme se přesunuli k pootevřeným dveřím před námi a nahlédli. Temná, klenutá chodba, částečně osvětlená žnoucími koulemi. I když jsem proti chodbě pozvedl lucernu, zdálo se jako by temnota v chodbě světlo požírala. Ahura si přidržela zřetelně se chvějící medailon a chvíli do temnoty mžourala. {Přijde mi, že se stáčí a větví} Oznámila nám nakonec. Takže další volby, z toho jsem nebyl nadšený. Stejně tak jako z celé té chodby, přesně tak nějak bych si představoval podsvětí, kterému vládne Ocvist. Sice nás sem jeho znamení přivedlo, ale následovat ho tudy jsem úplně netoužil. Takže co ty druhé dveře?

Přesunuli jsme se k pravé stěně a podobně jako v případě prvních dveřích, i zde jsme opatrně nahlédli do místnosti. Volby, volby a zase volby, na první pohled bylo zřejmé, že ani tady se jim nevyhneme. V téhle místnosti bylo hned několik dveří, ale jinak vypadala o poznání útulněji. Ahura nám kývnutím potvrdila, že i zde cítí magii a já pak tázavě koukl po ostatních.

Pohled mi padl ještě na několikero zavřených dveří v naší stávající místnosti a i když jsem nápad přednesl, rovnou ho i zavrhl. {Možná bysme mohli zkusit otevřít některé z těch zavřených, ale ta magie tady si s náma asi bude hrát jak ona chce a nemuselo by to být zrovna moudré. Takže kudy dál? Já bych volil tuhle místnost} Fari zvedla hlavu k díře, kterou jsme sem propadli a nelibě dala vědět, co si o průzkumu myslí. {Možná bysme to s Ahurou vylezly, hodili vám lano a prostě jsme se mohli vrátit. Ta magie si tady s náma bude hrát a kdo ví co s náma bude až s náma skončí.} Odplivla si a zavrčela. {Ani bojovat s tím nejde, musíme skákat jak si to kouzlí. Ale jestli tu chcete zůstat, neopustím vás.} Byl to validní argument a vcelku rozumný, na druhou stranu, má zvědavost byla větší. A pak, věřil jsem v naše draky, když nás sem přivedli, jistě to má nějaký význam. A tímto jsem také na svou stranu přiklonil Abdiho.

Ahura, ta na Farin návrh jen trochu nesouhlasně zavrčela. Ona nevypadala, že by se chtěla vracet. Jako šelma v kleci obcházela po místnosti, tu a tam přiložila ucho k zavřeným dveřím a nebo nahlédla do těch pootevřených, a s každým nahlédnutím hlavu zvědavě strkala hlouběji do místnosti. {Tak který? Co se vám líbí víc? Půjdeme sem? Nebo tudy? Honem, pojďte už někam.} Nadšeně a zároveň netrpělivě během svého obcházení chrlila otázky. Kdyby neměla oči zalité černí po lektvaru, zářily by jako dvě slunce. Ona toužila tenhle komplex více prozkoumat a bylo jí jedno jak. Proto, když zase nakukovala do té místnosti obložené lapisem, slovně jsem jí popostrčil a vyrazil za ní {Tak tam vlítni.} A hned v zápětí mi došlo, jaký by to mohlo mít efekt, proto jsem ještě rychle doplnil: {Ale opatrně!}

Fari na to na to jen mlčky kývla a spolu s Abdim vyrazili za námi. A tak zerrikánská družinka vstoupila do té pravé místnosti honosně ozdobené lapisem lazuli.
Busaraji "Bu" Ghulam
Buovi NPC společníci | +
Abdi - Busarajův asistent a učedník (#008080)
Fari - Lovkyně, stopařka a Abdiho družka (#BF4000 )
Nasrin - Válečnice a skutečná Tamatiho teta (#800000)
Soraya - Bardka a hadí tanečnice (#BF0080)
Tamati - Mladý grazlík, všeználek a všeuměl (#00BFFF)
Tarsa - Vědma, čarodejnice, weirdo (#8040FF)


Obrázek
Obrázek

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 133
Registrován: 12 srp 2021, 10:49

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od Freyja an Varg » 25 led 2022, 16:33

Skupina S - Freyja, Rianne, Varren

Trpaslík volal jakousi Timeyu. Vypadalo to, jako by cestovali společně, ale to, co se stalo v jeskyni, je rozdělilo. Ale jak je to možné? Nedávalo jí to smysl už vůbec. Představil se jim ale jako Varren, i když poměrně rozladěně, což se mu nemohla divit, jelikož ona sama se necítila ani trochu ve své kůži.

To blonďatá elfka byla jiný oříšek, ta na její vkus mluvila až moc. Nejhorší na tom bylo, že si myslela, že její zaklínačský medailon na ni reaguje. K zaklínačům rozhodně důvěru neměla, vždyť lovili monstra, tedy i ona by mohla zaujmout pozici v jejich hledáčku, a to se jí vůbec nelíbilo. Ten zaklínač, kterého potkala na Skellige, na ni sice nezaútočil, ale rozhodně to nemohla vzít jako pravidlo. Vykulila oči a trochu od ní poodstoupila, když zmínila svoje dýky, pak se v ní ale vzedmula jistá vlna vzteku a ona Rianne propálila zlostným pohledem. Chtělo se jí zavrčet, ale ovládla se, vypadalo by to divně. Nic neříkala, alespoň nahlas ne, ale v duchu si pomyslela. A já mám zuby, ty krávo, a taky se je nebojím použít… v nejnutnějším případě. Naštěstí si to elfka rozmyslela a usoudila, že medailon reaguje na magii. Ona sama samozřejmě vycítila, že tu něco nehraje, ale to bylo snad jasné už jen od pohledu. Černovlasatá kráska, jak ji zaklínačka oslovila, ji nijak neuchvátila, ale rozhodně to bylo lepší, než kdyby na ni vytasila ty dýky.

„Ne,“ odsekla jí. „Pobývám zrovna v Redanii,“ dovysvětlila. Bohyni prozatím nekomentovala. Při jejím dalším výstupu ji jen s povytaženým obočím sledovala, zda se nezbláznila. Možná za to mohl ten pád, nebo už snad taková byla předtím? Díra v její hlavě, kterou Rianne vytvářela svým neustálým drnčením, se stále zvětšovala. „Jedno vím jistě, nejsem žádná bohyně a už jsem se představila a jsem… štítonoška,“ doplnila po drobném zaváhání. Boj se štítem si ostatně už znovu osvěžila a jeden, typicky skelližský se jí houpal na zádech, pokud tedy neutrpěl tím pádem žádnou újmu. Raději ho hmatem jedné ruky zkontrolovala. Vypadal celý.

Pak se ale ozval hlas a samozřejmě se musela zeptat, zda ho slyší taky. Oba dva její společníci to potvrdili. Každopádně výklad Rianne se trochu lišil od toho, co slyšela ona. Že by měl každý svůj vlastní vnitřní hlas? Tohle místo se stávalo čím dál tím podivnější. „To není hatmatilka, ale skelligština a říkala jsem, ať se majitel toho hlasu ukáže,“ ovšem nezabralo to, protože nevyšel nikdo.

Všem jim byla přednesena stejná hádanka, na kterou hledali odpověď. Shodli se na tom, že znají správnou odpověď. Po jejím vyslovení se něco stalo. Jedny dveře z toho zástupu klaply, zřejmě se tedy otevřely, zamířila k nim. „Musíme to zkusit, jinou cestou se ven asi nedostaneme.“ Jakmile dořekla ta slova, vzala za kliku o dveře otevřela.

Ocitli se společně v další místnosti, vypadala úplně jinak, než ta předešlá, podobala se jeskyni, ale stěny byly až moc opracované na to, aby vznikla přirozeným působením přírody. I zde se nacházely dveře, chtěla se k nim vydat a zkusit je, ale zaslechla nebezpečné vrčení. Zarazila se, skoro spíš až ztuhla. Zpoza dveří se k nim blížilo něco, co v životě neviděla. A nebyla to jen jedna potvora, ale rovnou tři. Opatrně si stáhla svůj štít ze zad. Měla pocit, že se je to tady spíš snaží zabít, než aby jim to, ať už se jednalo o cokoliv, dovolilo odejít. Její zbystřené smysly se jí ale teď mohly hodit. Nepronesla ani slovo, jako by měla strach, že jakmile promluví, všechno bude v háji a ty šestinohé potvory dostanou výhodu. Pak se na dva z nich vrhla.

Sled událostí nabral rychlé obrátky. Když zaútočila na prvního a uštědřila mu pěknou ránu štítem, musela náhle řešit, že na ni zezadu útočil i druhý z nich, takže jí nezbývalo, než se rychle otočit a udělat to samé i s ním. Měli ale tuhý kořínek, takže chvíli trvalo, než se svými ranami štítem vzala po držce tak, až se oba váleli na zemi a už nevstali. Ty potvory možná nebyly mrtvé, ale rozhodně by nějakou chvíli mohly zůstat alespoň omráčené, dost na to, aby se odtud dostali. S tím dalším si už ale ona sama nedokázala poradit, takže spoléhala na to, že to vyřídí její společníci.
souboj | +
Mimo herně:
asipes - 3 kostky
Freyja an Varg hodil/a 3d6 a součet kostek je 8:
2, 5, 1


asipes tmavý - 3 kostky
Freyja an Varg hodil/a 3d6 a součet kostek je 9:
1, 3, 5


Freyja útok
Síla (2) + boj se štítem (2) + talent
Freyja an Varg hodil/a 5d6 a součet kostek je 18:
5, 6, 3, 3, 1

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 197
Registrován: 24 dub 2021, 17:31

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od Rianne » 25 led 2022, 19:17

Podívala se i na toho druhého, který začal vykřikovat jméno Timeyi. Překvapeně zamrkala a nakonec se k němu vrhla a objala ho. "Ty znáš taky Timču?! Tak to budeme kamarádky paní trpaslice! Moc ráda vás poznávám. Timča je má kamarádka! Ač jsme se seznámili za nepříznivých okolností. Ona je tu taky?! Kde? Teda.. Kde, to nevíme, ale musíme jí najít!" Vybalí na Varrena a jakmile ho pustí, tak si všimne, že nemá cosi navíc a zaúpí. "Herňajz kurvajz! Tož to sa mi len zdá! Já su zase spletla hento pohlavčisko!" Zanadává v trpasličí obecné řeči a povzdychne si. "Moc se omlouvám, ale nedávno jsem viděla poprvé trpaslici a neměla moc vous a ty.. Eh, já to nebudu rozmazávat, už takhle jsem to podělala a servírovala jako pokrm." Řekne zahanbeně a nakonec se usměje. "Jsem Rianne. Zaklínačka jako kámojda Timí. Jen z jiné školy. A musím uznat, že ti to velmi sekne Varrene." Zastříhá obočím. "Čím se takový trpaslík jako ty živí a dělá? Prosím, řekni mi nějaký příběh." Zacvrliká a následně už se otočí na Freyju.

Chvíli si jí znovu přeměřuje. "Takže máš jméno bohyně a nejsi bohyně? Co to je zase za hádanku? A štítonoška? Co dělá štítonoška v Redanii? Nemáte mlátit na Skellige ožralé mužské, kteří se vrátí pozdě z hospody? Nebo takhle jsem to slyšela, že to štítonošky dělají a je jejich povolání. Inu tak já jsem řezník! Porcuju s dýkami." Řekne k Freyje vážně a pak se rozesměje. "U Freyných cecků, tohle se povedlo!" Řekne se smíchem. "Jen žertuju. Dělám si srandu štítonožko." Řekne a pak se zaposlouchá. Freyja jí nakonec řekla, že jde o skelligštinu. Což Rianne došlo, ale jeden nikdy neví. Mohlo to být i kouzlo. Ria se podívá na Freyju skepticky. "A vypadá to, že tě neposlechl. Musíš víc vycenit zoubky vlčice!" řekne s úšklebkem a pak se zarazí. "Vlastně ne, medvědice! Jo, to je ono. Vy Skelližani jste odolní a drsní jak medvědi. Vlci jsou jinde. A v tlupě a vše dělaj společně. Nechci vědět asi úplně všechno zase na druhou stranu, proto medvědice. Já su kočka!" Zablekotá.

Dveře se po uhodnutí nakonec otevřou a Medvědice, ala bohyně vyrazí jako první. Rianne jí v tom rozhodně nebránila, alespoň se mohla podívat na její pěknej zadek... Pěknej zadek.. KDYBY BYLO ALESPOŇ TROCHU CO VIDĚT V TÉHLE TMĚ! Zanadává si a jde hezky za ní. Podívá se na Varrena a pokyne mu, aby následoval. "Tak pojď, tady nesplyneš s kamenem!" Řekne a vejde do další místnosti. Prohlídne si to a hvízdne. "Pane jo. Tohle asi neudělala jeskyně samotná. Tak kdo teda? Možná gnómové? Trpošové? Nebo snad i elfové? Člověk je na tenhle detail trochu tupej." Zabrblá a pak napne smysly. Všimne si několik potvořisek a rázem zastaví Varrena, pokud se snažil jít dál. "Stůj Varrene! Potvory tu jsou a tvá hruď musí zůstat bez zranění!" Řekne ostražitě s menším chichotem. A Freyja se jala předvést, co to znamená být štítonoška, začala mlátit štítem hlava nehlava a povedlo se jí i něco zasáhnout. Vypadali zvláštně, nikdy tyhle bestie neviděla. Skoro by řekla, že by to mohl být i Barghest, ale ti světélkovali zeleně. Nakonec se opřela o zeď a sledovala Skelližanku. "Sázím pivo, že jí budu muset stejně helfnout. Co ty?" Zeptala se klidně Varrena, ale pak si všimla, že se blížil další. Rianne bylo jasné, že bez pomoci to nedá a tak zajásala. "Vyhrála jsem pivo!" Zajásá a vyndá své dýky. "OI! Ty potvořisko! Tož to mi nebudeš lozit za někoho, koho chci dostat někam jinam!" Zahoukne na Mohutného a vrhne se na něj. Provede salto a další akrobatické kousky, zatímco se snaží bránit, ona seká a seká a trhá. "Ať žije sekaná!" Křikne, zatímco bojuje. Při tom se samozřejmě podívá i na Freyju. "Takhle se to dělá! Štítonoška by měla občas použít i ten meč, než jen štít a vtloukávat rozum!" Zahihňá se.

Mimo herně:
Mohutný
4 kostky
Rianne hodil/a 4d6 a součet kostek je 16:
3, 6, 1, 6


Elfské veličenstvo, boj s dýkami 4 + obratnost 4 + talent
Rianne hodil/a 9d6 a součet kostek je 34:
5, 2, 4, 4, 5, 3, 4, 6, 1
Naposledy upravil Rianne dne 27 led 2022, 20:19, celkově upraveno 1
Obrázek

"Kdo jinému monstrum zabije, ten na něj vidlema. Možná to není kdovíjakej citát, ale sedí to dokonale, místo toho, aby ti držgrešle zaplatili za hlavu té příšery." - Rianne

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 6
Registrován: 14 led 2022, 18:03

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od Amaris » 26 led 2022, 20:19

Amaris toho neměla zrovna na práci málo. V podstatě neustále se věnovala svému výcviku a uživení se. U Vlků se měla dobře, i když jí chyběl její 'otec'. Rozhovory s ním a jeho rady kterých se jí dostávalo, byly k nezaplacení i přes to že pocházely z jiné školy. Její loajalita k Vlkům byla ale neměnná. Dnešek nebyl vyjímkou. Jako vždy se vybavila, vzala si zbroj, vlasy si upravila do dlouhého copu.

Vyrazila z pevnosti rovnou do světa za novým dobrodružstvím a možná i další prací která by jí dopomohla k nějakému tomu penízu navíc.

Doba byla poměrně zlá. Nesnášela oslovení Vědmák. Spousta lidí se o tom už přesvědčila na svojí vlastní kůži. Někdy jí stačil jen jeden jediný pohled který jasně řekl že tak se rozhodně nejmenuje. O lidské rase si myslela své. Nebyla na ně nějak zlá, ale většina z nich se k Zaklínačům nechovala pěkně. Občas bylo ale dobré být za monstrum nebo zrůdu. Za někoho koho mají jenom na špinavou práci. Ne vždy to bylo tak špatné.

Lidé kteří měli nejméně byli většinou nejsdílnější. Poslední dobou jí ale chyběla společnost, i když si to moc nepřiznala. Většinou se ostatních stranila.

Když došla k jedné z jeskyní, řekla si že se musí podívat na to co se v ní nachází. Cítila jak jí to k ní táhne. Jeden nikdy neví kdy se v ní naskytne nějaké monstrum které bude moct zabít a třeba pak v další vesnici prodat za nějakou tu minci. Je třeba vzít život pořádně za pačesy. Jakmile procházela hlouběji a hlouběji, okolí se kolem ní měnilo. Při bližším prozkoumávání našla na stěně v držáku pochodeň, kterou zapálila využitím Igni. Pochodeň se stala jejím nejlepším přítelem. Z pouzdra si raději vytáhla i meč jak postupovala kupředu.

Vůbec neměla tušení jak k tomu došlo ale nakonec se ocitla v místnosti. Skutečné místnosti která měla tvar dlouhého obdelníku. Stěny byly obložené kachličkami modré barvy, podlaha z uměle vytesaných dlaždic. Ale co bylo nejdůležitější bylo to že všude byly dveře. Spousta dveří. Zával kterého si všimla jí zabraňuje přístupu k jedněm ze dveří.

Medailon se ale rozhodl že se zblázní. Začal značit magii a tak byla nějakou dobu v klidu než se ozval hlas, který označoval hádanku. “Jsem žlutavé oko v modrém obličeji. Mým pohledem sytí se svět. Jakmile oslepnu, stejný osud čeká i svět.“

Amaris nebyla úplně hloupá, i přes to chvilku přemýšlela a zvažovala svoje možnosti. Nakonec ale třeba tahle situace nedopadne vůbec špatně, proto se z hluboka nadechne a vyřkne odpověd:

| +
"Slunce."


Když to vysloví, levé dveře na zadní stěně cvaknou a ona k nim přejde a otevře je, stále ve střehu. I se svou pochodní a mečem v pozoru opatrně vejde do chodby co se zdá jako tmavý tunel. Snaži se našlapovat opatrně. Nevěří tomu co se nachází před ní ani pod ní. Je všem zvědavá co všechno jí tahle výprava přinese.

PředchozíDalší

Zpět na Archiv

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků