Victarion Slepowron erbu Černé Vrány
32 let
Kdysi býval rytířem, teď je troskou
VZHLED
Jak popsat Victarionův vzhled ? Řekněme... Umí zapůsobit. Jeho mohutná postava u drtivé většiny lidí vyvolá pocit, který jim velmi důrazně doporučí nechat meč, tesák, či jinou zbraň bezpečně v pochvě. Nadprůměrná výška, mohutná ramena a především vypracované tělo z něj dělají na pohled impozantního a nebezpečného protivníka. V obličeji je to pěkný chlap. Zájmena ženy si všímají jeho netradičně a hezky zbarvených, šedomodrých očí. Pokud ale člověk není pouze povrchní, a umí se podívat do očí jako do skutečného okna duše, uvidí v jeho hlubokých očích smutek, bolest a utrpení. Celkem ničím nezajímavý nos vynahradí větší rty a ostře řezané rysy. Tmavě hnědé vlasy nosí spíše kratší, nebo po ramena, záleží na době od poslední návštěvy lazebnic. Nosí také dvoudenní strniště, které si pravidelně holí sám břitvou. Oděn je obvykle do stříbrně zbarvené kroužkové košile, navrch vínově rudá kožená vesta, jezdecké kalhoty stejné barvy a materiálu. I přes to, kým byl, čím si prošel, si zachoval jednu fyzickou vlastnost. Stále, tak jako za svých šťastných let má vystřená a vyrovnaná ramena. To poslední mu zůstalo z jeho minulosti. Poslední kousíček šlechtické hrdosti.
POVAHA
Milý, zábavný, věčně usměvavý a optimistický,bláznivě zamilovaný, někdy až moc velký idealista. Přesně tak by se dal Victarion popsat ještě před 4 lety. Kdyby ho teď viděl někdo, koho kdysi znal... Inu, určitě by ho nepoznal. Ke svému okolí není milý, není ani nepříjemný. Je prostě nijaký. Nezajímají ho ostatní lidé. Jsou mu lhostejní, jejich osudy, jejich pohnutky, jejich starosti. Na své okolí se neusmívá, nemá žádný důvod, neboť viní většinu lidí ze zrady vůči jeho osobě. Není to ani optimista, ani realista, nijak se nevyhraňuje, ani nikam nezapadá, jednoduše proplouvá a řídí se podle své situace. Někdo by ho jistě mohl nazvat psychopatem, ale ani to o něm nevypovídá. Jedinou věcí, která ho dokáže vyhodit z normálu je jakákoliv zmínka o jeho minulosti. Ano, v tu chvílí jedná nepříčetně, skoro až šíleně. Velmi to dokáže rozhodit lidi okolo něho, a proto nemá žádně přátele. A jestli je loajální ? Loajální ke komu ? K Nilfgaardu ? Zabíjením Nilfgaarďanů se prakticky živil. K Redanii ? Och ano. Miloval tuto zem. Dokud ho nevyhnali jako zbídačeného psa. Svou rodinu ? Většina je mrtvá, a otec mu odepřel možnost rychlé smrti, místo toho zanechal Victariona v tomto zbídačeném stavu. Ne, Victarion není loajální nikomu. Jen sobě samému.
HISTORIE
Narodil jsem se v roce 1242 v pevnosti Vraní Skála. Byl jsem pátý syn v řadě, na dědictví jsem měl mizivé šance, ale rodiče byli bohatí, a tak bylo jisté, že se o mě zvládnou postarat. Společně se mnou přišlo na svět mé jednovaječné dvojče Natasha. Velmi jsme si rozuměli již v útlém věku. Byli jsme propojení, skoro jako jedna duše ve dvou tělech. Pokud sestře bylo zle, věděl jsem o tom, pokud se něco stalo mě, sestra to také pocítila, skoro celé dětství jsem byli nerozluční, a to nám zůstalo až do dospělosti. V jedenácti letech jsem začal být trénován nejstarším bratrem Richardem, samozřejmě pod dohledem mého otce.
A tak šel život dál, na severu Redanie(kde leží Vraní Skála, jestli jsem zapomněl zmínit) byla celkem nuda. Jistě, sem tam jsem s bratry a posádkou vyrazili pobít pár lapků, ale nikdy to nebylo skutečné dobrodružství, až jednou přijel na Vraní Skálu v noci posel, který vzbudil mého otce a o něčem celou noc mluvili. Hned tu noc odletělo několik desítek havranů do okolí, netrval ani týden, a probudil jsem se na zvuk válečných rohů... Ke Skále se rychle blížilo asi padesát jezdců, myslel jsem že se bude bojovat, ale otec nechal otevřít brány a jezdci vjeli dovnitř. S bratrem Martinem jsme doráželi na otce, aby nám pověděl víc, ale zatvrzele nás odbýval. Až o pár dní později jsem pochopil vzrušující pravdu. Vypukla válka. Snažil jsem se přemýšlet s kým asi může být Redanie ve válce, vyšla mi Temerie. Kaedwen byl sice soused, ale ten měl problémy s Aedrinem. Kovir byl jako vždy mimo. Jistě, na Jihu bylo mocné Císařství, ale to bylo stovky, možná tisíce kilometrů daleko. Tudíž to musela být Temerie. Moje sestra dostala opravdu velký strach z přicházející války, ale já jí utěšoval, že se jí nic nestane, že pojedeme na jih a Temerii ukážeme, že jí ochráním a že se jí nic nestane. Sestra začala brečet a utekla pryč. Věděl jsem že má o mě a o rodinu strach, ale tomu nemohla rozumět, přece když budu bojovat statečně, musím vyhrát. O to větší pro mě byl šok, když mi otec oznámil, že já ani Martin nikam nejdeme a budeme hlídat Vraní Skálu a naší matku se sestrou. Martin byl rád, ale já byl naštvaný, copak takhle získám slávu ? Mohl jsem se tedy jen dívat jak celé vojsko ze severu Redanie odjíždí, a mě nechávají tady.Psala se druhá polovina roku 1262. Zhruba o týden později jsem se dozvěděl chybu ve svém úsudku. Nešlo se do války proti Temerii, ale skutečně proti Císařství z Jihu. Za rok od tohoto momentu se vrátil otec s Richardem a Michalem. Boleslaw a Wenceslav padli v gigantické Bitvě na Soddenském pahorku. Našli je prý spolu, Wenceslav bránil svého těžce zraněného bratra Boleslawa proti přesile nepřátel, které nakonec podlehl. Domů se vrátili jen jejich těla a vyznamenání od krále Vizimira.
Po pohřbu obou bratrů jsem vstoupil do služeb Redanie. Chtěl jsem udělat kariéru důstojníka v armádě, já s Michalem a Martinem jsme tedy narukovali. Matka z toho dostala hysterický záchvat. Nesnesla pomyšlení, že by ztratila další syny. Ve stejné době odešla Natasha do Oxenfurtu studovat medicínu. Jednou jsem jí jel navštívit, zašli jsme spolu do krčmy, společně s námi šla i její spolužačka Veronika de Cantes. Byla to dívka krásná a chytrá, musím upřímně říci, že jsem se zamiloval. Veronika bylo něco, co v mém životě dosud chybělo. Myslím, že setra to věděla taky, a možná našemu setkání pomohla. Tak či tak, našel jsem lásku svého života. Chtěl jsem jí požádat o ruku, ale musel jsem získat svolení od jejího staršího bratra. Její otec padl ve stejné bitvě jako moji bratři. Tak či onak, Veroniku jsem miloval a byl jsem ochotný udělat cokoliv, abych si jí získal.
Osud mi ale nepřál, nastala další komplikace. Psal se rok 1268, a Nilfgaard znovu udeřil. S bratry jsme byli součástí 1. Korouhve těžké jízdy, byl zavelen přesun na Jih. Vymohl jsem si alespoň propustku na týden, abych mohl vidět ještě naposledy sestru a Veroniku. Když jsem přijel do Oxenfurtu, řekl jsem jí, proč teď hned nemohu požádat jejího bratra o svolení, a také že se asi delší dobu neuvidíme. Polil mě ledový chlad, když mi oznámila, že jede s mou sestrou na frontu pečovat o raněné. Prosil jsem jí, naříkal, přemlouval, možná i malinko vydíral. Nic naplat. Veronika i Natasha ! Obě byly zatvrzelé. Se smutkem jsem se rozloučil a odjel jsem na frontu.
Po sérii menších šarvátek se začala armáda Severu shromažďovat u Wyzimy. Čtyřicet tisíc mužů... Ani polovina z toho, v co král Foltest doufal. Důstojníci věděli, jakou má Nilfgaard přesilu. Dali jsme se na pochod. Vojska dorazila k vesnici s poetickým názvem Staré Zadky. Den před zahájením bitvy jsem prolézal zdravotnické zázemí a našel jsem Veroniku se sestrou. Jediné co na celé té věci bylo pozitivní, byl fakt, že byly poměrně daleko od linie. V případě prohry se mohly rychle dostat obě do bezpečí. Vynutil jsem si slib od Veroniky i od Natashy, že nebudou zbytečně riskovat, a že na sebe budou dávat pozor. V tu chvíli jsem se rozhodl. Vzal jsem Veroniku za ruku a napochodoval si to přímo před jejího bratra. Veřejně jsem ho požádal o souhlas ke sňatku. A on, ku podivu souhlasil. Srdce mi poskočilo štěstím. Co se mohlo stát ? Zítra vyhraju bitvu, a hned po bitvě si vezmu Veroniku
Začalo se svítat. Vojska byla seřazená v rovné linii, naše jízda tvořila zálohu. Začalo se bubnovat a troubit na rohy. Nilfgaard se dal na pochod. Trvalo snad celé hodiny než na nás "konečně" přišla řada. Strašlivě mě bolely ruce. Až tak moc jsem je měl nervozitou sevřené. Brigáda Vrihedd prolomila linie pěšáků. Přišla naše chvíle. Bylo nás o dost méně než elfů z Vrihedd, ale byli jsme pobití železem. V sevřeném šiku, oba bratry po svém boku, jsme se vrhli na Vrihedd a tvrdým náporem je tlačili zpět. Menší část se jich odtrhla a pokusila se nás objet, ale tam už čekala Šedá, která se s nimi vrhla do boje. Strach ustoupil písni krve. Jako lvi jsme se rvali ! Proti přesile elfů jsme neustoupili ani krok, dokonce ani po příjezdu posil z Darleanské, dokonce ani po smrti mého bratra Michala, Melitelé ho ochraňuj. Bojovali jsme a bojovali. Rvali jsme se a neustoupili. A najednou... Jejich šiky se rozpadly, jednotlivci strhávali skupiny, a ty zase celé oddíly. Bitva byla vyhrána. Lehčí jezdecké korouhve se pustili do pronásledování nepřátel. Ale já měl jiný úkol... Vzít si Veroniku.
Už ani nevím jak se to všechno seběhlo. Nadšení vystřídalo zděšení, když jsem spatřil zmrzačené tělo mé sestry a snoubenky. Dostal jsem obrovský záchvat vzteku. Opodál bylo asi 7 zajatých elfů, hlídáno dvěma Temeřany. Temeřany jsem okřikl ať odejdou. Odmítli. Na místě jsem je oba zabil. A pak nastal masakr. Švihal jsem mečem ze strany na stranu, zaslepený hněvem jsem masakroval zajaté elfy. Když jsem skončil, byl jsem celý od krve a všichni elfové byli rozsekáni na kusy. Plný žalu jsem se vrátil k tělům sestry a Veroniky. A začal jsem řvát. Ne brečet, ale řvát. Ze žalu, z nenávisti, z nespravedlivosti světa. Takhle mne našli o několik hodin později. Došlo jim, co se stalo, a za to byl trest rozčtvrcení. Otec ale využil svého vlivu a také faktu, že jsem projevil statečnost v bitvě. Dostal jsem na výběr. Buď mi setnou hlavu, nebo vstoupím do kláštera proroka Lebedy. Otec vybral za mě, argumentoval mou nepříčetností. A tak jsem strávil 4 roky v klášteře. Byl jsem tělem bez duše, myslel jsem jen na bratry, na sestru a na Veroniku. Roku 1274 byl klášter vydrancován nilfgaardskou armádou. Využil jsem toho, uprchl a vydal se zpět do Redanie. Najít nový smysl své existence, nebo konečně zemřít.
RODINA(pro přehled, červená po smrti, modrá na živu)
Stephan Slepowron *1212, Pán Vraní Skály, Victarionův otec, redanský šlechtic, veterán obou válek s Nilfgaardem
Dinna Slepowron *1216, Paní Vraní Skály, Victarionova matka, původem z Cintry
Richard Slepowron *1234, dědic Vraní Skály, veterán obou válek s Nilfgaardem, vyznamenán za statečnost a službu vlasti,veterán bitvy na Pahorku a Bitvy u Brenny, momentálně působí snad někde v Kaedwenu, jako redanský vojevůdce.
Boleslaw Slepowron 1237-1263, druhý syn, dvojče Wenceslava, vyznamenán za statečnost v boji(IN MEMORIAM), pohřben v rodové kryptě
Wenceslav Slepowron 1237-1263, třetí syn, dvojče Boleslawa, vyznamenán za statečnost v boji(IN MEMORIAM), pohřben v rodové kryptě
Michal Slepowron 1240-1268, čtvrtý syn, veterán Bitvy na Pahorku, vyznamenán za statečnost, vyznamenán za službu vlasti(IN MEMORIAM), pohřben v rodové kryptě
Natasha Slepoworn 1242-1268, dvojče Victariona, jediná dcera Pána a Paní Slepowron, studovala lékařskou fakultu v Oxenfurtu, vyznamenána za statečnost(IN MEMORIAM), pohřbena v rodové kryptě.
Martin Slepowron *1250, šestý syn, veterán Bitvy u Brenny a Bitvy o Velen
Známe postavy
Ela-Čarodějka z Broňovic. V průběhu eventu se jejich vztah příliš nevylepšil. Negativní
Zenn-Pocestný, kousek od Broňovic. Malé štěně, ale v praxi je mu ukradený. Neutrální
Světlomila-Kněžka, "zachránkyně" Zenna, celkově milá ženština. Snad se podělí o fisstech. Positivní
Quitana-Slepice, věčně rozhádaná s pablbem. Nijak jí nemusí. Spíše Negativní
Fírean-Arogantní pablb, škoda, že ho důmyslná past čarodějů neroztrhala na kusy. Negativní
Nathaniel-Úchyl z ostrova. Nijak zvlášť mu nevadí, ale spát by vedle něj nechtěl. Neutrální
Silas-Až moc chytrý zaklínač, ale vyřešil pár věcí, pravděpodobně dobrý bojovník. Neutrální
Griffo-Chlap, kterému kvůli močáku utekla skupina... Ale nic proti němu nemá. Zatím. Neutrální
DOVEDNOSTI
Boj se zbraní 4(Jednoruční meč)
Trénuji od malička, něco jsem se přiučil. Jsem dobrý
Boj se štítem 2
V bitevní vřavě se musím bránit, co je lepšího než štít ?
Síla 2
To brnění váží hodně kil
Jízda na koni 2
Byl jsem u kavalerie... Na koni snad jezdit umím
Obratnost 2
Musíš umět uhnout silné ráně
Inteligence 1
Tvrdé ? Měkké ? Snad je to dobře...
Tělesná konstituce 2
Musím vydržet !
Vůle
Spoustu věcí zažil... Je odolný.
SPECIÁLNÍ INVENTÁŘ
Marengo
Dostal jsem ho jako hříbě při nástupu do armády, Merango je tvrdý, ale poslušný a věrný.
Je také chytrý a nesnese jiného jezdce než mě.
I na svou rasu je nadprůměrně velký i těžký, když chce, umí to pořádně rozjet.
Šála od Ely
Tuhle šálu dostal od čarodějky, kterou potkal v Broňovicích... Proč si jí nechal ? Jemu samému je to záhadou.
Editace karty: Vytvoření speciálního inventáře+Merango 22.03.2018
Připsání bodů z Imbaelku 25.03.2018
Přidání známých postav+šála od Elaine+dovednostní body(Co bouře...)
