Quest: Bratrstvo Úplňku - D

[Arleight Primm]

Bratrstvo Úplňku

Rozsah a tempo:
Záleží na aktivitě hráčů - může být hotov za měsíc, může být hotov za dva.
Počet hráčů:
Raimond
Saxa
Eirlenn
Odměna: 12 bodů
Obtížnost a limity:
Kdokoli , >maximálně< 3 lidé
nejlépe jeden muž a jedna žena, třetí volitelný.
bude to tvrdé, připravte se
POZOR! Quest bude mít nejspíš relevantní dopad na vývoj vaší postavy, berte to tedy v potaz.

Start a konec Questu:
start nejspíše 3.4, nebo až se přihlásí hráči.

Úvod do děje:
Z nějakého důvodu, který je na vás jste se objevili v noci v lese, je na vás, jestli jste šli o samotě, nebo s ostatními. Uslyšíte prapodivné zvuky písničky nějaké malé holčičky. Co to je, mohlo se to dítě ztratit? A co dělá takhle pozdě v noci v lese? Rozhodnete se vydat směrem ukolébavky, kterou malé děvčátko zpívá.

[Arleight Primm]

I když jdete každý sám a z jiné strany, dorazíte na místo ve stejný čas. Malé plavovlasé děvčátko vidíte už z dálky a přímo pod ním ležící tělo. Děvčátko hodně mumlá, ale melodie je zřetelná, třese se zimou. Je pravděpodobné, že už tu nějakou chvíli stálo, zmocnila se ho zima i strach, očka zarudlá od plakání. Jakmile přicházíte blíže seznáte, že ležící osoba je mrtvá, o to zvláštnější je však rudý kruh okolo těla - je to snad krev? Jediné světlo poskytují svě téměř vyhořelé svíce a měsíc, který v tomto období nabral barvu karmínu. Podivnou situaci, na kterou se koukáte nyní naruší děvčátko, které si konečně povšimlo, že někdo přišel. Nejdřív se samozřejmě lekne a trochu poskočí, ale pak se smutně usměje.
"Já to věděla, věděla jsem, že příjdete! Musíte zabít ty zlé pány co uspali tatínka, prosím, že to uděláte, že ano? Tatínek mi říkal ať běžím pryč, když nás přepadli, tak jsem ho poslechla a běžela jsem. Pak jsem se vrátila a tatínek už spal a nechce se probudit. Četla jsem to tam, v té knížce, že když udělám červenou tenhle obrázek na zemi, tak mi Luna přijde na pomoc! A vy jste přišli!" řeklo děvčátko, které se stále ještě třáslo zimou a koukalo se z jednoho na druhého. To na zemi byla nepochybně krev.Tak tmavě rudá, pomalu černající, ztrácející se v noc. "Probudí se tatínek, že ano?" fňuklo děvčátko a nemělo daleko k tomu, aby začalo zase plakat.

[Eirlenn]

Byly dny, kdy se Lenn toulal krajem jen tak bez rozmyslu, a nechal nohy, ať ho nesou, kam se jim zachce - beztak jeho kroky řídil prorok Lebeda, takže nebylo co řešit. A byly noci, kdy bylo lepší pokračovat v cestě a nezastavovat na nocleh - noci, z kterých jako by čišel podivný chlad, nepřirozená temnota, předzvěst něčeho špatného.
A právě tahle noc byla jednou z takových nocí - nepříjemných a děsivých, kdy měl Eirlenn pocit, že ho stíny pronásledují, a že kdyby zavřel oči a pokusil se spát, dostihly by ho noční můry. V tom lepším případě. V horším případě mohl padnout do pasti lapkům či do spárů nějaké z příšer, kterých v lesích nebylo poskrovnu.
Jen za svitu měsíce (protože louč by ho zbytečně oslepovala) kráčel kněz lesem a doufal, že hvozdem brzy projde a ocitne se na otevřenějším prostranství; tady se totiž necítil ani trochu dobře. Držela se ho jakási podivná předtucha, že se stane něco zlého, a o to rychleji se snažil z lesa dostat. To by ovšem nesměl zaslechnout tu písničku.
Eirlenn se zastavil v půlce kroku, naklonil hlavu ke straně a zaposlouchal se do noci. Kromě šelestu stromoví skutečně slyšel něco, co znělo jako dětský hlásek, zřejmě dívčí, který broukal jakousi melodii. Slova kněz příliš nerozeznával, ale sem tam něco pochytil. A mráz mu z toho běhal po zádech. Vždyť co by dělalo malé děvče v noci uprostřed lesa? Ztratilo se snad? Ačkoliv ho pohltil nepříjemný pocit, vyrazil Lenn k místu, odkud hlásek vycházel, a ruku přitom položil na jílec meče - pro všechny případy.
Zastavil se, až když před sebou skutečně spatřil malé dítě klečící u něčeho, co vypadalo jako... lidské tělo. Eirlenn zatajil dech, odtrhnul pohled od toho nehezkého výjevu a teprve v tu chvíli si všiml dalších dvou osob - zabili snad toho nebožáka oni? Z jakého jiného důvodu by tu byli? Než se nad tím vším ale stihl více zamyslet, promluvilo děvče. „Ach, nebohé dítě,“ hlesl kněz potichu, procítěně, a nehledě na to, že těm dvěma neznámým nedůvěřoval ani trochu, udělal k děvčátku několik kroků, strhnul si z ramen cestovní plášť a holčičku do něj zabalil. Vypadala vyčerpaně a chvěla se zimou. „O jakých zlých pánech to mluvíš, hm? Přepadli vás lapkové?“ špitl opatrně, neboť nechtěl dívku ještě více rozrušit. Ovšem když se zeptala, jestli se tatínek probudí, Eirlenn se zatvářil lítostivě a s povzdechem pohlédl na nehybné tělo, z nějž nepochybně vyprchal už všechen život. Kněz se ohlédl k těm dvěma neznámým, jako by doufal, že mu pomohou, ale nakonec si přidřepl k dívce, položil jí ruce na ramena a zpříma se na ni zadíval. „Buď statečná, ano? Tatínek... už se neprobudí, maličká,“ špitl, připraven dívku obejmout a chlácholit, kdyby propadla hysterii, což se dalo očekávat. Každopádně jeho pozornost momentálně zaměstnávala právě ta malá chudinka a těch dvou si Eirlenn příliš nevšímal, avšak byl si dobře vědom jejich přítomnosti a kdyby bylo potřeba, pro meč by sáhl překvapivě rychle. Jenže proti zaklínačce by měl stejně smůlu.

[Laur]

Raimond si vyjel na projížďku. Chtěl si prohlédnout celou Redanii. Komenda v Oxenfurtu byla zřízená. Rytíři ubytováni. Viděl Oxenfurt, tam přijelo všech 70 rytířů. Hezké město, bude si i dobře bránit. Celkově tam byl silný kult Věčného Ohně. To s sebou přinášelo určitou rivalitu. Musel se ale zasmát, když oddíl přijel do sídla Lovců v Oxenfurtu. Lovci rádi nebyli, a to udělalo Raimondovi malou radost. Jistě, nebylo to hezké, ale Lovci si to zasloužili. A tak byl v Oxenfurtu. Teď pro změnu zajel na Jih země. Projel malebnou vesničkou jménem Broňovice. Ta se vzpamatovala ze svátku Imbaelk. Zastavil se a hovořil s místními lidmi. Byli to lidé prostí, ale čas strávený s nimi mu dokázal, že zde nebudou bojovat jen za Kreveho, ale i za tyto lidi prostého původu. I urození ho zvali ke svým stolům, a on s radostí přijímal. S nimi si zase sliboval, že bude po jejich boku proti Nilfgaardu bojovati. Teď se vydal do hvozdu, podle místních tuze tajemného. Radili mu, nechoď tam, pane rytíři, ale on na jejich rady nedbal, a do lesa se vydal. Měl s sebou svou zbroj, meč a víru. Byl v bezpečí. Vjel do lesa. Les měl zlolajnou atmosféru, ale Raimond pokračoval neohroženě dál. Spatřil dítko. Nelíbilo se mu to. Dítko takhle samotné v lese, nevěstilo nic dobrého. Klečel u ní nějaký muž. Stál nad mrtvolou nějakého člověka. Raimond slyšel něco o otci. Padouch jeden. Seskočil z koně. Vydal se rázným krokem k dívce a tělu. Položil si ruku na meč. Jistota. Dívka zpozorněla, Raimond v plné zbroji nebyl zrovna tichý. "Zdravím vás." Prohodil směrem k muži, kdyby jejího otce zabil, s ní by se nepáral. Otočil se k dívce a zvedl jí do náruče. Koutkem oka zpozoroval dalšího jezdce na koni. Ten ho teď nezajímal. Otočil se k dívce a zvedl jí do náruče. Seděla jsi někdy na koni rytíře ? Pískl na Dorian a posadil děvče na koně."Tak, a teď mi prosím řekni, kdo byli ti zlí muži. Jsem rytíř, já je najdu. A taky bych se chtěl podívat na tu knížku. Ukážeš mi jí ?

[Saxa]

Být v noci v lese nebylo v jejím případě nic překvapivého. Někde opodál tiše vyčkával i Fujj na svůj výpad proti pozdní večeři, zatímco Saxa zkoumala stopy v lesním podrostu. Moc jí to nešlo, jakýsi nepříliš příjemný pocit neustále narušoval její soustředění, až toho nakonec nechala. Neslušně zaklela, ale jen tiše, aby nevyplašila cokoliv, co mohlo být vlkovi po chuti, protože by pak byl nepříjemný, a v tom to zaslechla. Jemný dívčí hlásek, vábivý a svým způsobem smutný zároveň. Co by byla za zaklínačku, kdyby se nerozešla za hlasem, který tu v tuhle hodinu neměl co vyzpěvovat?
Na místo, které už jen od pohledu ježilo všechny vlasy na zátylku, nedorazila sama. Jakoby ta malá byla siréna vábící oběti do středu temného lesa. Možná nebyla, ale i tak se jí to povedlo. A zatímco jeden z těch dvou mužů, co stejně jako ona vyslechli vábení ukolébavky, začal obstarávat konejšení a pohodlí děvčete, Saxa popošla blíž k mrtvole. Jakmile se tím směrem zaměřil i pohled konejšícího muže, Saxa zlehka zavrtěla hlavou, jakože ten už se neprobere, a protože o děvče bylo postaráno, mlčky zběžně ohlédla mrtvolu i kruh, který děvče nakreslilo. Měla chuť dítěti sdělit, že ne všechno, co se píše v knihách, by se mělo zkoušet, protože to může dopadnout (a ve většině případů to taky dopadá) velmi špatně. „A copak se v té knize ještě psalo?“ pokusila se na děvčátko pousmát, ale to už vzal věci do rukou, doslova, ten druhý neznámý. A Saxe nezbývalo než obrátit oči v sloup, ale aspoň se mohla nerušeně zabývat tou momentálně podstatnější částí scény - mrtvolou a tím kruhem. V lepším případě to mohlo způsobit, že tu už nic neporoste, v tom horším mrtvého třeba proklít, oživit a kdovíco dalšího ještě. „Viděl někdo z vás už něco podobného?“ Obrátila se na ty rytíře na bílých koních a v naleštěných zbrojích, co jimi byli prosáknuté všechny totálně nereálné příběhy.

[Arleight Primm]

Děvčátko se podívalo nejdříve na muže, který přes ni přehodil plášť, pořád vzlykající odvrátila pohled od toho těla a fňukala dál. "Zlý pánové, řekli, že si mě dají k večeři," fňukla ještě jednou, "Byli tak hrozní a zlí a chtěli mi vzít šatičky, ale táta je nenechal," vysoukala ze sebe pomalu malá holčička a ještě jednou se rozplakala tomu zvláštnímu pánovi v náručí, když řekl, že se tatínek neprobudí. Pokud děvče nebylo hlasité doteď, tak tohle oproti tomu co zpíval bylo dvakrát tak silné, protože se nechtěla smířit s tím, že nemá tatínka a nějaké vykládání o knize jí momentálně nepřišlo na místě.
To ale děvče nejspíše nemělo dělat. Ten hluk zaregistrovali lapkové, kteří zakempili poblíž a teď trošičku nažraní šli za zvukem, který slyšeli. Teď šlo několik oplzlých hromotluků přesně jejich směrem a když už byly dost blízko a zaregistrovali děvčátko, ten největší z nich se uchechtl. "Ha, tak sem se nám zatoulala naše zábava," uchechtl se a vzal si obrovskou palici do rukou, připraven pobít vše kolem ní, co by kladlo odpor. K tomu mu byli po ruce další čtyři hromotlukové, očividně trochu podnapití, ale schopni pořád kdekomu popřerážet tlamky.
Děvčátko vykřiklo a potom tiše dodalo "To jsou oni, prosím, prosím zabijte je, vzali mi tatínka!" fňuklo ještě jednou,ale její pláč byl přehlušen hlasitým smíchem.
"Třeba si dáme tuhlenstu krasotinku jako zákusek hoši," ukázal na druhé děvče a rozběhl se proti nim nelítostným tempem a kymácivým krokem.

házíte si na boj se zbraní.
postih za špatnou viditelnost = -2
(na zaklínače samozřejmě neplatí)
6< - skolil jsi hromotluky bez zranění.
3<4 - skolil jsi hromotluky a můžeš se připravit na pár ošklivých modřin a řezných ran.
<3 - prosím, běž se zahrabat s napíchnutým ramenem.

[Laur]

Přijela k nim nějaká žena. Na děvčátko promluvila, ale Raimond se domníval, že by její oči mohli dítko ještě více rozhodit. Zaklínačka. Vyslechl si, co mu děvče zdělilo. K večeři ? "Kanibalové." Pronesl směrem k dvěma pocestným. "Neboj se, nikdo tě nesní ano ? Postarám se o tebe, budeš v bezpečí. To ti slibuji." Och. Ti odporní psi chtěli svléct malou holčičku. "Przní malé děti." Pohladil dítě po hlavě. Trpěl nevinný tvor. Malé, bezbranné dítko. Tomu musel učinit přítrž. Nemohl nechat trpět další malé děti. Bude muset ty muže najít a... Potrestat. Dítě se rozbrečelo. Zřejmě mu došla ona smutná zkutečnost, že už otce nikdy neuvidí. Nejdřív uslyšel praskání větví. Poté se vyrojilo několik chlapíků. Pět. Zvládl by je pobít sám, ale měl na krku děvčátko. Zaklínačka se o něj snad zvládne postarat. "Teď se pevně drž" Popohnal Dorian směrem k zaklínačce. Tasil svůj meč. "Ty už si nedáš k večeři nikoho." Hromotluk se k němu rozběhl. Rozhodl se, že zaútočí první. Udělal dva rychlé kroky a ťal.
Mimo herně:
Házím na boj se zbraní(3)

Laur hodil/a 3d6 a součet kostek je 14:
5, 6, 3

Hozeno 14-2(viditelnost)=12

Rána byla přesná a tvrdá.

Popis souboje | +

Rána byla mířena téměř dokonale. Hromotluk byl překvapený. Na okamžik v jeho očích zahlédl strach. Smůla, blbé místo, blbý čas na dělání zvěrstev nejvyššího kalibru. Hromotluk ani nestihl nastavit hůl na obranu. Rána přesně trefila chlápka pod bradu. Síla úderu rozsekla muži bradu. Aby měl jistotu o jeho skonání, natáhl ve správný moment ruce a tím zarazil muži meč hluboko do hlavy.

Chlapík padl mrtev k zemi. "Jeden dole, čtyři zbývají. Nechte jednoho naživu, něco nám může říct."

Mimo herně:
Já si napsal ten souboj, dneska budu mimo, tak ať nezdržuji

[Eirlenn]

Eirlenn se ohlédl k zaklínačce a na její otázku zakroutil odmítavě hlavou - ne, on nic podobného ještě nikdy neviděl, a že toho už viděl celkem dost. Pak se ale otočil zpátky k holčičce. „Tvůj tatínek byl hrdina,“ šeptl, „budiž mu země lehká,“ dodal s povzdechem, načež se v něm vzedmula zlost. Zlost na ty muže, co chtěli ublížit malému, bezbrannému děvčátku. Lidské zrůdy, takové, jejichž života Lenn nikdy nelitoval. „Ššš,“ pokusil se dívenku uklidnit, když se tak hlasitě rozeštkala, avšak zřejmě se mu to nepodařilo, neboť na scénu přidusal ten druhý muž a dítě sebral, aby ho vzápětí posadil na svého koně. Eirlenn po něm střelil zamračeným, nesouhlasným pohledem, avšak i přesto kývl hlavou na pozdrav.
Ve chvíli, kdy se na scéně objevili muži, jež měli očividně na svědomí smrt dívčina otce, se Lenny napřímil a jílec svého meče sevřel v dlani podstatně pevněji. Ty muže neznal, avšak přesto k nim dokázal cítit hlubokou nenávist - někdo, kdo chtěl ublížit malému dítěti, si ani nic jiného nezasloužil.
Eirlenn zbytečně nemluvil, prostě tasil meč, jakmile se druhý muž vrhnul na hromotluka, co měl silácké řeči. Protočil mečem v ruce jako někdo, kdo ví, jak zacházet se zbraní, i když na to možná ani trochu nevypadal, a vydal se jednomu ze zbývajících útočníků v ústrety s úmyslem dát mu lekci o tom, že se nemá pokoušet ubližovat malým holčičkám - nejradši by mu usekl obě ruce a to, co měl mezi nohama, hajzlovi.
Zaútočil rychle a nečekaně, avšak těžko říct, jak si vedl - přeci jen byla v lese tma a on neměl oči ani reflexy zaklínače.

Mimo herně:
Boj se zbraní 2 (-2 postih)

Fírean hodil/a 2d6 a součet kostek je 9:
4, 5

[Saxa]

Perverzáci. To kupodivu nebyla myšlenka vyslaná směrem k mužům, co se ochomýtali okolo děvčete, ačkoliv... no, nebylo to tak myšleno. Sama nebyla tak přesvědčená jako vousáč, že se jedná o kanibaly, ostatně jí si už pár velmi dvorných nápadníků taky chtělo dát „k večeři“ a o jídlo tam vlastně vůbec nešlo. Navíc proti mluvil také fakt, že tu na zemi leželo z kanibalského hlediska mnohem větší sousto, ale třeba mohli mít zvrhlejší preference. Možné bylo cokoliv, ale sama se spíš klonila k variantě, že šlo o pouhou hříčku slov. „Myslím, že je jim jedno, co przní,“ zamumlala sotva slyšitelně na mužovu poznámku, zatímco hladil děvče po hlavě. Ji když někdo v dětství pohladil po hlavě a ona ho neznala, kousla ho do zápěstí.
Křik děvčete přivolal ony domnělé kanibaly, jejichž slova opět podkopala danou kanibalskou domněnku, obzvláště když došlo na dodatek, že si ji dají jako zákusek. Nemělo by to být spíš obráceně? Každopádně to nevypadalo, že by se s nimi dalo zatočit nějak jinak než bojem, a Saxa nepříliš nadšeně tasila meč, zatímco ti dva už se hnali vstříc boji. Tak snad se ten kůň s dítětem nesplaší a nenajdou ji podupanou někde mezi stromy...

Mimo herně:
Boj se zbraní 2

Saxa hodil/a 2d6 a součet kostek je 8:
6, 2

[Arleight Primm]

Děvčátko koukalo na to, jak hlavy létaly, krev tryskala a na hrdiny, kteří za tuhle spoušť mohli. Hrdinové, ano, v jejích očích byly bez pochyby tak vysoko, jak jen mohli být jen bohové. Tihle pánové a paní byli úžasní, pomohli jí, pomstili jejího tatínka. Děvčátku se vytrácely slzičky z očí. Tohle byli lidé, ke kterým mohla vzhlížet.
"Vy jste mě zachránili, pomstili jste mého otce, " řekla slabým hláskem, skoro vykřičeným. Bylo jí jedno, že se kolem válelo ještě víc mrtvol. Luna jí vyslechla, ona to věděla! Věděla, že to není jen pohádka pro malé děti, věděla že bratrstvo úplňku existuje a shlíží na ostatní smrtelníky a slyší jejich touhy a prosby.
"Alianno!," ozval se z dálky ženský hlas, hned po něm další, ale mužský. Děvčátko sebou cuklo a kouklo se tím směrem. Byl to maminčin hlas. Ona ji našla, uvědomilo si děvčátko, ale kouklo se na její hrdinné společníky. "Ta knížka, věděla jsem, že Luna existuje," řeklo ještě děvčátko zasněně, než se rozeběhlo směrem, odkud slyšelo hlas jí ta známý - odkud slyšela maminku. Nechtěla aby ji našla společně s ostatními a pěšinou plnou mrtvol. To by asi nevyvolalo nic dobrého.
Dřív, než se mohli vůbec vzpamatovat, hlasy se vzdálily a oni zůstali na pěšince sami, mohli se vydat svými cestami a jít kamkoli chtěli, ale Raimonda napadlo, že tu skupinku odtáhne do hospody, kde si dají nějaké to pivko, protože tohle byl strašně prapodivný zážitek. Jakmile tedy dorazili, mohli si oddechnout a sdělit své pocity u dobrého piva. Z nějakého důvodu všem přijde jako nejlepší nápad přespat v hospodě - ať už to je kvůli tomu, že byli tak nažraní, že měli co dělat, aby se vůbec dostali do pokoje, nebo zkrátka ze zdravého rozumu a přímé lenosti.