Quest: Bratrstvo Úplňku - D

[Laur]

Raimond očividně nedostane olej ani brusku hned, ale až zítra. Tedy, jemu to nevadilo, ale některým lidem se to zrovna pohled na chlápka jak leští svůj meč líbit nemusel. Ani knihu o Bratrstvu nedostal, ale Bruxa mu donesla nějaký román o rytíři a šlechtičně. "Dobrou noc i vám. A děkuji za knihu" Čtení to bylo zajímavé, ale nedalo by se říct, že by textu úplně porozuměl. Logicky měl problém vžít se do postavy rytíře. Vžít se do šlechtičny raději ani nezkoušel. I tak se mu ale kniha líbila. Po pár hodinách knihu zaklapl a vzal svůj meč. Ještě si musel potrénovat se zbraní, protože tréninku nebylo nikdy dost. Jejich mistr šermíř, ten byl tak neuvěřitelně rychlý... Raimond nebyl špatný, ale do jeho úrovně měl ještě hodně dlouhou cestu. Pravidelný trénink mu pomůže. Když si došermoval, všiml si, že začalo svítat. Pokrčil rameny, na tohle byl zvyklý. Den, možná dva beze spánku vydržel bez problému. Jendou musel i týden, ale to už byl silně apatický. Zase na sebe navlékl své plátové chrániče a počkal, až pro něj někdo přijde.

[Arleight Primm]

Saxa

Byl to dlouhý večer a skutečně, koupel i ostatní ... zábava jím překypovaly. Zaklínačka se do postele dostala však již v časných ranních hodinách, neb Dorian měl kouska srdce k tomu, aby ji nechal na následující den vyspat. Spánek byl potřeba, i když si to očividně oba velmi užívali. Saxu opět odnesl v náručí, stále nahou neboť dávat na ni zpět brnění by bylo až příliš kruté a on stále preferoval fakt, že bude spát vedle ženy nahé ženy s dobrým vkusem, jako byla právě zaklínačka. Uložil ji do postele, kde ji osvětlovalo pouze měsíční světlo přes zavřené okno. Byla to masivní postel a měkké ležení. Ve tmě toho ale stejně moc nebylo vidět a Dorianovi poměrně stačilo, že osvětlené je právě její odhalené tělo, které zvládal hýčkat ještě celé minuty, než se opravdu uvolil k tomu, že musí jít spát, jinak ho bude zítra nenávidět.
Když se ráno probudila, ocitla se v lůžku s temně modrým povlečením, pokrývkami černými jako noc sama. Celý pokoj byl tmavší než většina interiéru, vybaven psacím stolem a brkem v inkoustu, policemi s mnoho knihami a záclonami podobně temně modré, jako bylo právě povlečení na kterém ležela. Přívětivé, luxusní, přesně tak, jak by si představoval Dorian své.. doma. Mohla si rovněž všimnout, že její oblečení bylo hezky čisté a bez poskvrny, jako ostatně i celý pokoj. Nezbylo jí než se podívat po pokoji, obléci a vydat se zpět k místnosti, kde včerejší večer hodovali. Nyní mohlo být tak kolem poledne.

Eirlenn
Eirlenn byl nejspíše šťastnější, než Saxa, neboť se probudil se stále spící dívkou k němu přitisklou tak nevinně, jak jen to šlo. Neměla se k tomu se probudit, až, když ji Eirlenn zkusil probudit, otevřela očka a koukla se na něj se sladkým úsměvem. Posadila se na postel zcela netušíce, k čemu se ve spánku tiskla.
"Dobré ráno," řekla a koukla se na sluníčko, které už dávno bylo nahoře a prudce zamrkala "Asi už bude spíše oběd," podotkla a začala se hrabat z postele a spokojeně zívat. Očividně se děvčátko dobře vyspalo. "Měli bychom jít dolů," poznamenala a koukla se na něj, aby ji následoval. Sama pak bude potřebovat skočit do jezírka, takže na to taky neopoměla.

All

Na Raimonda ráno zaklepala Bruxa a ukázala mu, kde si může naolejovat zbraň, jestli po tom stále tolik touží. Taky se ho optala na tu knihu, kterou měl půjčenou, najednou jí celkem zajímalo, jak to čtení bral on.
Dole je čekala opět velice pestrá tabule skýtající ovoce, zeleninu, vše, co by měl takový správný stůl obsahovat a také vše, na co si zvládli návštěvníci pomyslet. V jeho čele seděla bledá Luna, která už potichu ukusovala hrozen po hroznu ze slavností tabude, zapíjejíce to pramenitou vodou.

[Eirlenn]

Eirlenn byl naštěstí zvyklý na nedostatek spánku, takže ho fakt, že usnul až někdy pozdě v noci, prakticky nad ránem, nijak nerozhodil. Uměl fungovat i s minimem odpočinku a byl za tu dovednost momentálně docela rád – navíc potřeboval odpočívat spíš psychicky, než fyzicky, a to teď nějakou chvíli určitě nehrozilo.
Samozřejmě si všiml, že se na něj Eluvienne tiskne, a vůbec mu to nevadilo. Naopak to bylo nadmíru příjemné, jen mu z toho bylo poněkud horko. Nechal ji spát, nebudil ji, o to se něžně pokusil teprve až po nějaké době, kdy usoudil, že už tu polehává opravdu dlouho a měli by zřejmě vstávat – ostatně podle slunečních paprsků, které dopadaly do místnosti, soudil, že brzké ráno už opravdu není.
„Dobré ráno,“ hlesl, když se mu podařilo dívku probudit, a na její slova, že by zřejmě měli jít dolů, souhlasně pokýval hlavou, ačkoliv se mu vůbec nechtělo. Ze dvou důvodů – nechtělo se mu opouštět vyhřátou postel a také se trochu bál toho, co je dnes čeká. „Jak se ti spalo?“ zeptal se s upřímným zájmem, když nakonec kráčeli po schodech dolů a Lenn se spěšně snažil upravit alespoň tak, aby nevypadal, že ho v noci podupal slon a olízla kráva.
„Dobré ráno,“ zamumlal znovu, když se ocitli dole a on spatřil Lunu, která už seděla u stolu. V přítomnosti téhle bledule se Lenn necítil úplně nejlépe, a podvědomě proto zůstával v blízkosti Eluvienne. Avšak zvědavě si prohlédl zaklínačku, která se po zajímavé noci zřejmě objevila celá usměvavá, a povytáhl obočí. Ne, nechtěl vědět, co za ten úsměv mohlo.
Eirlenn se po chvilce usadil ke stolu a maličko nesměle se natáhl pro nějaké ovoce. Nakonec ale sáhl i po sladkém pečivu, neboť potřeboval zasytit víc a potřeboval cukr, nutně. Akutně.

[Saxa]

Sice se neprobudila do nového rána vedle příjemně hřejícího těla, ale i tak jí od samého probuzení hrál na rtech úsměv, který se tam usadil v průběhu noci, a už tam zůstal. Stále ještě s myšlenkami na prožitou noc v náruči nebezpečného upíra se oblékla do čistého oblečení, navlékla na sebe svou zbroj, popadla popruhy s meči a zamířila do místnosti, kde se předchozího dne servírovala večeře. Teď tu místo toho byla pozdní snídaně, která by se dala nazývat obědem, bledule Luna a Eirlenn s Eluvienne, na které se Saxa usmála o něco širším úsměvem. Dnes jí náladu nemohl zkazit ani Raimond, alespoň o tom byla tedy přesvědčená. „Dobré ráno,“ zašveholila přívětivě a usadila se ke stolu, odkud si nabídla nějaké pečivo, zeleninu a kousek pečeného masa, protože jí v noci poměrně dost vyhládlo. Samozřejmě, že i když se tvářila nezaujatě, zajímalo ji, kde je její společník z předchozí noci, ale její pohled nakonec dopadl na mnicha. „Jak ses vyspal, mnichu?“ mrkla na něj, pak na Eluvienne a zase se uculila. Zatím nechtěla řešit nic závažnějšího, dokud se Luna sama nerozhodne, že nadešel čas zeptat se jich, jak se rozmysleli. A že Saxa měla celkem jasno, co bledulce odpoví.

[Laur]

Už se svítalo a byl čas jít k ostatním do oné místnosti. Pomodlil se, oblékl si zbroj, za opasek si zastrčil meč. Do jeho pokoje přišla Bruxa. Ukázala mu olej a brousek, takže si vzal oboje a vydal se s ní dolů. Otázka na knihu ho překvapila. Chvíli přemýšlel, a pak jí upřímně odpověděl. "Kniha je to napsaná opravdu moc hezky, ale já osobně mám díky svému životu problém, pochopit postavy. Ale i tak jsem si čtení užil." I přesto, že nespal, do místnosti přišel jako poslední. "Dobré ráno." Pronesl Saxinu oblíbenou větu. Stůl byl prostřen velmi bohatě, což Raimond uvítal. Sedl si spíš zkraje, aby nerušil ostatní vytáhl svůj meč z pochvy a začal ho přejíždět olejem a brouskem. Sem tam od čepele odlétly jiskry, ale jemu to vůbec nevadilo. Tuhle činnost měl opravdu rád. Každý správný válečník by měl mít svou zbraň připravenou. U toho si ukusoval sladkého pečiva a upíjel ovocnou šťávu. Žádnou pozornost nevěnoval Saxe ani mnichovi. Tak copak si pro ně ta Luna přichystala

[Arleight Primm]

Nakonec se všichni setkali u stolu, všichni byli potichu, Eluvienne jen nervózně seděla a koukala se do talíře, Dorian u stolu stále nebyl. Bruxa byla podezřele tichá, zaklínač byl rovněž pryč. Ocitli se tak u stolu kde byly převážně dívky. Chvíli bezeslovně jedli, nikdo z trojice dívek ani nedutajíc pojídali ovoce, maso i víno a když už ticho bylo nejen že podezřelé, ale začalo být i nepříjemné, Luna se uvolila krátce odkašlat a spustit co chtěla říci.
"Dobrá tedy, včera jsme vám poodhalili roušku našeho Bratrstva, vím, že některým se to líbilo více, jiným méně," spolkla škodolibou poznámku o tom, že když je někdo blb a nedokáže projít normálně portálem, tak pro něj nemá slov. Těkla pohledem zvláště po každém, kdo tu byl. Chvíli déle utkvěl její pohled na Saxe, na kterou povytáhla vědoucně koutek.
"Dnes bych tedy ráda věděla, kdo z vás se rozhodl pomáhat potřebným. Chci slyšet pouhé ano, nebo ne, nějaké prupovídky kolem jsou nepřijatelné," poznamenala bledule a koukla se významně na Raimonda. Nehodlala tu někoho držet proti jeho vůli, ale také nehodlala poslouchat brečení a nadávání někoho, kdo o bratrstvu možná někdy slyšel a četl z nějaké falešné knížky.

Saxa

"Začnu však tebou Saxo, stejně jako prvně, dáma má přednost, prosím, následuj mě," řekla a zatím, co ostatní zůstávali sedět u stolu a přemítat nad tím, jestli řeknou ano, nebo ne, Saxu vzala do místnosti opodál, byl to obyčejný dřevěný pokoj s velkým oknem a knihou rozevřenou na tmavém stolku. "Inu tak tedy začněme," řekla Luna, jakmile od dívky seznala, že myšlenka Bratrstva a příjemného prostředí, které nabízelo, ji pobídly k tomu, aby řekla ano. Luna se dotkla knihy a otevřela dívce portál, kterým měla projít. "Až bude čas, vrátím se pro tebe," řekla Luna a pousmála se na děvče.
Portál Saxu zavedl do zakéhosi lesa u jedné malé vesničky, měla šanci jít přímo k ní, jiné cesty se zdály bezcílné. Jakmile přišla do vesnice, nejspíše ihned zjistila, že je něco v nepořádku. Ulice byly prázdné a bylo zde podezřele ticho. žádná zvěř nehlučela ze zahrádek, žádný zpěv ani zvuk nešel od krčmy opodál. Jediný zvuk byl smích z Vily která byla mírně vyvýšená nad ostatními domy. Byl podezřele známý.
"Doriane!" ozvalo se z dály a zaklínačka tak mohla vidět mladou dívku v honosných šatech, jak jde přímo k vile ze které šel onen smích. Děvče znělo dosti nasupěně, když bušilo na dveře.

[Eirlenn]

Z toho podivného ticha, jaké panovalo u stolu, lezl Eirlennovi mráz po zádech. To tam bylo veselí, které tu panovalo včera. A tak kněz potichu jedl a za určité vysvobození z tíživé mlčenlivosti považoval Saxinu otázku. Zvedl tedy k zaklínačce pohled a dokonce se nepatrně pousmál. „Spal jsem málo, ale dobře,“ odvětil popravdě, „díky za optání. Ty vypadáš, že ses vyspala dobře,“ podotkl a zkoumavě se na ni zahleděl. Netušil, že moc nespala, nicméně to, jak se usmívala, svědčilo o tom, že má dobrou náladu a za dobrou náladou stál obvykle kvalitní spánek. Nebo sex. Ale o tom toho kněz nevěděl zas tolik, aby ho to napadlo.
No a pak nastala ta chvíle, o níž Lenn věděl, že dřív nebo později přijde – otázka, zda se přidají k Bratrstvu či nikoliv.
Eirlenn nad tím v noci hodně přemýšlel a došel víceméně ke dvěma zcela odlišným myšlenkám. Buď tu byl proto, že Lebeda chtěl, aby se tu ocitl a stal se členem Bratrstva úplňku, nebo tohle všechno byla jakási zkouška. Zkouška, jestli udělá dobrou věc, nebo špatnou. A Eirlenn netušil, co se dá považovat za dobro, cítil se zmatený a ztracený.
Nad ránem, než usnul, ale došel k jednoznačnému názoru – že řekne ano. Že právě proto se tu ocitl, proto byl v noci v lese, proto zabil ty bandity... Všechno vedlo sem. K možnosti pomáhat potřebným.
„Ano,“ hlesl tedy nakonec stručně, bez dalších řečí. Zaklínačka se zcela jistě vyjádřila stejně a druhý kněz... na toho se Lenny zkoumavě zahleděl. Upřímně, dost silně pochyboval o tom, že se vyjádří kladně, vzhledem k tomu, jak se doposud choval.

[Saxa]

Její odpověď nemohla být pro nikoho překvapením, bylo celkem nasnadě, že se Saxa k Bratrstvu přidá. Nejen kvůli noci s Dorianem, nejen kvůli penězům a kvůli pomoci potřebným. Možná kvůli tomu, jak přátelská atmosféra mezi nimi panovala, a jak vzácné takové přátelství mnohdy bývalo. Popravdě, nedokázala si představit, že by si stejně přátelsky popovídala s Raimondem, ale u toho by ji ochota stát se členem takového spolku velmi překvapila.
Saxa Lunu následovala a kdyby tvrdila, že není ani trochu nervózní z toho, co ji asi čeká, lhala by. Zdravý strach z neznáma nebylo nic, za co by se styděla, obzvláště, když se všechny dívky v místnosti tvářily vážně, zatímco mlčely. Luna si nechala potvrdit její rozhodnutí, které Saxa od večera nezměnila, a dotekem knihy vykouzlila portál vedoucí do neznáma. Saxa nepředpokládala, že se dozví, kde se ocitne, takže na její informaci, že se pro ni vrátí, až bude čas, jen přikývla a vstoupila do víru.
Portál ústil v lese nedaleko vesnice, takže Saxe nezbylo než si trochu oprášit zbroj a vydat se směrem k domkům opodál. Vesnice byla tichá. Nepřirozeně tichá. Život se z ní zcela vytratil snad dlouho před tím, než se tu ocitla ona sama, a věru se necítila ani trochu příjemně. To ticho jí mrazilo až v kostech. A ten smích... známý, ale tak nepřirozený v okolním tichu, že se jí z toho zježily vlasy na zátylku. Pak její pohled upoutala nasupená dívka, která křičela Dorianovo jméno, a protože Saxe bylo jedno, proč je dívčina naštvaná, vydala se v jejích stopách k vile. Ostatně, jestli tam byl Dorian, mohl jí třeba vysvětlit, co přesně se teď od ní očekává. Takže se prostě postavila za dívku bušící na dveře a čekala, protože nebyla typ, co by plýtval slovy ve chvíli, kdy to nebylo třeba.

[Laur]

První věci, které si Raimond všiml hned co doleštil a dobrousil svůj meč byla absence idiota a zaklínače. Nějaké skvělé tajemství nebo léčka. Uvítal by možnost zkřížit meč se zaklínačem i pablbem. Alespoň by jim ukázal, ty jejich "výběrové" zkoušky. Och, jistě. Rouška tajemství kolem jejího Bratrstva. Chudáci, nesli na hřbetech tíhu celého světa. Významně se na ně zadívala. Na Saxu obzvlášť. Inu, když dva kohouti obcovati mohou, proč ne slepice. Lepší a lepší. Bylo před ním dilema. V hlavě se již rozhodl, jak se zachová, ale pro jistotu vytlačil všechny své myšlenky z hlavy. Pokud to Luna dokázala a podívala by se mu do hlavy. Viděla by stádo poskakujících koníků. Zpříma se na ní podíval. "Ano, chci pomáhat potřebným." A na just si dopřál další větičku za ano.

[Arleight Primm]

Eirlenn
Jakmile se Luna vrátila zpět do místnosti a seznala, že Lebedův přívrženec se rozhodl k Bratrstvu přidat, nabídla mu svoji ruku a čekala, až ji vezme, vzala ho do stejné místnosti, kde dříve byla Saxa. Pokoj s malým stolkem a rozevřenou knihou uprostřed. Otočila se zpět k němu. Mnich byl sice na tomhle světě už nějakou dobu, ale nemohla si představit, že by toho prožil mnoho. Povzdechla si a dala mu ruku na rameno. Tušila totiž, že je ohledně rozhodnutí ještě krapet rozpolcený. "Děláš dobrou věc, přívrženče Lebedův, bude naše čest, mít tě mezi námi," řekla, poplácala ho po zádech a usmála se na něj. Snad prvně ten úsměv byl upřímný - odtažitý, ale velmi upřímný.
"Protože jak je ti již známo, naším úkolem je hlavně zabíjet, tvým prvním úkolem tedy bude zabít ženu. Nebude ti vždy známo, čím se člověk, jehož jméno ti dáme provinil, můžeš se to však pokusit zjistit, v tom ti bránit nikdo nebude. Jediným tvým úkolem je vzít její život," řekla Luna zcela vážně a dala mu do rukou zavázaný papírek, poté, co se opět dotkla knihy a otevřela portál, kterým měl muž projít. Dostal jasné instrukce, že si má papírek přečíst, až bude na druhé straně onoho portálu.
Mnich se objevil v uličkách většího města, Rušno tu bylo rozhodně, o tom nebylo pochyb, lidé jako by spěchali na nějaký jarmark, nebo do pekárny, pro nové pečivo. Jakmile strhl šńůrku z malého kousku pergamenu a rozvinul jej, mohl uzřít, že na něm stálo jednoduché jméno, které tak šimralo na jazyku a bolelo na srdci při pohledu na něj. Eluvienne.

Saxa
Saxa se rozhodla blátivou cestou vydat za dívkou se světlými vlasy. Řvala přeci jen Dorianovo jméno, nebylo se tedy čemu divit, když právě to byl jeden z těch u koho by očekávala další rozkazy. Přišli k branám Villy, kam děvče již dávno zmizelo a Saxa tak mohla jít dovnitř. Kolem se rozprostírala krásná zahrada s mnoha červenými Tulipány a exotickými keři. Po pěšince vedoucí k hlavním dveřím nebyl nikdo k vidění, pouze smích z vily nyní utichl a díky jejímu vytříbenému sluchu mohla slyšet nějaké zvuky zevnitř. Když pokračovala dále do chodby osvětlené pouze svícemi v potemnělé místnosti mohla z jednoho pokoje slyšet Doriane kolikrát jsem říkala, že tohle nesmíš, víš kolik už na tebe vypsali odměn? hlas byl popuzený, mladičký, ale svým způsobem rovněž známý, velice vzdáleně známý. Zaklínačka mohla dělat co se jí zlíbilo. Mohla jít za zvukem, nebo zůstat stát v honosné hale velkého domu. Dorianův smích se opět rozezněl po místnosti, očividně se vysmíval tomu co dívka řekla, ať už to byl kdokoli, ozvalo se z její strany naštvané zavrčení.

Raimond
Luna se vrátila zpět do místnosti, kde stále seděl Raimond. Dívala se na něj ostrým pohledem, kterému by nejeden člověk po pár sekundách uhnul. "Bratře Raimonde, ptám se na jednoduchou otázku, chci tedy jednoduchou odpověd´, jak už jsem také dříve řekla, nedoporučuji pokoušet trpělivost čarodějky," oznámila ještě jednou a čekala až odpoví naprosto bez okolků, aby mohla pokračovat v tom, co započala. Nebyla si jistá tím, o co se mnich snaží a do jeho mysli se snad ani nechtěla koukat. Kdyby chtěla, stejně by tam našla, co sama potřebovala, ne co by jí Raimond podstrčil. Byla dost zkušená na to, aby něco takového mohla udělat.