Quest: V naší ruině straší - D

[Zenn]

Název: V naší ruině straší!
Rozsah a tempo: Spíš pomalejší – 1-2 posty týdně?

Počet hráčů: Angus, Regie, Drema, Quitana, Vivianne (a končim!)
Odměna: 8bodů +/-
Obtížnost a limity: Zaklínačům a Reliktům vstup zakázán!
Start a konec Questu: Duben, květen, červen… dle toho jak mne zabije škola

Úvod do děje:

Někoho sem možná zavedla prachsprostá touha po dobrodružství, někoho zoufalá snaha najít práci a jiného třeba zatoulaná ovečka, na tom tolik nesejde. Jisté ovšem je, že jste se ocitli v místech, která vůbec neznáte. Neúrodné nížince ukryté mezi skalami, kterou v mapách jen tak nenajdete.
A přesně zde, se vám nad hlavami srotila černá mračna hrozící pořádnou buřinou. A u hrozeb jen nezůstalo a brzy oblohu začaly křižovat blesky a na zem se začalo snášet tolik vody, že jste během pár vteřin promokly až na kost.
Úprk před nečasem vás zavedl až k ponuré stavbě, která kdysi bývala rozhodně honosnou, ale svá léta slávy už měla pěkně dlouho za sebou. Zrezivělá branka nepříjemně zaskřípěla a div že se nezřítila do bahna, když se za ní vzalo a u vstupních dveří na vás čekalo dosti obludné klepadlo ve tvaru baziliščí hlavy…
A tady se střetáváte s dalšími zbloudilými chudáky (vaši spoluhráči). Kdo z vás asi tak vezme odvahu do hrsti a zaklepe?

Citace:
https://youtu.be/ASz8Al50g7U

NPC: Budou doplňována

[Quitana]

Už zase.
Už zase se ztratila. Není to poprvé a zřejmě ani naposled. Mraky na obloze a déšť pouštějící se shůry také není ničím příjemným v takové chvíli. Znát kouzlo na bariéru proti dešti a celkově přírodním živlům by se teď poměrně dost hodilo. Bože, co je tohle zase za místo? projede ji hlavou, když se objeví na neznámém pozemku, budova před ní jako hrom, ale... Jak může někdo bydlet v takové rozvalině? Branka se skoro svalí k zemi, když do ní jemně strčí rukou. Ne, že by se jí na takové místo chtělo jít, ale je to jediné místo v okolí, kde se dá najít alespoň kousek suchého místa, kde na vás nešplouchá. A to Quitana rozhodně neodmítne. Ať už tady bydlí kdokoliv. Ona si to místo nějakým způsobem zajistí, ať to stojí, co to stojí.
S mírně nakrklou náladou a promočená až do morku kostí se pouští skrz pozemek. Vypadá to dost opuštěně, tak proč se tu nepromenádovat, jako by nic. Žádné volání po živých lidech není třeba. Už jenom z toho důvodu, že je více než jasné, že před mračny neutíká sama. Zvláštní... Není nás tu nějak moc? Jasně, že jí to vrtá hlavou. Jako by je sem něco zavedlo. Volání po dobrodružství? Touha pomoci cizím? Ale proč zrovna tady? Jasně, ještě řekněte, že sem všichni přišli dělat práci zaklínačů, ušklíbne se. Nezdá se jí, že by zaklínačů bylo tak málo, aby dělali jejich práci. Ani kdyby ji o to někdo požádal, sto procentně tu nehodlá vykonávat jakoukoliv práci. Chce jen krb, kde by se mohla usušit a suché místečko, než se přežene tenhle humus nad její hlavou. A mapu nebo aspoň navigátora, aby se odtud nějak dostala.
O všechny přítomné ani nezavadí pohledem, jen se protáhne ke dveřím s divným klepátkem. Asi nějakej maniak... Doufám, že nemá i hlavu baziliška jako trofej na stěně... To by bylo nechutný, projede ji opět hlavou jedna z jejích nekonečných myšlenek, než konečně sáhne po klepátku. Když se nic neozývá, přidá i svůj krásný hlásek a bušení do dveří. Snad se nerozpadnou. "Heej! Halooo? Někdo tady přece bydlet musí! Dopřejte pocestným trochu sucha před bouří, pěkně prosíme." Ano, použije dokonce oslovení "my", ačkoliv ji příliš nezáleží na tom, co ti ostatní budou dělat. Ať se zařídí sami. Je to jejich boj.

[Reginald]

Regie nadával pod vousy, doslova, mračil se a rozhlížel se na všechny strany, protože to poslední, co dnes potřeboval, byla ztracená ovce. A ještě ke všemu ne jen tak ledajaká! „Konvalinkoooo!“ zakřičel do lesa, což by normálně nedělal, kdyby si to nežádala situace. U sebe měl své dlouho nepoužívané dýky, protože nebyl takový blázen, aby se hnal lesem beze zbraně, zvlášť když mohl ovečku najít ve spárech vlků nebo medvěda. Pak by tedy dost možná umřel taky, ale aspoň škrábnout tu šelmu musel. „Konvalinkooo!“ zavolal už poměrně zoufale, protože nebylo slyšet ani zazvonění zvonečku, který ovečka nosila kolem krku. Blbá černá ovce, pomyslel si Regie, ale hledat nepřestával.
Po několika dlouhých hodinách přestal stromy okolo sebe poznávat a krajina se lehce změnila. Vůbec netušil, kde se to ocitl, ale na ovci teď na nějakou dobu zapomněl, protože se ztratil i on sám. „No dopr...“ chystal se zaklít, když spozoroval ona bouřková mračna, která se zlověstně zatáhla, a tak pro jistotu zaklel znovu, načež se dal do běhu. Během chvilky osvítil údolíčko blesk a zemi začaly bičovat dešťové kapky, takže ani moc nepřemýšlel nad tím, že barabizna opodál vypadá podivně, jeho cílem bylo dostat se do sucha a ten nečas přečkat. A nebyl očividně sám. A co víc, jednu z těch přítomných znal. „Quitano?“ vypadlo z něj překvapeně a pomohl jí s bušením na dveře. Mokl mu knírek!

[Angus Willtommen]

Kulíšek se ve svém rodném městě vždycky rád toulal po okolní přírodě. Proč by tomu mělo být jinak, poté co se stal potulným bardem? Podobné výlety mu pomáhaly dodat inspiraci pro nové písničky. Kikimora se většinou zase hezky proletěl, ačkoliv se vždy držel docela blízko. Všechno šlo krásně... až dokud Angus nedošel kamsi mezi skály, kde se během okamžiku zatáhlo a jak bard, tak papoušek dostali takovou sprchu, o které by se jim ani nesnilo. Teda ono to s tou bouří a vším působilo spíš jako noční můra. Angus se pokoušel před deštěm především ochránit Kikimoru - sám to nějak přežije. Alespoň, že si s sebou nevzal loutnu, protože ta kdyby promokla, nedopadlo by to s ní asi moc dobře.

Samozřejmě v takovém slejváku člověk většinou myslí jen na jediné - jak najít přístřešek, sucho a teplo? Po nějakém tom bloudění zjistil, že v okolí se nachází jakési polorozpadlé sídlo. Nebyl to nejspíš zrovna hostinec nejlepší třídy, ale.. lepší než nic. A jak se zdálo, nebyl v téhle zvláštní oblasti sám. "Zdravím, dobří lidičkové. Taky hledáte střechu nad hlavou? Ó, co bych za to dal. Doufejme, že budeme mít štěstí," řekl na uvítanou. Kikimoru měl zamuchlaného v kusu látky. Vypadal jako zmoklá slepička a ani nepípnul.

[Vivianne]

Vivianne společně se svými rytíři putovali krajem, neboť Viv chtěla vědět, co leží tam tím směrem od cesty. Chytré děvče, nu což, ale nebylo to s ní tahle pořád. Dívka byla zvědavá a ráda poznávala nové kraje, byla však také rozumná, aby věděla, že občas mají rytíři, kteří jí následují pravdu a tak když se ozval první blesk a oni řekli, že potřebují přístřeší, tak to opravdu vypadalo, že potřebují přístřeší. Voda však přišla dříve, než vůbec dovedli něco najít a tak tam nakonec, z dříve krásného slunečného dne se stal neúnosný deštivý den a Vivianne celá promoklá na kost společně s rytíři vyšla vstříc pobořenému hradu, který stál vyvýšen nad ostatní krajinou. Nebylo to nic extra ale v tenhle moment stačilo vše, cokoli, kam se mohli schovat. Podívala se na ostatní, kteří na tom byli podobně jako děvče s přívětivou tvářičkou. Koukla se na ně a lehce se usmála.
"Vidím, že nejsme jediní, které zastihl déšť," řekla milým hláskem a na příchozí se usmála, jako by déšť právě nezkazil celý její den. Déšť přeci nebyl konec světa a pokud šlo o Vivianne, i přes to, že byla tak promrklá, že se málem klepala, nehodlala to postavit do cesty milého přivítání, které určitě všichni uvítali.

[Drema]

Zabloudit jí nedalo žádnou práci. Zabloudí ten, kdo splete dobře známou cestu, natož ten kdo krajinou cestuje beze strachu. Tyhle objevitelské samorosty ve městě dlouho neudržíte. Dojdou peníze, usedlý způsob života se stane fádním. Drema opustila Oxenfurt, aby poznala další kus světa. Jak měla ve zvyku, od začátku víc bloudila, než by znala směr cesty, nebo cíl na jejím konci. Neznala to skoro nikde a tak se dá říct, že během své cesty bloudila neustále. Definitivně zabloudit, ztratit orientaci pro ni byla jen otázka času. Sejít z frekventované cesty do čistě přírodní krajiny má své nevýhody. Jednou z nich je odkázanost poutníků na dobré počasí a počasí se umí změnit nepatrné chvilky. Tak tomu bylo i onoho dne. Dremě slunce na cestu přestalo svítiv velice záhy. Ani se nenadála a z oblohy tekly hotové potoky vody. Drema se dál plahočila člověkem nedotčenou krajinou. Hledala by úkryt před deštěm, kdyby věděla o nějakých blízkých lidských sídlech. O žádném sídle v dosahu však nevěděla, pročež stihla promoknout velmi důkladně. Překvapivě se v těch místech přeci jen nalézalo něco víc, než les a skály. Před Dremou z vlhka celou prochladlou se vynořila jakási poloviční zřícenina.

Drema se k poloviční zřícenině rozběhla. Bylo jí jedno, že se sková třeba jen do nějakého přístřešku na dvoře, hlavně chtěla uniknout před vodou valící se z oblohy. Co bylo ještě překvapivější poloviční zřícenina vypadala na první pohled pustá a liduprázdná, prostranství před ní prázdné nebylo. Houfovala se tam skupinka jiných promoklých poutníků, dobývajících se dovnitř oné velké budovy. Drema doklopýtala ke čtveřici lidí postávajících u dveří. Udýchaně se zastavila.
„Jestli tam nejsou všichni hluší, nebo zašlí prachem, tohle přece musí slyšet. Tak by nám snad někdo otevřít mohl," připojila se ke všeobecných poznámek na vrub špatného počaísí s linavími obyvateli sídla. Být tam vůbec někdo a k tomu při smyslech, kdo mohl vyslyšet prosbu o pomoc, stálo ta to počkat, jak pokus dotlouci se dovnitř dopadne. Pokud tam nikdo nebyl, budou se muset pokusit dostat dovnitř sami.

[Zenn]

Nějakou chvíli to trvalo, ale nakonec zpoza dveří zaslechli jakési šoulavé kroky, zachrastění klíčů a klapnutí kliky. "No jó, no jó," potom se zdobené dveře s hrozivým úpěním pantů trýznivě pomalu otevřely. Aby tak skupinku ozářil sloupec teplého nažloutlého světla. Muž, který jim otevřel se zrovna vlídně netvářil. Mohlo mu být kolem padesátky, bříško měl hezky dokulata a tvář mu zdobily zrzavé licousy protkané šedinami. Podle oděvu jednoznačně sluha. Pravděpodobně komorník.
Na nic se neptal, jen si vás prohlédl, poté hodil okem, které skrýval za skleněnou čočkou, na to psí počasí venku a poté ukročil bokem, by jim udělal cestu, pohybem ruky vyzývajíc k co nejrychlejšímu přesunu do interiéru. Ten byl navzdory tomu, jak dům vypadá zvenku vlastně velice dobrý. Bylo tu teplo, čisto a útulno. "Zujte se prosím ještě tady," nabádal je navzdory svému výrazu velice slušně a z blízké skříně vytáhl nějaké osušky, které předal do nejbližších rukou, co se skýtali. "A trochu se osušte, ať nám tu nenašlapete," už teď velice nešťastně hleděl na tu louži, co se pod nečekanými hosty tvořila.
A poté už je, bez toho aby se obtěžoval představit nebo snad odpovídat na nějaké jejich otázky, vedl dlouhou chodbou se stěnami zdobenými vyřezávaným lískovým dřevem a mosazí. Až k dalším dveřím, za kterými se nacházel velký pokoj s vysokým malovaným stropem, kopou oken a hlavně s obrovským krbem, ve kterém se teď poctivě topilo. Na jednom z polstrovaných křesílek seděla a vyšívala dáma v požehnaných letech a naproti ní podobně starý muž, shrbený nad jakousi knihou, volnou rukou si přidržující u očí brýle.
Když vstoupily oba staříci k nim zvedli pohledy, odložily své činnosti stranou - na skleněný stolek, který mezi nimi stál. "Pane, Paní... máme hosty. Hledají úkryt před deštěm," shrnul jejich situaci velice zběžně onen sluha a pak už se slova chopila stařenka. "Ach, ale samozřejmě drahouškové! Jen pojďte dál, posaďte se, ohřejte se," vybízela je ochotně s bezzubým úsměvem, zatímco dědeček zapáleně přikyvoval a obracel se na svého sluhu s několika žádostmi. "Jellien Vám přinese nějaké suché oblečení, převlečete se, umyjete... Ach ano, řekni Inně, že nás bude na večeři víc," očividně se oběma malé rozptýlení zamlouvalo. Zato komorník se zatvářil kysele, jak citron (samozřejmě teprve poté, co to všechno odkýval a otočil se ke svým pánům zády) a zmizel splnit si svou práci.
"Tak povídejte, kdopak jste, jak jste se sem dostali a co je ve světě nového?" vyzvídala okamžitě panička, která poklepáváním na opěradlo volného gauče osazenstvo vybízela, ať si najdou své místo a zatímco si budou sušit vlasy, ať jim něco poví. Podle všeho tu na sebe navzájem koukali už příliš dlouho a zvědavost ji přemáhala natolik, že zapomínala na vlastní vychování. Ale to se v tomhle věku dalo asi pochopit. O propáníčka, vy máte papouška! Chudáček maličký," stihla se ještě zhrozit nad promáčeným ptáčkem a začala se přehrabovat v sušenkách, které se váleli na talířku před ní, aby mu nějakou nabídla.
Teprve tehdy se vzpamatoval alespoň pán domu. "Ale jsme to ale nezdvořilí. Dáte si čaj? Zákusek? Do večeře ještě času dost a nic nezahřeje lépe," nicméně hned se začal sápat na nohy a hledat svou hůl, aby přihodil polénko do krbu.

[Quitana]

To, že ona nevěnuje pozornost nikomu z nich, neznamená, že oni se nebudou zajímat o další identitu, která se také přišla schovat před deštěm na tomhle bohem zapomenutém a podivném místě. Je jí jedno, kdo je tam uvnitř, ale hlavně, aby rychle otevřel a ona se mohla usušit, zahřát a dát nohy nahoru. Jo, už ji pěkně bolej po tak dlouhé cestě. Těm vevnitř - pokud tam teda vůbec někdo je - to ale strašně dlouho trvá. Nakrknutá a promočená na kost, přesto se otočí, když jí někdo osloví. Svoje jméno na potkání přece neříká. Kdo ji to zase otravuje? A kdo vůbec ví, jak se jmenuje?
"Ah, Reginalde. Ale ale, co ty tady děláš? Snad se ti neztratila ovce," ušklíbne se a netuší, jak blízko je pravdě. Popravdě, co by tady jen tak někdo dělal, že jo. Ono celkově ta myšlenka, že jich je tady víc, na tomhle divném místě, podivnější, než místo samo. Donutí ji to se nad tím trošičku zamyslet. Ale tohle je Quitana, čarodějná slečinka, co řeší nejdřív důležité věci, kterým teď tohle místo prostě není. Nijak ani nezaregistruje, že pod pláštíkem jednoho z nich se skrývá nějaké zvířátko. Ostatně by jí na tom stejně moc nezáleželo. Hlavně, když to nebude dělat bordel. A prozatím je klid.
Konečně. Dveře se otevřou, za nimi přitloustlý, zarostlý dědula, který je bez otálení vpustí dovnitř, neřekne u toho skoro ani slovo, krom toho povyku kolem bordelu. Ale kdo je Quit aby soudila, zvlášť když ji tenhle člověk nechá osušit - což ihned využije stylem, že se celá oklepe i s vlasy, takže zasere celou chodbičku. Botky tam však nechá. Trochu si začvachtá, ale pak už se žene do místnosti, kam je vede. Nač čekat. Má hlad, je jí zima a chce se zahřát, třeba nějakým teplým mokem. Zbytek skupiny jí fakt nezajímá, dokonce ani Reginald. Všechno hezky postupně. Nezapomněla však, jak to minule dopadlo.
"Brej den," prohodí jako by nic, když vpluje do místnosti. Ani jí tak nezáleží na tom, koho zdraví, ale hlavní je, že vidí krb, a než ji kdokoliv nabídne, aby se zahřála, už je hezky u krbu a hřeje si prdýlku. Vypouští všechna slova a slyší jen to, co chce, čímž je teď právě "ohřejte se" "suché oblečení" a tak podobně. Jo a taky otázka ohledně toho čaje. "Čaj? Sem s ním. Díky." Nevychovanec? A jaký. No jo, špatná výchova.

[Reginald]

„Bloudím tady. Co tu... počkej, jak víš, že se mi ztratila ovce?“ Zatvářil se zmateně, ale ještě než mohl cokoliv dodat, dveře se otevřely a před nimi stanul nevlídný komorník. Proč museli být komorníci vždycky nevlídní? Reginald snad nepotkal jediného, který by se na něj nekoukal jako na kus hadru, a to i v časech, kdy se oblékal skoro stejně dobře jako kterýkoliv šlechtic. Důležité však bylo, že je sluha pustil dovnitř, takže Reggie ustoupil od Quitany, aby nechal projít všechny přítomné dámy, zlatovlasé dívce dokonce nabídl ruku, aby mohla pohodlněji přejít přes práh domu. Nechal projít i mladíka a teprve pak vstoupil do domu on sám, přičemž za sebou zavřel dveře. Na pokyn komorníka se zbavil zablácených bot a přijal s díky osušku, aby ze sebe dostal co nejvíce vody, a nekapal jim na podlahu ze šosů jako nějaký topivec.
Když se všichni osušili, sluha je provedl chodbou, jejíž výzdobu Reggie zvědavě zkoumal a byl by ji i automaticky pochválil, kdyby ho domem provázel sám majitel. Chválit dům sluhovi však bylo bezpředmětné a tak mlčel, pokud ho někdo z jejich skupinky sám neoslovil.
Jejich kroky vedly do pokoje, kde vysedávala postarší dvojice, pravděpodobně manželů, kteří po upozornění, jaká návštěva jim do domu zavítala, působili mnohem vřeleji než sluha. Reggie se na oba přívětivě usmál a dokonce se mírně uklonil, což by od farmáře asi nikdo nečekal, ale některé staré zvyky se v takovémhle prostředí nedaly potlačit. „Dobrý den a velice děkujeme za vaši laskavost,“ broukl k nim vděčně, protože jejich pomoc byla v takové situaci opravdu potřebná. Co se krbu týkalo, nechal prostor opět dámám, aby se k němu přiblížily jako první a teprve pak se postavil blíž, aby se trochu prohřál a usušil. Staříci byli očividně rádi za trochu rozptýlení a Reginald si počkal na chvíli, kdy zrovna nikdo jiný nemluvil, pokud se k tomu někdo vůbec měl, aby jim odpověděl. Neviděl v tom žádnou vědu jim říct alespoň kdo je a jak se tu ocitl, ačkoliv to vlastně nebylo ani trochu zajímavé. „Já jsem Reginald, farmář,“ odkašlal si. Farmář s dobrými manýry. „Zatoulala se mi ovce do lesů, tak jsem ji šel hledat, ale povedlo se mi sejít ze známé cesty. Pak mě stejně jako ostatní chytla ta bouře.“ Opravdu to nebylo zase tak zajímavé, jen doufal, že Konvalinka je už zase doma, že si cestu našla sama. S díky si nabídl čaj a když viděl staříka, jak se zvedá, aby přiložil, odložil šálek zase na stůl. „Seďte, já přiložím,“ věnoval pánovi domu úsměv a pokud ten moc neprotestoval, přihodil dřevo do ohně sám.

[Vivianne]

Vivianne byla nadšená, že opravdu někdo odpověděl na klepání, které bylo dosti urputné na to, aby se kdokliv byl vevnitř vůbec jen probudil nad takovým bušením. Nakonec otevřel komorný a ona ho počastovala milým úsměvem. Vypadal nevrle, chudáček malý, ještě než byla vevnitř, řekla omluvně "Omlouváme se za to neurvalé klepání, pane," řekla sladce a modrostné oči upřela na něj. Opravdu doufala, že nebyli velikou přítěží, ani ona, ani její stráže. Než vešla dovnitř, všimla si muže, který jí potával ruku, aby jí pomohl přes práh. Vykouzlilo jí to jiskřičky a rozkošný úsměv na rtech. Překvapeně zamrkala, koukla se na své rytíře a poznamenala "Vidíte, i ušlechtilé duše ve světě existují," poznamenala to velice upřímným hláskem a ačkoli rytíři nebyli úplně šťastni, že si někdo dovoluje dotýkat se jejich paní, jen krapet zavrčeli, neb děvčeti odporovat nehodlali. Už tak byla promočená na kost, takže když nabídla ručku tomu galantnímu muži, byla naprosto ledová a křehounká, jako papír, děvče se však i přes déšť a nepokoj který rozpoutalo nebe, sladce usmálo. Přes práh se nechala převést a koukala se, kde to vlastně skončili. Nevypadalo to tu zdaleka tak pobořeně, jako z venčí. Rozinka zakňučela a celá se otřela,a takže je sprchla ještě dalším deštěm.
"Ach, drahá paní, čím jsme si vaši pohostinnost zasloužili? Mé jméno je Vivianne Amren Vyrinil aep Stellan, pocházím z jižanského dvora a vydala jsem se do světa poznat jeho krásy i neduhy a cesta nás zavedla k vám, drahá paní, těší mne, že poznávám někoho tako pohostinného jako jste vy," řekla sladce a usmála se sladkým úsměvem, když slyšela muže říkat něco o ovečce "Och propána, vy máte ovečku?" zeptala se muže vesele. To bylo opravdu čisté a krásné zvíře, "Doufám, že se nezatoulala daleko," řekla smutně a věnovala se opět rozince, "Já tuhle našla zuboženou v lese, chuděrka, taky bych ji za nic na světě nedala," řekla a lehce se usmála, když ji drbala za ouškem. Ach zvířátka, úžasná stvoření. A tahle běloučká vlčice byl přímo poklad.
"Čaj? To zní přímo báječně," řekla Vivianne, protože se stále klepala od chladivé vody, jíž byly nasáklé jak její šaty, tak i korzet a vše, co měla oblečené.