Quest: Bratrstvo Úplňku - D

[Eirlenn]

Od chvíle, kdy Luna vstala, aby odvedla kamsi pryč zaklínačku, už Eirlenn nepozřel ani sousto, neboť se mu nervozitou sevřel žaludek. Teď by mu zřejmě nepomohly ani ty uklidňující malůvky v Eluviennině pokoji. Na chvilku zavřel oči v pokusu uklidnit se, a když je poté zase otevřel, spatřil Lunu, kterak k němu natahuje ruku.
Lenn polkl, její ruku uchopil a vstal. K ostatním už se neohlížel, dokonce ani ke krátkovlasé kněžce ne, a následoval bledulku do místnosti se stolkem a knihou, kde se posléze objevil i portál. Povzbudivá slova vzal na vědomí, ale nekomentoval je, jen nepatrně pokýval hlavou na souhlas. Převzal si od Luny srolovaný kousek pergamenu, načež k bledé ženě zvedl pohled. „Rozumím,“ pronesl kupodivu celkem zřetelně, rázným a odhodlaným hlasem. Vypadal v tuhle chvíli možná trochu nervózně, ba dokonce bojácně, ale strach opravdu nepociťoval a nervozita se vystupňovala, zlomila a začala mizet. To ještě netušil, co ho čeká. Že ho odhodlání zase zcela opustí.
Bez dalších řečí prošel portálem a když se ocitl kdesi na druhé straně, maličko zmateně zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Vypadalo to, že se ocitl v nějakém městě, očividně ne úplně malém, městě, kde bylo poměrně dost lidí. Než se rozhodl podívat na pergamen, poodešel na stranu ulice, aby nikomu nepřekážel, načež se s pohledem upřeným na svitek zhluboka nadechl a zase vydechl. Bál se toho, co na pergamenu uvidí, jako by měl nějakou neblahou představu, že se mu to nebude ani trochu líbit.
A nelíbilo.
Sotva rozvinul pergamen a spatřil jediné jméno, které se na něm skvělo, srdce jako by mu vynechalo pár úderů a pak se zastavilo. Eirlenn na okamžik zapomněl dýchat, zatočila se mu hlava a v nohách pocítil takovou slabost, že se musel zády opřít o dům, u nějž postával. „To ne,“ špitl bolestivě, načež několikrát zavřel a otevřel oči, jako by doufal, že špatně četl a když se na jméno podívá znovu, bude jiné. Ale nebylo.
Eirlenn absolutně nechápal, čím se mohla křehká Lebedova kněžka provinit, že dostal za úkol ji zneškodnit, a už vůbec mu hlava nebrala, proč by se Bratrstvo zbavovalo vlastního člena - leda že by byla zrádkyní. Ale vždyť... vždyť byla tak milá, přívětivá, křehká duše. Někdo, kdo si nezasloužil zemřít. Nebo se Lenn mýlil?
Chvíli mu trvalo, než se mu přestala motat hlava a než znovu začal důvěřovat vlastním nohám, aby se na ně mohl celou vahou postavit, ale nakonec tak učinil. Srdce měl pořád až někde v krku, bolestivě sevřené, a jestli ještě před chvílí cítil nějaké odhodlání, teď bylo definitivně fuč. Naopak pociťoval zoufalství, byl zmatený a nepřipouštěl si, že má zabít někoho, kdo mu byl tak sympatický. Ale co to říkala Luna? Že mu nikdo nebude bránit zjistit, čím se provinila? Toho se Lenn hodlal chytit - vypátrat, co za tím vším je. Něco mu říkalo, že když už ten úkol jednou přijal, nemohl ho jen tak hodit za hlavu a musel v téhle šílené hře pokračovat.
Kněz se znovu rozhlédl kolem sebe. Kde měl, u Lebedova vousu, začít? Netušil, kde tady Eluvienne najde, mohl se leda tak zeptat měšťanů, zda jim to jméno něco neříká, nebo se pokusit vyhledat další stoupence Lebedovy. Ale kam se vydat? Město bylo veliké a on netušil, čeho se má chytit.

Jak se cítí pisatelka... | +

[Saxa]

Takže blátivá cesta ve stopách nasupené zlatovlásky. Saxa šla mlčky, dívčina jí zmizela z očí, a jí se naskytl nádherný pohled do zahrad domu. Rudé tulipány, exotické keře, loudala se a zvědavě se rozhlížela po květinách i okolí, než došla k hlavním dveřím, zpoza kterých se k ní dostával nějaký šum z útrob domu.
Chodbami taktéž procházela pomalu, aby jí náhodou neunikl nějaký pohyb nebo hluk, který by značil nebezpečí nebo naopak někoho, kdo by jí mohl říct, proč se tu vůbec ocitla. Ani se nemusela příliš snažit, děvče bylo hlasité, když Dorianovi spílalo kvůli jeho... chování? Saxa v tom hlase slyšela něco, co jí bylo známé, ale nemohla přijít na to, co to je. Dle slov Dorian něco provedl, něco, co on sám zřejmě považoval za dobrou zábavu, ale ostatní ne.
Zatímco zvažovala, jestli nechat dívku vyřídit jejich osobní záležitosti a počkat, než vyjde z pokoje, nebo tam rovnou nakráčet, ohlížela si interiér domu. Když se ale znovu rozezněl chodbou Dorianův smích, Saxa měla čekání právě dost a rozhodla se najít dveře, za kterými se ti dva bavili. A zaklepat.

[Laur]

Luna někam odešla s Eirlennem. Raimond trpělivě vyčkával. Poté se vrátila do místnosti. Bez lebedisty. Její pohled zabloudil k němu a byl dostatečně ostrý, aby zamával s kdejakým člověkem. S Raimondem však ne. I přes svůj relativně mladý věk s klidem snesl pohled čarodějky. Koukal se jí do očí. Celých deset sekund vyčkával, jestli ještě něco dodá nebo ne. Zdálo se, že ne. "Ano." K tomu mi dopomáhej Bůh. Co řekl, řekl už předtím. Luna s tím musela počítat. Zkoumavě se na ní podíval. "Kde bereš jistotu, že tě nezradíme ? Já, Saxa, nebo Eirlenn ?" Přišlo mu, že až moc riskovala.

[Arleight Primm]

Saxa:
Vše náhle utichlo, jakmile uslyšeli zaklepání dveří. Pár momentů bylo pouhé ticho, pak se hlas ženšiny zeptal "Kdo to je? Já říkala, že pro tebe přijdou, Doriane!" v hlase znělo jisté zděšení, ale poté se ozval ten známý mužský hlas "Dále," řekl jen a jakmile Saxa otevřela dveře, uviděla místnost plnou ženšin, amulet jako splašený, nejen, že vibroval když se podívala na Doriana, byli tu další upíři a upírky, všude kolem lidé, ženy ve sporém oblečení, některé i bez něj. Dorian pozvedl obočí, když se koukl na zaklínačku "To na nás poslali jen jednu křehuli?" optal se sám sebe když se nejistě koukl na dívku, která vypadala, jako mladá Luna. Dorian byl rovněž jiný, nebyl tak chladný, seriozní, přístupný a přívětivý, vypadal spíše jako drzý dospělec užívajíc si život plnými doušky. Krapet mladší, než-li Dorian, kterého znala.
Všude kolem byla krev, mnoho upírů vypadalo, že budou mít ráno kocovinu, kterou si nikdy nikdo nepřál. Dalo by se říci, že zde byla bezmála celá vesnice v jedné královsky velké místnosti. Upíři v honosném šatu a lidské bytosti většinou kolem nich, ne všichni vypadali úplně spokojeně, hlavně pohledy některých mužů v místnosti byli velmi nenávistné.
"Co po nás chceš, tady nemáš šanci," pronesl trochu výsměšně Dorian. Tohle bylo jindy, tohle nebyl onen současný skvělý Dorian který se staral o zaklínačku tak pěkně. Tohle bylo někdy dřív, někdy v dávné minulosti Luny a Doriana, v samotných počátcích dalo by se říci, kdy teprve dva známí a přátelé, dávali dohromady onen dobrý řád. A ne vše vzešlo z dobrého. Dorian si očividně hodoval v místnosti, jako by byl na trůnu, se svými společníky a dívkou, která byla hned u něj, seděla mu na klíně a shlížela na děvče. "Hah, tohle pískle nám chce něco udělat?" zeptala se rudovláska výsměšně a jedovatě se zasmála na její konto. Dorian neřekl ani slovo, stále shlížejíc na dívku trochu nenávistně. Něco v jeho očích však napovídalo, že je zde něco v nepořádku.

Eirlenn
"Vinno, koukej to všechno vzít, co si myslíš, že to budu nosit já?" ozval se rázný mužský hlas. Muž od kterého vyházel vypadal zámožně a za ním se tetelila malá dívka s velkým plným košem v ruce, který měla problém tak tak unést. Šla za mužem jak nejrychleji mohla, váha, kterou nesla, ji musela převážit jednou tolik a bylo vidět, že je to na to křehké tělíčko moc. "Kdo tě bude živit, co si myslíš," pokračoval dále muž, který stále šel po boku děvčete, nesoucí se jako kohout a ukazujíc své bohatství. Nebyl to nikterak hezký pohled. Žena už tak vypadala ztrápeně a muž jí vůbec nepřidával. Vypadala jako Eluvienne, mladší, samozřejmě, ale byla to opravdu ona? Těžko říci, její tvář zahalovala namodralá kápě a její šat, ačkoli byl velice honosný, nevykazoval známky toho, co by si na sebe Eluvienne oblékla. Koukla se letmým pohledem na mnicha, ale chvíli poté pokračovala dále, bez jakéhokoliv hlásku.

Raimond
Luna na něj shlédla, chvíli přemýšlela, jestli ho opravdu chce vidět mezi členy bratstva, když ho už tak zvládal hanit vcelku znamenitě. Lehce se usmála, když nadhodil svou otázku a pronesla "Jednoduše, nastavím do vaší mysli blok, který vás nenechá o bratrstvu promluvit jinde, než v tomhle nádherném domě," řekla milounce a poté pronesla, " navíc se momentálně kouknu do všech koutů tvojí mysli, jsem stará stovky let, mám stovky let zkušeností, není možnost, že by mi něco uteklo," poznamenala opět sladce, koukla se na dívky a poprosila je, ať jdou udělat koupel. "Dáme si horkou koupel, ať se nám lépe přemýšlí, hmm? Spolu. Teď." řekla a vesele se na něj usmála. Ano, možná ho trošku trápila, ale bylo jí to jedno, jestli opravdu chtěl být členem tohoto uskupení, ona to hodlala zjistit a tohle, tohle byla ještě ta příjemnější cesta. Pořád to mohl udělat Dorian... a to nechtěl, tím si byla jistá.

[Eirlenn]

Eirlenn sice neměl ouška citlivá jako třeba zaklínači, ale stejně zaslechl mužský hlas, který nezněl rozhodně nijak příjemně. Ohlédl se za tím hlasem a téměř okamžitě spatřil muže, který vypadal docela honosně, a drobné děvče, jež mu dělalo společnost, a které podle všeho neslo těžký koš, jenž sotva dokázalo udržet.
Hulvát, problesklo Lennymu okamžitě hlavou. Pak si tu poměrně nesourodou dvojici znovu důkladně prohlédl. Mohla to být Eluvienne? Ale vždyť vypadala tak mladě... Vinno, přehrál si znovu v hlavě oslovení, jímž muž dívku počastoval, může to být zkrácenina jména Eluvienne? Teoreticky by mohla.
Ať už to však mladičká kněžka Lebedova byla či nikoliv, nic to neměnilo na tom, že se Eirlennovi rozhodně nelíbilo, jakým způsobem s dívkou zámožný muž zachází. Kdo ví, možná byla jeho služka, možná ne, každopádně to však byla žena a táhla těžký koš - koš, který měl nepochybně nést daleko silnější chlapík. Jenže toho zřejmě ani nenapadlo, že má dívka co dělat, aby koš unesla a sama neupadla.
A Lenn to tak pochopitelně nemohl nechat. Vykročil ke dvojici, pokud možno tak, aby k nim přišel zezadu a muž si ho nejprve vůbec nemusel všimnout - zato dívku potichu oslovil, aby ji na sebe upozornil. „Ukažte, pomůžu vám,“ nabídl se ochotně a ještě dříve, než třeba dívenka stihla zaprotestovat, natáhl ruce, aby si od ní koš převzal. Propálil přitom mužova záda pohledem - jen ať si zkusí brblat, pořád měl u pasu meč, kterým se uměl obstojně ohánět.
Když se díky touze udělat dobrý skutek připletl do dívčiny blízkosti, využil příležitosti k tomu, aby si ji lépe prohlédl. V jejím obličeji nepochybně hledal jakoukoliv známku toho, že by to mohla být Eluvienne, avšak pohled po chvilce odtrhl, aby nevychovaně nezíral. A pro případ, že by to Eluvienne skutečně byla, si zakázal cítit k ní jakékoliv sympatie - jak by pak měl splnit ten přetěžký úkol, který ho čekal?

[Saxa]

Už jen z toho tónu dívčina hlasu bylo Saxe jasné, že tu něco nesedí, ale to ostatně věděla už ve chvíli, kdy prošla tou mrtvou vesnicí. Inu, místnost za dveřmi celkem rychle odpověděla na všechny její otázky, a ty odpovědi se jí vůbec nelíbily. Nemusela být zběhlá v počtech, aby věděla, že proti nim všem nemá nejmenší šanci. A i když byla míra její tolerance nahoty značně posunutá, tahle zvrácená zábava šla dalece mimo ni, takže se znechuceně ušklíbla.
Navíc, tohle nebyl její Dorian. Tahle parodie na muže ze včerejší noci s ním měla možná společné jméno, ale ne to, co ji na něm hned okouzlilo. A přesto... Ne, Saxa si nedovolila ani jedinou myšlenku na to, že by něco v jeho očích mohlo připomínat Doriana, kterého znala. A co víc, nikdo tu neznal ji. Ani on, ani Luna, všechno se odehrávalo v letech dávno minulých a hlavně v takových, ve kterých se Saxe ani trochu nelíbilo. Že nemá šanci? Ale nepovídej, toho bych si nevšimla, pomyslela si a pohledem sjela k té rusovlásce na jeho klíně. Už mu někdo řekl, že zrzky nemají duši? A tahle jí byla už od pohledu krajně nesympatická a dokonce za to ani nemohl fakt, že seděla Dorianovi na klíně. Co teď? Co říct? Vytáhnout meč by byla blbost, stejně jako byla blbost jen tak do místnosti nakráčet, ale jak mohla tohle tušit? „Kdybych sem přišla s úmyslem vám něco udělat, nezaklepala bych.“ Prohlásila nakonec s ironickým úšklebkem na tváři a přejela pohledem po těch lidech tady. Nakonec se zadívala do očí Dorianovi a znovu, jako červík pochybností, jí něco v jeho pohledu nutilo zůstat. Prohlédnout skrz jakousi iluzi, ať už byla jakákoliv. Teď zaklínačka litovala, že nikdy nebyla zrovna z těch výmluvných, ale kdovíproč se musela pobaveně ušklíbnout při myšlence, že by si tu bratr Raimond klekl na kolena, a začal se modlit. „Popravdě jsem hledala ve vesnici nocleh, ale nikoho jsem tam nenašla. Kdybych tušila, že tu pořádáte takovýhle banket, vyhla bych se domu obloukem.“ Založila ruce na hrudi a čekala. Vytáhnout meč při jejich počtu nemělo cenu, znamenalo by to jistou smrt, navíc, pokud byla skutečně v minulosti nebo nějaké dávné vzpomínce, tyhle lidi by už stejně nezachránila. Utéct by bylo stejně tak hloupé jako s netvory bojovat, navíc Luna ji sem poslala z nějakého důvodu. Bohužel, ten důvod jí stále ještě ucházel, zaklínači ji neučili konstruktivně myslet, spíš někoho definitivně sprovodit z povrchu zemského. Třeba když bude hodně rýpat, budou sdílnější. Nebo je naštve. Tak jako tak, kdyby měla s sebou do hrobu vzít alespoň jednoho z nich, byla by to ta zrzka, ze které se jí ježily i vlasy na zátylku.

[Laur]

A tak na sebe oba koukali. Jo tak blok do mysli ? Upřímně ho zajímalo, jak taková věc funguje. "A jak to účinkuje ? Na jakém principu ?" To mohla být skutečně zajímavá schopnost. "A proč neúčinkovala na toho zrádce ?" Možná byl až moc zvědavý, ale ve vědomostech je síla. Vůbec se mu nelíbila představa, že se mu někdo bude šťourat v hlavě. Demonstrativně si založil ruce na prsou. Byla to jeho mysl. Ta patřila přeci jen jemu. Ale co nadělá. Ženě ublížit určitě nechtěl, a tak se s tím asi bude muset smířit. Stovky let ? Vypadala na stovky let hodně dobře. No jo, čarodějky. Proč koupel ? Počkat... Koupel spolu ? Oni dva ? "Koupel ?" Zeptal se připitoměle. No, doufal, že se zrovna teď nekoukne k němu do hlavy. Hned začal myslet na nějaký úchvatný spis. Pak už jen rezignovaně pokrčil rameny.

[Arleight Primm]

Raimond:
Luna na muže pohlédla. Samozřejmě, že měl více otázek, samozřejmě, že se jí snažil dostat pod kůži jako nějaký červ. Neměla takové lidi ráda, ale chápala, že z jeho strany tohle bylo poněkud dívné. Takový zásah do života člověk zkrátka nepotkával každý den, když byla mladá, asi to mělo nějaký dopad, momentálně jí už většina věcí přišla velmi jednotvárných. Pohlédla na muže a řekla "Magie. Odpusťte mi, pokud vám nevysvětlím princip, bylo by to bezcílné, mnoho nynějších čarodějů to také nechápe, pochybuji, že byste to pochopil vy," v tom kouzle bylo až příliš propočtů a výpočtů, aby fungovalo správně. To kouzlo bylo až příliš komplikované, aby něco takového vysvětlovala pouhému smrtelníkovi, protože by to mohlo také trvat celé dva roky.
"Proč? Protože kdysi jsem ještě věřila svým přívržencům, kdysi jsem věřila, že duše jsou čestné, ale spálila jsem se, a bolelo to," poznamenala a po cestě do malého bazénku se nyní začala svlékat. Kousek po kousku, pouze jistý kámen na jejím krku zůstal a pak Raimondovi ukázala místnost, kde byl malý bazének plný bublinek, do něj vklouzla, podmanivě se usmála a pozvedla obočí. "Čekám na vás," Raimond v tuto chvíli bohužel, nebo možná bohudík neměl ani žádnou jinou možnost, než ji následovat do teplé bublinkové koupele.

Eirlenn:
Eirlenn se připojil k velice podivnému páru, který se lopotil ulicemi - alespoň leho půlka. Jakmile tak udělal, žena na něj trochu vyděšeně vzhlédla, pohlédla na svého manžela a čekala, jak se k tomu vyjádří. Pomoc by samozřejmě uvítala, koš byl těžký jako kdyby v něm byla celá mrtvola. Muž se jen povýšeně otočil na patě a řekl "Nečekej, že mu za to budu platit," řekl a pokud se i tam Eirlenn rozhodl pokračovat a pokusit se jí pomoci, házel si na konstituci, čili jednou kostkou a musel přehodit čtyři, aby koš vůbec unesl. Bylo to extrémně těžké, nebylo se čemu divit a karma byla svině, takže přeji hodně štěstí. V tomhle případě upřímně, děvče vypadalo velice utahaně, zmoženě s zdevastovaně. Byla jako chodící mrákota, ale když se jí podíval do obličeje, bylo vidět, že to je stále Eluvienne, mladší, hezká, její tvář však hyzdily kruhy pod očima, byla bledá a vypadala nemocně.
Ať už se Eirlennovi podařilo celé břemeno přenést na sebe, nebo to k domu dotáhli spolu, zastavili se u dveří a Eluvienne se otočila na sympatického muže, který se na ni tak hezky koukal. Otevřela pusu, jako by chtěla něco říci, ale zpoza dveří se ozvalo "Žebráky tu živit nebudeme," hlas byl podmanivý, ale jedovatý, jako rulík. Eluvienne se koukla do země smutným pohledem, poté se koukla na mnicha a řekla "Děkuji vám, drahý pane," Eirlennova jediná možnost momentálně byla zeptat se, jestli na tomto statku nepotřebují přiložit ruku k dílu. Nebo jen z dálky pozorovat, co se tu vlastně děje.

Saxa:

Zrzavá dívka se na ni podívala a začala se tomu, co řekla smát. Opravdu přišla, zaklepala do doupěte upírů, kteří tu očividně měli nějakou velkou slavnost a hledala nocleh? Měla z ní druhé vánoce. Luna se zatím obezřetně koukala na obě dívky, jak tu zrzavou, tak tu blonďatou. Na zaklínačku s jakousi lítostí v pohledu a na zrzavou upírku s jistým strachem.
"Ale, ale, ale, copak to tu máme," řeklo děvče a pohladilo z půlky obnaženého Doriana po jeho osvaleném těle. Stejně tak k sobě vinul Dorian onu zrzavou dívku. "Zdá se, že se nám ptáček sám chytil do klece," řeklo děvče a povzdechlo si zcela vášnivě. "Neboj se, my ti tu nocleh zajistíme a bude to určitě velká zábava," řekla a zazubila se, vedle ní si držel Dorian sebejistý, zlý úsměv, ale koukal na ni soucitnýma očima. Očima toho, kterého znala z večeru předešlého. Něco tu bylo špatně, něco tu bylo tolik špatně, že z toho Saxu začala bolet hlava. Dorian byl jiný a to děvče něj? Saxa vypadala, jako že jí chce utrhnout hlavu. Děvče se zvedlo, popošlo k ní a sladce ji pohladilo po tváři. "Drazí milí, jak asi chutná zaklínačka?" optala se s vyceněnými zoubky vesele a zvonivě se zasmála. V ten moment mohlo Saxe dojít něco jako I am totally screwed. Upíři kolem začali jako by napovel opět s tím neblaze znějícím smíchem. Všetně Doriana. Zrzavá si ji prohlédla od hlavy k patě a zaculila se "Jsem si jistá, že upíři budou štěstím bez sebe, vědmáka jsme tu ještě neměli, zítra se k nám připojíš na večeři," řekla sladkým hlasem, a jako by po ní obnotávala průzračné pavučinky, tím víc se v dívce kopila nechuť k téhle dívce. I přes všechnu tu zaklínačskou necitnost cítila, jako by měla těžký kámen v hrudi.
Poté se k Saxe všichni seběhli a tlačili ji k jednomu pokoji, kde zavřeli dveře a po chvíli se ozvalo to hrozivé zamknutí. Nebylo cesty ven. Okna za kterými byla mříž, ale pokoj nanejvýše luxusního rázu. Neměla tu co dělat, žádná zábava ji tu nečekala, jen strach z příštího dne. Mohla jít pouze spát, neboť večer již byla tma a do rána by stejně chodila jen kolem dokola po pokoji.

[Eirlenn]

Mimo herně:
Hod předem na konstituci (1)

Eirlenn hodil/a 1d6 a součet kostek je 6:
6

Čím víc nad tím Eirlenn přemýšlel, tím víc mu bylo jasné, že dívenka, která se vleče s těžkým košem, je Eluvienne. Však to odpovídalo - říkala mu přeci včera, že měla muže, který jí bil. Tenhle na to vypadal. O to víc však kněz nerozuměl tomu, proč má zabít ji a ne jejího muže, surovce, který si to zcela jistě zasloužil. Ale třeba v tom bylo něco víc, nic nemuselo být tak, jak to vypadalo, a Eirlenn tomu hodlal přijít na kloub.
Ačkoliv se zařekl, že si Eluvienne nepustí blíže k tělu, poněvadž by ji potom nedokázal zabít, stejně se rozhodl pomoci jí s těžkým košem, který si od ní po chvíli převzal - sice to nejprve vypadalo, že se mu pod tou vahou podlomí kolena, neboť takovou tíhu přeci jen nečekal, ale Eirlenn jako párátko jenom vypadal a nedělalo mu problém nést koš bez dívčiny pomoci. „Nechci zaplatit, dělám to z dobroty srdce,“ ujistil muže, z dobroty srdce, kterou jste vy zřejmě nikdy nepoznal - ani nevíte, co to je, pomyslel si v duchu, probodl chlápka pohledem a nakonec se letmo pousmál na dívku.
Nevypadala vůbec zdravě, naopak působila dost unaveně a zmoženě, čemuž se nemohl divit - bůhví, kolik takových košů tahala a co dalšího po ní ten surovec mohl chtít. „Odpočiňte si, zvládnu to sám,“ ujistil ji proto. „Je vám dobře?“ špitl po chvilce, neboť se mu opravdu nezdála - upřímně doufal, že tu třeba nezkolabuje. Ani tomu by se totiž nemohl divit.
Nakonec dorazili ke dveřím, odkud se ozvalo, že žebráky živit nebudou. Eirlenn se nad tou poznámkou pohrdavě zašklebil, potřásl hlavou a nakonec upřel pohled zpátky na mladou dívku. „Nemáte zač - nic mi nedlužíte, to byla jen maličkost,“ ujistil ji, načež se krátce zamyslel. Potřeboval zjistit víc, vědět, co se to tu kruci děje, protože kdyby zabil nevinnou dívku, nikdy by si to neodpustil. Potřeboval se dostat do toho domu - pochyboval totiž, že z pouhého okounění okolo by přišel na něco důležitého. „Nejsem žebrák, ale sháním práci - alespoň za střechu nad hlavou a misku ovesné kaše,“ přiznal poté docela nahlas, aby jej slyšel i muž. „Umím přiložit ruku k dílu a práce zastanu hodně,“ dodal odhodlaně - alespoň by pak méně práce připadlo na tuhle nemocně vypadající křehotinku.

[Laur]

Žena začala vysvětlovat, proč mu nemůže vysvětlit princip. Raimonda to malinko mrzelo, neboť se to jevilo jako užitečná informace. Tak jako tak, vydali se k bazénku. Ona se začala svlékat. Opravdu, ne tam a rychle, ale po cestě a naprosto beze studu. Raimond se snažil nekoukat se na ženu, ale to prostě nešlo. Místnost byla hezká, ale bazének byl celkem malý. Žena do něj vklouzla a vyzvala ho, aby se k ní připojil. Raimond se rozpačitě podrbal po hlavě. Musel jít. Chlape, zvládnul jsi Cidaris, Krysí horu i Velen. Zvládneš i hezkou nahatou ženu v bazénku.Pomaličku se sebe sundaval brnění. Jeden plát, druhý plát, třetí a čtvrtý. Kroužková košile a nakonec i zbytek. No, Kreve mě ochraňuj. Vešel taktéž nahatý do bazénku.