Quest: Bratrstvo Úplňku - D

[Eirlenn]

Oznámení, že se u večeře sejdou všichni, přijal Eirlenn s přikývnutím. Sice by byl raději, kdyby si s Eluvienne mohl promluvit někde o samotě, ale musel se spokojit s příležitostí, která se mu naskytla - nechtěl přece vypadat jako někdo, kdo by ji nejraději zatáhl do kupky sena a znásilnil. Naopak se snažil působit co nejvíce neškodně a mile, aby nevzbuzoval sebemenší podezření.
Do večeře zbývalo ještě poměrně dost času a Eirlenn ten čas strávil ve stájích, což mu ani v nejmenším nevadilo. O koně se postaral znamenitě, a zatímco je hřebelcoval, přemýšlel nad tím, co by asi tak měl udělat, jak nejlépe by mohl zjistit, co potřeboval vědět. Občas si s koňmi potichu povídal, avšak ne o něčem, co by ho mohlo prozradit - spíš koním jen uklidňujícím hlasem sděloval, že jsou krásní, ale až je vyhřebelcuje, budou ještě krásnější, a podobně.
Svolávání k večeři Eirlenn nepřeslechl, a protože tou dobou už měl všechnu práci hotovou, mohl stáje s klidným svědomím opustit. Cestou si umyl ruce a opláchl obličej, pokud měl možnost narazit na nějakou studnu, a když dorazil do světnice, kde se podávalo jídlo, usmál se letmo jak na Eluvienne, tak na jejího muže - nesměl dělat rozdíly, pokud nechtěl vzbuzovat podezření. Ten chlápek mu zatím nebyl ani trochu sympatický, ale Lenn to nedával ani trochu najevo.
V modlitbě Eluvienne v duchu doprovodil, poděkoval Lebedovi za jídlo, a zároveň mlčky prosil, aby Lebeda vedl jeho kroky a aby úkol, který mu byl svěřen, nějak zvládl. Doufal, že ho prorok vyslyší. Lenn se pak pustil do jídla, přičemž si hleděl svého a jen občas letmo pohlédl na své hostitele; nechtěl ale drze okounět, a tak po většinu času klopil pohled k jídlu, které bylo opravdu vynikající, což také neopomněl poté zmínit: „Je to ohromně dobré, moc děkuju za večeři,“ broukl, jakmile měl dojedeno, a věnoval Eluvienne upřímný úsměv.
„Nemohl jsem si nevšimnout, že váš statek celkem prosperuje,“ podotkl po chvíli, neboť musel uchopit příležitost za pačesy - potřeboval rozproudit hovor, potřeboval zjistit něco více o tom, jak to tu chodí. „To se o něj opravdu staráte jen vy dva?“ povytáhl obočí, načež se ovšem zatvářil pokorně. „Omlouvám se za tu smělost, jen... je to obdivuhodné,“ vysvětlil, že to myslel jako pochvalu, nikoliv jako vyzvídání. A tak trochu lhal, neboť jako vyzvídání to zamýšleno bylo. Ale třeba konečně zjistí, kdo na statku zastává většinu práce, a zda je muž opravdu takový hrubián, za jakého ho Eirlenn zatím měl.

[Laur]

Teď zase spustila Luna. Ta poznámka o rozhodnutí pro něj byla velmi důležitá. I když se to mohlo jevit jako malý detail, pro něj znamenal dost. "Ano, mít možnost se rozhodnout. Nechtěl bych, aby jen někdo řekl jméno. Já potřebuji znát důvod. To je moje slabina. Nebo taky ne. Záleží, jak se na to díváš," jak by asi mniši mohli být všude ? Bylo jich sotva tisíc. Roztroušených po celém Severu. "Proč prostě neukončíte válku ? Jedna dýka do Emhyrova srdce. Zlikvidovat všechny jejich důstojnická esa. Nilfgaard by padl a pro spoustu lidí by pominulo nebezpečí," její odpověď ho zajímala. Bylo by tak jednoduché to všechno skončit. "Nejsem dobrý člověk. Udělal jsem spoustu nevhodných věcí," pro obyčejné lidi šlo o drobnosti, ale i tak na ně nebyl pyšný. Luna si přičarovala víno. Bylo bíle, ale Raimond si dal taky. I když preferoval červené. "Tak už si to zjistila. Sedíme tady hodnou chvíli... Co teď ?"

[Saxa]

Upíři. Všichni v ní vzbuzovali touhu. Jedni tu spalující, vášnivou, druzí touhu zabíjet. Dorian v tuhle chvíli spadal do obou skupin, ale zbytek upírů s tou rusovlasou v čele byl ve skupině s rozsudkem smrti. Bohužel, bylo jich tu moc.
Saxa se s úšklebkem rýpala v jídle, okolí moc nepozorovala, jen se pokoušela upravit ten hadřík na svém těle tak, aby dostatečně zakrýval a neškrtil. Rusovlasá mluvila a mluvila, upíři se smáli a Saxa stihla za tu krátkou chvíli vymyslet asi padesát způsobů, jak by tu zrzku zabila. Jedním z těch mimořádně promyšlených způsobů byl vrh vidličkou přes celý stůl, co by zrzavou zasáhl přímo do oka, protože to by Saxe udělalo velkou radost...
Z myšlenek na vraždy ji vytrhl Dorianův hlas, který podmanivě odpovídal upírce na její nechutné řeči. Věnovala mu dlouhý pohled, který dost dobře mohl být reakcí na to, co se jí mělo stát večer, nicméně spíš uvažovala nad tím, co ho tu drží. Nevěřila totiž, že by tu zůstával dobrovolně, ne po té včerejší návštěvě. Ale stejně... nejradši by ho zabila.

[Arleight Primm]

Eirlenn:
Eluvienna se na Mnicha usmála, když zkonstatoval, jak moc mu chutná. Sama netušila, proč tu tenhle okouněl, ale byl moc milý, líbil se jí. To možná neměla dávat tolik najevo, protože je oba její manžel zpražil pohledem tak podezíravým, že by od něj uhl nejeden člověk. Eluvienne přesně to udělala, podívala se na své jídlo a začala elegantně ujídat kousek po kousku.
"Ano, staráme se jen my dva, je to tu hezké, že?" řekl muž když se rýpal v jídle a koukl se na Vinnu. Že by snad řekl, že se o vše stará převážně Eluvienne? Ale kdepak, to by nechal svoji mužskou pýchu klesnout až příliš hluboko. Mlčky pak všichni jedli, dokud nebyly všechny talíře prázdné a Eluvienne se zvedla, poklidila po všech talíře. Poté vyslala Eirlenna na slamník, kde se mohl uklidit a usnout.
...
Pozdě v noci probudil Eirlenna křik tak hlasitý, že skoro nepoznal, čí ten křik je. Ale ozýval se znovu a znovu a podruhé už mohl slyšet, že zcela jistě patří Eluvienne. Tak křik trhal uši a vháněl slzy do očí - co se mohlo dít té křehké mladé dívce, co se mohlo dít, že křičela, jako by ji někdo zabíjel. Jakmile vystartoval Eirlenn za zdrojem onoho křiku, po chvilce uslyšel i muže, který na děvče řval "Tvoje jediná práce tady a ty to stejně děláš špatně!" řval muž hrůzným hlasem na Eluvienne zpoza zavřených dveřích. "Ať si pro tebe přijdou, ať tě zabijí, zmije jedna" řekl do vzlykání a křiku mladého děvčete.
Jakmile Eirlenn otevřel dveře, uzřel hrůznou scénu. Hrůznou? Proč? Ale to vííte, krví nasáklá postel, v ní vzlykající Eluvienne, která byla rovněž od krve a před ní stál její muž, na zemi hrůzný kruh bratrstva. Muž se na něj podíval s nenávistí. "Proto jsi tu, zabij ji! je to tvoje práce," zařval na něj nepříčetně rozčílený muž zatím co na posteli schoulená Eluvienne vzlykala a koukla se na mnicha, který otevřel dveře "Moje holčička," vzlykalo děvče dále, zatím, co slabé na posteli oplakávalo dítě, které nejspíš momentálně potratila. Otázkou nebylo proč, ale co jí ten proradný muž udělal. Na papírku bylo napsáno Eluvienne, před ním byla tahle scéna a bylo jen na něm, co udělá.

Raimond:
Luna si povzdechla. Jistě, to byl problém, samozřejmě, že to byl problém, fakt, že mu někdo jen podá jméno na stříbrném tácu a on neví, jestli je to dobře. Samozřejmě. To, že to vyšetřuje ona nestačilo. No, měl to mít po svém, že ano. "Řekl ti někdo, že nemáš tu možnost? Jestli po tom toužíš, samozřejmě nebráním si hledat, co je to za člověka. Mnohdy to však způsobí ještě více bolesti, než si dokážeš představit," poznamenala Luna, zatím co se rochnila ve skvostné koupeli.
"Proč neukončíme válku? Protože by se mohlo stát přesně to co posledně. V jeho službách je mnoho zkušených kouzelníků a kněžích. Tohle místo stále není ani z daleka tak tajné, jak by mohlo být," poznamenala Luna a povzdechla si. Samozřejmě to bylo zajímavé, sama by samosebou chtěla to vše skončit, ale problém byl, že vše nekončilo u jednoho člověka a také, že ten člověk byl natolik chráněn, že to bylo téměř nemožné.
"Nikdo není naprosto dobrý člověk, nemáš se čeho bát," řekla Luna pouze a sladce se usmála. CHlapci se zachtělo něco dělat. Hmm, k zahození také nebyl a ona byla stará, pěkná a zkušená čarodějka, kterou dlouho nikdo nerozptýlil. Zazubila se na mnicha a žertovně pronesla.
"Nevím, zkus si dát ještě sklenku vína, nebo třeba mě," řekla a zazubila se. Věděla, že v téhle oblasti úplně nemá zkušenosti. Takové štěňátko. Zajímalo jí, co řekne.

Saxa
Zrzečka se na ni nenávistně koukala, skoro tak stejně, jako se koukala Saxa na ni. Ona se u toho však ještě výsměšně smála a zcela si užívala, že něco takového Saxa nemůže udělat. Dorian se podíval na svoji milovanou a pozvedl obočí. "Co takhle se rovnou přesunout k dárečku drahá, už je přeci jen téměř večer, jestli sis nevšimla." A opravdu, venku se začínalo smrákat. Buď v tomhle domě utíkal čas rychleji, nebo Dorian udělal něco, co zapříčinilo takovou změnu. Ať tak či tak, Dorian se temně koukal na zaklínačku a mrkl na ní jedním očkem.
Rudovlasá se zazubila dívčiným směrem a oznámila ostatním "Podává se dáreček," Než však stihla říci cokoliv dalšího, Dorian už byl u Saxy a držel ji za ramena, zle se na ni usmál, než jí přejel jazykem po jejím krásném krčku až k oušku a poznamenal nesmírně tichým hláskem Teď a zahryzl se jí do krku, což ještě Saxa musela cítit, fakt, že ztrácela vědomí tak nesmírně rychle poté však byl způsoben již onou černou pilulkou o které jí Dorian řekl a kterou jí donesl.
Poslední co slyšela bylo "Ale Doriane, nech nám trošku," poznamenala smutně jeho družka, ale Dorian byl nepříčetný a Saxa již ztratila díky pilulce vědomí.
...
Zaklínačka se probudila v noci na mýtince v lese opodál. Dorian seděl vedle ní a čekal, až se probudí, když zrovna pozoroval měsíc. Děvče mělo přes sebe přehozený jeho kabátec, její věci nikde, což asi naštvalo dostatečně nemile - a co teprve fakt, že o sobě notných několik hodin podle stavu oblohy nevěděla. Jakmile Dorian zaregistroval to, že se probouzí, zůstal tam velice obezřetně sedět. Tušil totiž, že ho nejspíš rozdrápe holýma nehtama, ale ve výsledku - on ji zachránil. Byla z dohledu oněch stůr z vesnice.
"Ehm.." ozvalo se pouze od Doriana, když se poškrábal na zátylku a čekal, jak rychle časovaná bomba vybuchne přímo vedle něj. Věděl, že se to stalo, ale neodešel pryč, zůstal na místě schopem pojmout všechen výbuch a dokonce u toho zemřít pokud by bylo třeba.

[Eirlenn]

Eirlenn před mužovým pohledem sice neuhnul hned, ale později přeci jen sklopil pohled k jídlu, protože nechtěl zbytečně provokovat – a něco mu říkalo, že za provokaci by to muž považoval. „To věru je,“ přitakal na jeho slova pokorně, avšak tušil, že chlap lže, že většinu práce oddře právě křehká Eluvienne. A tak to fungovat rozhodně nemělo.
Lenn už se s dívkou raději nesnažil před mužem jakkoliv komunikovat, jen jí poděkoval úsměvem, když uklidila i jeho talíř a vysvětlila mu, kde má složit hlavu. Tam se také hned vzápětí odebral.
Uvelebil se na slamníku, ale než usnul, nějakou chvíli to trvalo – měl moc těžkou hlavu na to, aby mohl jen tak bezstarostně utéct do říše snů. Nakonec ho ale přemohla únava.

Pravděpodobně však nespal dlouho – ze spánku ho vytrhl křik. Rozespalý a zmatený kněz však nedokázal rozeznat, kdo to křičí, přesto tušil, že se děje něco opravdu zlého. Z toho křiku konec konců mrazilo až v morku kostí.
Eirlenn neváhal, popadl meč, který si před spaním odložil vedle slamníku, a co nejrychleji vyrazil za zdrojem toho hluku. Bez zaváhání rozrazil dveře a vpadl do místnosti, kde se nacházela Eluvienne a její muž... a spousta krve. Ten pohled nebyl ani trochu příjemný, i otrlému knězi se z něj na okamžik zatočila hlava, avšak donutil se rychle se zmátořit. Nepochyboval o tom, že tenhle obrázek mu ve vzpomínkách zůstane hodně dlouho a bude se mu vracet ve snech.
„Dost!“ zahřímal překvapivě rázným hlasem, takovým, který by člověk od mnicha asi nečekal, a spražil muže pohledem. To znamení Bratrstva pravděpodobně nakreslil on, avšak jistý si tím Eirlenn být nemohl. Podstatné bylo, že tu znamení opravdu nakreslené bylo, a že tu byl on. Měl zabít. Ale koho? Na papírku jasně stálo jedno jediné jméno, ale co když to bylo jméno dívky, která přivolala na pomoc Bratrstvo úplňku? Jak to mohl vědět? Další instrukce nedostal.
Teď ale nebyl čas na dumání, Eirlenn musel jednat. Rychle kalkuloval, donutil se k zachování chladné hlavy, přestože by se nejraději natáhl k Eluvienne, objal ji a slíbil jí, že už bude všechno v pořádku. Ta dívka očividně potratila, ten muž za to pravděpodobně mohl. Surovec, hrubián, člověk, který ji zneužíval, zneužíval její dobroty a čisté duše. Muž, kterého si rozhodně nezasloužila. Muž, který si zasloužil smrt.
„Jediný, kdo si zaslouží zemřít, jsi ty.“ Překvapil sám sebe, jak přesvědčeně to řekl, bez pochybností a s nebezpečným odhodláním. Pak Lennovi cosi přepnulo v hlavě, pevně sevřel meč v ruce a zkušeným pohybem se rozmáchl proti mužově hrdlu.

Mimo herně:
Obratnost 1 + boj se zbraní 2

Eirlenn hodil/a 3d6 a součet kostek je 11:
3, 3, 5

[Saxa]

Souboj nenávistných pohledů by nejspíše pokračoval i nadále, kdyby ho Dorian nepřerušil prohlášením, že už je téměř večer. Kdy se to stalo? Vždyť před chvílí bylo ráno! Saxa nechala na chvilku proniknout své zmatení i do svého výrazu, což si mnozí mohli vyložit i jako strach z toho, co mělo nadejít. Ten zmetek si na ni dovolil ještě mrknout a Saxa o sebe téměř zaskřípala zuby.
Dorian byl nedočkavý, ne, že by si z toho o sobě něco domýšlela, zase tak hloupá nebyla. Přesto jeho jazyk na jejím krku způsobil, že se jí zkroutily vzrušením i prsty na nohou, zatímco obličej vypovídal o lhostejnosti. A protože se už dříve rozhodla následovat Dorianova plánu, při jeho tichém příkazu rozkousla pilulku. Když ucítila, jak se jeho zuby noří do jejího krku, v očích se jí odrážela nefalšovaná hrůza. Hlava se jí začala motat a těžknout, obraz se jí rozplýval před očima. Upírka se ještě dožadovala své vlastní porce, ale Saxa ji už vnímala jen hodně vzdáleně. A pak...nic.
Probudila se pod noční oblohou mimo sídlo, v těch naprosto nedostačujících, i když nádherných šatech, přes sebe měla přehozený Dorianův svrchník, a chvilku jí trvalo, než se jí vědomí pročistilo natolik, aby pochopila, co se jí stalo. A znovu ji naplnil ten vztek, který se v ní hromadil už od chvíle, kdy vešla do toho proklatého upířího hnízda.
Ehm naprosto stačilo k tomu, aby se Saxa sebrala natolik, aby se vrávoravě přiblížila k Dorianovi a s nenávistným výrazem ve tváři mu vrazila facku, pokud se tedy nebránil. „Ty...“ zavrčela, zatímco dýchala zhluboka a snažila se najít slova, kterými by jeho osobu vystihla. „...zmetku.“ Ucedila nakonec, ačkoliv to zcela nevystihovalo to, co se jí honilo v hlavě. „Co to mělo znamenat?! Co je to za příšernou ženskou! Důrazně ti doporučuju, abys to všechno dal do pořádku a zakroutil jí krkem, protože...“ plané výhrůžky, nic mu udělat nemohla, ani té upírce ne. Rusovlasé čubce! No a pokud ji nezadržel, vrazila mu pro jistotu ještě jednu facku.
Na to, že ho vlastně neznala, si dovolovala docela dost.

[Laur]

V bazénku bylo příjemné teplo. Pouze pokrčil rameny. "Jen se rád ujistím, je to pro mě lepší," dvakrát měř, jednou řež. Dvakrát mysli, jednou konej. Dalo se to převést na spoustu příkladů a životních situací. Bolest ? Ano, ta v některých případech patří k zabíjení. Ale jen v některých. Byly případy, kdy ani jemu, jako mnichovi zabití nezpůsobilo sebemenší problémy, sebemenší otázky. "S bolestí se srovnám já sám, pokud tedy nějaká bude. A vždy je lepší vědět, koho zabiješ. Teda aspoň pro mě," při odpovědi na ukončení války se jenom pousmál. "To je pravda, čarodějové a kněží by mohli způsobit problém. A hlavně bych chtěl vidět, jak se někdo prosekává přes Imperu," zažil pár bojovníků z této proslulé brigády. Většinou důstojníci nebo nějaké zvláštní eskadrony. Lehké jízdy samozřejmě. Nerad s nimi bojoval, měli velmi specifický styl vyšperkovaná lety tréninku. Tak či tak, teď v bazénku seděl Raimond, ne nilfgaarďan. Není naprosto dobrý člověk ? Ano, v tom má pravdu. Každý má dobré i špatné stránky minulosti a osobnosti. K Raimondovým neduhům patřilo nečestné bojování. V tváří tvář jednomu protivníkovi bojoval podle nepsaných regulí, ale když proti vám stojí čtyři černí... Sem tam se písek hodí... A samozřejmě, dobíjení raněných. Podle pravidel slušné války se má vítěz postarat o raněné zajatce. Ale ani Nilfgaard nebojoval slušně, koneckonců, zeptejte se vesničanů, jejichž domovy byly vypleněny, ženy znásilněni a páni z hradů pověšeni jako zločinci. Poslední poznámka Luny dokonale rozhodila povětšinou klidného mnicha. Zmateně zamrkal a zrudl. "Ehm," byl s myšlenkami v koncích, ale po hodné chvíli přece jen něco vymyslel. Sice pěkně kostrbatého, ale alespoň něco. "I když jsi velmi silné lákadlo, já složil svůj slib, a tak ho nechci porušit,"proč se neschovat za přísahu ? Občas to byl spolehlivý štít. Například ve chvílích jako je tato. Celkem dětinsky se nesnažil koukat na Lunu, ale spíše kolem ní. Šáhl po vínu, pak ruku zase stáhl a v rozpacích čekal na pokračování jejich rozpravy.

[Arleight Primm]

Eirlenn:
Naříkající Eluvienne na posteli se nekoukala jinam, než do stropu, zatím, co jí po tváři tekly slzy. Eirlenn se vrhl na muže, který pravděpodobně za tohle všechno mohl a zachytil ho v překvapení. To však netrvalo dlouho a tak zvládl uskočit a meč tak zasáhl jeho hruď. Vzal do ruky pohrabáč a ohnal se s ním po Eirlennovi. "Takhle se mi budeš odvděčovat za pohostinost, kryso?" zařval na něj muž a oháněl se po něm ještě hormým pohrabáčem. Eirlen sice dobře udeřil na jeho hruď, ale muž se zkrátka jen tak nedal a tak se po nem oháněl.
15- - úspěšné uhýbání
15-18 - popáleniny, nic příliš vážného.
19+ - těžké zranění
Mimo herně:
Muž 4/síla

Arleight Primm hodil/a 4d6 a součet kostek je 12:
3, 5, 2, 2

Eirlenn nyní musí přehodit s obratností/ bojem se zbraní 13

Raimond

Luna se zasmála podmanivým smíchem. Bylo to komické, ale chtěla si s ním hrát jako kočka s myší. Byl tak rozkošný, když zrudl, musela se tomu potutelně usmívat. Předchozí válečně věci nechala být a opustila své místo v bazénku. Přesunula se k němu. Na pár centimetrů, jako lvice, obhlížející si oběť.
"Ale ale, takže kvůli přísaze zůstaneš navždy nepolíben, jak smutné," patetické, což si odpustila. Věděla, že to nevydrží. Ať už by to bylo tady s ní, nebo venku s nějakou jinou, kterou potká a zamiluje se do ní. Vždycky to tak bylo. Nějaká přísaha v tomhle nedávala nejmenší smysl. Luna pozvedla obočí, zatím co se podmanivě usmívala v jedné jasné otázce. Byl rudý až za ušima a nedovolovala si kontrolovat jiné partie. Jen čekala kdy přijde ten zlomový bod. A nakonec si na něj jednoduše sedla a vzala si do ruky své víno. Naprosto jako by nic. Víno bylo kamarád a Raimond? No, ten byl epizoda sama o sobě. Mnich.

Saxa:
Dorian skoro měl na jazyku klasickou prupovídku Zlato, já slibuju, že už nebudu pít, už se to nikdy nestane, já už budu hodný. Ne, že by takovéhle prupovídky někdy potřeboval, ale vždycky se jim smál, když nametený muž uklidňoval tímhle ženu v hospodě. Jistě, zaklínačka na tom byla jinak, zaklínačka byla zatažena do mnohem větších problémů, než by sama chtěla. Dorian tam jen tak seděl, čekal na další, čekal jich víc, koukl se svýma upřímnýma očima na Saxu a ta další přilétla, ještě do druhé tváře.
"To, je nejstarší vyšší upír který tu momentálně je, a já, jsem její děvka," řekl po pravdě Dorian a nahl hlavu na stranu. Čekal další, dvě mu připadaly málo. Nevěděl, co jiného by jí měl říct, jen se tam na ni koukal, dovolil si shlédnout na její šaty, což byl asi spouštěč bomby, minimálně v tomhle momentě. Měl na jazyku něco jako Sluší ti to, kotě, ale věděl, že to je spíš ještě její krev, která z něj dělá krapet rozverného upíra, nemohl říct, že to těm fackám trochu nepomáhalo, to bylo jasné.

[Eirlenn]

Eirlenna sice vyloženě bolelo poslouchat dívčino naříkání, ale donutil se pustit ji z hlavy a soustředit se na muže, na nějž se rozhodl zaútočit. Hrubiána, který mu stál v cestě, a který měl být definitivně odstraněn - možná to nebyl pokyn Bratrstva, ale Eirlenn nabyl přesvědčení, že si ten chlap prostě nezaslouží žít. A hodlal být tím, kdo mu život sebere, navíc bez sebemenší výčitky svědomí. Odhodlaně a chladnokrevně.
Že se mu zle odvděčoval za pohostinnost? Možná, ale teď tady přece vůbec nešlo o pohostinnost. „Pohostinnost s tím nemá nic společného,“ prsknul, přičemž z muže nespouštěl oči. A víc už nemluvil, protože to bylo plýtvání dechem a rozptylovalo to soustředění.
Eirlenn zasáhl, ale nestačilo to k tomu, aby muže vyřadil ze hry, a chlap pochopitelně sáhnul po první věci, která mohla představovat zbraň - žhavému pohrabáči. Žádné hezké vyhlídky, vskutku. Eirlenn však spoléhal na to, že je poměrně drobné postavy a umí se obratně pohybovat v boji. Otázkou bylo, zda to bude stačit.
Požehnej mému meči, Lebedo, a veď mou ruku, jež je připravena vykonat spravedlnost, pomyslel si v duchu, načež zaťal zuby, sevřel meč a rychlým výpadem zaútočil, připraven hned vzápětí piruetou uniknout z mužova dosahu.

Mimo herně:
Požehnání (vůle 3, víra 2)

Eirlenn hodil/a 5d6 a součet kostek je 13:
5, 1, 1, 5, 1

Útok (boj s mečem 2 +1 za požehnání, obratnost 1)

Eirlenn hodil/a 4d6 a součet kostek je 17:
3, 6, 6, 2

[Laur]

Luna se zasmála. Raimond měl rád smích druhých lidí, ale tenhle smích byl pro zmateného mnicha zlověstný. Pak se k němu začala přibližovat. Kdyby mohl, něčeho by se chytil. Jenže byli v bazénku, takže se ničeho chytit nemohl. Připlavala k němu na pár centimetrů. Kdyby aspoň nebyla hezká. To se pak chtíči odolává o poznání složitěji. "Ehm... No vlastně... Moje přísaha..." určitě chtěl říci něco velmi smysluplného, ale nějak mu to nešlo. Luna měla i jako žena opravdu nějaké kouzlo, tudíž tímto nepolíbený mnich nemohl nijak vzdorovat. Poslední kapkou pro mnichovu fyzickou odolnost bylo to, že se na něj Luna posadila. Jeho nejbližší kontakt se ženou se týkal podpírání zraněného Raimonda. Tenkrát to byla levá nohy. Levá noha v kombinaci s nilfgaardským mečem. To bylo všechno. Netřeba dodávat, že sestra v dlouhém šedém hábitu, která vám pomáhá dobelhat se někam a nahatá žena na vašem klíně je něco jiného. Něco hodně jiného. A tak netrvalo dlouho, a povolila i jeho psychika. Zkrátka a dobře, mnich byl naprosto ve vůli oné podmanivé čarodějky.