Quest: V naší ruině straší - D

[Reginald]

Reggie se zvládl usmát a uklonit i v pozici, kdy si zrovna přetahoval košili přes hlavu, ale ten Vivianin slib nehodlal jen tak odignorovat a nechat bez reakce. Pak už ale hupsnul do té lázně a pokoušel se nevnímat ostatní okolo sebe, hlavně se však soustředil na to, aby si nepředstavoval, co se asi děje za zábranami v dívčí části improvizované koupelny. Stačila mu jediná poznámka ohledně garderoby světlovlásky, a jeho obrazotvornost vykonala své dílo. Bylo velmi těžké držet jazyk za zuby a nepoznamenat, že by jí klidně pomohl, protože to se do situace velmi nehodilo. Navíc byl až příliš neozbrojený a její stráže naopak ozbrojené až moc. Po Quitanině poznámce už si ale vlastní komentář neodpustil. „Ale, no tak, Quit, takové šaty jsou přece nejlepší,“ odtušil, zatímco si představoval, jak se mu stuha korzetu rozplétá pod hbitými prsty. Ani se neobtěžoval vysvětlit, čím že jsou takové šaty nejvíce ceněné. Samozřejmě dělaly pěknou postavu, pokud to vůbec bylo třeba, ale hlavně podporovaly mužskou představivost a tak dále.
No a pak zničehonic zhasly svíce a ze všech stran se ozval smích. Reggie v tu ránu otevřel oči a jeho myšlenky na korzety se rychle vytratily do neznáma. V kádi se trochu napřímil, ale ať koukal, jak koukal, nic neviděl. Ani náznak. Natož, aby v té tmě zvládl někam dojít. „Drahá Quit, ujišťuju tě, že bych na tebe v podobné situaci nikdy nesáhl,“ zamumlal dost nahlas, aby to dotyčná slyšela. Co si o něm myslela? Měl nějakou úroveň. „Jste všichni v pořádku?“ Zobecnil otázku, která ho svědila na jazyku a nepřestával se rozhlížet, ačkoliv mu to asi k ničemu nebylo.

[Angus Willtommen]

Kulíšek se zrovna natahoval k dalšímu olejíčku, aby si přivoněl, když v tu ránu hromadně zhasly všechny svíce. V bardovi zatnulo, a jako první pomyslel na svého papouška, kterého nechal v hlavní místnosti. Co se stalo? Angus nedokázal říct, odkud pochází to tiché chichotání ani odkud přišel ten průvan. Mrazivé ticho prořízl ostrý komentář rudovlásky z jejich skupinky a následná reakce osočeného farmáře. "No, zatím jo," odtušil Angus, když se Reginald zeptal, jestli jsou všichni v pořádku. "Jak se to stalo? Může někdo znovu zapálit ty svíčky? Pane komorníku, jste tady prosím?" zvolal a přišlo mu, že v té kádi už není tak teplo, ani takový relax, jako ještě před chvílí byl. Vlastně začal přemýšlet, jak se dostat ven a obléci se ve tmě. Jenže byla taková tma, že se bál, že ještě někde uklouzne.

[Vivianne]

Vivianne se ještě stále klepala v lázni, když jí ta rudovláska vynadala na její šaty a vyvinka se skoro nafoukla - tedy kdyby nebyla dáma, tak určitě, takhle prostě a jednoduše věnovala dívce, která očividně nebyla vzdělaná v jižanské kultuře milý úsměv bez náznaku jedovatosti, která tam mohla být. "Víš, tohle oblečení je jižanská tradice pro vysoce postavené rody , na Emhyrově dvoře se tomuhle říká móda a nosí to na jeho dvoře až na výjimky všichni, nerada bych rušila tradici našeho císaře," podotkla Vivinka a nic si z ní nedělala, věděla, že to děvče musí být krapet nevzdělané a o jižanské kultuře také nemusela vědět mnoho. Tohle bylo přec jen daleko od její země a tak se ani nedivila, že to některým dívkám přijde zvláštní. Tomu se zkrátka sem tam nevyhla. A když poznamenal Reginald, že jsou takovéhle šaty nejlepší, nu, jen se sladce usmála a musela s ním souhlasit - sice si nepředstavila to co on, ale korzety byly zkrátka krásné, že ano. I když se třásla a necítila se dobře, rozhodně by se do toho korzetu znovu oblékla.
A pak zhasla světla a princeznička nemohla jinak, než vyděšeně vykřiknout. Panebože, proč je tu najednou tma. Zima. Pročpak jí to někdo dělá, tohle není slušné, pokud to rodinka brala jako vtip, byl to blbý vtip. Ale to už cítila, jak vedle ní kňučí rozinka a cítila se o poznání lépe. její rozinka byla tu, co si mohla přát více?
A pak se jí něco ledového otřelo o tvář a Vivinka vzlykla. Byla jí zima, byla tu tma s vůbec netušila, co to mohlo být "P.. pomoc," řekla jen slaboučkým hláskem a ještě jednou vzlykla a držela rozinku za packu, což bylo to jediné, co jí momentálně pomáhalo, aby nezačala histerčit. Hledala ve své mysli sílu velkého slunce. "Císaříčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, opatruj ji ve dne v noci, od zla a od zlé moci, duši tělo opatruj, císaříčku, strážce můj," špitala si potichounku, když v sobě cítila teplé doteky onoho velkého slunce, které ji krapet uklidňovali. Vlasntě to byla taková stará, zapomenutá motlitbička pro děti, ale měla svoje kouzlo. Alespoň Viv se pak cítila o trochu lépe.

Mimo herně:
Ochraná motlitbička
vůle+víra

Vivianne hodil/a 5d6 a součet kostek je 20:
4, 3, 5, 3, 5

[Drema]

Sotva se Drema vrátila do příjemně vyhřáté kádě a stihla se v ní usadit, už se zase hrabala na nohy. Takhle si koupel nemohla užít, protože když se tu děly tyhle prapodivné věci, nebyl na ní dostatek klidu. Druhé opuštění kádě se neobešlo bez cákání, o nic méně než to první. Změněné podmínky se jí nelíbily. Z nějakého důvodu jí to připadlo náramně zvláštní. V koupelně by přece průvan být neměl. Pokud si ostatní koupelnu neprohlédli, ona tedy ano. Nezahlídla žádná okna, ani žádné jiné dveře. Průvan se vlastně neměl odkud vzít. K danému závěru přece stačil selský rozum. A přeci tu průvan, jež zhasil svíce, byl cítila ho, a tedy nemohla pochybovat. Místnost tonula ve tmě a navíc v ní něco nepříjemného poletovalo. Ani se nemohla podívat co. Instinktivně si zakryla rukou tvář, chráníce se před tím nepříjemným vlhkým pocitem. Na okamžik se jí hlavou mihnula myšlenka lákání do pasti. Ráda by věděla, co je tahle zvenčí zřícenina, zevnitř honosná rezidence, s podobnými zvláštními úkazy vlastně zač. Nahlas se se svými pochybami nesvěřila, protože nechtěla působit paranoidním dojmem.
„Spíš by mě zajímalo co to vůbec je. Ono to totiž nějak postrádá smysl,“ dala místo toho průchod pouze obecnému pocitu nebezpečí. Rychle zapřemýšlela, co by se dalo udělat. Znovu zapálit voskovice jí taky napadlo. Snažila se upamatovat, kde svíce v koupelně stály. Jenže i kdyby se k těm svícím po tmě dostala, nedisponovala křesadlem, jímž by se daly svíce opětovně zapálit. Za současných okolností litovala, že odložila oblečení a zbraně. Mohla by se snažit dostat k oblečení, což taky byl krok nejvíc odpovídající pudu sebezáchovy. Jenže k čemu by to bylo, když nevěděla, co bude následovat a zda to nebude ještě horší. Věděla jen jedno. Nehodlala ani jen tak sedět, ani kázat o módě, ani lamentovat, že je jí zima. Jinak nevymyslela nic. Zbývalo jediné. Mluvit a volat jak to udělal bard. Tím alespoň zjistí je li někdo nablízku a co se to vlastně děje. Naneštěstí sídlo bylo rozlehlé a služebnictvo, nebo kdo tu vlastně žil mohl být daleko. Jestli to postihlo zarputilého komorníka, určitě nekam zalezl s plnými kalhotamy. Výsledek – Drema zůstala u přemýšlení jak co nejefektivněji naplnit některou ze svých myšlenek.

[Zenn]

Posměšné hlásky se koncentrovali především kolem osob, které podléhaly panice a když dostaly příležitost, zatahaly dotyčné i za vlasy. Ohánění na ně ale taky moc nezabíralo a ruka vždy prohrábla jen vzduch. Když však volání přítomných dostálo svému účelu a na chodbě za dveřmi se ozval dupot, všechno rázem umlklo. Plameny svíček se jako kouzlem opět rozhořely a po podivném úkazu nezůstalo nic jiného, než jen voda rozcákaná všude po podlaze, mýdla a otevření lahvičky rozházené kolem nazdařbůh a legrační obrázky načmárané na velkém zamlženém zrcadle, které velice připomínaly současné emotikonky.
A ten pohled se vůbec nelíbil Jellienovi, který prudce rozrazil dveře, zajímajíc se o to, proč tu ta banda dělá takový rámus. "No to snad ne," zahromoval zděšeně, když ten bordel uviděl a okamžitě v tváři celý zesinal. Bylo jasné, že nepořádek patří mezi jeho největší noční můry, protože chybělo málo, aby se mu podlomila kolena... "Říkal jsem Vám, ať tu necákáte! A vy tohle!" Cloumal jím hněv a o to, co by mu snad chtěli říct se zrovna dvakrát nezajímal, protože se okamžitě vrhl pro hadr, aby tu spoušť napravil. "Večeře je na stole. Doufám, že trefíte," zamručel nabroušeně a celý shrbený se jal věnovat svému.
Jestli si chtěli o té události s někým pokecat, on asi nebyl tou nejvhodnější variantou.

[Quitana]

"Co je na nic tak úžasného Reginalde, pověz? A ne že vytáhneš nějaké prasárničky. Kuš, chlape!" zasměje se a kolem zažbluňká voda. Debaty už se ale nikdo další nechytne, což se ostatně nedá říct o podivném blábolení a výkřiků zděšených společníků v koupelně. Aneb, kdy si panička usmyslí, že se začne bát. Čeho ale? "Pro pána, co to je? Je to jenom nějaký vánek. A trocha tmy. Snad se nebojíš tmy?" uchechtne se a nezapomene také ohodnotit odpověď Reginalda něčím podobným, jako že si to snad vezme osobně. Ta jeho poznámka se jí vůbec nelíbí. To nebylo fér. Copak není krásná? A chtěná? Oproti té paničce je určitě lepší variantou, s kým strávit noc.
Otázka, jestli někdo může zapálit svíčky, nahraje čarodějce do karet. Stačí jen mávnout rukou - tohle kouzlo je přece tak jednoduché! - a svíčky by měly znovu svítit. Tedy alespoň nějaké. Samozřejmě jen ty, co jsou nejdál od paničky a i ostatních. Takhle je to totiž o to víc tajemnější.

Mimo herně:
Zapálení svíček

Quitana hodil/a 6d6 a součet kostek je 20:
6, 5, 4, 1, 3, 1

"Určitě je to jenom nějaký vánek, mávne nad tím rukou. "A nešilte všichni tak. Jste jak malé děti, co se bojí strašidel pod postelí." Její výrok přeruší otevřené dveře a kroky. Ale tyhle kroky znějí zlověstněji, než nějaké dotyky strašidel z pod postelí. Quit se ale nijak neobtěžuje podívat oním směrem a nadále si hoví ve své kádi. Takhle je ji nejlíp. Co zas ten páprda chce? I když se zdá, že často nevnímá svoje okolí, je tomu přesně naopak. "A furt bude mít nějakej problém. Však je to sluha ne, ať se snaží a dělá svojí práci, odfrkne si nahlas, aby to slyšela celá místnost a pak nahrne trochu další vody ven, jak vylézá. Stejně to bude muset uklidit, tak vo co de? Oblékne si šaty, které jim tu nechali a zamíří ven, klidně i sama. Možná i trefí. Co na tom, že se na ně sluha vyprdl. Si na něj bude ještě stěžovat.

[Reginald]

Byla tma, takže Quit nemohla vidět, jak nad těmi prasárničkami protočil očima. To, co ho napadalo, bylo spíš umělecké dílo ve všech svých křivkách než nějaké prachsprosté prasárničky. „Vypovídají o vkusu. A dělají hezkou postavu.“ zamumlal své skromné názory, ale pak i jeho trochu vyděsilo jemné zatahání za knírek ledovými prsty. Ne však víc než světlovlasou slečinku, která zaprosila o pomoc, a popravdě Reggie se nenechal moc dlouho pobízet, aby z té kádě vylezl a čelil případné hrozbě, což by ale udělal i v případě Quitany. U té to však nehrozilo, ta se nebála ničeho a naopak by se nedivil, kdy by se všechno bálo jí. Drema zněla věcně a nerozrušeně, takže tam také nebylo na místě mít obavy o její duševní blaho, Angus čistě prakticky navrhoval zapálení svící, což by Reggie udělal, kdyby něco viděl a měl je čím zapálit, ale to neměl. Vlastně teď tak trochu ťapkal bosý a nahý tmou, jakoby to k něčemu bylo.
První, co se mu povedlo nahmatat, byla zástěna. Otázkou bylo, jestli ji už nestihl v té tmě obejít a nedotýkal se jí tak z druhé strany, tedy od děvčat. Sem tam se o něj otřelo něco ledového, což mimo horkou vodu nebylo zrovna extra příjemné a navrch se mu povedlo šlápnout na mýdlo, takže zavrávoral a zachytil se zástěny úplně, přičemž mohl jen děkovat Lebedovi, že se clona nezřítila, protože by ho komorník asi zabil.
Pak se druhou rukou dotkl kádě.
Čísi dlouhé vlasy ho polechtaly na prstech a protože byl zcela dezorientován v prostoru, netroufal si odhadovat, která z kádí to vlastně je a kdo v ní sedí, takže seznal, že jeho ženiální plán nebyl vůbec ženiální a že byl, jak se tak hezky říkává, totálně v hajzlu. Protože si ale logicky odvodil, že dáma volající o pomoc měla vlasy jistě vyčesané do drdolu, aby se jí nenamočily, a protože to tak dámy z lepší společnosti nosily, káď vedle sebe zavrhl, a capkal bosky dále.
No a v tu chvíli se zničehonic rozsvítily ty svíce a Reggie se v celé své kráse objevil dámám na odiv.
Sepnulo mu to naštěstí rychle, takže v další vteřině už měl jednu z osušek cudně přitisknutou v klíně, na rtech úsměv a v hlavě myšlenky na to, že by se možná měl raději na místě zabít. „Ehm, dámy,“ odkašlal si, jakoby byl na plese místní honorace, a s jednou rukou držící osušku na místě a tou druhou v rozevlátém gestu se jim dvorně uklonil. Ani na jednu se nepodíval, když se k nim otočil zády, a důstojně odkráčel na svou stranu koupelny. Míjeje při tom hubujícího komorníka ještě sebral jedno mýdlo, aby ho odložil na původní místo, načež jakmile byl za clonou a slečny ho neviděly, zhroutil se mezi lahvičky a cákance a začal si tou vypůjčenou osuškou sušit vlasy. To víte, pane komorník, v každém z nás dřímá kousek dítěte a zákazy jsou tak lákavé k porušování... pomyslel si, zatímco komorník dál hudroval, než přešel k tomu důležitějšímu, a to k pozvání na večeři. Reggie se dosušil, převlékl a pokud ho komorník neproklel do kdovíjakého kolene, trochu to tam posbíral, než vyrazil na večeři.
Samozřejmě se tvářil, jakože se vůbec nic nestalo, a pohledy strážných, co ho určitě chtěli zabít, ignoroval. A při tom zcela jasně cítil, jak mu zabodávají imaginární meče přímo do žaludku.

[Vivianne]

Viviannka se ve své kádi klepala jako osika. Voda byla teplá, to bylo snad jediné, čeho se její nebohá dušička chytala. Fakt, že tu však byla tma, jí stále nebylo úplně nejlépe a také, že se o ní otřelo cosi studeného - Jo, to vůbec nebylo hezké. Vlastně doufala, že jí velké slunce pomůže, že ji císař ochrání. Její stráže? Možná byli někde tady v té hlubové tmě, ve které se její sluníčková světlá dušička tolik topila. Fňukla ještě jednou a neměla nejmenší touhu odpovídat té dívce, která byla očividně velice nebojácná a tma jí přišla jen jako blbý vtip.
"He.. he.. pšík." kýchla si Viv a právě v tu chvíli se světla rozsvítila a před nimi se tu objevil ten muž s ovečkou. Tedy bez ní. Skoro. Byl nahý a přímo před nimi. Princeznička se nejdřív s očima dokořán koukla tam dolů, tvářičky jí popudlivě zčervenaly, očička jí vystřelila opět nahoru, do tváře toho muže - Reginalda, který svou chybu zjistil ještě dříve než si ji zvládly vůbec uvědomit ony dámy. Zamrkala, jako by se probouzela ze snu, ve své kádi se pohla natolik prudce, že postříkala Rozinku, která zakňučela a krapet si odkašlala.
Vyhnalo to její myšlenky na tmu - částečně proto, že už byla pryč a částečně proto, jak komicky tohle vypadalo. Možná, že ji chtěl ten muž zachránit z té tmy, došlo jí nakonec, protože i on musel konec konců slyšet její tichounké prošení o pomoc, když už to slyšela i čarodějka. Vivinka si jen zakrávala svoje ehm.. partie a špitla. "Všichni se bojí tmy. Všichni, kteří znají laskavé světlo velkého slunce," řekla roztřeseným hláskem opět potichoučku a pokusila se na muže usmát ještě, než vycouval do své části místnosti a snažila se uklidnit své strachem splašené srdíčko.
Upřímně doufala, že mezi oblečením po jejich dětech zbyl i nějaký korzet. Proč? Milovala snad pocit sardinky v krabičce? Ale ne, bez korzetu se cítila téměř jako nahá, taková nesvá a chtěla nutně něco teplého, deku, nebo rovnou vlněnou přikrývku. "He.. pšík," odpověděla jen sluhovi na jeho lamentování a celá vystrašená se oblékla do čehokoliv, co jim bylo k dispozici, pokud našla korzet, samozřejmě že použila i ten a dala si na čas s oblékáním. Nechala si pomoci od Kallea a Arnolda, ale byli to muži amuži v navlékání korzetů zkrátka nebyli nejlepší. Navíc se u toho ještě nesmírně třásla zimou.
Jakmile však byla hotová, vydala se do síně na večeři, velice bledá, sem tam pšíkající, třesoucí se zimou i když byla oblečená. Déšť nebyl ta nejlepší věc, co je zkrátka mohla potkat.

[Angus Willtommen]

Jedna z dívek naznala, že to celé postrádá smysl. Angus nemohl než souhlasit, ale zároveň se nedokázal ubránit stísněným pocitům. Nejspíš kdyby tu byl docela sám, převelice by se bál. Ale tady každou chvíli někdo něco říkal a všichni se zdáli být vpořádku. Kulíškovi však bylo jasné, že to co se stalo, nebylo úplně normální. Zvláště, když jej někdo zatahal za vlasy a když se zdálo, že se mu snad někdo posmívá u ucha. Bard se zamračil a ohnal se rukou jako po nějakém komárovi, ale žádný zdroj toho chichotání ani tahání nenašel.

A pak se zase rozsvítila všechna světla, zrovna v momentě, kdy do místnosti znovu vstoupil komorník. Angus se zděšením zjistil, že všude kolem byla spoušť a přemýšlel, jestli se na tom taky nějakým způsobem nepodílel. Ale ne, vždyť byl celou dobu v kádi a skoro se nehnul! Slyšel sice nějaké mokré ťapkání po podlaze, ale to co viděl kolem sebe, by přeci muselo udělat mnohem větší rámus! Podle slov červenovlásky by však klidně odhadnul, že to mohla být ona. Největší hrdinka, která si z ostatních jen vystřeluje a ještě je pobouřená z chování nešťastného sluhy.

Kulíšek se nicméně jal obléci a z přichystané hromádky si vybral pokud možno něco volnějšího. "Co tmy, ale slyšeli jste taky ty hlasy? A někdo mě tahal za vlasy, kdo to byl?" zeptal se. Komorníkovi pro jistotu neodpovídal, protože se za tu spoušť sám styděl a jen naryclo urovnal lahvičky z košíčku, který používal. Pak se i s ostatními vydal směrem, kde tušil síň s večeří.

[Drema]

Drema si nakonec z dostupných možností vybrala tu druhou. Pojala záměr, najít jakékoliv oblečení. Oblečená by vyrazila prozkoumat prostory tohoto tajemného sídla a příčinu oněch tajemných úkazů. Při naplňování svého záměru si počínala o kousek uspěšněji, než Reginald. Podařilo se zapamatovat směr od své kádě k obvodové zdi. Podél obvodové zdi mohla dotápat k lavicím u dveří, kde nechala svoje věci, nebo k místu kde bylo odloženo čisté oblečení. Vlasy, jichž se dotkl Reginald, tedy musely logicky patřit Quitaně, protože Drema v tu chvíli byla již z dosahu kádě. Klouzala po mokré podlaze zvoleným směrem ignorujíce všechny zvukové vjemy i všechny nepříjemné doteky. Vypořádání se záhadami odložila na chvíli, až bude oblečená.

Světlo znovu rozžehnutých voskovic zastihlo Dremu těsně před koncem její cesty. Z ničeho nic plápolající světlo, odhalivší vzniklý nepořádek, Dremu zaskočilo. Bbylo stejně zvláštní, jako to co se dělo předtím. Ne, vlastně to bylo ještě zvláštnější. Vítr by svíce mohl zhasit, ale nedokázal by je znovu zapálit, byť by foukal sebesilněji. Drema si umínila, že odteď si bude dávat dobrý pozor, bude mít otevřené, oči, nastražené uši. Bude si všímat, co se děje kolem ní. Oči však mohli mít otevřené i jiní. Jakmile zavládlo světlo, ukázalo se, že se Drema dostala skoro až k místu, kde bylo složené čisté oblečení. Ocitla se v prostřední části koupelny nedaleko stěny. Stála tam docela nahá, takže si každý notorický nahlížeč škvírou mohl dobře prohlédnout její pozadí. Drema udělala zbylé tři kroky, načež se ohledla za sebe do koupelny. Když se ohlédla spatřila za sebou obnaženého Reginalda.To v první chvíli Dremě nepřipadlo vůbec vtipné, čemuž taky odpovídala její reakce. Hodila po něm první věc, kterou měla po ruce… vis právě onen ručník, jimž Reginald zakryl svou nahotu. Naštěstí se komorník na její úspěšný hod nedíval.
„Hej, koukej táhnout na pány!“ křikla na něj. Navíc ho vyprovodila ne příliš milým pohledem. Reginald za to tak docela nemohl. Jako jediný muž proniknuvší do dámské části koupelny neoblečený, to však schytal za všechny muže nepřestávající sem strkat nos. Např. oba strážné oné vysoce urozené jižanské paničky.

Drema se rychle přehrabovala v přichystaném oblečení. Jak již bylo řečeno, pro ni by byly ideální jednoduché volné šaty z plátna, Než aby se navlékla do korzetu, raděj by si zpět oblekla svoje mokré oblečení, přičemž by stejně ochotně dala přednost korzetu před nahotou. Stejně rychle použila druhý ručník. Do oděvu stihla vklouznout před příchodem lamentujícího komorníka do její blízkosti.
„To ne my. To jen vítr,“ ohradila se proti komorníkovu nařčení jich, coby původců nepořádku. Její slova postrádala logiku i jako námitka, kterou komorník stejně neposlouchal. Proto svá další slova adresovala do pléna.
„Nebo nějaká iluze. Kdo ví. Když vás tahá za vlasy někdo, koho nemůžete chytit za ruku, ani praštit, tak to asi nikdo skutečný nebyl, ne?“ vysvětlovala. Ona si tedy ve své blízkosti všimla akorát Reginalda.

Komorníkem ohlášená večeře pozměnila Dremin původní záměr. Nezamířila na průzkum sídla, rozhodně ne hned a sama. Průzkum začala cestou na večeři. Uvidí, co se bude dít v jídelně. Tuhle část sídla neznala a večeře byla vhodným způsobem jejího poznání. Vyrazila tedy s ostatními na večeři. Další průzkum sídla by přišel na řadu, pokud by se záhadné dění mělo opakovat.