Quest: Bratrstvo Úplňku - D

[Saxa]

Dvě facky byly vlastně málo, ale zvládly dostat Saxin hněv na úroveň, kdy neměla chuť ho na místě zabít. A proč vlastně, vždyť byl jen nějaká vzpomínka z minulosti. Stejně se na něj ale dívala nahněvaně a popotáhla si ty příšerné šaty, co jí tak dokonale kopírovaly postavu. A odhalovaly až moc. „A proč? Proč si její děvka? To nemáš svou vlastní úroveň?“ Nedokázala si představit, že by Dorian z její současnosti byl něčí děvka. Naopak, měla pocit, že by kdekdo mohl být jeho děvkou a ani by se moc nevzpíral. Zrzka... zrzka byla odporná. Ještě teď jí tělo pokryla husí kůže, když si vzpomněla na její hlas a nechutné návrhy. Brrr.
Rozhlédla se okolo, pak se zahleděla znovu na Doriana. „Proč jsi mě zachránil?“ Nechápala to. Neznal ji, ne v téhle své mladší verzi, a neměl jediný důvod ji zachraňovat. A ona měla strašnou chuť zakroutit té čubce zrzavé krkem. „Můžeš se jejího vlivu nějak zbavit? Jí se zbavit?“ Zeptala se ho, přičemž si nepřipouštěla možnost, že by to třeba udělat nechtěl.

[Arleight Primm]

Eirlenn
Mnichově zbrani požehnal samotný lebeda. Samozřejmě, že nezačala úplně plápolat, nebo dělat jiné vilomeniny, ale Eirlennovi se dařilo o poznání více. Sázel muži jednu ránu za druhou - sice v nich nebyla síla, ale obratný byl dosti na to, aby se muži proplétal pod prsty bez sebemenšího problému. Zlost a rozzuřenost se však v muži kupila jako by někdo navaloval další a další sníh na kouli sněhu.
Eirlenn byl úspěšný, ale muž se napřáhl na poslední silný útok, který byl v jeho silách. Ohnal se pohrabáčem okolo a Eirlenn měl co dělat, aby se mu vůbec dokázal vyhnout.
17+ úspěšný úskok
17- přeražená klíční kost

Raimond
Luna se miloučce zachichotala. "Tvoje přísaha?" zeptala se a zamrkala na něj jako nevinnost sama. "Ale ne, přece nic takového není, tady máme jiná pravidla," řekla sladce a jemně se na něj usmála, než se opět napila vína a jakoby omylem ukápla trochu na Raimonda. Zatvářila se z děšeně, "Och, neboj, já to spravím," řekla pouze a slízla z jeho nahého těla kapičky vína a pokračovala dál, až k jeho krku. Hrála si s ním, jako s hračkou, ale on neměl na vybranou, protože ona toho znala více, než kdy mohl od kohokoliv slyšet. Proto, když ho začala laskat i na jiných místech, jen se potutelně usmívala a vlepila mu polibek za polibkem - na jeho rty, na jeho tělo, na jeho chloubu. Bylo jedno kde, vše způsobovalo husí kůži po celém těle, která ne a ne zmizet. Chtíč? Jednoznačně. A pro Raimonda tohle byl šťastný den, protože dostal, to co mu v životě nedala žádná z nich. Porušil přísahu a nabyl novou. Poté se k nim s radostí připojilo jedno děvče, dosud zatím neznámé - že by další člen bratrstva? Ale proč s nimi nebyla již od začátku. Roztomilé mladé děvče, které se pravděpodobně šlo koupat a zastihlo ty dva v takovémhle obležení.
"Jsem si jistá, že si chceš taky užít drahoušku, pojď," vybídla ji pouze Luna a tak ho nyní obklopovaly dvě ženy, ne jen jedna, ově hezké jako obrázek, jedna vypadala jako oheň, druhá jako led a Raimond si musel být jistý, že tohle v životě již nikdy nezažije - a jaká to byla škoda, že?

Saxa
Dorian se na ní koukal, chviličku přemítal, jestli si ty puzzle nesloží v hlavince sama, ale když to tak již nevypadalo, jen si povzdechl a koukl se do země. "Mám své důvody, člověk má vždycky něco, co nechce ztratit a tahle ženská? Mohla by to sfouknout z povrchu země tak jednoduše, jako když zašlápneš hmyz," poznamenal nejistě. Samozřejmě, že mu záleželo na Luně, byla to jeho dobrá známá, ale oproti ní, pouhá čarodějka, která nemohla s touhle mocnou upírkou moc dělat. A ještě si našel jednoho přítele, takový příjemný skřivánek, říkali mu Galanthus, příjemný putovný bardík. O toho se bál snad ještě více, byl to přítel, sice ho již dlouho neviděl, ale kdyby se dozvěděla ta zrzavá čůza o tom, že tu pro ni nechce být, zabila by vše co je mu drahé jen proto, aby neměl jinou možnost, než s ní být.
"Protože věřím ve váš druh, věřím, že budeš mít lepší život, než kdy budu mít já," řekl se smutným úsměvem, ale věnoval jí pohled svých nádherných očí. Samozřejmě, že jí věřil, samozřejmě, že věřil lidem na tomhle světě, protože oni se sem jen přifařili a ničili jim životy co by odporný hmyz. A pokud šlo o to, proč zachránil právě tuhle dívku? Možná to byly sympatie, možná fakt, že už zaslechl, kolik toho museli zaklínači v životě vytrpět a kdyby to mělo být jen kvůli nějaké hloupé upíří skvadře na nic... No, nedovedl by si sám sobě takovou chybu odpustit.
"Momentálně? Ne, někdy snad přijde den, kdy tomu bude jinak a krutě za svou bezohlednost zaplatí," zasmál se trochu šíleně hlavně proto, jak dlouhá a neurčitá vyhlídka tohle byla, ale nakonec se na děvče pouze usmál, jeho čas se krátil, ale měl posledních pár chvil, které tu s ní mohl strávit a vážil si jich. Vážil si jich snad víc, než svého prostého parazitujícího života.

[Saxa]

To, že Dorian měl své důvody, proč zůstávat, už dokázala pochopit. A co víc, dokázal jí tím, že není jen dobře vypadající frajírek, ale možná víc člověk než jím byl jakýkoliv smrtelník. Chápavě tedy pokývala hlavou, když jí vše vysvětlil asi nejlépe, jak mohl, a samotné jí došlo, že i kdyby mu chtěla pomoci tuhle ženskou sprovodit ze světa, pravděpodobně na to nebyla dost silná.
Jeho důvody, proč ji zachránil ze spárů svých upírských kumpánů, ale stejně nechápala. Minimálně nechápala, proč by nemohl mít stejně dobrý (pokud se tomu tak dalo říkat) život jako měla ona sama. „Nikdy to nevzdávej předem. Nikdy.“ Zadívala se na něj neústupně. „Budeš mít lepší život. A tuhle myšlenku si vryj pěkně hluboko do té své dubové palice,“ natáhla se k němu, aby mu šťouchla prstem do čela. Aby se té zrzce jednou dokázal postavit, potřeboval mít přece dobrý důvod a naději.
Pak jí potvrdil to, co jí bylo už delší dobu jasné. A také jí bylo jasné, že ji sem Luna neposlala, aby se pustila se zrzavou upírkou do křížku. A protože mu jen těžko mohla říct, že jednou ten den, kdy ta zrzka zmizí z jeho života i ze života jiných, opravdu přijde, protože by jí stejně nevěřil, jen se k němu natáhla, aby ho políbila, pokud sám neucuknul. Nebyl to ani vášnivý polibek, ani žádoucí, spíš takový na rozloučenou a aby měl na co myslet, zmetek jeden. Aby jeho myšlenky chvilku neokupovala upíří královna s vlasy mědi, již by nejraději ona sama viděla rozpadnout se v prach.

[Eirlenn]

Eirlenn byl napumpovaný adrenalinem, takže kupodivu ani nepociťoval strach, přestože si byl vědom toho, že stojí proti silnému a opravdu rozzuřenému protivníkovi. Byl ale odhodlaný zabít, což z něj dělalo protivníka možná ještě nebezpečnějšího.
Kroužil kolem muže jako sup, nezapomínal na práci nohou a nedopřával muži ani chvilku oddechu. A dařilo se mu - vypadalo to, že zraněný hrubián tohle tempo už dlouho nevydrží. A on sám si to zřejmě uvědomoval také, neboť se rozpřáhl k finální ráně, kterou Lenn rozhodně nechtěl schytat.
Rychle se pokusil klidit z dosahu pohrabáče a rovnou zaútočit, avšak těžko říct, zda byl dostatečně rychlý.

Mimo herně:
Útok

Eirlenn hodil/a 4d6 a součet kostek je 8:
1, 2, 3, 2

Nebyl.
Rána bolestivě dopadla, kost zapraštěla a Eirlenn, ohromený bolestí a překvapený, klopýtl vzad. Kdyby se neopřel o zeď místnosti, pravděpodobně by upadl. Meč ale naštěstí neupustil a byl odhodlaný se bránit do posledního dechu.
Tady umřít nechtěl. Ne, když na něm závisel život další osoby.

[Laur]

Proč se mu zase směje. "Na tom přece není nic vtipného," chabě namítl mnich. "Jiná pravidla ?" Ale pravidla by měla platit všude," tiše špitl. Tento názor však podrývala nahatá žena, která si na něj sedla. A taktéž skutečnost, že se nijak intenzivně nebránil. A upřímně to ani neměl v úmyslu. Na této situaci bylo přece jen něco, co se mu líbilo. V hloubi své duše si nalhával, že je to někdo hluboko uvnitř, ale nebyla to pravda. Kápla na něj malinko vína. A vzápětí to z něj slízala. A pokračovala výš, až do oblasti krku. Vzápětí se přidala i laskání a to už povolil úplně. Polibky, to bylo taktéž nové a rovněž pocitově úžasné. Možná to bylo něco, co mu v životě chybělo, možná ne. To zjistí, až tahle chvíle skončí a on na ní bude zpětně vzpomínat. Mezi polibky se ale taktéž snažil něco přihodit. Sem tam nějaký polibek z jeho iniciativy. Rukou sjel do oblasti jejího klína, a zkusil naopak laskat on. Pravděpodobně to bylo nemotorné, ale pro Raimonda to bylo poprvé. Po nějaké chvilce vstoupila dovnitř další žena. Luna jí vyzvala, ať se k nim také přidá. A tak byly na Raie dvě. Přítomnost další dívka způsobila lehké znejistění u mnicha, protože něco jiného je napoprvé jedna žena, ale hned dvě ? Tak či tak, obě byly velmi přitažlivé. Bylo mu jasné, že tohle se mu už nikdy více nemusí poštěstit, a tak se naprosto podvolil. Jelikož byl ale tohoto umění neznalý, iniciativu převzaly ženy.

[Arleight Primm]

Raimond
Oheń s ledem si hrál na jeho klíně a porušoval všechna pravidla, která si nejspíše mnich kdy odpřísáhl. Luna byla potěšená, že se něco takového opravdu stalo a mnich se podvolil. Byla to dlouhá chvíli, než ho opravdu nechali bít a opustili jeho lázeń, Luna odešla z místnosti a Raimond tam zůstal zcela sám, rudovláska totiž odešla také pryč. Musel se nějak vzpamatovat, odpoutat se od lázně a vydat se zpět do velké místnosti, kde nejspíše čekali všichni ostatní. Měl notných pár chvil pro sebe, než se opravdu vydá zpět za ostatními do místnosti.

Eirlenn
Rána do jeho klíční kosti nebylo rozhodně nic pěkného, muž do toho vynaložil všechnu svou sílu a tak bylo až skoro cítit křupnutí, když zasáhl Eirlennovo rameno. Prudce se zasmál a ještě než padl k zemi, zasadil mu několik nepříjemných ran do břicha, přesto však žádné otevřené rány, na ty již nejspíš neměl muž sílu, protože se mu svezl přímo pod nohy a zůstal tam zcela bezbranný ležet pro Eirlenna aby mu zasadil poslední ránu. Jakmile tak udělal, svět se s ním zatočil a Eirlenn se objevil v místnosti, kde už na něj čekala rozcuchaná Luna, která vypadala nanejvýše unaveně. "Kdysi jsem na tom místě, kde jsi nyní stál ty, byla já," poznamenala Luna vážně apodívala se na to, v jakém stavu byl mnich - no, nebylo to pěkné, ony dokonce i iluze bolí a jak zjistil Eirlenn tak poměrně hodně. "Chtěla jsem ti ukázat, že to nebude vždy jednoduché a jedině ty se budeš moci rozhodnout, co je ta správná věc, kterou máš udělat. Nemáš být slepý beránek následující stádo, máš vlastní hlavu. Používej ji," poznamenala Luna a dotkla se ho na rozbitém rameni, od kterého se začalo vlnit temně černé tetování s mnoha různými linkami zajímavě se proplétajícími postupkně od jeho klíční kosti až do půli ruky. Krapet to zmírnilo bolest, ale stále tam byla, Luna věděla jak léčit, ale neměla na to momentálně dostatek síly.
"Tohle ti bude vždy připomínat kam patříš, a také to, že nebudeš nikdy sám," řekla Luna a ukázala mu na pokoj, odkud prvé přišli, aby pokračoval tam.
Zde ho samozřejmě čekala Eluvienne se slzami na krajíčku. "Já, omlouvám se, že jsi to musel vidět," řekla a lehounce fńukla.

Saxa
Dorian se na Saxu ještě chvíli koukal a byl rád, že od ní nedostával další otázky týkající se rudovlasé čůzy. Nechápal, jak k němu mohla být tak vlídná po tom všem co se mu stalo, pořád na ni trochu překvapeně koukal. Kdyby byl děvče, nejspíš by se jí tu rozbrečel, opravdu se ho dotýkalo, jak člověk, kterého prakticky nezná mohl najít takovou vlídnost, takovou sympatii s příšerou, jako byl on sám. Slabě se na ni pousmál.
Když po tak příjemném projevu věnovala polibek, oplatil jí ho spátky. Věděl, že to bylo na rozloučenou a že bude muset brzy odejít, ale přesto si chtěl tento moment užít, poslední moment svobody, než se zase vrátí do toho teroru, který byl tam. Když její polibek skončil, tajemně se na ni usmál - ten pohled po kterém všichni prahli tehdy u chabého oběda. Dorian poznamenal "Třeba bude někdy lepší s tebou," poznamenal a věnoval jí dlouhý pohled. Nedokázal jí říct, jak moc si váží toho přístupu, který k němu měla. A po tom posledním úsměvu, který jí věnoval si povzdechl, zvedl se ze země, otočil se a vyšel lesem pomalu k onomu doupěti hrůzy, které ho tam čekalo.
V moment, kdy už byl Dorian dostatečně daleko se se Saxou také zatočil svět a objevila se v pokoji s Lunou, jako tomu bylo dříve. Luna se na ni koukla, pozvedla obočií při pohledu na šaty a povzdechla si. "Nikdy jsem tu čůzu neměla ráda," poznamenala a povzdechla si, ukázala jí směrem ke dveřím do hlavní místnosti a pouze ji následovala. V pohoji byli nyní všichni do jednoho, nejspíše se čekalo už jen na zářný příchod zaklínačky v přitažlivých šatech a starém kabátci.

[Saxa]

Chvilka, která by se v lepším případě dala označit za dojemnou a svým zvláštním způsobem romantickou, uplynula velmi rychle. Saxa se musela tiše zasmát poznámce, že jeho budoucnost bude třeba někdy lepší po jejím boku, ale nehodlala mu nic prozrazovat, protože by to stejně nic nezměnilo. Nakonec se zvedl a odešel a ona ho nezdržovala, jen pozorovala jeho vzdalující se záda. A pak se s ní zatočil svět.
Vpád do reality byl naprosto vítaný, co vítané nebylo, byl fakt, že místo svých starých šatů měla na sobě ty odhalující šatečky a Dorianův kabát. Nespokojeně si proto odfrkla a zase se v ní vzedmul vztek na toho upířího zmetka, že ji takhle připravil ve své mladší verzi o důstojný návrat zpátky. Luně však věnovala pobavený poloúšklebek, neboť na ni se ani moc nezlobila, že ji tomu vystavila. „Doufám, že je ta děvka mrtvá,“ odtušila hrubým hlasem, který sám o sobě sliboval pomalou smrt, urovnala si kabát na ramenou a s odhodlaným nadechnutím vykročila ke dveřím.
Jak to tak vypadalo, všichni už tu čekali jen na ni, včetně Doriana, kterému věnovala jasný pohled, že s ním si to ještě vyřídí. Jestlipak poznal svůj kabát? Měla sto chutí po něm něco hodit, ale protože nechtěla ničit vybavení chatky, prostě a jednoduše si sundala střevíček z nohy a mrskla ho po něm. Stejně neodpovídal jejímu stylu.

[Eirlenn]

Eirlenn pochopitelně cítil, že jeho klíční kost vzala za své, ošklivě zapraskala a zlomila se, a bolest ho na chvilku ochromila, takže se nedokázal bránit dalším ranám, kterými se ho muž rozhodl obdarovat. Vnímal, jak mu pravačka brní díky zlomenině, skoro jako by v ní na chvilku ztratil cit, a pochopitelně mohl těžko necítit ty rány do břicha. Pokusil se ale aspoň zatnout břišní svalstvo, aby ještě nakonec nevyšel z boje s nějakým horším zraněním.
Hrubián mu však nakonec padl k nohám, neboť na další boj už zřejmě neměl dost sil. Lenn se vzchopil, byť toho sám měl dost, popadl dech a vrávoravě se nad ním rozkročil s mečem pevně sevřeným v obou rukách – trochu se totiž bál, že by mu z brnící pravačky zbraň mohla vypadnout, nebo že by v ruce neměl dostatek sil, aby rána, kterou se chystal zasadit, byla poslední, smrtelná. „Nedívej se,“ hlesl skoro až prosebně k plačící Eluvienne... a bodl, rovnou do srdce.
První věc, kterou chtěl Eirlenn následně udělat, bylo běžet utišit Eluvienne, navzdory své bolesti a potřebě ošetření, avšak místo toho se s ním zatočil svět a on se najednou ocitl tam, odkud prve odešel – v místnosti v horské chatce, kde už čekala Luna.
„A rozhodla ses tehdy správně?“ zeptal se, jakmile se trochu vzpamatoval a přestala se mu točit hlava. Upřel přitom na Lunu sice vyčerpaný, ale pořád dost odhodlaný pohled. Pohled člověka, kterého jen tak něco nezlomí, i když smrt Eluvienne by s ním pravděpodobně slušně zamávala. A že nemá být ovce jdoucí s davem? To mu Luna ani nemusela říkat - Lenn měl svou hlavu, řídil se vlastním nejlepším uvážením a srdcem. A srdce mu říkalo, že Eluvienne rozhodně zabíjet nemá, že si smrt nezaslouží. „Budu,“ přislíbil, ačkoliv muselo být jasné, že zrovna Lenny umí hlavu používat celkem obstojně.
Toho tetování si všiml koutkem oka - viděl, že se mu cosi objevilo u zraněné klíční kosti a rozrůstá se to dál, takže obrátil hlavu a celkem fascinovaně sledoval, jak se tetování větví a zahaluje jeho pravačku, od klíční kosti přes rameno až k lokti. „Beru na vědomí,“ přijal to s přikývnutím, letmo přejel po potetované ruce prsty levačky, a pak už bez dalších řečí zamířil k pokoji, kam byl nasměrován.
A nespatřil tam nikoho jiného, než Eluvienne, která se mu se slzami na krajíčku omlouvala a Eirlenn nechápal proč - vždyť za nic nemohla. „Nemáš důvod k omluvám,“ hlesl a bez okolků zamířil k ní. „Mrzí mě, co se ti stalo,“ zamumlal zcela upřímně, posadil se vedle ní a upřel na ni pohled. „Neplač,“ špitl, váhavě k ní vztáhl ruku a pohladil jí po tváři. Strašně se mu ulevilo, že je v pořádku, a že nakonec nemusel zabít ji. Ten pocit, který ho zachvátil, když přečetl jméno ze svitku, jenž mu darovala Luna, si dobře pamatoval. Nic příjemného to nebylo.
Pak už na scénu přišla Saxa, jejíž úbor Eirlenn přejel poněkud překvapeným pohledem, a když mrskla botu po Dorianovi, zatvářil se zmateně, neboť netušil, jaké pohnutky jí k tomu vedly. Ale aspoň nevypadala zraněná. Při tom pomyšlení Lenn zlehka pohnul pravým ramenem, tiše zabručel a usmyslel si, že jakmile bude tohle všechno oficiálně ukončeno, musí se sebou něco udělat. S léčitelstvím měl konec konců celkem bohaté zkušenosti, takže to snad zvládne.

[Laur]

Trvalo hodnou chvíli, než Luna s dívkou skončily. Poté Raimonda zanechaly v lázních samotného. Měl chvilku času důkladně se umýt a přemýšlet o tom všem. Dospěl k názoru, že neudělal nic správného. Ale ani nic přespříliš špatného. Onu chvilku si užil, a když už nic jiného, dalo se to brát jako nová zkušenost do života. S touto myšlenkou vstal z bazénku, osušil se a oblékl si svou zbroj. Samozřejmě nemohl chybět ani meč. Stále ještě zadumaný, vrátil se k ostatním do velké místnosti. Nikoho si nevšímal, byl spíše tichý a vyčkával.

[Arleight Primm]

Luna se chvilku rozmýšlela nad tím, co vlastně dívce říct, ale pak jen pokrčila. "Pokud vím, tak tomu jest," odpověděla jí a pokrčila rameny, nic víc k tomu neřekla a vpustila Saxu do místnosti, co by saň hledající pomstu. Tedy, téměř, hledala spíše Doriana, po kterém hodila jak nejdříve to šlo střevíček. Dorianovi přistál na obličeji a on se na Saxu překvapeně koukal nejen kvůli tomu kabátu, který poznával, ale taky kvůli botě, která ho udeřila přímo do hlavy. Bruxa se tomu ihned rozesmála na celé kolo. No, ještě aby ne, ten velký a zlý Dorian byl tak skvostně potupen, že to nemohlo ujít buď nejistého smíchu ostatních, nebo ukázkového od dříve zmíněné Bruxy, ale i ta však po chvíli přestala.
"Tys jí poslala ke mě?" zeptal se podrážděně Luny, která se potutelně usmívala, když viděla Dorianův nesouhlas v očích. Netušil, co drzá a troufalá čarodějka udělala a když mu to došlo, začal se krapet obávat, co že se v jeho minulosti vlastně stalo, copak on to mohl vědět? Eluvienne možná řekla, kam posílá toho mnicha ale jeho nechala od Saxy ponížit a ještě se tomu potutelně usmívala. Možná i čarodějka tušila, co že se to v té minulosti stalo a o to horší pocit z toho měl. Dorian si odkašlal a věnoval jí šarmantní úsměv.
"Sluší ti to," nenechal se příliš dlouho vyvést z míry a potutelně se usmál. Pravděpodobně se jí zeptá, co ta, vlastně viděla, ale teď na to nebyl úplně ten pravý čas.
Luna si vzápětí odkašlala a usmála se na momentálně přísedící novopečené členy tohoto bratrstva, pokynula Saxe, která ještě stála, aby k ní přišla a jakmile tak udělala, na tváře Luny se objevil široký úsměv. "Vítej v bratrstvu, zaklínačko, možná jednou přijde den, kdy se dozvíme tvůj příběh, prozatím přijmi jako dar pár drobností, budou tě čekat u Doriana v pokoji," poznamenala a poté pošeptala "A tady máš klíč," Dorianovi ho samozřejmě vzala zcela záměrně, když se nebude moci dostat do pokoje, bude to ještě větší potěšení nejen pro ni, ale i pro Bruxu, se kterou se mu budou vysmívat klidně celý večer, pokud to vážně udělá.
Nakonec ještě vtiskla Saxe polibek na čelo, kde se záhy začala kreslit bělostná čára, měsíční kruh a srpky. Navíc jí na zátylku vyrašili malé bělostné hvězdičky. Pravda, kde ještě nebylo tetování, tam bylo momentálně vytvořeno, bylo decentní nebylo bijící do očí, neboť bylo na obličeji, a Luna ji přeci jen měla dosti ráda na to, aby jí nedělala z života peklo. Ovšem ještě ne dost ráda, aby jí z toho živote peklo opravdu dělala, jako občas Dorianovi, právě proto zařídila ještě jednu takovou nepatrnou drzou věc, aby ho trochu potrápila - a tuhle zaklínačku možná také.

Odměny (Saxa):
teleportační krystal, modrý (teleportuje zpět do horské chatky)
zaklínačské meče, zbrusu nové
fešná kožená zbroj s kožešinkou
krystal v temně modré barvě na kožené šňůrce
12 bodů ♥

Jakmile Saxa zmizela pryč, ať už s Dorianem, nebo ne, pokynula Raimondovi, který vypadal krapítek zaraženě. Povzdechla si. Bylo to jako vidět dospět dítě, sladce se zasmála a poznamenala "I ty k nám nyní patříš," mrkla na něj a mirně se ho dotkla na podbřišku, kde se začalo rozplétat temně černé tetování z několika temných linek mezi nimiž byly propletené hvězdy. tetování končilo až v půlce zad, na obou stranách larnou kudrlinou. Pokynula mu k jeho pokoji, kde ho rovněž čekalo malé překvapení.

Odměny (Raimond):
teleportační krystal, sluníčkově oranžový (teleportuje zpět do horské chatky)
medailon ze dřeva s malovanou rudou růží uvnitř a vzkaz od rusovlasé krásky s poděkováním za krásný večer.
12 bodů ♥

Luna se pak jen vrátila k Eirlennovi, o kterého se již starala Eluvienne, která si otřela slzičku a muže zkrátka jen objala. Nedokázala mu vysvětlit, jak moc prapodivně se cítí, jak je svým způsobem vděčná za to co udělal, dokonce ani jaké sympatie k němu cítí, jen si povzdechla a slabounce se na něj usmála. "Máš dobré srdce, jsem ráda, že tu budeš s námi," řekla a povzdechla si. Poté si vzpomněla, že je vlastně raněný a zajíkla se. "Panebože, pojď, já ti pomůžu, nechápu jak to mohl všechno udělat," poznamenala s povzdechnutí. Kdysi to byl dobrý člověk, ale pak se něco zlomilo a on se začal chovat jako hrubián nejvyšší třídy. Nevěděla jak to bylo možné, nejspíš zkrátka žila v iluzi a zamilování, proto si jeho chyb dříve nevšímala. Eluvienne ho odvedla nahoru, do svého pokoje a začala mu ránu ošetřovat. "Měla jsem ho ráda, nečekala jsem, že bude schopný něčeho takového," povzdechla si po jisté pauze ticha, když se ho snažila léčit motlidbami a za pomocí boží, ovšem také za pomocí normálních praktik - masti na popáleniny, vše měla ve svém pokoji, pravděpodobně byla zkušenou léčitelkou. Nedokázala mu vysvětlit jak moc je momentálně ráda za jeho společnost, za to, že nemusela nad těmi věcmi přemýšlet sama a kreslit na zeď poměnky. Nedokázala snad vyjádřit ani to, že jí byl sympatický, nebyla člověkem co by něco takového zvládl vyjádřit. Tak se jen soustředila na práci a ani nedutala.

Odměny (Eirlenn):
teleportační krystal, zelenkavý (teleportuje zpět do horské chatky)
12 bodů ♥

Jste volní! Můžete si zapsat body a pokud si chcete zahrát dohrávku s NPC, směle do toho, jsem vám k dispozici.