Quest: V naší ruině straší - D

[Zenn]

Quit se dočkala ledové ignorace... Ti co projevili alespoň maličkou snahu si vysloužili, alespoň nějaký ten lehký závan vděku, což bylo asi to nejvíc, co mohli od Jelliena čekat a pak je spolkly chodby. Cesta se obešla bez zádrhelů, pomineme-li že jednou špatně zahnuli. Jen ti paranoidnější možná zahlédli podivně se pohybující stíny na stěnách. Jestli to bylo dílem starých známých nebo jen příliš pracující představivosti, to si můžeme jen domýšlet.
Nakonec ale našli cestu zpět a ona místnost byla stále stejně hřejivá a útulná, jako předtím. Akorát staříci tu nebyli. Místo nich je s úsměvem uvítala blonďatá kuchtička, která z jedné z vitrín zrovna osvobozovala sadu stříbrných příborů. "Ach, vy budete naši hosti. Doufám, že vám bude chutnat. Bylo to celkem narychlo," rozbrebentila se okamžitě, zatímco několik vidliček leštila hedvábnou utěrkou. "Já jsem Inna," dodala ještě, podobně popleteně a opožděně, jako její zaměstnavatelé a už je pohybem ručky vybídla k tomu, ať si následují.
Nešli daleko. Jen přešli do vedlejšího pokoje, ze kterého se vyklubala hezká jídelna. Asi tak hezká, jako zbytek interiérů, se kterými zatím měli tu čest. Staříci už seděli na svých místech a trpělivě čekali, až se k nim přidají. Nijak jim nenařizovali kdo si má kam sednou a jen co byli všichni usazení, Inna začala rozdávat talíře a přát u toho každému dobrou chuť. První byla na řadě polévka - zeleninový krém s krutonky.
Brzy ze strany majitelů přišla otázka, na kterou někteří z hostí asi čekali. "Jaká byla koupel?" Zajímala se stařenka nenuceně a přitom svému choti pod bradou připevňovala kapesníček, aby se nepobryndal.

[Quitana]

Dělají hezkou postavu... Pche, když má někdo tu postavu hezkou od přírody, nepotřebuje vylepšováky. Tyhle řeči si už ale nechá pro sebe. Není třeba to komentovat nahlas, on by za to ten její pohled mohl mluvit i sám, bez okolků.
"Hele, slunce znám dobře, ale tmy se nebojím. Naopak, tma je občas přítel," uchechtne se mladé paničce. Jestli se bojí tmy, nemá v ní chodit ven, že jo. Její blbost. Copak ji pořád někdo bude vodit za ručičku? Pravda, ti její strážní jsou s ní na každém kroku, Quit si ani nemusí rozmýšlet, proč asi. Urozeností to jenom nebude. Je posaraná až za ušima, che.
"Spíš máte halucinace. Někdo si z nás dělá srandu a vy jim to žerete u s navijákem," tentokrát odpoví i zrzkounkovi. Tomu se prostě nedá odolat. Takhle se nechat zastrašit. To by nezblajzlo ani malé děcko. Nevěří. Jednoduše nevěří tomu, že tu straší nebo tak něco. Všechno má svoje logické vysvětlení.
A to nejlepší nakonec. Celým koupelnovým sálem se rozezní nehorázný smích. To když se svíce rozsvítí zrovna ve chvíli, kdy se Reginald snaží dostat skrz tu tmu. Tak tohle se mi fakt povedlo! Směje se několik minut a v duchu přemítá nad tím, o co o Imbaelku přišla, když si nechala zajít chuť. Ostatní to ta pobaveně nevidí, ale to se dalo čekat. Suchaři. Všechno ale jednou končí a když na ně přijde sluha, všechno zahodí za hlavu, když slyší slovo jídlo a ještě zadarmo. Tenhle den snad nemůže být lepší.

Nevšímá si výzdoby, ani ničeho jiného, i když to všechno vnímá. Hlad je totiž to nejdůležitější a na nic jiné prostě nemyslí. "Zdravím, tak kde je to hotové jídlo, hm? nasadí zrychleně falešný úsměv, čekajíc už jen na to, až si zaplní bříško. Když je konečně odvedou ke stolu, zazáří jí očka. Usedne samozřejmě co nejblíže hostitelům, aby jim mohla pokládat nesnesitelné otázky a stížnosti na jídlo hned do očí. Tedy, jestli nějaké přijdou. Ale zdá se, že polévka splnila účel a zasytila Quitanu tak, jak si představovala. Zhluboka vydechne, ale dosyta to ještě není. Pohladí si pod stolem svoje bříško, olízne rtíky a čekajíc na další chod, se chopí otázky a svých poznatků ohledně jejich skupiny.
"Tady děcka si myslí, že vám tady straší. Já si koupel užila, ale jak se zdá, zbytek skupiny má naděláno na týden dopředu. Proč vůbec bydlíte takhle daleko od civilizace, v takové polorozpadlé ruině?" Je čas na její otázky. Zatím ji to ani trošičku nepřijde divné. Proč taky.

Šatstvo

[Angus Willtommen]

Na cestě zpět do hlavního sálu se Kulíšek usmíval, po koupeli mu i přes podivnou příhodu bylo dobře. Navíc měl na sobě konečně suché oblečení a čekala na ně večeře, no co může být lepší? Angus se zašklebil na Quitanu, na to že vypadala být v podobném věku jako on, se snažila chovat jako nejdrsnější dospělák ze všech a to Angusovi připadalo vtipné. Copak někdo může být skutečně tak chytrý a světaznalý, aby zamítl existenci všelijakých anomálií? Kulíšek se také snažil hledat logické vysvětlení, ale zatím žádné nenašel. A když koutkem oka spatřil jakési pohybující se stíny na stěnách, rychle se ohlédl, čímž určitě zavdal Quitaně další důvod k nějaké hrdinské poznámce. Nic však nespatřil a bylo možné, že tohle skutečně byl spíš výplod jeho mysli, než cokoliv jiného.

Když se vrátili do hlavního sálu, přivítala je milá blondýnka. "Určitě ano. Moc děkujeme. Není nic příjemnějšího po takové průtrži mračen než teplé jídlo," odpověděl Angus Inně. Hned poté zamířil ke krbu, aby si vyzvednul Kikimoru. Ani tam nemusel chodit, papoušek už měl peří suché a tak se rozletěl a přistál Kulíškovi na rameno. Ten ho na přivítanou zatahal za zobák. "Jó, jó!" řekl papoušek.

Když se skupinka dostala do jídelny, Angus znovu věnoval důkladný pohled výzdobě, div si nevykroutil krk, a beztak tam stál a koukal, dokud si neuvědomil, že skoro všichni ostatní už sedí, a tak se posadil taky. "Děkuji," řekl Angus, když mu Inna donesla zeleninový krém, a kdyby to nebylo neslušné, snad by se i mlsně olízl. "Koupel byla skvělá," odpověděl Angus jejich hostitelům. Vyslechl si co říkala červenovláska a pokrčil rameny. "No, stalo se něco zvláštního. Ale nebylo to tak děsivé," snažil se zmírnit situaci. Přeci nebylo slušné někomu říkat, že jejich sídlo je strašidelné a nebo snad ruina. Škoda, že to ta dívka už udělala. Asi moc nevěděla, co se sluší, ale to Angus věděl už od prvního okamžiku. Papoušek se mezitím dožadoval krutonku a Angus mu jeden bez váhání podal.

[Reginald]

Reginald si naštěstí z celé té záležitosti s jeho odhaleným pozadím a tím vším ostatním nedělal těžkou hlavu a vlastně ten čarodějčin smích i chápal. Stydlín také nebyl, aby jim pak nemohl přijít na oči, takže se stačilo držet dál od Kalleho s Arnoldem, a vlastně byl docela v pořádku. Stínů si všiml, ale přisoudil to spíš pohrávání si plamínků svíček s lehounkým průvanem, než aby to přisuzoval duchům. Vrásky na čelo mu vehnalo jen Viviannino kýchnutí, takže se ještě vrátil do zacákané koupelny, aby jí vyzvedl plášť, deku, nebo cokoliv, co by jí mohl přehodit přes ramena.
Když je místo majitelů přivítala kuchtička, Reginald se na ni uculil, jak už bylo jeho zvykem, a pozdravil, přičemž se i představil. Měl hlad, nemělo cenu si nalhávat opak, docela se divil, že se jeho žaludek nerozhodl ozvat nahlas. I tak by to bylo méně nevkusné než Quitanino celkem neslušné chování. „Hned k věci, co?“ podotkl na její adresu s lehkým sarkasmem v hlase. K jídlu se měla, to ano. Možná jí ještě pořád nemohl odpustit to, jak mu utekla, možná už mu to bylo i trochu jedno. Posadil se na volnou židli a poděkoval s úsměvem všem, co se starali o chod domácnosti i o to, aby měli nečekaní nocležníci co jíst. „Vynikající,“ ujistil nejen oba staroušky, ale i kuchtičku.
Následná otázka z úst jejich hostitelů kupodivu nevyvolala vzpomínku na chechtající se hlasy a studené doteky neviditelných prstů, ale spíš scénu s osuškou a jeho nedůstojným pochodem skrz dámskou část koupelny, ale když Quitana zmínila, že děcka si myslí, že tu straší, ušklíbl se. „Sama jsi děcko, Quit, tak se nepovyšuj nad ostatní,“ povzdechl si. Těžko říct, jestli mezi ta děcka a zbytek skupiny řadila i jeho, ale to mu vlastně mohlo být jedno. „Byl to zajímavý zážitek, jak říká Angus,“ navázal na mladíkova slova a ani neprotočil očima nad čarodějčinou otázkou. „Najednou zhasly všechny svíce, ze tmy se ozýval smích a něco mrazivého nás škádlilo na kůži,“ vysvětlil stručně, co se stalo. „Stává se to tu často?“

[Vivianne]

Vivianne přešla do místnosti s večeří - sice nevěděla, jestli má vůbec hlad, protože vše co nyní cítila mohla být akorát tak zima nebo strach. Obojí se proplétala celkem znamenitě. Akorát když koukla na Innu zvládla vykouzlit jakýsi milý úsměv. Večeře byla rozhodně znamenitý nápad, rytíři si to mysleli také, když uviděli jaké skvosty byly navařeny a byli děvčeti neskonale vděční. Co víc, tmy si nijak nevšímali, takže akorát Vivinka vypadala bledě jako stěna, s vlasy, které jí pomalu schnuly v úhledném vysokém účesu. Člověk by nechápal, jak i po takovéhle koupeli člověk dokáže vypadat dokonale jako Vivianne, teď však vypadala spíše jako cukrová panenka, jako by se za chvíli měla rozpustit a ani mluvit, ani jíst nechtěla, jen se sem tak klepala, rýpala se stříbrnou lžící v polévce a netoužila ani brebentit, ani si brát něco z řečí, které říkala rudovláska. Měla co dělat, aby jako poupátko nezvadla a neutrhla se jen tak náhodou díky silnému, tmě a čemusi, co ji tolik vystrašilo. "He..pšík," kýchla si ještě jednou, ale to bylo tak jediné, co od ní mohli momentálně slyšet.

[Drema]

Průzkum bojem, resp. průchodem budovou se omezil na jednu chodbu, do níž omylem zahnuli a pak na jídelnu za hlavním pokojem. S ohledem na pozavírané dveře nebylo nic extra k vidění, respektive niv víc, než normální obytné prostory. Zahlídnutá hra světla a stínů ve výplody bujné fantazie nepřerostla. Světlo umělo kreslit po starších zdech i bez strašidel. Co se Dremě v dané chvíli zajídalo nejvíc, bylo sebevědomé vystupování rudovlasé ženy, rarušující jinak panující klidnou atmosféru. Drema si ji prozatím zařadila jako namyšlenou husu s enormní potřebou na sebe upozorňovat. V jídelně se zaměřovala na různé detaily i na pobíhání místní hospodyňky, jen aby rudovlasé ženě neřekla cosi ostřejšího nad Reginaldovo slušné napomenutí. Posadila se na opačný konec stolu, až za barda, sedajícího si v druhé vlně. Ji nemohl nikdo obvinit z roztřepaných kolen. To co před tím řekla, byly logicky seřazené dostupné informace. Pořád dokola jí z toho vyplývaly chybějící logické souvislosti. Další informace bylo obtížné získat. Kdo, či co odpovídá, za fakt, že to vůbec nedávalo smysl, byla věc druhá. S tím se muselo nědco udělat, jenže Drema nevěděla co. Kdyby se neudržela, pak se s tou rudovlasou nejspíš chytla. Pěkně by si to vyříkaly, předvedly by hostitelům komorní divadlo. Drema zlehka usrkávající zeleninový krém se tyhle myšlenky snažila zatlačit do pozadí. Polévka byla moc dobrá. Drema byla často odkázaná na sušené a chuťově neupravené maso. K zelenině prodávané na městských tržištích neměla vždy přístup. O to vzácnější jí byla dobrá zeleninová polévka. V přírodě by Drema vyškrábala i poslední zbyteček dobrého jídla. tady jen s úsměvem vrátila rychle vyprázdněný zalíř.
„Taková polévka je moc dobrý nápad," přispěla svojí troškou na adresu snaživé hospodyňky Otázky hostitelů byly ostatními zodpovězena bez Dremnina přispění. Vzápětí byly položeny otázky nové. Kupodivu se mohla podepsat pod všechny otázky směřující zpět na hostitele i pod otázku vyslovenou rudovlasou ženou. Drema musela přiznat, že to samé by taky docela ráda věděla. Hostitelé jim poví, ukážou jim, jestli se všichni dočista zkáznili nebo ne.

[Zenn]

V reakci na Viviennino kýchnutí jí u ruky přistál další šálek čaje se lžící medu a trochou máty a pak už staříci zmateně koukali z jednoho na druhého. Zatímco stařenka vypadala šokovaně, Pán domu uraženě nakrčil nos, což byla první negativní emoce, které se o něj dočkali. Očividně se mu nelíbila Quitina slova. "Protože je to to jediné, co nám Radovid nechal. A není to žádná ruina, staráme se u o to jak jen můžeme," rozohnil se přičemž zuřivě kvedlal lžící ve svém talíři, až několik kapek uteklo na stůl, kde je cípem utěrky o dost smířlivěji utřela jeho žena, který se rozhodla celé téma ignorovat a raději zodpovědět jiné otázky. Šok z její tváře už opadl.
"Ne," pravila k Reginaldovi. "Nikdy se nám nic takového nestalo. Ale je pravda, že tyhle části domu příliš nepoužíváme. Nám stačí menší koupelna a do pravého křídla se moc nechodí," vysvětlila a zamyšleně se rozhlédla po jídelně. "Moc se neudržují, možná tam odněkud fouká, nebo něco skřípe,..." navrhla nějaké to racionální řešení. Dědeček uraženě mlčel a prostě se cpal, jako by to mělo být jeho poslední jídlo. Což být nemělo, protože když zmizela polévka, přišly na řadu výpečky s přílohou. Žádná královská večeře, ale přišlo to k duhu...

[Quitana]

Omlouvám se, ale už jsem zase zde a jdu vás strašit ve snech svým psaním, mwhehe!

Quit si celou dobu vůbec nevšímala papoušcího společníka, ale když zařve to svoje "Jó, jó", tradičně se ušklíbne a protočí očima. Otravnějšího tvora (pardon, Kiki je úžasný btw =3)snad ještě neviděla. A že chlapů viděla už dost.
"Nah, vůbec jsi to nepochopil. Prosím, nebuď jako ti ostatní..."...pěkně pjosím! Div, že u toho neudělá ty svoje psí kukadla. Ono by se to totiž tak strašně hodilo.
"No tak pardon, panstvo. Jsem to nemyslela tak zle. Zvenku to fakt vypadá, že to snad spadne jenom se na to podíváte," pokrčí rameny. Však o nic nejde. Tenhle dům ji stejně nezajímá. Tedy, pokud ji nezačne padat na hlavu. To by se pakovala hned. Ale zatím se tu má dobře, jako šlechtična. A to si mladičká čarodějka značně užívá. Ač po svém.
"Páni, proč tam asi nechodíte? Že vy snad něco i víte a nechcete to říct? Hm, jen se pochlubte. Jsem jedno velký ucho," usměje se jako neviňátko a nevnímá zbytek osazenstva ani jiné další pohledy směřované jejím směrem. Okem přitom mrká po talířích s dalším jídlem, ještě dřív, než se vůbec začnou pořádně nosit. Nosánek je totiž ještě nevychovanější, než zbytek těla a už na dálku čichá teplé jídélko. "Já jim to říkala. Ale oni ne. Věří raději těm svým pohádkám. Je fakt, že na ty se to svádí vždycky nejlépe. Realita je občas pro některé trochu krutá," ohlédne se přitom po Vivianne. To je přeci jasné, že myslí právě ji, ne?

[Angus Willtommen]

Angus se zachmuřil. Quitina slova padla na úrodnou půdu. Takhle urážet velkého umělce a umělkyni! Stařík byl nakvašený oprávněně. Chovali se k nim přeci tak hezky! "Ehm... omluvte prosím nevychovanost naší společnice, mám dojem, že jí ta průtrž mračen udělal špatně," pokusil se trochu zmírnit situaci. Možná měla Quitana v hlavě díru, kterou jí napršelo do mozku. Jedině pak by dávalo smysl být tak nezdvořilý, jako byla ona. Přesto byl Angus velice zvědavý, jestli dojde k nějakému bližšímu vysvětlení ze strany Amarene. Zatím to vypadalo, že nemají o podivných událostech ani tušení. Kulíšek si nemyslel, že by něco zapírali - dávalo jednoduše smysl, že v tak malém počtu budou využívat pouze část velkého sídla. Tak či tak, možná kdyby měl s sebou loutnu, mohl by něco zabrnkat, aby všichni zapomněli na to napětí, které právě panovalo, potom v poklidu počkali, než přestane pršet a pak se všichni rozešli do všech stran, odkud přišli. A ideálně když by si Angus během toho čekání mohl hezky popovídat o uměleckém životě staříků nebo si poslechnul více z příběhů ostatních zbloudilých duší, které tady našly přístřešek.

Navzdory popuzení staříka však pohostinnost trvala dále a na řadu přišly voňavé výpečky a Angus se musel usmát, když si tak prohlížel, co se před ním ocitlo. Samozřejmě neopomněl poděkovat a také pochválit polévku. Papoušek se mezitím začal trochu nudit a přelétl z Angusova ramena na opěradlo Quitaniny židle. Možná jej zaujala záživá barva jejích vlasů? "Ki-ki-morá!" řekl jí blízko u ucha a samozřejmě pokud se o něm ohnala, našel si jiné místo, kde sedět.

[Reginald]

Polévka byla výborná, hostitelé byli sympatičtí, většina spolupřeživších taktéž, takže ho trápila jen drzá Quitana a nachlazená Vivianne, ke které často bloudil pohledem. Ani trochu se mu její kýchání nelíbilo, ale bylo o ni dobře pečováno místními, takže si nemusel hrát na starostlivou medvědí mámu a hřát ji vlastním tělem, což by v současné situaci a společnosti nebylo vítané.
No a než se stihlo přejít k výpečkům, které lákavě voněly, Quitana zase otevřela tu svou nevymáchanou pusu a pustila ji na špacír. Reggie jen protočil očima a byl rád, že se Angus snažil zachránit situaci a omluvit její chování. „Poznám meluzínu i skřípání nábytku a tohle nebylo ani jedno, nezlobte se na mě,“ zadíval se na hostitele omluvně a zabořil vidličku do jídla. Kdyby ho náhodou za jeho troufalost vyhodili ven, chtěl, aby to bylo aspoň s plným žaludkem. „Nestalo se v tomhle domě třeba něco zlého? Znám jednoho zaklínače, mezi řečí se zmínil, že duchy k místu většinou něco váže...“ pokrčil rameny. Nehodlal si hrát na experta na duchy, to rozhodně nebyl, vlastně by ani nevěděl, jak je vyhnat, ale třeba by se mohli společně dopátrat, co jim to tu houká za hejhuly.