Ilrahel všem slíbil tučnou odměnu, i když těžko říct, jestli ji vůbec měl z čeho vyplatit - když byl tak neschopný, že ztratil koně, jak asi mohl vypadat jeho plat? Nicméně odměnu slíbil. Jen se trochu naštval (rozumějte, špulil nepříčetně rty a mračil se jako někdo, komu právě vyfoukli poslední kus nejnovějších rukaviček od Bersaceho - ten elf to s látkou prostě uměl), když Arleight prohlásil o lady Brieanně, že je čůza. A zpochybnil jeho schopnosti. „
To není úchylně růžová, to je starorůžová nebo také popelavě růžová,“ opravil jeho zásadní nedostatek ve vzdělání. Že ho trochu znepokojil tím, že vystřelil po prckovi na trámu ani nemluvě.
Prcek naopak začal Arleighta za jeho střelecký um obdivovat a nespouštěl z čarostřelce oči. Přesto však dokázal odpovědět na poměrně zásadní otázku.
„Je hnědá s bílýma nohama, má tmavou hřívu i ocas,“ popsal jim koně co nejpřesněji, protože lépe už to nešlo. Jacqueline byla opravdu hnědá, skoro čokoládová, a její nohy zdobily bílé ponožky.
Elaine + ArleightPůlelfák zmizel hledat lady Brieannu, ten drsný patron zmizel taky po svých, aniž by promluvil, a malý všudybýlek se zakřenil na čarodějku a drsňáka s páskou a dobrou muškou.
„Jmenuju se Tom,“ prozradil jim, když seskočil z trámu, jakmile se mu povedlo vykroutit ze dřeva ten fajnový šíp.
„A za Agneis vás dovedu, je to tudy!“ ukázal směrem ke stanům, kde se připravovali jezdci na závody. Ilrahel sice cosi mlel o tom, že nesmí, že všechno pokazí a baron je pak zabije pomaleji a bolestivěji, ale Tom elfa neposlouchal. Naopak to vypadalo, že je až příliš zabrán do konverzace s oběma cizinci.
„Kdepak, Agneis růžovou nenosí skoro vůbec, i když jí móc sluší, fakt! Jenže modrá jí taky sluší. Modrou má nejradši.“ poinformoval svého idola o oblíbené barvě lady Agneis a pak se otočil k čarodějce.
„Když toho řeknu víc, koupíte mi cuc na špejli?“ chytil se své příležitosti a protože nebylo moc možností, jak jeho pohledu odporovat, určitě brzy ten zázrak z medu měl ve své moci. A povídal dál.
„Jacqueline je zerrikánská klisna a děsně rychlá! Nenechá na sebe skoro nikoho sáhnout, jen pana barona a Agneis, lady Brieannu dokonce kousla.“ Zatvářil se důležitě, že toho tolik ví.
„Dřív na ní závodil pan baron, ale když ty závody pořádá, tak nemůže. Takže na ní jezdí...“ zasekl se a pak sklapl.
„Když to já vám nemůžu říct, víte? To je děsně moc tajný a já bych byl zamordýrovanej. Můžu si i tak ten cuc nechat?“ zaprosil očima a pak ukázal na temně modrý stan mezi ostatními. Tam nenašli zrovna lady v pomněnkových šatech s umně vyčesanými vlasy, ale holku s copem, co se právě soukala do mužských šatů.
„Agní, tihle dva by s tebou chtěli mluvit!“ houkl na ni Tom a děvče zvedlo své modrošedé oči od právě zavazované kazajky, aby se na Arleeho s Elain zadívalo.
„Co potřebujete?“LetoLeto věděl, kam zamířit, aniž by musel dlouho přemýšlet, a opravdu brzy našel, co hledal. Mnohem dřív než Cyrri, kterého zdrželo zjišťování, kde se lady Brieanna nachází, a nelegální obstarávání kousků ošacení na tribunách. Leto měl tedy možnost zastihnout lady Brieannu v hádce s podkoním u ohrady s poměrně neklidným hřebcem, černým jako sama noc. Skoro to vypadalo, jakoby do sebe vpíjel samotnou temnotu. Ržál a vzpínal se na zadní, jakoby ho ohrada příliš svazovala. A hlasitá hádka mu na klidu zřejmě nepřidávala.
K lady Brieanně se ale takový kůň dokonale hodil. Stejně jako lady Aveline, její matka, měla starší z baronových dcer tmavé vlasy, i když do černě nilfgaardského hřebce měly velmi daleko. Povahu ale měla očividně stejně vzpurnou jako on. Na sobě měla rudé šaty se zlatým zdobením a výstřihem, který rozhodně více odhaloval, než zakrýval.
„Jakto, že na tom koni nikdo nechce jet?! To nedokážeš sehnat nikoho, kdo by ho zkrotil? K čemu mi takový kůň je, když ani nemůže závodit!“ Rozčilovala se šlechtična a její krásnou tvář zahalovala mračna vzteku. I její ušlechtilé čelo pokrývaly vrásky hněvu, který byl mířený na nervózního podkoního.
„Ale, slečno, já vám přeci říkal, že to s ním nebude jednoduché, že je příliš divoký,“ mumlal omluvně, ale svými slovy lady Brieannu ještě víc popouzel. Zadívala se na něj jako saň na nebohého králíčka a prstem s pěstěným nehtíkem na něj ukázala.
„Najdeš někoho, kohokoliv, kdo na tom koni odjede závod a vyhraje, jinak...“ přimhouřila oči a bylo jasné, že podkoní z toho živý nevyjde, pokud se nestane zázrak. Pak z jejího obličeje odplula všechny mračna a svou pozornost obrátila k příchozímu.
„A vy jste?“ sjela ho pohledem od hlavy až po paty a mírně naklonila spanilou hlavinku. Když se zrovna nevztekala, byla opravdu krásná.
CyrrielPůlelfovi se povedlo uzmout svou kořist bez povšimnutí majitelů a tak se mohl bezpečně přesunout k té hezké slečince, kterou se jal oslovit. Ta se hned při prvních slovech stydlivě začervenala ve tvářích a sklopila oči k zemi.
„A copak jí potřebujete? Třeba bych to mohla zařídit za vás,“ broukla a nejistě si přešlápla z nožky na nožku.
„Ona teď asi nebude zrovna v dobré náladě, nikdo nechce být jejím šampionem a zkusit vyhrát závod v jejím jménu. Mladého pana du Maase málem praštila bičíkem, když jí oznámil, že na tom pekelníkovi závod nepojede.“ zamrkala svůdně.
Mimo herně:Doplňuji, že můžete opravdu zkoušet, co se vám zazdá potřebné, házet si taky můžete na co chcete, pokud vám to přijde adekvátní tomu, co chcete udělat. S výsledky se poperu 
