QUEST: Rychle a zběsile - D

[Reginald]

Cyrriel

A slečinka se červenala dále, kdoví, jak by tomu bylo, kdyby Cyrrimu zpod klobouku vykoukla jeho špičatá ušiska. „Snad po lady Brieanne taky netoužíte?“ zadívala se na mladíka vyčítavě a byla by ho praštila vějířkem, kdyby ho zrovna držela v ruce. „To byste se musel postavit do hodně dlouhé fronty, mladý pane, ale ona by to stejně neocenila.“ Rozhodla se mladá dáma lady Brieannu maličko pomluvit. Víc by se neodvážila, lady byla ve vymýšlení odplat neskutečně vynalézavá. „Temperamentního? Ten kůň je ďábel sám.“ ušklíbla se. Na její vkus se hezounek o lady nějak moc zajímal. „Peníze vyhraje. A slyšela jsem mladého pana du Maase tvrdit, že mu lady slíbila soukromou večeři.“ To už se slečinka začala pošklebovat opravdu hodně. Kdyby jí mohl číst myšlenky, pravděpodobně by se dozvěděl něco takového: Kráva, nacpe jim všem výstřih až pod nos, a oni jí do něj začnou slintat jak na povel. „Je támhle, u toho koně.“ mávla pak nespokojeně rukou směrem, kde se nacházela lady, její kůň, podkoní a Leto.

Leto

Lady Brieanna nebyla naivní husa. Popravdě byla všechno možné, jen ne naivní. „Brieanna de Broch, dcera barona de Broch, otcovo velmi cenné zboží k manželskému smlouvání.“ Oplatila Letovi jeho vyčerpávající odpověď, aniž by v tom byla kapka ironie. Neudělala způsobné pukrle, spíš si ho prohlédla zkoumavým a odhadujícím pohledem od hlavy až po paty. Když se rozmluvil, vystoupala pohledem nejdřív k jeho ústům a pak i očím, do kterých se bez zaváhání zadívala. Vážně se tomu koni hodně podobala, podle té vzpurnosti v očích, kterou s ním měla společnou, bylo asi hodně těžké ji zkrotit, pokud se to vůbec někdy někomu povedlo. „Ptejte se,“ povolila mu otázku, samozřejmě by se tak asi nestalo, kdyby nenabízel něco obratem. Jeho otázka u ní vyvolala jen malou reakci, jedno její perfektně tvarované obočí se vyklenulo výš na čelo, rty se zvlnily do letmého pousmání. „Otci se ztratila ta jeho herka? To je ale nemilé,“ odfrkla si, teď už byla v jejích slovech ironie jasně patrná. Znovu si Leta prohlédla od hlavy až po paty a kousla se do rtu. „Možná jsem něco viděla,“ pokrčila rameny, zatímco Leta pozorovala pohledem šelmy na lovu. „Ale řekněme, že má informace by mohla být odměnou za to, že na mém koni zvítězíte v závodě jako můj šampion.“ Věnovala mu široký úsměv někoho, kdo se svých cílů jen tak nevzdává a umí příležitost chytit za pačesy. „Nejdřív si ho ale budete muset zkrotit.“ Ohlédla se do ohrady a pak se znovu zadívala na Leta. „Kromě toho, že vám prozradím, co jsem viděla, je odměnou za závod ještě nemalý obnos peněz a večeře se mnou.“ Pokrčila rameny a zadívala se na Leta, co on na to. V tu chvíli už se k nim blížil Cyrri, ale ona si ho zatím nevšímala.

Arleight + Elaine

Tom s pobavením přeskakoval pohledem z jednoho na druhého, jak se dohadovali, zda má cuc na špejli vliv na milostné preference člověka, a při chůzi si několikrát poskočil. „Stejky budou dneska taky, pan baron má rád stejky.“ pokýval hlavou. Pan baron byl pořádný chlap, o tom nemohlo být pochyb. Jeho veselí ale přerušilo cosi, co by se dalo nazvat začervenáním. Tom si v duchu zanadával sám na sebe, že nedokázal udržet tajemství, ale zase si říkal, že ti dva ho určitě nikomu neprozradí. Až poznají jeho Agní, určitě si ji zamilují a neřeknou nic, co by jí mohlo ublížit. „Já bych si teda na Agneis vsadil. Vždycky na ni sázím, i když jede na jiném koni. Pan baron taky, on mi toho totiž o koních hodně řekl a vyzná se v nich. Tak sázím na ty samé, co on.“ Pochlubil se jim prcek hrdě. To už ale měli na dohled ten stan a za chvilku byli u Agneis.
Elaine toho neviděla ve stanu o moc víc než Tom nebo Arleight, mužské oblečení přehozené přes lavici, opodál šaty v barvě temně modré oblohy zdobené drobnými perličkami, pár truhel, jinak nic zvláštního. Agneis se uculila na Toma, který se hned vyhoupl na stůl u lavice a spokojeně žužlal sladkou lahůdku. Její úsměv však brzy zmizel, když se Arleight optal, jak se těší do sedla a hned na to poznamenal, že se Jacqueline ztratila. Lady s copem ustala ve svém zavazování, takže se jí šňůrky košile mírně povolily, ale zdálo se, že je jí to jedno. „Jak víte...?“ zeptala se nejdříve zmateně, ale jeden pohled na provinile se červenajícího Toma jí jako odpověď stačil. Teď ale neměla čas se tím zabývat, pokud byla klisna pryč, znamenalo to potíže. „Otec to ví?“ Vypadlo z ní, zatímco bylo poznat, že v hlavince se jí rozeběhla všechna kolečka na plné obrátky. „Těžko, to bych to už věděla, zuřil by tak, že by o tom věděli na míle daleko...“ poznamenala spíš pro sebe, zatímco začala přecházet sem a tam po stanu. Při Elainině otázce jí utekl pobavený úšklebek, ač jí do smíchu nebylo. „Jak usilovně? Toho koně musíme najít, Tome, skoč mi pro věci.“ Odeslala kluka okamžitě, ten na ni jen mrkl, a pak pelášil pryč. Agneis vypadala opravdu znepokojeně. „Vy jste ta čarodějka, co ji zná matka, že? Viděla jsem vás na tribuně,“ zadívala se na Elaine a pak přesunula pohled k Arleightovi. „Co se vám stalo?“ kývla k pásce přes oko. Měli trochu času, než se Tom vrátí, ideální doba na otázky a nezávaznou konverzaci...

[Leto]

Ano, manželské smlouvání... Leto věděl svoje, ale s tím se často nedá nic dělat. Jen možná litoval toho chudáka, co si ji má vzít, už teď když se vzteká kolem koně byla poměrně děsivá. Čaroděj by možná raději ulehl své tělo na skřipec a nechal se natahovat, než s ní v nuceném manželství... čistě ze zachování integrity své hmotné schránky, bez které by byl duch uvržen do tmavé nicoty.

Všechno mělo svou cenu, nakonec tomu tak bylo... dokonce i Leto měl ve spoustě ohledů svou cenu... ostatně, i pokud to udělala, tak byl více, než ochoten se domluvit. A jak to vypadalo, tak k domlouvání i dojde. Když dodala peníze, Leto jen zúžil rty... množství peněz, které ho přesvědčilo nebyla zrovna malá suma. Možná rozhodujícím faktorem byla ta večeře. Rozhodně nějakou zajímavější společnost uvítal.
V tom byl ale také kámen úrazu. Zkrotit koně, jet na něm a vyhrát závod. Jet na koni je jedna věc, ale závodit? Možná by to šlo.
"Má Lady... neděláte mi to lehké. Nejsem krotitel, ani závodník... Nýbrž výzva je to lákavá." Usmál se a lehce se uklonil.
Vlezl do ohrady a koukl na koně. Zvířata prý poznají charakter člověka. Zlého člověka poznají. Otázka je, jste zlí, pokud musíte dělat zlé věci? Leto se rád nazýval pragmatikem.

Nechal plášť spadnout z ruky, jeho konec tak měl přehozený už věčnost a bylo pěkné tu váhu konečně mít jen na ramenech. Ten kůň byl šílený, ale to byly svým způsobem všichni. Leto natáhl dlaň směrem ke koníkovi. I pes si vás musí očichat. Záleželo na tom pekelníkovi.... čaroděj byl připraven uhnout stranou, pokud by začal jančit. Momentálně to byl pro něj něco jako nejlepší přítel, protože byl jediným způsobem, jak dosáhnout cíle. Kdo ví... třeba by si ho poté i koupil. Bestie, kterou vyvrhlo samotné peklo se mu líbila. Stejně, jako jeho paní měla ohnivého ducha a to se cení.
Samozřejmě, pokud by to nevyšlo, uchýlil by se Leto k.... jiným metodám... takovému nenápadnému kouzlu, aby koně očaroval... s trochou štěstí by to zkouzlo vydrželo přes závod, pokud by se kůň nepolekal.
Jisté je, že kůň může vyvádět a pokusit se čaroděje zastrašit, takže ke kouzlu přistoupí až když to nepůjde jinak a ten kůň je opravdu šílený.

Mimo herně:
Vůle.... na pokus o zprátelení koníka

Silas hodil/a 1d6 a součet kostek je 5:
5

Očarování: Čaroděj si hází na magii, protihráč si hází na vůli. Očarování účinkuje, je-li hod čaroděje vyšší než hod protihráče.

Silas hodil/a 2d6 a součet kostek je 11:
5, 6

[Cyrriel]

Cyrri po lady Brieanně toužil maximálně tak na jednu noc, ale rozhodně to před červenající se slečinkou nedával ani trochu najevo. Ba naopak – zakroutil hlavou a zatvářil se skoro až dotčeně. „Ale co vás nemá, drahá slečno!“ ohradil se, „Slyšel jsem, že lady Brieanna kouše a kope jako vzteklý kůň,“ a je tedy výzva ji zkrotit. A že by neocenila jeho zájem? O to Cyrrielovi přece vůbec nešlo.
„Ďábel, říkáte?“ Jakmile se půlelf dozvěděl tohle, usoudil, že se k tomu koni vůbec nebude přibližovat, natož aby se pokoušel udržet v jeho sedle při závodě. Nebyl hlupák a sebevrah už vůbec ne. „Inu, stálo by to za risk,“ skoro změnil své rozhodnutí hned vzápětí, když slyšel o penězích a soukromé večeři s lady Brieannou, „avšak obávám se, že bych z toho koně akorát tak spadl a srazil si vaz. Budu tu výzvu muset nechat někomu jinému,“ krčil rameny.
„Děkuji vám za vaši ochotu, drahá slečno,“ mrknul na ni nakonec, dokonce se mírně uklonil a naznačil políbení ručky, „možná bychom se později mohli ještě vidět, hm?“ Ošklivá nebyla, tak proč by ne. Ať už ale odpověď zněla jakkoliv, půlelf na dívku naposledy laškovně mrknul a vyrazil k té dračici opodál, kam už dorazila jiná část jejich pátrací čety.
Zdálo se ovšem, že je Leto v pátrání poněkud napřed, a tak Cyrri do jeho rozhovoru s lady nijak nezasahoval, jenom poslouchal a přemýšlel, jestli by raději neměl jít pátrat jinam, když tuhle metu už obsadil drsňák. A ne, k Ilrahelovi se vracet nehodlal. To se raději někde zpije pod obraz a na hledání koně zapomene, než aby šel pro pomoc k růžovému elfovi.

[Arleight Primm]

Arleight se potutelně usmál, když mu blondýna začala odporovat ohledně lízání cucu. On v životě cuc neměl, ale dokázal si představit, že právě kvůli tomu lízání a jak úchylně ho občas děvčata lízala se stávaly z normálních lidí naprostí idioti opěvující jednorožce, růžovou a cuc.
"A jak myslíš, že se začíná," uchechtl se na bloncku, ale ve výsledku ji jen škádlil. Přišlo mu komické, jak mu oponuje, takže rozhodně hodlal přidat pod kotel. Ona byla ve výsledku taky dost roztomilá, když se krapet durdila na jednoočka kvůli výchově dítěte.
"Já bych si vsadil, že toho umí mnohem víc, než jezdit na koni," uchechtl se Arleight, když šli směrem k Agneis a zazubil se na Elaine, tedy tu blondýnku. Vlastně měl chuť ji také škádlit. Měl takovou otravnou, škodolibou náladu, i to se mu občas stávalo, jak se zdálo, ale už žádné poznámky neměl, jakmile se koukl na Agneis. Ono se mnohdy stávalo, že ho jedna žena dokázala zcela ukázkově umlčet jen jedním pohledem. Tedy pohledem Arleighta, na tu ženu. A Agneis přesně za tenhle pohled stála. Arleight povytáhl koutek, když se tak na ni koukal, ale koutek mu povadl ihned jak se zeptala na jeho zakraté očko.
"Ale, lidská nenávist k odlišnosti," poznamenal trpce ohledně své pásky. Asi jim tu nehodlal ukazovat, co bylo pod ní vzhledem k tomu, že ho za to nenáviděla celá vesnice a navíc ještě první Jolanda vyvěštila, že přinese vesničce zkázu. Fakt, že si to zařídili sami vesničani, byl druhá věc. Ještě že se na tu hranici nedostal a dřív z toho hnízda vypadl.
"Předpokládám, že Toma znáte, jakto, že tady lopotí růžovýmu postrachu, kterýho zajímají víc rašple, než koně," optal se Arleight na oplátku. Ne, opravdu se mu nijak nelíbilo, že je růžová exploze od Bersaceho pánem stájí. Mimo to, že se tam ta růžová tedy vůbec nehodila, více se zajímal o nějaké lidské rašple.
Arleightovi, ve kterém se probudil puntičkář a perfekcionista pokud šlo o oblečení, ať už bylo pánské či dámské, nemohl nechat Agneisinu košili nedovázanou. Těžko říci, jestli se v něm probudil perfekcionista jen proto, že byla Agneis hezké děvče, nebo jestli jím opravdu byl, nicméně se jal zavazování její košile. Nemohl to tak nechat pokud měli hledat koně. Neříkal nic a pokud se na něj podívala, jen se drze usmíval. Tedy pokud mu už jednu nelupla, což bylo taky dost možné.

[Elaine]

Elaine nejdřív mladíka s páskou přes oko sjela při první poznámce trošku káravým pohledem, ale při jeho další poznámce se pobaveně ušklíbla. Avšak nekomentovala to, nemělo to cenu.
Když se Agneis vyjádřila, že ji zná a celkem přesně určila, co je zač, jen přikývla a pokývla hlavou. „Ano, přesně tak,“ pousmála se na šlechtičnu. „Můžete mi říkat Elaine. Ráda vás konečně poznávám, jen je škoda, že je to zrovna za takových okolností…“ A nebyla to jen prázdná slova, opravdu ji to těšilo. Na okamžik se odmlčela. „Znáte někoho, kdo by podobným zmizením mohl něco získat? Je někdo, kdo by mohl chtít vaší rodině ublížit?“

[Reginald]

Leto + Cyrriel

Lady Brieanna očividně byla velmi ráda, že vlastně dosáhla svého, takže se na Leta svůdně usmála. Tak svůdně, že všem mohlo být jasné, proč se o ni i přes její povahu tolik mladíků zajímá. „Kdyby to bylo lehké, nebyla by to výzva, ne? A výzvě se někdy dá jen těžko odolat.“ Broukla rozverně a pak už jen sledovala jeho kroky do ohrady. Kůň zavětřil vetřelce a vzepjal se na zadní, načež začal nervózně pobíhat sem a tam po vzdálenějším konci ohrady.
Teprve v tuhle chvíli lady Brieanna zaregistrovala přítomnost i někoho dalšího, kdo měl od růžolící slečinky z tribuny přislíbeno pozdější setkání. „Neříkejte, že taky hledáte toho koně.“ Sjela Brieanna Cyrriho hodnotícím pohledem od hlavy až po paty, nicméně po očku neustále sledovala, jak si Leto vede. A že si vedl velmi dobře, vypadalo to, že si získal hřebcovu důvěru, možná proto, že byl také Nilfgaarďan jako to stvoření z pekel.
Letovi se nakonec povedlo koně zklidnit, ani do kouzlení se pouštět nemusel. Kůň se od něj nechal poplácat a neškubal sebou, pokud ho Leto zachytil za ohlávku, což se jednoznačně rovnalo úspěchu, takže lady Brie nadšeně tleskla dlaněmi o sebe a rozzářila se úsměvem. Ten se pak rychle změnil ve zlostný pohled směrem k podkonímu, který se s omluvami vzdálil pro sedlo, aby mohl koně pro Leta osedlat. A zatímto Leto se staral o koně, lady Brieanna se otočila k Cyrrimu. „A co jste ochoten předvést vy za moji případnou pomoc?“ povytáhla obočí na čelo.
Brzy začal závod, kterého se měl Leto účastnit, pokud si to nerozmyslel, a Brie se s Cyrrim přesunula mezi diváky.

Mimo herně:
Leto si háže v závodě na obratnost + jezdectví (pokud má)

Arleight + Elaine

S Tomem bezpečně pryč se Agneis nerozpakovala ušklíbnout, když mladík s páskou zmínil nenávist k odlišnosti. „S tím se u nás nesetkáte, tady je každý až moc svůj a jiný. Můj otec se s tím také potýká a Tom...“ začala, ale když Arleight nadhodil otázku, proč se zrovna Tom lopotí růžovému elfovi, pobaveně se zasmála. „To vám napovídal on? Tom se nelopotí, naopak Ilrahel by měl sloužit jemu, ale to by asi bylo pod jeho úroveň.“ Povzdechla si a pak se na Arleighta zkoumavě zadívala. „Rašple? Ilrahela? Mluvíme o tom samém růžovém postrachu?“ Agneis očividně věděla o elfově preferencích vše potřebné a tohle se jí nezdálo.
Když se Arleight rozhodl, že jí upraví šněrování košile, ani to s ní necuklo. Chvilku mlčela a koukala se, jak jeho prsty provlékají tkanici otvory v látce, než naklonila hlavu na stranu. „Nevěděla jsem, že byste se rád ucházel o místo mé osobní služebné, ale jestli jste takhle šikovný vždycky, možná to zvážím.“ odtušila věcně a ohlédla se k Elaine. „Ráda vás poznávám Elaine, co takhle si přestat vykat?“ navrhla s mrknutím a s díky poodstoupila od šikovných rukou Arleightových, to už přiběhl Tom obtěžkán lukem a toulcem a také nějakým vhodnějším oděním pro dámu, nicméně pro dámu na stopě zločinu, ne na stopě vdavkám či večírku. Agneis se začala spěšně oblékat za Tomovy pomoci (Arleight se klidně mohl přidat), ale nenechávala Elaine na odpovědi dlouho čekat. „Takových je spousta, kdo by nám chtěl ublížit. Otec je ale mezi svými lidmi oblíbený, možná nějaký jiný lord, který mu tu loajalitu závidí? Ale popravdě, otci by mohl ublížit daleko hůř jinými způsoby než tím, že mu ukradne koně.“ Zavrtěla hlavou. „Nikdo mě nenapadá, většina lidí totiž není tak hloupá, aby se postavila proti otci.“ Dodala, když si přehodila toulec na záda a popadla luk. „Začneme asi u stájí, pokud nemáte lepší návrh?“

[Cyrriel]

Než Cyrriel stihl vymyslet, kam by se mohl vrtnout a jak by mělo pokračovat jeho soukromé pátrání po ztraceném koni, lady Brieanna zaregistrovala jeho přítomnost, takže nebylo úniku. Nezachoval se ale jako buran, nýbrž vysekl poměrně hlubokou poklonu, protože si dobře uvědomoval, že stojí před urozenou dámou, se kterou by rád skončil v posteli a od které potřeboval pomoct. A když už si dal tu práci s krádeží klobouku a pláště, hodlal na sebe vzít roli nižšího šlechtice. Tvářičku na to ostatně měl hezounkou dostatečně. „Lady Brieanno,“ zamumlal místo pozdravu, načež nasadil lítostivý pohled. „Bohužel ano,“ přiznal bez vytáček, protože neviděl jediný důvod, proč by měl zamlčovat, že hledá ztracenou zerrikánskou klisnu.
Po očku přitom sledoval snažení drsňáka, který vypadal, že koním rozumí. Nebo minimálně tomuhle jednomu, kterého všichni považovali za ďábla - chlapík ho totiž uklidnil jako kdejaký profesionál a Cyrri nad tím mírně povytáhl obočí. On by se k takovému zvířeti raději v zájmu zachování vlastního zdraví ani moc nepřibližoval. „Já?“ otočil půlelf svůj pohled zpět k lady Brieanně. „Já jsem muž mnoha talentů, slečno,“ odvětil tak nějak tajuplně a blýsknul přitom úsměvem. Ne moc širokým, aby nebyl považován za drzouna, ale rozhodně dost oslňujícím.
Vyhoštěn snad ale nebyl, takže se společně s lady Brieannou přemístil na tribuny mezi diváky, aby mohli sledovat, jak si povede její nový šampion na ďáblovi převlečeném za koně. „Kolik je tu zerrikánských koní?“ zeptal se, když pohledem přejížděl blízké okolí. Nemohla se ta hloupá klisna prostě jen zamotat mezi ostatní?

[Leto]

Ano, výzvě se těžko odolává hlavně, když máte mít nějakou odměnu... ale spíš když jde z úst takové krasotinky. Která vypadá ještě lépe, když zuří. Leto přemýšlel nakolik si s ním hraje. Ono... ne že by se nenechal manipulovat takovou krasotinkou, pokud z toho něco kápne, ale... i tak to dělal trošku nerad, proto se na to snažil nemyslet.

Po chvíli už něžně poplácal a pohladil svého nového kamaráda. Byl ostatně rád, že ho kůň neudupal a plán zatím vycházel. Mile se pokusil na šlechtičnu usmát a sjel pohledem i toho elfa. Lady byla očividně velmi nadšená, že si oba sehráli své černé nilfgaardské duše, což samozřejmě laskalo Letovo ego naprosto dokonale. Teď jen nepokazit ten závod. Čaroděj nebyl závodník, byl rád že se přepravil na koni z bodu A do bodu B, natož aby zvládl závodit.

Poskok pomohl čaroději koně osedlat. Tedy... čaroděj držel koně a hladil ho, aby podkoního nezabil. "Z toho si nic nedělejte. Je to divoká bestie, ale právě v tom je ta krása." Zamumlal čaroděj směrem k podkonímu. Tak nějak sám pro sebe zapřemýšlel, zda-li mluví o koni, či jeho paní. Možná obojí. Ale celkově si chtěl podkoního zdobřit, přece jen také může být určitým zdrojem informací ohledně mladé Lady de Broch.

Nakonec došel Leto s koněm na závodní čáru, nasedl a připravil se na to, co se mělo stát. Sundal si plášť, meč, ocelovou rukavici, aby si co nejvíce ulehčil. Přece jen při závodu mu to bylo zbytečné a i když kůň jistě unesl pár kilo navíc, on potřeboval pohodlí. A pokud ho ta bestie shodí, ocelová rukavice v obličeji není příjemná zkušenost. Nezbývalo mu než podat nejlepší výkon... jezdil na koni, věděl jak ho pobídnout, ale závodit... to bylo poprvé, ale vždycky je něco poprvé.



Mimo herně:
Jezdectví.... prosímtě :D kde bych to vzal.
Obratnost 1

Silas hodil/a 1d6 a součet kostek je 6:
6

[Arleight Primm]

Arleight jen pokrčil rameny. Alespoň jedna země byla pokroková, ale to nic neměnilo na tom, že ho za to v jedné vesnici chtěli upálit. Když Agneis utrousila poznámku o Irhaelovi, Arleight se vědoucně pousmál. "Pan růžová nádhera od Bersaceho si patrně našel někoho, kdo mu pochválí jeho odporné šaty," poznamenal Arleight pouze a uchechtl se. Opravdu, Irhael byl epizoda sama o sobě, on sám osobně si tuhle osobu nepřál vidět ani v posteli, ani nikde jinde. "A ten někdo je chválil tolik, že drahý Irhael koně ztratil, lady Brianna jí říkali, upřímně bych se té rašpli taky rád vyhnul," poznamenal Arleight a upřímně doufal, že se Agneis nerozhodne, že je lady Brianna někdo, koho musí najít.. Kdyby řekla zbičovat, asi by se ještě rád kouknul, ale pochyboval o tom.
Jakmile řekla něco o místě osobní služebné, Arleight trhl hlavou, zazubil se a poznamenal "Ano prosím, moje paní," řekl to hlavně zcela žertovně, ale jakmile Tom přinesl oblečení na převlečení, pomáhal slečně slečně se obléci také. Přeci si nemohl nechat ujít tu příležitost, že ano. A že se u toho bavila s Elaine - čert to vem, zavazování korzetu bylo vhodnější zábavou, než řešení, kam se ztratil kůň.
"Já bych začal v Irhaelově pokoji, s vaší nonšalancí," poznamenal potichu, spíše pro sebe, ale vzhledem k tomu, že stál přímo vedle ní, určitě to bylo slyšet. "Ano, stáje jsou dobrý nápad," zazubil se Arleight, když konečně dovázal korzet. "Je to dost utažené, ctnostná paní?" zeptal se uličnicky. Kdybyste mu domalovali růžky, skoro by to mohl být i ďábel. Nebo vůl.

[Elaine]

Když se Agneis rozpovídala, jen tím Elaine připomněla, proč má tuhle rodinu ráda. Také byli každý svým způsobem jiný, ale všichni byli hrdí, silní a nenechávali se svazovat konvencemi. Právě naopak, často je dokázali překroutit k obrazu svému.
Když se Arleight rozohňoval nad rašplí, čarodějka jen zavrtěla hlavou. „Být vámi, tak vážím slova,“ poznamenala k němu s nádechem pobavení. „Nejen, že by vám tu rašpli mohla Brieanna pěkně vytmavit, kdyby se to k ní doneslo, ale navíc je to Agneisina sestra.“
Když Agneis zmínila růžový postrach, Elaine se tiše zasmála… a na nabídku tykání jen s úsměvem přikývla. „S radostí.“
Sledovala divadlo před sebou a i když jí na rtech hrál pobavený úsměv, mozek jí pracoval na plné obrátky… ale zatím naprázdno.
Byla vcelku hrdá na své analytické schopnosti, ale tady se zatím ještě pořád nechytala. Bylo kolem ní poházených příliš mnoho kousků skládanky na to, aby zatím začala dávat dohromady nějaký smysl, natož jasný obrázek o situaci.
Nad návrhem mladíka povytáhla obočí. „Ilrahelově pokoji? To snad očekáváme, že koně zavřel sám do truhly s ložním prádlem a pak ho odtamtud vytáhne, až bude vhodná příležitost?“ utrousila nahlas trochu ironicky to, nad čím zrovna uvažovala.
„Stáje zní jako dobrý nápad, obhlédnout místo činu, třeba nám to napoví víc.“