QUEST: Řekni, kde ty kytky jsou - D

[Damjan]

Řekni, kde ty kytky jsou

Rozsah a tempo: cca 4 - 6 týdnů, záleží samozřejmě na tempu hráčů
Počet hráčů: 1-3 (přihlašujte se PMkami) ~ Shaelin, Odolen, Tom, Rose (plno!)
Odměna: 8-12 bodů
Obtížnost a limity: Určeno pro všechny, ovšem před mágy a knězi upřednostním obyčejné obyvatele :-) Zaklínače beru maximálně jednoho, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Obtížnost se bude odvíjet podle přihlášených postav, ale nic vyloženě náročného to rozhodně nebude.
Start a konec questu: 9. června, konec cca za měsíc až dva (v případě naplnění kapacity začneme dříve)

Úvod do děje:
Tak už jste to slyšeli? Oxenfurtem a nejbližším okolím se nese věru zajímavá šeptanda, která pak člověku nepříjemně leží v hlavě, i když o ní třeba ani přemýšlet nechce. Říká se, že muž, kterému se říká Kvítko, shání několik odvážlivců na tajnou výpravu kamsi do hor. Možná to zní maličko náročně, trmácet se nebezpečnými horami, ale říká se, že zdání klame, a tučná odměna bude nakonec vyplacena víceméně zadarmo - stačí jen najít místo, kde roste jedna velmi vzácná bylina...

Citace:
Nachová smrt jest vzácnou květinou známou z dávných spisů našich předků uchovaných na Aretuzské akademii, leč spisy nám toho o květině příliš neříkají, neboť je tak vzácná, že ji ve svém životě uzřelo jen několik smrtelníků. Její květ jest nachové barvy, lodyha jest plná rudých trnů, jenž způsobují okamžitou smrt každému, kdo se o ně zraní, zatímco květ dokáže život zachraňovat. Po tomto exempláři odpradávna prahne mnoho mágů, alchymistů a vědců, avšak nikomu se nepodařilo rostlinu nalézti. Domnívám se, že jest pouze báchorkami stvořená a utrhnouti ji vůbec nelze, neboť nikdy nerostla na našem světě.

Archerus z Toussaint, známý mistr alchymie

[Damjan]

Ať už byli zvědavci, kteří zaslechli o vzácné bylině a muži jménem Kvítko kdokoliv a měli namířeno kamkoliv, zastihla je při jejich toulkách zpráva o chystané výpravě do hor, jejíž účelem bylo získat prazvláštní a neuvěřitelně vzácnou bylinu - za její nalezení a přinesení Kvítkovi byla pro odvážlivce údajně připravena velmi tučná odměna, taková, kterou by nikdo jiný nenabídl.
Kvítka měli ještě toho samého večera najít v oxenfurtském hostinci Tři zvonky, kde skutečně čekal, zda se objeví nějací dobrodruzi, kteří by na tajuplnou výpravu vyrazili - on sám se do ničeho takového totiž namáčet ani omylem nechtěl. A pak tu byl ještě jeden problém, kvůli kterému pro něj bylo hledání rostlin prakticky nadlidským úkolem, ale o tom až později.
Kvítko v hostinci skutečně čekal, ne však přímo v lokále, ale v jednom z postranních skladišť, kam byl hostinským nasměrován každý, kdo se na Kvítka zeptal. Sám Kvítko tam seděl na jednom z mnoha sudů, ruce založené na hrudi a ve tváři nic neříkající, lhostejný výraz. Přesto ale každému, kdo se ve skladu objevil, kývl hlavou na pozdrav a změřil si ho zkoumavým pohledem, nepochybně maje na mysli cosi o zajímavém materiálu. Očima se na chvíli zastavil u světlovlasého mladíka, z nějž měl bůhvíproč zvláštní pocit, a když pohlédl na Shaelin, v očích se mu zablýsklo, neboť s touhle mrňavou zlodějkou se neviděl poprvé.
„Mám pro vás práci,“ přešel rovnou k věci, když to vypadalo, že se v místnůstce shromáždili všichni odvážlivci a nikdo další už nepřijde. „Ale to už víte, kvůli tomu tady jste, nebo se mýlím?“ povytáhl obočí a znovu si všechny přítomné změřil pohledem. „Úkol pro vás mám docela jednoduchý - prostě vyrazíte do hor, kde by měla růst jedna velmi vzácná a velmi cenná bylina. Moc se toho o ní neví, jen to, že zatímco její květy mají neuvěřitelné léčivé vlastnosti, její trny způsobují okamžitou smrt - pokud ji tedy najdete, dávejte si zatracený pozor, až ji budete trhat a přepravovat,“ vysvětlil. „Není moc pramenů, které by popisovaly, jak ta bylina vypadá, podle všeho by to měla být poměrně nízká modrá kytka s červenými trny,“ objasnil, načež ze záhybů kabátce vytáhl pergamen s barevně vyvedeným nákresem, který podal Shaelin. Květina na pergamenu však nebyla modrá, jako spíš nachová - Kvítkovi holt barvy příliš neříkaly a to byl přesně ten důvod, proč se na výpravu do hor nevydal sám. „Nikdo přesně netuší, kde ta kytka roste, podle všeho by ale měla žít v symbióze s jedním z nejstarších stromů vůbec, u kořenů posvátného dubu, alespoň to praví legenda. Neporadím vám, kde a jak máte hledat, jakou taktiku zvolit, prostě budete muset spoléhat na svůj rozum a intuici, lepší radu nemám,“ pokrčil rameny. „Ale,“ vztyčil důležitě ukazovák, „pokud mi tu kytku přinesete, můžete si být jistí, že vás tučná odměna nemine. Odměna ve zlatě, abych byl konkrétní.“ Kvítko se na okamžik odmlčel, aby mohl v klidu pozorovat případné reakce, než zvlnil rty do nepatrného úšklebku.
„Sehnal jsem vám nocleh, ráno se uvidíme a já vás dostanu na místo, kde vaše hledání začne,“ objasnil poslední věc. „Pokud se někdo přes noc rozmyslí, jeho boj, já nikoho do ničeho nenutím,“ pronesl namísto rozloučení a bez dalších slov se jednoduše zvedl a zmizel, dříve, než se na něj stihly sesypat případné dotazy.
Zanechal za sebou skladovací místnost, čtyři dobrodruhy a stolek, na němž se nacházelo pár zbraní - dýky, dva jednoruční meče, kladívko, kuše a pár nožů. Zřejmě pozornost podniku, i když možná maličko zarážející - výprava přece neměla být nebezpečná.
Když pak čtveřice opustila sklad, odchytil je hostinský s tím, že pro ně má připravený pokoj, a osobně je tam dovedl. Luxus odděleného nocování mužů a žen opravdu nehrozil, ale byly tu čtyři celkem slušně vyhlížející slamníky a stůl s drobným občerstvením, které by snad mělo zvládnout zaplnit čtyři hladové žaludky. Pak už nezbývalo nic jiného, než se pořádně vyspat a čekat do rána.

| +

[Odolen Langebort]

Ačkoliv byl povoláním obchodník, Odolenovi důvody, proč se na výpravu za záhadnou kytkou vydat nespočívaly pouze ve výši zlatem lesknoucí se a cinkající odměny. Když se ony zkazky o honbě za zázračnou bylinou donesly k jeho uším, Odolen vážně zapochyboval o šanci takovou vzácnost nalézt. Navzdory tomu výpravu do hor považoval za dobrý nápad. Uprostřed hor pookřeje každý trpaslík. A pak na cestách, nebo v horách se často najdou jiné fajnové ingredience. Odolen jakožto výrobce alkoholu přirozeně měl svá tajemství, jak se dá chuť připravovaného špiritusu vylepšit. Pokud mu to čas dopřál, jednou za uherský rok se sám vydával na cestu za získáním potřebných přísad. Proč tedy oba účely cesty nespojit? S vypravováním na cestu si Odolen nelámal hlavu dlouho. Vzal s sebou pár placek, dvě flaše se dvěma druhy špiritusu a sekyrku na dříví. Sekyrku nikdy nepoužíval místo meče, zato když si potřeboval proklestit cestu neprostupným terénem, byla mu sekyrka na dříví nenahraditelným společníkem. Po svých se vydal ke Třem zvonkům.

Odolen byl zvědavý, ale rozhodně nebyl zbrklý, jako kde jaký lidský mladík Do hostince dorazil s předstihem. Byl připravený chvilku pozorovat a udělat si jasno v tom o co se skutečně jedná. Do doby, než s ostatními osaměl toho ani Odolen toho moc nenemluvil. Seděl na lavici v koutě, díval se a čekal na příhodnou dobu. Když hostinský od Tří zvonků v příslušnou dobu uviděl Odolena, motajícího se po lokále a hledajícího toho správného muže, okamžitě mu došlo, koho to vlastně hledá. Okamžitě Odolena odkázal do příslušných míst. Odolen zamířil na setkání s oním mužem do skladiště.

„Dobrého dńa vinšuju,“ pozdravil, načež se sám usadil na jednu větší bednu. Čekal, až se sejdou ostatní zájemci o účast na výpravě. Řečí muže iniciujícího výpravu se nezaleknul. Dopředu přeci věděl, že se bude jednat o něco zvláštního. Podstoupit jisté nebezpečí na cestě číhající se nebál. Mýtické Informace typu jedna paní povídala, ho rovněž neodradily. Vždyť na úplné střeštěnosti toho za čím se hnali, spočívalo přitažlivé kouzlo podobných výprav. Zkrátka a dobře Odolen si z řečeného příliš nedělal. V duchu si o tom myslel svoje.

Po odchodu neznámého zájemce o jejich služby seskočil Odolen z bedny a vzal si jeden jednoruční meč, případně ze stolku sebral, co zbylo. Darovanému koni na zuby nehleděl, i když se byl zvyklý spoléhat na delší meče z rukou trpasličích kovářů. Poté následoval s ostatními hostinského do zaplaceného pokoje. Svůj slamník nepatrně odstrčil od stěny. Svoje věci vložil mezi stěnu a svůj slamník. Pak se obrátil ke stolku s občerstvením. Dobré jídlo a pití zajisté přišlo před výpravou mimo civilizaci k chuti. Zvláště pak to pití.
„Hostinský, daj nám tuplovaný džbánek piva pre každého,“ porušil pití sobě i ostatním. Hostinskému hodil pár mincí. Na dobré jídlo a pití peněz nikdy nelitoval. Jako obchodník si mohl dovolit sem tam zlatku rozhodit. Třeba džbánek piva pomůže utužit partu. Odolenův plán pro dnešní večer byl jasný. Dobře se napít, dobře se najíst a pak si jít hned lehnout, aby ráno měl dostatek sil na pochod a nebolela ho hlava.
„Tož připijem si na tu našu štreku do hor, ne?“ přerušil Odlen konečně mlčení, oslovuje ostatní členy výpravy se svým návrhem k odsouhlasení.

[Tom]

Tomův den začal docela dobře, snídaní, pak už to bylo horší. Pan baron ho málokdy posílal něco vyřídit do města, ale stalo se. Co ovšem pan baron určitě neočekával, bylo, že Tom při tom vyřizování potká někoho, kdo pro jeho život nebyl dle barona tím nejlepším příkladem. A co hůř, příbuzným.
„Hej kluku, nechceš si vydělat něco navíc?“ zazněla z úst podivného a podmanivého chlapíka otázka, která cinkala zlaťáky. Tomovu pozornost to upoutalo stejně lehce jako pozornost kohokoliv jiného, kdo sám neměl v kapsách téměř nic. A mít nějakou tu minci navíc, to by mohl koupit Agneis třeba mašli do vlasů nebo spíš pár pěkných šípů do toulce, z těch by asi měla větší radost. Nebo by mohl koupit velkého pavouka a dát ho Ilrahelovi do postele. Nebo Brie. No, to by byl náááářez! Podivínskému muži netrvalo dlouho a Toma přesvědčil, že má přijít ke Třem zvonkům, aby se dozvěděl víc, jen to musel doma nějak vysvětlit, což se mu moc nepovedlo, takže nakonec vlastně utekl a byl si jistý, že to pak hodně schytá. Ale mělo to být dobrodružství! A baron mu slíbil, že ho nechá projít pořádným výcvikem a zkouška bude hodně tvrdá, takže by bylo jen dobře se na to náležitě připravit. Doma se pořádně oblékl, vzal si pár drobných, co mu sem tam někdo daroval, a nakradl si v kuchyni pana barona zásoby na cestu, než se vydal k hostinci. Hostinský se na něj díval vcelku divně, když se začal ptát po muži, co sháněl dobrovolníky na výpravu, ale nakonec ho poslal do stodoly, kde už čekal jejich zaměstnavatel. Tom na něj upřel své slunečné oči, uculil se a začal mírně poskakovat na místě nedočkavostí. „Sně! Ten divnej pán na ulici říkal, že potřebujete s něčím píchnout, vašnosti, tak jsem tady.“ Oznámil Damjanovi ve vší vážnosti a očka mu svítila. Že jde nakonec jen o sbírání kytiček, to ho trochu zklamalo, ale když už tu byl, tak mu bylo blbé vycouvat. Byl přece chlap, no ne? Modrá kytka, červený trny, modrá kytka, červený trny, opakoval si a pak načíhl do nákresu, kde žádná taková modrá kytka nebyla. „To není modrý. Se vám to asi někde rozpilo, pane.“ upozornil Damjana nevinně a zadíval se na něj. Zbytek ho nějak nezajímal, až na to zlato, to jen vykulil oči, načež tak nějak přestal vnímat Damjana a zkoumal zpovzdálí trpaslíka. Možná se s ním v duchu přeměřoval, aby zjistil, kdo je největší prcek ve výpravě.
Damjan zmizel, zbylo tu po něm jen malé železářství, ke kterému se Tom ihned nahrnul a jako první zvedl kuši. „No páni! To si jako můžu vzít? Umí s tím někdo? Já ne.“ Komentoval svůj výběr, ale pro jistotu si za pas dal ještě dýku, to kdyby byl na míření fakt levej.
Svůj úlovek si narval ke slamníku a následoval trpoše do lokálu, kde se do mrňavého muže okamžitě zamiloval. Pivo! On mu koupil pivo! Když před ním přistálo, Tom ho hypnotizoval pohledem s očima o velikosti talířů a mlsně se oblízl. Byl možná menší než ten džbánek, ale když si s ostatními připil, zabořil nos do pěny, takže ji měl po celém obličeji.

[Shaelin]

Proč se rozhodla pro výpravu? Jednoduše. Byl to Kvítko a byly to penízky. Co víc si přát? Sice kytky nebyly její šálek kávy, pořádně plný měšec ale ano a tak nebylo v jejím mozku jediné debaty, proč by neměla jít. Zaparkovala tedy svého oře před hostincem, ujistila se, že má všechny své věci u sebe a vlezla do lokálu, kde se hned dala do hledání známé tváře. Za ním jí nasměroval ale až hostinský, když ho děvče nemohlo najít.
Její skvadra se tvořila ze tří mlaďochů a trpajzlíka, to bude teda opravdu výprava jak stehno. Celou dobu mlčela, poslouchala Kvítka a jeho pokyny, dávala pozor a všechno si pečlivě snažila vrýt do paměti, to aby náhodou něco důležitého nezapomněla. Očkem pozorovala toho malého kluka, na kterého se rozhodla dávat pozor. Byla přeci jen straší. Sice ne o moc, ale stejně a když už by se schylovalo k něčemu hodně špatnému, nenechá ho přeci napospas nebezpečí, bylo to ještě skřítě.
Chtěla se ještě Kvítka na něco zeptat, ale vypadl dříve, než se k němu dostala a tak se jen dlouze nadechla a otázku vypustila z hlavy. Stejně jako ostatní se pak přesunula ke stolku, kde si začala prohlížet ten drobný arzenál. Když ten malý kluk začal nahlas obdivovat kuši. Vesele se na něj usmála, ale zavrtěla hlavou. „Jestlis to nikdy nedržel v ruce, vem si něco jinýho. Nechcem přijít o hlavu.“ Sama se natáhla po další dýce, ačkoliv už tu svou měla pevně připevněnou na opasku. Pak vzala jeden nožík a provázkem z brašničky si jej přivázala ke stehnu. Tudíž měla dvě dýky a dva nože, jeden schovaný pod košilí na stehně a druhý v holínce. Cítila se zase o trošku bezpečněji.
Před cestou do ložnice si ještě doběhla pro přikrývku, kterou měla většinou přivázanou na sedle a prohledala sedlové brašny, jestli tam ještě není něco, co by se mohlo na noc hodit. Pak zamířila do pokoje a na svůj zabraný slamník hodila deku.
Usadila se ke stolu hned vedle nejmladšího a vesele se usmála na trpaslíka, který všem objednal pivo. Nesměla toho tolik vypít a naopak se musela pořádně vyspat, ačkoliv se jí zavírat oči moc nechtělo. Trošku se bála, co zase uvidí.
„Na výpravu,“ pozvedla svůj korbel a každého si prohlédla. Tohle bude ještě pekelně zajímavé.

[Rose]

Toulala se ulicemi města. Ostatně jako každý jiný den. Zahalena v šedivém potrhaném plášti s kapucí procházela Sháněla si potravu, nějaké šaty na sebe, a především usilovala o práci. Snažila se o poctivou práci, ale ne vždy jí zlaté vydržely tak, jak potřebovala. Někdy nebylo jiné cesty než někde něco štípnout. Nebyla za to na sebe pyšná. Styděla se sama za sebe a svou situaci. Neměla toho moc. Momentálně si našla skrýš ve sklepě polo opuštěného domu. Nahoře někdo bydlel, ale dolů nikdo nechodil. Sklep se stal i její slušnou zásobárnou nejrůznějších předmětů. Když fakt penízky došly, vzala nějakou z odložených věcí a snažila se ji co nejvýhodněji vyměnit. Jestli bude v tom sklepě bydlet dlouho, nic tam po ní nezůstane. Naštěstí pro majitele, bohužel pro ni, nikdy se na jednom místě nezdrží dlouho. A to jen kvůli jejím opakovaným a nepravidelným výpadkům paměti. Nikdy neví, kdy to přijde, dokonce neví, že se jí ztráty paměti opakují a že už poněkolikáté začínala úplně nanovo.
Dnešní den byl výjimečným. Zaslechla rozhovor tajemného muže s malým chlapcem. Stála opodál, nezpozorovaná a vyslechla si, co nebylo určeno jejím uším, ale stalo se. To ji přivedlo k úkolu, který by mohl výrazně přilepšit její životní situaci. Netušila, co za úkol to bude, ale pokud ten chlapík zaúkoloval malého hocha, musela to přeci zvládnout i ona!
Hned co si rozhovor vyslechla, proplížila se oknem do svého sklepení, aby si vypůjčila nějaké věci. Opravdu odcházela s úmyslem, že je vrátí. Alespoň tak ulevovala svému svědomí, nepřemýšlela o tom víc, než bylo třeba. Prostě nekrade, půjčuje si a basta. Měla jen něco málo jídla, deku a nějaké další drobnosti.
Večer už byla v hostinci u Tří zvonků. Mezi normálními návštěvníky zahlédla i onoho malého chlapce, kterého sledovala téhož dne odpoledne. Znovu si vyslechla slova, která nebyla určena pro ni, no nedbala toho a po chvíli se vydala stejnou cestou jako malý hoch. Do stodoly dorazila jako poslední. Kapuci si nechávala na sobě, no mírně ji stáhla, aby dobře viděla. Ve stodole bylo celkem pět lidí. Kvítka, toho o kterém slyšela od tajemného chlapíka, šlo rozpoznat hned. Ještě, než začal mluvit, projela letmým pohledem i ostatní. Až na trpaslíka byli opravdu mladá partička. Nebo alespoň si myslela, že on bude starší, než ona sama o druhé dívce si to ale nemyslela a ten chlapec, no ten je jasně mladší. Mladá a malá parta. Ona sama byla jen o pár centimetrů vyšší než trpaslík, no zato výrazně hubenější. Až budou potřebovat se pro něco natáhnout do výšky, budou si muset vlézt na záda.
Zaposlouchá se do slov Kvítka. Na tváři neutrální výraz. Smrtící trny. Že mě to překvapuje. Samozřejmě, že úkol nemůže být jen tak docela jednoduchý, jak mylně napovídala první slova. Motivace, musela uznat, byla krásná. Určitě něco, kvůli čemu z této prácičky necouvne. I když nemá ani tušení, jestli je schopná to zvládnout. Když se rozhlédne po ostatních, nechce jim křivdit, ale taky nevypadají jako extrémní bourači. Takže se uklidní, že ji jen straší ve věži a malinko se i uvolní. K většímu uvolnění se dostaneme později.
Jakmile Kvítko odejde, přejde ke stolu s výbavou. Nehrne se mezi prvními, ale celkem odhodlaně sáhne po druhém meči, který zbyl po trpaslíkovi. Až ji to samotnou překvapí. K tomu přibalí ještě jeden nůž, obojí to šoupne za opasek pod plášť, každý na jinou stranu. Lepší něco, než nic a ona u sebe žádné svoje zbraně neměla. Ona prostě zbraně nikdy nepotřebovala, naštěstí. Snad tomu tak bude i nadále. „Hele jsi si jistý, že to zvládneš?“ Koukne na klučíka a jeho novou hračku v rukou. Neutahovala si z něj. Dost možná si povede lépe než ona, pokud se v ní neprojeví nějaký skrytý talent. Sama se bála, jestli to zvládne ona.
Odložila si věci ke slamníku, který na ni zbyl. Takový luxus! Nebude spát na tvrdé studené zemi. Odsud nebude chtít odejít. Její životní styl zařídil, že opravdu není vybíravá a je vděčná naprosto za cokoliv. Takže je převelice vděčná trpaslíkovi za objednané pivo. „Díky moc. Tak na modrou kytku s červenými trny.“ Přidá se k přípitku. Tento chlazený zlatavý mok si nedopřává. Ale jako asi každému jí chutná, a hlavně zažene žízeň. „Abychom tě zítra nemuseli odnášet na zádech.“ Ano teď si mladíka už opravdu dobírá. Ale s naprosto upřímným a nevinným smíchem, takže to nejde brát zle. Nebude moralizovat, že je moc mladý na to, aby pil alkohol. Není jeho matka. Aspoň doufá. Teda jasně, že není! „Už jste někdy někdo na podobné výpravě byl?“ Ptá se zvědavě. „Nebo jakékoliv výpravě.“ Doplní svou otázku a nenuceně se natahuje po jídle. Nevrhne se na něj jako divá zvěř, ale dejte ji čas a ona to postupně spráší všechno sama. Takže doporučuji moc neotálet.

[Damjan]

Kvítkovi bylo úplně jedno, co ta podivná banda dělá během noci, podstatné bylo, že snad přes noc nikdo neutekl a nakonec se ráno ukázali v lokálu hostince, kde už na ně čekal. Pokud se jim nechtělo vstávat moc brzy, Kvítko prostě hodil drobné hostinskému za to, aby je došel probudit, protože na tu výpravu konec konců neměli nekonečně mnoho času. Čím dříve získají tu bylinu, tím více dostanou penízků, hlavně on sám.
Jakmile se čtyři dobrodruzi objevili v lokále, Kvítko si je změřil zkoumavým pohledem. Dopřál jim ještě chvíli času na drobnou snídani a Shaelin předal tlumok s jídlem na cestu. Nebylo ho mnoho, ale minimálně na dva dny vystačí - Kvítko tak trochu předpokládal, že budou mít přinejhorším možnost něco si ulovit, i kdyby to byly jen krysy. Krysí guláš byl ostatně celkem fajn.
„Pojďte za mnou,“ zahučel stručně, jakmile se všichni najedli a dostatečně probudili, a pak s nimi vyšel ven z hostince a neomylně zamířil rovnou do univerzitního parku. Tam už na ně čekal tajemný muž v kápi, zřejmě Kvítkův kumpán, který všechny pozdravil jen kývnutím hlavy. „Teď projdete portálem, který by vás měl dostat do blízkosti místa, kde se vyskytuje květina, o níž jsme včera mluvili. Pak už to ale bude na vás - nemám tušení, co přesně vás na druhé straně čeká, a nemám pro vás žádné rady k samotnému hledání Nachové smrti, musíte se spolehnout jen sami na sebe,“ oznámil, načež dal pokyn muži v kápi a ten v parku otevřel magický portál. „Hodně štěstí,“ dodal Kvítko ještě, a sledoval, jak všichni postupně mizí v portálu. Jen Shaelin těsně předtím, než proskočila oválem, chytil za rameno. „Dávejte na sebe pozor,“ zavrčel tónem, který naznačoval, že jestli se jí něco stane, tak jí zabije. Znovu oživí a zabije.

Naše čtveřice dobrodruhů průchod portálem přežila v naprostém pořádku, avšak to, co je čekalo na druhé straně, rozhodně nebyla žádná mírumilovná bylinková zahrádka.
Objevili se uprostřed jakési polorozpadlé pevnosti, jejíž pobořené stěny se tyčily k nebi. Zely v nich díry po oknech a vypadalo to, že žádná místnost není kompletní. Třeba po takové střeše tu nebylo ani památky... a přesto tu někdo přebýval.
Bylo sice dopoledne, ale přesto bylo vidět, že na jedné ze stěn tančí stíny a že u ní pableskuje oheň. Kolem ohniště sedělo pět mužů, kteří si ovšem nemohli nevšimnout portálu a toho, jak z něj vypadla čtveřice lidí. Nebo spíš trpaslíků. „Hele, magiči,“ zavrčel jeden z nich hlasem, který skřípal jako vidlička po talíři. „Magiči bejvaj bohatý, ne?“
„A maj tam holku,“ ozval se mlsně druhý, který zřejmě takhle na dálku poznal dívku jenom v Rose. Pětice už se zvedala a pomalu mířila k naší čtyřce, přičemž někteří z banditů výhružně vytahovali krátké meče. „Co si trochu zašpásovat, kotě, hm?“ prohodil ten s nemravnými myšlenkami k Rose, zatímco ostatní pomalu obkružovali skupinku tak, aby snížili možnosti útěku. O chvilku později už měli zbraně v ruce všichni a skutečně to vypadalo, že dobrodruhy ze svých spárů nepustí jen tak.

Mimo herně:
Házíte na to, co vám přijde nejvhodnější, kombinovat primární a sekundární dovednosti samozřejmě můžete. U tří banditů musíte přehodit 8 pro zabití a 5 pro zranění, u dvou stačí přehodit 6 pro zabití a 4 pro zranění, protože jsou ožralí jak prasata. Pokud hodíte hodnotu nižší než 3, odejdete s nějakými těmi škrábanci (které určím já) vy.

[Odolen Langebort]

Odolen nesešel dolů do hostince, jak by si někteří možná mohli myslet. Pohotově využil toho, že se o ně hostinský staral a pití objednal nahoru do jejich pokoje. Jelikož slušně platil, předpokládal spíš rychlou obsluhu, než nějaké námitky hostinského. Hned jak jim hostinský džbánky piva donesl, Odolen si z toho svého pořádně zavdal. Sednuv si na kraj svého kavalce, pustil se do večeře. Jídlo si neodříkal, jedl, co bylo hostinským připraveno. Každých několik soust, jež mu spolehlivě zacpaly pusu, zapíjel douškem piva. Mezi tím už si stačil udělat obrázek o ostatních členech výpravy. Byla to spíš obvyklá banda náhodných spolucestujících, než skupina zkušených bojovníků. Líbilo se mu jejich počáteční pevné odhodlání. Nelíbilo se mu naopak to, že se na ně jako na druhy nemůže spolehnout. Na cestách to tak ovšem chodilo. Občas jste byli nuceni cestovat s někým, o kom jste nevěděli vůbec nic. Ani to zda vám bude ochotný krát záda. Odolen se při svém věku již stačil účastnit několika větších výprav, menších cest absolvoval bezpočet. Tak zněla odpověď na otázku jedné z dívek. Odolenovi v žádném případě nevadilo cestovat s lidskými dívkami. Ba právě naopak shledával v tom jistá pozitiva.
„Není štreka jako štreka. Ale na každé štrece sa užije nějaká psina,“ použil ty, kdož zatím na podobné výpravě nebyli. Myšleno to bylo částečně ironicky. Pří většině cest, s nimiž měl Odolen tu zkušenost, převažovaly ústrky nad zábavnými, či úsměvnými chvilkami.
Když dojedl večeři a dopil pivo natáhl se na kavalec. Jednu ruku položil volně podél těla, druhou přes svoje věci.
„Je čas zalehnůt, aby se nám zejtra nemotaly nohy,“ oznámil ostatním. Pokud by se ostatní jeho radou neřídili, Odolenovi to bylo jedno. On sám se přichystal ke spánku, protože nechtěl ponocovat. Po vypití tuplovaného džbánku dával přednost nabrání dostatku sil, před zábavou dlouho do noci. Odolen spal nerušeně celou noc. Neprobudil se, pokud se kolem jeho věcí někdo nepokoušel kroužit.

Spal, dokud mu to hostinský dovolil, tudíž až do chvíle, probuzení hostinským. Potom se posadil na kavalci a začal si protírat oči.
„Do rána dobrého vstávajte ospalci,“ zdravil všechny, zvláště pak ty, ještě ležící, či ty zmožené večerním popíjením. Odolen pít uměl. Pití rozuměl jako každý trpaslík i jak každý výrobce Jeden tuplovaný džbánek ho nemohl složit. Po noci prospané na něm nebylo možné pozorovat žádné příznaky opilosti, tím spíš ho nebolela hlava. Vstal ze slamníku, vzal z pokoje všechny svoje věci a jako první zamířil dolů do hostince na snídani. Bez snídaně by odešel leda při vyplacení slušné zálohy. Opět seděl, zaměstnávajíce svoje ústa tím méně mluvením, čím více jídlem. Po snídani se musel Odolen spokojit trochou vody. Zahnav svoji žízeň, byl cele připravený na cestu. Přípravy na cestu ostatně pojímal věcně. Svých pět švestek měl u sebe, teď seděl a čekal, až bude připravený zbytek jeho skupiny. Vyhlídka na cestování portálem se mu příliš nezamlouvala. Odolen byl zvyklý chodit po svých, případně se vést na voze. Přestože neměl apriorní předsudky vůči jakékoliv osobě ovládající magii, jejich služeb užíval zřídka. Přepravovat se od nich nechal jedině, když nebylo vyhnutí. Teď by možná vyhnutí bylo, jenomže by to trvalo o dost déle. Kvítko si pro sebe určitě nechal víc tajemství. Nejenže je posílal do většího rizika, než on sám tvrdil. On z jakýchsi důvodů na získání své zázračné byliny spěchal. Kdyby nespěchal, neposílal by je magickým portálem, nýbrž by je nechal, dělat co umějí.
„Hlavně aby sa tobě dobře dařilo,“ oplatil Odolen přání zdaru Kvítkovi, narážeje při tom na jeho dovody, jak jim je včera sdělil. Svou nedůvěrou v portál se ovšem nenechal spoutat, protože jinak by pro něj výprava skončila. Pouze se od portálu držel dál, aby do něj nemusel vstoupit první. Nepřiblížil se, dokud do něj s odvahou nevstoupili jiní. Jakmile první část skupiny portálem prošla, přišla řada na Odolena. Odolen vstoupil váhavě do portálu. Prošel jím na druhou stranu, kupodivu bez problémů. Že by pro změnu jednou narazil na čaroděje dobře ovládajícího vlastní umění? Nejspíš ne tak docela.

Odolen vystoupil z portálu a rozhodl se po ostatních i po rozbořené pevnosti. Uklidnilo ho, že je viděl poblíž. Okolí místa kde je portál vyplivnul, ho samozřejmě uklidňovat nemohlo. Nepočítal, že by se ocitli uprostřed vonící louky. S jejich přítomností v rozbořené pevnosti to tedy asi bylo v pořádku a poctivé kamení bylo možná příjemnější nad rozkvetlou louku. Společnost takových otrhaných banditů už Odolen neočekával vůbec. Nastalé situace se ale nezalekl. Okamžitě zareagoval tasením vlastního meče. Jeho meč byl na člověka krátký, pro trpaslíka byl spíše dlouhým jednoručním mečem, s použitím jako meč jeden a půl ruční. Byl vyrobený z kvalitní oceli za použití klasických trpasličích technologií. I když se Odolne s jeho jménem nikdy nechlubil, meč jméno měl. Jmenoval se Kelgant. Tady byl meč platnější než slova. Slova zde byla v podstatě marná. Ať už by podali otrhaným banditům jakékoliv vysvětlení, otrhaní banditi by si ho vždycky vyložili ve svůj prospěch. Namluvit jim nebezpečí posil, vynořivších se z portálu, bandity to jen popožene, aby je sejmuli a utekli. Evidentně se schylovalo k boji. Odolen se pokusil postupovat k bráně, nebo jakémukoliv možnému nouzovému východu z rozbořené pevnosti. Když nic jiného, snažil se zaujmout aspoň postavení, ve kterém by ho otrhaní banditi nemohli zcela obklíčit. Při ústupu k bráně, nebo na zabezpečeném místě by byl jeho odpor mnohem tužší. Na suverénní rozprášení banditů sám neměl. Byl obchodník, ne nabušený žoldnéř.

„Za mnů a krejte sa,“ doporučil ostatním. Svorná obrana by je udělala ještě větší překážkou. Nicméně dokud se tak nestalo, Odolen ustupoval a bránil se sám. Po každém přiblíživším se banditovi se ohnal mečem, s tím kdo mu zatarasil cestu se také byl ochotný pustit do křížku.Nebylo by dobré spolehnout se na ostatní a následně zjistit, že každý jedná na vlastní pěst, snaží se z místa boje zdrhnout i za cenu ponechání ostatních ve štychu. Kdyby si měl Odolen vybrat, raději zdrhne jako první, než aby byl ponechán ve štychu.

Mimo herně:
Boj s e zbraní (meč):1. Obratnost:1

Odolen Langebort hodil/a 2d6 a součet kostek je 11:
6, 5

[Tom]

Tom moc nedbal na to, jak moc nebezpečný by mohl s kuší být. Když mu postupně obě děvčata doporučila něco v tom smyslu, aby si radši vzal něco jiného, s křivým úsměvem si kuši přivlastnil, ať už s tím uměl nebo ne. Vždyť to nemohlo být nic těžkého. Něco natáhnout, namířit, asi jako když házel po Ilrahelovi shnilá jablka. Se počítalo ne?
Pivo bylo fajn, s knírkem z pěny se zubil od ucha k uchu na všechny ostatní. „Já to zvládnu, nejsem máčka.“ No fakt, máčka nebyl. To už by spíš sázel, že trpaslík potáhne na zádech jednu z těch dvou princezen, co byly víc princezny než jeho Anežka. „Ne, já jsem na výpravě nebyl, ale až trochu povyrostu, pojedu s tátou baronem na Skellige a všem jim tam ukážu, že jsem děsně krutej válečník.“ Prohlásil hrdě. Vypil pivo, něco málo snědl a pak s kuší v objetí usnul. Ráno ho vzbudil hostinský, takže se sbalil a vydal do lokálu hned za trpajzlíkem, kde je čekal strejda zaměstnavatel. Byl to bručoun a navíc to vypadalo, že nadržuje jedné té holce, čemuž se Tom ušklíbl. Nebyla na něj trochu mladá?
Tom následoval šéfa do parku, kde čekal další děsně tajnej chlap v kápi, který mu připomněl toho prvního chlapa v kápi. „To je nějaká místní móda tohle?“ ukázal na tu kápi, ale pak poslouchal, aby ho nevykázali z dobrodružství. Projít portálem, město, kytka, smrt. A hlavně hodně štěstí. Pak už nezbývalo nic jiného než projít portálem a nechat se vyflusnout na druhé straně.
Na druhé straně je čekala ruina a v ruině banditi. „Já nejsem magič, to bude omyl.“ zatvářil se zmateně, nicméně nakonec i jemu došlo, že si pánové nechtějí přátelsky pokecat. No, teď nebyl čas učit se s kuší, takže vytáhl dýku a přikrčil se. Už i pan baron mu kladl na srdce, že má používat mozek, a že jeho výška je v boji dokonalou výhodou, protože na menšího se útočí hůř. A co víc, mrňous může zaútočit lépe, takže Tom hodil kotoul jednomu z těch víc mimo pod nohy a rozmáchl se dýkou víceméně naslepo.

Mimo herně:
Útok - Obratnost 2

Tom hodil/a 2d6 a součet kostek je 6:
5, 1

[Shaelin]

V noci toho moc nenaspala. Tu a tam zamhouřila oči a na chvilku usnula, ale brzy se zase s trhnutím probudila. Potichu seděla na slamníku, protáčela si nůž mezi prsty a čekala, než se rozední. Věděla, že nejspíš bude unavená, ale nemohla usnout. Byla nervózní a nevěděla co čekat, přičemž i její mozek tvořil věci, na které by nejraději ani nemyslela. Snažila se všechny ty myšlenky zase nacpat někam do krabice a zakopnout pod postel, ale to se jí moc nedařilo. Zatnula ale zuby, zabodla nůž do slámy a zhluboka se nadechla. Bude to dobrý. Ještě chvilku to vydrží. Alespoň tak dlouho, jak jen to bude možné. Nechtěla nikoho otravovat a sama chtěla podat co nejlepší výkon, nechtěla být brzda.
Kvítko už na ně ráno čekal, ale nechal je alespoň něco málo sníst, než konečně vyrazili. Shae se ujistila, že má všechno a nikde nic nenechala. Do brašny nacpala cokoliv co zbylo ze snídaně a připravila se na cestu. Nějaké zásoby dostali, bylo ale jasné, že stejně si budou většinu věcí muset obstarat sami. Než ale vyrazili, postavila se ke Kvítkovi. „Můžu vás poprosit? Dáte pozor na mýho koně?“
Po cestě do parku pochodovala hned vedle Damjana. Už na něj nemluvila, jen byla tak nějak ráda, že je tady. Nevěděla, jak přesně by to popsala, ale jeho společnost jí byla příjemná. Cítila se s ním tak nějak více v klidu, v bezpečí, ačkoliv si to sama ještě plně neuvědomovala. Jen věděla, že ten chlápek je něčím prostě zvláštní. A navíc, co kdyby se něco zvrtlo a tohle by byla její poslední chvilka s někým, koho má zase ráda? Raději několik minut, než už nikdy nic.
Portál? My půjdeme portálem? No sakra, tomu se říká dobrodružství! Ve skutečnosti žádný ještě neviděla. Slyšela, že to čarodějové dokážou, ale ani ve snu by jí nenapadlo, že se jím někdy projde. Ó, hodně se těšila, ačkoliv se zároveň i skrytě bála, přeci jen to bylo naprosté neznámo a oni ani přesně nevěděli, kde se ocitnou. Nebo to možná věděli, ale nějak jí to ušlo.
Pozorovala ostatní, jak proskakují skrz a snažila se sebrat odhodlání k tomu to taky udělat. Raději se na to rozběhla a ze stoje poposkočila a udělala krok vpřed. Kvíteček jí ale zastavil a ona na něj upřela svoje modré oči. Měl snad o ní… starost? Nebo se jí to jenom zdálo? Moment překvapení a zmatení se ale brzy změnil ve slabý úsměv. „Dáme. Uvidíme se brzo, jo? Pozdravujte ode mě Smítka, Kvítečku!“ A s těmito slovy se vřítila vstříc portálu, protože kdyby měla jen jít, zřejmě by se jí rozklepala kolena a ona by zůstala stát a nikam by nevyrazila. Strach z neznámého je svině.
Kupodivu přistála na nohy a tak svůj doskok nezakončila tradičním rozplácnutím se o povrch zemský. Nicméně se objevili na místě, které ani zdaleka nebylo tím, co si myslela, že uvidí. Ani les, ani louka, ani nějaká zahrádka u perníkové chaloupky. Vlastně to byla prachobyčejná zřícenina, kde ale, bohužel, nebyli sami. Prsty pravé ruky okamžitě našly cestu k dýce u pasu a jen zlehka se dotkly rukojeti. Chtěla vědět, že tam opravdu je a neztratila se po cestě portálem. To pro případ potřeby.
Když se ozvalo, že s sebou mají holku, trochu v ní hrklo. Pak jí ale došlo, že určitě nemysleli jí a podívala se na druhé děvče v jejich skupince. Ženy stojí při sobě, ale jestliže ona nebyla prozrazena, hodlala se držet své role chlapce. „Šáhneš na ní a uříznu ti koule,“ řekla a pokusila se o hluboký hlas, aby neprozradila i svou pravou totožnost. Vytáhla z opasku půjčenou dýku od Kvítka a pevně jí sevřela. Chtěla, aby věděli, že to myslí zcela vážně.
Brzy ale měli zbraně v rukou všichni a jejich drobné společenstvo bylo obklopeno bandity. Shaelin se snažila držet se blízko toho malého kluka, aby se mu náhodou něco nestalo, ale zároveň dávala pozor i na ostatní. Její zvyky z dob, kdy trávila s Volavkami veškerý svůj čas, se zase objevily a ona cítila, jak se úzkost a adrenalin v jejích útrobách pomalu rozšiřují do celého těla. Byla opatrná a spíše uskakovala, ale brzy jí vřava zcela pohltila a ona se na jednoho z těch trollů sama vrhla.

Mimo herně:
Boj s dýkou: 1 a obratnost: 1

Shaelin hodil/a 2d6 a součet kostek je 6:
3, 3