Quest: V naší ruině straší - D

[Vivianne]

Viv, stále ještě otřesená událostni co se tu staly se klepala, nebylo jí dobře, ale raději na to chtěla před návštěvou zapomenout. Stejně jako na to nabízené jídlo. Snažila se nasadit alespoň malý úsměv na líčku když poslouchala, jak se spolu ostatní baví.
"Je to tu rozkošné, zdaleka bych to nenazývala ruinou," oponovala kvítku červenému, které se tu snažilo namluvit stařečkovi již dříve něco ve smyslu, že to tu brzy spadne. Sice opožděně, ale přece a i když jí bylo na umření, snažila se na osazenstvo usmívat, aby nevypadala neslušně, konec konců to bylo to poslední co chtěla. Rozinka jí u stolu ležela v nohách, aby jí také hezky zahřála alespoň něco.
Vivinka se s očima dokořán koukla na Reginalda. Duchové? No potěš pánbůh, už aby byli někde v Oxenfurtu, snad ten déšť brzy ustane. Na druhou stranu jí bylo líto stařečka a stařečky. Ale cítila se akorát tak na to se vyspat a vyležet. A nevěděla, jestli by to byl nejlepší nápad ve spojení s tímto.. hradem, zámkem? Ať už to bylo cokoliv.

[Drema]

Trpělivé naslouchání urážkám nebo namyšleným řečem nebylo v případě Dremy nekonečné. Naopak její povaha byla spíše přímá, její trpělivost omezená s jasně danými hranicemi. Čím víc se Drema snažila ovládat, tím jistěji se blížil čas, kdy už se neudržela a dala rázně průchod vlastnímu názoru. Tentokrát se pod vlivem útulnosti okolního prostředí dokázala ovládat celkem dlouho. Dobré jídlo, dojídání polévky a nadcházející další chod, točící se kolem masových výpečků, to vše dokázalo vlnu emocí utlumit. Byla by v klidu, mlčky jedla dál jenže Quitana si se svými poznámkami ne a ne dát pokoj. Dráždila ji mnohem více, než stálé kýchání vysoce urozené jižanské paničky. Kritika všech okolo byla divadlem nepříjemným pro hostitele i bez přičinění ostatních. Výsměch i teatrální obličeje se nevyhnuly doslova nikomu, kdo se nacházel v dosahu rudovlasé ženy. Odpovědi hostitelů rudovlasé ženě zdánlivě hrající do karet, dávku uštěpačných poznámek jen zvýšili. Míra Dreminy trpělivosti se čím dál víc začala naplňovat, až se naplnila docela. Drema vrhla na Quitanu nesouhlasný pohled. Její oči na ní utkvěly a zůstaly na ní dokud měla Drema co říct.
„Mluv za sebe a svoje názory, ty realito!“ vmetla jí do tváře.
„Jestli ses přecpala moudrou kaší, je to tvůj problém. Každý ať si udělá názor sám, bez vykladačského kibicování.“ Když už Drema začala, pustila se do oné rudovlasé ženy se vší vervou. Po tu krátkou chvíli zůstaly myšlenky na okolní rozhovor v pozadí. Tenhle výlev uvolňující Dremino vnitřní napětí reálně hrozil řečeným stupňováním napětí vnějšího. Napětí bylo spíše kontraproduktivní, k vyřešení nastoleného problému nijak nepomáhalo.

Okolní rozhovor taky neobjasnil skoro nic. Jestli místní obyvatelé skutečně o ničem podobném neměli tušení, skutečně byli tak trochu za blázny. Tady do hry vstupoval další zajímavý aspekt. Bylo obtížné si představit něco do se dělo v usedlosti bez vědomí postaršího páru. Pokud by se zde vyskytovalo něco opravdu zvláštního, nemohlo se to přeci obracet pouze proti náhodným návštěvníkům, nebo to působit jenom v koupelně. Pokud by do nepoužívaného křídla vnikla kočka, případně za její nepřítomnosti pár miší mohlo by to majitelům usedlosti uniknout. Jenomže tohle bylo mnohem závažnější, než výskyt miší, nebo trocha průvanu. Při Reginaldových slovech již Drema pokyvovala hlavou. Ani podle ní to průvan způsobit nemohl. A přesto ze slov postaršího páru vyplývalo, že se s ničím záhadným nesetkali. Drema o hledání řešení, zdánlivě neřešitelného rozporu netratila zájem.
„Směla bych se prosím do toho staršího křídla ještě jednou podívat?“ dala znát svůj zájem nahlas. K majitelům usedlosti se opět již obracela způsobně s povinnou zdvořilostí hosta. Chtěla tak získat oficiální souhlas k menšímu průzkumu. Byla sytá, takže se mohla do pátrání pustit rovnou. Začala by tím, o čem tu byla řeč. Vyzkoušela by, jestli se v nepřítomnosti majitelů budou dít znovu záhadné věci. Porozhlídla by se po trhlinách ve vnitřní malebnosti a pořádku. Ty by zdůvodnily rozdíl mezi vnitřním a vnějším stavem budovy. I kdyby při tom nedosáhla zádných výsledků, jediný, kdo se jí mohl vychcechtat nahlas, byla Quitana.

[Zenn]

Říká se, že stáří člověka částečně navrací do dětství. U jejich hostitele to byla očividně pravda, protože si lžíce cpal do úst s přehnaným důrazem a dětinsky u toho uraženě brblal. Amarene jej konejšivě hladila po rameni a rozpačitě těkala z jednoho hosta na druhého. Nakonec to zase byla ona zrzka, kdo si vyžadoval nejvíce pozornosti a tentokrát se i stará žena zatvářila značně bezradně. „Protože nás tu není dost, abychom celý dům zaplnili. V zimě se ani nevyplatí ty prostory vytápět,“ vysvětlila a vrásky na jejím čele povystouply o něco víc, jak se u toho zamračila. „Proč jste taková? Neexistuje jediný důvod, proč na nás být tak kousavá,“ zeptala se zmateně a usmála se zase teprve na Anguse a jeho papouška, kteří se snažili trochu zklidnit atmosféru.
Starý muž dál mlčel, podle všeho nehodlal do další konverzace přispět a vše nechával na své rozumnější a snášenlivější drahé polovičce. Tentokrát se stará dáma ohlédla za Regiem, ignorujíc možná propuknuvší hádku mezi dvěma dívkami. „Nezlobím, ale neporadím. Opravdu se nám nikdy nic takového nestalo,“ k mladíkovi mluvila o dost klidněji a nevynechala odpověď na žádnou jeho otázku. „Ne, nejsem si toho vědoma,“ dodala tehdy a pak se znovu usmála na Dremu. „Samozřejmě, jsou tam všechny pokoje pro hosty a protože to nevypadá, že by ten déšť měl jen tak ustat, musíme vás někam uložit,“ vysvětlila jejich situaci netušíc, jak moc budou přítomní z téhle vyhlídky nadšení.

[Quitana]

"Co prosím? Jsem naprosto v pořádku," odsekne tomu šumaři s papuchem a jde si hledět svého jídla. Pro to má sakra slabost a dokáže ji utěšit i v těch nejhorších chvílích. Skoro. S papuchem příliš nepočítala, takže dostatečně nadskočila, že bylo slyšet i cinknutí lžíce o talíř. "Pro pána, drž si svýho ptáka na uzdě," odfrkne, nemyslíc na ten krásný dvojsmysl. To by pak totiž mohlo taky dopadnout jinak.
Myšlenka, že to mohou být duchové, Quitana poslouchá jedním uchem a pak to zase vypouští. Jen samé žvásty. I když, pravdy by v tom trochu být mohlo. To však čarodějka ani za mák nepřizná. Pro ni je to jen hra, ne vážné téma, že jim tady možná běhá nějaký duch. Na druhou stranu, proč by se schovával jen v jedné části domu a nechtěl nové nájemníky vyhnat z celého objektu.
"Hm? Někdo se tu na mě pokoušel mluvit? Nebo jsem snad slyšela zase jen nějaký větřík... nebo dokonce duchy, už i tady?" vydechne mezi sousty, když se jí pokusí slovně konfrontovat jistá dáma. Ne, tohle Quitanu nerozhodí. Na to má dost dobrou náladu. Koupel tomu rozhodně napomohla.
"Kdo je kousavý?" pozvedne obočí a zahryzne se zase do masa. "Jen nepřijímám zkazky o duchách, monstrech uprostřed domu, kde žijí dvě postarší identity, co možná něco tají. To je vše. Jestli vám to ostatní žerou, já tedy ne. Hned, jak přestane pršet, už mě tu neuvidíte. Každý tady určitě bude rád, že se mě zbaví. Dojedla jsem, můžete mi ukázat pokoj?" položí příbory a pohlédne na hostitele. Každému se určitě uleví, že ji už nebudou muset poslouchat. A ona se pořádně vyspí. V koupeli jí to nebylo moc dopřáno.

[Angus Willtommen]

Kikimora vylekaně nadskočil, když lžíce cinknula o talíř a Quitana okřikla Anguse. Angus na to zareagoval smíchem; nemohl si pomoct, a Kikimora jej okamžitě napodobil, takže se jeden jak druhý rudovlásce vysmívali, jako by byla tím nejlepším vtipem, který slyšeli za hodně dlouhou dobu. O to víc vtipnější to bylo, že Kulíšek skutečně ten dvojsmysl zachytil a reagoval na adekvátně tomu, že byl ještě nedorostlý mladý muž. Po chvíli se ovládl a omluvně se zadíval na své hostitele, aby špitnul trochu stydlivé "Omlouvám se," přičemž mu koutky pořád cukaly nahoru. Papoušek si rozmyslel svou pozici u protivné holky a vrátil se k Angusovi. A červenovláska pořád neměla dost. Pořád se hodlala s postarším párem hádat o tom, že jim něco tají. Slečna si asi připadala být středobodem vesmíru, protože si stála za svou pravdou jako kdyby nic jiného neexistovalo. Kulíšek nevěřícně zavrtěl hlavou. Pak se otočil na Dremu. "Tak to vypadá, že se tam půjdeme podívat tak či tak. Škoda, že jsem si nevzal loutnu, ta by určitě zklidnila i toho nejrozdováděnějšího ducha," řekl. Pořád netušil, co je čeká, ale samozřejmě doufal, že k žádným zvláštnostem už nedojde. Copak byli nějací vyšetřovatelé nadpřirozena? Nebo snad zaklínači, jak naznačil Reginald?

[Reginald]

Reginald přemýšlel, jestli by třeba neměl zkusit Quitanu nějak uklidnit místo toho, aby jako ostatní jen přiléval oleje do ohně (přirovnat čarodějku k jinému živlu by snad ani nešlo, i když ony takové záplavy někdy dokáží udělat větší paseku než požár), ale nakonec usoudil, že by to stejně nemělo žádný větší efekt. Quitana se na nikoho neohlížela, byla svá za všech okolností, a pokoušet se ji přesvědčit, aby se trochu uklidnila a zamyslela se nad tím, co říká, bylo dle Reginaldova názoru skoro marné. Stejně si ale říkal, že by ji měl možná později odchytit a promluvit si s ní.
Teď tu ale byla situace okolo duchů a dle slov majitelů domu, oni o nich nic nevěděli. Jestli jim věřit nebo ne, to už byla věc druhá, a Reginald zatím neměl důvod jim nevěřit. „Takže se necháme překvapit, co si na nás ta místní strašidla vymyslí,“ pousmál se, aby staříkům nepřidával víc starostí. Sám měl jiné starosti, konkrétně o Vivianne, která nevypadala nejlépe ani po čajíku, a kterou by v domě, kde možná straší, nechtěl nechat samotnou ani na chvilinku. Kalle a Arnold jí sice stále dělali stráž, nicméně to ho nijak neuklidňovalo.
Drema i Angus už měli skoro nakročeno k vyšetřování, Quitana spíš ke spánku. „Děkujeme za večeři.“ Pousmál se na staroušky a pak i na Anguse, který litoval, že tu nemá loutnu, aby mohl duchům zahrát na dobrou noc. „Třeba by ukolébavka zabrala, kdoví,“ podotkl a nebylo to ironicky, myslel to vážně.

[Drema]

„Tak nevím, kdo je tu mimo,“ procedila Drema mezi zuby, čímž pro ni slovní přestřelka s rudovlasou ženou skončila. Hádat se s rudovlasou ženou bylo stejně účelné, jako házet perly sviním. Drema si jí přestala skoro úplně všímat. Do centra její pozornosti se vloudily dva jiné podněty. Samozřejmě nepřeslechla sdělení hostitelů o přenocování. Drema nepočítala, že by zde měla přenocovat, jenže již bylo pozdě a bouřka pořád ještě nekončila. Spánek v kombinaci s pátráním ve starobylém sídle a strašidelné náznaky, sebou přinášely vidinu zajímavého zážitku.
„Děkujeme, to je od vás velice pozorné.“ ocenila Drema starost staršího páru o jejich blaho.
Neunikla jí ani bardova zmínka o loutně, při níž se jí znovu vybavily šťastnější chvilky prožití v Temerii.
„Škoda té loutny, docela ráda bych si poslechla, jaké balady a lovecké písně znáte a jaké se hrají tady v Redanii,“ zalitovala, až skoro zapomněla na svůj záměr, okamžitě se začít rozhlížet ve starším křídle. Zpívané na loutnu doprovázené balady by si opravdu dala líbit. Měla je ráda a nikdy předtím nelitovala času, aby si nějakou poslechla. Ohledně hry na loutnu si ještě jednou rýpla do rudovlasé ženy, protože její předchozí reakce byla Dremě krajně nepříjemná.
„Duchy a strašidla by drnkání na loutnu snad uklidnila, jen jednu fúrii asi ne,“ poznamenala. Pohledem Angusovi naznačila, kterou fúrii měla na mysli.

[Vivianne]

Zatím, co Quitana na sebe strhavala všechny pohledy, Vivinka se potichounku klepala a k debate o nadpřirozených monstrech odmítala brát za přípustné. Co by dělala kdyby tu byli duchové? Asi by umřela. To není na možné. Nic takového v životě nezažila a nehodlala nic takového zažít. Duchové nejsou. Byla ji zima a měla strach a chtěla domů.
"Ne všem se dostávají základy etikety" prohodil jen s mávnutím ruky, než se zvedla od stolu a koukla směrem ke služebné, nebo komukoliv, kdo by ji zavedl na pokoj. Teď nepotřebovala nic jiného než kubík teplých dek a chvilku klidu.
"Jste neuvěřitelně pohostinní, děkujeme vám," poděkovala ještě jednou Vivianne a lehce se usmála. Na víc se nemohla, necítila se zkrátka dobře.

[Zenn]

Zatímco Quitana mluvila, starý pán se zvedl od stolu a beze slova odkráčel. I se svým talířem majetnicky svíraným v náručí. Jeho žena si rozpačitě odkašlala. "Odpusťte mu tu nevychovanost, ale na některé věci je trochu... ehm... velice háklivý," pravila omluvně k té slušně vychované části hostů a pak překvapivě lhostejně pokrčila rameny směrem k hubaté zrzce. "Vskutku, nikdo vás nu nenutí zůstávat. Ale ani odejít," poznamenala poukazujíc na to, že nebýt jich, ještě by teď klepala kosu v bouři. Oproti tomu se jí zdála společnost dvou přestárlých umělců velice příjemnou.
Poté se řeč tak nějak ani nevěděla jak stočila k hudbě. Což byla její branže a to jí zase vlilo přívětivý úsměv do tváře. "Mám tu celou sbírku hudebních nástrojů a pár louten se mezi nimi určitě najde," nabídla Angusovi nadšeně. "Myslím, že trocha hudby by tomuhle starému domu jen prospěla," zasněně si povzdechla a poté se postavila na vratké nohy. "Takže jestli chcete, můžeme pro nějakou dojít a zpříjemnit si večer u krbu. A koho zmáhá únava, nebo cokoliv jiného," loupla očkem po Quit. "Toho Inna doprovodí do jeho pokoje," zaujatě přejela skupinku pohledem, čekajíc, jestli se někdo rozhodne zůstat či nikoliv.
Co se týkalo záležitosti s duchy, měla buďto pro strach uděláno, nebo se k celé situaci stavěla stejně skepticky jako Quitana. Což by bylo asi tak to jediné, v čem se shodly...

[Quitana]

Jasně, všechno v pohodě, ironicky a lehce naštvaně se zašklebí na barda a toho jeho ptáka. Je přece úplně normální, aby jí nějaký pták seděl na rameni, že. Nechá to ale být, přestává jí to tady všechno náramně bavit. Všichni se tu staví proti ní a to vlastně nic neudělala. Dokonce i Reginald se zdá už docela nakrklý. Je to na něm vidět. Nijak nekomentuje ani tohle. Ani nikdo jiný by už nemohl přidat do toho ohně a Quit s radostí prohlásí, že se opravdu chystá do postele. Křikne na Innu, jestli by byla tak strašně hodná - nevynechá přitom svoje typické škleby (a to i na lidi u stolu) - a odvedla jí do jejího pokoje, nejlépe o samotě, daleko od všech. Ale to už jí neřekla, jen si to myslela pro sebe. Někdy je lepší prostě mlčet a ty pohledy jistě stačí za všechno.
Ten starej páprda se taky hned urazí. Všichni jsou tady divní a nechápou srandu. Možná by se měli oni zamyslet nad sebou. Bát se duchů, pche. Vždyť ani nic takového neexistuje, V myšlenkách si projíždí všechno, co se doteď stalo a reakci ostatních, když se uvelebí konečně v posteli. Bylo načase si odpočinout. Ta koupel byla až moc... žhavá. Dá se říct. Na Reginalda a mýdlo jen tak nezapomene. Nikdy.