QUEST: Řekni, kde ty kytky jsou - D

[Rose]

Po dobrém jídle a pití, které se jí od doby, co si pamatuje, nedostávalo, spokojeně ulehla na slamník. Jestli tohle není štěstí, tak pak už neví. Jednoznačně tuto výpravu shledávala za zázrak. No to ještě netušila, co je čeká.
Po jednom půllitru piva rozhodně nebyla opilá. Ale spalo se jí náramně krásně. Ráno, když ji budil hostinský, usmívala se, jak je ten svět krásný. "Krásné sluníčkové ráno." Popřála všem zúčastněným. Dostala snídani, nebyla zvyklá jíst moc a už vůbec ne po ránu, ale co nesnedla, to si zabalila s sebou, rozhodně hostinskému neušetřila.
S dobrou náladou a přesvědčením, že se výprava určitě vydaří bez komplikací, vyšla se svou skupinou následujíc Kvítka do parku. Pokyvala hlavou na znamení, že instrukcím rozumí. Ale po celou dobu, co Kvítko mluvil spíš věnovala pozornost tomu portálu. Byl ji neznámým způsobem povědomý. "Brzy jsme zpět i s květinou." Rozloučí se s Kvítkem s příslibem zdárné výpravy. To ona byla z nich čtyř první, která se skrz něj odvážně vydala jako první. A cestou ji překvapil nesmírně známý pocit. Vyšla z portálu na druhou stranu s naprostou jistotou, že tohle není její první zkušenost s portálem. Chtěla se doptat skupiny, jestli i oni jsou v tomto stylu cestování zběhlí, pak by to nemuselo nic znamenat. Ale nedostala příležitost. Jen co se všichni čtyři dostali na místo, měli společnost.
Ani se nestihla rozhlédnout, kde jsou. Ano, zříceniny si všimla, ale to bylo celé. Jejich noví společníci si rychle získali její plnou pozornost. A jak se ukázalo, nechtěli od ní jen pozornost. No fuj. Drží se své party. Své, docela zvláštní, že o nich tak smýšlí, ale teď jsou stoprocentně její a snad i ona jejich a nenechají jí tu."Ale notak, pánové, těch zbraní nebude třeba. Přece se zvládneme nějak domluvit." Usměje se na ně líbezně. No přitom hodí pohledem i po své skupině a jasně jim dá najevo, že žádný vyhovění jejich přání se konat nebude, ale jen trochu je rozptýlit, aby nedávali pozor. Hrozně milé ji překvapí reakce Shaelin. A vlastně všech. Ale dívka hrající si na chlapce nemá konkurenci. Věří jim a jejich schopnostem. Jestli ji tu nechají, bude s ní ámen. Sice má u pasu meč, ale kdo ví, jak moc by ublížila těmhle loupežníkům a jak moc sobě. Nevěří, že by byla taková bábovka, ale teď to zjišťovat nechce. Radši by je ukecala, vykecala jim do hlavy díru a pak zdrhla nejbližším možným východem. Klidně i tou dírou po okně. Ale to by se moc zdrželi, než by přelezli. Mezitím, co se strhla bitka, rychle, ale nenápadně kouká kolem sebe, jestli nespatří možnost útěku. Pak by pobrala svou bandu a zdrhli by, snad všichni umí dobře utíkat, i když mají krátké nožičky.

Mimo herně:
můžu házet na všímavost, že našla nějakou únikovou cestu? A nebo ať je všechny pobijou, já jim věřím :D

[Damjan]

Bandité rozhodně nevypadali, že se chtějí na něčem domlouvat - nebo rozhodně ne domlouvat tím stylem, jaký měla na mysli Rose. „Zbraní nebude třeba, když si lehneš a poslušně nám všem dáš,“ odsekl ten, který měl před chvílí ty nemravné návrhy. Očividně v nich hodlal pokračovat, kdyby se ovšem nestrhla bitka.
Dva bandité během chvíle padli naznak se smrtelným chroptěním na rtech, ten, kterého zasáhl Tom dýkou přímo do stehenní tepny se svalil na zem, řval a snažil se rukama zadržet proud krve, který mu tryskal z nohy. Marně, takže po chvíli i on upadl do bezvědomí, než k němu nakonec vztáhla pařáty smrt.
Zbylí dva lumpové sice neuměli pořádně ani do pěti počítat, ale dokázali si vypočítat, že jsou teď v nevýhodě a že skupinka magičů má přesilu. A také jim brzy došlo, že nejsou tak neškodní, jak vypadají, takže po krátké úvaze jednoduše vzali nohy na ramena a nechali jim napospas svoje tábořiště.
Pokud někoho napadlo jít se podívat na věci, co za sebou bandité zanechali, našel nějaké sušené maso, kusy okoralého chleba, spálenou pečínku nad ohništěm, pár vlněných dek a jeden úzký jednoruční meč, nic víc. Zkazky o květině žádné, ale minimálně část nalezených věcí by se mohla hodit, o tom nebylo pochyb.
No a protože bandité byli pryč a vypadalo to, že žádné další nebezpečí nehrozí, měli naši dobrodruzi čas porozhlédnout se kolem. Zřícenina však byla nezajímavá; nebyla tu jediná kompletní místnost, ze všech byly jen pobořené trosky, dávno prázdné. Pokud tahle tvrz měla někdy nějakou zajímavou omítku, dávno už opadala, zkrátka a dobře nebylo tu vůbec nic, podle čeho by hrdinové mohli zjistit, co je to za zříceninu, kde se nachází, natož jestli nemá nějakou spojitost s místem, kde by mohla růst hledaná bylina.
Opodál, za řídkým březovým hájkem, se k nebi tyčila skaliska pozvolna přecházející v hory. Nic však nenapovídalo, kterým směrem by se čtveřice měla vydat. Bylo jen na nich, zda se tu ještě zkusí porozhlédnout, nebo se vydají pryč, pátrat po květině. Určitě je napadlo přirovnání k hledání jehly v kupce sena...

Mimo herně:
Během hledání nějakého toho vodítka si házíte na všímavost/smysly, případně obojí. Jak jste dopadli, to se dozvíte v dalším postu

[Odolen Langebort]

Ostatní členové týmu nebyli nejhorší spolubojovníci. Nenásledovali ho, všichni si však proti banditům počínali s odvahou a obratností. Díky tomu udělali z bandity krátký proces. Za utíkajícími bandity se Odolen jen ohlédl. Pokud se již nechtěli bít, on jim boj nevnucoval. Pouze musel zachovat obezřetnost, kdyby se banditi chtěli mstít někde se schovat a pak bodat ze zálohy. Odolen si odplivnul na tělo bandity ležícího u jeho nohou. Z jeho břicha vyndal svůj meč se zakrváceným ostřím. Chování těchhle banditů se mu příliš nelíbilo. Ne kvůli rase, to kvůli takovým jako oni mívali lidé spadeno za trpaslíky.Připisovali jim vlastnosti takových banditů. Jistě tihle pobudové to v životě neměli lehké. Jenže vyloženě lehké to neměl v životě nikdo a ne každý řešil svoje problémy zvířecím způsobem.
„Majů o co si řekli,“ konstatoval Odolen. Zamířil k ohništi, kde sebral jakýsi cár hadru. Hadrem začal čistit zakrvácenou čepel meče. Dle Odolenova názoru si zasloužil mnohem lepší péči, než všichni banditi. Na rozdíl od banditů mu meč několikrát zachránil život. Když byl hotový s leštěním ostří, sebral ze země jednu z vlněných dek a přibral i něco ze zásob, protože kdyby se výprava protáhla, potraviny byly základ. Odolenův problém spočíval v tom, že v nejhorším případě bez jídla nějakou dobu vydržel, jenže měl dobré jídlo s dobrým pitím nadevše rád. Pokud nemusel, raději hlady netrpěl, K pití mu postačovala voda, pokud se nepočítal občasný hlt alkoholu. Vodu většinou bral z přírodních zdrojů. Z přikrývky udělal menší vak, do něhož přemístil část svých věcí. S pytlem na rameni pokračoval v hledání východu s rozbořené pevnosti. Při hledání východu se ale nezapomněl rozhlížet, zda tu přeci jen není něco zajímavějšího, než trocha jídla. Rozboženou pevnost by Odolen vátně raději opustil. Nejdřív by prohledal její okolí, následně by se pokusil hledat někde jinde.

Mimo herně:
Hod na náhodné objevení
íSmysly: 1. Všímavost:0

Drema hodil/a 1d6 a součet kostek je 4:
4

[Tom]

Tom moc neuvažoval, když se vrhal banditovi pod nohy, a oháněl se dýkou kolem sebe. Co se stalo, to mu došlo až ve chvíli, kdy adrenalin opadl, a zbytek banditů se rozutekl. Jeho oběť se skácela po ztrátě krve v bezvědomí k zemi. Tom ani nechtěl zkoušet, jestli bandita dýchá a žije, hrudník se mu nezvedal, on sám měl ruce od krve a v pravačce držel dýku. Že někde okolo pobíhali další tři spolubojovníci, to mu bylo v tu chvíli jedno.
Měl pocit, že ohluchl. Tepalo mu ve spáncích a pohled na tu krev mu nebyl zrovna příjemný. Ne, že by krev viděl poprvé, to ne, ale takhle zblízka, horkou a mazlavou... přiskočil k baditovi a začal si ruce zběsile utírat do jeho oblečení, aby ze sebe krev dostal. Třásly se mu prsty a vtíravé myšlenky na vraždu se mu pomalu začaly promenádovat v hlavě. Nebylo to poprvé, co byl zodpovědný za něčí smrt a smrti čelil dlouhý čas i sám, nicméně že by někoho zabil vlastní rukou? To ne. Automaticky otřel do šatů bandity i svou dýku a zastrčil ji nemotorně k pasu. Pak se vydal prohledat tábořiště, mlčenlivý, což by pro kohokoliv, kdo ho znal, bylo neklamným znakem toho, že něco není zcela v pořádku.
V tábořišti si pro sebe zabavil jednu z dek, trochu sušeného masa a na meč ani nesáhl. „Se mrknu támhle.“ Zamumlal pro ostatní a poodešel, aby se porozhlédl.

Mimo herně:
Smysly 1 + Všímavost 1

Tom hodil/a 2d6 a součet kostek je 3:
2, 1

[Shaelin]

Ti odporní hnusáci prostě nedali pokoj. „Drž hubu, ty špinavý, zavšivený prase,“ štěkla na něj podrážděně a následně se vrhla do bitvy. Netrvala dlouho, vlastně jen strašnou chviličku. Byli to totiž nejen prasata, ale i strašný poseroutkové.
Udýchaně se rozhlížela kolem sebe v mírném podřepu. Hledala nebezpečí, hlídala záda tomu malému klučinovi, snažila se zachytit jakýkoliv pohyb značící nebezpečí. To ale pominulo, byli dva mrtví, zbytek utekl. Zhluboka se nadechla a naprázdno polkla. Obhlédla všechny z její skupinky dobrodruhů, jestli náhodou někdo nebyl zraněn, očima se ale zastavila na Tomovi. Kousla se do rtu a vydala se důkladně prohledat mrtvolu muže, kterého zabil.
Ona neviděla smrt poprvé, vlastně na ní byla docela zvyklá. Zabíjení sice nechávala na starších Volavkách a sama byla schopná někoho jen maximálně ošklivě zranit, svou první vraždu si totiž tak nějak snažila schovat pro svého otce. Chápala ale význam smrti, viděla, co to poprvé udělá s člověkem, jen to sama nikdy neokusila.
Seděla na bobku u mrtvého chlápka a oči nespustila z toho malého kluka. Chvilku uvažovala, jestli ho má nechat samotného nebo ne, ale rozhodla se, že tentokrát bude hodná a kdyby náhodou pořeboval pomoci, byla tu. Nejspíš to bylo tím, že nebyl o moc mladší než ona a chtěla mu celou tuhle výpravu usnadnit jak jen to bylo možné. Uklidila svou dýku zpět za opasek a rozhodně se rozešla vpřed. Sestersky ho pravačkou objala kolem ramen a podrbala ho na hlavě. Nic neříkala, jen se na něj povzbudivě usmála a konečně se i ona vrhla do hledání něčeho, co by jim mohlo pomoci.

Mimo herně:
Smysly: 1

Shaelin hodil/a 1d6 a součet kostek je 6:
6

[Rose]

Tělem jí projede zhnusení při těch slovech. Ani za zlatou bačkoru! A taky se trochu bojí. Co když to nezvládnou? Přece jenom, je jich víc. I když jak se za chviličku ukáže, počet je opravdu jenom číslo. Nemusela se ani zapojovat do boje. Což by možná nedopadlo nejlíp, je radši, že nemusela zkoumat své schopnosti. "Děkuji, děkuji všem." Obrátí se ke svým spolubojovníkům, když je po boji. Vlastně ani netuší, jak se to stalo. Část jich utekla a od části těch, kteří zůstali nehybně ležet na zemi raději odvrací pohled. Neodvrací jó však od svých zachránců.
Všimla si, že je nejmladší člen jejich týmu ve značném šoku. Koukne na Shaelin a spolu s ní jde k Tomovi. "Hej Tome," osloví ho něžně. "Já vím, že to pro tebe musí být teď těžké. Ale děkuju ti, opravdu. A nejenom já. Jsi ohromně statečný. Kdyby to nebyli oni, leželi bychom na jejich místě teď my." Věnuje pohled i dívce. "A o tobě to platí též, byla jsi úžasná, vy všichni." Jen já jsem se na nic nevzmohla. Pomyslí si se sklopeným pohledem. Rychle se vzpamatuje, aby na ní nebylo nic znát. "No je čas se vydat na cestu. Porozhledneme se tu, a pak se domluvíme, kterým směrem se vydáme." Navrhne a sama se dá do obhlídky okolí. Je taková klidnější. Věří, že tahle partička zvládne cokoliv, co se jim při výpravě postaví do cesty. Jen aby to byla pravda. A snad taky bude někdy k užitku i ona.

Mimo herně:
Hod na smysly (2) a všímavost (2)

Rose hodil/a 4d6 a součet kostek je 12:
1, 3, 4, 4

[Damjan]

Být ve skupince a nepracovat na vlastní pěst, to mělo jistě minimálně několik nesporných výhod - třeba tu, že při hledání jakéhokoliv vodítka, které by je navedlo na stopu vzácné bylině, se mohli rozdělit a pokrýt tak při svém pátrání daleko více prostoru.
Ani Odolen, ani Tom však nenašli nic zajímavého. Trpaslíkovi sice přišlo mírně podezřelé zasypané schodiště vedoucí kamsi pod povrch zemský, ale odvalit pryč sutiny a hlínu, která během dlouhých let, kdy byla zřícenina opuštěna, napadala na schodiště, by trvalo strašně dlouho a bylo by to poměrně dost náročné. Tom byl poněkud mimo a nenašel nic, co by se dalo považovat za důležité, prostě nebyl ve své kůži.
Větší úspěch slavila děvčata - zatímco Shaelin se zazdálo, že mezi skalisky opodál vidí cosi jako vchod, Rose v jedné z pobořených místností natrefila na poklop v zemi, přesně takový, pod kterým se obvykle ukrývalo sklepení. Otevřít ho nebyl problém, a pokud to zkusila a nahlédla dovnitř, zjistila, že to není sklepení, kam poklop vede, ale úzká, dlouhá chodba. A hlavně chodba dost temná, kam by nebylo rozumné vkročit bez světla.

Jakmile se skupinka bezpečně ocitla v chodbě, snad i s nějakou provizorní pochodní, mohli všichni vykročit vstříc temnotě, která postupně ustupovala před mihotavým světlem louče. Chodba byla zprvu klasicky vydlážděná a nebylo na ní nic zvláštního, ale později se dláždění vytratilo a nahradila ho hrubá skála - někdo si očividně dal tu práci, aby chodbu vytesal přímo do kamene.
Bylo tu chladno, holý kámen nebezpečně klouzal a smrdělo to tu zatuchlinou. Navzdory vlhkosti však naši čtyři dobrodruzi později objevili jednu jedinou bílou šipku, zřejmě nakreslenou nějakou barvou, a směřující dále do temnoty před nimi. Že by to byla nějaká stopa? Jisté bylo jedno - chodba určitě někam vedla, otázkou bylo kam. Nic nenasvědčovalo tomu, že by vedla někam, kde poroste modrá květina... Byliny a posvátné stromy ostatně nerostou pod zemí, nebo ano?
Chodba se nicméně po nějaké době maličko rozšířila, takže čtveřice nemusela jít v zástupu. Vyústila do menší jeskyně, kde... kde se něco ve stínech hýbalo. Vyhublé, nízké postavy vydávající podivné zvuky, nepochybně nekkeři. Čtyři, maximálně pět kousků.
Skupina měla na výběr - buď využít výhody překvapení, neboť obludky o nich zatím nevěděly, pokud tedy dobrodruzi zhasili louči, nebo se zkusit proplížit po kraji jeskyně, za napadanými kameny, které představovaly aspoň nepatrný kryt před nestvůrami, a konfliktu se vyhnout.

Mimo herně:
Máte na výběr - útočit, nebo se plížit. Házíte buď na boj, nebo na plížení - pokud v plížení nemáte ani kostku, házíte 1d6. Body jsou v obou případech spíš orientační a pro mou potřebu. Jak jste dopadli, to se dozvíte až v příštím postu, muhehe.

[Odolen Langebort]

Normální schody by Odolen vzal jako příznivý výsledek hledání. Normální schody by byly logickou únikovou cestou z tvrze. Nejedna brána byla z taktických důvodů vystavěna poblíž schodiště. Sutinami zasypané schodiště oproti tomu nebylo vůbec tím, co by se Odolen snažil hledat. Zasypaným schodištěm se nedalo uniknout ani náhodou. A kdyby i dalo, Odolen zde nebyl nádeník na odklízení sutin. Když se mu nic jiného nalézt nepodařilo, poohlédnul se po ostatních, aby se dozvěděl, co zjistili oni. O možnosti zahlédnout náznaku jiného vchodu se nedozvěděl. K ostatním dorazil a zorientoval se teprve tehdy, když byl objeven poklop do podzemí.

Ze všech rolí, jež mu nepříslušely, Odolen nebyl ani trpasličím stavitelem. Nedokázal tedy pochopit, kudy se do tvrze dostávali takoví nekňubové, jako byli oni banditi. Tohle podezření později ještě zesílilo. Odolenovi připadalo trochu zvláštní, že by jediná možná úniková cesta z tvrze vedla přes podzemí, okupované potvoramii, ačkoliv smysl existence podzemní únikové cesty velmi dobře chápal. Naštěstí se Odolen vlézt pod povrch nebál ani nezdráhal. Odolen měl shodně s jinými trpaslíky o podzemní chodby zájem. V tomto případě ho nejvíc zajímalo, kam podzemní chodba může vést. Jestli ústí pod kopcem, nebo jsou zde další podzemní chodby. O jiné alternativě Odolen už ani nepřemýšlel.

Život v podzemních chodbách rámcově ovládal. Tudíž mu bylo jasné, co je pro průchod podzemím nejvíc potřeba.
„Hodila by sa nám trocha teho ohňa," poznamenal. Ano světlo bylo tím, co bylo pro vstup do podzemí nejvíc potřeba. Bez světla snadno ztratíte orientaci. Nad to na vás v temném podzemí čeká mnoho zla, počínajícího od ukopaných palců.
„Víte co? Počkajte tu, já ho přinesu," Nabídl se hned sám Odolen ochotně. Pohotově se vrátil k ohništi banditů, stále ještě poskytujícímu zdroj planoucího ohně. Skutečnou pochodeň a křesadlo Odolen nejspíš najít nedokázal. Proto si musel poradit improvizovaným způsobem. Z banditského ohně vytáhl dva nejdelší, bandity pořádně nenalámané klacky. Klacky hořící na jednom konci měly posloužit pro poskytnutí světla v prvních chvílích. Pro poskytnutí světla v dalších chvílích sebral dalších pár delších klacků, připravených b dosahu ohniště. Nyní mohli v podzemí vydržet přiměřeně dlouhou dobu. Nato již Odolen zase stanul nad poklopem. Jednu ze dvou hořících improvizovaných pochodní nabídl ostatním členům výpravy. Tu druhou si ponechal pro sebe.

Odolen se jako první spustil poklopem do chodby. Doufal, že bude lepší, pokud ostatní v podzemí povede. Na kraji chody oťukal kamennou stěnu. Nebát se stropu, řítícího se jim na hlavy, to byla hned druhá zásadní věc. Kámen byl zatím pevný, pouze se na něm usadily nějaké nečistoty. To se přihodilo snadno, pokud podzemní chodby nebyla udržovaná. Odolen se dále do chodby snažil postupovat opatrně. Kladl nohu před nohu a dával pozor na směr chodby, výšku stropu i vzduch, čili ukazatele potenciálního nebezpečí. Skupinku dokázal vést i bez šipky a to samé by dokázal kdokoliv z nich. V jediné chodě bez odboček není kam zabloudit.

Tyhle potvory uprostřed jeskyně nebyly nejmilejším vyústěním chodby. Jenže vybírat nebylo téměř z čeho. Návrat zpět byl stejně nejistou volbou jako pokračovat v před a plížení pro Odolena osobně bylo plížení v před jen o málo jistější, než boj. Odolen však navzdory úzkému výběru, opět udržel chladnou hlavu. Dal ostatním rukou znamení, aby nyní byly z tich a chovali se opatrně. Nechal někoho, nebo i všechny z nich, aby se pokusili opatrně proplížit. Jim by se to mělo povést. Každý z nich by měl našlapovat opatrněji, než robustní trpaslík. Jakmile zbyl na začátku jeskyně sám, přidržel louč mezi sebou a stěnou, čímž aspoň trochu tlumil její světlo a vydal se štěstí naproti. Pokusil se proplížit za ostatními a nerozdráždit přitom potvory číhající v jeskyni. K Odolenově prozrazení by stačilo třebas jedno malé zaškobrtnutí. Musel doufat, že k němu nedojde. V opačném případě by sám proti těm potvorám neměl šanci.

Mimo herně:
Hod místo plížení, které Odolen má na nule

Odolen Langebort hodil/a 1d6 a součet kostek je 5:
5

[Tom]

Tom se sice snažil tvářit, že se nic nestalo, ale nohy ho zrazovaly, protože se mu třásly, stejně jako ruce. Statečně ale mlčel, i když jakmile ho Shaelin objala okolo ramen, jemně se zachvěl a otřel si z tváře slzu, co se tam vedrala, potvora. Naštěstí Shaelin mlčela a nechtěla po něm, aby se jí ze svého trápení vypovídal. Byl chlap! To holky pořád kecaly o tom, co je trápí a jak se cítí.
I druhá slečna z jejich výpravy očividně měla starost o jeho blaho, takže paradoxně skončil mnohem lépe než třeba trpaslík, ke kterému se žádná křehká bytost nelísala. Když Rose prohlásila, že byl ohromně statečný, dokonce se na ni zvládl i usmát. To tedy byl. Hrozně statečný. Dlouze si povzdychl, zatřepal hlavou, aby z ní dostal myšlenky na krev na svých rukou, a vůbec se nedivil tomu, že ve svém stavu nenašel ani prd.
Děvčata se ukázala být šťastnější, takže brzy se všichni ocitli v podzemí, což pro pouliční krysu, jakou Tom býval, nebylo nic nového. Stoky ve městě znal skoro jako svoje boty, tady to sice neznal, ale aspoň ho nemohlo překvapit hejno krys nebo mrtvola. Trpaslík skočil pro pochodeň a mohlo se vyrazit. Po šipkách. Tom na šipku překvapeně koukal, protože nečekal, že by jim někdo označil cestu, takže našlapoval obezřetně. Mohlo to vést kamkoliv! Nebo si prostě jen banditi označili tu nejsnazší a nejbezpečnější cestu, kdoví. Prošli chodbou, hezky za sebou, načež dorazili do jeskyně, kde rozhodně nebyli sami. Tomovi se zježily všechny vlasy na zátylku a rozhodně se mu nechtělo do dalšího boje, i když by šlo jen o příšery. Tím hůř, ty kousaly a škrábaly.

Mimo herně:
Plížení 1

Tom hodil/a 1d6 a součet kostek je 3:
3

[Shaelin]

S poloúsměvem pozorovala Rose a přikyvovala. Měla pravdu a Tomík potřeboval podpořit. Zůstala ale potichu, slova od Rose byla mnohem lepší než ta, co by ze sebe dokázala vyloudit ona. I když jí podporování šlo, Rose v tom byla určitě lepší. Krátce Tomovi stiskla rameno a znovu se na něj usmála. „Kdyby něco, stačí po mě třeba jen hodit šišku, jo?“
Ačkoliv i ona narazila na možný vchod, který dost možná nevedl do žádné jeskyně plné divných nestvůrek, nikdo jí nevěnoval pozornost. Navíc to nebylo tak blízko jako ten poklop vedoucí bůhvíkam. Než se skupinka rozhodla vrhnout se po hlavě dovnitř, ještě jednou prošla tábořiště, jestli by náhodou nenašla něco, co by jim mohlo pomoci. U ohniště opatrně sebrala dva studené uhlíky a hrst malých, ale pěkných kamínků. Co kdyby si nějakým způsobem potřebovali označit cestu? Sice neuměla psát, ale čmárat dokázal každý. A kamínky se hodí vždycky.
Při nabídce pochodní se podívala na Rose. „Budeš světlonoška?“ Zeptala se jí. Nechtěla být zlá, ale kdyby se to zase semlelo, bylo lepší, kdyby se držela stranou. Konec konců to byla holka, že jo? Teda, ne že by Shae pochybovala o svém vlastním pohlaví, ale z ní nebyla žádná princeznička a když na to přišlo, dokázala uštědřit pěknou ránu, zatímco to druhé děvče... no... buďme upřímní. Je to trochu nebojující lama. Ale pěkná nebojující lama.
No a tak se stalo, že Společenstvo Krátkých Nohou s úkolem najít nějakou pitomou kytku skočilo do chodby a vydali se vstříc dobrodružství. „Já teda jako nechci nic říkat, ale odkdy rostou kytky ve sklepě?“ Zašeptala Shaelin ke všem.
Byla tam docela zima a ačkoliv bylo děvčátko na zimu zvyklé, trošku jí chladno bylo. Ujistila se, že má s sebou vlněnou deku pro případ nutnosti a následovala vláček. Šla vzadu, aby chránila jak Rosie tak Tomíka. Vzhledem k tomu, že se šlo jednou chodbou bez odboček, nebylo nutné značit si cestu. Navíc tam byla nějaká šipka, ať už mířila kamkoliv.
Při prvním zaslechnutí těch divných zvuků, zastavila se a po zádech jí přejel mráz. Co to sakra je? Optala se sama sebe, v pravé ruce pevně svírajíc svou dýku. Nechystala se k útoku, chtěla se jen cítit více v bezpečí.
Byla by zcela naprosto úplně tupá, kdyby se rozhodla, že na některého z těch hnusáků skočí. Naštěstí byla vychytralá a tak se takový impuls ani v její hlavě neobjevil. Na druhou stranu se ale dostavily jisté pochybnosti a vymýšlení scénářů co by kdyby. Co když zakopne a rozplácne se jak dlouhá tak široká na studenou zem a skončí jako něčí večeře? Zhluboka se nadechla a zadržela dech, když se konečně odhodlala k průchodu jeskyní. Opatrně kladla nohu před nohu, v podřepu dávala pozor na to, kam šlape. Snažila se nevyloudit ze sebe jediný zvuk, ačkoliv jí srdce bušilo tak nahlas, že byla přesvědčená, že to musí všichni slyšet. Celá ta cesta se jí zdála jako věčnost, z několika metrového plížení se stal kilometr a pak dva a tři a byla si jistá, že to nikdy neskončí, že než dorazí na konec, bude po ní. A slib, který dala Kvítečkovi, bude v háji. A nebude žádná kytka, žádná výprava a hlavně - žádný přeživší.

Mimo herně:
Plížení: 1

Shaelin hodil/a 1d6 a součet kostek je 1:
1