I kdyby se naši dobrodruzi plížili sebelépe, nekkeři bohužel nebyli natolik pitomí, aby si nevšimli světla pochodní. Pravda, všimli si ho až ve chvíli, kdy se jim skupinka dostala do zorného pole, ale pak to stálo za to. Obludy zavětřily, vydaly uši rvoucí skřeky, a bez váhání se rozběhly na čtveřici, co jim narušila klid a přívětivé přítmí chodeb.
Skupince nezbývalo nic jiného, než se dát do běhu, pokud se tedy chtěli vyhnout střetu, který by pro ně zřejmě nedopadl příliš dobře. Ne že by nekkeři měli vyloženě převahu, ale v jeskyni se pohybovali obratně a nebezpečně rychle a byli opravdu naštvaní. Pokus o útěk se jevil jako nejlepší možnost, obzvlášť když se dobrodruzi dostali prakticky před nekkery a měli tím pádem aspoň maličký náskok.
Ve chvíli, kdy obludy s ohavnými skřeky přiskákaly až k nim, byla už skupinka před nimi a zpátky v úzké chodbě, kde jim nezbývalo než běžet za sebou, protože dva by se vedle sebe nevešli. Shaelin běžela poslední a v jednu chvíli měla nekkera tak blízko za zády, že cítila, jak se k ní natáhla obludná pařáta a dráp rozpáral její halenu. Dotkl se i kůže a zanechal dlouhý, ale naštěstí ne hluboký škrábanec.
Vypadalo to, že jakmile padne Shaelin, doženou nekkeři i ostatní, avšak skupina měla štěstí – nekkeří skřek totiž zřejmě narušil stabilitu prastaré chodby. Ozvalo se zapraskání, hluboké zadunění, jako by jim nad hlavami proběhlo stádo divokých koní, a po chvíli se těsně za Shaelin propadl strop. Nekkeři zařvali tak, že to trhalo uši, chodbu zaplnila oblaka prachu, který všichni do jednoho vdechli a začali se dusit nepříjemným kašlem. Ale co bylo hlavní – některé obludy uvízly pod sutinami, ten zbytek zůstal odříznutý od svých obětí.
Mnohem horší však bylo vědomí, že je chodba nenávratně zablokována, tudíž tudy cesta zpátky určitě nepovede. Nezbývalo než doufat, že chodba později opravdu někde vyústí, jinak by tu všichni uvízli a buď se udusili, nebo zkrátka časem pošli hlady jako králíci zahnaní do kouta. A navíc – při tom zběsilém útěku ztratili pochodně, takže teď mohli tápat vpřed jedině poslepu, pokud Rose nepřispěchala na pomoc s magií. Rozhodně to nebyla žádná pozitivní vyhlídka.
Jakmile se všichni vzpamatovali z otřesu, zaprášení, ale nezranění, až na pár modřin, pokud někdo upadl, mohli pokračovat dále. Chodba se svažovala prudce dolů, klouzala, ale nakonec se ukázalo, že ústí do
obrovské jeskyně.
Jeskyně tak veliké, že by se do ní pravděpodobně vešla větší vesnice. Před skupinkou se rozprostřel prostor, který vypadal jako oáza uprostřed ničeho – obklopena tmavou skálou tu byla plocha porostlá travinami, nízkými keři a dokonce málo známými druhy květin. Našlo se tu i pár poměrně vysokých stromů; světlo jim poskytovala celkem veliká prasklina vysoko ve stropu jeskyně, kudy sem pronikaly přívětivé sluneční paprsky a dodávaly tomu všemu na kouzelnosti. A tou prasklinou sem prýštil potok, v několik metrů vysokém dvojitém vodopádu padal k zemi, protékal zatravněnou planinou a mizel kdesi v podzemí.
A tam vysoko, pod prasklinou a kus za vodopádem, se tyčil
obrovský strom s větvemi široce rozprostřenými a obrostlými tmavě rudým listím, na které dopadaly sluneční paprsky, takže to vypadalo, jako by strom z větví krvácel. Že by se jednalo o posvátný dub? Popravdě, celé tohle místo působilo posvátně a magicky. Problém byl ten, že strom rostl vysoko na skalní plošině, kam podle všeho nevedla žádná normální cesta a bylo třeba vymyslet, jak se tam dostat. Vypadalo to, že jediná možnost, jak se nahoru dostat, je vyšplhat po mokré, kluzké skále.
Zdálo se, že naši čtyři odvážlivci jsou jediné živé duše široko daleko, ale kdo ví...
Mimo herně:Házíte na všímavost, jinak je na vás, co vymyslíte.
Hodíte-li 2 nebo 3, ztratíte během šplhu oporu a pravděpodobně zažijete pár chvil hrůzy a uženete si nějaké ty modřiny a odřeniny, rozsah nechávám na vás. Jinak platí, že čím vyšší číslo, tím snáze a rychleji jste se nahoru dostali. Výsledky šplhání si v tomhle případě shrňte sami.
