QUEST: Řekni, kde ty kytky jsou - D

[Odolen Langebort]

Podtrženo sečteno, Odolena zajímaly budoucí osudy zájemců o zvláštní kytky stejné málo, jako kvítka zajímaly další osudy jich čtyřech. Nehovořili spolu dlouho a nedostali příležitost důkladněji se seznámit. Byli spíše chvilkovými obchodními partnery, než přáteli. Každému z nich šlo o něco jiného. Kvítkovi o převzetí kytky, Odolenvi o chvilku klidu. Slíbenou odměnu bral také Odolen v tu chvíli kajsi mimochodem. Odolen byl samozřejmě rád, že jej portál vyklopil v relativně přátelském prostředí. Nic jiného ho první chvíli nezajímalo, než jestli je v bezpečí. Své přítomnosti v lázních hodlal Odolen jak se patří využít. A proč by taky ne, poté co jim byla naznačena přístupnost všech služeb až do dalšího dne. Po ošetření ramene by se Odolenovi jistě ulevilo. Koupelí a večeří by určitě nepohrdl. Když už došly myšlenky na večeři, Odolen by nebyl proti tomu zapít zdar jejich výpravy za zázračnou květinou. Opět by byl ochotný koupit všem ostatním pár džbánků něčeho k pití. Ano, pro všechny. Ani tentokrát by na mladého Toma nezapomněl. Zdravý způsobilé kcestování by pak Odolena déle jak do zítřejšího rána stejně nezdrželo. Stačilo se vyptat kde je a kudy se dostane do Oxenfurtu. Směrem k ostatním měl až do konce tu nejlepší vůli. Na výpravě ho nakonec žádný z nich nezklamal. Přesto se od nich na cestu chtěl oddělit, s plánem dorazit na nějaké dobře známé opuštěné místo. Na onom místě by zakopal odměnu získanou za účast na výpravě. Vlastních peněz měl nyní dost. Na ty aktuálně vydělané se nemusel nijak spoléhat. Jeden nikdy neví, co se může stát a kdy se může povědomí o měšci plném peněz hodit. Z místa kde svou odměnu ve zlatě ukryl, se Odolen vypravil nejkratší cestou do Oxenfurtu.

[Shaelin]

Sice se ocitli bohové ví kde, ale alespoň na ně hned nevyskočili lapkové. Shae se obezřetně rozhlédla kolem, zkontrolovala všechny členy výpravy a Rose s kytkou a znovu se podívala kolem místa, kde se ocitli. Nějak nevěřila tomu bezpečí, které kolem nich panovalo. A pak si všimla Kvítečka a i ona konečně pocítila ten dobrý pocit. „Ahoj,“ pozdravila ho tiše a pousmála se. Když to pak vypadalo, že odejde aniž by jim zaplatil, přistál jí v rukou měšec s takovým obnosem, že z toho málem vylezly její oči z důlků. Kde to krucinál vzal?
Než se ale rozkoukala z toho menšího šoku z výplaty, už byl Kvítko na odchodu. Zcela instinktivně vyrazila vpřed a ještě než stihl zmizet, objala ho. Vážně ho pevně objala. Byla vážně opravdu strašně ráda, že ho vidí a že tam dole neumřela. „Ráda tě vidím,“ řekla mu ještě, než ho propustila ze svých spárů a dovolila mu opustit lázně.
Nezůstávala dlouho, vlastně si jen omyla obličej a paže, nechala si od někoho zkušenějšího obvázat záda, sešila si košili a připravila se k odchodu.
„Byli jste fajn parta, hodně štěstí. A prcku? Dávej na sebe pozor,“ poplácala Tomíka po hlavě, na zbytek se usmála a konečně už vyrazila pryč. Když vylezla ven, došlo jí, že tohle asi nebude Oxenfurt. „Počkat...“ zarazila se a rozhlédla se kolem. Tak že by nakonec dorazila na místo, kam plánovala jít už celé týdny? Navíc její koník stál na travnatém kousku před lázněmi, Kvítek musel jistě zařídit jeho přepravu sem.
Ujistila se, že má po ruce všechny své zbraně a vydrápala se na koňský hřbet. S hlubokým nádechem ho pak pobídla patami a vydala se vstříc zcela nové kapitole svého života. Kapitole, která nejspíše začne prolitím krve nejednoho člověka.