Quest: V naší ruině straší - D

[Drema]

Najít příležitost, jak svým průvodcům zmizet z očí, se Dremě nedařilo. Byla by to měla lehčí, kdyby se další podivní věci začaly dít později, třeba až by se všichni uložili ke spánku. Jenže podivné úkazy se vrátily ihned po opouštění hlavní síně, v níž zůstala jejich hostitelka. Inna se záhadných úkazů polekala rychle stejně jako snadno. Stačilo na ně jen pomyslet a možná trochu poblikávající světlo... Pravda, had kroutící se v ruce místo svícnu byl již daleko podivnější i nebezpečnější, ale soudě dle její zděšených až panických reakcí by ji na útěk s křikem obrátilo hlasitější zadupání za zády. Drema s Angusem osaměli. Netratili hlavu jednoduše proto, že hadí svícen se nedostal do jejich rukou. Drema Innu také z části chápala, i když za daných okolností byla ráda za její rychlé zmizení.

„Ano, viděla. Další taková divná věc, které je těžké uvěřit. Skoro jako přelud, nebo třeba magie, “ potvrdila konstatováním stejný názor si nutně mzsel udělat takéi Argus. Magie, přelud, obojí pro ni byly znaky záhady a toto byla hodně zamotaná záhada. Shýbla se do prostoru před sebou, snažila se poslepu rukama nahmatat Innou upuštěný svícen. Chtěla si ho sama pořádně prohlédnout. Chtěla vědět, jestli zůstal proměněný v hada. Kdyby ano, měla by v ruce dokonce první hmatatelný důkaz přítomnosti všech tě+ch divných úkazů. Mezi hledáním svícnu se krátce zamyslela nad tím, jak se v nově vzniklé situaci zařídí. Pátrání na místě činu, v koupelně a spádných pokojích považovala za osobní záležitost. Kdyby ji při jejím malém pátrání, někdo včetně Anguse sledoval, možná by se jí vysmál tak okatě, jako rudovlasá žena. Inna se zbytkem služebnictva byli nyní naštěstí pryč, přesně jak Drema potřebovala. Ne neměla by k němu být krajně nezdvořilá těsně po chvilce jejich herního souznění v hlavní síni usedlosti. Možná to ani nebyl tak špatný nápad držet se pohromadě alespoň ve dvou. Ostatně mohli dělat prakticky cokoliv, jelikož zatím vše co dělali, mělo totožný výsledek. Trochu zábavy a jinak nic logického, co by je posunulo o víc, než půl kroku výsledku k vysvětlení záhadných jevů. Záhady byly záhadami dokud na jejich ozvuky chyběly odpovědi.

Angus jistě měl o činnostech vedoucím k vypořádáním se záhadnými jevy vlastní osobitý názor. Uchopiv loutnu se loutny začal hrát další ze svých písní, o to lepší, oč méně byly připravené. Dremě se líbila každá z těch písní. Byly úplně jiné, než Drema slyšela od bardů v Temerii. Málokterý z nich byl dobrý improvizátor. Většina z nich se spojila s nemravnými historkami a zveršovanými klepy, což jim k získání širšího okruhu posluchačů úplně stačilo. V klidu čekala, až Argus dohraje.
„Jak to děláš, že každá situace, vměstnaná do pár tvých veršíků, dokáže pobavit?“ Zašilhala Drema do tmy, do míst, kde tušila stát Anguse. Moc toho neviděla, natož rysy Angusova obličeje. I kdyby v té tmě dokázala z houslí něco vyloudit, mělo by to dvojnásob úroveň kočky přidržené za ocas. Její housle zůstaly ukryté v praktickém cestovním obalu. Hrát se nepokoušela, raději už se chtěla rozhoupat k nějaké aktivitě, začít se svým drobným pátráním.
„Podíváme se ještě jednou do té koupelně, kde to všechno začalo? Zajímalo by mě, jak to tam teď vypadá a jestli se znova něco nestane,“ opustila vší nerozhodnost a nechala Angusovi nahlédnout do svých karet. Pokud by Angus souhlasil se společným postupem, koupelna by se stala výchozím bodem. Dál by se vidělo, které pokoje by byly volné k nahlédnutí.

[Zenn]

Angus a Drema

Že by bardova píseň na jejich trapiče zabrala, to se asi moc říct nedalo, protože tma tu vládla dál a místo toho chodbu zaplnilo skřípání pantů, jak se v jednom chaotickém orchestru začali otevírat a zavírat všechny dveře v okolí a to bez jediného poryvu větru. To ale všechno rázem ustalo, spolu s tím, jak se něco studeného dotklo Angusovi ruky. Z toho něčeho se vyklubala drobná bledá dlaň, patřící k útlé bledé paži a ta zase drobnému černovlasému asi tak osmiletému děvčátku, které k zrzavému mladíkovi zvedalo jiskřící pohled.
Její kůže byla tak bledá, že skrz prosvítaly žíly a v té tmě a bílých šatečkách vypadala jako duch. Když ale promluvila, z její přízračnosti toho už moc nezbylo. "Zazpívej ještě něco! Prosím! Prosím!" Dokonce se dala i to rozverného hopsání, během kterého Angusovy visela na paži a očima pátrala po něčem tam někde nahoře, kde měla být bardova hlava. "Vážně máš papouška? Vážně? Gábí rozsviť přece, já se na něj chci podívat!"
V jakési chvíli váhání, která po vznesení tohoto požadavku nastala, se okolím rozneslo zase to všudepřítomné protestování pisklavých hlásků. s trochou snahy se dalo rozlišit pár frází. Jako třeba: "To si dělá srandu", "Všechno zkazí" a "Holka pitomá"... A chvíli na to chodbu zase zaplnilo světlo svícnu...

Regí a Quit
Tentokrát dveře opravdu povolily, i když to chtělo ještě pár pokusů, kterým se záškodník na druhé straně vážně zuby i nehty vzpíral. Nicméně rozrážení dveří nebylo pro Reginalda příjemnou zkušeností, neb se po jejich náhlém povolení rozplácl na podlahu chodby jak široký, tak dlouhý. Velice nedůstojně. Což v tom komsi, kdo stál nad ním a přihlížel tomu vyvolalo krátké zabublání smíchu. Nicméně ten dotyčného rychle přešel, neb si uvědomil svou situaci.
Tady možná čekalo dvojici malé překvapení, protože to co měli před očima byl bezpochyby člověk a co víc, byl to kluk. Asi dvanáctiletý a právě teď se snažil tvářit hrozně statečně. Poskládal si paže na hrudi, přeměřil si je kritickým pohledem a pak. Se mu do očí nahrnuly slzy, přičemž ruku s vytrčeným ukazováčkem namířil ke Quit. "Ty! Všechno si zkazila!" Prohlásil vztekle a ještě si u toho dupnul, čemuž následovalo prudké zabouchnutí dveří, takže jestli ještě někdo stál mezi futry, dostal pravděpodobně pěknou pecku do čenichu. "Čarodějka pitomá," hudroval dál, přičemž se jim podlaha pod nohama začala tak divně vlnit, skoro jako by stály na vodě.

[Reginald]

Dveře povolily náhle a stejně náhle se Reginald rozplácl na podlahu chodby jako žába. Kdyby to bylo v jiné situaci, asi by se tomu zasmál společně se záškodníkem, ale teď mu do smíchu moc nebylo. Začal se sbírat na nohy a mnul si při tom naraženou bradu, přičemž byl jen rád, že při tom pádu nepřišel i o pár zubů, to by jeho úsměv už asi nebyl tak oslnivý a kolena podlamující jako dosud.
Když se spěšně vyškrábal na kolena, otočil se směrem k původci celého neštěstí a cirkusu, který v domě panoval. Jaké bylo jeho překvapení, když před sebou našel obyčejného výrostka, který neměl daleko k slzám. A k obviňování. „Tak hele, ty...“ popošel k němu, ale podlaha se mu začala zničehonic houpat pod nohama. Reginalda to opravdu překvapilo a bylo to vidět i na jeho vykuleném obličeji, nicméně stejně se pokusil na toho výtečníka dosáhnout, aby ho vytahal za uši. Takhle je strašit! „Co to tady předvádíte za divadýlko, co kdyby z toho ty dva staroušky kleplo?“ I když možná právě proto staroušky nikdo nestrašil, aby je nikdo neměl na svědomí, co on mohl vědět? Vyskytl se tu zcela omylem a navíc se v nadpřirozenu zrovna moc nevyznal. „A ta čarodějka není o nic pitomější než ty, tak se tu těmi osočeními moc neoháněj.“ To nebyl sice žádný kompliment stran Quitany, ale kdyby o ní řekl, že je vlastně spíš sečtělá a kultivovaná mladá dáma, smála by se tomu vtipu dost možná i ona sama.

[Quitana]

Quit se snaží zadržet smích mezi zuby, když se Reginald rozplácne na zemi, ale to by vážně nebylo vůbec taktní a vzhledem k situaci, kdy má před sebou... fakt ducha? Se jí smát ani příliš nechce. A když ji osočí a nařkne, že je pitomá, je v tu ránu mentálně opět mezi normálními tvory a hned mu to hodlá vrátit. Ale je předběhnuta. Reginaldem. Huh? Já myslela, že podle tebe pitomá jsem, projede ji jen hlavou, protože dráždit hada bosou nohou se nedělá. A obvzláště když vám takhle hezky pomůže a ještě se za vás přimlouvá. Co by to byla za nánu, kdyby šla proti svému pomocníkovi a zachránci. "Tak hele ty!" napodobí tón toho... ducha nebo co to je. "Osočovat umí každý. Taky bych mohla říct, že... jsi průsvitný tak, že je ti vidět skrz žebra! No, taky ti to určitě nebude příjemné co? A víš ty co, raději mi řekni, kdo je to ten Gabriel a proč děsíte pocestné jako jsme my?" Její tón vůbec nezní nějak mile. Je naštvaná a to právem. Nejen, že byla osočena - na což je zvyklá, ale víte co - ale ještě ke všemu nic neví a to ji vytáčí ze všeho nejvíc. Informace jsou základ. A že se jí vlní země pod nohama? Jako by to vůbec nevnímala. A pokud ano, nedá to na sobě znát. To ona by tu měla být ta naštvaná, ne to divné cosi, co si tu hraje na všemocného.

[Zenn]

Quit a Regie

To dvojité "Tak hele ty!" bylo vážně k popukání. Jako by se na tom domluvili. "Já mám na pitomost věk!" Oznámil Reginaldovi zatímco pyšně zvedl nos i bradu. Nicméně po proslovu té zrzky je zase sklonil, jak se zmateně začal rozhlížet po vlastním těle. "Co to plácáš? Já průsvitnej vůbec nejsem," nechápal. "Nejseš náhodou i opilá? Nevypila si dědovi jeho sváteční brandy? To by tě pak neměl moc rád," neubíral z posměchu ve svém hlase ani o miligram a pak rozvláčně pokrčil rameny. "Gába je můj brácha. Jak s tou informací naložíš, co?"
Někdy tou dobou ale náhle zbledl, zapotácel se a kecl sebou na zadek. I podlaha přestala dělat ty prapodivný věci a klučina si utřel pot z čela. Zdálo se, že to dělal asi on, pravděpodobně nevědomky a úplně se při tom vyšťavil. "Strašíme vás, protože nás to baví. A staříkům bychom nikdy neublížili," mumlal malátně. Očividně se mu pletl jazyk a jeho hlas postupně tichl, což vygradovalo tím, že mu hlava bezvládně padla na rameno.

[Reginald]

Už tak byla celá ta situace okolo strašení divná, teď však byla ještě podivnější. Ten šprček, co si z nich tropil žerty zcela nadpozemským způsobem, si vůbec neuvědomoval, že není tak docela hmotný, a kdoví, jestli byl ještě vůbec.. živý? Už už se ho chtěl zeptat, jak se sem se sourozencem, nebo snad sourozenci, vlastně dostal, ale k tomu nedošlo, protože chlapec se zničehonic posadil na zem, upocený, jako by tou podlahou hýbal vlastníma rukama, načež zamumlal pár posledních slov a hlava mu padla na rameno. Bezvládně. Reginald hodil rychlým pohledem po Quit, než udělal pár kroků k bezvládnému chlapci a pokusil se zjistit, jestli vůbec žije. Tedy pokud se mu povedlo vůbec na chlapce sáhnout, nedostal při tom nějakou magickou ránu nebo se mu pod rukama zcela nerozplynul, sám neměl potuchy, co je klučina vlastně za stvoření. „Nějaké nápady, o co by mohlo jít?“ zeptal se Quit, protože on sám tomuhle ani zbla nerozuměl. „Možná bychom měli zapátrat i po těch ostatních, než takhle dopadnou úplně všichni, pokud se nedají profackovat k vědomí.“ Radši ani nahlas nevyslovil myšlenku, že by ten chlapec mohl být ve skutečnosti mrtvý, protože ho to nejen děsilo, ale zároveň mu to bylo líto. Takže doufal, že Quitana celou tuhle jeho myšlenku vyvrátí.

[Quitana]

"Jo, je to vidět", zahlaholí ohledně té pitomosti směrem k duchovi pod vousky, ale i kdyby to slyšel, tak to nemění nic na faktu, že je to pravda. A navíc, na pitomost jeden nemusí mít věk, takže to stejně celé ztrácí smysl, že. Bože, za co, mlátí se imaginárně rukou o čelo, ale navenek to vypadá, že to s ní vůbec nehnulo. Takhle kamenný výraz snad neměla ještě nikdy. "Jestli mi staříci nic nedali do pití nebo polévky, jsem nejstřízlivější, jak jen můžu být," odfrkne si. To děcko je fakt opruz. I když je to jen duch. A ne, vůbec jí to neděsí jako Reginalda. Je to čarodějka. Viděla na akademii i horší věci. Třeba iluzorně vyhřezlá střeva. "A vůbec, jsou mi ukradení. Přišla jsem sem jen uschnout a vyspat se. A ty mi můj spánek kazíš!" zlostně se zamračí.
"Asi to bude stejný trdlo jako ty. A ne o moc starší, co?" pokračuje tím svým tónem, nehledě na to, že se ten duch možná za chvíli ze všeho počůrá. Takové hýbání Mocí musí být i pro duchy vyčerpávající, což je vidět později. "Joo, to kdybyste strašili někde ve městě, ale proč sakra tady? Vždyť sem nemůže zavítat živá duše. Je to tady opuštěné a daleko od civili... zace." Skoro to ani nedořekne, když se ten duch fakt složí k zemi. "Hm?" Konečně pevná půda pod nohama. Skoro. "Heh, netuším? Asi nějaká duchařská epilepsie? Reginalde, proboha... nevšiml sis, že ta děcka už to mají za sebou docela dlouho?" Ne, tady se nic vyvracet nebude. Realita je holt docela krutá. Promne si obličej. Je unavená, zvlášť takhle brzo po jídle. Chce si lehnout. Ne tady řešit dětský duchařský drama. "Kdyby neblbli, nic by se jim nestalo. Můžou si za to sami. Kdyby tolik nemanipulovali s Mocí, neváleli by se teď po zemi. Nemyslím si, že by jim to ublížilo. Podle mě si jen zkracují svůj pobyt na zemi - jako duchové, když takhle zbytečně plýtvají."

[Angus Willtommen]

Nedalo se říct, že by Anguse všudypřítomné vrzání dveří zrovna uklidňovalo. Ale nedal se a rozhodl se svou píseň dotáhnout do konce. Jestli to zabralo, se zatím říct neda- "Ah!" vyskočil Angus, minimálně tedy obrazně, ve skutečnosti s sebou celkem obyčejně trhnul, neboť studený dotek nečekal. Otočil se za tím dotekem, aby spatřil cosi bledého a malého, nejspíš nějaké děvče, ale těžko řít v takové tmě. Nicméně chování i tenký hlásek tomu nasvědčovaly. To děsivé děvče žadonilo, aby zazpíval ještě něco. Angus pokl. "Em, no, jistě, rád něco zazpívám, co bys ráda?" zeptal se a snažil se, aby se mu u toho nijak neklepal hlas. Zdálo se, že těch malých divoženek a divomužíků kolem bylo víc, mnohem víc. A dívenka se dožadovala světla.. inu, to přeci nemohlo ničemu uškodit. Ani on, ani Drema o tápání ve tmě určitě moc nestáli. A tak když se svícen zase rozsvítil, Angus se začal rozhlížet, co se kolem nich změnilo a jestli uvidí tu kopu dětí, jejichž povídání slyšeli. A papoušek zděšeně zvolal "Ki-ki-morá!", neboť to na něj bylo nějak moc rychlých změn. Den, noc, den a pak zase noc a den.

[Drema]

Drema byla sehnutá skoro až k zemi. Jednou rukou šátrala všude, kam dosáhla, aby nahmatala na zem upuštěný svícen. Náhle se však zarazila. Napřímila a zamrkala, ve snaze ujistit se, zda ji v té temné neošálil zrak, když vidí siluetu zcela postavy. Pakliže předchozí události byly zcela nepředvídatelné, co potom lze dodat k náhlému objevení dívenky připomínající nejvíce ze všeho ducha. Jakkoliv se ta silueta dotkla Anguse a ne Dremy. Každé překvapení je ale k něčemu dobré. Třeba tohle objevení přízračné dívenky a spol mnohé vysvětlilo. Tam kde jsou duchové, se může stát úplně cokoliv, což bylo to nejpodstatnější vysvětlení. Dokonce to mělo svoji zábavnou stránku. Drema z toho nebyla moc moudrá, ale to co před tím nevěděla, se jí začalo rovnat v hlavě.
„Takže to ty jsi zhasila ten svícen?“ povytáhla Drema tázavě obočí, jak se pokoušela vyrovnat s realitou, v níž hráli hlavní loli duchové. Drema by bývala pokračovala. Její upřímně proříznutá ústa se chystala vyslovit další poznámku. Něco o tom, jak špatně se hraje v sídlech, kde se dějí podobné vylomeniny. Jenomže Argus byl se svým svolením zahrát rychlejší. Nestihla mu dát žádné nenápadné znamené. Bylo by hloupé, aby si jejich slova navzájem odporovala.Duchové a děti by si stejně z jejích poznámek nevzaly ponaučení. Ani by se Nezlobila, kdyby spolu s ním měla absolvovat další hudební číslo. Zkusila tedy s přízračnou dívkou dívenkou a spol jednat po dobrém, připojit se ke splnění jejího přání. Narovnala na podlaze chodby znovu planoucí svíce. Za lepší viditelnosti pak mohla sáhnout do obalu pro své housle. Kývnula na Abuse, že je připravená ještě jednou ho doprovodit. Potom by snad i s duchy mohla být lepší řeč. Začít zas hned ony vylomeniny, Dremin jazyk by duchy šttřil ještě méně, než měla původně v plánu.

[Zenn]

Regie a Quit
Chlapec už na žádný z čarodějčiných dotazů neodpověděl a celkově byl prostě mimo, jak se sluší a patří. Místo toho jeho se ale ozval jiný hlas, dost podobný tomu, když si člověk dýchne helia. "On neni žádnej pitomej duch," řekl a chvíli na to z kapsy klukova kabátu vylezl jakýsi pidimužíček, který se po jeho rukávu vysápal až k hlavě. "Ale s tou Mocí to přehání, to jo," odkýval už přívětivěji a z vlastní pidikapsičky vytáhl pidilahvičku, kterou klukovi otevřel přímo od nosem. Štiplavý smrad který se z ní linul by probral i mrtvého, takže za chviličku ten výrostek otevřel oči a začal hned znechuceně protestovat, aby trpaslík tu věc zase urychleně schoval. To asi ocenili i další dva přítomní.
Kluk si jen promnul oči, zaskuhral, že ho bolí hlava a pomalu se postavil zase na nohy. "Myslím, že pro dnešek stačilo," zamumlal, což mu trpajzlík vážně odkýval. Přesto klučina vrhl ještě jeden nevraživý pohled na čarodějku a teprve potom se pomalu rozklopýtal chodbou, opírajíc se o stěnu.

Angus a Drema
Na světle děvče už nevypadalo děsivě ani přízračně. Jen nezdravě bledě. Přesto jí v očích zářilo nadšení, když se ti dva uvolili k dalšímu představení a zatímco ti dva hráli, začali tak pokradmu z okolních rohů vykukovat malé postavičky, které se pak přidaly k děvčátku s tleskáním do rytmu.
"Kdepak, já kouzlit neumím. To bráškové," usmívala se a očima se hodně často vracela ke zlatému peří mluvícího papouška. Očividně se jí moc líbil. Po chvilce tohohle veselého poskakování z jednoho zrcadla poblíž najednou vyskočil kluk, který byl mimochodem úplně identický jako ten u Regieho a Quit. "Nepřeháněj to, udělá se ti špatně," místo čehokoliv jiného se jal spílat starostlivě své sestře.
"Jo spustí se ti červená," dodalo jeho znavené dvojče, které právě dorazilo, pravděpodobně v doprovodu svých dvou obětí...