QUEST: Hromada zlatých - D

[Visia Englert]

Jakmile dorazily všechny dívky - a že to byla komická skupina - vyrazili na cestu. Vis jela pochopitelně na svém hřebci, ta druhá si kdovíproč objednala kočár a zbytek šel po svých. Celou dobu si dívka prohlížela svou společnost a až teď jí došlo, že jí chybí peníze. Naštvaně se rozhlédla kolem sebe, ale momentálně byla na cestě jen děvčata. Tu malou nepodezírala, ač by to bylo příhodné, ale přece jen, ta se spíš jen proplétala křovím. Elfka byla celou dobu středem jejího zájmu, protože uvažovala, jak ji má oslovit, takže neměla chvíli, kdy by to mohla udělat.
Nabízely se tedy další možnosti. Zbytek mincí, kterých ostatně nebylo moc ztratila, ukradl je někdo cizí, když stály před Novigradem, nebo za to mohla ta fiflena. Bylo by nepravděpodobné, ale nepřekvapilo by ji to. Vrhla po ní zlostný, až zvířecí pohled a sledovala mince, které rozhazovala na cestu. Ironií by bylo, kdyby to vskutku byly ty její. Stejně by si je ale nevzala... Za prvé má svou hrdost a za druhé seděla na koni.
Nejdříve se otočila na na dívku a pousmála se. "Já se jmenuji Visia, těší mě, Myraillo." Odpověděla na její poměry až moc přátelsky a znovu lupla pohled na fiflenu - což si určila za její pracovní jméno.
"Přijdeš mi docela neslušná, když se chceš hrabat do cizích věcí a ještě nás uplácet." Zasyčela a probodávala jí očima.

[Irviel]

Černovlasá elfka nereagovala na bryčku, za to projevila zájem o oříšky od Myri. "Irviel," odpověděla stručně, když došlo na představování. Zdvořilostní fráze zatím moc neovládala, a tak se radši jen pousmála a dál šlapala za jejich společným cílem. Někdy v úseku mezi Novigradem a přibližně půlí cesty do další vesnice se Irviel a té rudovlasé dívce přihodila nepěkná věc - krádež mincí. Irviel to příliš mrzet nemuselo, vzhledem k tomu, že měla mincí opravdu pomálu - což byl také důvod, proč se chopila tohohle úkolu - ale samozřejmě na to nějak zareagovat musela. Zastavila se v půli cesty, aby si pozorněji prošacovala kapsy a s otevřenou pusou se rozhlédla po svých společnicích, přičemž vydala neurčité "he?". Skutečně, drobáky byly pryč. "A d'yaebl aép arse!" zaklela nahlas, a přestože jí nikdo z přítomných nejspíš nerozuměl, z tónu hlasu muselo být více než jasné, že zrovna přišla na něco nemilého. "Zloděj!" přidala v lidské řeči a nebylo úplně jasné, jestli někoho osočuje, nebo si snaží vzpomenout, jestli kolem ní někdo během cesty neprocházel příliš blízko. Její podezření padlo na Myri a Visiu - jenže Visia měla, jak se ukázalo, stejný problém, a Myrailla vypadala zase příliš přátlsky - jenže zdání mohlo klamat! Elfka neváhala posbírat si pár hozených mincí, nicméně v dalším úseku se raději držela od druidky dále.

[Arleight Primm]

A protože po cestě nebyly žádné markantnější překážky či úkoly, dostaly se do první vesnice celkem brzy. Zde bylo očividně veselo, protože se slavila nějaká svatba, nebo to byla nějaká osada kočovníků? Těžko říct, to byl spíše nezajímavý fakt, který mohl a nemusel být brán v potaz. Zde měl na ně údalně někdo čekat. Někdo, ale kdo? Kdyby měli na vybranou ze zdejší populace, pravděpodobně by si ani nevybraly, protože všichni vypadali pochybně, měli ale štěstí, protože se k nim přihlásil někdo sám a ten někdo byl právě již jmenovaný Bertram, vysoký mládenec mladšího věku s tmavší pletí a dlouhými vlasy, které pojímaly jedinou barvu a tou byla havranní čerň.
"Jů, vy máte tu obrchótku? Teda, vy tomu říkáte asi truhlice, nebo nějak tak. Já jsem Bertramónik, ale všichni mi číkají Bertram nebo Berty, budiž tak tedy i u vás jasný?" vykukl na ně zpoza jednoho vozu a udělal ukázkovou popklonu, protože před ním stály dámy a on si byl tohoto faktu samo sebou vědom.
"Ták co, už jste to otevřeli?" optal se jich a vzal si truhličku od malé druidky, aby se na ní trochu podíval. Začal jí zkoumat úplně ze všech stran, ale nic zajímavého nenašel, takže ji patrně neotevřeli.
"Hmm, to je jedno, já vás mám dovést do Oxenfurtu, protože veverky prej nejsou úplně příjemná záležitost," pověděl a při tom slově střihl pohledem po elfce a zářivě se na ní usmál, aby se neměla čeho bát. Přece jí rozumí ne? Přece to pro ní musí být strašně těžké a on s ní soucítil.
"Tak pojďte, mám tu pro vás vůz a vidím, že máte koně, tak nebude třeba si žádné půjčovat, to je fajn," poznamenal všímavě a pokynul jim, ať mu podají uzdu, aby mohl zapřáhnout ty zvířata do povozu. Sice netušil, jak jen tak nenápadně projedou lesem s těma šatama, ale bohužel neměl po ruce žádnou sestru nebo sestřenici, kterou by dokopak k tomu milostpaní převléci.
" Zatímco to tady budu připravovat, můžete se kouknout kolem, je to tu celkem sranda," pobídl dívky a poukázal tak na ohniště s horlivě se hádajícími lidmi okolo. Jak se zdálo, pravděpodobně byl poblíž nějaký bard, protože byla všude kolem řeč jen o nějakém příběhu o statečných duších ve válce a o Falce, velké prakrálovně elfů. Asi si to někteří trochu zkomolily, ale dívky mohlo spíše zajímat, od koho že takové povídačky mají. Mohou se po bardovi porozhlédnout, než se vydají na cestu, nebo si vybrat jinou zábavu z všemožných variací od stánku s uměním až po akrobatské kousky na okraji tábora.

Mimo herně:
Příští příspěvek v Pátek večer. Budu psát zase až takhle pozdě, abyste měli čas celý den odpovědět. Jinak všimnutí je v cajku, Elvírko.

[Elvira de Vrie(s)]

Na to, abych se dohadovala s nějakými žebračkami, jsem měla nosánek až příliš vysoko. S trochou péče bych je sice za lidské bytosti považovat mohla… ale prostě ne. Nestály mi ani za jediné slovo. A hrabat se v cizích věcech? Cožpak nejsem důležitější než všichni lidi široko daleko? Každý chudák je nahraditelný, ale já ne. V podstatě by se dalo říct, že ta truhlička je tedy moje. Jako takhle… asi v ní nebylo nic důležitého, ale nějaký svitek s kouzly by se hodil… i když zrovna v tomto případě se kodrcám kdoví kam pro nic, za nic.

Ve vesnici jsem opatrně slezla z vozu a zaplatila jsem. Sukni jsem si držela co možná nejvýše. Mé střevíčky se mi zabořily do jakéhosi bordelu. Náladu jsem měla na bodu mrazu. Krčila jsem nos. Kdybych to věděla, tak se nevyfiknu.
Když se přede mnou zjevilo to individuum a promluvilo, nejraději bych mu dala facku, protože co to chlapisko na lekcích obecné mluvy asi dělalo? Vlastně mne ani nenapadlo, že ten muž přede mnou žádné lekce nikdy neměl…
„Tak na to zapomeň. Má Rose je vzácná klisna s dlouhým rodokmenem, “ řekla jsem důrazně a byla jsem připravena na nebožáka seslat nějaké hnusné kouzlo, pokud by se mé klisny dotknul. Rose si na tažného koně hrát nebude. Tečka. „Vlastně… nějaký valach by se mi na tahání věcí celkem hodil,“ pronesla jsem o trošku smířlivěji. „Máte nějakého na prodej?“ Nejeneže bych na svých budoucích cestách šetřila Rose (až se naučím jezdit, ehm), ale ještě bych mohla někoho zachránit. Prostě super.

[Myrailla]

Mimo herně:
Pivo dneska, posty zítra!
Prosím o přeskočení

[Visia Englert]

Když na ně ten chlapec vyběhl, Vis, kdyby neseděla na koni, snad leknutím nadskočí. Byl dost podivnej, jen co je pravda, hned na ně spustil salvu slov a dívka jen zaraženě poslouchala, co říká, přičemž sledovala, jak se dobývá do truhličky.
"Můj kůň ve vleku taky nepojede." Rozhodla rázně. Měla své důvody, proč ho nezapřahovat, přestože byly zcela jiné od naší fiflenky. Pevněji stiskla otěže a podezřívavým pohledem si změřila mladíka, jehož jméno vypustila stejně rychle, jako ho řekl. Nedivila by se, kdyby se někdo pokusil jejího ryzáka vyměnit za jiného, jen co by zahmouřila oči. A běda, jak by se o to někdo pokusil.
Bohužel pro ní, i kdyby si toho všimla - a jakože určitě všimla, páč není blbá a pozná svého koně - už by ho stejně asi nikdy nenašla.
"Já bych radši pokračovala v našem úkolu, než tu ztrácela čas," pronesla ke svým kolegyním. Tohle místo se jí vůbec nelíbilo a navíc by radši měla svou práci z krku a odměnu v kapse.

[Irviel]

Elfka docela ignorovala dohady o obsahu truhličky - jediná lákavá věc v téhle záležitosti pro ni bylo cinkání mincí. Když dorazili do vesnice a setkali se s mladíkem, který se představil jako Bertram, Irviel se pokusila potlačit záblesk zájmu, který v ní vyvolalo slovo "Veverky". Mládenci přikývla, že bere tuto skutečnost na vědomí. "Jak ty obrana před Scoia´tael?" zeptala se ještě s mírným podezřením. Něco na celé téhle výpravě začínalo smrdět, když se vezme v potaz fakt, že byl úkol svěřen tolika osobám a zároveň se nejspíš nikdo nezdál příliš...kompetentní. Vlastně, Irvi, jak se zdálo, tu snad jako jediná nosila zbraň.

Elfka nechala Bertrama, aby se handrkoval s výše postavenými dámami o koních a nikdo ji nemusel dvakrát pobízet, aby se mezitím nějak zabavila. Nerada nečinně setrvávala na jednom místě, a průpovídky o bardovi zněly dostatečně lákavě. Oddělila se tedy od skupinky a začlenila se mezi dav, kde se snažila pochytit možné nápovědy o tom, co se tady děje - pořád se však snažila držet tak nějak na dohled, aby jí dámy náhodou neutekly.

[Myrailla]

Myri se vezla na své usměvavé vlně a zatím se nepřihodilo nic, co by jí ten úsměv sebralo z obličeje. Cestou se docela příjemně najedla, o žádné peníze nepřišla (i když jí bylo okradených společnic trochu líto) a mezi sebou a Elvirou vztyčila hradbu nepropustné ignorace. Prostě prima den.
Náladu jí nedokázal zkazit ani ten černovlasý mladík, který se představil jako Bertram. Rozhodně ne svou zmínkou o veverkách, protože ty čtyřnohé považovala Myri za svačinu a s těmi dvounohými neměla žádný konflikt.
"Proč bychom měli Scoia´tael vůbec zajímat?" přihodila k Irvielině dotazu ještě svoji zvědavou otázku; z hlasu jí zazníval spíš upřímný zájem než obavy, protože veverky a druidi spolu většinou vycházeli poměrně slušně. Rozhodně se nezabíjeli na potkání. Nějaký kočár a koně pak Myra neřešila vůbec, protože ona hodlala jít za každou cenu pěšky. Z výšky z vozu se špatně hledá svačina, víme?
Ohledně pokračování v úkolu Myri souhlasila s Visiou, ale než se vyřešily věci ohledně koní, rozhodla se využít času a taky se kolem porozhlédnout - jen docela maličko, než bude všechno připraveno na další cestu. Přidružila se přitom k elfce, která z její společnosti nemusela mít nutně radost; na druhou stranu, Myri právě neoplývala taktem ani společenským vcítěním, takže jí to bylo celkem fuk.
"Tohle vypadá na docela veselou společnost," nadhodila jen tak mimochodem a s veselým úsměvem se rozhlížela kolem; nějaký bard a jeho historky ji upřímně zas tak zásadně nezajímaly, zato - "Žjůůů, koukej, akrobati!" zavýskla druidka nadšeně, protože obecně obdivovala lidi, jejichž motorické schopnosti převyšovaly ty její. A takových lidí bylo vlastně docela dost. Ehm.

[Arleight Primm]

Zatímco Irviel a Myri prozkomávaly zdejší okolí bez sebemenších problémů, chlapík měl problém s koňmi, protože ani jedna nehodlala toho svého propůjčit. Nadzvedl obočí a pokrčil rameny "To je v pohodě, když je nechcete dát do zápřahu, pořád budou dobrý na grilu," pokrčil muž rameny a koukl se kolem sebe, kde se mu prosvištěly dva muži. Každý se patně zajímal o jednu z čarodějek. Každý patrně toužil po tom ty holky zajmout. Bertram se na to koukal děsně překvapeně a truhličku, kterou doteď držel mu někdo vytrhl z ruky.
"Ale noták, kucí, přece se nějak domluvíme, ne?" optal se panikařící Berty, chlapi však nevypadali, jakože by je to zajímalo. Ale nakonec i Berty, zprvu tak věrohodný, lehounce pokýval hochům a zle se uchechtl.
"Tak jo, máme to, ještě tam jsou dvě, seberte je, " řekl Bertram a odplivl si na Elvírčiny šatičky, protože ho štvaly už od začátku. Pravděpodobně bylo na Myri a Irviel, jak tohle dopadne. Pokud budou odvlečeny všechny? No, aspoň to bude zajímavější!

Obtížnost situace: 10

Arleight Primm hodil/a 3d6 a součet kostek je 8:
3, 3, 2

Možnost řešení situace: Inteligence, Boj se zbraní (U Irviel beru lukostřelbu jako boj se zbraní..)

Mimo herně:
Příští post bych dala v úterý večer, pokud to nestihnete tak ve středu a pak až příští úterý. Pátek až pondělí budu v čudu.

[Elvira de Vrie(s)]

Možná to bylo trošku divné, ale v současné chvíli se mi chtělo smát. Strašně, strašně moc. Ti tři pobudové si zřejmě neuvědomovali, že já nejsem jen tak nějaká vyfintěná holčička. Nezajali nějakou bezvýznamnou šlechtičnu, nýbrž si dovolili vztáhnout ruku na člena rodu de Vrie. A smrt je to nejmenší, v co budou moci doufat. Jestli se dostanou do rukou Laurenta, tak jejich utrpení se nebude počítat na dny, ale na týdny.
Rozesmála jsem se. Dokonce i ten plivanec mi přišel směšný. Ihned, jak mne někam zavřou, tak si otevřu portál a zmizím k Zacovi. Nebo raději ne? Možná bych nemusela vyloženě žalovat… protože by mi bratr mohl vzít mé… nazývejme to malé kapesné. A možná by mne i proliskal. Ne možná, určitě by mne zfackoval. Vlastně mám podezření, že by to neskončilo jenom fackami. Nejenže jsem vzala úkol, který byl neuvěřitelným způsobem pod mou úroveň a snížila jsem vážnost rodu (což samo o sobě bylo trestuhodné), ale vyrazila jsem ven bez přijatelného doprovodu a ohrozila jsem tím svůj život.
Přes to jsem se smála dál. Bavila jsem se. Opravdu, velmi dobře jsem se bavila.
„To je od vás milé. Svážete mi ruce? Ještě nikdy jsem nebyla zajatcem. Chci si to užít,“ nadhodila jsem s úsměvem a sledovala jsem Rváčku, která snad neudělá svému jménu ostudu. A to, jestli se Zacovi svěřím… bude vlastně záležet na chování těch lapků. Ať tak nebo tak, já osobně jsem se neměla čeho bát.