QUEST: In vino veritas - D

[Reginald]

Takový malý, mimořádný postík...

Tribuna
Elaine + Ninette + jeden šarmantní rytíř :|

Ninette na tribuně dlouho nezůstala „sama“ a věnovala své neteři nefalšovaný vřelý úsměv. Elaine samozřejmě během chvíle přistála v ruce sklenka vynikajícího vína z rodinných vinic a také židle s polštářkem hned vedle hraběnčina křesla, aby se Elaine mohla pohodlně usadit. Že dvorní dámy nezačaly remcat, to jim hraběnka připsala jako bezvýznamné plus, než se k nim po Elainině otázce otočila. „Myslím, že jste mne nudily dost dlouho, zmizte.“ Utrousila k nim bez náznaku přívětivosti, i když jí na rtech hrál lehký úsměv. Společenský. Teprve až když si s rudnoucími obličejíky milé dámy daly odchod kamsi do útrob trhů, Ninette se otočila ke své neteři s pobaveným výrazem ve tváři. „Má drahá, tvůj strýc by je všechny do jednoho rozcupoval na kousky. Ještě štěstí, že už jsem dávno vdaná, protože z tohohle bych si vybírat nechtěla.“ Ušklíbla se a pohlédla na probíhající souboj zaklínače s hrabětem. „Tenhle ale vypadá docela zajímavě, doufám, že mu tvůj doprovod neupraví zevnějšek ještě víc, než už se to povedlo někomu před ním. Pozvala jsem ho na dnešní večeři.“ Ninette přišel docela sympatický a i proti zaklínači se statečně držel, jen ji trápilo, že z toho stejně nejspíš nic nebude. Byl to hrabě, svatbou s Beatrice by nezískal kromě dalších pozemků a zaběhlého vinařství nic, co by ho mohlo motivovat k tomu, aby si ji vzal i s tím problémem, který před okolím tak pečlivě tutlali. To sir Nicholas měl velkou motivaci, kromě té, že by získal půvabnou a chytrou ženu - toužil po šlechtickém titulu, který mu scházel k naprosté dokonalosti, a Ninette si byla jistá, že by ten drobný nedostatek jejich dcery přehlédl. No a pak tu byl Rupert... „Sir Aclassi, paní hraběnko.“ Ohlásil Albert příchod toho hříšníka, který musel být vyveden z kolbiště po svém zcela neférovém jednání. Ninette se zatvářila přísně, když před ně sir předstoupil a poklekl na jedno koleno, aby si pak ukradl hraběnčinu ruku a políbil ji. „Můj drahý Ruperte...“ povzdechla si Ninette a káravě se na muže před sebou zadívala. Ten povstal a přiložil si ruku, stále ještě v rukavici, na srdce. „Ninette, odpusť mi mé neurvalé chování.“ Zaprosil a pousmál se na hraběnku, která už několika gesty dala najevo sloužícím, že mají siru Aclassimu obstarat židli a sklenku s vínem. Drahý syn její nejdražší přítelkyně byl sice chorobně cholerický a občas výbušný, ale jinak to byl příjemný společník a vynikající šermíř. Tak trochu jí připomínal jejího muže v době, kdy si ho brala. „Nemáš se za co omlouvat, Ruperte, kdybys to neudělal ty, musela bych to udělat já a to by se k dámě mého věku a postavení nehodilo,“ odmávla celou aféru s Nicholasem, jehož účast na večerní hostině stále ještě zvažovala. „Mimochodem, má neteř Elaine,“ poukázala na světlovlásku vedle sebe a koutkem oka pohlédla na ty dva v aréně, než se pousmála jako kočka, co právě slízla smetanu. „Je u nás na návštěvě a jsem si jistá, že by ocenila, kdybys jí, než odjede, ukázal vaše cizokrajné sbírky.“ I když hraběnku lákala vyhlídka na to, že si Beatrice vezme Ruperta za muže, za současné situace od toho spíš opouštěla. Toho chlapce měla ráda, i Beatrice ho měla ráda, a snad právě proto by mu ani jedna nepřála, aby se musel vypořádávat s tím problémem, který by mu naservírovaly jako hotovou věc. A že si Ninette byla jistá, že kdyby chtěla, Rupert by si Beatrice vzal, aby ji ušetřil ostudy. „Elaine, Rupert umí půvabně hrát na loutnu, škoda, že ji nemá zrovna po ruce. Ale...“ naoko se zamyslela nad něčím, co ji napadlo už před drahnou chvílí. „Co kdybys přišel na dnešní večeři a oblažil nás svou hrou?“ Mazaná tetička, jen co je pravda. A sir Aclassi ochotně padl do nachystaných sítí. „Velice rád, Ninette, myslím, že mám ve svém repertoáru velmi příhodnou baladu pro podobné příležitosti.“

Trhy
Dorian + Rokytka + tři NPC bosorky

Trojice dvorních dam po tom nehezkém vyhazovu z hraběnčiny přízně za doprovodu pomlouvačných řečí vplula mezi stánky, kde už byly samý smích a špitání, zatímco zvědavě ohlížely ofírské šátky a sem tam sezobly něco z místních pochutin. Samozřejmě, že došly až k soutěžím s vínem, kde postával Dorian s Rokytkou, a protože Rokytka se chystala zřejmě soutěžit a Dorian byl pohledný mužský, dál už se nešlo. Ta se zrzavými vlasy navrch pozorovala Doriana s opravdovým zájmem. „A vy soutěžit nebudete? Třeba se mnou ve šlapání hroznů? Nebo byste radši závodil s vajíčkem na lžíci?“ Zabroukala zpěvně a nelenila, aby se svlékla jen do spodničky a korzetu, což druhé dvě trochu šokovalo a pobouřilo, nicméně skočila do kádě s hrozny a vyčkávala, jestli se k ní Dorian nebo ta malá přidají. „Sophie, zbláznila ses? Okamžitě se obleč!“ Sykla na ni tmavovláska a cpala jí do náruče šaty, které po ní zrzka hodila. To světlovláska se jen smála. „Jen ji nech, když je neporazí ona, zkusím to já.“ A takové prohlášení tmavovlasou šokovalo snad ještě víc. „Že se do toho pohrne ona, to ještě pochopím, ale ty?!“ No, očividně svou kamarádku nepoznávala.

[Damjan]

Damjan nepolevoval ve své snaze pokusit se zaklínači aspoň párkrát dostat k tělu, i když ta snaha byla zřejmě vždycky zmařena, což bylo silně demotivující. A Damjan by možná za jiných okolností prostě vybouchl, hodil by meč po protivníkovi a odešel se slovy, že se jde uklidnit lahví vína a partičkou gwintu, jenže to teď rozhodně udělat nemohl. A tak se pokoušel soustředit na souboj a snažil se úplně neznemožnit.
V jednu chvíli si dovolil kradmý pohled k tribuně, když k ní byl zrovna čelem, takže svého protivníka neztratil z očí, a když si povšiml jednoho z těch nabubřelých troubů, kterak se zřejmě snaží udělat co nejlepší dojem na lady Ninette, tlak mu stoupl do závratných výšin. Damjan se tím na okamžik nechal ovládnout, přesunul tu dávku vzteku do útoku a znovu se vrhl po zaklínači. Možná teď jednal poněkud výbušně, ale stejně to vypadalo jako celkem slušný šermířský výpad člověka, který ví, jak se ohánět mečem. Novopečený hrabě de Foix to opravdu věděl, ale když je vaším protivníkem zaklínač, můžete si s takovou znalostí praktickou i teoretickou jít maximálně tak hvízdat...

Mimo herně:

Damjan hodil/a 3d6 a součet kostek je 9:
2, 2, 5

[Silas]

Možná to nebyl fér souboj... spíše ani trochu, ale Silas se i tak docela bavil. Ne, že by mu vadilo pít víno, jíst, procházet se po zahrádkách a vinicích, polehávat a pronikat do... všemožných věcí na tomto panství Rozhodně by si dal vícero kol s dalšími soupeři.
Damjan mrkl za něj, směrem na tribuju a dal se znovu do útoku. Tentokrát trochu zuřivěji, přesto poměrně slušně. Rozdíl byl, že Silas měl meč jako povolání. A taky nebyl tak úplně člověk. Ale to bylo nakonec jedno. Prostě vyhrál. Odrazil Damjanův meč stranou a bouchl mečem do ramene, až pomalu přejel před hruď. Normálně by mu nejspíše sekl po krku, možná odťal hlavu, ale měl tupý meč, nemohl ho zabít a měl příkaz k něžkosti.

Vysekl... "vysekl" soupeři lehkou poklonu. No... sklopil škebli. "To docela ušlo." Pousmál se, ale potom co se stalo předchozímu soupeři si raději nechával helmu na hlavě. I tupý meč vám může rozpůlit škebli. Pak už zbývalo jen kouknout na tribunu, aby viděl to, co Damjan před chvílí. Nějaký hezounek se bavil s Elaine a její tetou. Což... v něm rozproudilo krev. Jednak pořád nevěděl, proč měl tohohle šetřit a druhak objevil svou skrytou žárlivost.


Mimo herně:

Silas hodil/a 5d6 a součet kostek je 22:
6, 5, 2, 4, 5

[Rokytka]

Hobitka vážně doufala, že když už z toho víno nebude, tak to použijou alespoň někde jinde, protože jinak by musela za takové plýtvání někoho zabít. A rozhodně by ve svém repertoáru známých jedů vybrala ten, který zabíjí pomalu o bolestivě... no, dobře. všichni víme, že by to neudělala, ale přinejmenším by si to alespoň představila.
Dorianovi miloučké úsměvy jí také začínaly lézt na nervy. Takovej svatoušek, až to možný nebylo. Čuchala nějakou zradu, ale nedovedla odhadnout jako, takže ji to řádně štvalo. "Tomu se říká všeobecný přehled," zamumlala alespoň protivně a nic jiného z jeho řečiček nekomentovala. Hrozny si sice do úst sázet začala, ale místo toho, aby je hromadila ve tvářích jako křeček, je prostě jedla. Byl čas na svačinku a jí k těmhle dětinským hrám nikdo nedonutí. Možná je hobitka a pletou si ji s dítětem, ale ona má svou hrdost. Na rozdíl od místních paniček.
Rokytce škublo obočí hned, jak se ozval první hlásek, ze kterého bylo hned jasné, oč jeho majitelce jde. Popravdě její reakce byla dost podobná, jako u té druhé ženštiny. Jen možná trochu intenzivnější. Znechuceně se otřásla, když se ozvala i třetí slečinka. Ženské absolutně bez úrovně. A přitom měly tak pěkné hadry, že musely být z nějaké té vyšší kasty.
"Melitelé, ty to vidíš," hlesla jen, zatímco poctila své okolí vzorovým facepalmem a radši se rozhodla předstírat, že u Doriana jen náhodou stojí a vůbec se s ním nezná. U těch dalších tří to ani předstírat nemusela, protože tomu tak jednoduše bylo.

[Elaine]

Elaine se usmívala, široce a srdečně. Měla tetu ráda, i její suché, nesmlouvavé poznámky. A v duchu si maličko oddechla. Jak se zdálo, Damjan se své tchýni celkem i zamlouval. Což bylo jen dobře. Alespoň to všechno ulehčí.
„Dokážu si to představit. V tom případě dobře, že tady drahý strýček není.“ Utrousila hravým tónem. A když teta zmínila Damjanovu pozvánku na večeři, ještě rozpustile dodala: „Co ho ovšem zachrání, aby si ho strýček nedal jako předkrm k večeři, pokud se dostaví? Možná zasedací pořádek?“ Při poznámce o Damjanově fazóně se maličko ušklíbla. Takže teta si také všimla. Nečekala by od ní nic menšího. „Poprosila jsem… sira Rufuse,“ to už se ušklíbla o mnoho víc, asi jako kdyby jí někdo tahal zub. Ach, to jméno… „ať je k němu ohleduplný… a myslím si, že je natolik dobrý šermíř, že dokáže ovládnout situaci, aby poskytl divákům hezké divadlo, a zároveň hraběte úplně neznemožnil.“ Prohlásila přesvědčeně, skoro hrdě a zadívala se na ty dva dole. V tomhle Silasovi naprosto věřila. Moc dobře si pamatovala tu ocelovou smršť, která se snesla na onu příšeru kdesi v Nilfgaardu. Zatímco tady vypadal jeho souboj s hrabětem-nehrabětem vyloženě rekreačně, i když se Damjan snažil. Hodně se snažil. Sice směrem k tribuně zezačátku vrhnul všelijaký pohled, ale nakonec musela i El uznat, že se rval docela statečně, i přes to, že ho výběr heroldů pro podobný boj spároval zrovna se zaklínačem. Při jejich prvních dvou setkáních si o něm nemyslela nic moc, víc věcí ji na něm spíše popuzovalo. Ale když ho pozorovala, jak potí krev, obrazně řečeno, při boji se Silasem, musela uznat, že to s ním nakonec nebude až zas tak špatné.
Ale pak je z pozorování turnaje vyrušil nečekaný návštěvník. Onen prchlivý rytíř z prvního zápasu. A čarodějka jen pobaveně sledovala výměnu mezi ním a svou tetou. Jak se zdálo, všechny ženy jejich rodu měly v oblibě atletické dareby, a bylo jedno, kolik jim bylo. Tedy ženám. I když…
Když teta umně stočila hovor na ni, Elaine se pousmála a nabídla mu ruku k políbení. Byl to jen pozdrav, to jednoho nezabije. Ani kdyby to viděl zaklínač někde dole na kolbišti. To by si se Silasem musela velmi vážně popovídat na téma etikety. Vychovaně zdravícím mužům se na potkání hlava, ani údy netrhají. Tečka. „Těší mě,“ poznamenala a myslela to celkem upřímně.
A pak musela skrýt uculení za skleničku s vínem. Ach ta teta. Zaklínač jí nepřišel dost dobrý, tak jí stačila během dvou vět domluvit dostaveníčko s někým jiným. Elaine se na ni nemohla za něco podobného ani zlobit, spíš jen smeknout nad podobným elegantním provedením. Možná už na světě byla nějaké čtyři desítky let, ale měla pocit, že by potřebovala ještě dalších čtyřicet, aby se vyrovnala tetině bravuře v diplomacii.
„Cizokrajné sbírky?“ prohlásila čarodějka se zájmem. „Zbraně nebo suvenýry z cest?“
A ať už na to byla odpověď jakákoliv, pak se obrátila s nevinným výrazem k tetě a řekla: „Ale tetičko… Můj doprovod by mi neodpustil, kdybych na podobnou prohlídku vyrazila bez něj.“ A podobně nevinný pohled velkých očí věnovala i… rytíři. „Vadilo by vám, kdyby se k nám připojil ještě někdo další?“ To by mělo rozehnat jakékoliv pochyby o tom, že by čarodějka mohla mít zájem a ona návštěva byla mohla být o něčem jiném než o vystavených exponátech.
I když byla pravda, že se nemohla ubránit ne zrovna nevinným myšlenkám. A byla to zcela jistě Silasova vina. Za dlouhou dobu jejich cesty si navykla ho škádlit dvojsmysly, bavilo ji vyčkávat na onen nepřítomný, trochu hladový pohled, kdy myslel, inu, na… sbírku motýlů. Ovšem z představy, která jí po těch slovech na okamžik vytanula kdesi v mysli, by neměl radost ani „Rufus“, a pravděpodobně ani Rupert. Pokud mohla soudit podle jejich stylu boje, díky chlapské ješitnosti by se spíš pobili mezi sebou, než aby se oba věnovali dámě. Ale ať už myslela na cokoliv, na jejím výraze se to neodrazilo, nanejvýš jemným ruměncem.
„V tom případě se budu těšit, až si vás budeme moci poslechnout,“ prohlásila uhlazeným tónem, a když tak ochotně s tetou souhlasil, hezky se na Aclassiho usmála. A pak se znovu zadívala dolů na kolbiště na ty dva šašky dole, jak si vedou.

[Dorian]

Dorian se potutelně usmíval, když Rokytka jen nevraživě odpověděla, že je to jen obecný rozhled, Dorian pokrčil rameny, nebylo to něco co by mu smetlo úsměv z tváře. A když začínala hrozny místo cpaní do pusy pojídat, Dorian se opět pobaveně zasmál a zkonstatoval. "Tak, jestli tohle není proti pravidlům, máme vítěze!" zasmál se jejímu švindlování, ještě, než došly tři štěbetající slečinky, které dříve viděl u hraběnky. Že by její komorné? Ale to byla milá návštěva, na zrzavou dvorní dámu se culil podobně jako ona na nej, jenže vzhledem k tomu, že to byl jeho obvyklý obličej, stejně se koukal i na ostatní děvčata, které přišla soutěžit.
"Ale dámy, měl jsem v plánu soutěžit v ringu, ale nějak jsem se sekl tady, to víte, příjemná atmosféra, příjemná společnost," zazubil se opět na ostatní. Kdyby někdo měl jeho úsměv k něčemu přirovnávat, určitě by řekl, že se usmívá jako měsíček na hnoji a to Dorianovi vlastně bylo vlastní. Proč rozšiřovat zlé mračení, když už tak potřeboval svět trochu povzbudit.
"No, kdybych šel s vámi šlapat slečno," odkašlal si krapítek a koukl se na své oblečení, které bylo zkrátka připravené na to, aby ho mohla hraběnka obdivovat a pokrčil rameny "Tak mi musíte sehnat něco fešného, v čem se před hraběnkou blýsknu, když už si tohle zašpiním. Nebo alespoň nějaké kalhoty, nemám problém soutěžit polonahý," podíval se na dámy s jasným blýskavým úsměvem a dodal "Jistě si dokážete představit, že špindíru vidět nechce," pokrčil Dorian rameny a prohrábl si vlasy, než mrkl na Rokytku, které se nějak nelíbilo, co se tu vyrojilo.
"A ty se nemruč, jsi skoro jak zatrpklá bábina," poznamenal Dorian k Rokytce, protože mu prostě přišlo, že se na tuhle slavnost vyzbrojila až příliš nevraživou náladou.

[Reginald]

Tribuna
Elaine + Ninette + jeden šarmantní rytíř :|

Ninette se nepatrně ušklíbla a pak odmávla všechny nadhozené starosti s drahým manželem rukou. „Má drahá, samozřejmě, že já. Kdo jiný,“ mrkla na neteřinku sebevědomě, ale ona opravdu dokázala se svým mužem divy, i když to někdy vypadalo, že celé sídlo lehne popelem, když se Andreas rozčílil. A i Elaine se očividně o blaho hraběte de Foix strachovala. „Siru Rufusovi za to pak poděkujeme, pokud to dodrží. A bylo by od něj hezké, kdyby toho chlapce neznemožnil...“ odtušila s jemnou hrozbou v hlase. Takové sprosté vychloubání totiž Ninette nenáviděla ze všeho nejvíc - stačilo se podívat na sira Nicholase, to byl hotový idiot.
Souboj probíhal spíš ve prospěch zaklínače, čemuž se Ninette nedivila, naopak obdivovala, že to hrabě nevzdával. Zbabělce by v rodině nechtěla, takový genofond se jí do krámu nehodil. A jiný, mnohem lepší genofond, je pak poctil svou návštěvou. Ninette nespokojeně tiskla rty, když Elaine jejímu jemnému splétání sítí zasazovala drobné trhlinky ve struktuře. „Obojí, vzácná slečno.“ Odvětil Rupert na světlovlásčin dotaz a věnoval čarodějce vřelý úsměv, který pak tak trochu zmrzl na jeho rtech, když zmínila doprovod. To tetička na sobě nedala znát, že by jí to nějak zasáhlo. „Tvůj doprovod jednoho dne odjede a já doufám, že ty se zdržíš déle. Pak se ti bude hodit trocha rozptýlení a společnost na úrovni.“ Oznámila Elaine s úsměvem a druhý úsměv věnovala siru Rupertovi, který jí ho opětoval. Kdepak, Ninette nemínila toho hodného chlapce vystavovat společnosti zaklínače, co se až podezřele motal kolem sukní její neteře.
Večeře byla domluvena, sir Aclassi se dámám omluvil, protože taková večerní kratochvíle si žádala, aby se řádně upravil, a jakmile oběma způsobně políbil ručku a dopil své víno, zmizel někam mezi stany. Ninette se přidala k tleskajícímu davu, když herold oznamoval vítěze zápolení mezi Rufusem a hrabětem, načež sama vstala. „No,“ ušklíbla se, „viděla jsem dost. Čas odejít.“ Turnaj pokračoval samozřejmě dále, ale sama hraběnka se svým doprovodem mířila stejně jako sir Aclassi za nutnou přípravou. A svou neteřinku zahrnovala informacemi o tom, že v posledních týdnech je velmi módní barvou fialová a její odstíny, a že jí by rozhodně slušelo spíš něco světlejšího.

Turnajové stany
Damjan + Silas

Jakmile herold oznámil vítězství sira Rufuse, pokynul oběma upoceným a špinavým bojovníkům, aby následovali jednoho z chlapců, kteří pobíhali okolo. Ten oba zavedl do velkého stanu, kde stály dvě dřevěné kádě s vodou, ze které se kouřilo, a kde se pohybovala také čtveřice spoře oděných lazebnic. Některé v rukou držely zdobené tácy s mýdly, olejíčky a vonnými květinami, další v náruči nesly velké osušky a ručníky. Ninette zřejmě myslela na vše, i na pohodlí těch, které si hodlala po takovém zápase pustit do domu, a to jedině v případě, že nebudou smrdět potem i proti větru.
Chlapec počkal, než ze sebe oba muži sundají vypůjčenou zbroj, kterou hodlal dle inventáře navrátit do improvizované zbrojnice, a pak je tam zanechal napospas okatým kráskám s copy přes rameno. Jedna z nich měla tetování a tak trochu připomínala válečnici ze Skellige, další byla už od pohledu Zerrikánka. Třetí s černě podmalovanýma očima a množstvím šperků nemohla být odjinud než z dalekého Ofiru a čtvrtá byla zrzavá a pihatá až běda. Všechny do jedné byly oděné v bílou košilku po kolena a rozhodně neodvracely od pánů pohled, pokud je o to některý z nich nepožádal. Možná byly schopné udělat právě naprosto cokoliv, o co by je kdo požádal...

Trhy
Dorian + Rokytka + Bosorky

I když pro ně Rokytka neměla hezkého slova, dámy zajímal hlavně názor Doriana. Trhovec zodpovědný za soutěž s hrozny to po chvilce vzdal a nechal Rokytku, ať se nají, přičemž jí oznámil, že pokud má takový hlad, v sídle se určitě navečeří do sytosti, a protože byly přítomny šlechtičny, držel se spíš v ústraní. „Ale, ale, vy snad jdete na večeři k hraběcím milostem?“ Blýsklo se zrzce v očích a kousla se do rtu. „Něco fešného se dozajista najde, i tadyhle pro tu malou.“ Ujistila ho, jen aby ho nalákala do kádě. To ty dvě stojící opodál těkaly pohledem z jednoho na druhého. „Alespoň tam nebude taková nuda.“ Poznamenala ta tmavovlasá a mírně se ušklíbla. „Všichni se tam vždycky tváří tak vážně a Beatrice je strašný suchar. Pořád jen ty její knížky a astronomie a vzdělání...“ zabrblala a smírně se pousmála na Rokytku. Všichni chodili na večeře jen za Beatrice, tak proč by ony taky nemohly mít své vlastní hosty, no ne?

[Silas]

Ještě než jim bylo naznačeno kudy se mají odšupačit koukl smeřem k tribuně na Elaine. Tetička nevypadala, že by skákala radostí, ale... to ona nevypadala v Silasově přítomnosti asi nikdy mimo prvních pár dní, než jí došlo, jak často se kolem ní ochomýtá. A taky logicky... nikoho jiného tady neznal, tak se upínal na svou čarodějku a... mimo to si chtěl užít, dokud mohl. Tetička bude nejspíše slavit, až zmizí.. ale kdo ví... třeba pozná že není zas tak špatný společenský tvor... po... trošce výcviku od čarodějky.

Ale to je odváděli jinam. Docela se těšil až ze sebe shodí zbroj a protáhne se. Pokud si nějakou někdy pořídí, bude muset cvičit, aby si zvykl. Nebylo to nejhorší, ale nezvyk je nezvyk. Zaklínač měl upřímně chuť rozepnout všechny řemínky a nechat to ze sepe všechno spadat na zem, ale... do určité míry by se to asi dalo považovat za hulvátství, takže si dal záležet aby všechny kousky pečlivě sundal a odložil. Což byla otrava a s každým kousek doufal, že už bude poslední.
Pořád ale musel koutkem očka pokukovat po zdejších... exponátech. Ano, Silas byl občas prvotřídní hovado, co se týče označování věcí... stejně jako dívky v nevěstincích často označoval, jako spotřební zboží, toto byly exponáty. Sahat... možná i víc. Tím se zamyslel jestli si Ninette dala záležet s výběrem. Přeci jen zaklínače s čarodějkou neviděla nejraději a kdyby zaklínač zkusil neprobádaná údolí, mohlo by být špatně... pro něj. Nehnala by jej tetička, ale přímo Elaine. Samozřejmě si byl jist, že kdykoli s kýmkoli by se to dozvěděla, nejspíše by chudáka zaklínače hodila do jezera, nebo hůř. Navíc... tolik fyzických aktivit v tak krátkém časovém úseku nezažil snad nikdy, takže si nemohl stěžovat. I když to bylo jen protože neměl na tak dlouho v bordelu nikdy pořádně peníze. Mimo... posledních pár měsíců a na to byl zase v podstatě až moc velká držgrešle, aby peníze rozházel za měsíc v bordelu. Nemluvě o tom, že se snažil nemyslet na to, že brzo bude muset odjet a chce s čarodějkou strávit co nejvíc času... a něčím takovým by jí nejspíše ublížil. Mezilidské vztahy pro něj měly stále ještě díry a byl trochu zmatený.

Zaklínač neměl příliš potřebu se bavit s hrabětem, ale pokud ten bude cítit onu prazvláštní potřebu, jistě se i z jeho strany dostane na slova. Jinak byl rozhodnut vklouznout do vody, ošplouchnout se a vypadnout za čarodějkou. Ona... chuť na jiné ovoce by byla, ale potřeba ne. Na druhou stranu nechtěl svou vůli pokoušet příliš, i když mu bylo jasné že by mu to zavřelo dveře asi napořád a to rozhodně nechtěl. S olejíčkem úplně netušil co, tak si jen vyžádal jedno mýdličko, aby byl čistý a voňavý... Šlo tady se prezentovat lépe, než jen jako zaklínač co porcuje příšerky. Něco takového se do něj snažila namlátit čarodějka. Jak zaklínač si přál, aby byl zase večer.

[Damjan]

Vítězství sira Rufuse se dočkali brzy, ale zase ne tak brzy, aby se kvůli tomu Damjan musel cítit hloupě - statečně mu vzdoroval celkem slušnou chvíli a s mečem předváděl to nejlepší, co uměl, a že toho neuměl zase tak málo. Zaklínači se ovšem rovnat nemohl, což dobře věděl. A navzdory tomu, že měl vědmák navrch, ho zápas dokonce ke konci začínal bavit a býval by na kolbišti vydržel ještě nějakou chvíli.
Uznání se mu dostalo i od samotného zaklínače, což přijal s letmým úsměvem a děkovným pokývnutím hlavy. „Díky,“ zamumlal zadýchaně, „snaha byla. Ale k takovému mistru meče, jaký jste vy, mám zatím hodně daleko,“ pronesl, aniž by to nějak významněji ranilo jeho ego, a pokud mu Rufus hned neutekl, uznale mu stiskl ruku, aby bylo jasné, že mu nehodlá zkoušet useknout hlavu, jakmile k tomu dostane příležitost. I Damjan byl sice občas trošku cholerický, ale nebyl idiot a většinou se dokázal ovládat.

Zápas byl tedy u konce a je čekala zasloužená odměna v podobě koupele, kterou Damjan potřeboval jako sůl. Byl zaprášený a zpocený a k tomu vyvoněnému hraběti, kterým byl ještě před chvílí, měl teď docela daleko.
Než ovšem zašel do stanu, vrhl letmý pohled k tribuně - nepochyboval o tom, že lady Ninette bedlivě sledovala celé jeho zápolení se zaklínačem, a upřímně doufal, že ho teď nemá za prohrávající chudinku. Pak už ale vkročil do stanu, kde ho do nosu praštila směsice nejrůznějších vůní; olejíčky, květiny, mýdla... To ovšem nebylo to první, co upoutalo jeho pozornost. Od toho tu byly spoře oděné dámy, z nichž minimálně dvě vypadaly, že pochází z exotických krajin. Damjan si je letmo prohlédl, zhodnotil, protože byl zkrátka chlap a chlapi tohle dělají, ať jsou ženatí či nikoliv, a pak si maličko rozpačitě odkašlal. Byla tohle snad nějaká past?
On si každopádně dívek příliš nevšímal, i když za jiných okolností, kdyby nebyl ženatý a zamilovaný, by si možná všímal až příliš, a sundal ze sebe zbroj kousek po kousku. Tu pak odevzdal chlapci, který na ni čekal, a nakonec ze sebe bez většího ostychu shodil i to, co měl pod zbrojí. Damjan byl člověk, který příliš stydlivosti nepobral, a tak jednoduše přešel přes stan v rouše Adamově a zahučel do volné kádě.
Úlevně vydechl, dokonce na chvíli zavřel oči, aby si užil ten pocit, jak se mu teplo rozlívá rozbolavělým tělem, a nechal si do koupele přidat nějaký vonný olejíček. Jiné služby ale nepotřeboval a nevyžadoval, protože umýt se zvládal sám. Než se ale pustil do důkladného vydrbání své osoby, se zavřenýma očima na chvíli prostě jen relaxoval; bylo to příjemné, uklidňující a Damjanovi to neskutečně pomohlo utřídit si myšlenky. Ani on neměl potřebu se zaklínačem konverzovat, zčásti i proto, že tušil, že budou mít příležitost u večeře.

[Rokytka]

Rokytka na žertíky a koketování nebyla, takže jí tikalo obočí prakticky u všeho, co se tu ozvalo, akorát chlapíkovi od soutěží jeho slova odmávla s relativně normálním výrazem a pak se ušklíbla tam nahoru za Dorianem. "Však na to mám věk," odfrkla si. Sice ne ten hobití, ale lidé, co se narodili ve stejný rok co ona, už šedivěli a umírali na zápal plic. Krutý středověk. Co na to říct.
To že je v očích dam malá, to přešla. Tak to prostě bylo a hádku o tom, že malá není by rozhodně projela na plné čáře. A ze všeho, co padlo si odnesla jen to, že ta Beatrice by mohla být fajná. Konečně by si třeba mohla s někým popovídat na úrovni a neřešit jen šlapání... "Hm. A co takhle slušný vychování paničky? Jména? Pozdrav?" brblala alespoň na ty, co se napůl nahaté nehrnuli topit v lepkavé břečce. A protože byla starší a měla jít příkladem, rovnou se toho ujala. "Brý poledne. Rokytka. Mám slabost pro pavouky a jedovaté býlí," v hlavě si samozřejmě dodala něco o tom, že jestli ji budou štvát, uvaří jim čaj z tisového jehličí. Zase takové plané výhrůžky.