QUEST: In vino veritas - D

[Elaine]

„Občas ano,“ souhlasila zpěvně s poznámkou toho fešně oblečeného piráta, když komentoval vzácnost příjemné společnosti. „Myslím si ale, že dnes o ni nebude nouze.“Naklonila se lehce dopředu na svém místě, aby na daného stolovníka viděla a mohla si vyslechnout celé jeho povídání. Když prohlásil, že by byl špatným džentlmenem, jen společensky, i když naprosto upřímně, prohlásila: „Ale samozřejmě. Každý se baví jinak… hlavní je, že jste si trhy užil.“ Při otázce, jaké byly trhy pro ni, na zlomek okamžiku zabloudila pohledem k Silasovi, který mezi nimi chudák seděl jako zvuková překážka ve tvaru člověka, a pak se zadívala zpátky na Doriana. „Báječné, děkuji za optání.“
Když strýček navrhnul prohlídku vinic a Silas se přidal, nebylo nutné se ani dlouze zamýšlet: „Taky si myslím,“ usmála se Elaine na strýčka. „Procházka zní skvěle.“ Zachytila zaklínačův pohled a krátce, ale o to zářivěji se na něj pousmála, než se začala věnovat ostatním kolem stolu. Byla ráda, že viditelně ožil a zapojil se, když už předtím spíš budil dojem, že bude dělat oživlou ozdobu a snad i předstírat, že tam ani není.
Pak už nechala konverzaci na ostatních, nebo spíše na své rodině, a zatímco poslouchala ostatní, jak vyprávějí své příběhy, věnovala se spíše pozobávání jednohubek, upíjení vína a pozorování ostatních kolem stolu.
Damjan to podal sice moc hezky, ale nemohla si pomoci… měla pocit, zda nebožtíkovi de Foix do toho hrobu někdo nepomohl. Ale existovala taková pěkná věc jako presumpce neviny a byla si jistá, že strýček Andreas by jakoukoliv případnou nesrovnalost snadno odhalil. Přeci jen hrál šachy… míval tahy promyšlené na několik kroků dopředu. Ono úvodní pousmání novopečenému hraběti de Foix sice oplatila, ale pak se k němu snažila zase tolik nebloudit pohledem, takže upírala pohled spíše na druhou stranu stolu.
Neseděla od Beatrice zas tak daleko, takže velmi dobře zaslechla, co jí to drobné hobití žíně povědělo. Zdvihla obočí a raději se napila vína, aby zakryla cukající se koutky. Sice ji maličko zlobilo, že se o její sestřenici odvážil někdo něco takového říct za jejími zády, ale na druhou stranu… byl to evidentně způsob, jakým se Rokytka snažila vést společenskou konverzaci. A byl svým neomaleným způsobem kouzelný.
„Léčitelka?“ zajímala se Elaine, když se hobitka přiznala, co dělá. Takže svým způsobem kolegyně? „Zaměřujete se na nějaké určité odvětví?“
Když došlo na dary, jen sledovala ten cvrkot kolem. Dalo by se říct, že podobné kolečko si se Silasem už odbyli při příjezdu do Toussaintu. Ono totiž ty dvě lahve, které s sebou vzala na cestu, byly ty nejdražší u ní ve sklepě. Spíše než k přímé spotřebě byly určeny právě jako „úplatek“. Samozřejmě, tady to bylo tak trochu nošení dříví do lesa, ale pořád se jednalo o „měnu“, znalec by za ně vyplatil nemalý peníz. Pro tetu i sestřenku umíchala nějaké blahodárné mastičky a krémy, a protáhla Silase celým Gors Velenem při hledání pár dodatkových surovin a hezounkých ozdobných dóziček, kam je pak uložila. Vezla toho dost i za zaklínače… i když, ten se vlastně postaral o dárek největší: přičinil se o to, aby jejich příbuzná dorazila bez úhony až k nim.
Za lahvičku Dorianovi poděkovala a hezky se na něj usmála, ale pak už byl čas odložit věcné dary a věnovat se darům místní kuchyně. Cibulačku snědla s chutí. Nad hodovním stolem až oči přecházely, ale nakonec se rozhodla pro trochu tmavého kachního masa, maličko hovězího, které doplnila ještě ratatouille a zeleninovou směsí, a nechala si nalít trochu červeného. I když se snažila jíst střídmě, protože korzet, ani magie taky nezachrání všechno, měla pocit, že až se někdy bude vracet na sever, asi se tam pokulí. Ale jak už bylo řečeno, všechno tady chutnalo tak dobře!
Porce neměla zase tak velké, takže jí při pomalém vychutnávání soust zbylo dost času i na pozorování ostatních. A mít jen o něco slabší vůli, asi by jí pocukávaly koutky. Seděla vedle Silase dost blízko na to, aby si všimla, s jakou téměř nábožnou úctou si hleděl donesených koláčů. Ach ano, takhle nějak nejspíš vypadalo extatické vytržení. Sice by podle jména měl uctívat spíše lesy a polnosti, ale zaprodal se… za kus žvance. Silvanus, titulárně sice vicovarský vévoda, ale jinak zaklínač až do morku kostí, nilfgaardský špeh… a teď nejnověji oddaný uctívač kultu masových a zeleninových koláčů. Osud měl občas velice zvrhlý smysl pro humor.
Elaine jen seděla, na rtech jí hrál lehký úsměv, a vychutnávala si večeři, dokud to šlo. Kdo ví, jak dlouho ten klid vydrží, nebo kdy se něco podobného znovu zadaří.

[Reginald]

Návštěva vinic byla v podstatě odsouhlasena, což Andrease potěšilo, protože kterého chlapa by nepotěšilo, že se může beztrestně chlubit. A nebylo to to jediné, co hraběte potěšilo, protože když se v sále objevila smečka loveckých psů jako pozornost od hraběte de Foix, Andreas nechal plavat to, že dost možná může za těhotenství jeho dcery a dost možná vůbec není hrabě, minimálně se jako šlechtic uměl chovat a hluboko do kapsy taktéž neměl. Andreas vstal od stolu a přišel k ušlechtilým zvířatům blíže, aby si je prohlédl. „Vskutku krásná zvířata.“ Okomentoval je stručně, ale bylo vidět, že je s dárkem velmi spokojen. Stejně tak byl spokojen s dárkem od Doriana, od kterého nic ani neočekával. Zdálo se však, že mladý muž doufal, že se dostane do jejich společnosti, aby jim mohl předat nějaké drobnosti, a tak mohla být spokojenost vlastně na obou stranách. I Ninette lahvičku ve tvaru mořské panny ocenila obdivným poděkováním a slečinky se z drobných dárečků opět proměnily v hejno štěbetajících slepic, než je pohled drahé hraběnky umlčel. A ještě víc je umlčel dotaz, který vznesla Rokytka směrem k Beatrice.
U stolu, minimálně co se týkalo dvorních dam a Montylietů, bylo na pár vteřin naprosté ticho, přičemž tři grácie upíraly pohledy do stolu, hraběnka upírala pohled na Beatrice a hrabě zase na Rokytku, zatímco sama oslovená hleděla prostě jen před sebe, než se jí na rtech zavlnil úsměv. „Někdo se narodil jako suchar, někdo jako hlupák, a oba postupem času úspěšně rozvinuli své vrozené schopnosti,“ odtušila jako správný suchar s úsečným pohledem ke svým dvorním dámám, neboť si byla jistá, že to byla jejich práce. Ani jedna z nich si totiž vzdělání a vědomostí necenila, nanejvýš možná Charlotte. „Ale poznat vás mě velmi těší, ráda poznávám jiné suchary.“ Broukla k Rokytce a vzhledem k tomu, že ohledně jejího zaměření ji už začala vyzpovídávat Elaine, neskákala těm dvěma do hovoru. Však ona si Rokytku odchytne třeba později a ukáže jí svou osobní knihovnu, ve které toho bylo dost i o biologii.

Co se týkalo povídání o historii rodu, než mohl začít pan hrabě, ujala se slova Ninette, která jako správná žena a hostitelka vycítila, že někteří by pravděpodobně mohli u takového výletu do dob dávno minulých umřít nudou. „Rodinnou historii snad ponecháme na jindy, drahý, beztak by se k tomu hodilo mnohem více vína a mnohem méně jídla,“ pousmála se a naznačila sloužícím, aby odnesli zbytky ze stolu a připravili vše na dezert, což mohlo chviličku trvat. „Ostatně pokud se nebudete chtít hned bezprostředně po večeři odebrat do svých komnat, můj muž vám jistě rád ukáže rodinné sklepy a při té příležitosti by se takové vyprávění snad hodilo i lépe.“ Už už chtěla vyzvat jednoho z hostů, aby se chopil kulturní vložky večerního programu, když se ozvala jedna z dvorních dam, zrzavá Sophie. „Myslím, že by měli spíš vidět zahrady, paní hraběnko, ty jsou přece chlouba celého sídla,“ zamrkala a nevinně se uculila na protisedící pány u stolu. „Třeba pan Damjan nebo pan Dorian by se jistě-“ nedořekla, neboť byla přerušena odkašláním ryze umlčujícím. Andreas si totiž moc dobře všímal výrazu své ženy, když začala ta drzá holka mluvit. „Jestli někdo bude ukazovat zahrady panu hraběti, pak to bude Beatrice. A teď, prosím, má drahá, myslím, že jsi měla ještě něco na srdci,“ vyzval svou ženu s úsměvem, čímž ji uvedl zpátky do reality a ona tudíž nezavraždila nebohou Sophii dezertní vidličkou. „Ruperte, byl bys tak ochotný a oblažil nás svou hrou?“ A Rupert, protože hraběnce se neodmlouvalo, samozřejmě vstal a nechal si donést svou loutnu, aby ji ve chvilce naladil. „Mé překrásné dámy, vzácní pánové,“ oslovil společnost s úsměvem a s potměšilým úšklebkem se zastavil svým pohledem na Beatrice, která mu ve zlé předtuše toho, co mělo následovat, v duchu přislíbila krutou smrt. „Rád bych vás poctil úryvkem jedné z toussaintských balad, která je v místních salónech v současné době velmi oblíbená. A co víc, šeptá se, že byla napsána podle zkazek o jedné skutečné šlechtičně. Má drahá Beatrice, nechť nadále inspiruješ v myšlenkách nejen dámy prahnoucí po vzdělání, ale také umělce v jejich malebném konání.“ Uklonil se a pak již bez většího otálení brnknul do strun, aby nechal síní znít něžný nápěv.
Když bylo odehráno, sir Aclassi se znovu uklonil a nechal si od Ninette vyčinit za drzost, což smazal svým úsměvem. „Drahá Ninette, já se jen divím, že se nepíší písně o všech ženách z vaší přízně, neboť jsem ještě nepoznal žádnou, která by si to nezasloužila.“ Vysekl jí, Beatrice i Elaine drobný kompliment a pak se usadil, neboť mělo dojít na ten zmiňovaný dezert. A tak se na stole objevil před každým talířek s čokoládovým soufflé a slané koláče na stole vystřídaly jablečné a hruškové variace tarte tatin. Místo zeleninové přílohy přibylo na stole nakrájené ovoce a v malých mističkách i nadýchaná šlehačka, a i víno prošlo malou obměnou, neboť teď se nalévalo víno sladké a těžké, barvy tmavého rubínu a o něco více vazké konzistence.

Co se dělo po dezertu, to už vlastně bylo v rukou každého zvlášť. Pokud se někdo chtěl odebrat ke spánku, byl sluhou odveden do svého pokoje, pokud se chtěl zdržet v rozhovoru u stolu, nebylo mu bráněno. Sir Aclassi se případně na žádost někoho z hostí znovu vrátil ke hře na loutnu a přidal další kousek z nastíněné balady. Hrabě po chvilce vyzval zájemce o prohlídku vinných sklípků s ochutnávkou, aby ho následovali, ostatní si mohli projít rodinnou knihovnu. No a Damjan, tomu bylo doporučeno, aby si opravdu šel prohlédnout s lady Beatrice rozsáhlé zahrady a bludiště v nich schované.

[Damjan]

Doteď si Damjan nebyl svými dary ani trošku jistý, ale když spatřil v Andreasově tváři alespoň drobnou špetku jakési spokojenosti poté, co si prohlédl trojici skutečně nádherných, ušlechtilých psů, spadl mu kámen ze srdce. Náhle nabyl celkem silného dojmu, že si vede dobře, a že opravdu nešlápl vedle, když dary vymýšlel. Možná to maličko přehnal s tou knihou, ale čert to vem, ne? Hlavně, že se dary líbily a ukazovaly ho v tom nejlepším možném světle, přesně, jak zamýšlel.
Nečekal, že také od někoho dostane dárek, a tak Dorianovi vřele poděkoval s tím, že mu nechá poslat lahev vína z jeho vlastních vinic, až se ovšem naučí, jak víno pěstovat a lisovat - samozřejmě to bral s humorem. I když je nutné podotknout, že při pohledu na lahvičku ve tvaru dýky mu maličko zatrnulo... přeci jen byl od té oxenfurtské ochutnávky vín poměrně dost paranoidní a měl dojem, že tahle lahvička přímo křičí, že je vhodná na nějaký zamaskovaný jed. Takže ano, Damjan dárek s povděkem přijal, ale nehodlal ho ochutnávat, dokud to neudělá někdo jiný.
Pak se ozvala ta půlčice s tím, že je jeho drahá Beatrice suchar, a Damjanovi málem zaskočilo sousto, které právě polykal. Dotyčné věnoval podmračený pohled, načež se zadíval na Beu, která ovšem tuhle „urážku“ přešla s inteligencí sobě vlastní, aniž by projevila jakoukoliv známku většího pohoršení. A Damjan se přistihl, jak se připitoměle usmívá a v duchu svou ženu obdivuje.

Znovu se málem zadusil jídlem ve chvíli, kdy jedna z dvorních dam začala s přehnaně velkým nadšením navrhovat, že ho provede zahradami, ale k Damjanovu překvapení do toho zasáhl sám Beatricin otec a rázně naznačil, že pokud jemu, hraběti de Foix, bude dělat společnost některá z přítomných dam, bude to jen a pouze Beatrice. A Damjan mu za to byl neskutečně vděčný - jednak proto, že se nemohl dočkat, až s Beou stráví nějaký čas o samotě, protože měl hodně co vysvětlovat, ale také proto, že s dvorními damami čas trávit opravdu nechtěl. Už jen proto, že by si mohly vzpomenout, že ho vlastně znají...
Kulturní vložku v podobě nějakého toho zpěvu a hry na loutnu by hrabě de Foix určitě přešel snáze a s větším nadšením, kdyby ji neměl obstarávat ten pitomec Aclassi, jenž se až moc často motal příliš blízko jeho ženě. Damjanovi to zvedalo tlak a snižovalo nadšení z večeře, takže Ruperta sledoval s naprosto dokonalým kameným výrazem ve tváři, který mu byl ostatně vlastní, a jen krátce těkl pohledem k Bee, když se rytíř zastavil před ní. I on mu přislíbil brzkou smrt.
Zabručel něco, co znělo dost podobně, jako jedna velmi nepěkná urážka, ale tvrdohlavě si udržoval kamennou tvář, za kterou by se nemusel stydět ani profesionální hráč pokeru, nebo spíš gwintu. A když pak sir Aclassi začal hrát a hru doprovázet svým zpěvem, Damjan jeho slova vnímal vlastně jen zpola, neboť celou dobu intenzivně přemýšlel nad tím, jak se toho trouby zbavit a zajistit tak, že už se k jeho drahé Beatrice ani nepřiblíží. Raději odložil vidličku, kterou doposud svíral v ruce, aby nebylo poznat, jak silně a nenávistně ji tiskne, jako by to byla Aclassiho hlava.
„Musím uznat, že máte skutečně talent, sire Aclassi,“ pronesl, když výstup s loutnou skončil, a kupodivu přitom nezněl jako někdo, kdo právě rytíři naplánoval bolestivou smrt. Zněl naopak celkem přátelsky a obdivně, a dokonce zvlnil rty do úsměvu, i když pranic z toho úsměvu se mu nepromítlo v očích. Spíše bylo zvláštní, že mu z těch očí nelétaly vražedné blesky. „Nepřemýšlel jste někdy nad tím, že byste rytířství vyměnil za kariéru potulného barda?“ zažertoval, přičemž si pomyslel něco o tom, že by tomuhle vymazlenému blonďáčkovi slušely určitě víc strakaté kalhoty a čepice s rolničkou, než naleštěná zbroj.

Naštěstí jim ale brzy byl donesen dezert a Damjan se mohl začít soustředit na jídlo, které ho svým způsobem účinně uklidňovalo. I přesto se ale na okamžik zatvářil maličko rozmrzele, když se natahoval pro čokoládové soufflé. Jakmile dezert však ochutnal, rozmrzelý výraz byl ten tam. U toho soufflé nicméně hodlal zůstat, protože po vydatných předkrmech a ještě vydatnější večeři měl pocit, že praskne. Dokázal si živě představit, jak mu odletí knoflíčky kabátce a vystřelí hraběti de Montyliet oko...

Po dezertu neváhal ani chvilku nad tím, kam by měly směřovat jeho kroky, takže se zdvořile rozloučil nejen s hosty, ale především s hostiteli, jimž ještě jednou vřele poděkoval za vynikající večeři, a pak už společně s Beatrice zamířil do zahrad.
Zřejmě ani není nutné popisovat, jaké psí kusy dělalo jeho srdce ve chvíli, kdy opustili sídlo a ponořili se společně bok po boku do chladivého večerního vzduchu, který voněl začínajícím podzimem. Rázem bylo zapomenuto na sira Aclassiho, na podezíravost v očích hraběte de Montyliet, na to, jak strašně se po ty tři dlouhé měsíce Damjan cítil, když věděl, jak daleko jeho žena je... Prakticky okamžitě se nechal pohltit tím vítězoslavným, omamným pocitem štěstí, který v něm vzbuzovala její přítomnost, a sotva vyšli do přítmí, už se culil jako měsíček na hnoji.
Na kraji zahrad se letmo rozhlédl, aby se ujistil, že se poblíž skutečně nikdo nenachází (i když v přítmí viděl opravdu mizerně a pravděpodobně by žádného voyeura stejně nezahlédl) a vzápětí natáhl ruku, aby mohl Beuščinu ručku sevřít ve své dlani. „Chyběla jsi mi,“ zašeptal vrnivě, ale nebyl v tom sebemenší náznak neupřímnosti; naopak to myslel tak upřímně, jako máloco ve svém životě. Zvedl přitom pohled k její tváři a pousmál se.
Ani ho nemusela vést k bludišti, cestu si i po těch dvanácti letech dobře pamatoval, protože keře a živé ploty kolem se kupodivu nepřemístily, a orientační body v podobě soch a luceren také stály na původních místech. „Doufám, že tě tu do vdávání nenutili příliš intenzivně... Ten turnaj o tvou ruku se mi vážně nelíbil. Ani trochu,“ postěžoval si s povzdechem.
Když se po chvíli ještě trochu vzdálili a ocitli se na kraji bludiště, Damjan se na okamžik zastavil, lišácky se pousmál, jako ten mladý drzý kluk před třinácti lety, a přitáhl si Beatrice blíže k sobě, aby si se stejnou drzostí mohl ukrást dlouhý a procítěný polibek. Který nakonec nebyl tak dlouhý, jak plánoval, protože mu tu něco nehrálo. Něco překáželo v tom, aby k sobě svou drahou ženu přivinul těsněji.
Damjan se zarazil, pomalu se odtáhl a zatvářil se zmateně. „Co to... Beo...?“ hlesl a rukou z jejího boku automaticky sklouzl k bříšku, které se doteď skrývalo pod nařasenými šaty. „Ty jsi...?“ nedořekl, protože mu hlasivky z ničeho nic vypověděly službu. Zato srdce mu najednou uhánělo jako splašené, až měl pocit, že mu vyskočí z hrudi.

[Reginald]

Damjan

Rupertova píseň Beatrice potrápila jen naoko. Mladá šlechtična si totiž existence této pochybné balady byla velmi dobře vědoma a ochotně ignorovala všechny náznaky toho, že by právě ona mohla být živoucí předlohou pro rozmarnou, krásnou a krutou dívku, která odmítala všechny nápadníky, a která se rozhodla tři nejodhodlanější z nich potrápit zkouškou jejich lásky a oddanosti. Jak, že se to tam v jedné části, kdy vznešená dívka rozmlouvala s šaškem, psalo? Chce jen vědět, zda-li je ten cit ryzí, a není tou, jež lásku zapírá. A mladý rytíř krvavou žeň sklízí, i pro lásku se těžce umírá! Copak ona by byla tak krutá, aby svého vyvoleného nechala bojovat v turnaji oděného jen ve lněné kytlici? I přesto však Rupertovi na konci jeho představení zatleskala a věnovala svému příteli z dětství upřímný úsměv. Nebýt Damjana, kdoví, jestli by drahý rytíř zůstal jen přítelem...
Dezert byl jako vždy povznášející a protože Bea jedla za dva, zmizelo v ní jak soufflé, tak kousek jablečného koláče. To celé zapila deci těžkého vína a kdyby byla sama, jistě by pohladila bříško, které zakrývala přezdobenými šaty. Trocha vína ještě nikomu neublížila a navíc, bylo to přece Damjanovo dítě a vnouče pána rozsáhlých vinic, to něco vydržet muselo. Horší už bylo, když byla donucena vstát. Šestý měsíc nebyl žádná legrace, bříško se sice dalo skrýt, ale bolavá záda a těžiště v jiné části těla nutilo člověka k naprosto jiným pohybům, než by za normálních okolností vůbec neprováděl. A tak se Bea nenápadně přidržela židle a se zatnutými zuby se donutila k úsměvu, zatímco v duchu pronášela nadávky hodné negramotného cestáře.
Byla ale velmi ráda, že ji otec nenutil zůstat ve společnosti všech jejich hostů a že snad svým šestým smyslem, který mu byl vlastní, nechal Damjana, aby ji doprovodil do zahrad, kde by mohla mít trochu klidu. Matka by možná nesouhlasila, aby náhodou perspektivní ženich neutekl hned, co se mu nebude stav mladé šlechtičny zdát, ale otec si dokázal spojit vše dohromady. A mohl za to Damjan a jeho kniha.
Mlčela, dokud jejich kroky nevešly na cestu, kde už je nikdo nemohl zahlédnout, pokud by je vysloveně nešpehoval, a tam se ke slovu odhodlal i její drahý muž. „Tys mi také chyběl, Jeníčku,“ šeptla spokojeně a teď si dovolila mnohem upřímnější úsměv, než který po něm vrhala při večeři. Nebylo však dobojováno, Damjan žil stále v nevědomosti o jejím stavu, a Bea za celou tu dobu nedokázala přijít na to, jak mu to vlastně sdělit. Snad poslat dopis? Klokan přiletí v dubnu? Ne, duben byl příliš daleko, jejich dítě se mělo na svět podívat mnohem dříve. A tak neříkala nic. Jen kráčela směrem k bludišti a usmívala se, zatímco on mluvil. Stěžoval si. A ona se stejně usmívala, protože byl u ní a na ničem jiném jí teď vlastně nezáleželo.
Mohla tušit, že jakmile vejdou do bludiště, kde si před lety šeptali sladká slůvka a schovávali se před zraky celého světa, Damjan se rozhodne zavzpomínat na doby, kdy jim bylo podstatně méně. Jenže teď tu nebyli jen dva, ale... „Čekám s tebou dítě,“ přisvědčila, ale neusmívala se, jen se dívala, co ta informace s jejím mužem udělá. „To je ten důvod, proč se rodiče tak intenzivně snaží najít mi ženicha, proč se pořádal ten turnaj, a proč tě matka bez zaváhání pozvala na večeři. Chtějí mě provdat, aby z toho nebyl skandál.“ Suchar. Dvorní slepice měly pravdu.

[Damjan]

To přesladké oslovení, které se k jeho absolutně neromantické nátuře vůbec nehodilo, by Damjan nedovolil nikomu na světě, jen Beatrice měla čestnou výjimku. Když zdrobnělinu jeho jména vyslovovala ona, Damjana to příjemně lechtalo v uších a nutilo ho to k úsměvu, protože by ho ani ve snu nenapadlo, že by mu tak někdo mohl říkat, a co víc - že by to on byl schopný akceptovat. Usmál se, zvedl její ruku ke svým rtům a políbil jí.
Z toho růžového obláčku zamilovanosti ale o chvíli později spadl - tedy ne že by se odmiloval, jen ho ta zpráva, která dolehla k jeho uším jakoby z dálky, naprosto vykolejila. Damjan snad poprvé v životě nehnutě stál a zíral před sebe naprosto konsternovaně. Skoro bylo vidět, jak mu v hlavě šrotují ozubená kolečka, jak se snaží tu informaci přebrat a plně pochopit. On a otec? Zase? A tentokrát hezky od začátku? To bylo něco, čemu se dalo jen těžko uvěřit, avšak na druhou stranu... po té belleteynové noci měl možná s něčím takovým počítat.
Působil rozbitě ještě nějakou chvíli, protože se v něm momentálně rvaly dvě stránky jeho osobnosti - jedna, která byla naštvaná, že se tu zásadní informaci dozvídá až teď, a druhá, které se chtělo plakat. Jestli dojetím, radostí, nebo zděšením, to Damjan popravdě nedokázal s jistotou určit. Cítil se zmatený a momentálně nefunkční, alespoň co se přemýšlení týkalo. Poté ale potřásl hlavou a maličko svraštil obočí. „Proč jsi mi to nedala vědět?“ zamručel nespokojeně. „Dozvěděl bych se to vůbec, kdybych se ti nepřijel dvořit?“ Případnou facku byl ochotný přijmout snad i bez mrknutí oka, protože věděl, že za taková slova si jí zaslouží, ale zkrátka a jednoduše tu otázku musel položit, pro klid duše. A aby dal najevo, že měl právo dozvědět se to okamžitě, jakmile to Beatrice zjistila.
Skutečně pár minut vypadal uraženě a dotčeně, protože ho mrzelo a štvalo, že se dozvídá o tom maličkém nadělení až takhle pozdě, ale nakonec zjihl a oči se mu zatřpytily. „My čekáme miminko,“ špitl, přičemž mu přeskočil hlas, až se mu nakonec na okamžik ztratil úplně. Damjan netušil, co říct, prostě ho náhle zavalila taková vlna emocí, že nevěděl, co si počít, protože on obvykle takové pocity neměl, rozhodně ne tak silné, nebyl na ně zvyklý a netušil, co si s nimi má počít. A tak prostě stál, slzel a snažil se to všechno vstřebat.
Nakonec se však usmál, hezky zeširoka, upřímně a opravdu šťastně, a Beušku jednoduše schoval ve svojí medvědí náruči. „Nebude to skandál,“ zašeptal jí do ucha, přičemž mu pár slz sklouzlo do jejích vlasů. „Protože ženicha už máš,“ dodal. „Když jsem tehdy v Oxenfurtu říkal, že si tě nenechám proklouznout mezi prsty, myslel jsem to vážně, Beo.“ To muselo být ostatně jasné hned, jak se tu objevil - sehnal si titul, přijel se dvořit, a v neposlední řadě šel do sebe. Byl lepším člověkem, než před těmi několika měsíci, kdy Beatrice opouštěla Oxenfurt.
„A navíc... navíc pro tebe ještě něco mám,“ hlesl po nějaké chvíli, pustil ji ze svého sevření a sáhl do kapsy kabátu, odkud vylovil malý zdobený medailonek. A v něm... v něm se ukrývala malá podobizna jejich syna, která se na svou matku culila dokonale damjanovským úsměvem, takže nemohlo být pochyb o tom, co je ten kluk zač.

[Dorian]

Dorian, potěšen, že všechny stolovníky potěšil, se jen shovívavě usmíval na přítomné. Byl rád, že dokonce i hraběnka ocenila krásnou sklenici s likérem a musel uznat, že to bylo až teď, co mu začalo jídlo opravdu nefalšovaně chutnat. Samosebou se opět ocitl ve velmi roztodivné společnosti, kde se sešla opravdu zajímavá směsice osobností. Nejvíce ho však zajímal právě záludný, téměř nemluvící pan hrabě, protože mu bylo jasné, že jeho příběh musí být tím nejzajímavějším. Ovšem nebyl lovec pokladů, takže příběh ponechal příběhem a spokojeně ujídal svoji cibulačku.
Dorian se podíval na Rokytku, která o Beatrice řekla, že je suchar. Měl kousek k tomu, aby vyprskl smíchy, ale ne, neudělal to, bylo by to přeci velice neslušné a on si nechtěl pokazit svůj první dojem. Na dvorní křepelky se po zbytek večeře jen sem tam podíval s úsměvem, na pár slov se možná ještě zmohl, ale obecně, pokud nikdo nevyzvídal, užíval si to drama, které se tu odehrávalo. Dámy očividně balancovali na hraně mezi únosným a oprátkou, což se mu ovšem tolik nezamlouvalo. Byly až příliš nadšené z toho, jaké měli hosty.
A pak se zaposlouchali do vskutku vřelého zpěvu pana Aclassiho. Samosebou mu také zdrženlivě zatleskal, ale takovéhle balady zkrátka nebyly šálek jeho kávy, přišlo mu, že ve většině případů je to strašně lživé a od pravdy povětšinou měly až příliš daleko. Takové přeslazené věty, takové to bylo to poslouchat. Jako by člověk dostal cukrovku.
"Ale jestli opět postrádáte společnost dámy, ještě na chvíli bych se mohl projít, ovšem.. jen na chvíli, jsem z cesty velmi unavený," poznamenal Dorian a jemně samosebou narážel na to, že na dlouhé procházky opravdu nemá náladu. Měl náladu naplácnout se do postele a nevylézt minimálně do zítřka.

[Elaine]

Aha, tak odtamtud vítr fouká. Pochopila, když Beatrice se šarmem a důvtipem sobě vlastním odpověděla na Rokytčinu otázku a věnovala strohý pohled dvorním dámám.
Pokud Rokytka chtěla, nebo se dokonce rozpovídala, Elaine s ní ochotně probrala bylinky, léčení a podobné jiné záležitosti, ale rozhodně nevyzvídala, ani ji nijak nevyslýchala. Pokud konverzace plynula, dobře, pokud se zadrhla, pak nechala rozhovor dále na Bee.
Ovšem, než si mohl Dorian vyslechnout celou historii jejich rodiny, naštěstí zasáhla tetička… a pak se odehrálo něco, co jí připomnělo, jak má svou rodinu ráda. A nebylo to ani tak o slovech, ale o tom, jaký měli jeden na druhého vliv. Jako čarodějka byla z podobných vazeb částečně vytržená, v podstatě jednou nohou jinde, ale to neznamenalo, že by si to neuvědomovala, ani že jí to nevykouzlilo na tváři a v duši úsměv. Ale než došlo na házení dezertními vidličkami… Elaine si dobře všimla, jak při drzých slovech Sophie teta daný kus příboru pevněji stiskla… zakročila teta sama.
Než vraždu hubaté slečinky, to radši trochu kultury. To znělo jako rozumná změna programu.
A i když cítila averzi vůči tomu, aby ji někdo manipuloval, i když s dobrými úmysly, musela tetičce v duchu pochválit její výběr. Měla tak trochu slabost pro muže, kteří se nebáli sem tam vyvést nějakou šaškárnu pro pobavení okolí… koneckonců, to byl jeden z důvodů, proč teď vedle ní na večeři seděl právě Silas. V duchu si poznamenala, že se musí Beatrice na Ruperta blíž vyptat, protože se s ním její drahá sestřenka zjevně velmi dobře znala. Dokonce až tak dobře, aby si dovolil z ní takhle bezostyšně utahovat. Po těch tisíci Beiných otázkách ohledně zaklínače to bylo jen fér.
Ale pak Aclassi nechal rozeznít loutnu a Elaine se zasnila a nechala se unášet… kulturním zážitkem. Oblíbený rytíř její drahé tety sice neměl školený hlas barda, takže by od něj člověk nemohl čekat žádné vysoké cé, ale jinak zpíval moc hezky, příjemně se to poslouchalo. Až najednou zatoužila si po dlouhé době zajít zase někam do divadla.
A když se rozhodl tak kouzelně odmlouvat její tetě, která se mu snažila vyčinit, měla Elaine chuť se zasmát a uznale jeho směrem pokynout sklenicí s vínem. Namísto toho mu věnovala upřímný, zářivý úsměv, zatleskala mu, a pokud tedy neměl úplně udrnkané prsty, později si po dezertu vyprosila ještě další hru na loutnu, bez ohledu na to, jak se na hrajícího Ruperta tvářil zaklínač. Inu, třeba to Silase donutí naučit se něco nového.
Ochutnávku ve vinných sklípcích vychovaně odmítla, vzhledem k tomu, že se při večeři najedla a napila dosyta, a na malou chvíli se připojila k prohlídce knihovny jen proto, aby si tam vybrala jeden ze svazků, rozloučila se s ostatními a s přáním dobré noci se nechala odvést do pokoje.
Když za ní klaply dveře, už vlastně podvědomě zamumlala zaklínadlo zvukové clony, odstrojila se a převlékla, a po nezbytných večerních rituálech typu odličování a česání vlasů pak zapadla do postele s knihou a ještě si nějakou dobu četla.
Těžko říct, jestli i po ochutnávce vína našel zaklínač cestu do jejího pokoje jako jindy, kdy podobně jako noční démoni přišel v pozdějších nočních hodinách za trochou lidského tepla, aby se s ranním svítáním vytratil, ale usínala v dobré náladě.

| +

Mimo herně:
Potřebovala jsem si to prubnout :D ... Magie 5 + Smysly 1

Elaine hodil/a 6d6 a součet kostek je 20:
2, 4, 5, 2, 5, 2

[Reginald]

Konec večeře a prohlídka sklepů

Sir Aclassi děkoval za všechny projevy uznání s úsměvem, i když si sám pro sebe myslel kdovíco, a na Damjanovu poznámku, že by se měl stát bardem, skromně sklopil oči k zemi, jakoby snad na něco takového nikdy nepomyslel, protože postrádá potřebný talent. Nepostrádal. Ale na dráhu barda nepomýšlel. „Je třeba vědět, pane hrabě, jakou zbraň tasit na kolbišti a jakou zvolit v dámské společnosti. Bylo by hloupé omezovat se jen na jednu z nich, nemyslíte?“ Broukl s úsměvem, který mu na tváři vydržel i po zbytek večeře. Když bylo po dezertu, na přání Elaine zahrál ještě kousek pro potěchu a nakonec se vydal s Andreasem a dalšími zájemci na prohlídku sklepů, kde hrabě velmi rozsáhle hovořil nejen o vinicích a rodinnému receptu na opravdu vynikající víno, které od narození Beatrice hrdě neslo jméno Beau Savignon. Jak jim Andreas zaníceně vysvětlil, byl to savignon z jižních vinic obohacený o tajnou směs koření, jejíž složení vrtalo v hlavách mnoha vinařů, kteří se pokusili zvláštní a nezaměnitelnou chuť vína napodobit. Nepovedlo se. A Andreas byl na Beau neskutečně hrdý. Celá prohlídka se samozřejmě nesla v duchu ochutnávání, což u desátého sudu mohlo být pro některé už docela namáhavé. Sir Aclassi tedy popřál svým společníkům dobrou noc, zatímco hrabě byl ochoten s nimi ještě setrvat, pokud někdo ještě neměl dost.

Dorian

Dámy sice vypadaly, že by se procházet klidně šly, ale protože nechtěly působit ještě větší potíže, než už se jim povedlo, doprovodily Doriana jen ke dveřím jeho pokoje. Sice cestou trochu zabloudili, neboť Adele asi nedávala pozor na cestu, když je vedla, ale nakonec Dorian mohl klidně odpočívat v připraveném pokoji.

Damjan

Beatrice zůstala klidná, i když Damjan vypadal, že s vývojem situace není zrovna spokojený. Jenže Beatrice nebyla žena, která by snadno dávala na odiv to, že ji něco rozhodilo, nebo že ji něco ranilo. „Kdyby ses sám neozval, považovala bych to za znamení, že sis to celé mezi námi rozmyslel. Co jsem ti měla říct? Čekáme miminko, budeme šťastná rodina?“ Zeptala se ho a bolestí vepsanou v hlase. „Nevím, jak si k tomu titulu přišel a vlastně mě to pro klid duše ani nezajímá, ale kdybys ho neměl, nemohl bys s námi být.“ Beatrice samotnou to trápilo, ale co mohla dělat? Byla to svízelná situace a on musel pochopit, že jsou věci, které není schopná ovlivnit.
Ale pak už byla krize zažehnána a Bea doufala, že to tak i zůstane. Koneckonců, přijel se dvořit a ona ho nemínila odmítnout, její otec se netvářil nesouhlasně a víceméně ho nechal, aby svůj návrh jeho drahé dceři podal sám, když je poslal do zahrad. „Vezmeme se řádně, Damjane.“ Odtušila v jeho objetí a když prohlásil, že pro ni něco má, odtáhla se od něj. Dávat těhotné ženě do ruky takový spouštěč hormonální krize, to by mělo být snad trestné. Když Bea uviděla podobenku jejich Toma, rozbrečela se. „Kdes ho našel?“ Šeptla a pevně svého manžela objala, načež ho dlouze políbila.
Chvilku se s ním pak ještě zdržela v zahradě, ale protože nebyla zrovna ve stavu, který by jí dovoloval dlouhé procházky, nakonec se odebrala zpět do domu, ať už s Damjanem nebo bez něj, to už bylo na něm.

Ráno

Klidná noc se přehoupla v ráno, a když milé spáče zašimraly na nose první sluneční paprsky, sídlem se ozvalo burácení, výkřiky a dusot ozbrojených strážných. Než se každý stihl dostatečně probrat, na dveře hostů i Elaine s Beatrice zabušila ruka v okované rukavici, takže přeslechnout ji rozhodně nešlo. „Z nařízení jeho milosti hraběte de Montyliet se ihned všichni odeberou do salonku v knihovně!“ Ta samá slova si mohli vyslechnout všichni, kdo v domě přebývali, takže v salonku kromě hraběte, který vypadal jako bůh pomsty, se nacházela i Ninette usazená v křesle, mnoucí si unaveně čelo a prosící služebnou Sylvii o pohárek vína. Tři rozespalé dvorní dámy nevypadaly tak rozverně jako předchozího večera a zatímco Charlotte se Sophií na sebe zvládly hodit alespoň nějaké ošacení, Adele zívala opřená o stěnu jen v noční košili a nezavázaném župánku. Sir Aclassi v doprovodu strážného dorazil rovněž upraven neřádně, protože mu strážný bušící na jeho dveře nedal čas se hodit do gala a ostatně nějak podobně na tom měli být všichni, kdo byli takto násilně probuzeni. I Beatrice na sobě měla jen obyčejnější šaty, protože jí nikdo nestihl uvázat korzet. A kromě urozené společnosti se v místnosti nacházel i veškerý personál.
Jakmile se do knihovny dostavil poslední strážný s posledním hostem, Andreas nechal zavřít všechny dveře a zabezpečit je strážemi. „Někdo ukradl velmi cennou listinu s receptem na naše rodinné víno. A ten někdo stojí v téhle místnosti. Nikdo z vás z tohoto domu neodejde, dokud se zloděj nenajde.“ Přeměřil si pohledem víceméně všechny, protože motiv mohl mít kdokoliv z nich. Aclassi byl sice rodinný přítel, ale také příbuzný konkurence. Damjan byl možná dle svých slov hrabě, ale Andreas věděl, že tomu tak není, a když už zvládal lhát v tomhle ohledu, mohl klidně i krást. Silas mohl mít tisíce důvodů, byl to zaklínač a i když jim vrátil jejich drahou Elaine, mohl mít klidně postranní úmysly. Rokytku a Doriana sebrali ty tři nány na ulici a navrch to při večeři vypadalo, že Dorian se do domu vždycky dostat chtěl. Rokytka mohla být kýmkoliv a čímkoliv, klidně mohla být i zlodějka. I svému služebnictvu mohl věřit jak chtěl, ale stačilo by, kdyby se někdo z nich ocitl ve finanční tísni a dostal dobrou nabídku od jiného vinaře a klidně mohl recept uzmout. A dvorní dámy? Těm i bez motivu nevěřil ani nos mezi očima.
Všichni byli podezřelí a jestli se chtěli dostat ven ze sídla, měli jedinou možnost - očistit své jméno a předvést před hraběte zloděje.

[Silas]

Zaklínač se podezřívavě díval po chlapíkovi, jak rozdával lahvičky. Nakonec jednu dostal taky. Poměrně příjemného tvaru, ale ta barva. To ho nutilo nezapomenout na to, že má prvně ochutnat jen kapku. Mimo hospodu nedostával jídlo nebo pití a zvláště ne takovéhle dárky. A i když byla šílenost dát něco otráveného v takovéto společnosti, Silas byl pořád dost paranoidní.

Když začal Aclassi hrát a zpívat, zaklínač jen koukal. Nějaké hospodské bardy většinou jen obcházel. A při tomto pohledu si vzpomněl na setkání s Angusem, který o něm chtěl něco složit. A právě teď si uvědomoval, že pokud to Agnus udělal, nechce to slyšet. To by byla jako noční můra. Drnkání na loutnu dobrá, do toho se dalo zaposlouchat. Ale když od toho někdo kráká, tomu Silas moc neholdoval. Hlavně když to byl zde rytíř. Pohled se mu stáčel k Elaine, která nadšěně svítila. Samozřejmě, zabít upíra, nebo velkou žábu bylo velmi hrdinské. Ale kulturně uspokojit ženu? Na jednu stranu doufal, že po něm nebude chtít hru na loutnu... na druhou? Přemýšlel co jiného by on zvládl. Každopádně se snažil usmívat a lehce zatleskat jeho výkonu. Ale oproti tleskání Elaine to bylo spíše tiché, nenávistné tleskání.
To si ale zaklínačova čarodějka poručila další hru. Samozřejmě prosila, jak sama umí, ale on byl rytíř a ona krásná žena... prakticky šlo o poručení. Když to poslouchal, polkl poslední kus dezertu a skousl zuby až to nebylo příjemné. Neslyšné, ale nepříjemné. Na co vlastně ale žárlil? Na to že mimo mávání s mečem uměl poskakovat a drnkat na struny? To uměl i Angus.... pravděpodobně to bylo to jediné, co uměl. Stále byl přesvědčený, že má víc talentů. Některé o kterých by Elaine nemusela vědět více, ale... i tak. Takže přetrpěl druhou hru.

Následovalo rozloučit se s čarodějkou a na výlet do sklípků se strýčkem. Samozřejmě pošeptal, že dojde. Otázka byla kdy. Každopádně, když tetička odpočítává dny do jeho odjezdu, musel si zkusit získat aspoň jednoho z těch dvou. A Andreas tomu dal sám příležitost... navíc byl sympaťák a prý to uměl s mečem. Což byly pro Silase samá plus.
Silas toho o víně zas tak moc nevěděl. Rád ho pil, rozlišoval dobré a špatné... potom samozřejmě barvy a sladkost, ale byl spíše jen konzumentem. Jistě, že zaklínač ochutná, co mu je předáno. To, že měl koláči naduté bříško si vybíralo svou daň, ale víno? To může vždy. Samozřejmě i jiné druhy alkoholu, ale když už konečně sir Aclassi odešel, byl zaklínač poměrně rád. Samozřejmě srknout si tady mohl ze všeho, ale vypít všechno a popíjet až do rána také nebylo slušné. Prý... Silas si dokázal představit, že tu s Andreasem do rána vypijí co uvidí a najdou je tu natažené vedle sudů. Nepravděpodobné, ale možné. Takže ochutnal ještě něco a vzpomněl si, že řekl čarodějce o svém nočním příchodu. Jako obvykle... na druhou stranu se nejspíše dalo počítat s tím, že ochutnají více, než by měli. Rozloučení s hrabětem, poděkování, jak byl naučen a pak už tralalá do čarodějčiných komnat. Šlo spíše o sebejisté kroky člověka, co se snaží nepotácet, ale vůle tam dojít byla.

Svou sebejistou chůzí nakonec došel ke dveřím, které značily konec jeho strastiplné cesty. Před dveřmi se párkrát zhluboka nadechl, aby se probral. Cítil na sobě tíhu vína. Už ani tak jídla, ale víno zrovna dělalo co umělo. Hlavně když ochutnáváte různé druhy. Nakonec otevřel dveře. Vkročil dovnitř a zavřel je. Nevkročil však dost a tak se jimi praštil do obličeje. To už zaklínače probralo dost na to, aby si byl vědom, jak moc mu to stouplo do hlavy. Přeci jen, co byli na cestě tak tolik nepil. Ano zde v Toussaint ochutnával, ale už nebyl v lihu prakticky každý den. Ustoupil z cesty dveří aby zavřel. Poté jen tak dodatečně dodal tiché "Au." Nezapomněl se otočil, aby otočil klíčkem a potom bylo jasno, kam zamíří. Čarodějka si svítila světýlkem a četla nějakou knihu, očividně opradu čekala, že se sem dostane a neusne někde opilý. Už se naštěstí tolik nemotal, takže pomalu došel k posteli a sházel ze sebe oblečení.

Silas se snažil nebouchnout sebou na postel, ale něžně se přivinout k čarodějce. Která odložila knihu a nechala se políbit. Pak jej ale odstrčila. Zprvu se samozřejmě urazil, ale pak si uvědomil, že asi smrdí? Vínem? Což mu poté bylo náležitě vysvětleno. Nuže... ošplouchnout se neuškodí. A když mohl, tak proč ne. Vklouzl do vany a počkal, že mu čarodějka vykouzlí nějakou tu vodu. Ale šplouchat se ve vodě, zatímco ona si bude číst? To ne. Absolutně ne. Natáhl se, aby ji chytil za ruku a dostala na výběr. Stáhnutí do vody, nebo dobrovolné vklouznutí. To druhé zahrnovalo to, že ze sebe prvně sundá v čem chtěla spát. Tak či tak, to tak skončilo. Ne hned... až za notnou chvíli. Jedno ale bylo jasné. Šlo se spát do suchého.

Zaklínač otevřel první očko. A potom i to druhé. Vstával brzo, ten zvyk mu nikdo nemohl vzít. Většinou, aby mohl vypadnout do své postele. Čím míň lidí vědělo o tom, že se tady spolu peleší, tím lépe. A Silas to chápal. Ani tetička si tím vlastně nebyla jistá. Ale mohlo jí to být jasné. Jako každý den chvíli pozoroval, jak spí. Stulená. Spokojená. Co mu vlastně tady chybělo? Občas někoho zabít? Možná. Ulovit příšeru? To už párkrát udělat šel.
Jeho myšlenky však přerušil nějaký povyk. Uvolnil svou lehce mrtvou tlapku zpod čarodějky a posadil se. Stejně byl čas. Přešel ke skříni, natáhll na sebe kalhoty a sahal po botách, když někdo zabušil na dveře. Zaklínač sebou trhl a zalovil hluboko do skříně za spoustu šatů pro meč. Okamžitě bylo však vysvětleno, co se děje. Tedy spíše zahalekáno skrze dveře, ale to je detail. Prvně mu blesklo hlavou, že něco včera v opojení řekl a nyní bude exemplárně vyhnán. Pak ale koukl po Elaine, která se samozřejmě probudila. Natáhl na sebe košili a cokoli mu čarodějka řekla, že by měl, aby nějak neurazil a asi mohli vyrazit.

Ať už se tam dostali na etapy, nebo šli spolu, nakonec se setkali s ostatními. Nikdo nevypadal úplně šťastně, že tu je, nebo odpočatě. Ani zaklínač nebyl úplně ve funkčním stavu. Sice by se odebral do svého pokoje, ale tam by ještě pár hodin spal po výletu do sklípku. Andreas nevypadal, jako ten milý hostitel, co jej včera naléval vínem. Teď z něj šel docela strach. A protože tady byl snad každý, asi ho nevyžene. Možná ano. Kdo ví. Když už ale promluvil, Silas jen zamrkal. To asi člověka naštve. Trochu unaveně se podíval po Elaine a usmál se. On to nebyl... a ona už sotva. A i když na něj mohlo padnout podezření, byl si jistý, že si ho čarodějka obhájí. Navíc... zaklínač neměl zájem o to odcházet z domu. Kdyby nemusel, tak by tady zůstal klidně rok. Dokud by tady byla Elaine. A vývoj situace? Leč nepříjemný, Ninette ho nejspíše nepožene se svým ranečkem pryč.
Zaklínač si promnul své. dnes ráno už kočičí oči a zamyslel se. Mohl to být někdo ze zdejších. Ale taky ne. Už jako mladé štěně po škole se zvládl vplížit do rodinného sídla a zabít tam macechu. On byl také zaklínač, ale někdo kdo se podobnou věcí živil celý rok se sem mohl vplížit a ukrást to. Mohli to být skoro všichni ostatní, ale také nikdo. Na to hrabě možná nepomyslel. Když už někdo ukradl něco takového, mohl se sem někdo vplížit. Upřímně? Zaklínač by neměl problém v noci pobít tak polovinu osazenstva, kdyby mohl, než by na něj někdo přišel. A kdyby zabíjel jen ty v pokojích? Teoreticky všechny.

[Damjan]

Damjan nesouhlasně kroutil hlavou, ale pohled přitom ani na chvilku nespouštěl ze své milované ženy. „Jak bych si to mohl rozmyslet?“ hlesl. „Nejsem naivní, ale mohla jsi mi dát vědět. Našel bych si k tobě cestu, což... jsem konec konců udělal i bez toho,“ pokrčil rameny. Neptala se, kde ten titul vzal, a on jí za to svým způsobem byl vděčný, ale na druhou stranu byl připravený a ochotný jí všechno popravdě vypovědět, protože před ní nechtěl mít tajnosti. Dobře věděla, že je dítě ulice, zloděj a špeh, nemohlo ji překvapit, že i ten titul získal lstí. Důležité teď ale bylo, že ho měl a mohl s ní být. S nimi... s ní i jejich dětmi.
Protože Damjan nehodlal být jako svůj otec. Uvědomil si, že chce být jeho pravým opakem. Že chce, aby jeho děti měly vše, co potřebují, že chce, aby vyrůstaly v bezpečí a s pocitem, že pokud někdy klopýtnou, bude u nich někdo, kdo je podepře a pomůže jim na nohy. Uvědomil si, že by za ty caparty bez mrknutí oka položil život, protože na světě nebylo nic cennějšího, pro co by mělo smysl žít a umírat. A také věděl, že chce být u každé zásadní chvíle jejich života. To uvědomění ho zasáhlo jako blesk, a ačkoliv zprvu ošklivě zamrazilo v páteři, nakonec se změnilo v hřejivý pocit, jenž se usadil přímo v srdci, které bylo až doposud chladné a uzavřené, ale náhle bilo silně a s novým odhodláním.
Damjan sklouzl rukou k Beině bříšku a rázem zapomněl všechny křivdy, které ještě před chvílí cítil, i když ho pořád maličko trápilo, že se o jejím stavu nedozvěděl dříve. Mohl tu být, mohli být už dávno oficiálně svoji, mohl na ni dohlížet a starat se. „Vezmeme,“ přitakal, protože proto sem ostatně přijel, a věnoval Beatrice šťastný úsměv. Popravdě řečeno, Damjan zřejmě nikdy nebyl šťastnější, než teď.
A pak přišel na řadu Bein pláč, který Damjan tak trochu očekával, i když nevěděl, že je těhotná - proto ji objal pevněji, snad pro případ, že by se jí začala podlamovat kolena, a konejšivě ji políbil do vlasů. „V Novigradu,“ odvětil, „ale je to delší historka...,“ vysvětlil s příslibem toho, že jí všechno poví, ale ne teď.
Zdržení v zahradách Damjan sice uvítal, ale protože nechtěl, aby se tu Beatrice zbytečně namáhala a způsobovala si bolesti zad, rozhodně neprotestoval proti návratu do domu. Tam ji samozřejmě následoval, protože se od ní momentálně odmítal byť jen na kousek vzdálit - strašně mu chyběla, když byl v Novigradu a ona tady, v dalekém Toussaint. Neměl v plánu tuhle noc strávit v posteli jemu určené, když mohl být nablízku své ženě.
Ať už pozdě večer prováděli cokoliv, Damjan nakonec usnul vedle Beatrice s rukou ochranitelsky položenou na jejím bříšku.

Takhle sladce by spal klidně až do poledne, ale to by ráno nesměl přijít ten příšerný budíček. Nebylo to poprvé, co něco takového zažil, ale ani se mu to nestávalo příliš často; rozhodně na to nebyl zvyklý. V posteli sebou trhnul, když někdo zabušil na dveře, a prudce se posadil. Nehledě na přítomnost dámy potichu zaklel, zatvářil se rozmrzele a rozespale zamžoural na Beatrice. „Co to má znamenat? To je tu normální?“ postěžoval si jako člověk, co by hrozně rád věnoval ještě pár hodin spánku, ale nakonec se přinutil vzchopit a jednat.
Natáhl na sebe kalhoty a pomuchlanou košili, ale víc nestihl, protože strážní byli zřejmě neodbytní a netrpěliví daleko více, než by komukoliv mohlo být milé. Že z ložnice lady Beatrice vyšel hrabě de Foix, to je možná překvapilo, ale Damjan to neřešil - beztak mu bylo jasné, že si Andreas tu záhadnou skládanku kolem jeho osoby víceméně dal dohromady, a tušil (a doufal), že se ho nepokusí zabít. Proč by to dělal? Pak by mu tu Beatrice zůstala neprovdaná a se zlomeným srdcem.
Do salonku tedy dorazil značně neupraven, jen v kalhotách a zmuchlané košili, samozřejmě si stihl nazout aspoň boty. Rozcuchané vlasy si prohrábl prsty, ale víc s nimi dělat nemohl, a pokud kvůli svému vzhledu cítil nějaké drobné rozpaky, nebylo to na něm vidět - konec konců, všichni tu vypadali jako lidé, co byli právě vytaženi z postele.
Damjan zůstal tvrdohlavě stát poblíž Beatrice, přičemž si rozmrzelým, rozespalým pohledem prohlédl všechny přítomné, a na dámu v noční košilce radši moc nezíral.
Když se o nějakou chvilku později dozvěděli, co se děje, Damjanovi maličko zatrnulo. Bylo mu totiž jasné, že by podezření s klidem mohlo padnout na něj, protože on byl ostatně zloděj do jisté míry profesionální, i když teď už se věnoval více... sofistikované kriminální činnosti. Stejně nedůvěryhodnou osobou byl ale i zaklínač, půlčice, a jistě i mnozí další, takže to nakonec hodil za hlavu a jen se vzdorně zadíval na hraběte de Montyliet. Upřímně doufal, že toho zloděje vypátrají brzy - on měl svědomí čisté a navíc měl jakés takés alibi, ehm ehm.