QUEST: In vino veritas - D

[Elaine]

Elaine se sice dokázala tvářit společensky a bránit se chladně a klidně, ale uvnitř ní to naopak bouřilo. Nerada se takhle stavěla do konfrontace s vlastní rodinou… a ten strýcův krátký, skoro nešťastný pohled ji zasáhl hlouběji než jakákoliv slova. Takže ho radši zatlačila někam do koutku mysli… možná i proto vlastní magií nic nezjistila, nedokázala se pořádně soustředit.
A snad i proto na Silasovo poděkování zareagovala drobným, tak trochu smutným úsměvem, kdy nebylo poznat, zda se tím snažila říct „To byla samozřejmost.“ nebo „Doufám, že toho nebudu litovat.“ Kdo ví, možná šlo o obojí.
Pirát, ani hobitka žádné alibi neměli. Při útrpném brblání půlčice měla chuť maličkou ženu skoro konejšivě obejmout… ale kdo ví, jak by se na něco takového od neznámého člověka Rokytka tvářila.
Při zmínce o plyšákovi krátce zpoza hrnečku střelila krátce pohledem po Silasovi. Sice se poměrně držel a velmi se ovládal, aby se zdržel komentářů… ale na druhou stranu, tohle se mohlo ukázat jako slušné lákadlo.
Ale jak se ukázalo, dokázal to porušit vzápětí. Sice se snažil znít nenuceně, ale Elaine pocítila chuť se kousnout do vlastního jazyka a poněkud káravě se na zaklínače zadívala. Byla velmi tenká hranice mezi vtipkováním a nevkusem, a měla pocit, že tohle už se přiklánělo k tomu druhému pólu. Trošku ji to zamrzelo i v jiném ohledu… chápala by jeho mlčení, co se narážek na zaklínače týkalo, ale taková zapeklitá situace… a vypadne z něj jen tohle? Kam se poděl onen chytrý zaklínač, se kterým závodila při luštění rébusů? Možná to pro něj nebylo dostatečnou výzvou, hrozbou, myslel si, že se z toho třeba vyseká… ale zapomínal na to, že kdyby tady tasil meč a vrhnul se do boje, pak by se z ní stala hrozba sice duševně rozpolcená, ale zato okamžitá a nebezpečnější než všichni strážci v sídle.
Než mu však stačila něco říct, ozvala se Beatrice a vzápětí i Rupert. Při zmínce o řádícím zaklínači se krátce, tázavě zadívala na Silase. Možná o někom věděl? Mohl to být někdo z jeho školy? Nebo spíš ze školy Kočky? Každopádně ale věnovala víc pozornosti Bee a Rupertovi. Vyslechla si je a pak se donutila uvolnit, na rtech jí zahrál znovu úsměv, i když trochu unavený.
„Děkuji,“ prohlásila upřímně. „Chápu, že v podobné situaci…“ na okamžik se odmlčela, jak hledala slova, „pak bych vás poprosila, ať odpustíte ukvapené jednání i mně. Nějakou dobu jsem strávila na severu a to, co jsem tam viděla… řekněme, že to ve mně zaselo určitou nedůvěru vůči lidem snadno odsuzujícím ostatní kvůli špičatým uším, svislým zorničkám nebo magickému nadání.“
Když se Aclassi zmínil o polohách, nedokázala se ovládnout, aby na okamžik nestiskla rty. „Budiž vám to ke cti… takové debaty o tom, kam až sahají jižní hranice Kaedwenu, mohou být občas velice uspávající.“ Pronesla klidně s neutrálním výrazem. Těžko říct, co si pod tím představili ostatní, ale… řekněme, ale jaký král, takový kraj… a že ten kaedwenský monarcha mluvil občas jako neotesanec. Jako někteří dnes u stolu. Nejspíš to nepochopí nikdo kolem ní, ale něco poznamenat musela.
A při Beině prohlášení jen kývla. A měla ošklivý pocit u žaludku, který jí napovídal, že je znovu na začátku. Ten nejpodezřelejší měl to nejneprůstřelnější alibi - důvěru její sestřenice. Pokud ho Bea znala už od dětství… znala ho zřejmě natolik, že si mohla něco takového dovolit prohlásit.
Při výpovědích sloužících jen kývla a poděkovala jim. Bohužel žádné zajímavé informace, spíš dobré jen proto, aby je vyřadili ze seznamu možných podezřelých.
Při návrhu Aclassiho. „To zní jako dobrý nápad.“ A vzápětí jí došlo, že v tom případě ta historka s debatou o geografii asi moc neobstojí, ale s tím už byla v podstatě smířená. Ten meč v její skříni se holt svede na to, že Silas velmi dbá na její bezpečí. Snad dnes na ni už nečekala žádná další nepříjemná odhalení.
A při Charlottině příspěvku do debaty se dokonce usmála. „Co vy na to, milý sire?“ obrátila se k Silasovi a zatěkala mu pohledem po obličeji, co on na to.

[Silas]

Zaklínač se snažil hledět si svého.Chtěl se najíst, když už mohl, tak to taky chtěl udělat. Zatím to nepovažoval za zvyk, nebo v to sám doufal. Lidé kolem mluvili, což bylo dobré, takže nějaké to "vyšetřování" nestagnovalo. Pak ale promluvila Bea a to k nim oběma. Nemalý důvod. Silasův vnitřní ďáblík se protočil v klícce. To je to samé, jako by on preventivně chodil pro výplatu s mečem v ruce a výhrůžkami, že si peníze vezme tak, jako tak. Stejně, jako Bea koukl po Aclassim... ale omluvný výraz nic neznamenal... dokonce ani samotná omluva by nic neznamenala. Silas zas tak moc neodpouštěl a když už, tak rozhodně ne někomu takovému. Když potom ale pokračovala, Silas vydechl a chvilku to tak zůstalo. Kousek buchty v puse překusoval dál a dál, protože ji chvíli nedokázal polknout. Na tenhle incident se snažil nemyslet. Dle svého něco, co se dalo považovat za hřích již odčinil, ale i tak... kdokoli ze zde přítomných dozvěděl, že to byl on. Hlavně ne Elaine. Tady s ní byl šťastný a spokojený. Sice asi něco tušila, přeci jen se přiznal, že pracuje pro Nilfgaard a, ony tajné služby nejsou svaté, ale neřešila to. Tohle bylo daleko horší a mohlo by to znamenat, že se sem zaklínač už při nejlepším nevrátí.

Všiml si pohledu Elaine. Na chvíli se mu postavily chlupy na zádech. Doufal, že ho nepodezřívá. A určitě v tom bude šťourat. Nebo ne? Má k tomu nějaký důvod? Pohled jí oplatil. Lehce vytřeštil oči, jakoby nevěřil, že ho podezřívá a uráželo ho to. Ale ve skutečnosti, měl trochu strach. S jednou ručkou ulamující kus buchty a druhou někde na koleni tam seděl dál a nijak moc nevyrušoval při poslechu ostatních.
Když sama promluvila, trochu nechápal, proč se omlouvá. Samozřejmě že to byla asi očekávaná zdvořilost, ale i tak. Ještě aby k takovým lidem necítila averzi. Kdyby nevypadla, už by byla naražená a upálená na kůlu... samozřejmě po tom co by si s ní pár dní všelijak hráli lovci na mučidlech. Naštěstí ale byla tady, kde jí nic takového nehrozilo. A on mohl být jen rád i kdyby tady on nebyl. Zahnal myšlenky, aby mohl přemýšlet nad něčím, co je posune vpřed, takže si trošku poposedl. Primárně, aby při tom letmo koukl po Elaine a pod stolem natáhl ručku a jemně stiskl tu její. Jen na chvíli, nechtělo se mu přemýšlet, jestli je to momentálně ve společnosti přijatelné, tak to omezil na minimum a snad tak, aby to nikdo neviděl s tím minimálním pohybem.

Potom ale pokračoval sir a Silda se na něj podíval. Tohle nebyla výbušnost, ale obyčejná stupidita. Výbušnost je, když vám vrazí vidle do zad a vy vyvraždíte celou vesnici. Pokračoval a ačkoli něco tvrdil, podezření ze zaklínače nespadlo. Nechtěl přemýšlet co děllali, či nedělali. Ať už byl sir prostě jen galantní rytíř, nebo impotent... nebo měl exotičtější choutky. Beatrice vyjádřila svůj postoj, ale pro Silase to nic neznamenalo. On mu nevěřil. Často se ukázalo to, že kudlu do zad vám vrazí ti nejbližší. Na to Elaine zmínila nudné probírání hranic. Zaklíanč na to musel trošku zamrkat. Tím něco naznačovala? Přestávalo ji to s ním bavit. Samozřejmě že se všechno nakonec nějak pokazí. Člověk si nakonec zvykne na jakýkoli šťastný stav, ale snad to nebyla pravda teď a jen tak něco dodávala. Asi bude muset v posteli začít trochu experimentovat, aby se čarodějka nenudila. A možná zapřemýšlet nad těmi Varrickovými knihami a vytáhnout nějakou tu romantiku. Na pár vteřin se zamračil, ale potom opět usrkl z čajíčku. Tyhle myšlenky momentálně nebyly příliš žádoucí.

Při prošetřování hobitky a Doriana jen koukal střídavě na ně dva. Oba byli a nebyli podezřelí. Pak ale Bea promluvila o kněžích. Na to zaklínač po dlouhé době už musel promluvit. "Na sever Věčné Slunce nedosvítí. Ani Melitelé neochrání. Zato Věčný Oheň? Kněží kážou proti zaklínačům, jsme démoni a mutanti, zrůdy. Ale kolik oni zabili upírů. Ghůlů. Wyvern terorizující vesnice? Kolik lidí zachránili, zatímco ženou dav proti elfům, trpaslíkům a čarodějkám. Aby je mohli mučit a potom protáhnout davem, co je zmlátí a potom upálit na hranici. Když je dřív nerozerve na kusy samozřejmě." Mohl by pokračovat, věšení trpaslíků za jejich vlasní plnovousy, uřezávání elfích uší, mučení čarodějek různými způsoby. Kdo má na rukou víc krve, král vedoucí války pro svůj zisk? Kněz vedoucí pogrom? Nebo zaklínač, co dostal vidlemi do zad první? Silas to měl v hlavě jasné, a to přesně v tomto pořadí. Už ale dál mlčel, aby si poslechl i zbytek.

Albert byl také na seznamu podezřelých, ačkoli měl solidní alibi a mohl být věrný sluha. Sylive to samé. To už se ale zaklínač zase zamyslet. Nechtěl úplně přijít o hlavu. To mu kazilo plány. Chtěl někam zmizet. Mimo tyhle starosti, někam na kraj Toussaintu s Elaine, aby mohl strávit těch pár dní, než bude muset odejít, nějak příjemnějí a hlavně bez starostí. Nad slovy Aclassiho zvedl oči a poslouchal. Měl pravdu, leč by to Silas nepřiznal. Hlavně se cítil, že je tady zbytečně. Přemýšlel and vším, jen ne nad tím, jak tento případ vyřešit. Nad tím jen zhluboka vydechl, aby si snad trochu vyčistil hlavu. "Eh... samozřejmě." Odpověděl Silas na zmíňku o smyslech a střídavě těkl z Charlotte na Elaine. Konečně mu začala hlava zpracovávat ty užitečné informace a fakta.
"Půjdeme všichni. Každý pokoj projdeme dvakrát. Jednou bez jeho vlastníka. Ten bude ještě s někým čekat venku. A podruhé i s ním, pokud to bude potřeba. Budeme počítat se spoluprací... podezřelých. Takže já nepůjdu do pokoje Lady Elaine a ona do mého. Sir Aclassi do pokoje Lady Charlotte a naopak. Albert a Sylvie jsou oba sloužící, to samé. A stejně tak u hraběte de Foix a Lady Beatrice. Nikoho neobviňuji, a listina ve vašem pokoji neznamená hned vinu. Hlavně, pokud jste tam večer nebyli." Což mohla být pravda. Někdo to tam mohl nastrčit a nepočítat s tím, že se tam vlastník večer nevrátí. Zároveň tím kryl svůj zadek a tím pádem i pravděpodobně hraběte, ale na tom mu tolik nezálaželo a nepočítal s ním při výroku. Leč Elaine záleželo na Beatrice a té zase na "hraběti", takže to bylo částečně i v jeho zájmu, aby to nebyl on.

[Elaine]

Když ucítila pod stolem Silasovu ruku na své, málem nadskočila. Pak ale roztála a na ten mizivý okamžik mu sevření jemně oplatila.
Zdál se jí nesvý… už proto, že na podobné popíchnutí Doriana zareagoval on a… tentokrát byla řada na ní, aby vytřeštila oči. Možná měl pravdu, ale v podobné společnosti se věci takhle na rovinu neříkaly… a hlavně nechtěla, aby její těhotná sestřenice poslouchala o mučení lidí a jejich trhání na kusy. Nechtěla, aby se rozrušila nebo se o ni snad začala bát. Položila proto Silasovi co možná nenápadně ruku na koleno, stiskla a prosebně se na něj zadívala. Snad proto, že se jí to jeho falešné oslovení vzpříčilo v hrdle, stejně jako další slova. Nemohla mu říct jménem, i když jeho celé znění tak neměl rád, a jí znělo tak libozvučně. Nemohla mu přede všemi říct, ať se mírní, protože je Beatrice těhotná.
Ale pak jako by se probral z transu a dokonce i něco navrhl. Sice tomu systému úplně nerozuměla, ale výhrady k tomu rozhodně neměla, to ne. V tomhle mu věřila.

Mimo herně:
Pardon, jen minipostík na doplnění, už je to jen vaše.

[Damjan]

Damjan seděl většinu času mlčky a systematicky likvidoval nemalou porci míchaných vajec, kterou si nandal na talíř. Poslouchal přitom výpovědi ostatních, včetně všech těch omluv, křivých obvinění, a podobných řečí, co tu prolétly vzduchem, a nevypadal, že by ho to bůhví jak zajímalo; vše si ale snažil uložit do paměti pro případ, že by to později šlo nějak zúročit. A pokud šlo o paměť, tu měl Damjan překvapivě dobrou.
Když došla vejce, plynule přešel k pojídání sladkého pečiva, jako by snad neměl dost, což... zřejmě neměl, i když normální lidé by zřejmě měli plný žaludek ještě od vydatné večeře. Jenže Damjan byl v tomhle směru jako černá díra, co pohltí všechno jídlo v dosahu a není to na ní znát. No dobře, za posledních pár měsíců maličko přibral, ale to nebyla vina jeho stravování, jako spíš toho, že se méně hýbal. Takže jedno šlo vlastně ruku v ruce s druhým.
Ušklíbl se, když došlo na slova o zločinech proti lidskosti a na okamžik semknul pevně rty, aby k tomu nepřihodil nějakou velmi sarkastickou poznámku, a když se ozvala i půlčice s tím, že nepotřebuje protahovat trubky, Damjan jí v duchu politoval.
Nakonec musel shledat, že skoro nikdo z nich nemá neprůstřelné alibi, přičemž někteří na tom byli hůře, někteří měli to štěstí, že jim večerní aktivity mohl dosvědčit někdo další. Někdo, kdo se na těch aktivitách také podílel, což vlastně taky nebylo to nejlepší alibi. Kněžku nicméně Damjan příliš nepodezíral, protože na to prostě nevypadala, a mnohem větší nedůvěřivost choval k pirátovi, který byl poněkud zvláštní entitou. Dokonce i tomu Aclassimu snad začínal věřit více, i když hodně, hodně zdráhavě.
Když se Beatrice pak otočila k němu, povytáhl obočí a zatvářil se omluvně. „No, jen mě napadlo, jestli tvoji rodiče třeba... nemají nějaké tajemství,“ vysvětlil a pokrčil rameny. Víc do toho zabředávat nehodlal, protože jeho teorie byla opravdu hodně divoká a Damjan věděl, že je hodně nepravděpodobná. Naposledy si změřil pohledem sira Aclassiho, kterého Beatrice hájila, a ušklíbl se. Ona mu věřila a Damjan věřil jí, tím se tahle kapitola zřejmě uzavřela.
Ani služebnictvo nepřineslo nic zajímavého, jen při zmínce jídla pro sirotčince se Damjan významně zadíval na svou ženu. „To ty?“ zeptal se potichu, protože si uměl dobře představit, že něco takového prosadila právě Beatrice – aby se jídlo zbytečně nevyhazovalo, když jiní trpí hlady. A Thomas... Thomas přece v sirotčinci nějakou dobu vyrůstal.
Proti prohledání pokojů rozhodně nic nenamítal, naopak víceméně hned začal vstávat od stolu. „Tak to abychom se do toho pustili, ať to máme brzy z krku,“ zahlásil, přičemž se už ve stoje ještě natáhl pro sladký croissant na cestu, pažravec jeden. Damjanova ložnice byla též naprosto netknutá, a pokud by tam náhodou ukradenou listinu objevili, někdo by ji tam musel nastrčit. Což se běžně stávalo a Damjan upřímně doufal, že to nebude tenhle případ; rozhodně se kvůli tomu však nestresoval, on měl svědomí čisté.
Když pak vykročili směrem k pokojům, zřejmě se sirem Rufusem v čele jako s čenichajícím psem, Damjan zamyšleně nakrčil čelo. „Udivuje mě, že se ještě nikdo nezamyslel nad motivem... Kdo z nás by měl důvod tu listinu krást? Proč?“ zamýšlel se nahlas. „Nezaznamenali jste nějakou roztržku, neshodu, hlasitou výměnu názorů, třeba přímo s hrabětem?“ zeptal se hlavně služebných a dvorních dam a doufal, že pokud někdo něco takového zaznamenal, začnou na sebe navzájem žalovat. Protože proč by tu listinu někdo z nich kradl, to Damjanovi pořád nešlo do hlavy.

[Dorian]

Když se na něj otočili s tím, že má problém s kněžími, jen musel povytáhnout kousek úst a kouknout směrem Rokytčiným, než dodal, "Neosočuji slušné Meliteliny kněžky, horší to ovšem je s kulty, třeba takového věčného ohně," uvedl vše na pravou míru, i když si uvědomoval, že tady asi moc o něčem takovém vědět nebudou. Přeci jen, věčný oheň nebyl díky bohu na jihu nijak populární. Dorian se tak necíti, jako, že by chtěl někoho osočovat z krádeže. Tak strašně se necítil, jako že by chtěl zkejsnout v něčím žaláři. A helemese, měl by si asi poznamenat, že příště radši od smetánky utíkat, než se za ní chtít dostat.
"No, přiznám se, že tuhle situaci nemám nejmenší chuť řešit, ale budiž, pojďme najít toho smrada abych mu mohl ukázat, že nemám rád, když mi někdo kazí dovolenou," podotkl Dorian a povzdechl si. Takovéhle situace dělaly z přátel mrchy a naopak, nedej bože, aby se něco takového stalo v bratrstvu, nejspíš by vraždil a vůbec mu to nevadilo.
"Tak tedy, pojďme se podívat jaké nestydaté věci skrýváte pod postelí," řekl velmi fádně Dorian a jen souhlasil se Silasovým návrhem na prohledání pokojů.
"A naše.. dvorní dámy nemají v krvi náhodou krev nějakého levobočka těchto rodů?" optal se jen tak pro zajímavost, protože se stávalo celkem často, aby nějaký ten levoboček zůstal na hradě poblíž svých rodičů.
Mezitím mu v hlavě svitla čistě teoretická myšlenka, tedy kdyby se napil třeba z pana hraběte, znamenalo by to, že by si listinu mohl odnést bez větších potíží? Hmm, tohle ještě nezkoušel, třeba jednou? Až bude mít chuť lidem dělat zlo, což se asi stejně nestane, jak se tak za ty století znal.

[Rokytka]

Rokytka si oddechla, opřela se loktem o stůl a bradu o svou dlaň. "Následovnící Věřného ohně nejsou kněží, ale zblbnutí fanatici," považovala za dost velkou urážku, že ji s nimi jakkoliv spojují. I když šlo jen o jedno hloupé slovo. A Dorian svou původní prupovídku dost nešťastně formuloval. A to natolik, aby se na něj šeredně mračila. Tím snad odpověděla i na otázku té milé šlechtičny. "Jestli sis nevšiml, tak já jsem půlčík. A toho by mezi sebe sotva vzali," zabrblala a raději si ucpala pusu něčím dobrým, aby nepronesla taky něco, čeho by později litovala.
Stejně tak se nechtěla montovat do té ošidné situace kolem rozsévání semene po zahrádkách za plotem a řešením levobočků levobočků a jen prostě seskočila ze stoličky, oklepala si drobky ze sukně a mlčky vyrazila k vlastnímu pokoji. Tam na všechny přítomné čekala jen halda rozdělané práce s kompletováním zásob bylinek, kterou toho rána rozdělala, neb šla na rozdíl od ostatních spát včas a byla ranní ptáče. O moc dál ale očividně nedoskákala.
Nicméně i když nemluvila, tak alespoň přemýšlela. Zatím jí ta svědectví moc nepomáhala a jen se snažila zbavit své předpojatosti vůči dvorním dámám, které jinak podezírala z úplně čehokoliv. Tak moc jí lezly krkem.

[Reginald]

Beatrice se opravdu zvedal žaludek, když mluvil Elainin drahý Silas, tedy vlastně sir Rufus, ale nedala to na sobě znát jinak, než že mírně pobledla ve tvářích. „Velmi barvitý popis...“ odtušila bez známky jakékoliv intonace v hlase, načež se zadívala na Doriana. „Věřím, že jste to nemyslel zle, pane, ale slova jsou ty nejmocnější zbraně, které máme. Dokáží ranit mnohem hlouběji než meč, protože taková rána většinou bolí jen chvíli. Zato špatně zvolené slovo dokáže bolet celé roky,“ povzdechla si a pak se pousmála na maličkou kněžku. To byl ovšem konec úsměvům, pak se začalo spekulovat o rodinných levobočcích a dětech na zapřenou, což Beatrice zvedalo tlak a do bledých tváří se jí nahrnula krev, takže zase hezky zrůžověla. „A proč by moji rodiče zapírali další dítě? Já si myslím, že kdyby měli jakékoliv jiné než mě, byli by to nejspokojenější lidé na světě, protože by je nemuselo vůbec zajímat, že se jim dcera trochu nepovedla,“ odvětila nasupeně Damjanovi a pak se ještě jednou zadívala na Doriana, který měl vůbec zajímavé myšlenky. „Rozhodně nemají krev obou rodů, i kdyby náhodou nějakým způsobem byly spřízněné s mojí rodinou.“ A vůbec, celá ta debata jí přišla zcela nesmyslná a nechtěla se o ní bavit. A tak jen odsouhlasila Damjanovi to, co už řekl i Albert - že to ona dlouhá léta posílala do místního sirotčince jídlo i oblečení, aby se sirotci měli lépe.

Naštěstí byl návrh sira Aclassiho o prohledání pokojů přijat s všeobecným nenadšením, a tak se šlo. Co se týkalo Damjanova dotazu ohledně roztržky nebo hádky, nikdo z nich o ničem nevěděl, nebo si nic nevybavil.
Nic zajímavého se v pokojích nenašlo*, tedy alespoň ne nic takového, co by připomínalo kradenou listinu s receptem, jinak si každý obyvatel pokoje ručil za své věci sám. Ani podezření sira Aclassiho nepadlo na zrovna úrodnou půdu, protože když se prohledával pokoj lady Sophie, všichni měli možnost prohlédnout si nejen rudé tvářičky ztrápené dvorní dámy, ale také velmi hezký portrét Doriana s úsměvem na rtech, který nebyl moc daleko od pravdy. Zaklínač vlastně nikde nezachytil žádné zvláštní stopy, dokud se skupinka nedostala k pokoji lady Adele. Byl tam nepořádek, což bylo slabé slovo. Šaty byly rozházené po celé podlaze, v posteli bylo vylité víno a rozházené kuličky hroznů. A ze skříně se ozývaly tlumené, kňouravé zvuky. Kdo se odvážil skříň otevřít, ten našel v rohu schoulenou dvorní dámu v pomuchlaných nákladných šatech a s rozcuchanými vlasy, s roubíkem z vlastních punčocháčků a svázanou na rukou i nohou pruhy látky. A nebylo pochyb o tom, komu ta hezká tvářička patřila - lady Adele.
Ale když se někdo konečně začal dívat místo na tu pravou, svázanou, po té druhé falešné, mohl tak nanejvýš zůstat mrkat v údivu na dvě naprosto identické Beatrice, které na sebe obě hleděly dost vyděšeným pohledem.

*co máte v pokojích, to je na vás

[Elaine]

Elaine trochu bodlo u srdce, když viděla, jak Beatrice pobledla. Silasova upřímnost a tendence říkat spoustu věcí bez obalu jí osobně mohla přijít osvěžující, ale ukazovalo se, že v některých situacích mu scházel cit, co v danou chvíli někomu povědět. Přesně tak, slova jsou ty nejmocnější zbraně.
Když pak procházeli chodbou, měla chuť Beatrice říct, že se rodičům povedla až příliš, předběhla v jistých ohledech svou dobu… že by si jí měli spíš cenit. Ale nekomentovala to. Stejně by jí to nevyvrátila.
Stejně mlčenlivě se také chovala při prohlídkách. Při prohlídce jejího pokoje se tvářila neproniknutelně, jen zdvihla aristokraticky nos a narovnala ramena, jako by se jí snad nic z toho nedotýkalo… snad jen ruměnec na tvářích prozrazoval, jak je jí v té chvíli nepohodlně. Vodu možná po společném koupání odteleportovala kamsi dál, kde neškodně jako přeprška padla na nějakou vinici, a měla tam uklizeno… jenže nepočítala s tím, že by sem někdo přišel, a svršky, které ze sebe Silas předchozí noci strhal, tam prostě a jednoduše zůstaly ležet na zemi tak, jak tam předtím dopadly. Jakékoliv poznámky kohokoliv opět přešla mlčky.
Alespoň nebyla jediná, kdo se při prohlídce červenal. Ale musela uznat, že drahá Sophie má opravdu talent.
Jenže pak došli k pokoji lady Adele… a tam došlo na ta pravá odhalení. Na okamžik šokovaně ztuhla, stejně jako nejspíš všichni ostatní, a pak si v duchu vynadala do slepých a chudých duchem. Natolik se soustředila na Silvana a svou rodinu, že přehlédla ony varovné signály, které tam byly… ta Adelina mluva při večeři, to zívání… žádná dvorní dáma s trochou sebeúcty by se nedostavila jen v košilce a župánku. U všech bohů… taky jí tady v Toussaintu zlenivěl mozek.
Ale reflexy měla po všech událostech posledního půl roku báječně pohotové. Nečekala, až se někdo vzpamatuje a něco řekne, prostě a jednoduše přešla k oběma Beatricím a bleskově popadla každou za jednu ruku, než jimi vyslala vlnu magie. Na děťátko by vliv mít neměla, samotnou Beatrice prohlížela několikrát. Kdyby Beu předtím neprohlížela, nejspíš by nedokázala rozpoznat která je která. Dvojník sice dokázal napodobit její sestřenku téměř zázračně, ale něco napodobit nemohl, pokud by nebyl ve stejně požehnaném stavu. Dítě. Prostě a jednoduše, u jedné Bey jí „cosi“ chybělo.

| +

Mimo herně:
Tak uvidíme
Pátrání magií

Elaine hodil/a 5d6 a součet kostek je 20:
4, 3, 3, 6, 4

Vůle? (je to nutné?) ... nakonec ne!

Elaine hodil/a 4d6 a součet kostek je 14:
3, 4, 3, 4

Pokus o paralýzu

Elaine hodil/a 5d6 a součet kostek je 17:
6, 5, 2, 1, 3

Boj beze zbraně

Elaine hodil/a 1d6 a součet kostek je 5:
5

Pokud se jí podařilo zápěstí obou žen zachytit, během malé chvilky měla jasno. Pustila pravou Beatrice, zatímco zápěstí falešné sestřenky nepřestala svírat, instinktivně udělala krok tak, aby stála mezi nimi. Snažila se těhotnou ženu krýt vlastním tělem... a byla ráda, že si jako protislužbu za lekce etikety vyžádala od Silase nějaké lekce sebeobrany. Pokud se totiž po ní ta imitace ohnala, aby se osvobodila, z velké části se jí podařilo onen úder vykrýt a nepustit ji, i když ji nejspíš bolestivě praštila. Oproti obrovské žábě to pořád ale bylo spíše pohlazení. Spěšně vykřikla zaklínadlo, pokusila se dopplerovi paralyzovat ruce a nohy. Těžko říct, zda se jí to podařilo, ale neztrácela čas. Obrátila se k zaklínači. „Pomoz mi, Si...re!“ Na poslední chvíli se naštěstí zarazila. „Sire Rufusi, pomoc!“

Mimo herně:
EDIT: Aby to sedělo na reálie.
EDIT2: Jsem pako, teď už by to mělo sedět. Omlouvám se.

[Damjan]

„Co já vím,“ krčil Damjan rameny na otázku, proč by de Montylieti zatajovali další dítě, protože upřímně nevěděl. Nemanželské? Postižené? Možností bylo určitě hned několik, ale Damjan ani s jednou nevyrukoval nahlas - to proto, že své vlastní teorii věřil stále méně a čím více se probouzel, tím absurdnější mu to přišlo. Ale úplně vyloučit to stejně nemohl, i když Beatrice ho celkem účinně přesvědčovala o tom, že je něco takového kardinální kravina.
Zabrblal nějakou námitku na prohlášení, že se Montylietům dcera nepovedla, protože s tím absolutně nesouhlasil, ale víc už se nevyjadřoval a raději společně s ostatními vyrazil čmuchat do pokojů. Tedy, čmuchal zřejmě výhradně zaklínač, ale Damjan se snažil alespoň vypozorovat cokoliv nezvyklého, přestože neměl zaklínačské smysly.
Celkem dobře se pobavil hlavně v Elainině pokoji, kde mu maličko zacukaly koutky úst, když viděl všechny ty rozházené svršky. Pravda, zrovna on neměl nejmenší právo cítit se pobaveně, ale jeho večer s Beou alespoň proběhl poněkud klidně, bez těch rozházených svršků a stop po jakýchkoliv... divokých diskuzích o polohách. Protože v tom, v čem do Beina pokoje večer vešel, v tom prakticky také odešel - zůstal tam jen jeho kabátec přehozený přes křeslo a svědčící o tom, že tu hrabě de Foix noc opravdu strávil.
Zato jeho pokoj byl dokonale netknutý - ta místnost opravdu vypovídala o tom, že tu v noci rozhodně nikdo nespal, a že její dočasný obyvatel se tu zjevil zřejmě naposledy před večeří jen proto, aby se převlékl. Nebyl tu žádný nepořádek, dokonce ani postel nebyla pomuchlaná, prostě nic. Jen nějaké Damjanovy věci úhledně uklizené tak, jak se od člověka z vyšších vrstev očekávalo.
Cukání koutků úst pobavením Damjan zopakoval ve chvíli, kdy spatřil, jaký obraz malovala Sophie, ale statečně se zdržel veškerých komentářů. Mnohem zajímavější odhalení je totiž čekalo v pokoji Adele. Otevření skříně Damjan nechal pravděpodobně na zaklínači, který zřejmě zaslechl fňukání jako první, a překvapeně zamrkal, když pak spatřil svázanou dvorní dámu. Mělo mu to dojít, ano, náznaky tu byly, jenže Damjan se tak soustředil na svou drahou ženu, že mu nějaké podivné chování jedné z dvorních dam zkrátka unikalo. A kromě toho byl na takové chování zvyklý, takže mu asi ani nepřipadalo podezřelé. Měl si uvědomit, že do sídla de Montylietů se to nehodí...
No a sotva se vzpamatoval z objevení Adele, už před nimi stály dvě Beatrice, což hraběti de Foix dokonale vypálilo pojistky. Rozhodně nereagoval tak pohotově, jako Elaine, a vypadlo z něj jen velmi inteligentní: „Doppler...“ A hned poté mu vystoupal tlak tak vysoko, že mu skoro začala stoupat pára z uší. Ten bídák si měl na napodobování raději najít někoho jiného, protože Damjan by ho s chutí chytil pod krkem a vymačkal z něj veškerý vzduch, kdyby si ovšem byl jistý, která z těch dvou Beatrice je ta falešná, což nebyl.
A protože o dopplerech věděl jen to, že na sebe berou podobu jiných lidí, a ani to zřejmě nebylo úplně přesné, musel veškerou akci nechat na zaklínači a čarodějce. A Elaine by nejradši objal za to pohotové jednání a dostatečné naznačení toho, která z těch dvou těhulek je ta pravá. Nemusela ji bránit vlastním tělem, protože se mezi ty dvě vtěsnal Damjan v celé své kráse a dával si záležet, aby Beu a jejich nenarozené dítě ochranářsky držel za svým tělem, protože by si nikdy neodpustil, kdyby se jim něco stalo.
Pak už mohl jen sledovat, jak se sir Rufus do dopplera pouští, a pomohl jen v případě, že k tomu byl vyzván; nechtěl se zaklínači zbytečně plést do cesty, když ani pořádně nevěděl, co na takového dopplera vlastně platí.

[Silas]

Letmo pohlédl na Elaine, když mu dala ruku na koleno. Asi chápal, že tohle úplně říkat nemusel, alena druhou stranu... tohle asi nikdy řešit nebude. Když se nemluví o většině věcí na rovinu, tak se člověk nikam nedostane. Většina lidí souhlasila a kdo ne, tak mlčel. Nějaké řečičky kolem ho nezajímaly. Motiv? Každý mohl mít nějaký... kdokoli, i Beatrice a Elaine, leč to bylo nepravděpodobné.

Projít pokoje byl dobrý nápad, ale s každým dalším Silas přemýšlel o tom, jestli to vůbec byl někdo z nich. Kdyby on kradl nějaký recept, tak se sem vplíží večer, nepozorovaně by to zvládl, opsal by si ho, či zapamatoval a zase odešel. Jednoduché, nikdo by to nikdy nezjistil. Snadné jako facka. Když prohlížel Elainin pokoj, řekněme, že mu to bylo docela jedno. Bylo asi jasné, co tam spolu vyváděli a nějaké rozházené oblečení... Ve svém pokoji mu to bylo jedno. Meč, meč, zbroj... krabička s alchymistickou výbavou, co skrývala nějaké lektvary a pár jedů. Naštěstí to nikdo pořádně nerozebíral. Ostatní pokoje mu byly jedno, recept v nich nebyl, až u portrétu Doriana ho zabolely zuby... nebylo to špatné, ale ne jeho vkus.

Až v pokoji Adele vypadal možná vyděšeně. Takový bordel neviděl už dlouho. Vlastně... možná nikdy. Těžko říct, jedno byl nepořádek a druhé chaos při útěku nebo něčeho podobného. Buchy buch a cosi ze skříně ho překvapilo. A samozřejmě, že to nechají všichni na zaklínači. Ale to mu nevadilo. Neměl meč, nůž... nic. Ale nebyl beze zbraní. Postavil se tak, aby cokoli co vyskočí proletělo kolem, když sebou trošku trhne a skříň otevřel. Párkrát zamrkal. Adele... Trhl sebou a otočil se k Adele, se kterou sem došli, ale místo toho tam byly dvě Beatrice.

Letmo pohlédl na Damjana. Rozhodně se trochu vyznal. Doppleři byli zlodějíčci.... mohli být víc, ale nebyli vyloženě zlí. Ne všichni samozřejmě. Vždycky jsou nějaké černé ovce, které přes noc vyvraždí i celé sídlo, jako je toto. Ale to Silas zvládl taky. A tenhle nejspíše chtěl jen krást a ne ubližovat, jinak by Adele zmizela, nebo ji zařízl, aby se nedostala ven, či nedělala hluk.
Zároveň byli ale docela poserové, což tady mohlo stačit. Tedy, kdyby někdo nechal profesionálního lovce potvor dělat jeho práci a ne se montovat do něčeho, o čem nemá ani páru. Elaine samozřejmě musela udělat první hloupost, co ji napadla. A to začít magicky kontrolovat kdo je kdo. Jen tak si prostě přijít k příšeře a sahat na ni. Doppler možná nebyl zlý, ale když zpanikaříte? Ale klidně si nechte zaklínače, co vám může zachránit život za zády. Tohle si s ní vyřídí později. Ale když už začala, ať to dokončí. Ale takhle jen ohrožovala sebe i Beatrice. A bylo jedno, kolik silných mužů tady bylo. Úder na správné místo, žduchnutí do něčeho a je konečná.

Tak se zaklínač přesunul. Elaine by mu moc zavazela a tak došel na druhé nejlepší místo. Za dvě Beatrice. To už měla ale čarodějka jasno, tak zaklínač udělal, co umí. Lapnout dopplera za flígr a odtáhnout bokem.Pokud se nějak bránil? Neměl to vědmák problém okořenit a strhnout ho na zem. Jednoduše, jak stojíte za někým, prošlápnete koleno, zatlačíte rukama... člověk se neudrží ani za nic... a doppler stejně tak. Skončíte na čumáku. Prostě udělat svou práci a zpacifikvovat příšeru, hlavně když jeho tahá do něčeho, jako je krádež. A všem tady znepříjemňuje život. A navíc si mohl vybít tu svou část agrese tím, že s někým mohl škrábnout. Ale nejraději by si došel pro meč a po výslechu useknul hlavu. Ostatně... je zaklíanč a tohle byla jeho parketa... ne katova. Rozhodně, pokud bude chtít hrabě popravu... monstrum je zaklínačovo.