QUEST: Velké stěhování - ND

[Zenn]

Název: Velké stěhování
Rozsah a tempo: plížení, boj,... tempo cca 2 posty týdně, konec do dvou měsíců?
Počet hráčů: max 6 (Irvi, Cyrri, Fenc / Kalle, Shae, Aeri)
Odměna: cca 10, odměňuju ale individuálně...
Obtížnost a limity: Obyvatelé a Veverky
Start a konec Questu: Start po naplnění

Úvod do děje:
Jeden ze zbohatlíků se rozhodl, že změní své působiště, opustí ponurý Novigrad a raději začne natrvalo obývat své letní sídlo více na severu. Prý to má něco společného s nějakou chorobou a srocujícími se vojsky Nilfgaardu, ale neříkejte to nikde moc nahlas.
Nicméně si sebou chce odvézt i závratnou většinu svého majetku, aby se i v novém cítil jako doma. Převoz takového jmění si sebou ovšem nese svá rizika a tak sobě najímá dobrovolníky, co doprovodí a jeho majetek i kůži ochrání před tím, co na ně číhá v lesích...

[Zenn]

So, sorrka za zpoždění, teď už snad pojedu dle tempa...
Ohlídat to nemohu, ale byl bych rád, aby si skupinky navzájem nečetly své části .

Strážci | +

Na adrese, kam se měla skupinka najatých dostavit, bylo vskutku živo… Možná se tu cítili trochu nemístně, vzhledem k tomu, že se vyskytovali v jedné z těch luxusnějších čtvrtí a navíc před opravdu honosným domem, který přímo vzbuzoval touhu po tom, nakouknout dovnitř. To jim ovšem bylo zapovězeno. Byli najati jako strážci „karavany“ a ne jako stěhováci. Oni mohli jen přihlížet tomu, jak jiné ruce plní povozy před nimi drahým nábytkem, porcelánem, slonovinou a luxusními koberci. Byl to přesun kompletní, o tom žádná.
A jejich zaměstnavatel, pobíhal kolem a odškrtávala si položky na svém seznamu, aby se na něco nezapomnělo. Co na tom, že u toho funěl jako doga a občas se šeredně rozkašlal. Byl to muž, který měl na zádech už minimálně šest křížků, bílé vlasy mu na temeni řídly a na nose se mu pohupovaly příliš silné brýle. Vzhledem vlastně připomínal jednoho nejmenovaného geniálního fyzika. I ten knír měl… A ke svým momentálním zaměstnancům se stočil, až když si ještě jednou zkontroloval, že má vše, co míti chce.
„Vážení, jsem velice vděčen za vaši ochotu. Vězte, že vám dobře zaplatím. Třetinu již nyní a zbytek… Inu až v pořádku dorazíme na místo určení,“ pronesl s vírou v to, že je to férová nabídka ke skupině kolem sebe. Krom Aeri, Kalleho a Shae tu bylo ještě sedm lidí a k tomu dvojice starcových osobních strážců. „Upřímně doufám, že cesta proběhne v klidu, nelze na to ovšem spoléhat,“ doplnil chraptivě a nalistoval si další lejstro. "Eeeh. Slečna Aerima?" Poptal se potom a zvedl pohled, aby se na jmenovanou podíval. "Podle vašich údajů jste z přítomných nejzkušenější, co se boje týče, takže bych Vás pověřil vedením. Jak s tím naložíte, je na Vás. Ale pamatujte, že neúspěch je spojen s odepřením mzdy. Pro všechny," informoval ji a pak zase zmizel v domě, aby dokončil poslední kontrolu. Zatímco pohledy přítomných padly právě na blondýnku.

Veverky | +

Nelidští členové Veverčích komand se naopak srocovali na jedné mýtince v lese. Fenc se svým komandem (v rozsahu Fenc+Irvi+5 NPC z hor) sem byl přímo povolán vůdcem jednoho z místních komand. Dle všeho si chtěl nováčka trochu ozkoušet před tím, než bude ochoten s ním navázat jakoukoliv spolupráci a právě teď si s mladším elfem hleděl z očí do očí.
~Jeden z mých zvědů,~ začal po výměně prvotních zdvořilostí. ~Zjistil, že dnes dojde k přesunu majetku jednoho Novigradského šlechtice. Myslím, že je to velice dobrá příležitost k zajištění financí, pro naše přežívání a operace,~ upřesnil oč jde. ~Nicméně momentálně nejsem v situaci, abych se této mise mohl ujmout, proto bych tuto čest přenechal Vám. Pokud si na tak důležitý úkol samozřejmě troufnete,~ dodal bez známek kyselosti. Bylo by pochopitelné, kdyby se na to necítili. Ostatně bylo jich celkem málo. S tím byl ale ochoten vypomoci. ~Propůjčím Vám pro tyto účely pár mužů, které mohu postrádat,~ dodal tedy a rukou pokynul k pětici elfů, mezi kterými byl i Cyrriel.
Pak už jen čekal, co z Fence a jeho lidí vypadne, protože nehodlal poskytovat cenné informace jen tak nazdařbůh.

[Shaelin]

Tak prej sme "strážci" | +

Po zakázce sáhla ne, že by byla dobrá v obraně čehokoliv, ale vidina peněz jí zkrátka lákala. Sice jich měla dost, ale ty brzy stejně odejdou. Navíc měla alespoň možnost dělat něco jiného než se pokoušet přijít na to, jak se sakra dostat k otci.
Na místo dorazila na čas, navlečená ve dvou vlněných tunikách, aby jí nebyla zima, v prošívce a lehké zbroji tak, jako obvykle. Byla vyzbrojená vším, co zvládla někam zasunout nebo schovat, což znamenalo jednu dýku u pasu, větší nůž u pasu, malý nožík na stehně a v holínce pro potřebu poslední záchrany. Byla připravená, sebevědomá, ačkoliv si jako stěhovák moc nepřipadala. Na hlavě měla naražený slamák a divoké kudrliny důkladně překrývaly ouška. Nebála se vlastně ani trochu, neměla zatím moc čeho.
Bylo tam hodně lidí, mnohem víc, než by jí kdy napadlo. Asi měl jejich zaměstnavatel velké množství věcí. Opatrně se propletla skrz davy tak, aby do nikoho nevrazila a přidala se k pomalu formující se skupince.
„Brý den, máme to ale hezký počasí, co?“ pozdravila slušně hned jak dorazila na místo. Byla z nich očividně nejmladší, proto se narovnala, aby si připadala alespoň o trochu větší a dospělejší. Podívala se na blonďatou holčinu, která jim měla velet. Elfka? Blesklo jí hlavou a najednou si připadala o něco pohodlněji než předtím, když věděla, že tu není jediná. No a pak tu byl vysoký chlapík, od prvního pohledu žádná třasořitka. Jestli to tedy někdo zkazí, bude to jisto jistě právě Shae. Tiše pak postávala v hloučku a čekala na další pokyny.

[Fencaedan]

„Naval oříšek!“ řekla jedna z veverek. | +

Čas plynul jako voda a od setkání s Irviel uplynulo už několik týdnů. Větší část toho času uplynula, aniž by se přihodilko něco zvláštního, co by stálo za pozornost. Přesto že Fencaedan nechtěl na Irviel naléhat, aby se vrhala po hlavě do nebezpečí, jemu osobně připadal čas ztrávený v relativní nečinosti již dostatečně dlouhý. Jak ho začínaly chytat roupy, hlavou se mu znovu rozběhly myšlenky na různé adrenalinové počinky. Hozená rukavice mu tedy přišla po chuti,, pročež se na vyzvání ochotně dostavil na místo, kde se mělo konat ono tajné setkání s dalšími Scoia'tael z místního odboje. Fencaedan rozhodně nebyl proti setkávání s dalšími představiteli místního odboje. I kdyby to mělo být nápadné, občasné paktování mezi jednotlivými komandy bylo důležité. Žádný velitel komanda nemohl vědět o všem co se kde šustlo a bez jakési minimální koordinace by odboj těžko fungoval. Na mýtinku v lese, určenou k setkání dorazil s tím, že asi tuší o co bude hlavním předmětem setkání. Na zdvořilé formality si Fencaedan potrpěl jen do určité míry. Po vyřízení těch nezbytných se odmlčel, čekajíce, co bude následovat. Slova ostříleného vůdce místního komand ho v tušení utvrdila. Byl to startovní výstřel, pobízející je, aby se pustili do akce.

Když ostřílený velitel místního komanda začal mluvit, zalétl Fencaedanův kradmý pohled k Irviel. Jediné přikývnutí, jediné hnutí tváře by mu prozradilo, nakolik se obnovilo elfčino odhodlání, zda se Irviel cítí přípravena následovat ho do nelítostného boje. Pak již Fencaedan se svou obvyklou klidnou rozvahou opětoval pohled druhé velitele komanda. On sám byl připraven hozenou rukavici zvedout, tj. přijmout přenesený návrh, i když k tomu měl zcela jiné osobní vysvětlení, než bylo přepadání bohatých lidí kvůli penězům. Moc plynoucí z peněz a titulů Fencaedana úplně míjela. Jeho komando by se dle jeho názoru mělo být schopno uživit jinak. Oproti tomu věděl o projektech těch, kdož scoia'tael nepřímo podporovali. Ti už by si bez cinkajícího zlata vystačit nemuseli, což by opět značně otupilo sílu odboje. Důvodem přednějším pro Fencaedana bylo ukázat dh'oine, že si na ostatní bytosti nemůžou vyskakovat do nekonečna. Přepadením příslušníka šlechtického stavu by jeho komando vyslalo směrem ke dh'oine jasný signál, že si nemůže být jistý nikdo, koho na cestách nedoprovází početný oddíl těžkooděnců. Přechodem odboje do útoku by vzalo zasvé inkognito halící existenci shromažďujícího se Fencaedanova komanda. Jenomže některé větší akce za to prostě stály. Přepadnout šlechtice jste neměli každý den, takže když se taková příležitost naskytla, bylo by škoda ji bez ohledu na menší sílu jeho komanda nechat nevyužitou.

~Pokud se dobře připravíme, za pokus to stojí, ~ dal Fencaedan bez většího zaváhání ostřílenějšímu veliteli místních komand najevo, aby z účastí jeho samotného počítal. Byl v Redanii proto, aby zde bojoval za věc jeho lidu. Bude tedy bojovat, i kdyby ho Irviel, nebo někdo z ostatních nenásledoval. Podstoupení onoho riziko následovat ho do boje, nechal pouze na svobodné vůli ostatních, stejně jako to udělal druhý velitel komanda. Taktiku boje pak hodlal přizpůsobit poměru sil. S tím souvisela nejnaléhavější Fencaedanova otázka.
~Kdy a kam ten šlechtic přibližně bude mířit a kolik ho může doprovázet lidí? ~ přešel fencaedan k bez odkladu k informacím užitečným pro sestavení jakéhokoliv plánu. Tohle byl neopomenutelný základ. Fencaedan s těmi, kdo ho budou následovat, musel stanou ve správný čas, na co nejvýhodnějším msítě k přepadení dotyčného šlechtice. Po zodpovězení téhle otázky už šla většině věcí stanovit operativně. Vedle pevně dané kostry byla vždy spousta detailů proměnlvá, bez možnosti vnějšího ovlivnění. A právě o něco z té pevné kostry šlo pokaždé při plánování útoku.

i

[Cyrriel]

Veverky se mstí! | +

Cyrriel se dostavil na mýtinku, jakmile se dozvěděl, že se má dostavit. Netušil sice tak úplně proč, to se dozvěděl až na místě, ale protože zase jednou zatoužil po nějaké akci a ne jen vyzvídání a ukrývání se před lovci čarodějek a nelidí, vlastně ani neváhal, jestli se má zapojit, ať už šlo o cokoliv.
A tak ve chvíli, kdy dorazil Fencaedan a jeho lidé, stál opodál s rukama založenýma na hrudi a poněkud zarputilým výrazem ve tváři. Na zádech měl přehozený luk, u pasu toulec se šípy, a jinak vypadal, že u sebe kromě krátkého meče další zbraně nemá. A když si všiml Irviel, povytáhl obočí a vrhl jejím směrem významný pohled, avšak velitele komand se neodvažoval rušit z jejich rozhovoru. Tak přeci jen našla cestu mezi Veverky...
Namísto toho jen čekal, jak se domluví, poslouchal, a rozhodně byl připravený přiložit ruku k dílu. Chtělo to něco akčnějšího, než jen špehování...

[Irviel]

Ahoj Cyrri | +

Irviel šel návrat do života v lese poměrně snadno. Za nejhorší se dalo považovat akorát prvních pár dní, kdy si jednak opět přivykala na les samotný, ale taky pořád vstřebávala svůj žal za Arleightovu oběť. Bylo rovněž trochu zvláštní si opět přivykat na komunikaci ve své rodné řeči a přítomnost jiného čistokrevného elfa. Byla to samozřejmě příjemná společnost a zatím nenarazili ani na žádné větší problémy, ani nehladověli. Tak či tak, Irviel měla dost času na všechny nutné opravy svého nového oděvu a vylepšování šípů, které měla od lovců. A po několika týdnech se již nemohla dočkat nějaké akce. Když jí tedy Fen oznámil plán se setkat s jiným komandem a pomoci jim s přepadovkou, byla připravená. Rovněž měla možnost se brzy seznámit s pěti dalšími členy jejich komanda, kteří dorazili z Modrých hor. Bylo příjemné být opět "mezi svými".

Když dorazili na mýtinu, kde mělo proběhnout setkání, jako první si všimla, že mezi Scoia´tael, kteří se k nim mají připojit pro tuto misí stojí i Cyrriel. Usmála se na něj. Byla ráda, že je naživu a mimo hradby Novigradu. Zároveň se trochu pyšně napřímila, snad aby věděl, že to zdrbal a ona našla někoho, kdo ji zkrátka naverboval rychleji. Ale to už patřilo k její hravé, škádlivé povaze. Později určitě budou mít možnost prohodit několiv slov.

Jinak Irviel rozmluvu dvou velitelů nijak nekomentovala. Důvěřovala, že Fencaedan to zvládne a také se to od něj očekávalo. Od ní se očekávalo mít připravený luk, až se pustí do skutečné práce.

[Aerima Willtommen]

Professionalle ochranka. | +

Novigrad.. nebylo město, kam by chtěla jít, hlavně ne v tuhle dobu, ale nabídka, kterou dostala, byla příliš lákavá a peníze byly potřeba. Na těch konec konců stál svět. Říkalo se, že pro lásku se hory přenášejí, ale toho mága co se o to pokusí, stejně musíte zaplatit jinak ani nehne prstem. Proto teď stála a koukala se, jak stěhovali věci do karavanů. Byla ráda, že tak otravnou práci nenechali na ní, stěhování nebylo něco, po čem až příliš toužila, dokud to nebyl její vlastní dům. Ale vlastní bydlení neměla, takže měla stejně smůlu.
Když muž prohlásil, že je pravděpodobně nejzkušenějším bojovníkem z týmu, překvapeně se podívala na Kalleho, protože tomu moc nechtěla uvěřit. Vedle něj si přišla jako malinké skřítě, ale podle všeho tedy byla vedoucí ona. Proklejte toho, kdo nechal velet ženu, neboť udělal tu největší chybu svého života. No, zapřísáhla se, že bude dělat jen to nejlepší pro ně všechny. Přeci jen, nepředpokládala, že cesta bude klidná a tak s povzdechem koukla na ostatní.
"Mmm, počasí je... počasí. Horší je, jaká cesta nás čeká, protože to nebude jednoduché," poznamenala Aerima a koukla se na oba dva zcela vážným pohledem, aby se zamysleli nad tím, co je vlastně ve skutečnosti čeká. Ono to totiž nebylo nic jednoduchého, ani pěkného, vlastně očekávala, že nastanou komplikace. Novigrad byl odporné město, vlastně na to, že tu byla poprvé, se jí tu rozhodně vůbec nelíbilo. Tohle bylo kdysi elfské město, jak se doslechla, a ona nemohla uvěřit, jakou díru z toho lidé udělali. Jen dobře, že se kupec stěhoval, sama by tu nevydržela déle, než den.
"Co umíš?" optala se dívky, protože u Kalleho to více méně věděla. U dívky to zatím nebylo až tak jasné, ale bylo to vitální pro to, jakou strategii by měla vybrat. Jestli byla jediná, kdo mohl ošetřit jejich rány pak by možná bylo lepší, aby se držela v pozadí. Nebyla si vůbec jistá, jestli je nejlepším kouskem pro bodání dýkami do nepřítele. Boj na blízko byla její výhoda, ovšem nebylo to ani trošičku lehké.

[Kalle]

Zavolejte stráže, zbláznilo se páže... | +

Kalle po té příhodě s nekkery nebyl schopný pobíhat se šlechtičnou sem a tam, jak se jí zamanulo, takže byl nejen odpočatý po té zdravotní přestávce, ale také naprosto bez peněz. A protože se nechtěl vrátit k armádě, rozhodl se brát nějaké ty náhodné jednorázové práce, za které dostane dobře zaplaceno.
Takže teď postával v Novigradu a koukal na to hemžení kolem, i když sem tam zabloudil pohledem také k Aerimě, kterou nějaký čas neviděl. Pak k nim ale mužík zamířil a Kalle nasadil úsměv na rty. „Jen se, pane, nebojte, my se vám o to postaráme,“ ujistil chlapíka, i když jistý si svým tvrzením být nemohl, ale říkalo se to tak, nebo ne? Asi by nerad slyšel, že se pokusí to ochránit, ale za nic neručí, protože stát se může cokoliv, a hlavně na takové přemýšlení neměl Kalle dostatečnou kapacitu.
Mužskou ješitnost sice nepostrádal, ale nějak mu nevadilo, že velení nad jejich výpravou bylo svěřeno Aerimě. On by si s tím určitě taky nějak poradil a pravda, ženy nad sebou měl mnohem radši v jiné situaci než takovéhle, nicméně nestěžoval si. Alespoň to pak nemohlo být svedeno celé na něj, když se něco pokazí, ne že by Aeri něco takového přál.
Když tedy železná lady převzala velení, pohledy všech i ten jeho se stočily k ní v očekávání nějakých instrukcí nebo úvodní řeči, ostatně to se tak mezi veliteli nosilo. Ale hovor o počasí byl vlastně taky docela fajn a Kalle zamrkal na nebe, protože až do téhle chvíle ho vlastně ani moc nezajímalo, jak vlastně je. Jak řekla Aerima, počasí bylo počasí. Prostě bylo. Kdyby počasí nebylo, tak... by nebylo. Raději se víc Kalleho mozkovými pochody nekochejme, ono toto není moc co k vidění.
Z prověrky schopností byl tak nějak vynechán a ani se tomu nedivil, Aerima moc dobře věděla, čeho je schopen. S mečem. A teď už dokonce ani nekulhal. Místo vlastních řečí se tak podíval, jestli mu pořádně drží zbroj, jestli si doma nenechal meč vedle nočního stolku, a pak se zaposlouchal do toho, co říkají ostatní. Bylo dobré vědět, kdo mu vlastně kryje záda.

[Zenn]

Strážci (Galaxie) | +

Pan zaměstnavatel pohlédl na mladíka, který se vyjádřil více než sebevědomě a věnoval mu milý úsměv. Rád by jeho slovům očividně věřil. Bylo na něm cítit napětí a nejistota. A asi se nebylo čemu divit. Na těch povozech bylo téměř vše, co vlastnil a když o to přijde… Nebude to bolet jen jeho.
K Shae pak doputoval pohled spíše mírně starostlivý. Ostatně bylo to děvče ve věku jeho vnuček. Ale zase celkem chápal, jaký svět venku je, a že je občas potřeba zoufalých činů. Bez vsázení vlastního života se mnohdy přežít nedá. Ach ta ironie.
To co měla Aeri k dispozici a na starost bylo celkem obsáhlé. Několik povozů, které měli každý svého vozku. Ti sice měli u sebe nějaké nožíky, ale s jejich účastí v boji se tak jako tak počítat moc nedalo. Pak ony dva osobní strážce pana hraběte. Ti měli takovou středně těžkou zbroj a každý svůj meč.
A dalších sedm lidí. Dva velké chlapy se sekyrami. Pak zjizvenou ženu, které se očividně jejich mladá vůdkyně moc nepozdávala, ale zatím se jen nepříjemně mračila a než aby něco řekla, jen ukázala své kopí. Možná si trochu hrála na Zerrrikánku? Další tu byl útlý klučina, kterého znala z Lammasu - blonďatý Hynek. O jeho obratnosti nebylo pochyb a navíc se pochlubil pěknou kuší. Vedle něj pak podobně stavěny i starý kamarád, ten ale místo zbraní disponoval lékařskou výbavou. Očividně hodlal fungovat jako podpora. A nakonec postarší muž, který si přinesl starý otlučený meč s dívkou v Shaelinině věku po boku. Ta hrdě předvedla svůj luk a zářivě se usmála. (klidně si je pro sebe pojmenujte xD).
Hrabě tomu představování přihlížel, snažil se do toho moc nechrchlat a slova se chopil až, když na to byl prostor. „Inu, žádná cesta určena zatím nebyla. Jsem trochu paranoidní, takže vše dělám až na místě, aby se nějaké informace nedostali ven,“ vysvětlil. „Naše cílová lokace je na severu, na druhém břehu řeky. Odtud až k řece je to všude samý les,“ povzdechl nešťastně. „Takže spousta prostoru pro přepady. Lze jít východněji. Je to celkem bezpečná cesta, ale dvakrát delší než ostatní. Potom se dá jít i středem. Tam je to zase velmi nebezpečné, co se týče banditů a podobných entit, ale cesta sama o sobě je snesitelně dlouhá i schůdná. Na západě by to bylo nejkratší a asi i nejbezpečnější, ale je to trasa pro povozy značně obtížná,“ vysvětlil, přičemž se párkráte zakuckal. „Lze jít i mimo cesty, ale to nemáme zmapované a těžko říct, kam nás to nevede a co to udělá s vozy,“ dodal další alternativu a v zásobě měl další. „A také bychom se teoreticky mohli rozdělit.“ Tehdy domluvil. Nebyl žádný stratég ani vojevůdce, aby se na to cítil. Tohle byla zodpovědnost jeho „gardy“.

Elfové | +

Muž Fencův souhlas jen střídmě odkývl a přešel hned k zodpovídání jeho otázek, které byly více než na místě. Nicméně odpovědi nebyly zas tak jednoduché. ~Pravdou je, že toho moc nevíme, krom toho, že to bude dnes a pocestuje z Novigradu na sever k řece. Ten muž se zdá být velmi opatrným,~ přiznal.
~Skrz les vedou tři cesty. Východní je nejdelší a relativně pohodlná pro povozy. Ta prostřední je velmi oblíbená u banditů, ale jinak pro cestování nejvhodnější. Na západě je špatně schůdný terén, ale snaha vyhnout se přepadu, by je tam zavést mohla,~ popsal stručně, jak se to v okolí zhruba má. Mohl by k tomu vyjádřit i svůj názor, ale stále to byla zkouška pro mladšího elfa, takže nechtěl dělat jeho práci za něj.
Místo toho si mávnutím ruky přivolal podřízené, které mu hodlal pro dnešek vypůjčit. Krom Cyrriela tu byli tři další muži, vybavení spíš pro kontaktní boj a pak drobná lukostřelkyně (klidně si je pro své účely pojmenujte xD). ~Nejsou to moji nejlepší, ale ani nejhorší. Slíbili ti pro dnešek poslušnost, pořád však mají svou hlavu,~ varoval jej rovnou. Nikdy nemohl slíbit, že bude Fence někdo jako Cyrriel poslouchat na slovo. Spíše očekával špetku zdravé rivality.

[Shaelin]

Strážci spoilerů | +

Kdo říkal něco o tom, že to bude jednoduché? Ona určitě ne. Mrkla proto raději bez odpovědi na nebe a snažila se vykoukat, jaké bude na jejich výpravu počasí. Možná zataženo, možná budou padat trakaře, možná Veverky...? Ve skutečnosti proti Veverkám nic neměla, vlastně naopak. Líbilo se jí, že si nenechali do ničeho mluvit, že si šli zkrátka za svým. Nelíbilo se jí už ale, jakým způsobem. Jenže na druhou stranu, když teď viděla, jak se s nelidmi zacházelo, chápala, že se brání a mstí, ale... muselo to jít tak krvavou cestou?
Z přemítání nad přidáním se ke Scoia'tael v průběhu příštích let, pokud to všechno přežije, jí vytrhla až další otázka, která očividně byla mířena jejím směrem. „Co? Kdo? Jo, já?“ zeptala se a rozhlédla se kolem, jestli náhodou opravdu nemluvila na někoho jiného. „No, to bys chtěla vědět, co?“ ohrnula nosík a rošťácky se zašklebila. „Nó, řekla bych, že mi jde... nebýt viděna...?“ jsem fakt dobrej zloděj a špehoun, víš? „S tímhle to taky trochu umím a tak...“ prsty objala rukojeť dýky a spokojeně se usmála. Nebyla úplně neschopná, ačkoliv tak na poprvé jisto jistě vypadala. „Vy oba ste asi nějak schopný, co? Nebo na to jenom vypadáte. Pokud ste lamy, tak pardon.“
Přitáhla si řemínky na kožené zbroji a upravila prošívku s tunikou pod ní. Byla připravená, nebo si to alespoň myslela. Tiše pak postávala, poslouchala zaměstnavatele a návrhy na cesty a rozdělení a nějak si nebyla jistá, kterou cestu by zvolila. Ťapat budou tak jako tak a nebezpečí čeká i na cestě do kadiboudy. Já bych šla prostředkem. Míň chození, trocha adleraninu, spousta ozbrojenejch... možná by zvládi i celou tu výpravu ubránit. Držela ale jazyk za zuby a kulila modrá očka na elfku - rozhodovatelku. „Nó? Tak co? Už víš?“