QUEST: Trnitá cesta hříchu - ND

[Drema]

Název:
Trnitá cesta hříchu

Rozsah a tempo:
Max dva příspěvky za týden, podle toho jak budu práci vypravěče stíhat.
Tj. budu se snažit o pravidelnější tempo, ale příspěvek nemusí být vždy hotový v určitý den.

Počet hráčů:
Výchozí předpoklad 3 nebo 4 s tím, že většímu počtu bych se mohl věnovat méně individuálně.
Přihlašování klasicky soukromá zpráva nebo Discord.

Úastníci questu:
Reginald, Kayla,Valdur

Odměna:
Základ je 6 bodů pro každého, kdo dokončí quest. Dále vedení navrhnu pro každého zvláštní bonus.
Hodnotit se bude herní aktivita a herní popisy.

Obtížnost a limity:
Quest bude zaměřený na vnímání situace a interakce s NCP postavami i postavami hrráčů. Bude tedy spíš charakteru povídacího a snad i trochu humorného. Účastnit se může prakticky kdokoliv. Na postavy nejsou kladeny žádné nároky. Pouze se nesmíte bát vystavit postavu jistému riziku a musí být schopný pochopit humor namířený proti podobě historické církve. Resp. Pokud bude někdeo pátrat, nebudete to vy, ale kněží z kláštera. Účastnit se smí i osoby čarodějné a podezřelé. Do Jisté mířy budou muset být připraveny čelit riziku všechny postavy. Žádná z postav by ale neměla dojít fatální újmě. Veverky teď myslím mají jiné starosti.

Start a konec Questu:
Quest bude zahájen po naplnění kapacity, nebo po domluvě hráčů
Reálná je i možnost počkat na ukončení některého z předchozích questů.
Quest bude ukončen po domluvě s hráči a toho, jak se questem budou bavit..
Ideálně nejpozději do dvou měsíců, nebo odehrání celého základního námětu.
Podobný námět může zahrnovat libovolně velké množství peripetií.

Úvod do děje:

Pokud jde o církevní instituce v zemi, málokdy se najde jen jedna. Kult Věčného ohně je v Redanii největší a nejznámější. To ovšem neznamená, že neexistují jiné menší odštěpné církve, nebo sekty, vykládající si víru po svém. Kupříkladu na půl cesty mezi Tretogorem a Oxenfurtem se nachází malá vesnička Magweyn. Vesnička by byla zcela bezvýznamným zapadákovem, kdyby na jejím okraji již několik desítek let nestál malý klášter nesoucí s vesničkou shodné jméno. Přes nelehkou dobu, v níž se všichni bojí náboženského fanatismu, chystá Magweynský klášter oslavu výročí svého založení. V den výročí jsou dveře kláštera otevřeny všem, obzvláště pak těm zámožným. Pořádání občasných církevních slavností klášteru prospívá, neboť mezi návštěvníky se mohou najít štědří mecenáši. Představený kláštera, opat Defenius plánuje výročí založení oslavit způsobem slučujícím se s tím, co je milé bohům. Na čelním místě programu tedy figuruje velký náboženský obřad s možností ulevit svému svědomí. Sami mniši si trošku budou zahrávat s náznaky okultismu). Aby se klášter svým hostům zavděčil, k tomu je samozřejmě zapotřebí mnohem víc. Proto je kromě chrámu připravená mimo jiné prohlídka příslušenství kláštera, tj. klášterních sklepů, klášterní pekárny, historického velkého sálu a pro ty nejotrlejší i lazaretu. Jestli na zábavnější aktivity dojde, to už je věc druhá. Doba je příliš zlá, církevní instituce jsou zkostnatělé, což dostačuje k tomu, aby se nedalo dopředu předpovědět, co všechno se semele.

Náplní questu budou obrazy s mnichy kláštera. Jednotlivé obrazy se budou odkazovat na jejich víru a budou svým způsobem dokumentovat život v klášteře. Hráči mohou po ceslo dobu reagovat na popisované situace a podle libosti mohou navazovat interakce. Jediné omezení interakcí platí, pokud by bylo psáno, že si kněží potřebují s některou postavou promluvit v soukromí.

[Drema]

Před začátkem oslav:

Poutníkům všeho druhu se Magweynský klášter otevřel v brzkých dopoledních hodinách. Před klášter vyšli dva mniši v nových kutnách, z nichž se každý postavil na stráž k jednomu křídlu klášterní brány. Tihle dva mniši nejspíš dostali jednoduchý úkol dohlédnout na to, kdopak přichází navštívit klášter. Měli zde stát nejméně do náboženského obřadu, začínajícího těsně před polednem a tak není divu, že se tvářili poněkud znuděně. Poutníci přicházející s úmyslem navštívit slavnost na počest výročí založení kláštera se kupodivu našli. Branou kláštera vstoupila větší část služebníků kláštera, lidí z přilehlé vesnice, plus několik menších hloučků porůznu sebraných individuí. Málokdo z nich zde však byl čistě kvůli rozjímání, pro klidu svojí duše. To spíše doufali v jídlo zadarmo, či snad v získání noclehu. Nabízela se otázka, jak chtějí mniši rozlišit mezi jednotlivými pohnutkami stojícími za návštěvou kláštera. Odpověď si není těžké domyslet. Spolehlivě je zkrátka rozlišit nemohli. Museli dovnitř vpustit všechny a doufat, že aspoň někoho o podstatu činnosti kláštera projeví zájem. Nicméně docela nečinní, se založenýma rukama dva mniši stojící na stráži nezůstává. Některé náhodně vybrané příchozí u brány pozdrželi, aby je mohli prověřit.

Ověřovací hody | +

Mimo herně:
Příchod do kláštera
Reginald

Drema hodil/a 1d6 a součet kostek je 1:
1

Kayla

Drema hodil/a 1d6 a součet kostek je 5:
5

Valdur

Drema hodil/a 1d6 a součet kostek je 2:
2

Po příchodu do kláštera
Reginald Kayla

Drema hodil/a 1d6 a součet kostek je 6:
6

Kayla

Drema hodil/a 1d6 a součet kostek je 5:
5

Valdur

Drema hodil/a 1d6 a součet kostek je 3:
3

Kayla s Reinaledem najdou po vstupu do kláštera místo k sezení, nebo minichy ochotné se jim věnovar. Pro víc informací házejte na všímavost.Valdur opět tolik štěstí neměl, musí počítat s menšími komplikacemi. Jinak máte volné ruce. Je na vás jestli zamířite rovnou do chrámu, nebo budete provádět ještě něco. Do chrámu byste ale nakonec nakouknout měli. odehraje se tam jeden z obrazů hry.

„Pověz nám, kdo jsi sestro, pověz nám, kdo jsi bratře,“ vyzvídali mniši zdvořile, s pokusem o úsměv základní osobní údaje vybraných osob. Nikomu, kdo se nechoval podezřele již při stupu, nikomu kdo byl ochotný uvést rozumný důvod příchodu do kláštera, by mniši nebránili v průchodu branou. Kayla měla štěstí, neboť prošla bez větší pozornosti. Reginald a Valdur už se museli s otázkou být schopni vypořádat. Tak jako všichni příchozí měli první důvod zamyslet se nad vysvětlením, proč se rozhodly zavítat do kláštera. Zamyslet se samozřejmě mohla i Kayla. Bezprostřední nebezpečí nikomu nehrozilo, jenže říci v případě potřeby pravdu nepřicházelo v úvahu. Nájemný vrah, čarodějná žena, ani jedno z těch přiznání by mnichům neudělalo radost, ani jedno by před nimi neobstálo. Nejdůležitější byla věrohodnost předloženého vysvětlení, neboť jeho pravdivost nebylo možné rychle ověřit.

Brána kláštera zavedla každého, dovnitř vpuštěného jedince na nádvoří podlouhlého tvaru. Uprostřed nádvoří stál další mnich. Ten měl jednak odpovídat na případné dotazy příchozích, jednak měl posloužit jako průvodce, pokud by se v klášteře náhodou objevila jakákoliv bohatší lépe situovaná osoba. Zhruba polovina osazenstva kláštera se v chrámu na druhém konci nádvoří připravovala k vykonání náboženského obřadu. Několik mnichů, scházejících do celkového počtu se nepřestávalo věnovat svým obvyklým denním aktivitám. Oproti tomu většina příchozích se dosud motala po nádvoří, ve snaze zjistit, co všechno se bude dít, zda by se už teď nedalo popadnout něco k jídlu, atd. Nahlédnutí do hospodářských prostor kláštera by příchozím odhalilo předstíranou horečnou činnost. Do prostor chrámu se vstupovalo krátkou chodbou, podsíní. Po obou stranách předsálí se nacházely jedny dveře s masivním kovaným zámkem. Přede dveřmi stála vždy pokladnice na milodary. Na milodarech mnichům samozřejmě hodně záleželo. Klášteru by naplnění pokladnic penězi s jinými drahocennými drobnostmi v žádném případě nevadilo. I když by se pokladnice mohly stát velkým lákadlem pro zloděje, nyní v nich nebylo tolik, aby stálo zato dopustit se okaté krádeže. Hlavní prostor chrámu tonul v šeru. Sem tam zablikala svíce, jinak nebylo do některých prostor vůbec vidět. Osvětlený prosto byl z poloviny prázdný. U zdi stálo několik prostých dřevených lavic pro sprostý lid. Ti kdo se nevlezli na lavice museli spolu s řadovými mnichy zůstat stát. Přední část chrámu zaplňovalo několik sousoší, obklopených křesly pro vyšší představitele kláštera. Nejvyšší z křesel bylo připraveno pro opata Defenia. Druhé nejvyšší pro jistého čestného hosta.

[Valdur]

Cesta zpátky do Novigradu byla strašná. Déšť, bláto, hlad a žízeň. Chvíli jel vozem, ovšem ten, kdo vůz s koňmi vlastnil, zastavil v jedné malé vesničce a od té doby putuje pěšky sám. Po nějaké době došel do vesnice Magweyn. Pro něho to byla ale jen náhodná zastávka pro odpočinek a jídlo. Hledal hospodu, nebo nějakého obchodníka s jídlem a pitím, takže se poptával místních. Když se tak ptal lidí, kde má najít místo k odpočinku a jídlu se dozvěděl, že zrovna přišel v době oslav založení vesnice (nebo kláštera?). Také se dozvěděl, že tam mívají dokonce jídlo zdarma a to se mu naprosto hodilo. Ovšem oslavy ještě pořádně nezačali, takže si zašel do místní krčmy, o které se dozvěděl a koupil si tam láhev jablečného moštu. Pít alkohol vážně nechtěl, protože ví, co by to s ním udělalo a navíc byl rád ve stavu, kdy je plně při smyslech. Koupil si také krajíc chleba, aby mohl trochu zklidnit svůj žaludek, nebo aby měl menší iluzi toho, že se trochu najedl. Poté, co vypil mošt a snědl svůj krajíc se vydal zpátky ven. Podíval se po okolí a všiml si kláštera, kde se pomalu začali seskupovat skupinky lidí. Zajímalo ho, co se tam bude dít a tak se vydal stejným směrem.

Když se přiblížil ke vchodu do tohoto "svatého" místa za ním přišel nějaký mnich. S úsměvem ho pozdravil a začal se ho vyptávat na to, kdo je a co tu dělá. Celkem s podivem, že za ním přišli s úsměvem na tváři, když si museli všimnout toho meče na zádech. To jsou vážně tak hloupí, že jim někdo poví dobrovolně pravdu o tom, kdo je a nebo jsou hloupí místní lidé a povědí jim i kde mají skryté úspory? pomyslel si a jen obrátil oči v sloup. Neměl ve zvyku lhát, dokonce to moc nemusel, ovšem nebude zde prozrazovat to, že je to vrah a nebo jeho jméno. "Taktéž vám přeji dobrý den, pane" začal s klidným hlasem. "Jsem jen obyčejný žoldák." a ukázal na meč, který měl na zádech. "Většinou si mě lidé najímají, abych je v těchto temných dobách doprovázel po cestách mezi městy a vesnicemi, nebo hlídal jejich majetky před případných problémech." Vysvětloval svou vymyšlenou práci a snažil se být co nejvíce důvěryhodný. "Přišel jsem zde najít někoho, kdo by potřeboval dočasnou stráž, nebo něco podobného a taky si odpočinout po náročné cestě." Snažil se pořád usmívat a mluvit přátelským hlasem."Pak jsem si všiml tohohle kláštera a toho, že zde jde nějak moc lidí a tak jsem se rozhodl tohle místo navštívit také." Vysvětlil mu celou situaci. Poté ho ale napadlo se také na něco zeptat. "Jen by mě ještě zajímalo, jaké přesně oslavy se zde konají? Od místních jsem slyšel jen něco málo a tak se ptám vás, abych se dozvěděl něco více." Poté, co mu odpověděl na Valdurovu otázku, jestli vůbec odpověděl, vstoupil dovnitř. Za předpokladu, že nenastaly nějaké potíže.

Poté co vstoupil se podíval okolo sebe. Architektura nebyla úplně špatná. Kolem bylo několik lidí, ovšem neviděl místo, kde si sednout a tak se jen procházel po interiéru a čekal, co se bude dít dále. Uviděl i pár modlících se mnichů a nebo chystající věci na oslavy. Dost ho zajímalo, k jaké církvi tenhle klášter patří. Nezajímalo ho to kvůli tomu, že by byl věřící, to on není, spíše aby věděl, s jakými lidmi má čest. Díval se kolem sebe. Na okna, na strop, na zdi a celkově na své okolí a snažil se najít vodítka k získání odpovědí. Člověk si u náboženství nikdy nemohl být jistý, jelikož lidé věří v neexistující věc a díky tomu dokážou provádět všelijaké věci, takže bylo dobré vědět o nich něco. Alespoň si to sám myslel a nikdo by mu tuhle myšlenku z hlavy nedostal.

Mimo herně:
Tak copak nám skrýváš, kláštere?
Hod na všímavost (1)

Valdur hodil/a 1d6 a součet kostek je 5:
5

[Kayla]

Ona upřímně netušila, jak se sem dostala. Prostě to bylo, jako celý její dosavadní život. Kam vítr zavál, tam i její sukně směřovala. Už ji to dostala na spoustu rozličných míst. Zajímavých. Zkažených. Hlučných. Nudných. Divných... Tohle vypadalo na kombinaci posledních dvou jmenovaných. Ale ani to nemuselo být na škodu. Občas je fajn zvolnit.
Sama se přes bránu kláštera dostala, ani nevěděla jak. Nicméně všimla si, že někteří takové štěstí nemají a musí odpovídat na všetečné otázky. Ne, že by to byla kdovíjaká výzva. Kdyby se s tou otázkou dostalo na ni, měla spoustu variant, po kterých by mohla sáhnout, aniž by lhala. Byla ostatně do nedávna Oxenfurtskou švadlenkou. Nebo mohla zmínit svůj prapůvod a představit se jako rybářova dcerka. A víc a víc. Za ta desetiletí dělala kde co.
Pobaveně se uculila, když mezi těmi zpovídanými zahlédla Regieho. Nojo. Byl s tím knírem až moc nápadný a kulišáctví mu koukalo z očí. To byla pro tyhle puritánské kněží kořist přímo jasná. A támhle. Nebyl to ten ten z trhů? Další z těch, co ji vytáhli z cely a pak nechali sídlo lovců shořet na prach. Třeba to nakonec taková nuda nebude. V očích jí vesele zajiskřilo a přesunula se kousek dál, aby očíhla, co to tu vlastně mají. Ovšem nádvoří ani pracující mniši ji nijak zvlášť nezajímali. Možná, že kdyby se trochu vysvlékli, tak by se zdržela. Za předpokladu, že by to nebyli jen seschlí práprdové.
Místo toho teda zamířila do nitra kláštera. Celkem ji zajímalo jestli je to jedna z těch církví, co káže skromný život v odpírání, ale přitom má své svatostánky vyzdobené zlatem. Bylo jen málo věcí, co nesnášela víc, než pokrytectví. Uvítalo ji ale šero, ve kterém si podívanou moc neužila. A stejně tak nevěděla ani to, co se dál chystá. Proto se inspirovala tím, co viděla - totiž tím, že se všichni usazují. Ah. Že by nějaké představení? Hned se vrhla k nejbližší lavici, kde se nenápadně rozvalila přes dvě místa. Jen tak pro jistotu. Kdyby se třeba chtěl ukázat i Reginald. Ovšem. Kdyby se v její blízkosti mihl nějaký senior o holi, určitě by mu místo přenechala. Byla sice tak trochu raubíř, ale s měkkým srdcem.

Mimo herně:

Zenn hodil/a 1d6 a součet kostek je 4:
4

[Reginald]

Reginald se na oslavách a poblíž kláštěra objevil z jednoho prostého důvodu, z jakého povětšinou vytáhl paty z domu, pokud se nejednalo o mimořádnou situaci - třeba záchrana života nebo podpálení části Novigradu. Tady se ale kupodivu neplánoval plížit stíny a vraždit nevinné mnichy, o jejichž nevině by se dalo polemizovat, byl tu jednoduše a prostě za obchodem. Oslavy si žádaly jídlo, farma jídlo produkovala, violá, Reginald se objevuje na scéně. A když už tu byl, proč by jel hned zase zpátky domů, aniž by si prohlédl místní chloubu? Návštěva kláštera se dala od někoho jeho zvědavosti a potřeby rozhledu čekat.
Zvědavost jeho se čekat sice dala, ale co se zvědavosti - až vlezlosti - mnichů týkalo, tu Reginald nečekal. Vlastně měl podobné existence v paměti jako tiché a pohostinné osoby, které se věnovaly výhradně svým duchovním záležitostem. Otázka, kdo je, ho tedy překvapila, ale rozhodně ne proto, že by ho tížilo svědomí nebo něco podobného. Spíš to jen nečekal. „Farmář a obchodník, dobrý mnichu,“ odvětil muži, který se ho otázal, s úsměvem. „Přivezl jsem na oslavy něco málo z výdobytků mého hospodářství a rád bych se podíval do útrob kláštera, když už jsem sem vážil cestu.“ Nemusel ani předstírat, všechno, co řekl, byla čistá pravda. I když o dobrotě toho mnicha neměl žádné viditelné důkazy.
Dovnitř se snad tedy dostal, ale násilím se do kláštera vloupávat vážně nehodlal. Když se mu zazdálo, že mezi návštěvníky zahlédl i povědomou stařenku, přidal trochu do kroku. Kayla, tedy vlastně Irene, seděla na lavici a zjevně čekala, co se začne dít. „Máš tu volno, babi?“ zacukaly mu koutky pobavením a pokud ho s klením neposlala ke všem čortům, usadil se vedle ní. Hříšné myšlenky pod klášterní klenbou naštěstí zahnala její momentální podoba vrásčité stařenky, takže smilnění bylo odročeno na další jednání.

Mimo herně:
Všímavost 2

Reginald hodil/a 2d6 a součet kostek je 3:
1, 2

[Drema]

Valdur:
Namátková kontrola není to samé, co systematické prohledávání. Mniši hlídající u brány to na kolemjdoucí tak říkajíc zkoušeli. Valdurova sebejistá odpověď působila dost věrohodně, aby byla přijata bez dalšího vyptávání. Žoldnéře sice nikam nepředchází křišťálově lesklá pověst, nicméně špiclové a vrazi jsou na tom z hlediska pověsti ještě daleko hůře. Dokonce se z výrazů tváři zdálo, že Valdurova odpověď z jemu neznámého důvodu mnichy u brány zaujala.
„Zkus se zeptat našeho opata. Třeba zase bude chtít vyslat spěšného posla, nebo něco podobného,“ ozval se ten samý mnich, který se Valdura prve ptal kým je. Druhý mnich o sobě dal vědět při odpovědi na jeho vlastní otázku, týkající se oslav v klášteře, i když nepověděl více, než se Valdur dozvěděl ve vesnici. Mniši až dosud tajuplně zdůrazňovali účel oslav, aniž prozradili jejich světskou náplň, tj. co přesně bude na programu.
„Církevní oslavy synu. V tento den si připomínáme zahájení našeho zbožného díla. Doporučuji ti účast na slavnostním obřadu. Po obřadu se budou naši hosté smět v celém klášteře volně bavit, leč zábava jim nemá kam utéci,“ přimísil mnich k známým faktům malé ponaučení. Dozvědět se aspoň o možnosti svobodné zábavy se dalo dozvědět několika způsoby. Vyzvídat u mnichů byl každopádně jeden z nich.

Klášter nebyl zasvěcený ani proroku Lebedovi, ani Melitelé. Z nejznámějších náboženství se jeho symbolika nejvíce podobala kultu Věčného ohně. Výzdoba kláštera byla relativně prostá. Kladla však důraz na kontrasty. Na hru barev, ne hru světla a stínu. Na některých stěnách se nacházely jednoduché malby držáky na svíce, či pochotně, nabírající podoby všelijakých ornamentů. Některé stavební prvky naopak vrhaly dlouhé temné stíny. Mniši dbali na dodržování pravidel, byli snad i trochu puritánsky fanatičtí. Nic ovšem nenaznačovalo dlouhým prstům představených kláštera, jimiž by mohli hostům ublížit. Alespoň žádné hranice v klášteře nyní nestály. V malých klášterech mimo města asi žili spíš malé ryby.

Lidé z vesnice mohli Valdurovi napovídat ledacos. K holé skutečnosti bylo jisté přimícháno i hodně jejich výmyslů. Ačkoliv se mnozí pídili po něčem k jídlu, před obřadem se hostům zatím žádné jídlo nepodávalo. Část přítomných tím byla očividně zklamaná. Většina lidí chodících po nádvoří se pak rozhodla zjistit co a jak, tím že nahlédnou do útrob chrámu. Mniši jim snad prozradí, to co je zajímá. A právě to se zdálo být jasným záměrem mnichů z kláštera.

Kayla:
Kayla ihned zvolila druhou z možností jak se dozvědět, co se bude dít. Tj. zamířila do chrámu v útrobách kláštera. Díky tomu si mohla místo k sezení vybírat. Našla si jednu z lavic, které byly nenápadně zastrčené v malých výklencích, a přece z nich bylo vidět, co se v chrámu děje. Navíc to nebyla dlouhá lavice, takže ji s Reginalem měla mít sama pro sebe. Kaylu zatím nikdo nerušil. Měla dost času, aby se ze svého místa rozhlídla po chrámovém interiéru. Výzdoba chrámu byla hlavně účelná. Sestávala z větších shluků voskovic, umístěných ve stojanech kolem křesel předních mnichů z kláštera. Na představené řádu dopadalo nejvíce světla, zatím co ostatní účastníci obřadu tonuli ve stínech vrhaných neosvětlenými zdmi. V přední části chrámu nad to poblikávala jediná pochodeň. Tvůrce místní atmosféry si musel potrpět na efekt, možná také na jasně danou hierarchii. Stinná místa neodhalovala zlaté sochy, ani jiné skvosty. I tak mniši z kláštera na peníze být museli, neboť jim nestačilo postavit za vstup do chrámu dvě pokladnice. Lavice obcházeli dva mniši s cínovými talíři v rukou, nabízejíce možnost přispět těm, kdož tak u vstupu neučinili. Cínový talíř se ocitl před obličejem bezmála všech osob přítomných v chrámu. Za větší příspěvek mniši děkovali hlubokou poklonou, vůli přispět či nepřispět nijak jinak nekomentovali. Tím pádem se o náboženské úkony jednalo nanejvýš v druhé, třetí řadě. V té první mělo jít o projev uznání vůči samému klášteru, čili o vlastní kapsu. Kayla si náhodou povšimla, jak se po chvíli se oboje dveře v předsíni chrámu za pokladnicemi pootevřely. Zpoza nich vyklouzli dva mniši. Museli postávat za dveřmi za účelem sledování, kdo peníze do pokladnice vhodil a kdo ne. Oba mniši jí hned nato zmizeli kdesi u protější zdi chrámu. A ještě něco stačila Kayla zaznamenat. Čestným hostem kláštera byl jakýsi řádový rytíř, tj. někdo kdo sympatizoval s kultem věčného ohně.

Reginald:
Reginaldovi po podání vysvětlení nikdo nebránil ve vstupu do kláštera. Mniši pokývali hlavami, načež mu ustoupili z cesty. Reginald měl volný průchod jak na nádvoří kláštera, tak dovnitř do chrámu. Uvnitř krámu se mohl připojit ke Kayle na místě, kde nebyli v centru pozornosti. Jejich soukromí zatím narušil pouze jeden z mnichů, procházející kolem lavic k sezení s cínovým talířem v ruce. Pohledům jiných lidí byli skryti. Protože se Reginald svou pozornost zaměřil na Kaylu, nevšiml si žádných dalších zvláštností. Mohl zahlédnout to, co zahlédla Kayla, ale žádný nový objev neučinil.

]Náboženský obřad:
Lidu nebylo v klášteře více, než by se vešlo dovnitř do chrámu. Bránou prošel poslední zvědavec, také nádvoří se pro tuto chvíli v podstatě vyprázdnilo. Mniši z kláštera mezi tím dokončili přípravy na náboženský obřad. Nejdůležitější mniši v čele s opatem se usadili ve svých křeslech, na každý pád pohodlnější nad prosté lavice. Před ně do čelní části chrámu předstoupil jediný mnich. Nepovstal z žádného křesla pro představené kláštera, avšak výraz jako zprostřed transu dával najevo míru jeho vážnosti mezi ostatními. Tento mnich byl od opata pověřen vedením náboženského obřadu.
„Nyní se upneme do svého nitra. Poté si budete moci diskrétně vyzkoušet, co o vás soudí nebesa. Nakonec vám klášterní bratři budou dělat společnost při zábavě podle vaší libosti,“ obrátil se mnich k návštěvníkům oslav, čímž zase o malý kousek poodhalil podobu blízké budoucnosti. Jak rychle si přítomných laiků povšiml, tak rychle si jich zase přestal všímat. Otočil oči k zastíněné klenbě stropu nad svou hlavou.
„Jaký asi osud chystají nebesa nám smrtelníkům?“ vyslovil svoji otázkou do prázdna. Překvapivě to však nebyla samomluva. Nahoře na zdi, na konci kruhu osvětleného pochodní se rychle mihnul neurčitý stín. Jako by něco dlouhého a tenkého proletělo vzduchem. Na čelní stěně chrámu, za mnichovou hlavou zazářil plamínek nově rozžaté svíce s pořádně silným knotem.
„To bys chtěl vědět, co?“ ozvala se odpověď pronesená silným zvláštně zastřeným hlasem. Mnicha řídícího náboženský obřad nemohlo nic vyvézt z rovnováhy. Možná jeho víra obsahovala předpoklad automatické odpovědi z nebes, nebo to měl v nebesích dobré, protože si mohl předem zažádal o audienci.
„Brání tomu zjištění něco nečistého v tomto chrámu?“ přednesl mnich pohotově další dotaz. Jenže tentokrát bylo nahoře u stropu ticho. Jen po čelní zdi zase přejel nějaký dlouhý tenký stín a vedle první svíce zakomíhalo světlo druhé.
„Je v tomto chrámu nějaký hříšník? Kdo je ten člověk?“ naléhal mnich na vlastníka neznámého hlasu, přičemž se pokoušel vsadit na nejvíce pravděpodobnou možnost. Nebyli by to mniši, aby za vším nehledali hříšníky. Díky tomu se mnich trefil, i když následující slova ho potěšit nemohla.
„Všichni. Úplně všichni,“ uštědřil mu neznámý hlas pomyslný ironický direkt. Situace s mihnuvším se stínem, plus vzplanutím svíce se opakovala do třetice. Třetí svící byl na čelní zdi doplněný světelný trojúhelník.
„Tak to slyšíte,“ spráskl onen mnich ruce, laickému publiku na odiv. „Měli bychom se všichni vypořádat se svým svědomím, přemýšlet o vlastních hříších a litovat jich. Tak si možná nebesa nakloníme.“ Konečně se dostal k jádru kázání, k malému náboženskému úkonu.

Mimo herně:
Případné hody ponechávám na vlastním uvážení

[Kayla]

Prej babi. Provokoval a ji to přirozeně pobavilo. Odepřít mu to místo s hraným hněvem bylo lákavé, ale nakonec zvítězila touha po jeho společnosti, kterou si nehodlala nechat upřít a milostivě mu udělala místo, které předtím s takovou grácií ulovila.
Z toho, co tu viděla, si zatím neudělala žádný unáhlený obrázek. Co se jí však nelíbilo ani trochu, byla samozřejmě přítomnost jisté osoby. Vzhledem k tomu, že nikdo neměl šanci na ni vidět, dovolila si mírné zamračení, ale nejančila. Sotva tu byl za účelem jejího odlovu.
Byla ochotná tyhle náboženské věci shlédnout s vážnou tváří, ale nakonec to nedokázala a musela svůj pobavený úsměv skrýt za dlaň už velice brzy. „Obávám se, že kdyby ta zábava měla být podle mé libosti, tak z toho pány bratry vynechám,“ špitla ke svému společníkovi tichounce.
Následující představení ji rozveselilo taky. Samozřejmě. Byla čarodějka. Sotva se mohla tvářit zaskočeně kvůli jednomu plamínku a přízračnému hlasu. Vlastně jí to přišlo dost legrační a nebýt situace na severu taková, jaká je, tak by jim tu na oplátku obratem zahrála o dost zajímavější divadlo. S Iluzemi jí to vždycky šlo…
Když se pak kněz začal ptát po přítomném hříšníkovy, neubránila se tomu, aby na Regieho neupřela silně obviňující pohled. Nešlo tomu odolat. A když pak byli za hříšníky označeni všichni, jen nevinně pokrčila rameny. Následně se nevěřícně otřásla. „Já nechci litovat svých hříchů. Proč? Ale přemýšlet o nich můžu, to jo.“ Pravila opět velice tiše. A ne, vůbec se u toho nezatvářila až moc zasněně. Což bylo vzhledem k její současné podobě trochu nemístné, ale nesuďme ji.

[Valdur]

Díval se všude kolem, kde mohl. Stěny, okna, strop, prostě vše jen aby našel nějaké vodítko, které by vedlo k odhalení druhu náboženství, kterému zdejší obyvatelé věří. Najednou si všiml jednoho podezřele známého znaku na okně. Chvílí přemýšlel, kde ten symbol mohl vidět a pak si vzpomněl na jeho návštěvu v chrámu v Novigradu. Do hajzlu, proč musí tihle lidé uctívat zrovna Věčný oheň. Kdyby kolem nebylo tolik lidí, tak by si i odplivl, protože když viděl to, co ti fanatici dokážou, tak se mu z takových lidí, co uctívali zrovna tohle náboženství (nebo kult?) dělalo zle. Celkově mu nedávalo smysl, jak někdo může věřit něčemu neexistujícímu. Aby si případní čumilové nemysleli, že je zde za účelem mapování tohohle místo pro nějakou výzvědnou službu, nebo něco podobného, se začal procházet mezi lidmi a nějak zapadnout mezi ně. I když zapadnout je nepřesné slovo, protože tu je s tím mečem na zádech jak pěst na oko. Při chozením okolo a prohlížení si okolí k němu přišel jeden z mnichu a chtěl po něm "dar pro víru", neboli zneužíváme důvěřivosti ostatních a okrademe o peníze. Valdur vážně neměl rád náboženství. Vytáhl pár mincí, aby si o něm kolemjdoucí nemysleli, že je to nevěřící jedinec. Mnich se na něho usmál a odešel. Poté mu ale skoro zamrazilo v zádech. Všiml si dvou lidí na jedné malé lavičce, stařenu a jednoho muže, který si s ní povídal, jako by ji už nějakou dobu znal, ovšem konverzace mezi nimi mu byla lhostejná. Spíše ho zajímal ten chlap. Co ten tady dělá? pomyslel si, když uviděl neznámého z kanálu, když šli zachránit vězně z už bývalého sídla lovců čarodějnic. Doufal, že si ho nevšiml. Byl by celkem problém, kdyby ho ten člověk poznal. Sice mu během té akce nešlo vidět do obličeje, ale zase by ho mohl poznat podle oblečení a nebo meče, což by mělo strašné následky. Alespoň si to myslel. Odkráčel z toho místa co nejrychleji to šlo a na chvíli se zařadil do skupinky lidí, co si mezi sebou povídali, nebo jen tak stáli a kochali se okolím.

Po nějaké době přišel čas na obřad. Šel někde dozadu a opřel se o zeď, aby si ho lidé moc nevšímali. Kázání poslouchal jedním uchem a slova, které tam někdo povídal vyletěli druhým uchem ven. Ovšem ho celkem zaujal ten stín? Co to mohlo být? Trik se světly, magie? Kdo ví. Později ten stín, nebo co to bylo, pověděl, že všichni, co jsou zde jsou hříšníci, že všichni provedli zločin proti téhle církvi. Nad tím se akorát pousmál. Jo, nájemný vrah určitě nikdy nezhřešil, ne ne ne, on je naprostý svatoušek. Něco takové si řekl ve své hlavě. Člověk, co měl momentálně na starosti oné kázání také řekl, aby si lidé sáhli do svědomí a litovali svých činů, které provedli. To Valdur neměl ani omylem v plánu a tak jen čekal na konec, aby mohla začít ta slavnost a mohl se najíst. Začínal mít trochu hlad. Podíval se ještě kolem sebe, jestli se to už chystá a nebo předtím bude ještě něco, ale když si všiml toho rytíře, který měl na sobě symbol Věčného ohně, tak začal mít obavy. Co takový člověk v téhle zbroji dělá, když je tohle evidentně jen slavnost a ne přehlídka vojáků? Ovšem stálo to za to, aby se o to zajímal více, protože kde je nějaký ozbrojenec, tak tam není jen tak pro srandu. Podíval se do svého měšce. Měl tam ještě dost mincí na to, aby mohl někoho uplatit a v hlavě se mu zjevil nápad. Co si takhle zahrát "hru", kde se nechá najmout opatem na nějakou práci a zkusit zjistit, co se zde vůbec plánuje, protože z toho chlapa v brnění neměl dobrý pocit. Jasně, mohl se zvednout a odejít pryč, ale z nějakého neznámého důvodu ho zajímala tahle událost. Nejspíše se nudil a jelikož se mu moc práce nenabízí, tak potřeboval do něčeho píchnout, či se jen dostat do problému, kdo ví. Po době hledání přišel k opatovi. "Dobrý den vám přeji" začal. "Chtěl bych se vás zeptat. Dostal jsem tip od jednoho mnicha, že bych mohl u vás najít nějakou práci, která by se ke mě hodila." a ukázal na svůj meč. "Nenašlo by se zde dočasně něco? Třeba s něčím pomoct, hlídat okolí...?" Chvíli čekal na jeho odpověď, či případnou nabídku a pak přišla na řadu otázka, díky které za ním opravdu přišel. "Promiňte, že se vás takhle ptám a obírám o čas, ale co zde dělá tam ten ozbrojenec?" A pohledem ukázal směrem k služebníkovi Věčného ohně."Pokud je tahle věc příliš citlivá, dokázal by vás přesvědčit tenhle "dar" pro vaší víru? Hm?" a vytáhl svůj měšec, který mu následně ukázal, aby věděl že to myslí vážně.

Mimo herně:
Tak, co ty na to?
Hod na vůli (2)

Valdur hodil/a 2d6 a součet kostek je 7:
4, 3

[Reginald]

Naštěstí ho nenazvala vnoučkem, což Reginald možná i zpola očekával. Sám se uculil, jako by právě řekl něco velmi vtipného, co nikdo jiný nepochopil, a usadil se na místečko vedle čarodějky. Pekelného rytíře si zatím nevšiml a tak prozatím neměl důvod mít obavy o zdraví kohokoliv, kdo by se tu mohl nacházet, a zaměřil svou pozornost k dění před sebou. Na chvíli, protože Kayla se jala komentovat dění svým osobitým způsobem, přičemž jeho myšlenky se té její vyřčené dost podobaly. Skryl uchechtnutí za lehké odkašlání a pokusil se neculit jako pako. „Aby to tu nemuseli nechat znovu vysvětit, jestli se k té zábavě s pány pánbíčkáři někdo odhodlá...“ zamumlal tiše ke své společnici a rty se mu nakonec zkroutily do potlačovaného úsměvu.
A pak se začaly dít věci nadpozemské, neuvěřitelné a ohromující, tedy pro někoho, kdo ve svém životě nepotkal řádný díl čarodějek a neměl za bratra zaklínače. Reginald to vše sledoval s lehkým úsměvem na rtech a to i ve chvíli, kdy teatrální mnich začal v davu pátrat po velkém hříšníkovi. Zachytil Kaylin odsuzující pohled a zatvářil se jako neviňátko, tak přesvědčivě, že při troše dobrého úhlu a světla by šlo pozorovat slabou svatozář nad jeho hlavou. Ale taky to mohl být prostě jen zvířený prach. „Některých možná lituju, ale přemýšlet se mi o všech moc nechce. Leda o těch, co se ještě nestaly...“ zamyslel se naoko, načež na Kaylu pobaveně mrkl. „I když je pravda, že když vypadáš takhle, mé chutě hřešit značně... slábnou.“ Odtušil tichounce, aby ho opravdu slyšela jen ona.

Mimo herně:
Tak třeba všímavost? 2

Reginald hodil/a 2d6 a součet kostek je 8:
4, 4

[Drema]

Reginald:
Reginlad byl snad jedinou laickou osobou v chrámu, jíž se na vlastní oči podařilo zachytit důkaz, že celý náboženský obřad je ve skrze průměrným hereckým výkonem. Resp. podařilo se mu přijít na kloub „tajemstvím“ dějícím se pod stropem čelní části chrámu. Na tom, co zahlédl nebylo vůbec nic zvláštního, dojemného, ba ani mystického. Byl to ten nejlacinější z použitelných triků. Pod stropem čelní části chrámu se nacházel malý výklenek. Ve výklenku stál kdosi oblečený v prostých šatech, nikoliv v kutně. Rukou kreslící stíny po zdech zapaloval jednu svíci za druhou, až jejich světla na zdi vytvořila velký svítící půlkruh. V druhé ruce držel jakýsi trychtýř, bezpochyby nástroj ozvláštňující díky chrámové akustice jeho hlas. Reginald nyní věděl na čem je. Lidem z vesnice však naštěstí pro mnichy nebylo jasné, jak se tím celý náboženský obřad banalizuje.

Náboženský obřad:
Náboženský obřad pokračoval ještě chvíli ve stejně nudném duchu, jako na samém začátku. Mnich zodpovědný za průběh obřadu stupňoval apelace na všechny přítomné hříšníky, mluvil a mluvil, dokud se do jeho kázání poněkud neomaleně nevložil onen řádový rytíř, prýtový coby čestný host.
„Nevidím, že by zde někdo litoval svých hříchů. To v našem řádu si umíme s hříšníky poradit jinak,“ upozornil onen řádový rytíř stroze. Snad doufal, že si tak v očích svého řádu vydobude ostruhy, případně že zapůsobí respekt vůči jeho řádu. Tady se ovšem nic takového nestalo. Mnichovi soužícímu náboženský obřad se mezi tím dostalo na otázku, „kteří hříšníci jsou z přítomných v chrámu ti největší“, nečekané odpovědi – „Řádový rytíři.“ Řádový rytíř se tím přirozeně cítil popuzený. Nastalou nepříjemnost musel vyžehlit sám opat Defenisu.
„Také my v tomto klášteře se umíme s hříchem vypořádat,“ ohradil se, i když jeho řeč bylo vůči hostu nadále uctivá, možná až úlisná. Řád Věčného ohně si jakožto opat nesměl znepřátelit. Rozhodně si tedy nemohl k významnějšímu řádu dovolit to, co si dovolil ten, kdo se před návštěvníky chrámu ukrýval ve stínech.
„Hříšníků se v tomto chrámu jistě sešlo mnoho, ale míra hříchů každého z nich není tak velká, aby za ně mohl být pohnán před soud. Musíme hledat ty, kdož jsou hříchem zatíženi více,“ vysvětlil opat svůj postoj k celé záležitosti s hříšníky. Dané vysvětlené bylo nejvýhodnější, neboť si po něm opat nemusel pálit prsty. Kdyby se hledali polehčující okolnosti, jako první by podezření byli zproštěni mniši z kláštera. Zároveň takový postoj nebyl nepřátelský vůči lidem z vesnice, ani vůči vlivnějšímu kultu Věčného ohně. V neposlední řadě mniši dostali třetí příležitost říct si o peníze. Vyhlášeno muselo být už jen, kritérium pro hledání hříšníků větších mezi hříšníky ostatními. K tomu mělo posloužit několik pravidel stanovených opatem. Pravidla přirozeně opět svědčila na prvním místě mnichům z kláštera a zněla takto:

1. Kdo opustí klášter před koncem oslav, bude nadále považován za velkého hříšníka a v budoucnu bude moci být za své hříchy souzen.
2. Kdo nahlas přednese své hříchy mnichům setrvavším v chrámu, nebo hodí list se soupisem svých hříchů do chrámové studny, bude nadále považován za zcela očištěného od všech svých hříchů.
3. Ton kdo se nebude chtít očistit od svých hříchů, může být v očích mnichů z kláštera považován za nevinného, jestliže koupí ve velkém sále ochrannou relikvii v hodnotě nejméně 15 novigradských korun, případně se zúčastní boží zkoušky konané na nádvoří kláštera.
4. Kdo by v boží zkoušce uspěl, dostane od kláštera kromě odpuštění navíc jisté odškodné. Kdo by v boží zkoušce neuspěl musí přijmout pokání za své hříchy stanovené klášterem.

Sílou opatem stanovená pravidla nikdo nevynucovat. Brána kláštera zůstala otevřená, i když po skončení obřadu u ní opět stáli dva mniši. Kvůli očím a uším kláštera by však přítomní udělali dobře, pokud by opatova slova brali za doporučení toho, jak je nejlépe se v klášteře chovat. Na konci obřadu se tak všichni přítomní mohli rozhodnout. Jednak se mohli v doprovodu mnichů vydat do klášterních sklepů, či kamkoliv jinam do prostor kláštera, eventuálně mohli očistit jedním z řečených způsobů svoje jméno od drobnějších hříchů každodenního života.
Mimochodem řádový rytíř byl první, kdo veřejně popřel existenci hříchů, jakékoliv poskvrny na svém čistém štítu.

Reginald a Kayla:
Ti dva naneštěstí neunikli pozornosti mnichů na dlouho. Jededn horlivý mnich se k jejich zastrčené lavici zase brzy přitočil. Možná se hnal vyhovět opatovi s odhalováním hříšníků, možná mu vadila malá ochota těch dvou přispět do klášterní pokladny. Prašť jako uhoď, vynořil se před lavicí s naší dvojící s jakýmsi podlézavým úsměvem.“
„Co vy dva. Taky rozjímáte o hříchu? Trápí snad nějaké těžkosti vaši duši?“ zahlaholil. Opět bylo třeba odpovídat opatrně, nicméně mnich nebyl natolik dotěrný, aby se rozhovor na toto téma protahoval na delší dobu. Bylo snad pravděpodobné, že jim mnich dá nějaké naučení, čímž svou zbožnou misi ukončí. Kdyby se těm dvěma nechtělo hovořit o své duši, dal by se mnich využít za průvodce po klášteře. Jistě by je rád provedl v naději obdržení nějakého osobního spropitného.

Valdur
Nápad strčit opatu Defeniovi pod nos měšec s penězi, se ukázal jako šťastný. Valdru se k opatovi dostal těsně poté, co dokončil výčet svých pravidel. Opat nebyl z vyrušení těsně po skončení obřadu nijak odvázaný. Valdura přejel od hlavy k patě odměřeným zkoumavým pohledem.
„No pro takového…,“ hotovil se Valdura odmítnout s poukázáním na nějaké nelichotivé označení. Jakmile uviděl měšec, vztáhl k mmu ruku, aby bylo jasné, zda mu ho Valdur skutečně podává. Pokud měšec vložil opatovi do ruky, opat jej pootevřel, zkontroloval jeho obsah a přesvědčil se o kvalitě uvnitř se necházejících mincí. Poté svůj názor přehodnotil i jeho tón se jako mávnutím čarovného proutku změnil k nepoznání.
„No pro takového štědrého dárce se vždycky nějaká ta práce najde,“ začal opat od znovu. Měšec byl očividně argument, jemuž byl opat přístupný a protože ho dal Valdur přímo opatovi, byl mu nyní otevřen celý klášter. Nemusel si dělat hlavu s pátráním po hříšnících, dostat se k pořádnému jídlu rovněž nebyl problém, ačkoliv toto své přání nahlas nevyslovil.
„Někdo je potřeba dohlédnout, aby podaní kláštera plnili svoje povinnosti, někdy je potřeba doručit listy do významnějších svatyní. Zasedneš-li se mou a mým hostem v salónu vedle velkého sálu, určitě se domluvíme,“ přeměnil opat své úvahy, jak Valtrovi vyhovět v pozvání. Být pozván na soukromý oběd s opatem se zajisté dalo považovat za velkou čest. Můžeme však počítat, nakolik měly pro opata mince v měšci větší hodnotu, než onen oběd. No a čestný host na něhož se Valdur opata ptal? Ten zde zastupoval řád Planoucí růže. Mniši z kláštera si přáli, aby byly oslavy obohaceny o přítomnost nějaké důležitější duchovní osoby. Spojili se tedy s významnějšími církevními organizacemi. Nakonec bylo na vyšších místech kultu Věčného ohně rozhodnuto o vyslání tohoto řádového rytíře. Zároveň byla klášteru přislíbena jistá podpora, pokud bude řádový rytíř s průběhem oslav spokojený. Není těžké domyslet si, kolik mu chybělo k úplné spokojenosti. K malé míře uplatněného vlivu se navíc přidala legrace na jeho účet, legrace jíž nedokázal předejít ani sám opat Defenius.