Dorian se koukal na hraběte, který se jim moc hezky omlouval, ale musel uznat, že zkrátka nemá rád lidi, kteří dělají činy, za něž se musí omlouvat. Bylo to děsně patetické a hrabě byl trochu dramatický. Skoro si říkal, že byl dramatičtější, než samotná královna a to už je co říct. Přesto měl pro hraběte alespoň trošku pochopení, i když nijak netoužil se na té večeři ukázat. Vlastně by bylo mnohem příjemnější večeři přeskočit někde se Sophie, které musel říct, jak krásně maluje.
Takže po Baronově prohlášení, které bylo.. no prostě bylo. Zase se utvrdil v tom, že urození byli trošku.. jiní. Možná to jsou ty rodové degenerace a tak podobně. Ale on byl přeci jen upír a nebylo na něm, aby soudil lidské skutky, takže raději neřekl více a vrátil se k mnohem příjemnější osůbce jménem Sophie. Nejen, že si chtěl obraz schovat, ale stále netoužil po tom, aby za takových čtyřicet let přišel opět do Toussaint a někdo by ho díky tomu vysloveně povedenému dílu poznal. Samozřejmě se hraběti uklonil se svým věčně šarmantním úsměvem a i přesto, co si o něm myslel mu poděkoval za jeho nabídku. A pak už opravdu k té Sophie a pa čekat na rozcestník. Jednoduché, opravdu.
"Krásně maluješ," poznamenal Dorian s lehkým úsměvem k dívence a pak poznamenal "Myslíš, že bych si ten obraz mohl koupit, aby mi tě připomínal?" optal se Dorian sladké Sophie, úsměv mu z tváře stále neodcházel a oči se dívaly na Sophie takovým způsobem, že se bál, aby mu tu neomdlela.
