QUEST: Deset úkolů, I. Ve spárech Labyrintu - ND

[Silas]

Deset úkolů
I.
Ve spárech Labyrintu

Rozsah a tempo: Můžete to proběhnout rychle, nebo se ztratit a skejsnout tam na dlouho. Záleží na vás, já za ručičku nikoho nevodím. Tempo, chtěl bych psát každou sobotu/neděli, popřípadě když odpovíte všichni.
Počet hráčů: Ideálně tři
Odměna: Odhadem zatím 8 + možná bonusy, dost záleží na vás
Limity: Kdokoli, kdo se umí ohánět, nebo je dost odvážný (čti pošetilý)
Obtížnost: Možná se bude bojvat, to podle postav, co se přihlásí, spíše půjde o zkoušku důvtipu a orientace
Start a konec: Počítejte něco mezi 11. a 18. listopadem, podle toho jestli se quest naplní, můžeme začít i později. Konec až se to dohraje, ale nepočítám s příliš dlouhým questem, je to hlavně na vás jak budete zvládat náplň questu.
Hráči: Arleight, Adean, Griffo

Je jedno, kde jste zrovna byli, Novigrad, Oxenfurt, Broňovice, na vývěskách se objevil podivný leták na papíru, který na první pohled nebyl z těchto krajů. Také vypadal velice starý, leč písmo bylo mnohdy i čerstvé a lehce rozmazané, jak nezaschlo a rozfoukl ho vítr. Kdo si mohl písmo prohlédnout, mohl zjistit, že dotyčný psal pravdu krásně s vlnkami a krucánky, což mohlo vypovídat hned několik věcí.

Já, Volker von Strobos, hledám dobrodruha, aby mi ziskal z jistého labyrintu jednu malou truhličku.
Hledá se člověk s výborným orientačním smyslem, zručnost v hádankách a možná i mečem za opaskem.
Budu čekat každý den po setměni na rozcestí mezi Oxenfurtem a Broňovicemi.
PS: Sundete tento leták a mějte jej u sebe.

NPC:
Volker von Strobos, váš tajuplný zaměstnavatel
Koré, společnice.... vašeho tajuplného zaměstnavatele

[Silas]

Na rozcestí bylo ticho. Klid a nikde ani živáček. Až do setměni, kdy se tam objevily dvě postavy, které tam také zůstaly a očividně na něco čekaly. Kdo by tudy prošel i jakýkoli jiný den přede dneškem ve stejnou dobu, mohl by je zde vidět i tehdy. Někdy k nim přišel jeden člověk, jindy zase nikdo. Dnes? Dnes se k rozcestí přišouraly tři postavy. Ať už sem došli z různých stran, zároveň či minuty po sobě, mohli vidět všichni to samé.

Dvě postavy. Jedna seděla na kamenné zídce a druhá o ni byla opřená. Kdo došel blíže, mohl si je obě dost dobře prohlédnout. Osoba k vám zády, ať už jste šli z jakéhokoli směru byla ve žlutém plášti a kápi. Byla skrčená, téměř, jakoby měla každou chvíli před zídku přepadnout a tiše sípala. To ale nejspíše pány nezajímalo tak, jako druhá osoba. Přesněji žena se zlatavými vlasy, které jí spadaly na ramena. Na sobě měla pohodlné cestovní oblečení tmavých barev, převládala tmavě rudá, na zádech toulec šípů, vedle sebe luk a u pasu meč. Narozdíl od první postavy alespoň uznala vaši přítomnost opatrným zamáváním.

Netrvalo ale dlouho a byli jste tu všichni.Postava ve žlutém se začala hýbat a šlo vidět s jakými obtížemi se otáčí. Jak se ukázalo, stavbou těla, tedy tou, co šla vidět odpovídal muži. Byl dokonale zabalený, pokud mu někdo viděl trochu více do tváře schované pod kápí, viděl jen žluté obvazy. Ty měl také na rukách a jediné, co mohlo něco vypovídat byl zlatý amulet na dlouhém řetězu, takže se mu houpal až skoro někde u pasu. Ten sám měl díru uprostřed a posetý byl všelijakými runami a klikyháky, které nikdo z vás nepoznával.
Jak se otáček, neustále se přidržoval zídky. Až do doby, kdy zvedl ruce do výše. Mezitím žena seskočila dolů. "Já. Volker von Strobos!" Vydal ze sebe poměrně mocným hlubokým hlasem, mezi sípáním. Reakce jeho společnice však vypovídala, co si o tomto představení myslí. On sám jen lehce trhnul hlavou a ozval se další dušený výdech. "Děkuji, že jste přišli. Ty letáky prosím." Nastavil ruku, jakoby si je chtěl vzít, ale jen pokynul své společnici, která si od vás papíry vzala a schovala do brašny.

"Nabízím vám každému pět set Novigradských korun. A něco navrch, pokud se vám to podaří samozřejmě. Nyní už mluvil o dost zřetelněji a kýval u toho hlavou. Suma, kterou každému nabízel byla překvapivá, protože takových tisíc šípů si těžko půjdete někam koupit. "Koré vás zavede do labyrintu. Odtamtud musíte získat malou truhličku. Jen jednu. Dřevěnou, pobitou bronzem se znakem havrana. Nic jiného."
"Můžete tam čekat nějaká monstra, hádanky, rébusy... nikdo neví co přesně. Pokaždé když někdo vstoupí, změní se to tam." Promluvila pro změnu Koré, která příliš nečekala, jeslti nabídku přijmete, nebo ne.

[Arleight Primm]

Proč Arleight úkol přijal? Nebylo těžké říct, jestli to byla vidina peněz, nebo vidina dobrodružství, pro Arleighta to byly vždycky peníze. Byl skoro taková zkušená zlatokopka, když už o tom člověk tak přemýšlel. Jeho práce byla poměrně.. odlišná, ale nebránil se příjemným překvapením jako byla kupříkladu Koré. A tak, samozřejmě ihned přišel k rozcestí a měl čekat na ostatní, očka mu samosebou sklouzávala k jejímu hezky tvarovanému.... obočí. Řekněme, že se koukal na obočí, i když všichni víme, že to byla úplně jiná příjemně vypadající část, na kterou se koukal. Dovolil si samozřejmě drzou otázku "A můžu dostat za odměnu Koré?" zazubil se, sám by se nedivil, kdyby mu dívčina vysklila ten jeho krásný úsměv. No, možná zkrátka nebyl gentleman, ale dokázal ocenit krásu blonďaté společnice. Třeba nebude tak blonďatá, jak vypadá?
Pět set korun vůbec nebylo špatné, ale nějaké to potěšení k tomu by určitě bylo taky příjemné.
"No, o to zajímavější to bude," uchechtl se na výčet toho, co by tam vlastně mohlo být. Truhlička s bronzovým havranem - měl to v hlavě, třeba mu to z ní taky nevypadne, nejspíš by se to hodilo. A pokud šlo o labyrint? Nemohl říci, že by byl přímo nadšený, že bude prolézat magickými sračkami, ale na druhou stranu peníze bylo to, co platilo živobytí a peníze tedy byly potřeba. I kdyby to bylo za cenu toho, že bude prolézat hnusnými zákoutími labyrintu, který vytvořil nějaký šílenec. Konec konců - byl stále mladý a nedokázal si představit, co by ho tam asi tak mohlo udolat.

[Griffo z Dilligenu]

Zatím co jsem se tak procházel po Broňovicích, které mi nepřipadali tak krásné, jak jsem slyšel od mého společníka na cesty, tak jsem narazil na vývěsku. Hmm, třeba je někde v okolí něco zajímavého, co by mi dokázalo přivydělat.A třeba se u toho i dobře najím. Projížděl jsem papírek po papírku, až jsem narazil na tenhle zajímavý návrh od někoho jménem Volker von Strobos. Sakra, to vypadá velmi zajímavě, a není to ani moc daleko.pomyslel jsem si.Strčil jsem si papírek do kapsy a hned se vydal na cestu. Počasí bylo pořád příšerné, až sem občas litoval, že jsem vylezl ven z prohřáté stodoly, ale tohle vypadalo opravdu zajímavě. Když jsem se blížil k onomu rozcestí viděl jsem z dálky tři postavy, jedna byla zahalená a opírala se o zíďku a druhé postavě svítily vlasy na metry daleko. Tipuji, že ten v kápi opřený bude ten Volker. A ta blondýna s tím druhým, co vypadal jako nějaký mladý čáryfuk budou asi moji společníci. Doufal jsem že budu dělat sám. Došel jsem k místu kde se nám představil Volker a ukázal nám svojí společnici.Ten pirátskej čáryfuk hned začal mít připomínky k odměně, ale co, nemá vůbec špatné nápady. ,,Labyrint co pořád mění svůj tvar? To zní hodně zajímavě." pousmál jsem se. ,,No, pane Volkere, já jsem Griffo," poohlídl jsem se na kouzelníka ,,myslím že se do toho můžeme pustit." Vyndal jsem z kapsy zmuchlaný papírek a podal mu ho.

[Adean]

Jedna věc, ve které měl Adean výhodu byla ta, že ví kdy umře. Mohl umřít daleko dříve, ale dosti pravděpodobně to bylo docela brzo. Hledání mincí se moc nevedlo a tak se chytal každého stébla, které viděl. Přemýšlel, že jednoduše vleze do bordelu a utratí vše co má za nějaké příjemné chvíle ke konci svého života.
Letáček byl dost zajímavý, aby zachytil jeho pozornost. Možná to v zoufalství chápal, jako projev nějaké boží vůle, že přesně tohle je další krok. Kdo ví. Mohlo to být k ničemu. Jen získat pár drobných a jít dál. Ale cokoli, co znělo alespoň trošku podivně mu dávalo trošku naděje.

Dorazil na rozcestí jako poslední. Mimo něj zde byli další dva, nejspíše jejich zaměstnavatel a nějaká žena. Volker měl jistě slabost pro teatrálnost, což šlo vidět na reakci jeho kamarádky. Vytáhl z brašničky letáček a předal ho. Stačilo poslouchat a za pět set korun to byla výborná práce. Tedy, znělo to že můžou umřít, ale dříve či později nebyl takový rozdíl. Byli tři, těžko říct jestli budou chtít ostatní jít společně, něbo každý sám. Adean nechtěl jít sám. Měl sotva dýku a těžko požádá příšeru, aby na ni opakovaně upadla. Zaklínač mohl řešit jeho problémy.
Ten s páskou přes oko vyřkl poměrně zajímavou žádost. Dosti přímočarou a sebevědomou žádost. Tohle začíná být zajímavé.
Zaklínač byl spíše milý a trošku nadšený? Adean si nebyl zrovna jistý, že hromada monster a čemkoli u čeho může zemřít bude zábava.
"Když už jsme u nabídek. Nesbíráte náhodou takovéto mince?" Vytáhl z kapsy jednu ze svých prokletých mincí. Bylo lepší se zeptat, než později plakat.

[Silas]

Když Arleight zmínil Koré, Volker lehce trhl hlavou. "Dones truhličku a klidně dostaneš i její sestru." Volker roztáhl ruce a kývl hlavou, nejspíše přijímal nabídku.
"Já nemám sestru. Ale jestli mě chceš... budeš potřebovat berle až s tebou skončím." Zavrčela Koré. Těžko říct, jestli výhružně, nebo to bylo vyzývavě, nejspíše obojí. Volker mezitím věnoval pozornost ostatním svým zaměstnancům.

Nejprve se díval na Griffa. Ten mohl cítit poměrně nepříjemný pocit po celém těle, když se na něj dívala ta obvázaná temnota zpoza kápě. Najednou trhl rukou a zvedl ji do výše očí směrem k Adeanovi. "Tyhle prokleté mince?" Mezi každým prstem svíral jednu minci a mezi ukazovákem a palcem další. Tedy čtyři mince. "Dones truhličku a dostaneš je."
Potom se opět vrátil pohledem na Griffa. "A co si přeje zaklínač Griffo. Nejsem všemocný, ale něco rozumného z rukávu vytáhnu."

Ať už si přál Griffo cokoli, Koré na to nečekala a pokynula rukou, načež vyrazila někam do polí. Volker si jí nevšimal a jen čekal, jestli se zaklínač vyjádří.

[Griffo z Dilligenu]

Postával jsem a sledoval našeho třetího kolegu, který ukazoval nějaké až moc podezřele blýskavé mince. Poté sem se koukl na Koré, která ukázala rukou a vydala se do polí. Rychle jsme se snažil přemýšlet co bych tak mohl chtít. Víc peněz,drahokamy, runové kameny, jídlo nebo se nechat překvapit. Fakt jsem netušil o co bych si řekl. ,, No, to opravdu nevím. Něco vymyslím." Volker mohl vidět jak přemýšlím, ale najednou jsem toho nechal a koukl se na Koré, která se pomalu vzdalovala. ,,No, tak já mizím, jakmile se znovu uvidíme, tak si řeknu svojí cenu nebo se nechám překvapit." Rychle jsem to dopověděl a rozběhl se za koré do polí.

[Arleight Primm]

Arleight se uchechtl, protože reakce Koré byla zkrátka za všechny prachy. Teď se těšil ještě víc na to, až přijde zpátky. Jestli přijde zpátky. Ale dosud byl dítětem štěstěny, takže si poměrně věřil. Věřil však také, že to nebude ani krapet jednoduché, jinak by tu truhličku vyzvedla kupříkladu drahá Koré.
Arleight tedy vyrazil někam do pol s Koré, smutné bylo, že vlastně měli i nějakou další společnost. Raději by s Koré šel sám. Ať se ostatní starají o zlaté mince nebo cokoliv, co si zaklínači přejí. Třeba plodnost, nebo děti? To by asi šlo.
"Víme o tom labyrintu něco víc?" optal se Arleight jen tak mimoděk, protože bylo přeci jen příjemnější vědět něco, než vůbec nic, krom toho, jak vlastně vypadá truhlička.