QUEST: Dobrou noc! - D

[Bartimeus]

DOBROU NOC!

Rozsah a tempo: Odehrání questu by se snad mělo vejít do dvou měsíců; očekávám minimálně jeden post týdně, ideálně dva.

Počet hráčů: Lennarteus, Eshka, Nithé a Světlomila

Odměna: V rozmezí 6 - 10 bodů, záleží na aktivitě a kreativitě, ale šest bodů je základ.

Obtížnost a limity: Quest pro všechny, víceméně nenáročný a hlavně plný fantazie, alespoň doufám :-)

Start a konec: Začátek 22. prosince, závěr nejpozději koncem února. (Ale vzhledem k začátku prakticky o Vánocích počítám s tím, že zejména rozjezd questu může být dost pomalý - o Vánocích na nikoho kvůli psaní opravdu tlačit nebudu.)

Úvod do děje:
Zima udeřila v plné své síle - krajina je pochmurná a promrzlá, na hřebenech hor se začíná třpytit bělostná sněhová pokrývka a údolími se prohání štiplavý severák. Kdo nemusí, ten raději nevystrkuje nos z tepla domova, ale přesto se několik dobrodruhů ocitlo na cestě západně od Novigradu, mezi hustými, temnými hvozdy.
Padla noc, nepříjemná zimní noc, dlouhá a temná. Obloha je zatažená a všude kolem se děsivě hýbou větve pod náporem větru, z okolní temnoty se ozývají hrůzu nahánějící zvuky a les jako by se kolem poutníků stahoval, jako by je temnota chtěla pozřít.
A z ničeho nic mezi stromy probleskne světlo ohně, u nějž sedí osamělý muž. Světlo a teplo táboráku láká promrzlé cestovatele stejně, jako můry láká světlo loučí a svící - intenzivně a neodolatelně...

[Bartimeus]

Ať už cestovatele a tuláky zavedly jejich cesty kamkoliv a z jakéhokoliv důvodu, jedno je jisté - všichni se nějakým způsobem ocitli západně od Novigradu, v náruči hlubokých a nebezpečných lesů.
A co víc, je zima a noc na okolní krajinu padla nečekaně rychle, snad ještě rychleji, než je v tomhle ročním období obvyklé. Nebo to snad dělají hluboké lesy? Mohutné větve stromů zastiňují nebe, i když listnáče dávno shodily své listy, a oblohu navíc zatemnily šedé mraky, z kterých bude brzy pršet, nebo možná sněžit. Fouká nepříjemný severák, který zalézá hluboko pod oblečení a v každém vzbouzí touhu najít pohodlí u krbu a vypít něco horkého, co zahřeje.
Les kolem jako by se přibližoval, stíny se prodlužují, cesta tam i zpátky se ztrácí v nekonečné temnotě hvozdu, z nějž se navíc ozývají hrůzu nahánějící zvuky, které způsobí mrazení v zádech i otrlým dobrodruhům.
A pak, z ničeho nic, uvidíte mezi stromy problesknout světlo. Nebo je to snad jen nějaký klam? Představa člověka, který silně touží po bezpečí a teple u ohně? Ne, když popojdete blíže, skutečně uvidíte, že mezi kmeny stromů pableskují plameny, které na blízké okolí kolem táboráku vrhají přívětivé světlo, zahání stíny, strach i chmury. Oheň láká jako to nejsilnější lákadlo.
Pochopitelně, že oheň musel někdo rozdělat - sedí u něj osamocený muž, který zírá do plamenů a sem tam ohniště prohrábne dlouhou větví. Zdá se, že si okolí příliš nevšímá, ale jakmile se přiblížíte, otočí k vám hlavu; zřejmě vás slyšel přicházet, nebo mu intuice napověděla, že není sám.
„Koho to sem přivál ten drsný severák?“ ozve se chlapík celkem vlídně. „Jen pojďte přisednout, poutníci, vypadáte docela promrzle,“ vyzve vás s úsměvem na rtech. Nevypadá podezřele - je to obyčejný muž s kaštanovými vlasy, strništěm na tvářích, oděn do cestovního pláště. Soudě dle oblečení to nebude žádný chudák, ale ani vyšší šlechtic. Těžko však říct, co dělá tak sám uprostřed lesů poměrně daleko od města. Ale na totéž by se mohl zeptat on vás, což se také hned vzápětí stane: „Nečekal jsem, že zrovna tady a v tuhle roční dobu někoho potkám. Kam máte namířeno, smím-li se ptát?“ S úsměvem na rtech a jiskrou v oku pak všem nabídne ohřátou medovinu a nezapomene horkým mokem obdarovat i sebe.

Mimo herně:
Začínáme! Jsou Vánoce, takže napište prostě až budete mít čas a chuť, až po Novém roce plánuju nastolit pravidelnější tempo :-) Jak se poperete s tím začátkem, to je na vás, můžete přijít ve skupině, potkat se už někde dříve, nebo k ohni dorazit na vlastní pěst - podstatné je, že se u ohniště nakonec všichni sejdete.

[Světlomila]

Mimo herně:
Páni, já a první :D těžko tomu věřím. A rovnou se nakýbluju k ohni, ať je to s tou organizací snadnější :3 aspoň pro mě

A opět se naše malá, milá kněžka ocitla na vlastní pěst v mrazivé noci uprostřed neznámého lesa. Ono, když se vydáte za krásného dne, krok máte lehký stejně jako čerstvě napadaný sníh. Tichý, odpočívající les je vám byť mlčenlivým, avšak stále přívětivým společníkem. Stromy se na nad vámi přátelsky tyčí, občas vám do obličeje či za krk z jejich větví spadne chomáček sněhu a kroky vydávají onen příjemný, křupavý zvuk, jehož se kdokoliv s troškou romantické dušičky prostě nedokáže nabažit. Natož celé té krásně zimní, mrazivé atmosféry.
Jenže, těžko tomu, kdo se nemá na pozoru a nechá se strhnout touto atmosférou! Což se stalo právě Světlomile.
Ani se nenadála a byla obklopená tísnivou tmou. Větřík už si zvesela nepohvizdoval, nýbrž děsivě skučel, zima rošťácky neštípala do tvářiček s nosíkem, ale řezavě zatínala ostré tesáky hluboko do celého těla, no a větve, ta jinak láskyplně roztažená náruč chránící před panujícím nečasem, zkroutí se do pokřivených údů spájících se po vás.
Na Světlušku těžce dopadla všudypřítomná tíseň. Objímala sebe samu ve snaze se uklidnit, jenže, jakmile se do vás jednou zakousne zimomřivé chvění, tomu ze strachu už se neubráníte.
I klepala se kněžka nejen po celém těle, ale i po celé dušince. Ó, převeliká Melitelé, ochraňuj mě v této noci děsivé! Upínala veškeré své vědomí do vyšších sfér, jinak by padla v náruč děsu takovému, že by jednoduše zamrzla na místě, což by do rána těžko nejspíš přežila.

A najednou si povšimla problikávat mezi kmeny světélko. I rozzářil se obličejík nadějí a bezmyšlenkovitě se nechala zlákat tímto hřejivým bodem v dáli. Loupežníci? Hrdlořezové? Kdeže, takové myšlenky Světluši ani zdálky nenapadly.
Nechala se velice snadno nalákat jako můra světlem.
A naštěstí pro ní a alespoň pro teď, muž, který u ohniště držel stráž, nevypadal, že by se na ní chtěl z ničeho nic vrhnout a podříznout jí alespoň hrdlo, protože cennostmi rozhodně neoplývala.
"Krásného večera přeji, ctěný pane," pípla Světluška prokřehle a kecla sebou vedle plápolajících plamenů. V oranžové záři sálajícího tepla les opět nabyl laskavější tváře.
"Děkuji za pozvání," usmála se na muže vděčně, "jmenuji se Světlomila. A komu vděčím za záchranu?" Opětovala dotaz, aby věděla, za koho se u Melitelé přimlouvat.
"To ani já ne, ale jste mi spásou," zaculila se a spokojeně si vložila obličejík do dlaní, lokty opřeny o kolena, jak opět o kus pookřála. "Těžko říct, kam konkrétně," zadumala se na chvilku nad vyřečenou otázkou. "Nemám stanovený jasný směr cesty, nýbrž cíl. A tím je každý v nouzi." Osvětlila vlastně důvod svého bytí na této zemi. Byť to zrovna od ní mohlo vyznít poněkud komicky, když sama vzbuzovala dojem potřebné.

[Nithé]

Nithé neměla nic proti zimě. Zimu snášela výtečně i přes absenci teplého oblečení. Dryády z Brokilonu byly schopny pobíhat po lese nahé bez ohledu na roční období, ovšem byla zde jedna věc, na kterou ji Brokilon rozhodně nepřipravil. Vítr. Silný studený severní vítr, který zalézal pod kůži a mrazil v kostech. Bez ochrany prastarých korun stromů si Nithé připadala jako na pospas tomuto zákeřnému živlu. A ouha, ani bavlněné šaty, které si oblékla nezabránily větru v krádeži jejího cenného tělesného tepla. Nithé snad poprvé za život poznala, jaké to je skutečně cítit chlad.

Nezbývalo jí, než se vydat hledat místo, kde bude před větrem chráněna - ideálně jeskyni. Potíž byla v tom, že neměla tušení, kde ji hledat, protože dříve neměla žádnou potřebu pro podobná místa. I rozložité stromy ji chránily jen částečně, protože se zdálo, že vítr si pohrává všemi směry. A tak se ocitla na takové menší pouti promrzlou, temnou krajinou, protože měla před očima jediný cíl: najít bezpečné, teplé místo.

A to se jí nakonec povedlo, ačkoliv v podstatně jiné podobě, než by kdy čekala. Oheň byl pro ni odjakživa nepřítel a tohle bylo asi poprvé, co se k němu přiblížila. Z dálky oheň samozřejmě viděla mnohokrát - to přeci patřilo k lidským obydlím. To byla vůbec jedna z prvních věcí, co se naučila o lidech. Její asociace spojené s ohněm byly převážně o destrukci, dneska však měla objevit jeho pozitivní stránku. A proto když mezi stromy spatřila oranžové plápolání, vydala se přesně tímto směrem. Oheň znamenal blízkost lidí, a kdyby náhodou ne, Nithé se postará o jeho bezpečné uhašení.

Blízko ohně se tedy z lesa vynořila dryáda. Oděná jako nějaká víla v jednoduchých balvněných šatech s rostlinami zapletenými tak všude možně, s rozpuštěnými vlasy a s lukem a toulcem kolem ramen. Svými promrzlými rty se usmála na člověka-muže, i člověka-ženu, které u ohně našla. "Ahoj," řekla prostě. Během okamžiku se k ní dostalo sálavé teplo ohně a hned jí bylo lépe. Zamyšleně se na oheň podívala - byl jako koncentrované letní slunce. Nithé se s nelibostí dívala na to, jak plameny pohlcují dřevo, ovšem na druhou stranu byla za teplo momentálně velmi ráda. Pořád však byla promrzlá a tak se instinktivně přitulila k Světlomile, jak byla zvyklá činit se svými sestrami. Tělesné teplo přeci bylo stejně nejlepší. "Hmmm... jeskyně," odpověděla na otázku, kterou jí položil muž. Pak se však zamyslela a opravila. "Teď už ne," usmála se a přivřela oči s hlavou na rameni Světlomily.

[Lennarteus]

☼To jsou ale krásné lesy, že? ☼ rozplýval se Lennarteus nad okolním stromovím a nijak ho netrápilo, že už dávno sešel z cesty a že jde vlastně sám. Ve své hlavě nikdy sám nebyl a moc nerozlišoval mezi Bartimeem a panem Šedým, se kterým se nedávno domluvili, že si budou tykat. Tuttle byl velmi přátelský člověk na to, že byl mrtvý a zcela imaginární. ☼No, kde jsem to skončil? ☼ zamyslel se po chvilce, promnul si bradu a než promluvil, chvilku mu to trvalo. ☼Jo! Už vím. No, a ten kuchař připravoval tu večeři pro ty dvě holubičky a popadl česnek! Česnek! Tak jsem se neudržel a povídám mu: Žádný česnek, dej tomu chlapci šanci! ☼ plácl se se smíchem do stehen, ale v tu chvíli si uvědomil, že tak nějak došel k ohni, kde posedával muž, Zlatovláska a zelená ženská. Ta se tulila k Zlatovlásce a muž to chlípně pozoroval... tedy ono to dost možná nebylo chlípně, ale Lennarteus už podvědomě skládal slova své nové knihy na neviditelné řádky. „Zdravím!“ Napadalo ho něco o sabatu nebo nějakém perverzním zaříkávání primitivních božstev, tak tam na ně chvilku jen tak koukal. „Máte tu ale teplo,“ okomentoval situaci bryskně a stručně, načež se k nim tedy usadil, neboť promrzlý tak trochu byl. Rád by řekl, že ho hřeje mládí, ale zrovna s sebou žádnou křehotinku neměl. „Já nemám namířeno, jsem na procházce. Čerstvý vzduch je nesmírně zdravý, i když nic se nemá přehánět. Neviděli jste tu takového blonďatého chlapce? Nejsem si jistý jestli se mnou šel nebo ne, nerad bych, aby ho něco sežralo.“

[Světlomila]

Mimo herně:
Podlehnutí nutkání odepsat, byť se netýká vyloženě Questu O:3

Ad Nithé | +

Netrvalo dlouho a další zbloudilá duše se nechala zlákat plápolající nadějí. Někomu by mohlo připadat jako neuvěřitelná náhoda, že se najde ještě někdo ztracen v temných stínech nekonečného hvozdu (obzvlášť, když se měli přidat ještě dva), avšak pro Světlušku měla tato podivnost jasné a nezpochybnitelné vysvětlení. Melitelé měla cosi za lubem a nezbývalo, než se nechat jejím záměrem překvapit a posléze obohatit.
Zprvu nově příchozí přišla kněžce naprosto obyčejně, zpoza bludiště ztepilých kmenů vystoupila do záře světla osůbka ženského vzezření, proto se Nithé dočkala naprosto jednoduchého, ale navýsost přívětivého a milého úsměvu. Jenže, jakmile se Světluška pozorněji zadívala dívčiným směrem, více a více jí poklesávala pomyslná bradička údivem. I v oranžovém světle bylo jasně znát, že odstín kůže se rozhodně nepohyboval ve škále béžovo-růžové, dle pobytu na slunku chycené do tmavších, bronzových odstínů, nýbrž byl... nešálí jí zrak? Zelený?
Není té dušince špatně? Neotrávil jí někdo? Blesklo kněžce okamžitě hlavou a byla připravena se k dryádě vrhnout při náznaku zakolísání předcházející mdloby. Jenže svými odpovědmi hypotézu omámeného vědomí vyvrátila. Byť mluvila dosti zkratkovitě, přesně věděla, na co odpovídá.
Světluška nespouštěla Nithé ani na vteřinku z očí a zatajila dech, když ta si to namířila přímo k ní. A ještě se k ní přitulila. To v kněžce vyvolalo prvotní úlek. Takovéto projevy důvěry a blízkosti od opuštění chrámu nezažívala takřka vůbec, proto pocítila prvotní zatrnutí co-se-to-děje? Vzápětí ale sálajícím teplem pookřála a Nithé volnou ručkou objala kolem zad.
Květy ve vlasech v zimě? Zelená barva pleti? Oděv, jako kdyby šla chytat na palouček chytat motýli a ne se brodit závějemi sněhu? To vše stále připadalo Světlušce nadmíru prapodivné, ale klid a spokojenost vyzařující z Nithé tišila v kněžce nutkání podléhat zvědavosti a jednoduše si začala užívat tu těsnou blízkost dvou zbloudilých duší, které nalezly ždibíček společného pokoje.

[Eshkha]

Kočce v tej kose nebylo dvakrát hej, když neměla po ruce kámoše z ulice, ke kterým by se přitulila. A ani ta tma se jí moc nepozdávala. I když měla oči kočičí a viděla v noci náramně, tohle bylo cizí prostředí a ona byla pomatený blbec. A strašpytel. Když zrovna neměla hlad nebo absťák. Takové prožitky ji totiž ustrašenosti jinak jakýmsi kouzlem zbavovaly a onehdá byla schopná vrhnout se s holýma rukama i proti ghůlovi.
Teď to ale nebyl ten případ. A ona se splašeně ohlížela za každým zakřupáním. Když pak nedaleko od sebe zahlédla zasvítit pár očí, který se jí zdál až příliš červený, ozvučila ztichlý les kolem svým zvířecím zavřeštěním a dala se do běhu, při kterém několikrát zakopla, hodila kotrmelec, roztrhla si už tak dost poničené svršky a pak s vytím táhla dál, děsíc se vlastní ozvěny.
Když pak postřehla plápolající světlo mezi stromy, nabrala bleskově daný směr a mezi kolemsedící vtrhla doslova jako zdivočelé zvíře. Dokonce snad i plameny proskočila, než dopadla na zem mezi nimi. Ani to ale nebylo dost. Ještě je obštastnila jedním vyjeknutím, rozhlédla se a vyděšený kukuč zastavila na přítomném kouzelníkovi. Cítila z něj moc a to znamenalo, že byl rozhodně tím nejvhodnějším, kdo by ji mohl od té příšery ochránit, no ne?
I když se jinak od čarodějů držela alespoň přes ulici, tohle byla docela jiná! A tak bez rozmyslu skočila, dost možná při tom něco či někoho nevybíravě svalila a pak už visela přítomnému čarodějníkovi na kabátě, do kterého si skrývala vyplašenou tvář. Přesně v duchu toho, že když ona nevidí svého nepřítele, nevidí ani on ji. Příliš se nikomu jinému nevěnovala a prostě si jen utírala směs slz, nudlí a bahna do Lennových svršků, zatímco se jí třásla kostnatá ramena a popotahovala jako malé děcko, které našlo bubáka pod vlastní postelí.

[Bartimeus]

Muž každého, kdo se přiblížil dostatečně blízko, aby světlo ohně odhalilo jeho tvář, zvědavě pozoroval jiskrným, bystrým pohledem a koutky úst se mu přitom zvedaly do přívětivého úsměvu. Když však křehoučce vypadající dívenka, kterou dle jejích slov ihned odhadl na kněžku, pronesla, že je ctěný pán, hlasitě se rozesmál. „Ale jakýpak ctěný pán, to si nechej pro panstvo někde v Novigradu, děvenko!“ zahalekal zvesela, jakmile ho smích přešel. „Jsem Kirrean, prostě jen Kirrean,“ mrknul na ni přátelsky.
K nějakému delšímu rozhovoru ale zatím nebyl čas, poněvadž přívětivé světlo a lákavé teplo ohně lákalo kolemjdoucí skutečně přesně tak, jako louče a lucerny lákají noční motýly. „To se podívejme? Dryáda daleko od domova? To jsem jaktěživ neviděl, a že už jsem toho viděl dost! Jeskyně? Hledala jsi jeskyni, říkáš? Můžeš zůstat tady, děvče, ve skupině je vždycky větší šance proti nebezpečenstvům noci,“ pronesl. „Navíc jsem slyšel, že většina oblud, co bloudí těmihle lesy, se k ohni přibližuje tuze nerada - tak bychom se měli postarat o to, aby jen tak nevyhasl,“ podotkl a natáhl se za sebe, kde měl připravenou hromádku nalámaných klacků, aby trochu dřeva přihodil do hladových plamenů natahujících se k temnému nebi.
„Procházka v tuhle dobu?“ podivil se Kirrean překvapeně, když se u ohně objevil ještě nějaký muž. Musel usoudit, že se mu tu sešla velmi zajímavá společnost, jejíž minimálně jeden člen to neměl v hlavě tak úplně v pořádku, nebo si to Kirrean alespoň myslel. „Blonďatý chlapec tudy nešel, jen tohle blonďaté děvče,“ poukázal na Světlomilu.
A pak se k ohni přihnalo něco, co Kirreana donutilo sáhnout ke krátkému meči, jenž dosud ukrýval pod cestovním pláštěm. Brzy se ale ukázalo, že poplašené stvoření zřejmě nebude nebezpečné, neboť se natisklo na tmavovlasého chlapíka a nevypadalo to, že by se chystalo někoho zabít. „Vy to znáte?“ zeptal se pán ohně, váhaje, jak tu věc správně označit. V jistých ohledech vypadala celkem lidsky, ale chovala se tak trochu jako zviřátko.
I kočkodlačici bylo nicméně dovoleno zůstat u ohně a Kirrean se brzy vytasil s lahví medoviny, kterou nechal kolovat kolem ohniště. Dost možná se napil pouze Lennarteus, ale pokud alespoň ochutnali i ostatní, vykouzlilo to hostiteli široký úsměv na tváři. Noc ubíhala, vítr neutichal a zima se zdála ještě kousavější, avšak veškeré nepříjemnosti držel oheň v šachu a k poutníkům je nepouštěl. Kirrean se pečlivě staral o to, aby nevyhasl, a dokud měli všichni dost energie, vyprávěl zajímavé historky z cest, i pár dobrodružných, které si dost možná maličko okořenil, a sám se zvědavě vyptával ostatních, co je přimělo cestovat v tuhle nepříjemnou dobu. Z nikoho ale žádné informace nemámil.
Později večer, když už všem ztěžkla víčka, se nabídl, že bude držet první stráž, a navrhl, že by se postupně měli všichni vystřídat. I tak se ale stalo, že nad ránem, chvíli před rozedněním, všichni do jednoho usnuli, i ten, kdo měl být v tu dobu vzhůru.

Když se už za světla probudili, zjistili, že vítr utichl a kolem je překvapivý klid. Klid skoro až nepřirozený, možná ještě děsivější, než běsnící živly. Stromy stály klidně, nikde se nehnula ani větvička, a byl obyčejný, zachmuřený zimní den.
Po Kirreanovi však nebylo ani vidu, ani slechu. Vypadalo to, jako by s nimi u ohně nikdy neseděl, nezbylo po něm vůbec nic, ani nejmenší stopy. Někdo by možná mohl pojmout podezření, že je okradl a prostě zmizel, ale nikomu nic nechybělo. Ohniště bylo ještě teplé a doutnalo, ale bylo zároveň jedinou vzpomínkou na veselého společníka s kaštanovými vlasy, který je k ohni uplynulou noc přizval.
Les kolem byl překvapivě hustý a vypadal prakticky neprostupně - bylo skoro až kupodivu, jak se sem poutníci v noci dokázali skrz to houští prodrat. Nikdo si ale nevzpomínal, že by předešlé noci měl problémy s cestou k ohni. Jen jižně odtud se zdál les řidší a přístupnější, a také se odtud po chvilce začal ozývat jeden jediný zvuk, který narušoval jinak dokonalé ticho - jako by někdo kus odtud štípal dříví.

[Světlomila]

A bylo to tu, Melitelé k ohni neomylně dovedla ještě dvě zbloudilé duše. Ačkoliv ta druhá vypadala ztraceněji, než-li první v podobě vysokého muže s upovídanou pusou. Ne, že by to Světlušce vadilo. Ba naopak, vzhlédla k muži s tichou zvědavostí a těšila se, jakápak slova z něj ještě vypadnou. Už jen dotaz na blonďatého chlapce, po kterém nebylo vidu, ani slechu, ačkoliv ohníček lákal na míle daleko, nutila kněžku pozorně sledovat dění kolem černovlasého šviháka.
Než se ale mohli o této záhadě dozvědět více, za doprovodu opravdu nepěkně znějících vřísknutí, se k nim přihnala bytost veskrze zbědovaného stavu. Světluška už už chtěla promptně vyskočit na nožky a tu vyděšenou podivnost se pokusit uchlácholit, položená hlava dryády, jí v tom však zabránila. Takhle jen natáhla krk nakolik to jen šlo, aby vše bedlivě viděla.
"Ehm," otočila se zpět k jejich zachránci, když jí došlo, že na ní vlastně před příchodem zbytku skupinky promluvil, "promiňte, trochu jsem se nechala rozptýlit," našpulila omluvně rtíky. "Pro mě je ctěným pánem každý, kdo pomáhá druhým. což vy pomáháte," líbezně se na Kirreana usmála. "Moc mě těší, Kirreane." A pohled stočila k sobě přitisknuté dívence. Tedy dryáda? O těch jaktěživ neslyšela. Ale nejspíš se jedná o záhadné a kouzelné bytosti. Proč by jinak byla zelená?
A v tu chvíli by nejradši Nithé samou starostlivostí uobjímala. I tu prašivě vyhlížející ženušku. O obě se postará. Tedy, Melitelé se postará.
"Ale určitě se tu co nevidět objeví, tenhle oheň září dostatečně daleko," přispěchala Světluše s povzbuzením pro Lenna, jemuž Kirrean tak nějak naději na znovushledání s blonďatým chlapcem zatípával jako ohořelou hlavičku sirky. A opět se mlčky, avšak zvědavě zadívala na skrývající se Eshku. Pohledem jasně sdělující, že jí se rozhodně bát nemusí.

Nabízenou medovinu přijala s obezřetnou opatrností a srkla si jen tolik, aby neurazila hostitele. Pak se ale spíš, než na dno lahve, pohroužila do vyprávěných příběhů. Naslouchala s nadšenýma jiskřičkama v kukadlech a občas obdivně vzdychla. Sama se moc nezapojovala. Oproti takovým dobrodruhům vedla tak jednotvárný život. Jenže, k tomu byla předurčená, kým byla, aby se vzpírala vůli nejvyšší bohyně? O to víc se vpíjela do příběhů a v duchu si představovala sebe na jejich místě.
Jakmile přišel čas na spaní střídané hlídkou, Světluška se velice ochotně obětovala, aby bděla nad pokojným spánkem všech.

Nakonec ale přívětivé praskání ohně a hřejivý dotek plápolajících plamenů ukolébaly ke spánku naprosto všechny. Takže se kněžka probudila lehce zmatená. Držela poslední hlídku snad ona? Usnula? Nestalo se nikomu nic?
A když spatřila, že jsou všichni v pořádku, pochroumaně si sedla naproti vyhaslému ohni a schoulila se do balíčku.
Počkat! "Kde je Kirrean?" Rozhlížela se do všech světových stran, jenže po muži ani stopa. Vskutku, obhlédla i nejbližší okolí, jestli se tam nenachází směr určující stopy. Těžko by ale něco dokázala nalézt, i kdyby zde bylo co k nalezení, neboť vytrvalý vítr velice pečlivě každé narušení sněžného povrchu vzápětí uhladil.
"To je zvuk sekyry?" Postavila se, naslouchajíc, zda-li ji sluch nešálí. "Určitě šel nasekat další dříví, abychom se mohli po ránu ohřát." Dedukovala už o poznání klidněji. "Půjdu mu pomoct!" Rozhodla se nadšeně a bez okolků se vydala za monotónním zvukem dopadu kovové čepele na dřevo.
Nějaké podivné tíživé ticho v tuto chvíli nemohlo Světlušce vůbec zkazit náladu. Přece ví, co dělá.

[Nithé]

Člověk-muž u ohně se představil jako Kirrean. Pak na dryádu spustil řeč tak rychle, že se skoro nechytala, ale nakonec asi pochopila dobře, co se jí snažil říct. Uvědomila si, že ji ten člověk vítá a nehodlá ji vyhánět. Vzhledem k tomu, že studený vítr asi nehodlal jen tak přestat foukat, byla za to dryáda ráda. "Děkuji," usmála se na človíčka, když v tom se objevil další pocestný. Další člověk-muž. Taky upovídaný, a po někom se sháněl. Dryáda však byla hezky uvelebená u Světlomily, a zas tolik se o nově příchozího nestarala. Když v tom se objevil ještě někdo - člověk-podlevšehožena? Chovala se spíš jako dítě. Nithé tomu moc nerozuměla, ale zaujalo jí to. Přišla koneckonců na sever chránit a bádat.

Když došlo na kolování medoviny, dryáda se konečně odtáhla od blonďaté kněžky a přivoněla si. Bylo to sladké, ale bylo v tom ještě něco. Zvědavost jí nedala a tak si velmi opatrně lokla. První dojem byl skvělý - ta sladkost byla zrovna skoro stejná, jako u těch skvělých medových kuliček od toho kluka, kterého na podzim potkala v lese. Ale pak přišlo pálení, ajajaj. Co to jen bylo? Taková síla! Dryáda se zakuckala, připadalo jí, že má v krku oheň. Tomuhle se bude vyhýbat. Beze slov poslala lahvinku dál a ohmatala si krk. A pak to celé zase přešlo. Skutečně zvláštní.

Kirrean, jak se zdálo, si společnost ostatních užíval a sdílel s nimi krom medoviny i pěknou řadu historek. A také se ptál ostatních. "Já jmenovat Nithé," představila se a rozhodla se podělit o důvod, proč je tak daleko od domova. "Já chtít vědět věci o lidi, a chránit stromy," řekla. Pak se trochu smutně podívala do ohně. Moc tomu zrovna nepomáhala, ovšem musela se smířit s tím, že mimo Brokilon není vhodné jednoduše zastřelit kohokoliv, kdo si zapálí táborák. Pokud chtěla jít za pochopením lidí, musela tenhle fakt přijmout.

Jinak se během večera poměrně bavila. Někdy měla trochu problém s dorozumíváním, ale zároveň ji to hodně naučilo. Když pak došlo na noční hlídky, ošila se. "Já být vzhůru, ale ne dělat oheň," upozornila je na své stanovisko. Pokud bude hlídat ona, žádné dřevo do ohně nepůjde. Tak to prostě bylo. Ať už se však na své hlídce snažila zůstat vzhůru jak mohla, nakonec také podlehla spánku. Když otevřela oči, div nevykřikla. Vylekal ji fakt, že spala na takhle otevřeném prostranství a také jí trvalo pár vteřin, než si uvědomila, že je obklopena lidmi, které potkala včera večer a ne nepřáteli. Připadala si však, že je na úplně jiném místě, než kam včera dorazila. Smysl pro orientaci v lese jí napovídal, že takhle ty stromy určitě včera nevypadaly. "Co stalo?" zeptala se, když zírala do houští před nimi. Pak také zaslechla ten zvuk a vyděšeně se podívala na Světlomilu. "Sekera??" půjde s ní. Tohle musí prověřit. Musela se ujistit, že Kirrean seká pouze spadané, seschlé dřevo a nekácí stromy. A tak nečekala, co na to ostatní a začala cupitat na kněžkou.