QUEST: O jeskyni a pokladu - ND

[Sygnia]

O jeskyni a pokladu

Zdává sa mi o pokladu. Každú noc, furt, furt, furt! Bylo ho tak moc, všelijakých drahokamú, stříbra a zlata, že som sa v ňom úplně celý utopil. Každú noc! A pak si zachovaj čistú kebulu.
— Yobrim Bergmann, prastrýc Grodila Kühna

Rozsah a tempo: 1-2 posty týdně. Budeme odehrávat 3 herní dny (příběhově 7 dní, ale uděláme tam skoky).
Počet hráčů: 3-4 půlčíci/trpaslíci (na povolání nezáleží) - Iglo, Khabal, Giuthais (Plno)
Odměna: 10 bodů (s možností penalizace za neaktivitu)
Obtížnost a limity: Rutinní práce s malým příběhem kolem, určeno především našim nováčkům
Start a konec Questu: Start někdy příští týden, konec podle toho, jak rychle vám to půjde
Úvod do děje:
Pokud jste byli půlčík, gnóm či trpaslík a procházeli jste začátkem jara okolím Hospody na Rozcestí, tak vás neminula zpráva o trpaslíkovi, který sháněl skupinu pracovníků pro rubání jeskyně. Možná jste zaslechli i něco o pokladu, nicméně znát pravý důvod výpravy nejspíš nebylo ve vašem popisu práce. Tak či tak, trpaslík, který za tím stál se jmenoval Grodil Kühn a nabízel celkem slušnou sumičku pro každého malého nečlověka - nebo spíš řekněme nezdaněnou poctivou odměnu za poctivou práci. Nabídka, které se těžko odolává, pokud si chcete trošku přilepšit, i kdybyste tu odměnu měli prohýřit za jednu noc nebo ji třeba zakopat v lese na horší časy.

Zatímco trpaslíci měli být výpomocni především tvrdou prací, půlčci měli plnit více roli průzkumníků a pyrotechniků. Stačilo se přihlásit ke Grodilovi a práci jste měli téměř jistou i bez předchozích zkušeností. Mělo to být přibližně na týden, s přespáváním v místě kopání a zařízeným jídlem.

NPC:

Grodil Kühn
Celkem typicky vypadající podsaditý trpaslík, kterému sice nechybějí svaly, ale spíše než na horníka byste jej odhadovali na obchodníka nebo vědce. Působí poměrně přátelsky, ale také autoritativně. Nosí kvalitní oblečení malé kulaté brýle a na bradě má dlouhý tmavohnědý plnovous, zatímco na hlavě má sotva pár chmýří. To má ovšem často schováno pod velkým kloboukem.

[Sygnia]

Den první

Ráno

Ať už vás nohy ke Grodilovi Kühnovi zanesly tím či oným způsobem, po vyslechnutí jeho nabídky jste neodolali se na chvíli zdejchnout ze svého běžného života a přispěchali jste začátkem jara na domluvené místo, kde se mělo přibližně týden kopat v jeskyni. Ze začátku nebyl moc čas na podrobnosti, ovšem pokud jste znali náplň práce a výši mzdy, co více vás mohlo zajímat? Přespání i jídlo bylo zajištěno, a ikdyž se nejednalo o žádný pohodlný servis, bylo to dost pro vaše potřeby.

Hned zrána jste dorazili na místo, kde už čekal samotný Grodil se svým typickým kloboukem a u něj postávali další dva trpaslíci a jeden gnóm. Gnóm měl u sebe jakási zvláštní zařízení, u kterých byste jen těžko hádali, k čemu slouží. Jinak mezi výbavu patřily stany, zásoby jídla a velký kotlík, voda, krumpáče, lana, provizorní žebříky, kýble, výbušniny a provizorní stolík s jakýsimi nákresy. Grodil pravděpodobně čekal, než dorazí všichni domluvení pomocníci a ohlásí se, aby mohl začít rozdávat instrukce.

Místo, kde se nacházel tábor na první pohled nebylo skoro vůbec pokryté skalisky - vchod do jeskyně byl mírně skrytý pod srázem s trochu komplikovanou přístupností. S trochou prozřetelnosti se dalo předpokládat, že vylepšení přístupnosti jeskyně byla jedna z prvních věcí, které bylo potřeba udělat. Ale nepředbíhejme, je přeci teprve ráno...

Mimo herně:
Začínáme! Nezáleží, kdo začne psát první, ale bylo by fajn, kdybyste se pak snažili dodržovat pořadí, které vznikne. Doufám, že se vám Quest bude líbit a hodně štěstí!

[Iglo Bosochlup]

Když se ráno Iglo probouzel, slyšel kokrhání kohoutů. Nevěděl, co má od trpaslíka čekat, proto si radši sebou zabalil jeden pecen chleba, a rovnou si v hospodě nechal do čutory nalít rum, kdyby si potřeboval na chvíli odpočinout. Pak se vydal z hospody rovnou na místo smluvené. Nohy ho nesly krásně v tom jarním počasí. Tráva byla měkká a krásná, sluníčko hezky svítilo. Sice nebylo teplo, ale to Iglovi nevadilo. Usmíval se na celí svět. Do tak krásného jitra se už dlouho neprobudil.
Když už se konečně dostal na místo smluvené, hned se zarazil. Uviděl další 2 trpaslíky a ještě gnóma, držícího něco zvláštního. Iglo sevřel svojí motyčku (kterou používal rovnou jako vycházkovou hůl) pevněji, protože si myslel, že se bude jednat o nějaké přepadení. Pak, když se však podíval znovu a pořádně, si povšiml vybavení, které předtím za nimi neviděl. Usmál se tedy, zamával na ně, a hned se vydal rovnou za nimi.
Když dorazil k postávající partičce, usmál se, pronesl hrdě "Zdravíčko přítelíčkové, jsem Iglo." Podal všem ruku, a rovnou se na každého i hezky usmál. Tuto větu si Iglo dával dohromady celou cestu. Neuměl totiž zrovna nejlépe obecnou řečí. "Já tu být kvůli práce. Co je moje první úkol?" Pak se jen znovu usmál, a čekal na odpověď.

[Khabal Rantild]

Khabal přespával v menší hospůdce poblíž Novigradu. Důvod jeho momentálního místa pobytu byl prostý. Jeden trpaslík sháněl skupiny pracantů, aby za něj fárali v dole. Khabal si tohle zažil a na takovou práci se mohl zvysoka… No řekněme, že by radši vypil lidské pivo, než aby otročil na dalšího předáka. Ale na co tak mohl chamtivý trpaslíček slyšet? Samozřejmě. Místní klepali o pokladu, který se prý měl v oné jeskyni nacházet. A to bylo něco pro Khabala! Lesklé kamínky, hory zlata a dalších drahých kovů? Kdo by mohl odolat. A tak se rozhodl, že na tuto nabídku odpoví. Dokonce si udělal místo ve vacích na Mezkovi, protože takové bohatství by sám jistě neutáhl. Nebo by se s ním spíše tahat nechtěl. Měl přece svůj věk.

I když se mu líbila představa možného a blížícího se bohatství, zatím neměl peněz nazbyt. Proto si také přivstal ještě před východem slunce, potichu se vykradl ze svého pokoje s věcmi již sbalenými. Slezl dolů, vyšel před hospodu a zamířil do stájí. Tam byl jeho osel Mezek. Připevnil k němu veškerá svá zavazadla, ale jeden prázdný plátěný vak sejmul. Zase se, i s prázdným pytlem vrátil do hospody a šup, rovnou do špajze. Ta byla pochopitelně zamčená, no Khabal s tímto počítal už od včerejška, a tak pečlivě sledoval, kam si hostinský schoval klíče. Neprozíravě přímo pod pult, asi počítal s tím, že jsou jeho hosté slušní lidé a nelidé. Trpaslík se rozhodl, že udělá dobrý skutek. Z tohoto bludu ho totiž vyléčí. Vzal klíč, odemkl spižírnu a vkročil dovnitř. Okamžitě ho do jeho baňatého nosu udeřila omamující vůně uzenin a sýrů. Chviličku tam stál, nasával a radostí se rozplýval z blížícího se hodování. Věděl ale, že musí jednat rychle, pokud by se někdo vzbudil. Jal se tedy vybírat pochutiny, přičemž téměř okamžitě přešel zeleninu, jako tykve, mrkve, či řepy, stejně tak i ovoce, převážně jablka. Zamířil rovnou k uzeninám. Popadl celou slaninu a narval si jí do vaku, slaninu následovalo několik klobás a celý věnec buřtů. Včera si za dva tyto buřty s oschlým chlebem účtoval deset korun, teď jich bude mít Khabal okolo dvaceti zadarmo. Následovaly sýry. Šup do vaku s celým jedním uzeným kolem sýra, stejně tak jako s čerstvým ovčím sýrem, o kterém věděl, že ho bude muset sníst rychle. Sýry a uzeniny doplnil třemi chleby. Jedním černým a dvěma normálními bílými. Také potřeboval něco na zapití, k tomu mu poslouží dvě lahve griotky. Khabal nepovažoval griotku za alkohol, ale potřeboval něčím spláchnou žaludek, přičemž vodu příliš nemusel. Nakonec se ještě vrátil k uzeninám a vzal si již načatou slaninu, tu si bude přikusovat do kroku. Pohrdlivě procházel okolo zeleniny a ovoce. Pak si uvědomil, že by něco mohl vzít i pro Mezka. K vybraným potravinám se nedobrovolně přidalo i několik mrkví a na deset jablek. Už se chystal odejít, když si všiml višňového kompostu. Jaká mňamka, po tomto se trpaslík mohl užrat. Skleněnou nádobu ale do vaku nedal, tu si bezpečně nesl ve volné ruce…

Společně s plně naloženým Mezkem svižným krokem opouštěl okolí hospody, přikusujíc k tomu výše zmíněnou slaninu. Odbočil z hlavní cesty, vydal se po lesní stezce, daleko z případného dosahu nasraného krčmáře. Došel k mýtince a posadil se na pařez. Uřízl si kus chleba, dojedl slaninu a pustil se do ovčího sýru. Když se dostatečně najedl, odstranil drobky ze svého vousiska a popadl skleněnou nádobu s višněmi. Položil jí před sebe, dá si jí totiž jako odměnu. Vytáhl svou bojovou sekyru a začal jí pečlivě brousit. Člověk nikdy neví, kdy se může hodit. Hodnou chvilku přejížděl brusným kamenem po čepeli, načež jí palcem vyzkoušel. Byl zkušený a zdála se mu dobře naostřená, uklidil tedy náčiní k Mezkovi, kterému dal jednu mrkev jako odměnu. Konečně se smlsne na višních a vydá se na cestu. Otevřel nádobu, jeho prsty se přibližovaly k první tmavě červené, slaďoučké kouli. Uchopil jí, zálibně si jí strčil do úst a spokojeně zamlaskal. Cítil neskonalou slast. A tak pojídal a pojídal, snědl už půlku, když narazil na problém. Otvor byl moc malý pro jeho tlustou ruku. Snažil se, jak jen mohl, nic platné nebylo. Na zbytek kompostu prostě nedosáhne. A jako správného trpaslíka, i jeho chytl rapl. Popadl nádobu a vší silou jí mrštil proti stromu. Nádoba se rozletěla na spoustu malých střepů, většina kompostu se rozprskla o strom. Rozhněvaný trpaslík vztekle trhl uzdou osla a vydal se k dolu, s náladou zkaženou. Vytáhl si jednu flašku griotky, kterou velice rychle vypil. Prázdnou lahev bezohledně hodil do lesa. Třeba tím alespoň nasere nějakého elfa, či druida.

Dobře najedený, a přece naštvaný trpaslík se přiblížil k místu určení. Zde byla skupinka nelidí, ale Khabal jim přílišnou pozornost nevěnoval. Spíše se snažil najít vchod do jeskyně, což mu chvilku trvalo. Podíval se na trpaslíka s kloboukem. Asi šéf. To byla ale náhoda. Khabal měl taky svůj klobouk, hezký a kožený. „Já su hocjaký Doran Brecken,“ vymyslel si jméno. Proč neřekl své pravé? To bylo jednoduché. Neplánoval si totiž odnést směšnou rentu od toho obchodníčka, ale pořádně si napakovat kapsy drahýma šutrama… A tak by se nehodilo, aby nějací pobudové znali jeho pravé jméno. Třeba by mu mohli způsobit nějaké potíže. „Tož iďeme farať drahokame, nech tu nejsme platný ak elfom krompáč,“ založil si ruce v bok.

[Guithais Mór]

Když si Guithais včera večer přečetl na vývěsce oznámení o práci pro pulčíky se slušnou výplatou a stravou v ceně, podíval se do svého starého měšce a ani na vteřinu nezaváhal. Vydal se tedy rychle hledat útočiště v nejbližším lese, aby si dopřál vydatný hobití spánek a připravil se tak tvrdou práci v dole.
Příští ráno vesele vyskočil zpod svého pláště, zalil dohořívající ohýnek z včerejšího večera a vydal se do vesnice koupit si bochník chleba a špek, protože nevěřil, že by se trpaslík dokázal postarat o stravovací potřeby a ubytování, leč zoceleného hobita.
Po cestě lesem narazil na volně pohozenou lahev smrdící griotkou a nestíhal vrtět hlavou jak může někdo něco tak bezohlédného udělat. Sand jen ten nejtupější trpaslík může nevědět, že takhle nevinně pohozená lahev může způsobit ničivý požár. Sebral ji, dal ji do svého rance, s dobrým pocitem že pomohl přírodě a že se mu možná bude ještě někdy i hodit.
Když dorazil k místu, kde by se důl měl nacházet, zahlédl z dálky gnóma ověšeného různými pochybnými zařízeními a zpoza rohu se k nim snažil nenápadně přiblížit další pulčík vyzbrojený jen obnošenou motyčkou. Za chvíli však hobbit sklonil motyku a začal na trojici zběsile mávat.
Když Guithais viděl, že se nejedná o žádné přepadení, ale o zapisování dalších zájemců, dostavil se s chladnou hlavou ke stolku pokrytému papíry, za kterým seděl další trpaslík. Okamžitě věděl, o koho jde a sebevědomě pronesl: „Krásné dopoledne přeji, jmenuji se Guithais Mór a vy musíte být Grondil Kühn, čím tedy dneska začneme?“
Po zodpovězení základních dotazů a strohé počáteční registraci, šel se Guithais zabydlet do Grondilem přiřazeného stanu. Na hornické zázemí připravované trpaslíkem to celkem ušlo. Bylo to lepší, než čekal.

[Sygnia]

Ráno

Grodil trpělivě čekal, ovšem nemusel čekat dlouho, neboť brzy dorazili poslední tři smluvení nelidé. Grodil si všechny nově příchozí pořádně prohlédl skrze své kulaté brýle. Každého náležitě přivítal, s přátelskám tónem a pak si něco zapsal do drobné knížky, kterou nosil pořád s sebou. "Tož vítajte! Ruksaky do stanů a nástup!" jak půlčíci, tak trpaslík se zdáli být připraveni jít rovnou do práce, z čehož měl Grodil očividně radost. A když byly první organizační záležitosti vyřešeny, svolal celý sedmičlenný tým do kruhu, aby je trochu více seznámil s tím, co se bude dít.

"Jak už asi máte tucha, budem tutaj kutat do jaskyně," prozradil informaci, kterou už tak všichni věděli. "Zrobime to takto. Všeci si vezmú také ty helmy se svícou, hobiti polezou první. Rarkur, vědátor, má také serepetičky co nám ukážú kaj mame kopat," ukázal na gnóma, který se při vyslovení jména napřímil, jako by ho to snad mělo udělat větším. "Estli ste si ale mysleli, že si ztrháte ramena s krumpáči, tož vás zklamu. Bo si ramena ztrháte tím, že budete nosit šutráky. Krumpáče sú jen pro manuální úpravy, jinak budem bouchat. A jó, to zas bude robota pro hobity," pokračoval, celkem zmatečně. Zdálo se, že šlo nejspíš o první výpravu, kterou takhle pořádal. "Takže eště raz. Iglo, Guithais a Rarkúr lezú. Až Rarkur najde dobrého fleka, hobiti si zacpú ušiska a zrobí tam randál s petardami. Chvilku počkáme a pak naklusá Doran, Orithun a Raggoth nosit šutry preč z cesty. Aj ostatní možu pomoct," vysvětlil. "Otázky?" zeptal se po chvíli a prohlížel si tváře všech zůčastněných.

"Tak to by bulo. Teraz eště musíme vyřešit takú věc. Možná ste někde slyšeli, že kopeme poklad. Nejásajte, bo já nevim co tam bude," řekl a pak vytáhl celkem starou srolovanou mapu, kterou následně rozroloval a ukázal. "Byla u mojho prastrýca. Podle všetkého sa tam dokopal," ukázal na místo, kde byl vyznačen poklad, "ale vrátil sa bez pokladu a úplně z teho zblbnul. Vím jen, že bol nasratý a nechal zavalit cestu. Smola, pech. Rarkur nám ale pomože, bo bude vědět, kaj je to moc nebezpečne. Raz si budem musieť prokopat svoju ďuru a raz pojdeme v prastrýcovych stopiskách," řekl a pak mapu zase sroloval a pečlivě uschoval. "Hmm.. a teraz by to chcelo cosi zrobit s tým vchodom. Budeme tam lozit furt, tak ať si na tom nerozbijem hubu," zadla první úkol a ukázal směrem ke hromádce nářadí. "Tam sú krumpáče, hřebiky, žebřiky. Dajte ten vchod do kupy," zavelel. A pak už nebylo na co čekat, hurá do práce!

[Iglo Bosochlup]

Iglo si na pokyn trpaslíka sklidil vlastní věci. Pak se převlékl do košile a kalhot, které byli otrhané. Když přišel zpět, poslouchal trpaslíka celou dobu. Reagovat začal až na konci, kdy jen pronesl... "Tak jít na to". Nabral pár hřebíků do kapes, kladívko si zastrči za opasek, k nim dal pár petard a vyšel směrem k jámě, kterou šli upravit. Iglo se nahnul pro pro žebřík, aby ho odnesl ke vchodu. Zvedl ho jako nic, kráčel rovnou ke vchodu do jeskyně. Ikdyž žebřík zvedl bez nejmenšího viditelného problému, v hlavě skučel, jak je to těžké. Potichu se zařek, že nic takového už jen tak dělat nebude. Když se přineslo pár těchto žebříku, začali podepírat kamení masív, aby jim nespadl na hlavu. Následně sestupovali hlouběji do jeskyně, a pomocí žebříků, podpěrných sloupů, fošen a podobných udělátek, se dostávali dál, do vnitřku jeskyně. Všechno muselo být pevně podepřené, aby jim to nespadlo na hlavu. Pak se vzali krumpáče, vchod úhledně upravili a zvelebili. Pak se znovu zkontrolovali sloupky, jestli i po úpravě pořád drží pevně.
Když toto bylo hotové, Vydali se první podepřenou chodbou do útrob jeskyně. Iglo se hned přidal k partě hobitů, aby začali hledat místo pro odpalování. Kamení bylo totiž ze začátku velmi velké na odvalení. Když ho konečně našli, neváhali a šli rovnou na věc. Iglo byl vlastně rád, že nemusí násilně kopat jámu. Bylo by to únavné, a na to hobiti přeci jenom moc nejsou. Vzal první petardu, zapálil jí, a hodil jí na místo, kde měla vybuchnout. Když už byla petarda ve vzduchu, Iglo utíkal co nejdál to šlo. Nikdy totiž petardy nepoužíval, a ani je neslyšel. .....Bum.... Když to Iglo uslyšel, hned sebou hodil o zem, jako leklá ryba. Něco takového nečekal. Když bylo kamení připravené, začal Iglo i pomáhat i s vynášením kamene. A však dělalo mu to velké problémy. Sílu nějakou měl, ale né dost velkou, aby je všechny unesl. Začal nosit tedy menší kameny a kamínky, a nosil je po menších dávkách.
Takhle pokračoval Iglo tak dlouho, dokud se něco nestalo, nebo nebyl čas na odpočinek, kdy Iglo přišel do svého stanu, zapálil si dýmku a vykuřoval svou únavu. Občas si ukousnul kus chlebíku, který si sebou přivezl.

[Khabal Rantild]

Věci do stanů a nástup… Kde jen tohle slyšel… No jo! Tohle naň vždycky řvali poručíci, později stejná slova řval Khabal na rekruty, teď to na vysloužilého vojáka hulákal tenhle směšný trpaslík. Khabal ale poslechl, svůj baťůžek si dal do stanu, stejně jako veškerá zavazadla z Mezka. Toho nejdříve vzal, ukradl nějaký dřevěný kůl, co se válel v ležení, ten zapíchl do travičky zelené, omotal kolem něj provaz, na jehož konci byl uvázaný Mezek. Ať se hošan trošičku nažere. Potom se zase vrátil ke stanu, s námahou se vysoukal z kroužkové košile a odložil i prošívanici. Na svršku těla měl jen lehkou bílou košili. Znovu si vzal pásek, za něj si zastrčil menší sekyrku, ne svojí, kterou nosíval do bitev. Sekyra se totiž hodí vždycky. A pokud by mělo dojít k nějaké hádce o poklad… Khabal byl připravený.

Vydal se k místu, kde už všichni stáli v kruhu. Vypadalo to, že ten Grodil, či jak se to jmenoval má něco na srdci. Khabal fáral přes dvacet let v dole. Měl nějaké zkušenosti a tenhle předák se mu zdál lehce zmatený. Patrně začíná, no toho mohl zlotřilý trpaslík využít. Taky se mu rozhodně nechtělo tahat kameny, začal tedy vymýšlet plán. Kecy o tom, že tam taky žádný poklad být nemusí, vypustil hned z hlavy, snad podezřívavě přimhouřil očka. Další důkaz toho, že bude potřebovat sekeru, Grodil se očividně nechtěl dělit. Viděl pracující, jak berou petardy, brzy nastane hluk. A taky že ano. Začalo se s odpalováním kamenů, no Khabala se to netýkalo, tak se jen posadil na prdel a odkrojil si kus ukradené slaniny. Chutnala opravdu parádně, možná proto, že byla zadarmo, možná proto, že byla opravdu dobrá. Dojedl onen kousek slaniny a přitáhl si brašničku, ve které měl nespočet flaštiček s alkoholickými nápoji, všechny byly velice vysoké kvality. Rozhodl se pro medovinu, přímo z Mahakamu. Když si dal pořádně do nosu, všiml si, že ostatní trpaslíci už odnášejí kameny. Vstal tedy, narazil si na hlavu helmu a šel jim pomoci. Nutno podotknout, že zatímco Khabal svým tempem nosil tak třikrát méně kamenů, než ostatní. Přidal se k nim i jeden hobit. Trpaslík se domníval, že dokonale vynahradí veškerou jeho práci, utřel si zpocené čelo a vydal se za Grodilem.

Když k němu došel, hned spustil: "Posluchaj, nejsu bez zkúšenosti, takmer tridsať rokov som v Mahakme faral, od jitra do pozdnej noci. Tož vidim, že si novy v temto byznyse. Ale keďže budeš potrebovať helfnút s organizacijí, su tu pro ťeba,“ vtíral se trpaslík a jako zakončení vlídného proslovu položil trpaslíkovi ruku na rameno, ústa otevřel dokořán v širokém úsměvu.

[Guithais Mór]

Po Grodilově krátkém proslovu a letmém seznámení s ostatními členy, jal se Guithais připravit se na práci. Vrátil se zpátky do svého stanu, kde mezitím co se jeden z trpaslíků začínal cpát slaninou, opřel do rohu svou hůlku, sundal si z opasku svůj druidský srp a namísto něj zastrčil přidělené kladivo, na opasek si zavěsil ještě kožený váček s hřebíky a pár petard. Z batohu si vyndal chleba a špek, co si ráno koupil, a od každého si trochu uříznul do kapsy. Následně všechno úkladně sbalil zpět, sundal si svůj rozložitý plášť, všechno do něj zabalil a zastrčil ho pod přikrývku postele. Do podpaží si strčil hornickou helmu a na rameno hodil jeden z žebříků a za cinkání trpaslíkových lahvích od medoviny, ve kterých zrovna štrachal, se s úsměvem na tváři odebral ze stanu.
Když přišel, Rarkúr, Iglo, Doran, Orithun a Raggoth už začínali pomalu, ale jistě pracovat na rozšiřování vstupu do jeskyně. Byla to komplikovaná práce a nedala se brát lehkovážně. Stačil by jeden špatný pohyb a všechno by se jim mohlo sesypat na hlavu. Logická náročnost se i podepisovala na ostatních pracantech, kteří se často neudrželi a řvali na sebe, protože se nedokázali pořádně domluvit. Obzvláště různé trpasličí nadávky Guithaise pořádně pobavily. Ještě nikdy snad neslyšel nadávky jako třeba: „do psí mateři, zasraný elfí ucho, nebo špica jak cip“.
Když byl vstup už řádně rozšířený, vydali se společně všichni do útrob jeskyně, Raggoth chvíli chodil okolo, ťukal do různých míst takovým zvláštním skleněným kladívkem, co zapískalo, když se dotknulo kamene a pořád si něco mumlal pod sám pro sebe. Po pár minutách ukázal na stěnu, kterou měli společně detonovat přidělenými petardami. Guithais si klekl ke stěně, vytáhl zpoza opasku jednu petardu a z kapsy krabičku sirek, petardu zapálil, položil k určené zdi a poodběhl za roh. Mezitím viděl jak Iglo nemotorně hází zapálenou petardu silně proti zdi už za otočky, tak silně, div že se mu neodrazila zpátky pod nohy.
Když už odpálili slušnou část jeskynní stěny, jali se na odnášení suti. K téhle práci se už – i když pomalu, připojil Khabal. Pro hobita to nebyla žádná hračka, ale myšlenka na odměnu na splněný úkol ho poháněla kupředu. Běhěm těžké dřiny si Guithais jen jednou na chvilku odpočinul a posvačil krajíc chleba se špekem. Řezníkovi se špek náramně vyvedl a byl vyuzený tak akorát. Když se tvrdá robota konečně dobelhala ke konci Guithais si šel na chviličku vyčistit hlavu do vedlejšího hájku.

[Sygnia]

Zatímco se skupinka pustila do práce, Grodil se věnoval spíše organizačním věcem v táboře - jednou za čas se ovšem připojil k práci, zvláště když šlo o tahání šutrů. Při zvelebování vchodu komentoval, jestli to stačí - koneckonců z toho nemuseli dělat žádné královské sídlo, stačilo aby si nikdo nezlámal nohy při snaze se dostat do jeskyně. A docela rychle se tenhle úkol i povedlo splnit. Grotil často mluvil s gnómem, Rarkurem a také s trpaslíkem Raggotem, který se zdál být pověřen velením nad celou akcí v jeskyni. Když se Doran prosmýkl ven, aby si promluvil s Grodilem, mohl v zádech slyšet Raggothovo: "Hééj, neflákaj sa!" Na lenost se tu očividně nepohlíželo zrovna přívětivě.

Grodil, který si zrovna cosi črtal u stolu, se na Dorana tázavě otočil, nicméně mu nevynadal a vyslechl si, co měl na srdci. "Brachu," začal, "Tož mi povedz s čim takym maš problem," vyzval jej. Zdálo se, že Grodil je přesvědčen, že ví, co dělá, ale zároveň nebyl dost tvrdohlavý na to, aby Dorana hned odehnal. Což se u trpaslíků nevidělo tak často.

Po pauze na jídlo, kdy všichni mohli opustit útroby jeskyně a odpočinout si, přišla další práce, další bouchání, nošení a měření. Práce to byla vskutku náročná - spousta hluku, prachu a samozřejmě záběr na svaly. Rarkur pokračoval v navigaci, nicméně zatím minimálně pracantům nehlásil nic neobvyklého. Všechno se zdálo, že jde hezky podle plánu, Orithun si u práce někdy pískal, někdy zanadával a Raggoth občas káral případné lenochy. Na přístupnost se krom vchodu zas tolik nehledělo - každý další výbuch by totiž stejně mohl poškodit kdejaké postavené žebříky a trámy - takže povrch byl plný ostrých hran, různě se klikatil, a obecně měl tendenci směřovat dolů, čím hlouběji jste se v jeskyni nacházeli. Povrch jeskyně neznačil nic jiného než obyčejný kámen a hlínu, semtam nějaký podzemní pavouk či hmyz. Otvor, který jste kutali nemusel být velký - hobit něm sice dokázal stát vzpřímeně, ale trpaslíci se spíše krčili a ve většině případů ani nemohli rozpažit ruce. Nešlo však o pohodlnost, ale o to se v téhle jeskyni někam dostat. Pro odnášení kamenů nejlépe fungovalo, když byli všichni rozprostřeni po jeskyni na dosah rukou a šutráky si předávali. Většinou nebylo úplně nutné je nosit z jeskyně ven, ale spíše je shromažďovat na takových místech v jeskyni, kudy jste nepotřebovali procházet.

Po náročném dni byl konečně čas na večeři, kterou, jak jste zjistili, navařil sám Grodil. Šlo o jakousi hrachovou kaši s chlebem a jitrnicí. Nic převratného, ale za to něco, co pořádně zasytí. Přišel čas se hezky sejít okolo rozdělaného ohně a možná si i trochu popovídat, než vás únava dožene do stanu.

Mimo herně:
Tak jak jste si dnes vedli?
Hobiti - hoďte si prosím na tělesnou konstituci
Khabal - hod na sílu